12 Co 7/2022- 75

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Klášterky a soudců JUDr. Blanky Chlostové a JUDr. Michala Holuba ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] státní příslušnost Ukrajina bytem [adresa] zastoupená zmocněncem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18C 2/2021-47, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku [částka].

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka], a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě došlé soudu I. stupně dne [datum], jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] jako peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů rozhodujících o žádosti žalobkyně o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Žalobkyně uvedla, že žádost podala u Ministerstva vnitra dne [datum] a s konečnou platností o ní bylo pravomocně rozhodnuto až dne [datum], přestože byla bezvadná a mělo o ní být rozhodnuto v zákonné čtrnáctidenní lhůtě. Žalobkyně tvrdila, že jí vznikla újma tím, že po dobu celého řízení pociťovala nejistotu týkající se jejího pobytového statusu, postup správního orgánu vnímala jako šikanózní (opakované výzvy k předložení již dříve dodaných podkladů, které se měly stát neaktuálními pouze v důsledku průtahů správního orgánu), žalobkyně poukazovala na negativní zásahy do rodinného života a podnikání žalobkyně, když nemohla plánovat budoucnost, rozvoj podnikání, investice a související aktivity. Opakované výzvy k seznámení s obsahem spisu před vydáním rozhodnutí vzbuzovaly v žalobkyni dojem, že bude rozhodnuto již brzy – když se tomu tak nestalo, vyvolalo to u žalobkyně pocity bezmoci, frustrace, beznaděje a marnosti, kdy nabyla dojmu, že účelem opakovaných výzev k odstranění vad podání je její soustavná šikana. Z hlediska právního posouzení žalobkyně odkázala na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 a na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 197/15 a II. ÚS 19/16.

3. Žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Sdělila, že žádost žalobkyně o přiměřené zadostiučinění ze dne [datum] omylem založila do spisu otce žalobkyně, a proto neproběhlo předběžné projednání nároku žalobkyně. Lhůta k vydání rozhodnutí v řízení o žádosti žalobkyně stanovená § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nebyla dodržena, za což se žalovaná žalobkyni omluvila s tím, že se jednalo o nesprávný úřední postup žalované. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 344/2014, žalovaná uvedla, že se vznik újmy nepresumuje a je třeba jej prokázat, stejně jako příčinnou souvislost mezi vznikem újmy a nesprávným úředním postupem. Žalobkyně požádala o prodloužení povolení pobytu dne [datum], žádost byla nekompletní, správní orgán měl pochybnosti o podnikatelské činnosti žalobkyně, proto její podnikatelskou činnost v České republice prověřovala, zjistila, že žalobkyně jako jednatelka společnost [právnická osoba], [IČO] pobírá měsíční odměnu [částka]. Dle ostatních doložených dokladů byl zdrojem jejích ostatních příjmů pracovní poměr ve [právnická osoba] na Ukrajině. Situace žalobkyně, kdy měla z výkonu funkce jednatele ve společnosti se sídlem v ČR pouze symbolickou odměnu, vzbuzovala podezření z obcházení zákona, což vedlo k tomu, že správní orgán shromažďoval a hodnotil důkazy po delší dobu. Řízení bylo přerušeno, proti čemuž se žalobkyně bezúspěšně odvolala. Obdobná situace se pak několikrát opakovala. Výzvy k doplnění podkladů pro rozhodnutí byly činěny v mezích zákona. Opatřením Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců z [datum] bylo uloženo správnímu orgánu rozhodnout do 30 dnů po odpadnutí překážky, pro kterou řízení bylo přerušeno. K převzetí průkazu o povolení k pobytu byla žalobkyně vyzvána [datum], průkaz si převzala [datum]. Žalovaná zdůraznila, že průtahy v řízení byly z velké části způsobeny příčinami na straně žalobkyně, která si nepřevzala doručovanou písemnost, omlouvala se z výslechu, nedodávala podklady ve stanovených lhůtách a dodané podklady nebyly postačující, a proto musel správní orgán některé skutečnosti prověřovat. V době přerušení řízení lhůta pro vydání rozhodnutí neběžela, přičemž tento postup byl odvolacím správním orgánem aprobován jako správný. Žalobkyně zmocnila v době své nepřítomnosti v ČR ke svému zastupování v řízení svého strýce, který se k nahlédnutí do spisu dostavil až po třech měsících od odeslání výzvy. Po celou dobu řízení byla žalobkyně oprávněna pobývat na území ČR, vycestovat z něj a vracet se, ani nebyla nijak omezena ve výkonu funkce jednatele. Žalovaná poukázala na rozpor mezi tvrzením žalobkyně o újmě, jež jí měla vzniknout, s tím, že tato se neshoduje s tvrzeními, která uvedla při svých výsleších, tj. že její manžel žil a žije trvale mimo ČR. Práce pro společnost na Ukrajině vykonává dálkově, pro společnost [právnická osoba] vykonávala v průběhu řízení všechny činnosti jako doposud. Pravidelně během řízení jezdila soukromě či pracovně do zahraničí. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně neprokázala negativní dopady řízení do svého rodinného života či podnikání. Omluvu a konstatování porušení práva žalobkyně považuje žalovaná za dostatečné zadostiučinění. Z opatrnosti pak žalovaná vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně jako státní příslušnice Ukrajiny požádala dne [datum] o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. K prvnímu výslechu byla ve věci předvolána až v lednu 2016, v mezidobí správní orgán ničeho ve věci její žádosti nečinil. Poté byla žalobkyně opakovaně vyzývána k dokládání příloh k její žádosti, ať již proto, že byly shledány nedostatečnými, nebo proto, že vlivem trvání řízení se již staly neaktuálními. V souvislosti s těmito výzvami bylo řízení celkem čtyřikrát přerušeno, kdy toto usnesení žalobkyně vždy napadla odvoláním, z toho jednou opožděně, třikrát pak bezúspěšně. V průběhu řízení žalobkyně žádala opakovaně o prodloužení lhůt k dodání podkladů, avšak podklady následně dokládala nedlouho po uplynutí lhůt původních. V průběhu řízení byla dvakrát seznámena s podklady pro rozhodnutí, avšak ani poté nedošlo k bezodkladnému vydání rozhodnutí. Žalobkyně v průběhu řízení podala žádosti o opatření proti nečinnosti správního orgánu, kdy bylo následně správnímu orgánu uloženo, aby rozhodl ve lhůtě 30 dnů od skončení přerušení řízení, což se však nestalo, neboť správní orgán musel opětovně žalobkyni vyzvat k doložení dokladů, které se staly plynutím času neaktuálními. Již v průběhu řízení žádala žalobkyně o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nevydáním rozhodnutí v zákonné lhůtě, na tu však nebylo v průběhu následujících šesti měsíců nijak reflektováno a až po podání žaloby poskytla žalovaná žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy.

5. Soud I. stupně dále podrobně popsal průběh správního řízení a vyšel ze zjištění, že správní orgán nebyl schopen rozhodnout v době, kdy měl podklady aktuální a nastala tak spirála opakovaných výzev k odstranění vad žádosti žalobkyně, které sice byly učiněny v souladu se zákonem, neboť předepsané doklady, jež byla žalobkyně povinna doložit, nesměly být starší 180 dní (srov. § 55 odst. 1 cizineckého zákona), a jejich nedostatek tak bylo nutno posoudit jako vadu žádosti a postupovat ve smyslu § 45 odst. 2 s. ř. a § 64 odst. 1 písm. a) s. ř., tj. vyzvat žalobkyni k odstranění vad žádosti a řízení přerušit. Správní orgán přitom nedbal ani opatření proti nečinnosti, jímž mu bylo uloženo rozhodnout o žádosti žalobkyně do 30 dnů od skončení přerušení řízení, přesto bylo rozhodnuto až po dalších dvou letech.

