120 C 8/2020-152

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] se sídlem [adresa] zastoupeného advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] se sídlem kanceláře [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalovanému [celé jméno žalovaného], [datum narození] trvale bytem [adresa] v řízení zastoupený obecným zmocněncem [celé jméno žalovaného], narozeným [datum] bytem tamtéž pro zaplacení [částka] s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka], splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Teplicích na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Teplicích na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení [částka], a to v měsíčních splátkách po nejméně [částka], splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobou, podanou u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení shora uvedené částky s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení z titulu náhrady za bezdůvodné obohacení užíváním pozemku parc. [číslo] (původně [číslo]) v [katastrální uzemí] (dále jen„ předmětný pozemek“), za období od [datum] do [datum], když výlučným vlastníkem pozemku je žalobkyně a pozemek je tvoří součást zahrady kolem rodinného domu žalovaného (původně ve spoluvlastnictví s [jméno] [příjmení], v pozdější fázi řízení ve spoluvlastnictví s obecným zmocněncem – viz č. l. 44). Výši bezdůvodného obohacení žalobkyně odvodila z vyjádření realitní kanceláře, dle které náhrada za roční užívání odpovídá částce [částka] (z prodejní ceny ji odvodila obvyklým kapitalizačním koeficientem na samé spodní hranici - 5 %). Žalobu doplnila podáním ze dne [datum] (č. l. 52) tak, že pro posouzení nároku je podstatné nikoliv případné zasahování stodoly do předmětného pozemku, ale jeho užívání jakožto součásti kompletně oplocené zahrady. Pokud se týká užívání předmětného pozemku i jiným způsobem, je nepřijatelné vysvětlení, že by při šířce příjezdového prostoru 170 cm neužíval při zajíždění vozidlem i předmětný pozemek, neboť nelze předpokládat jízdu těsně při zdi, se sklápěním zrcátek, nadto jsou z fotografií patrné vyježděné pruhy od kol. Z pohledu od hlavní silnice je zřejmé, že pozemek byl zaplocen jako součást zahrady žalovaného. Ze vzrůstu tújí, vysázených na pozemku, je zřejmé, že je musel vysázet žalovaný a tyto kopírují hranici předmětného pozemku a pozemku třetích osob (manželů [anonymizováno]).

2. Žalovaný podal proti soudem vydanému platebnímu rozkazu včasný odpor (č. l. 15), který včas odůvodnil (č. l. 16) tak, že do předmětného pozemku již (malou částí - necelého čtverečního metru) nezasahuje původně stojící stodola, která zanikla demolicí v roce 2017. V pozdější fázi řízení (č. l. 49 p. v.) pak namítl, že po přeměření obvodu původní stodoly bylo zjištěno, že do předmětného pozemku nezasahovala vůbec. Namítl, že před podáním žaloby nebyl osloven předžalobní výzvou, resp. dle č. l. 62 nebyly zasílány do vlastních rukou. Namítl promlčení nároku. Namítl neexistenci smluvního vztahu (což však v řízení nebylo sporné) s tím, že předmětný pozemek jako uživatel sousedících pozemků parc. [číslo] nikdy fakticky neužíval a to ani pro příjezd automobilů na pozemek, neboť jím užívaná vozidla se mohou pohybovat výlučně po jeho pozemku, který má v nejužším místě podél domu dostatečných 170 cm. Pokud se týká sekání předmětného pozemku, žalovaný tak činil z důvodu zachování dobrých sousedských vztahů a z ekologických aspektů za žalobkyni, která se o pozemek začala historicky zajímat až v roce 2016. Neuznal existenci nároku na bezdůvodné obohacení ani co do jeho základu (viz zejména protokol z jednání ze dne [datum]).

