120 C 15/2020

Rubrum

Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Kladně V [obec] dne [datum] [příjmení] značka: [číslo] [příjmení] značka: 120 C 15/2020 Žalobce: [osobní údaje žalobce] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] společnost zapsána do obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka [číslo] zast. JUDr. [jméno] [příjmení], advokátkou, [právnická osoba], se sídlem [adresa] ID DS: h97gm6p Žalovaný: [celé jméno žalovaného], [datum narození] bytem [adresa žalovaného] -) ve věci žaloby o zaplacení [částka] s příslušenstvím -) odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 3. 2021, č. j. 120 C 15/2020-89 Podáno datovou schránkou Bez příloh I. Napadený rozsudek Žalobci byl doručen shora uvedený rozsudek, kterým bylo rozhodnuto takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, spolu s úrokem ve výši 100,45 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce proti napadenému rozsudku podává v zákonné lhůtě 15 dnů toto odvolání, z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 205 písm. g) občanského soudního řádu a na nesprávném skutkovém zjištění ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu. Toto odvolání směřuje proti výroku II. a III. napadeného rozsudku.

II. Rozsah odvolání Odvolání ohledně úroku zamítnutého pod výrokem II. napadaného rozsudku je podáváno toliko v rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku [částka] (přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % p.a.) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]. Odvolání není podáváno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % p. a. Odvolání je dále podáváno, co do částky odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši [částka] a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši [částka], tedy v částce ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení. Odvolání je dále podáváno co do: -) nepřiznaných smluvních pokut dle bodu 6.1. smlouvy ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení, -) nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení, -) smluvní pokuty dle bodu 6.5. smlouvy ve výši [částka].

