12 Co 87/2025 - 48

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Chlostové a soudců JUDr. Michala Holuba a JUDr. Zuzany Hanákové, LL. M. ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa] proti žalované: Česká republika - [ústřední orgán] sídlem [adresa] o zaplacení 120 696 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. ledna 2025, č. j. 18 C 85/2024-31, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku II. potvrzuje.

II. Výrok I. se zrušuje.

III. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [ústřední orgán] pod sp. zn. [spisová značka], došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 120 696 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 120 696 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tvrzením, že mu vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vedeného u žalované pod č. j. [spisová značka], zákonná lhůta pro poskytnutí informací uplynula dne 5. 4. 2021, informace byla poskytnuta 1. 11. 2023. Žalobce uplatnil nárok předběžně u žalované podle zákona č. 82/1998 Sb. dne 23. 10. 2023. Stanovisko k uplatněnému nároku bylo žalobci doručeno dne 19. 6. 2024, žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 12 318,54 Kč, s čímž žalobce nesouhlasí.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobci bylo poskytnuto dostatečné zadostiučinění v rámci projednání předběžného uplatnění nároku ze dne 23. 10. 2023, o kterém bylo žalovanou rozhodnuto stanoviskem doručeným žalobci dne 19. 6. 2024 tak, že bylo žalobci přiznáno odškodnění za délku řízení ve výši 12 318,54 Kč. Žalovaná označila význam řízení pro žadatele za marginální, neboť neosvědčil právní zájem žádostí o informace. Poukázala na to, že žalobce je osobou, která podává desítky žádostí ročně. Postup žalované při odmítání žádostí o informace byl přitom veden snahou chránit v maximální možné míře citlivé informace recipientů sociálních dávek. Žalovaná dodala, že žalobce na základě 25 podaných žádostí obdržel od žalované celkem 151 780,58 Kč.

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění o průběhu posuzovaného řízení, podrobně popsaného pod bodem 3 odůvodnění napadeného rozsudku. Ze spisu vedeného u žalované pod sp. zn. [spisová značka] zjistil, že dne 20. 3. 2021 byla žalované doručena žádost o poskytnutí informací, kterou žalobce žádal o poskytnutí rozhodnutí ministerstva ze dne 21. 6. 2018, č. j. [spisová značka], a jemu předcházející rozhodnutí [správní orgán], krajské pobočky v [adresa], ze dne 19. 3. 2018, č. j. [spisová značka], vše v anonymizované podobě, a dále ve věci č. j. [spisová značka] vedené před Krajským soudem v [adresa] o poskytnutí vyjádření k žalobě a o kasační stížnost podané [ústřední orgán] proti tomuto rozhodnutí, vše v anonymizované podobě. Žádost byla částečně odmítnuta. Ve spise je dále založeno rozhodnutí [orgán] ze dne 6. 10. 2023, č. j. [spisová značka], kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 8. 7. 2022, č. j. [spisová značka], kterým bylo potvrzeno rozhodnutí [ústřední orgán] ze dne 11. 8. 2021, č. j. [spisová značka], bylo zrušeno rozhodnutí [ústřední orgán] ze dne 11. 8. 2021, č. j. [ústřední orgán], o částečném odmítnutí žádosti o informace ze dne 20. 3. 2021, a věc byla vrácena [ústřední orgán] k novému projednání. Bylo vyhotoveno vyrozumění [ústřední orgán] ze dne 1. 11. 2023 s ohledem na právě čtené rozhodnutí jsou zaslány požadované vyjádření k žalobě a kasační stížnost po vyloučení pouze osobních údajů.

5. Zjištěný skutkový stav soud posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb., podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 a shledal, že délka posuzovaného řízení 2 roky a 7 měsíců je nepřiměřená, došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Dále se zabýval složitostí řízení, shledal, že řízení nebylo skutkově ani procesně složité, odehrávalo se u třech různých orgánů, složité však bylo právně, neboť bylo třeba posoudit, zda se požadované informace týkají rozhodovací činnosti soudů, které požívají ochrany a bylo třeba provést test proporcionality a zhodnotit, zda informace nesouvisí s jiným dosud probíhajícím soudním řízení. Soud I. stupně dále uvedl, že žalobce délku řízení nezavinil a postup orgánů veřejné moci označil za průtažný.