3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Mezi stranami bylo nesporné (č. l. 62 p. v.), že pozemek byl ze strany od hlavní silnice oplocen plotem, začínajícím u rohu domu žalovaného, a že toto oplocení zde bylo přinejmenším po celé žalobou uplatněné období užívání. Stejně tak lze mezi stranami na základě jejich skutkových tvrzení považovat za nesporné, že ohledně užívání předmětného pozemku mezi účastníky historicky neexistoval žádný smluvní závazek, pouze nabídka odkupu a předžalobní výzva. Výpisem z obchodního rejstříku č. l. 5 bylo prokázáno, že žalobkyně je státním podnikem v likvidaci, jedním z jejích předmětů podnikání je vypořádávání restitučních nároků oprávněný osob a od [datum] je rozhodnutím zřizovatele v likvidaci, likvidátorem je jmenován Mgr. [jméno] [příjmení], který udělil plnou moc právnímu zástupci v rozsahu potřebném i pro toto řízení. Výpisem z katastru nemovitostí č. l. 6, 22, 23, 44 a 45 bylo prokázáno, že žalovaný je od roku 2001 rovným podílovým spoluvlastníkem pozemku parc. [číslo] na kterém stojí rodinný dům [anonymizována tři slova], a pozemku parc. [číslo] s charakterem zahrady, přičemž druhým spoluvlastníkem v rozsahu byla původně [jméno] [příjmení], nyní je jím [celé jméno žalovaného]. Dle registru obyvatel (č. l. 13) zde má žalovaný trvalé bydliště již od roku 2002. Výpisem z katastru nemovitostí č. l. 7, 21 a 24 a přehledovými mapami č. l. 27, 28 a 54 bylo prokázáno, že žalobkyně je výlučným vlastníkem předmětného pozemku o výměře [výměra], který má podlouhlý půdorys a tvoří rozhraní zahrady žalovaného a sousedních nemovitostí, když svým úzkým čelem tvoří část chodníku a přiléhá k pozemní komunikaci ([ulice] ulice). Vyjádřením tamního stavebního úřadu ze dne [datum] (č. l. 29) bylo prokázáno, že na předmětném pozemku se již žádná stavba nenachází, když stodola (vyznačená na č. l. 30) již neexistuje. Z toho důvodu soud nečiní k tíži žalovaného žádné závěry z informací o zásahu budovy [adresa] i do předmětného pozemku (č. l. 6, 7), neboť informace v tomto rozsahu jsou zjevně obsoletní. Zaměření pozemku dle č. l. 46 a 47 ze dne [datum] proto jiné podstatné poznatky pro věc samu již nepřineslo ani neodporuje ostatním důkazům. Seznamem šířek vybraných vozidel všech velikostních tříd (č. l. 25) žalovaný prokázal, že existují vozidla s šířkou včetně bočních zrcátek pouhých 170 cm, drtivá většina vozidel však šířkou překračuje 200 cm. Černobílými reprodukcemi fotografií na č. l. 18 až 20 žalovaný prokázal, že na předmětném pozemku jsou u hranice plotu s pozemky třetích osob vysázeny túje a není na něm žádná stavba. Ze strany od hlavní silnice ([ulice] ulice) jsou od brány v oplocení patrné v půdě vyježděné koleje od kol automobilů (viz dále fotografie č. l. 56, 57 a 59), které se nikde nedotýkají zdi domu, ale probíhají souběžně (případně rovnoběžně) s boční stranou domu s rozestupem přinejmenším několika desítek cm. Dle projekce mapy z katastru nemovitostí č. l. 28 je od zadního rohu domu žalovaného kolmo k hranici předmětného pozemku nejblíže 172 cm. Z fotografií č. l. 55 a 56 je patrné napojení oplocení žalovaného na hranici předmětného pozemku, kdy namísto původního pletivového plotu byla na hranici se sousedícím pozemkem třetích osob vystavěna opěrná zídka a dřevěný plot.