III. Argumentace k úvěruschopnosti Žalobce své odvolání odůvodňuje následovně: Žalobce nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, podle něhož nebyla řádně prověřována úvěruschopnost žalovaného. Dle názoru žalobce naopak úvěruschopnost žalovaného řádně posoudil. Žalobce v tomto případě dospěl k odůvodněnému a podloženému závěru, že při uzavření smlouvy příjem žalovaného, který má za kalendářní měsíc k dispozici, činí [částka], jak je ostatně uvedeno ve formuláři„ Hodnocení klienta“. Po zohlednění rezervy ve výši [částka] a výdajích žalovaného dospěl žalobce k závěru o volných zdrojích ke splácení ve výši [částka] měsíčně. Sjednaná výše měsíční splátky dle uzavřené smlouvy činila [částka]. Nemohlo být pochyb o možnosti žalovaného splácet úvěr. Žalobcem jsou pečlivě zkoumány též výdaje a je to právě klient/žalovaný, kdo je povinen uvést jednotlivé výdaje. Žalobce si vyžádal doklad k ověření jeho příjmů, což v tomto případě byly pracovní smlouva, částečné výpisy z účtu a výplatní pásky. Žalobce dále prověřoval registry dlužníků, jejichž hodnocení vyšlo ve prospěch poskytnutí úvěru, a insolvenční rejstřík. Na základě všech těchto informací byl následně proveden interní skóring žalovaného. Veškeré dokumenty byly již přiloženy k žalobě. Jak je uvedeno výše, žalovaný ve formuláři hodnocení klienta uvádí výdaje na bydlení ve výši [částka], dále k uvedeným výdajům žalobce/věřitel přičítá rezervu ve výši [částka] a zadává zákonné životní minimum, které mu je objektivně známo, pokud žalovaný neuvede částku vyšší, v tomto případě [částka]. Žalobce též zohlednil další splátku u žalobce ve výši [částka]. Pokud žalovaný zatají výdaje, nebo je uvede v nižší výši, nemůže takové jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 občanského zákoníku, neboť by se takto nejednalo o nic jiného, než o dovolávání se vlastní nepoctivosti; tímto je vázán nepochybně i spotřebitel/žalovaný, když úvěrující věřitel/žalobce, ač postupující s odbornou péčí, není objektivně schopen případnou nepoctivost spotřebitele/žalovaného odhalit. Pokud tedy spotřebitel/žalovaný zatají nebo zkreslí výdaje, které nelze věřitelem/žalobcem ověřit, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy pro nepřezkoumání úvěruschopnosti, která byla dopodrobna přezkoumávána. Ve věci ověření údajů sdělených žalovaným žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 4 Tdo 238/2019 ze dne 20.3.2019, ve kterém Nejvyšší soud uvádí, že„ je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou“ … Na rozdíl od obviněného má Nejvyšší soud za to, že této povinnosti úvěrové společnosti dostály, když jednak všechny požadovaly při sjednávání úvěrové smlouvy sdělení takových údajů, které byly pro rozhodnutí o uzavření úvěrové smlouvy podstatné (údaj o výši příjmu, výši splátek, náklady na bydlení, výživné apod.) … je třeba uvést, že to byl právě obviněný, který při vědomí toho, že není schopen ze svého příjmu hradit předchozí splátky a že nemá dostatek příjmů na úhradu svých každodenních životních potřeb, úmyslně, aby získal další finanční prostředky na úhradu svých předchozích dluhů, úvěrovým společnostem zatajil při sjednávaní úvěrů rozhodné skutečnosti týkající se výše jeho splátek (vždy), popř. uvedl nepravdivě výši svého měsíčního příjmu, přičemž tak činil proto, aby získal úvěr, neboť si by vědom, že výše jeho splátek a nákladů na život převyšuje jeho příjmy a že pokud by skutečně uvedl pravdivé údaje, tak by úvěry nezískal.