12 Co 329/2024 - 448

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL. M. ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovaným: 1) [Jméno žalované A]., IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A] 2) [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] 3) [Jméno žalované C], narozená dne [Datum narození žalované C] bytem [Adresa žalované C] žalovaní ad 2) a 3) zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o vyklizení a vydání nemovitých věcí k odvolání žalovaných ad 2) a 3) do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. června 2024, č. j. 20 C 200/2020-366, ve znění usnesení ze dne 29.7.2024, č. j. 20 C 200/2020-379 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujících výrocích I. a II. a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení ve vztahu k žalovaným ad 2) a 3) potvrzuje.

II. Žalovaní ad 2) a ad 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni náklady odvolacího a dovolacího řízení v částce 276 536,42 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně uložil žalovaným povinnost vyklidit a odevzdat žalobkyni nebytové prostory jednotky č. [číslo] a č. [číslo], obojí zapsané na LV č. [číslo], nacházející se v budově č. p. [číslo], na adrese [adresa], katastrální území [adresa], zapsané na LV číslo [číslo] u Katastrálního úřadu pro [veřejnoprávní korporace], Katastrální pracoviště [adresa] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), vyklidit a odevzdat žalobkyni chodbu ve 4. nadzemním podlaží a podzemní garážová parkovací místa číslo 45 a 46, obojí nacházející se v budově č. p. [číslo], na adrese [adresa], katastrální území [adresa], zapsané na LV č. [číslo] u Katastrálního úřadu pro [veřejnoprávní korporace], Katastrální pracoviště [adresa] do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 655 661,92 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce (výrok III.) a rozhodl, že žalovaní nejsou povinni zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, jelikož jí žádné náklady nevznikly (výrok IV.).

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vyklizení a odevzdání v bodě 1. specifikovaných prostor s odůvodněním, že je vlastnicí předmětných nemovitostí, přičemž ze strany žalované ad 1) nedošlo k odevzdání předmětných nemovitostí, přestože je včetně příslušenství spočívající v 9 kusů klíčů převzala dne 1. 1. 2017 na základě podnájemní smlouvy uzavřené s nájemkyní nemovitostí, [právnická osoba]., IČO [IČO], která skončila ke dni 30. 6. 2020. Nájemkyně [právnická osoba] vyzvala žalovanou ad 1) k vyklizení a předání nemovitostí nejpozději do 5. 7. 2020. První žalovaná přesto tuto povinnost nesplnila. Přestože v současné chvíli nemovitosti neužívá, nevrátila klíče, které jí byly původní žalobkyní předány. Žalovaní ad 2) a 3) nemovitosti užívají bez právního důvodu.

3. Žalovaná ad 1) se k žalobě nevyjádřila.

4. Žalovaní ad 2) a 3) se vyjádřili tak, že v červenci 2015 uzavřeli právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], za níž jednal statutární ředitel [jméno FO], a žalovaný ad 2) ústní smlouvu o smlouvě budoucí, jejíž součástí byla i dohoda, že žalovaný ad 2) jednotky č. [číslo] a č. [číslo] na své náklady a podle projektu svého architekta dokončí a poté se do nich i s rodinou nastěhuje a bude v nich bydlet až do uzavření kupní smlouvy. Na důkaz toho, že [jméno FO] svůj slib dodrží, předal druhému žalovanému klíče od obou jednotek a aktuální půdorysy. Poté se souhlasem [jméno FO] na renovaci nemovitostí vynaložil 15 107 170 Kč a následně se do nemovitostí nastěhoval i se svojí rodinou v roce 2017, přičemž mu [jméno FO] umožnil zřídit si v nemovitostech trvalé pobyty. Žalovaná ad 1) byty nikdy na základě podnájemní smlouvy neužívala a žalovaní ad 2) a 3) s ní nemají nic společného. Zpochybnili i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, když měli za to, že ji má společnost [právnická osoba] a nikoli žalobkyně. Dále namítli, že jednání žalobce je v příkrém rozporu s dobrými mravy a nepožívá právní ochrany. Posléze druhý žalovaný upřesnil, že ústní dohodu o užívání nemovitostí uzavřel s panem [jméno FO], jenž byl předsedou představenstva [právnická osoba], přičemž tuto dohodu následně potvrdil pan [jméno FO], který o ústní dohodě věděl. Následně žalovaní ad 2) a 3) rovněž tvrdili, že [jméno FO] konkludentně souhlasil s užíváním nemovitostí, když věděl o jejich užívání ze strany druhého a třetí žalované, přičemž nic nenamítal.

5. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že vlastnické právo k nemovitostem je zapsáno pro žalobkyni. Žalovaní ad 2) a 3) stále nemovitosti užívají a mají v nemovitostech věci. Smlouvou o podnájmu prostoru sloužícího k podnikání ze dne 31. 12. 2016 podepsané [právnická osoba]. jako nájemkyně, žalovanou ad 1) jako podnájemkyní a [právnická osoba] (právní předchůdkyně žalobkyně), která byla vedlejším účastníkem smlouvy jako pronajímatelka, byly předmětné nemovitosti podnajaty prvé žalované. Podle čl. III. odst. 6 se podnájemce zavázal při skončení podnájmu předmět podnájmu včetně příslušenství zcela vyklidit a předat nájemci formou písemného zápisu, včetně zajištění výmalby a úklidu. Dle čl. IV. odst. 1 smlouvy byla smlouva uzavřena na dobu neurčitou od 1. 1. 2017 s právem smlouvu vypovědět bez uvedení důvodu s jednoměsíční výpovědní lhůtou, počínající běžet prvního dne kalendářního měsíce, následujícího po doručení písemné výpovědi. Podnájemce se zavázal platit podnájemné stanovené v příloze 1 smlouvy a dále poplatky za služby spojené s užíváním předmětu podnájmu dle čl. 1 VOP, čl. 6 VOP. Součástí smlouvy byla příloha 1 – předávací protokol. K předání předmětu podnájmu žalované ad 1) došlo dne 1. 1. 2017, přičemž jí bylo předáno rovněž 9 klíčů a garážové stání na 2 parkovací místa. Výpovědí ze dne 18. 5. 2020 [právnická osoba] vypověděla žalované ad 1) podnájemní smlouvu ze dne 30. 12. 2016 bez uvedení důvodu s jednoměsíční výpovědní dobou s ukončením nájmu ke dni 30. 6. 2020. [právnická osoba] současně vyzvala žalovanou ad 1) k předání prostor nejpozději do 5. 7. 2020 a upozornila jí, že ze strany žalované ad 1) dochází k opakovanému porušování podnájemní smlouvy z důvodu neplacení podnájemného a poplatků za služby spojené s užíváním předmětu podnájmu a dále užívání prostoru podnájmu v rozporu s podnájemní smlouvou, tedy nikoli k podnikání nýbrž k bytové potřebě nájemce. Výzvou ze dne 1. 7. 2020 [právnická osoba] vyzvala žalovanou ad 1) k vyklizení předmětu podnájmu.

6. Soud I. stupně se poté zabýval námitkou žalovaných ad 2) a 3) a dospěl k závěru, že je žalobkyně aktivně věcně legitimovaná s odkazem na ust. § 1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ Dále tento závěr dovodil i z komentářové literatury (viz např. Eva Dobrovolná in: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023), ve které se uvádí, že „aktivně legitimovaná osoba je kromě vlastníka případně kvalifikovaný držitel vlastnického práva (§ 1043) nebo držitel jiného práva (§ 1044), kterému bylo znemožněno věc fakticky ovládat, přičemž tento stav musí trvat ke dni vydání rozhodnutí“.

7. Důkazní břemeno k prokázání toho, že klíče vrátila, přitom tížilo žalovanou ad 1). Tím, že byla nečinná a bez omluvy se nedostavovala na jednání soudu, nemohl ji poučit ani podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.

8. Ve vztahu k první žalované dospěl k závěru, že je žaloba důvodná, když je žalobkyně vlastnicí nemovitostí a bylo prokázáno, že jí byly k nemovitostem předány rovněž klíče, z čehož soud I. stupně usoudil, že nemovitosti stále užívá. Žalovaná ad 1) ostatně tuto skutečnost ani nerozporovala. Z tohoto důvodu soud v souladu s § 1040 odst. 1 o. z. v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

9. U žalovaných ad 2) a 3) pak neshledal důvod k užívání nemovitostí a nepovažoval žalobu za rozpornou s dobrými mravy a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99. V poměrech projednávané věci přitom vyklizení nemovitostí přinese značný prospěch (možnost s nemovitostmi nakládat), přičemž žalovaní mají zajištěno bydlení jinde a ke dni vyhlášení rozsudku v nemovitostech toliko skladovali věci. Proto žalobě v souladu s § 1040 odst. 1 o. z. vyhověl i ve vztahu k žalovaným ad 2) a 3).