6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že žaloba je z větší části důvodná, neboť se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., neboť porušila svou povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně ve lhůtě 14 dnů ve smyslu § 169 odst. 9 cizineckého zákona (nikoliv ve lhůtě 30 dnů podle § 71 odst. 3 s. ř., jak tvrdila žalovaná). Ke vzniku nemajetkové újmy soud I. stupně uvedl, že sice podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, se čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neužije na udělení povolení k trvalému pobytu, tudíž nelze vznik nemajetkové újmy presumovat, ale je třeba je třeba ji prokazovat. Odkázal dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, z nějž vyplývá, že nemajetkovou újmu, která je dána vnitřními prožitky člověka, lze prokazovat jen obtížně, pročež se zpravidla její vznik dovodí tehdy, pokud by jakákoliv osoba ve stejném postavení mohla vnímat výkon veřejné moci úkorně, přičemž délka řízení stanovená zákonem je délka, jíž lze považovat za přiměřenou. Soud I. stupně na základě toho dospěl k závěru, že byly naplněny i další prvky odpovědnosti státu za škodu, a sice vznik újmy na straně žalobkyně, neboť měl za to, že každý člověk, který by se ocitl v postavení žalobkyně, by při takto excesivním překročení lhůt pro vydání rozhodnutí negativně vnímal výkon veřejné moci ze strany správního orgánu. Na řízení závisela možnost setrvání žalobkyně v ČR a s tím její související zdejší aktivity z hlediska její účasti v právnické osobě a i z hlediska jejích sociálních vazeb. Je skutečností, že manžel žalobkyně žije na Ukrajině, jak žalobkyně uvedla při jednom ze svých výslechů, tím ale nelze popřít existenci sociálních vazeb žalobkyně v ČR, které si s ohledem na svůj dlouhodobý pobyt zde vybudovala. Soud I. stupně shledal i příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu a újmou žalobkyně, což dovodil ze závěru, že nebýt průtahů v řízení o žádosti žalobkyně, nemajetková újma na její straně by nebyla vznikla.

7. Soud I. stupně s poukazem na § 32 odst. 3 věta druhá zák. č. 82/1998 Sb. neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou s odůvodněním, že nemajetková újma vznikla žalobkyni nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé zák. č. 82/1998 Sb., promlčecí lhůta proto nemohla skončit dříve, než šest měsíců od skončení řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu došlo, tj. [datum], přičemž žaloba byla podána již [datum].

8. Soud I. stupně považoval újmu na straně žalobkyně, vzniklou v příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem, za zjištěnou, což odůvodnil tím, že je zjevné, že stejnou újmu by utrpěla i jakákoli jiná osoba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum] [rok], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). S ohledem na celkovou dobu řízení 68 měsíců a 11 dní neměl soud I. stupně za postačující pouhé konstatování porušení práva (§ 31 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.). Soud I. stupně uzavřel, že správní orgán si počínal v řízení o žádosti liknavě. Z hlediska významu řízení pro žalobkyni dovodil, že řízení pro ni bylo významné běžně, neboť dle ustálené judikatury jsou za řízení se zvýšeným významem poškozeného považována zejména řízení trestní či rodinněprávní. Peněžité zadostiučinění pak určil ve výši [částka] za každý rok trvání posuzovaného řízení (polovina v prvních dvou letech). Od takto určené částky odečetl míru vlivu žalobkyně na průtahy v řízení ve výši 9 % a připočetl 10% za chování žalované v průběhu řízení. Přiměřené zadostiučinění pak stanovil částkou [částka] a v této části žalobě vyhověl.

9. Ve zbývající částce [částka] soud I. stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl s poukazem na to, že správní orgán primárně nepochybil, když postupoval ve smyslu § 45 odst. 2 s. ř. a § 64 odst. 1 písm. a) s. ř. a vyzýval žalobkyni k odstranění vad žádosti a současně řízení přerušil za účelem doložení potřebných podkladů, které dle § 55 odst. 1 cizineckého zákona nesměly být starší než 180 dní. Zároveň zohlednil, že se na průtazích v řízení podílela sama žalobkyně, byť minimální měrou.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně s ohledem na pouze částečný úspěch žalobkyně podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobkyni přiznal právo na poměrnou část náhrady v rozsahu 44,3 % z jejich celkové výše.

11. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti vyhovujícímu výroku I. o věci samé a výroku III. o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalovaná, která namítá, že v situaci, kdy posuzované řízení nespadá pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod [číslo] Sb.), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen Úmluva), nelze uvažovat o poskytnutí náhrady nemajetkové újmy automaticky za celkovou délku správního řízení, postižitelné jsou toliko jednotlivé průtahy; současně nelze presumovat vznik nemajetkové újmy. Soudu I. stupně žalovaná vytkla, že věc Nesprávně právně posoudil, když na daný případ přednostně aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3849/2014 ze dne [datum rozhodnutí], ze kterého dovodil, že nemajetkovou újmu, která je dána vnitřními požitky člověka, lze prokazovat jen obtížně, pročež se zpravidla její vznik dovodí tehdy, pokud by jakákoliv osoba ve stejném postavení mohla vnímat výkon veřejné moci úkorně, přičemž délka řízení stanovená zákonem je délka, jíž lze považovat za přiměřenou (výkon advokacie) před rozsudkem Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne [datum rozhodnutí].

12. Žalovaná namítla, že v případě správního řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání se nejednalo o základních právech a svobodách žalobkyně podle Listiny (ani podle Úmluvy), neboť režimová opatření pobytového charakteru, konkrétně prodloužení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání na území jiného státu, v Listině (ani v Úmluvě) uvedena nejsou. V této souvislosti žalovaná odkázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 462/03 ze dne [datum], podle nějž právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo každého člověka a nepatří do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR, jakož i na usnesení sp. zn. II. ÚS 59/06 ze dne [datum] nebo usnesení sp. zn . ÚS 1528/17 ze dne [datum], v němž Ústavní soud předesílá, že právo na udělení trvalého pobytu nepředstavuje chráněné základní právo.

13. Žalovaná zdůraznila, že neporušila žádné ústavní právo ani svobodu žalobkyně, konkrétně právo svobody pohybu a pobytu podle č l. 14 odst. 1 Listiny, který se s ohledem na čl. 42 odst. 2 Listiny vztahuje rovněž na žalobkyni. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 344/2014 ze dne [datum rozhodnutí], podle nějž je nutné hodnotit jako postižitelné jednotlivé průtahy v řízení. V tomto případě se neuplatní vyvratitelná domněnka vzniku újmy a poškozený je povinen vznik újmy prokázat, neboť se jedná o vztah veřejnoprávní.

14. Žalovaná vyjádřila nesouhlas s právním závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně řádně prokázala vznik újmy ve výši [částka] za nepřiměřenou délku správního řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání na území České republiky. Namítla, že žalobkyně neprokázala, které jednotlivé průtahy ve správním řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání na území České republiky jí způsobily nemajetkovou újmu a v jaké výši.

15. Žalovaná poté rozebrala správní řízení vedené o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu žalobkyně na území České republiky za účelem podnikání a uvedla, že žalobkyně po celou dobu správního řízení na území České republiky, žila, pracovala, podnikala, cestovala do zahraničí, provdala se za občana Ukrajiny, který žije na Ukrajině, a ani žádným jiným způsobem nebyla omezována na svých právech a svobodách. Žalovaná poukázala na to, že podle ust. § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. se odškodňuje v penězích jen závažná újma, kterou nebylo možné nahradit jinak (konstatováním porušení práva a omluvou).