“ Z výše uvedeného rozhodnutí zřetelně plyne, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti. Žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů, kdy žalobce stále vychází z premisy, že každý v právním styku jedná poctivě a že z případného nepoctivého jednání nemůže nikdo těžit, a to v souladu s § 6 obč. zákoníku. Oproti prediktibilním výdajům na živobytí, výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou. Proto je zde třeba vycházet z údajů uvedených žalovaným a případně zkoumat, zda částka uvedená žalovaným není nepřiměřeně nízká poměrům. Pokud žalovaný uvedl, že bydlí u rodičů s náklady [částka], je třeba z takové částky vycházet, neboť lze předpokládat, že se dělí o výdaje se svými rodiči. V dnešní době je zcela běžné, že potomci bydlí u svých rodičů i po delší dobu. Nad to si dovolí žalobce i krátkou polemiku, když pokud žadatel o úvěr uvede, že výdaje na bydlení jsou ve výši několika tisíc korun (odlišně od běžné cenové hladiny), je možné považovat takovou výši za dostatečně prokázanou nebo je třeba další zkoumání, např. doložením nájemní smlouvy? Je třeba prohlášení třetí osoby, že u nich žadatel o úvěr bydlí a že na bydlení přispívá pouze částkou ve výši několika tisíc korun, případně, že bydlících osob skládajících se na nájemné je více (což je poměrně časté) ? Má se prověřovat, zda prohlášení podepsaly opravdu dané osoby a žadatel o úvěr jej nepadělal? Pokud budeme věřit takovému prohlášení, je třeba jej vůbec požadovat, pokud žadatel již v kartě hodnocení klienta svým podpisem potvrdil pravdivost a správnost údajů a prohlásí, jaké jsou jeho náklady na bydlení a jakou formou je bydlení uskutečňováno? Je patrné, že věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem, a kromě zjevně nepřiměřených údajů (náklad [částka] včetně služeb apod.) mu nezbývá než věřit sděleným údajům. Věřitel nemá sám reálné prostředky, jak logicky zdůvodněné nižší výdaje, uvedené žadatelem, ověřit. K výdajové stránce ohledně živobytí, respektive k jejímu paušálnímu určení, zcela postačují údaje, které poskytuje zákon č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu, kdy § 1 tohoto zákona definuje životní minimum, jako částku k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která byla ke dni uzavření smlouvy v § 2 stanovena na částku [částka]. Pokud tedy žadatel o úvěr neuvede vyšší částku na výdajové stránce (vyjma splátek úvěrů či nákladů na bydlení, které se do částky životního minima nezapočítávají), je postupováno v souladu se zákonem, je-li stanovena výše výdajů paušální částkou [částka]. Tato paušální částka je přímo stanovena zákonem a poskytovatel úvěru se tedy nemůže dopustit pochybení, pokud bude vycházet z takto stanovené částky, jako paušální výdajové stránky žadatele. Pokud by žadatel o úvěr uvedl částku nižší, než [částka] a poskytovatel úvěru by pro posouzení úvěruschopnosti vycházel z takto uvedené nižší částky, v tu chvíli je třeba žadatelem důvěryhodně vysvětlit, na základě čeho došel k uvedené nižší částce. A v takové chvíli by byl žalobce povinen tuto částku zkoumat. Zde je třeba uvést, že životní minimum není minimální částkou stanovenou zákonem„ k přežití“, ale částkou, která dle zákona postačuje k obživě. I Ústavní soud ve svém nálezu