10. Soud dále dodal, že pro poměry posuzované věci nebylo rozhodné posouzení platnosti podnájemní smlouvy žalované ad 1), neboť i v případě, že by byla platná bylo prokázáno, že by skončila výpovědí (kdyby nebyla platná, tak žalovaná ad 1) užívá nemovitosti neoprávněně od počátku). Pro žalobu o vyklizení nemovitostí je přitom rozhodující, zda žalovaní užívají nemovitosti neoprávněně ke dni vydání rozhodnutí.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“ a přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 655 661,92 Kč, sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 12 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, u kterého odměnu stanovenou dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), vypočetl z tarifní hodnoty ve výši 13 344 333 Kč.

12. Proti tomuto rozsudku podali včasné odvolání žalovaní ad 2) a 3), které odůvodnili tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně považovali za nesprávné, soud prvého stupně ve smyslu ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř., když jednak dospěl na základě provedeného dokazování k nesprávným skutkovým zjištěním a jednak jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

13. Žalovaní označili závěry soudu prvého stupně za nesprávné jak po právní, tak po skutkové stránce věci. Ve vztahu k 1. žalované bylo povinností soudu prvého stupně se jako předběžnou otázkou zabývat existencí a platností jak nájemní smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní jako pronajímatelem a společnosti [právnická osoba] jako nájemcem, tak podnájemní smlouvy uzavřené mezi společností [právnická osoba] jako nájemcem a 1. žalovanou jako podnájemcem dne 31.12.2016. Tato otázka je klíčová vzhledem k tomu, že žalobkyně opírá svůj nárok na vyklizení jednotek ze strany první žalované o výpověď podnájemní smlouvy, kterou dala první žalované společnosti [právnická osoba] dne 18.5.2020. Nájemní smlouva nebyla k důkazu vůbec provedena, nebyl tak prokázán vztah mezi žalobkyní a nájemcem [právnická osoba] a tudíž ani právo žalobkyně opírat svůj nárok o výpověď podnájemní smlouvy první žalované. Nebyl tedy osvědčen smluvní vztah žalobkyně – [právnická osoba] – první žalovaná a v důsledku toho ani platné ukončení podnájemní smlouvy výpovědí.

14. Odhlédnuto od této základní podmínky pro vznik práva požadovat vyklizení jednotek ze strany 1. žalované, je třeba zdůraznit, že toto právo by měla společnosti [právnická osoba], které v době jediné ukončení podnájmu svědčilo právo jednotky užívat na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalobkyní. Z těchto důvodů namítají žalovaní od počátku i nedostatek aktivní legitimace na straně žalobkyně.

15. První žalovaná jednotky nikdy neužívala a v jednotkách se nenacházejí žádné její věci. Jednalo se toliko o fiktivní podnájem, jediným, kdo v době trvání tohoto fiktivního podnájmu (a i předtím) jednotky užíval, byl 2. žalovaný s rodinou.

16. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně, předala v roce 2015 žalovaným klíče od jednotek, umožnila jim jejich užívání až do května 2020, umožnila jim provést na své náklady rozsáhlou rekonstrukci jednotek (v době nastěhování žalovaných se jednalo o holobyty). V průběhu užívání jednotek žalovanými předchůdkyně žalobkyně nikdy nevznesla požadavek na jejich vyklizení a učinila tak až v souvislosti s výpovědí podnájemní smlouvy 1. žalované.

17. Žalovaní jednotky tedy užívali po celou dobu jako držitelé v dobré víře na základě dohody s předchůdkyní žalobkyně o budoucí koupi jednotek.