16. K nutnosti opakovaného předkládání vyžádaných dokladů žalovaná uvedla, že byla dána tím, že správní orgán měl povinnost o žádosti rozhodnout na základě podkladů, které nejsou starší 180 dnů (až na výjimky). Připomněla nedostatečnou součinnost žalobkyně v průběhu řízení (opakované předložení nedostačujících podkladů, poskytování nepravdivých či rozporných informací), což se projevilo i v následném postupu správního orgánu, který byl nucen poskytnuté informace prověřovat a vyzývat žalobkyni k dalšímu doplnění. Žádosti pak mohlo být vyhověno teprve poté, co byly doloženy veškeré potřebné podklady a odstraněny vzniklé pochybnosti. Žalovaná zdůraznila, že k průtahům v řízení došlo v převážné míře v důsledku žalobkyní poskytovaných rozporuplných informací ohledně jejího podnikání a také podnikání jejího otce ve společnosti [právnická osoba] Za daných okolností označila přiznání peněžité satisfakce jako nepřiměřené, neboť již poskytnuté konstatování porušení práva a omluva představují odpovídající a dostatečné zadostiučinění. Žalovaná proto navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že žaloba na zaplacení peněžitého zadostiučinění bude zamítnuta.

17. Žalobkyně se k podanému odvolání vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí, přičemž má za to, že s uplatněnou argumentací žalované se dostatečně vypořádal již soud I. stupně. Namítla, že správní orgán opakovaně žádal občerstvení dokladů, avšak v rámci konečného, vyhovujícího rozhodnutí správní orgán vycházel z podkladů starších. Přerušení řízení prováděné žalovanou označila za nezákonné s tím, že správní řád neumožňuje přerušení řízení z důvodu občerstvení příloh. Žalobkyně vyjádřila pochybnost, zda je možné, aby průměrná osoba, která byla dlouhodobě vystavena jednání žalované jako žalobkyně, by neutrpěla žádnou duševní újmu, resp. újmu tak nepatrnou, že by postačovala pro zjednání nápravy pouhá omluva. Poukázala na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, ve kterém soud dospěl k závěru, že při posouzení vzniku nemajetkové újmy se uplatní pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení takovou újmu působí, aniž by v tomto směru žadatel musel předkládat jakékoli důkazy s tím, že by soud měl tento právní názor aplikovat i v případě správního řízení. Žalobkyně odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž podle jejího názoru vyplývá, že k nepřiznání finančního zadostiučinění by mělo být přistupováno jen za zcela výjimečných okolností, na něž žalovaná po celé řízení nepoukázala. Žalobkyně poukázala též na nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 2058/20, z nějž vyplývá, že přiznání přiměřeného zadostiučinění jen ve formě konstatování porušení práva je možné pouze za splnění výjimečných okolností, které to odůvodňují. Navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil.

18. Žalovaná dále odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp.zn. 19Co 319/2021-62 ze dne [datum rozhodnutí], kterým bylo rozhodnuto v obdobné věci týkající se otce žalobkyně pana [příjmení] [příjmení].

19. Žalobkyně v reakci doplnila, že faktická možnost pobytu na území ČR po celou dobu řízení nemohla ukončit ani zmírnit stav nejistoty, neboť jde o obdobnou situaci, jako když je osobě fakticky umožněno pobývat na území státu, ovšem s neustálým rizikem, že bude každou chvíli nucena území opustit. Žalobkyně zdůraznila, že téměř šest let přetrvávající stav nejistoty nezmírňuje ani ta skutečnost, že z důvodu nesprávného úředního postupu bylo žalobkyni umožněno, aby byl její pobyt fakticky prodloužen do března 2023.

20. Odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

21. Soud I. stupně v průběhu důkazního řízení zjistil skutkový stav na základě řádně provedeného dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí o uplatněném nároku. Ze správných a úplných skutkových zjištění soudu I. stupně, která jsou ve stručnosti shrnuta výše (pod bodem 4 a 5), proto vychází i odvolací soud.