6. Soud I. stupně se dále zabýval významem předmětu řízení pro žalobce, vyslovil úvahu, že je třeba zvážit, zda žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, či zda žádostí o poskytnutí informace pouze realizuje svůj zájem, aniž by bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. V projednávané věci vyšel ze zjištění, že žalobce požadovanou informaci k realizaci svého konkrétního práva nepotřeboval, informace se týkala třetí osoby. Žalobce přitom netvrdil, že by byl novinářem či jinou osobou, u níž by bylo možné dospět k závěru o veřejném zájmu spočívajícím v kontrole povinného subjektu. Žalovaná svůj závěr podrobně odůvodnila s odkazem na judikaturu a přesvědčivě odůvodnila též závěr o částečném odmítnutí poskytnutí informace, čímž chránila zájmy třetí osoby. Újmu vzniklou žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení proto hodnotil jako zanedbatelnou s tím, že odškodnění v penězích nepřichází v úvahu a v této souvislosti odkázal na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2010,[Anonymizováno]sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 a řadu dalších.

7. Žalobci však poskytl satisfakci ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě s odkazem na § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. s tím, že tímto konstatováním byla žalobci poskytnuta dostatečná satisfakce a požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění zamítl.

8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že i přes částečný úspěch přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalobce byl v řízení co do základu nároku úspěšný.

9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž vytkl soudu I. stupně, že nepřihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu a do svého rozhodnutí nepromítl rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2107/2023-68 ze dne 7. 11. 2023, ačkoli žalovaná neprokázala snížený nebo dokonce nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce a neunesla důkazní břemeno o nízkém významu žádaných informací. Soudu I. stupně vytkl, že pominul neunesení důkazního břemene žalované o nižším významu předmětu řízení pro poškozeného, včetně prokázání minimální újmy a v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2892/2023 a další. Poukázal na to, že z odůvodnění rozsudku nevyplývá posouzení celkového kontextu chování povinného subjektu a postrádá též komplexní posouzení všech relevantních faktorů a jejich vzájemného poměru. Soudu I. stupně vytkl, že nezvážil formu zadostiučinění na základě posouzení zjištěných skutečností a neaplikoval test proporcionality. Řízení označil za zatížené obstrukčním jednáním povinného subjektu s tím, že z jeho průběhu vyplývá obtížnost získání informací s tím, že potřebnost informace nehrála při rozhodování povinného subjektu roli. Žadatele přitom neúměrně zatěžovala realizace opravných prostředků. Soudu I. stupně vytkl, že posoudil kritérium významu předmětu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) nad rámec prokázaných tvrzení žalované, a tedy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Soudu I. stupně dále vytkl, že se nedostatečně vyrovnal se skutečností, že povinný subjekt je v poskytování informací profesionál a odmítnutí poskytnutí informace bylo obstrukční a vytvořilo průtahy.

10. Žalobce poukázal na to, že se soud I. stupně nedostatečně věnoval otázce zohlednění pochybení povinného subjektu vedoucího k řízení ve více instancích v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Nepřihlédl ani k oprávněnosti podávání opravných prostředků, po jejichž vyřešení byly informace poskytnuty s tím, že tímto postupem povinného subjektu vznikla žalobci nezanedbatelná újma, a to i v podobě zbytečně vynaloženého času, který bylo třeba k získání informace věnovat. Namítl též, že soud I. stupně nevzal do úvahy nenaplněný aspekt legitimního očekávání a nezvážil ani skutečnost vyplývající ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, včetně nálezů Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má pouze podpůrnou funkci. Dále uvedl, že z nálezu III. ÚS 1565/23 ze dne 10. 4. 2024 vyplývá, že napadeným rozsudkem došlo k porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soudu I. stupně vytkl, že řádně neodůvodnil závěr, že konstatování porušení práva je dostatečná forma zadostiučinění. Soudu I. stupně též vytkl, že nepromítl do svého rozhodnutí tu skutečnost, že žalobce žádost nepodával s tím, že bude vyřízena po dlouhé době a k získání informací bude muset vyvinout násobně více úsilí. Podle názoru žalobce soud I. stupně nesprávně posoudil vůli odčinit způsobenou újmou.

11. Žalobce dále uvedl, že soud I. stupně nesprávně posoudil obstrukční postup povinného subjektu, který má být v poskytování informací profesionálem, porušil právo na soudní ochranu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci.