18. Výzvu žalovaným k vyklizení jednotek nadto zaslala předchůdkyně žalobkyně žalovaným až 20 dnů po výzvě zaslané první žalované dne 21.8.2020. Žalovaní přitom jednotky již od května 2020 neužívali a předchůdkyně žalobkyně tak mohla již od té doby ve smyslu ust. § 2292 o. z., dle něhož nájemce odevzdat byt pronajímateli v den, kdy nájem končí. Byt je odevzdán, obdrží-li pronajímatel klíče a jinak mu nic nebrání v přístupu do bytu a v jeho užívání. Opustí-li nájemce byt takovým způsobem, že nájem lze bez jakýchkoli pochybností považovat za skončený, má se byt za odevzdaný ihned.

19. Právní předchůdkyně žalobkyně a ani žalobkyně sama nesporovala, že žalovaní jednotky užívali. Rovněž nikdy netvrdily ani neprokazovaly, že by kdykoliv v minulosti vyzývaly žalované k vyklizení jednotek. Předchůdkyně žalobkyně tak učinila až v souvislosti s výpovědí podnájemní smlouvy, která nesouvisí se žalovanými. Faktické užívání jednotek po dobu několika let je tedy v rozporu s tvrzením předchůdkyně žalobkyně o užívání jednotek žalovanými bez souhlasu žalobkyně, resp. její předchůdkyně.

20. Uzavřeli, že žaloba proti žalovanému ad 2) a žalované ad 3) je bezdůvodná, neopodstatněná, ve své podstatě bezpředmětná a v rozporu s dobrými mravy a s obecnou zásadou poctivosti v právním vztahu, což zakládá i její charakter nástroje zneužití práva.

21. Navrhli, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalobu vůči žalovaným ad 2) a 3) v plném rozsahu zamítne.

22. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že žalovaní ad 2) a 3) v odvolání přicházejí s novým tvrzením, že předmětné jednotky již od května 2020 neužívají. Na jednání dne [datum] soud sdělil výsledky přípravy jednání a uvedl, že považuje za shodná následující právně významná skutková tvrzení účastníků, že žalovaní ad 2) a 3) nemovitosti, jejichž předání a vyklizení se žalobkyně žalobou domáhá, do dnešního dne užívají. Jak vyplývá z příslušného protokolu o jednání, žalovaní proti tomuto konstatování soudu o nesporných skutečnostech neměli žádné připomínky či námitky. Žalovaní ad 2) a 3) se opakovaně v rámci tohoto řízení dovolávali svého tvrzeného, avšak neprokázaného užívacího práva k jednotkám. Stanovisko žalovaných ad 2) a 3) je rozporné již jen s ohledem na to, že tvrdí, že jednotky neužívají, avšak zároveň tvrdí, že jim svědčí právo jednotky užívat. Je tedy zjevné, že fikce opuštění jednotek dle § 2292 o. z. nenastala a žaloba žalobkyně na jejich vyklizení je zcela důvodná.

23. Soud prvního stupně správně v odstavci 28. rozsudku konstatoval, že žalovaní nebyli ve svých tvrzeních konzistentní. Nicméně veškerá jejich tvrzení zůstala neprokázána, některá byla přímo vyvrácena jimi navrženou svědeckou výpovědí svědka [jméno FO], který popřel, že by žalovaným právo jednotky užívat udělil, resp. uzavřel v tomto směru s druhým žalovaným dohodu.

24. Lze poukázat i na to, že z důkazů vyplývá, že sám žalovaný ad 2) zprostředkoval uzavření podnájemní smlouvy se společností [právnická osoba], za tuto společnost neformálně jednal, jeho účetní za tuto společnost vystavovala i přijímala faktury, a především tyto faktury za podnájem společnost [právnická osoba] ovládaná žalovaným ad 2) platila nebo za tuto společnost dokonce platil faktury za podnájem sám žalovaný ad 2). Nic z toho by nedávalo smysl, pokud by druhý žalovaný měl právo užívat jednotky bezplatně na základě jiné dohody se žalobkyní, jak tvrdí.

25. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve všech výrocích potvrdil a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

26. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných ad 2) a 3) není důvodné.

27. Žalobkyně dne 26.11.2024 při odvolacím ústním jednání uvedla, že nájemní smlouva společnosti [právnická osoba], uzavřená se žalobkyní, k předmětné budově stále trvá.

28. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů zákonným způsobem, ze kterých čerpal pro rozhodnutí o věci samé plně postačující skutková zjištění. Skutkový stav také nedoznal žádných podstatných změn ani v odvolacím řízení.