22. Soud I. stupně postupoval správní i při právním posouzení věci, když aplikoval příslušná ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. Správný je jeho závěr o povaze řízení, jehož předmět, prodloužení dlouhodobého pobytu cizince na území České republiky, nespadá do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nejde tedy o správní řízení, v jehož rámci by bylo orgány veřejné správy rozhodováno o základních právech a svobodách a uplatňovala by se v případě nepřiměřené délky řízení domněnka vzniku nemajetkové újmy (srov. Nález Ústavního soudu ze dne [číslo], sp.zn. III. ÚS 570/20, aniž by bylo třeba zkoumat, zda jde o civilní právo či závazek ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

23. Soud I. stupně proto postupoval správně, pokud otázku nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. posuzoval toliko z pohledu zachování lhůty plynoucí z ustanovení zákona o pobytu cizinců, jednotlivá zákonná ustanovení však neaplikoval správně. Na dané řízení se totiž nevztahuje ustanovení § 169 odst. 9 zákona o pobytu cizinců, neboť v něm je řešena pouze otázka prodloužení pobytu na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo žádost o prodloužení platnosti tohoto víza, nikoli však otázky povolení k dlouhodobému pobytu a prodloužení takového povolení. Jde přitom o odlišné instituty, upravené zvlášť v různých částech citovaného zákona. Vízum k pobytu nad 90 dní je upraveno v ustanoveních § 30 až § 39 zákona o pobytu cizinců, zatímco povolení k dlouhodobému pobytu je upraveno v ustanoveních § 42 až § 48b zákona o pobytu cizinců. Není-li zvlášť upravena doba pro rozhodnutí o žádosti cizince o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu, pak je třeba vyjít ze lhůty stanovené pro povolení k dlouhodobému pobytu jako takové. Ta je upravena v ustanovení § 169 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců a činí 60 dní. V tomto ohledu je tedy třeba dát za pravdu odvolatelce, byť na konečném závěru soudu I. stupně v tom směru, že zákonná lhůta byla výrazně překročena, to ničeho podstatného nemění.

24. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně uzavírá, že ve věci byl zjištěn nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti OAMP MV rozhodnout v zákonem stanovené lhůtě. Bylo proto třeba zabývat se také zbývajícími předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované, tj. otázkou vzniku újmy na straně žalobkyně a otázkou příčinné souvislosti mezi touto újmou a zjištěným nesprávným úředním postupem.

25. V souvislosti s újmou žalobkyně soud I. stupně sice správně konstatoval, že tato se bez dalšího nepředpokládá, tedy že je třeba ji v řízení konkrétně zjišťovat, avšak bez bližšího odůvodnění dovodil, že v obdobné situaci by újma vznikla každé osobě v postavení žalobkyně. Odvolací soud se s tímto obecným konstatováním neztotožňuje, neboť má za to, že je třeba zkoumat konkrétní žalobkyní tvrzenou újmu (nepředpokládá-li se) a tato tvrzení poměřovat se situací, která by nastala, pokud by tu nebylo nesprávného úředního postupu. Teprve takovou újmu, kterou lze skutečně za následek nesprávného úředního postupu považovat, je pak možno mít za zjištěnou i bez konkrétního dokazování tehdy, je-li zřejmé, že totožnou újmu by v obdobné situaci jistě utrpěla i každá jiná osoba v postavení poškozené žalobkyně.

26. V projednávané věci žalobkyně svou újmu tvrdila tak, že spočívala v nejistotě o jejím pobytovém statusu a z toho plynoucích dalších obtížích, v negativním zásazích do rodinného života a podnikání žalobkyně, když nemohla plánovat budoucnost, rozvoj podnikání, investice a související aktivity, jakož i v pocitech bezmoci, frustrace, beznaděje a marnosti. Co do nejistoty ohledně konečného výsledku řízení lze se žalobkyní souhlasit, je nicméně třeba tuto situaci porovnávat s tím, co by nastalo, pokud by OAMP MV v daném řízení postupoval řádně a rozhodl včas v zákonné lhůtě. V takovém případě by mohlo dojít k prodloužení povolení žalobkyně k dlouhodobému pobytu nejdéle o dva roky (§ 44 odst. 4 písm. h/ ve spojení s § 44a odst. 1 písm. b/ zákona o pobytu cizinců), zatímco v konkrétní situaci žalobkyně došlo k prodloužení jeho pobytového povolení na základě fikce podle ustanovení § 47 odst. 2 ve spojení s § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, reálně na dobu více než 5 let, bez ohledu na následné prodloužení pobytu o další dva roky v důsledku vyhovujícího rozhodnutí.