12. Žalobce zdůraznil, že vyřízení žádosti nemůže trvat déle než 60 dnů, při dodržení všech zákonných lhůt, pro celkovou dobu platí zásada speciality a nikoli obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20, z nějž vyplývá, že jde o jediné řízení a za průtahy je třeba považovat celé řízení. Namítl, že soud I. stupně nevzal v úvahu nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3339/20, ač je žalovaná profesionálem znalým práva. Podstatným dle názoru žalobce je, že došlo ke zrušení původního rozhodnutí a že odmítnutí poskytnutí informace nebylo po právu. Žalovaná jednala obstrukčně, nebyla oprávněna zkoumat důvody žádosti, řešení této otázky nemá podle žalobcova přesvědčení význam ani pro účely odškodňovacího řízení. Již potíže, které měl žalobce se získáním informací, svědčí o jejich důležitosti a nevůli žalované je prezentovat. Závěr soudu prvního stupně, podle nějž byla prokázána nepotřebnost informace pro žalobce daná tím, že požadované informace nepotřeboval za účelem realizace svých konkrétních práv, podle žalobce není důkazně podložen.

13. Konstatování označil za neupřímné, neodčiňující vynaložený čas a úsilí, jakož i za znevažující a neuctivé. Žalobce zdůraznil, že je věcí žalované, aby vyvrátila domněnku o újmě s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2699/23 a I. ÚS 1536/11, soudu I. stupně vytkl, že pominul, že žalovaná neunesla důkazní břemeno (30Cdo 2892/2023), dále vytkl soudu I. stupně, že nezvážil a komplexně neposoudil relevantní faktory a jejich vzájemný poměr, nezvážil formu zadostiučinění na základě posouzení proporcionality, uvedl, že v rozsudku absentuje posouzení celkového kontextu chování žalované a podceněn byl vliv činnosti postupu orgánů veřejné moci. Soudu I. stupně vytkl, že nezohlednil, že obstrukční jednání žalované spočívalo v sofistikovaném odůvodnění, jež nevedlo k řádnému poskytnutí žádaných informací, jakož i to, že pominul, že k veřejné debatě v době sociálních sítí není třeba být novinář a nezveřejněním žalovaná brání široké veřejné diskusi. Konstatováním porušení práva nebyla dle názoru žalobce dostatečně oceněna námaha, která musela být vynaložena právním laikem. Na důležitost informace lze usoudit např. ze zvýšeného úsilí, v jehož důsledku byla poskytnuta. Nutností podávání opravných prostředků byl žalobce zbytečně zatěžován. Žalobce zdůraznil, že finanční vyrovnání mimo soudní řízení je samostatnou dohodou, není součástí soudního procesu a neovlivňuje nároky žalobce v soudním řízení. S odkazem na rozsudek sp. zn. 30Cdo 763/2009 má být konstatování porušení práva poskytnuto pouze ve výjimečných případech.

14. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobě vyhověl nebo jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Spor byl pouze o formu zadostiučinění a soud rozhodoval již s vědomím, že žalovaná poskytla relutární zadostiučinění. Je seznatelné, jak soud prvního stupně postupoval a s odkazem na přiléhavou judikaturu usoudil na nepatrný význam řízení, žalovaná byla vedena snahou ochránit informace o sociálních poměrech třetí osoby. Odvolání označila za kompilát žalobních tvrzení, poukázala na to, že obraty, které se často v odvolání opakují, jsou pouze prázdnými floskulemi, neboť se dotýkají skutečností, které soud I. stupně do svých úvah zahrnul a zevrubně posoudil v rámci odůvodnění rozsudku soudu I. stupně. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud I. stupně postupoval metodicky krok za krokem, když zjišťoval splnění zákonných podmínek pro vyvození odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. a své úvahy založil na skutkových zjištěních a všech známých okolnostech posuzovaného případu. Shodně se žalovanou a s odkazem na přiléhavou judikaturu usoudil na nepatrný význam řízení pro žalobce, čemuž správně přizpůsobil formu přiznaného zadostiučinění. Žalovaná pak byla v dotčeném řízení vedena snahou ochránit informace o sociálních poměrech třetí osoby, jimž sám zákonodárce přisuzuje vyšší míru citlivosti a v této souvislosti odkázala na ust. § 8b odst. 2 zák. č. 106/1999 Sb.

16. Rozsudek soudu I. stupně označila žalovaná za věcně i procesně správný, uvedla však, že výrok I. napadeného rozsudku je nadbytečný, neboť žalovaná v této věci žalobci poskytla relutární odškodnění, které v sobě implicitně již obsahuje konstatování porušení práva. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek v této části zrušil a ve zbývající části jej potvrdil.

17. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání žalobce neshledal důvodným.

18. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu detailně zjištěného soudem I. stupně na základě provedených důkazů. Soud I. stupně zjistil rozhodné skutečnosti v dostatečném rozsahu, dospěl ke správným skutkovým zjištěním a nepochybil ani v právním posouzení věci podle § 13 odst. 1 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Správně též uzavřel, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočívá v nepřiměřené délce celého správního řízení, odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením veškerých kritérií včetně nepatrného významu řízení pro žalobce. S ohledem na závislost výroků I. a II. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 3850/2014) odvolací soud přezkoumal správnost závěru o formě poskytnutého zadostiučinění a neztotožnil se s úvahou o formě zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva, jak bude rozvedeno níže.

19. Soud prvního stupně správně vymezil otázku počátku i konce řízení, které trvalo od podání žádosti dne 20. 3. 2021 do poskytnutí veškerých požadovaných informací dne 1. 11. 2023 (§ 31a odst. 3 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb.). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, který správně vyhodnotil kritérium dle § 31a odst. 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb., a přisvědčil jeho závěru, že řízení nebylo skutkově ani procesně složité, avšak je nutno přihlédnout k instanční složitosti věci, když řízení bylo vedeno před třemi orgány a po právní stránce bylo složité. Žalobce využil opravné prostředky, což objektivně prodloužilo celkovou dobu řízení o dobu potřebnou pro přezkum, nicméně tímto využil svého procesního práva a odvolací soud shledal správným, závěr soudu I. stupně, že žalobce se na délce řízení nepodílel (§ 31a odst. 3 písm. c) zák. č. 82/1998 Sb.) a v řízení se postupem orgánů veřejné moci vyskytly průtahy (§ 31a odst. 3 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb.). Celkovou dobu řízení proto správně hodnotil jako nepřiměřenou.

20. Za nedůvodnou považuje odvolací soud odvolací námitku žalobce ohledně zvýšeného významu řízení (§ 31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb.). Obecně platí východisko, že zvýšený či snížený význam (subjektivní hledisko) tvrdí ta ze stran, jíž je toto kritérium ku prospěchu. Dále podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je dán zvýšený význam řízení typu - opatrovnických sporů, pracovně právních sporů, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života (objektivní hledisko). Pro posouzení významu předmětu řízení o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím se judikatura Nejvyššího soudu ustálila v závěru, že je rozhodné, jak významná je pro žadatele požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí, popř. v průběhu řízení o její poskytnutí s tím, že o standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu takového řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze uvažovat pouze v případě, že žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci svých konkrétních práv s tím, že není vyloučeno, že se význam předmětu posuzovaného řízení může v čase měnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30Cdo 760/2022, rozhodnutí ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. 30Cdo 2110/2023 – bod 9).

21. V projednávané věci žalobce v době podání žádosti, v průběhu řízení o její poskytnutí, ani v žalobě netvrdil, k čemu požadované informace potřebuje. Žaloba je pouze souhrnem frází a obecných floskulí, není z ní zřejmý konkrétní důvod, z nějž žalobce požadovanou informaci podle zák. č. 106/1999 Sb. potřebuje. Žalobce v odvolání vytýká soudu I. stupně, že pominul, že k veřejné debatě v době sociálních sítí není třeba být novinář, že nezveřejněním informací žalovaná brání široké veřejné diskusi. Požadované informace se v souzené věci nikterak netýkaly žalobce, a proto význam požadované informace byl pro žalobce toliko zprostředkovaný, na získání požadovaných informací neměl žalobce žádný osobní zájem ve smyslu skutečného dopadu do jeho osobní sféry, toliko zájem z důvodu své angažovanosti na sociálních sítích. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobce byl nízký, zanedbatelný.

22. Z hlediska významu posuzovaného řízení pro žalobce je třeba přihlédnout též k té skutečnosti, že žalobce žádal o poskytnutí informace spočívající v zaslání jiných rozhodnutí či podání, a to jen žalovanou ve 25 případech, jak vyplývá ze stanoviska žalované ze dne 5. 6. 2024 na č.l. 14-21 spisu. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že vede poměrně velké množství sporů nejen se žalovanou (celkem 15, např. ve věci vedené pod sp. zn. 11Co 13/2025, 11Co 25/2025, 11Co 68/2025, 13Co 2/2025, 13Co 26/2025, 18Co 59/2025, atd.), ve vztahu k prožívání újmy je i z tohoto důvodu v jiné pozici, než osoba, která se účastnila jednoho či několika málo řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 3725/2013).