29. Zjištěný skutkový stav posuzoval soud I. stupně pak také podle odpovídající hmotněprávní úpravy.

30. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9.4.2025, č.j.26 Cdo 603/2025-428, konstatoval, že podle ust. § 1040 odst. 1 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

31. V souladu s právním názorem vyjádřeném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.4.2025, č.j. 26 Cdo 603/2025-428, odvolací soud vycházel z toho, že v řízení o žalobě na vyklizení nemovitosti, opírající se (jako v této věci) o tvrzení, že ji žalovaní užívají bez právního důvodu, mají žalovaní postavení samostatných společníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 831/2011, a v něm citovanou judikaturu). Podáním odvolání (viz č. l. 378 a 386–390 spisu) tak žalovaní 2) a 3) založili procesní nárok na přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v odvolacím řízení jen ve vztahu k nim, a nikoli též ve vztahu k žalované 1), která tak není účastníkem řízení. Vůči žalované ad 1) rozsudek soudu prvního stupně nabyl (samostatně) právní moci již dne 20.12.2024 (podle vyznačené doložky právní moci vyznačené ve spise soudem I. stupně) a důvod pro jeho přezkum v této části jen na základě odvolání žalovaných ad 2) a 3) dán nebyl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 1094/2004, uveřejněný pod č. 89/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

32. V soudní praxi není pochyb o tom, že k podání žaloby na vyklizení nemovitosti je aktivně věcně legitimován především vlastník věci (§ 1040 odst. 1 o. z.); stejný nárok však může uplatnit i kvalifikovaný držitel (§ 1043 o. z.), detentor (§ 1044 o. z.), případně nájemce (§ 2211 o. z.).

33. Již za předchozí právní úpravy (účinné do 31. 12. 2013) se soudní praxe ustálila v názoru, že za trvání nájemního vztahu je k vyklizení osoby bydlící v bytě se souhlasem nájemce (člen jeho domácnosti) aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce, nikoli pronajímatel (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 58/1997, ze dne 21. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 119/2001, nebo ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 26 Cdo 972/2006). Pouze vůči neoprávněnému uživateli může mít vlastník aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na vyklizení bytu, byť k tomuto bytu svědčí právo nájmu jiné osobě a tato osoba by se též mohla domáhat jeho vyklizení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 687/05, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1192/2009).

34. V rozsudku ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněném pod č. 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se Nejvyšší soud přihlásil k uvedeným právním názorům i v poměrech současné právní úpravy (obsažené v občanském zákoníku) a dovodil, že je lze vztáhnout i na užívání nemovitosti na základě jiných právních titulů.

35. V posuzovaném případě nebylo zjištěno, že žalované 2) a 3) opravňuje k užívání vyklizovaných místností „přímý“ souhlas nájemkyně (společnosti E.). Současně na zjištěném skutkovém základě ani nelze dovodit, že dotčené místnosti užívají (alespoň) s jejím souhlasem „nepřímým“, odvozeným od postavení žalované 1) (jako podnájemkyně), které nájemkyně přenechala místnosti do podnájmu Smlouvou (ze dne 31. 12. 2016). Ani ve vztahu k žalované 1) totiž ke dni rozhodování odvolacího soudu nebylo možné usuzovat na souhlas nájemkyně s užíváním vyklizovaných místností, jestliže jí společnost E. dopisem ze dne 18. 5. 2020 Smlouvu – postupem ujednaným v jejím čl. IV odst. 1 – vypověděla (s měsíční výpovědní lhůtou, která uplynula dne 30. 6. 2020) a dopisem ze dne 1. 7. 2020 ji vyzvala k vyklizení místností.

36. Žaloba na vyklizení podaná v této věci tak směřuje vůči (z pohledu shora citované judikatury) neoprávněným uživatelům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.4.2025, č.j.26 Cdo 603/2025-428).

37. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 234g odst.1 ve spojení s § 226 odst. 1 o.s.ř.).