III. ÚS 4129/18 ze dne [datum] uvedl, že by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“. Proto je rozhodující, jak uvedl Ústavní soud i Nejvyšší soud České republiky při mírném riziku, nikoli stoprocentně, posouzení možnosti reálného splacení úvěru. Nad to je třeba uvést, že pokud průměrný spotřebitel dodatečně zjistí, že je pro něj obtížné úvěr splácet a jedná se o úvěr se splátkou ve výši řádu tisíců korun měsíčně, přistoupí k řešení takovému, že omezí spotřebu nebo navýší příjmy. Stejně tak uvedený úvěr může sloužit, aby příjmů mohlo být vůbec dosaženo (např. rozbité auto, kterým žadatel dojíždí do práce). Podle měřítek soudu by nemohl být poskytnut úvěr ani osobě, která se dostala do dočasných finančních obtíží s ohledem na to, že ji zaměstnavatel nezaplatil několik mezd, tím spíše, potřeboval-li by žadatel o úvěr dorovnat snížené příjmy například z důvodu dočasné pracovní neschopnosti. K rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum], OPR-Finance proti GK, C [číslo], k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z důvodu neposouzení úvěruschopnosti dlužníka ze strany věřitele, žalobce odkazuje na odst. 45, ve kterém je stanoveno, že:„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“. Přitom zákon zcela jasně uvádí podmínky pro stanovení neplatnosti pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti. Jelikož se jedná o směrnici, nikoliv o nařízení, nelze se účinků směrnice domáhat v horizontálních vztazích. I pokud bychom připustili na takovou aplikaci„ zkoumání z úřední povinnosti“, s ohledem na výše uvedený rozsudek Soudního dvora Evropské unie, musí být (pod sankcí neplatnosti) dodržen postup dle čl. 8 a 23 „směrnice o spotřebitelském úvěru“ nikoli dle „českého“ zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění (zvýrazněno): čl. 8 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.

2. Členské státy zajistí, že pokud se strany dohodnou na změně celkové výše úvěru po uzavření úvěrové smlouvy, věřitel aktualizuje finanční informace týkající se spotřebitele, jež má k dispozici, a posoudí úvěruschopnost spotřebitele před jakýmkoli významným zvýšením celkové výše úvěru. čl. 23 Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. S ohledem na výše uvedené a odkaz soudu na uvedené rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, má žalobce za zcela prokázané, že posoudil úvěruschopnost na základě informací získaných od spotřebitele, viz formulář hodnocení klienta a ačkoli dle posouzení na základě informací poskytnutých klientem, ve smyslu předmětného rozsudku i ve smyslu předmětné směrnice nebylo nezbytné vyhledávání v „ příslušné databázi“, žalobce tak přesto učinil (insolvenční rejstřík, [příjmení], NRKI). Nechť případně soud uvede, jaké další databáze by měl případně žalobce kontrolovat a dle čeho by měl ověřovat údaje, uvedené dlužníkem. Smyslem zkoumání úvěruschopnosti, jak uvedl Ústavní soud je nejen ochrana dlužníka, ale i ochrana věřitele, proto nemůže být rozhodnuto o nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti, a tedy neplatnosti úvěrové smlouvy, pokud dlužník vědomě uvede nepravdivé nebo zkreslené údaje, protože právě ty tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti (NS 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019). Žalobce dále sděluje, že měl dobrý přehled o platební morálce žalovaného, jelikož měl u žalobce sjednaný předchozí další úvěr, který v době uzavření smlouvy nové řádně splácel. Dle žalobce nemohlo být pochyb o platební morálce žalovaného, když žalobce historicky měl možnost si řádně ověřit, jak žalovaný hradí úvěr, který mu poskytl sám žalobce. I vzhledem k výše zmíněné skutečnosti, kdy žalobce musel mít dostatečný přehled o tom, jak žalovaný splácel předchozí úvěr, nemohlo být pochyb o tom, že by nemohl splácet tento poskytnutý úvěr. Pokud by mě výše nadepsaný soud i přes výše uvedené za to, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně posouzena, odkazuje se žalobce na vládní návrh zákona o spotřebitelském úvěru, respektive na stanovisko vlády, které je vyjádřeno v důvodové zprávě, a to konkrétně ve sněmovním tisku [číslo] který je dostupný na [webová adresa] [číslo]. V důvodové zprávě k novému návrhu znění § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je uvedeno, že (zvýrazněno): „ Účelem ustanovení § 86 ZSÚ je zajistit, aby nebyly poskytovány spotřebitelské úvěry osobám, které nebudou schopné je řádně a včas splácet. Za tímto účelem je třeba provést posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a takovým způsobem, aby nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti, nebo naopak neschopnosti spotřebitele takový úvěr splácet. Při posuzování splnění této povinnosti, resp. jejího porušení je třeba brát v úvahu veškeré okolnosti konkrétního případu. Ne každé pochybení na straně věřitele by mělo vést k následku v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy. Je účelné se v této souvislosti zabývat zejména tím, zda zjištěné pochybení při prověřování úvěruschopnosti vedlo k situaci, kdy byl úvěr poskytnut, ač neměl být poskytnut (tedy v rozporu s povinností stanovenou v § 86 odst. 1 větě druhé ZSÚ), nebo zda by byl úvěr poskytnut i tehdy, pokud by se přihlédlo k údajům, které při posuzování úvěruschopnosti byly pominuty.“ V důvodové zprávě je tedy uvedeno, že není automatické, že každé pochybení věřitele při posuzování úvěruschopnosti znamená absolutní neplatnost. Cílem institutu posuzování úvěruschopnosti je, aby úvěr nebyl poskytnut osobě, která nemůže splácet. Pokud se proto dospěje k tomu, že věřitel si sice nějaké informace nevyžádal či nedoložil, ale i při poskytnutí těchto informací by byl úvěr poskytnut, tak je smlouva podle důvodové zprávy platná. Z důvodové zprávy tak vyplývá, že soud by měl nejprve ověřit a zdokladovat údaje, které byly žalovaným tvrzeny. Bez tohoto zjištění dle žalobce nelze dospět k automatickému názoru, že smlouva je neplatná. Tedy postup soudu by měl být takový, že si ověří údaje, které byly použity pro hodnocení úvěruschopnosti žalovaného a až následně vyhodnotí, zda by úvěr neměl být vůbec poskytnut, nebo zda by měl být poskytnut i v případě, že by se přihlédlo k údajům, které mohly být pominuty. Jakýkoliv jiný postup je chybný. V návaznosti na výše uvedené má žalobce za to, že okresní soud učinil nesprávný závěr, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného.