23. Odkazuje-li žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 3331/2011 týkající se žádosti o poskytnutí sociální dávky, byť samo není pro věc relevantní pro skutkovou odlišnost případu, je na něj odkazováno v rozhodnutí sp. zn. 30Cdo 760/2002, jež je zcela přiléhavé. Rozhodnutí Ústavního soudu přijaté ve věci sp. zn. III. ÚS 3339/20 přiléhavé není, týká se úhrady za mimořádné rozsáhlé vyhledávání informací, přičemž žalobci žádná výzva k úhradě předepsána ani nebyla; rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 570/20 bylo přijato v poměrech skutkově zcela odlišné věci a řeší zejména vymezení délky řízení – od těchto závěrů se soud I. stupně nikterak neodchýlil. Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2699/23 bylo přijato v poměrech přestupkového řízení, sp. zn. I. ÚS 1536/11 ve věci podání odpůrčí žaloby, tedy obě rozhodnutí nelze pro skutkovou odlišnost na souzenou věc aplikovat, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30Cdo 2892/2023 týkající se problematiky kompenzačního řízení, tedy skutkově zcela odlišné věci.

24. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že pro posouzení kritéria významu podle § 31 odst. 3 písm. e) zák. 82/1998 Sb. měly požadované informace význam zanedbatelný, žalobce ani netvrdil, pro jaké řízení zahájené v reálném čase požadované informace použil. Lze uzavřít, že intenzita zásahu do osobní, rodinné, pracovní či jiné sféry žalobce byla nepatrná, a přestože došlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované, nenáleží žalobci odškodnění ve formě peněžité satisfakce. Soud I. stupně proto postupoval správně, když žalobu ve výroku II. zamítl. S ohledem na závislost výroků I. a II., resp. otázce vzájemného vztahu jednotlivých forem zadostiučinění, je možno konstatování porušení práva poškozeného považovat za základní formu satisfakce, neboť závěr, že došlo k porušení konkrétního práva žalobce, je výsledkem prvotního posouzení věci a nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, tedy i pro závěr, že poškozenému vznikla v důsledku porušení jeho práva nemajetková újma a že je tuto namístě nahradit poskytnutím konkrétního zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 30Cdo 3850/2014). Za situace, kdy žalovaná před podáním žaloby žalobci poskytla finanční částku 12 318,54 Kč, již nelze konstatovat porušení práva, neboť tato forma satisfakce je již přiznanou a vyplacenou relutární náhradou konzumována.

25. Odvolací soud dospěl k závěru, že tento výrok je nadbytečný, postupoval proto podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a v tomto výroku jej bez dalšího zrušil, žaloba měla být jen zamítnuta, a proto výrok II. napadeného rozsudku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. a tyto byly přiznány ve věci plně úspěšné žalované, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., a to za dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč za řízení před soudem I. stupně (vyjádření k žalobě a účast u jednání soudu I. stupně) a za jednu paušální náhradu za vyjádření k odvolání taktéž ve výši 300 Kč, celkem v částce 900 Kč.

27. Na závěr odvolací soud připomíná, že smyslem zadostiučinění nemajetkové újmy podle zák. č. 82/1998 Sb., je odčinění újmy, která fakticky vznikla či mohla vzniknout účastníkovi v souvislosti s délkou řízení. Smyslem tohoto zákona není, aby kdokoli zahlcováním např. správních orgánů, jako to bylo v projednávané věci, uměle vytvářel délku řízení množstvím zbytečných žádostí o poskytnutí informací podle zák. č. 106/1999 Sb. za situace, kdy požadované informace vůbec ke své práci či uplatnění v jiném řízení nepotřebuje. Takové jednání vzbuzuje dojem, že se jím účastník snaží přímo vyvolat situaci, kdy správní orgán nebude objektivně schopen dodržet krátkou časovou lhůtu pro poskytnutí informace při zachování nutné ochrany informací o sociálních poměrech třetích osob a žadatel bude moci následně této situace zneužít pro získání majetkového prospěchu. Tomuto jednání by neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani formou konstatování porušení práva, natož přiznáním jakékoliv částky na relutární náhradě.

Poučení