38. Soud I. stupně tak nepochybil, pokud dovodil, že je žalobkyně aktivně věcně legitimovaná k podání této žaloby, jak ostatně vyplývá přímo z § 1040 odst. 1 o. z, dle něhož kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

39. Tento závěr potvrzuje i komentářová literatura (viz např. Eva Dobrovolná in: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023), ve které se podává, že „aktivně legitimovaná osoba je kromě vlastníka případně kvalifikovaný držitel vlastnického práva (§ 1043) nebo držitel jiného práva (§ 1044), kterému bylo znemožněno věc fakticky ovládat, přičemž tento stav musí trvat ke dni vydání rozhodnutí“.

40. Pro rozhodnutí v projednávané věci také je zcela právně irelevantní posouzení platnosti podnájemní smlouvy žalované ad 1), neboť v případě, že by byla platná bylo prokázáno, že by skončila výpovědí (kdyby nebyla platná, tak žalovaná ad 1) by užívala nemovitosti neoprávněně od počátku). Pro žalobu o vyklizení nemovitostí je přitom rozhodující, zda žalovaní užívají nemovitosti neoprávněně ke dni vydání rozhodnutí (ust. § 154 odst. 1 o.s.ř.).

41. Jak již uvedl soud I. stupně, Podle § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

42. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec 2).

43. Podle § 1747 o. z. je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více.

44. Podle § 1774 o. z. s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas.

45. Podle § 2189 o. z. přenechá-li půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa.

46. Podle § 2190 odst. 1 o. z. kdo věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení podle libosti.

47. I odvolací soud (shodně se soudem I. stupně, má tvrzení žalovaných ad 2) a 3) za nekonsistentní, v průběhu řízení se měnící a zčásti navzájem si odporující). Všechna tvrzení vztahující se k údajnému právnímu důvodu k užívání nemovitostí však byla v řízení vyvrácena provedeným dokazováním.

48. K tvrzení, že se měl žalovaný ad 2) a [jméno FO] jako statutární ředitel [právnická osoba], (právní předchůdkyně žalobkyně) v červenci 2015 (posléze dne 20. 6. 2024 žalovaný ad 2/ uvedl, že dohoda byla uzavřena v roce 2011 nebo 2012!) ústně dohodnout na tom, že se po dokončení rekonstrukce do nemovitostí i s rodinou nastěhuje a bude v nich bydlet až do uzavření kupní smlouvy, nesvědčí žádný z provedených důkazů. Přitom soud I. stupně žalované ad 2) a 3) vyzval podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby navrhli důkazy k prokázání tvrzení, že se se žalobkyní dohodli na užívání nemovitostí. K této výzvě přitom žalovaný ad 2) výslovně uvedl, že nemá žádný důkaz k prokázání tohoto tvrzení. U tvrzení o uzavření jakési ústní dohody v roce 2011, 2012 nebo 2015 pak žalovaní ad 2) a 3) neunesli důkazní břemeno (§ 120 odst. 1 o.s.ř.).

49. Další tvrzení (rozporné s výše uvedeným) žalovaní ad 2) a 3) uvedli, že ústní dohodu o užívání nemovitostí uzavřel žalovaný ad 2) s panem [jméno FO], jenž byl předsedou představenstva [právnická osoba]. Toto tvrzení pak bylo vyvráceno přímo svědeckou výpovědí svědka [jméno FO]. Z výpisu obchodního rejstříku navíc vyplývá, že pan [jméno FO] ani nebyl předsedou představenstva [právnická osoba], nýbrž pouze členem představenstva. [jméno FO] tak ani nemohl za [právnická osoba] dohodu o užívání nemovitostí uzavřít, neboť podle výpisu z obchodního rejstříku byl způsob jednání za [právnická osoba], upraven tak, že „jménem společnosti jedná představenstvo. Za představenstvo jedná navenek jménem společnosti předseda představenstva samostatně nebo dva členové představenstva společně“.

50. Konečně tvrdili, že faktickým jednáním žalovaného ad 2) a [jméno FO] bylo dosáhnuto toho, že měli souhlas s užíváním od žalobkyně, která nerozporovala faktické užívání nemovitostí ze strany žalovaných ad 2) a 3). Nicméně i ke konkludentnímu jednání je zapotřebí projev vůle, avšak i přes návodnou výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. soudu I. stupně žalovaným ad 2) a 3) tito žádné důkazy k tomuto tvrzení nenavrhli.