IV. Argumentace ke smluvním pokutám Co se týče nároku na přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka, sděluje žalobce následující: Je nutné zohlednit to, že žalobce žádal toliko smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek a ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle § 122 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné smluvní pokutu. Podle § 2 a 3 pak platí:„ (2) Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než [částka] a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše [částka]. (3) Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však [částka]“ Uplatněné smluvní pokuty tak byly v souladu se zákonem, právo na ně bezpochyby vzniklo a požadovány byly v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. Co se týče nepřiznání práva na náhradu účelně vynaložených nákladů, které žalobci vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, tak dle § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu. Účelně vynaložené náklady na upomínání jsou sjednány na [částka] za upomínání jedné splátky. Případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. Žalobce tak požaduje též přiznání smluvních pokut a nákladů souvisejících s prodlením dlužníka.

V. K aplikaci § 3002 o. z. V neposlední řadě žalobce poukazuje na § 3002 o. z., dle kterého i pokud by soud nahlížel na vztah mezi žalobcem a žalovaným jako na bezdůvodné obohacení, pak i tak žalobci náleží obvyklý úrok jakožto náhrada za užívání finančních prostředků od žalobce. Není možné nepřiznat nic, pokud je objektivně zřejmé, že žalovaný je v prodlení.

VI. K bezdůvodnému obohacení Žalobce v tomto případě odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 7. 2020, č. j. 75 Co 71/2020-84 Odvolací soud v bodě 21 odůvodnění dospěl k následujícím závěrům:„ Dle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnilyli obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Toto ustanovení tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy (§ 457 obč. zák.) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy, a to včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyní. [ulice] právní úprava v ustanovení § 2993 věta druhá o. z. naopak vyžaduje aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění, tj. požadavek žalované, aby byla vypořádána i veškerá plnění, které žalobkyni poskytla. S ohledem na tuto podstatnou změnu textu zákonného ustanovení upravujícího vzájemné vypořádání nároků z neplatné smlouvy pak již nelze použít dřívější judikaturu k této otázce, která se vztahovala k ustanovení § 457 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalovaná námitku vzájemného plnění v řízení v jakékoliv formě nevznesla, nebyl okresní soud oprávněn plnění, která žalovaná žalobkyni poskytla na vyplacenou jistinu úvěru, sám započíst, a byl povinen žalobkyni přiznat jí požadovanou neuhrazenou původní jistinu dluhu ve výši [částka], která odpovídá vyplacenému úvěru ([částka]) po odečtení části uhrazených splátek určených na jistinu, když žalovaná v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by na jistinu dluhu žalobkyni uhradila více. Okresní soud tedy na jistině úvěru přiznal žalobkyni méně, než jí náleželo,…“ Dle názoru žalobce nelze na právní vztahy podléhající režimu nového občanského zákoníku bez dalšího aplikovat závěry předchozí judikatury vztahující se k problematice bezdůvodného obohacení při neplatné smlouvě. Ustanovení § 2993 občanského zákoníku nově stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Nový občanský zákoník tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy nepožaduje, aby u synallagamatických závazků z titulu bezdůvodného obohacení osoba, která z tohoto titulu podává žalobu na plnění, toto synallagma vyjádřila v petitu podávané žaloby. Soudy při řešení vzájemných vztahů dle § 2993 občanského zákoníku rovněž nemohou provádět automatické vypořádání v tom smyslu, že by při vracení plnění stejného dluhu (například peněžitého plnění), za bezdůvodné obohacení považovaly pouze saldo, tedy pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vyšší výši ponížený o nárok druhé strany na vydání bezdůvodného obohacení nižší výši. Ustanovení § 2993 občanského zákoníku totiž výslovně stanoví, že právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Pokud druhá strana tedy námitku vzájemného plnění nevznese, nemůže soud k tomuto vzájemnému plnění přihlížet a za bezdůvodné obohacení považovat shora uvedené saldo. K nové koncepci ustanovení § 2993 občanského zákoníku, oproti předchozí právní úpravě, žalobce odkazuje například na názory právní vědy v této věci, například na komentář nakladatelství C.H.BECK k § 2993 občanského zákoníku - Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník

VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 [číslo]). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1915 – 1926. Obdobné závěry jsou uvedeny například i v [příjmení], J.: Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015: Nebude-li možné vydat bezdůvodné obohacení in natura a soud stanoví obohaceným povinnost k peněžité náhradě, lze ve výroku rozhodnutí uložit žalovanému povinnost k zaplacení částky pouze ve výši rozdílu nároku žalobce a nároku žalovaného (bylo-li žalovaným namítnuto vzájemné plnění) .. I kdyby teoreticky platilo, že smlouva o úvěru je neplatná (s čímž žalobce nesouhlasí), tak by výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného odpovídala výši původní jistiny. Žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní. Soud tak nemůže v této věci zohledňovat jakékoli platby uhrazené v souvislosti se smlouvou o úvěru žalobce ze strany žalovaného. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že bezdůvodné obohacení představuje pouze saldo (rozdíl) vzájemných pohledávek. Tento závěr není dle názoru žalovaného s ohledem na popsanou novou koncepci obsaženou v § 2993 občanského zákoníku správný. Soud prvního stupně provedl vzájemné zúčtování všech vzájemných plnění a stanovil rozdíl (saldo), který uložil k úhradě žalovanému. Dle názoru žalobce nemohl soud prvního stupně toto vzájemné zúčtování provést, neboť žalovaný zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, a postup soudu prvního stupně tak byl v rozporu s § 2993 občanského zákoníku. Ačkoliv tedy žalobce nesouhlasí se soudem prvního stupně, který vyslovil neplatnost smlouvy o úvěru, tak pokud soud prvního stupně měl v úmyslu smlouvu vypořádat z titulu bezdůvodného obohacení, měl žalobci přiznat částku ve výši [částka] s příslušenstvím. K jakýmkoliv platbám žalovaného ve vztahu ž k žalobci soud nemohl přihlédnout, neboť žalovaný ničeho takového nenamítal a zůstal po celou dobu řízení pasivní.

VII. K nákladům řízení Žalobce je zároveň přesvědčen, že má právo na plnou náhradu nákladů řízení, kdy toto se odvíjí od soudem přiznané výše jistiny, nikoliv od přiznání úroků, neboť tyto jsou příslušenstvím. Náklady by tak měly být žalobci přiznány v plné výši.

VIII. Odvolací petit Žalobce tedy navrhuje, aby odvolací soud vydal tento r ozsudek:

I. Výrok II. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky [částka] ve výši 9 % ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši [částka] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Výrok III. napadeného rozsudku se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení před soudem 1. stupně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Za žalobce: JUDr. [jméno] [příjmení], advokátka

Odůvodnění