27. Právě toto faktické prodloužení pobytového povolení je z pohledu odvolacího soudu zásadní, neboť v maximální možné míře eliminuje stav nejistoty tím, že stávající pobytový status je nadále zachován. Pro úplnost lze uvést, že v daném případě byla žádost podána řádně v období vymezeném v ustanovení § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Z právě uvedeného pak plyne ten podstatný závěr, že žalobkyně byla po celou dobu předmětného řízení osobou s platným povolením dlouhodobého pobytu na území České republiky. Nutno k tomu doplnit, že určitá míra nejistoty je v případě pobytu cizince na území jiného státu dána vždy, ostatně i včasné kladné rozhodnutí o jeho žádosti by mohlo žalobkyni poskytnout určitou jistotu právě jen na poměrně krátkou dobu dvou let. Z tohoto pohledu se proto jeví nepřípadnou argumentace žalobkyně, že nemohla plánovat budoucnost, rozvoj podnikání, investice a související aktivity, což u ní vyvolávalo pocity bezmoci, frustrace, beznaděje a marnosti. V uvedeném období, a po celou dobu řízení, byla žalobkyně oprávněna pobývat na území ČR, vycestovat z něj a vracet se, ani nebyla nijak omezena ve výkonu funkce jednatele. Žalovaná poukázala na rozpor mezi tvrzením žalobkyně o újmě, jež jí měla vzniknout, s tím, že tato se neshoduje s tvrzeními, která uvedla při svých výsleších, tj. že její manžel žil a žije trvale mimo ČR.

28. Odvolací soud uzavírá, že újma žalobkyně spočívala fakticky jen v určité nejistotě o tom, jakým způsobem bude o její žádosti rozhodnuto, přičemž v podstatné míře byla tato nejistota eliminována faktickým prodloužením stávajícího pobytového povolení po celou dobu trvání posuzovaného řízení, a to reálně po dobu významně delší, než na jakou by jí mohl být pobyt povolen včasným kladným rozhodnutím. Určité další komplikace, které z toho mohly pro žalobkyni plynout, ačkoli byla fakticky stále osobou s platným povolením k dlouhodobému pobytu, byly řešitelné prostřednictvím obchodní korporace, jejímž byla žalobkyně jednatelem a v souvislosti s jejímž podnikáním o předmětné povolení k dlouhodobému pobytu v České republice žádala.

29. Odvolací soud se neztotožňuje se soudem I. stupně, že by takto popsaná újma dosahovala takové závažnosti, aby jako odpovídající zadostiučinění nepostačovalo již pouhé konstatování porušení práva a omluva, jichž se žalobkyni od žalované dostalo. Odvolací soud proto oproti závěrům soudu I. stupně dospívá k závěru, že toto imateriální zadostiučinění je ve smyslu ustanovení § 31a odst. 2 zák. 82/1998 Sb. dostačující satisfakcí, a poskytnutí peněžitého zadostiučinění již není namístě.

30. Odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a rozhodnutí soudu I. stupně v odvoláním dotčeném vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že žalobu v celém tomto rozsahu zamítl.

31. Vzhledem ke změně rozhodnutí soudu I. stupně, odvolací soud rozhodoval podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. má na náhradu nákladů řízení právo žalovaná, neboť žaloba proti ní byla v celém rozsahu zamítnuta. Žalované vznikly náklady spočívající v paušální náhradě nákladů nezastoupeného účastníka podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., a ve výši [částka] za každý ze tří procesních úkonů spočívajících v sepisu vyjádření k žalobě, v účasti na jednání soudu I. stupně dne [datum] a sepisu odvolání celkem tedy [částka].

Poučení