51. Přitom z „dokumentu obraty“ žalobkyně přitom mohla mít důvodně za to, že žalovaní ad 2) a 3) užívají nemovitosti na základě smluvního vztahu se žalovanou ad 1).

52. Nadto i tato námitka je zcela právně irelevantní, protože kdyby prokázali, že svou nečinností měla žalobkyně v úmyslu ponechat nemovitosti k užívání žalovaným ad 2) a 3), tak by se jednalo u výprosu, která by první výzvou o vyklizení zanikla (srov. § 2190 odst. 1 o. z.).

53. Právně zcela irelevantní je pak skutečnost, zda p. [jméno FO] byl nebo nebyl odsouzen za daňový delikt, jelikož to nemá žádnou souvislost s existencí či neexistencí právního důvodu užívání předmětných nemovitostí žalovanými ad 2) a 3).

54. V řízení tak bylo prokázáno, že žalovaným ad 2) a 3) nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětných nemovitostí, přitom i při jednání před odvolacím soudem žalovaný ad 2) a žalobkyně potvrdili, že žalovaní ad 2) a 3) v předmětných nemovitostech mají svoje věci, které nevyklidili.

55. Shodně jako soud I. stupně ani odvolací soud nepovažuje žalobu za rozpornou s dobrými mravy. Z ustálené judikatury vyplývá, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99]. V poměrech projednávané věci přitom vyklizení nemovitostí přinese značný prospěch (možnost s nemovitostmi nakládat), přičemž žalovaní mají zajištěno bydlení jinde a ke dni vyhlášení tohoto rozhodnutí v nemovitostech toliko skladují věci.

56. Proto rozhodnutí soudu I. stupně ve vyhovujících výrocích I. a II. a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení ve vztahu k žalovaným ad 2) a 3) jako věcně správné odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

57. O nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem mezi žalobkyní a žalovanými ad 2) a 3) rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

58. Při určení tarifní hodnoty podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2002 sp. zn. 33 Odo 590/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 03.02.2016 sp. zn. 22 Cdo 3509/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.08.2016 sp. zn. 26 Cdo 684/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22.02.2022, sp. zn. IV.ÚS 2155/21) je třeba vycházet primárně z ceny věci, která tvoří předmět řízení, podle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7 a.t., jak správně ve vyjádření k odvolání uvedla i žalobkyně, a v souladu s těmito ustanoveními postupoval již soud I. stupně.

59. Z obsahu spisu pak vyplývá ze žaloby projednávané před soudem I. stupně pod sp. zn. [spisová značka], že hodnota obou jednotek činí 8 290 795 Kč a 5 053 538 Kč, dohromady 13 344 333 Kč. S touto cenou se pak ztotožňuje i žalobkyně, jak vyplývá z vyjádření k odvolání ze dne 18.11.2024 (strana 6) v tomto řízení.

60. Žalobkyni pak náleží náhrada nákladů řízení spočívající v nákladech na zaplacení soudního poplatku z dovolání ve výši 28 000 Kč. Dále náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 z tarifní hodnoty ve výši 13 344 333 Kč, tedy 49 660 Kč, za každý ze 4 úkonů podle § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření k odvolání do rozsudku, sepis dovolání, účast na jednání soudu před odvolacím soudem dne [datum] a dne [datum]) a dále jí náleží paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a.t. 2x po 300 Kč a 2x po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., tedy celkem 1 500 Kč.

61. Žalobkyni přísluší podle § 13 odst. 1 a 5 a.t. i cestovné [místo] – [místo] a zpět dne [datum] a dne [datum] trasa 129 km x 2 = 258 km při průměrné spotřebě benzinu natural 4,3 l/100 km, tedy 1 881 Kč x 2, celkem 3 762 Kč a náhradu za ztrátu času podle § 14 odst. 3 a.t. 4x 1:20 hod., tedy 6 x 100 Kč a 6x 150 Kč, celkem 1 500 Kč.

62. Žalobkyni dále náleží podle § 137 odst. 1 o.s.ř. DPH ve výši 43.134,42 Kč.

63. Celkové náklady řízení žalobkyně tak činí 276 536,42 Kč.

64. Zaplacení nákladů řízení pak odvolací soud uložil žalovaným ve lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí podle ust. § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal žádný důvod, a podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. na zákonné platební místo (výrok II.).