4. Vyjádřením realitní kanceláře [anonymizováno] č. l. 8 ze dne [datum] žalobkyně prokázala, že při podání žaloby vycházela z posudku třetí strany ohledně prodejní ceny předmětného pozemku ve výši [částka]. Žalobkyně doložila dopisem (č. l. 61) vypracování nabídky k odkupu předmětného pozemku v dubnu 2016. Právní zástupce žalobkyně prokázal dopisem č. l. 9 vypracování kvalifikované předžalobní výzvy ze dne [datum] a dodejkou (p. v.) pak i její odeslání do dispoziční sféry žalovaného, resp. její dodání dne [datum] osobě„ [celé jméno žalovaného]“ na adrese trvalého bydliště žalovaného (ale i obecného zmocněnce téhož jména a příjmení). Obecný zmocněnec upřesnil při jednání dne [datum], že tuto výzvu převzal právě on, otci (žalovanému) ji předal. Ještě v průběhu probíhajícího řízení bylo žalovanému nabízeno odkoupení předmětného pozemku (protokol z prvního jednání, dopis č. l. 61), které bylo spojeno s nabídkou odpuštění náhrady nákladů řízení i předmětu tohoto řízení (viz závěr protokolu ze dne [datum]) žalovaný (dopis č. l. 60 ze dne [datum]) neakceptoval. Úsilí soudu o zjištění obvyklé ceny dotazem na další realitní kanceláře s místní znalostí (referát č. l. 67 ze dne [datum]) vedlo pouze ke dvěma vyjádřením (z toho jedno došlo až dne [datum]) ze šesti požadovaných, což soudu neumožňovalo přistoupit ke stranami akceptovanému postupu následného zprůměrování sdělených hodnot. Proto soud přistoupil ke zpracování znaleckého posudku soudním znalcem. Ustanovení a pověření soudního znalce [celé jméno znalce], ml., zaslané do datové schránky dne [datum], nevedlo k vypracování posudku ani v soudem stanovené lhůtě 75 dnů, s níž znalec předem projevil souhlas (neinformoval však soud, že ztratil přístupové údaje do své datové schránky), ale ani v dodatečných lhůtách. Proto soud usnesením ze dne [datum] tohoto znalce povinnosti zpracovat posudek zprostil a ustanovil pro daný úkol znalcem [celé jméno znalkyně]. Tato posudek ze dne [datum] zpracovala řádně a včas a na znalečném jí bylo dle pravomocného usnesení soudu ze dne [datum] přiznáno [částka].

5. Znaleckým posudkem č. l. 99 a násl., který stranám postačovalo provést přečtením bez osobního slyšení znalkyně (která je z [obec], což je odůvodněno její aktuálně doslova raritní specializací na stanovení nájemného z cen nemovitostí) byla prokázána obvyklá výše nájmu předmětného pozemku. Znalkyně zjistila obvyklou cenu prodejů a pronájmů porovnatelných nemovitostí, s ohledem na charakter pozemku (svažitost, zastínění a nízká výměra) se přiklonila k nižší sazbě a stanovila tak obvyklé roční nájemné částkou [částka].

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Podle § 2991 občanského zákoníku č. 89/2021 Sb. (dále jen „o. z.“) platí, že (1) Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § [číslo] odst. 1 věta první tamtéž dále platí, že (1) Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Dle odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001 ve sp. zn. 25 Cdo 845/99, které je i po změně právní úpravy aplikovatelné na shora citovaná ustanovení a je vícekrát odkazováno i v pozdějších rozhodnutích (např. sp. zn. 28 Cdo 138/2018 téhož soudu), se podává následující závěr: (…) Bezdůvodné obohacení jim tedy vzniklo nejen tím, že pozemek žalobců skutečně vícekrát užili pro svůj průjezd k chatě, nýbrž i tím, že celý pozemek uzamkli a učinili jej přístupným jen pro sebe a svou potřebu. Jestliže žalovaní uvedeným způsobem (byť za cenu opakovaného překonání uzamčení žalobců) ovládali kromě přístupové cesty i celý pozemek natolik, že ač nebyli vlastníky, byli to pouze oni, kdo jej mohl využít prakticky kdykoliv a podle své vůle (nejen za účelem přístupu k chatě, nýbrž i pro případné jiné potřeby), pak bez ohledu na to, nakolik intenzivně jej skutečně využívali (jakou plochu, jak často, příp. kolikrát konkrétně se na něm zdržovali), vznikl jim prospěch. Tento prospěch spočívá v tom, že - ačkoliv žalovaní svým jednáním dosáhli na úkor žalobců postavení detentora celého pozemku - jejich majetkový stav se nezmenšil, neboť žádnou úhradu odpovídající faktickému uchopení pozemku jeho vlastníkům neposkytovali. (…).

7. Výše citovaný závěr o využití celého předmětného pozemku (rovněž) žalovaným dopadá na věc účastníků. Bylo prokázáno, že žalovaný (coby spoluvlastník) nejméně po dobu od [datum] do [datum] užíval dům [adresa] (kde má dlouhodobě i trvalé bydliště) na pozemku parc. [číslo] zahradu parc. [číslo] která byla souvisle oplocena tak, že zahrnovala i celý předmětný pozemek. [příjmení] žalovaného byla udržována, využívána k parkování vozidel, případně k chovu drobného zvířectva a tvořila přirozené rozhraní mezi dalšími rodinnými domy a jinými stavbami v oblasti (viz fotografie č. l. 56). Charakter užívání zahrady není dán počtem skutečného pohybu uživatele na každém jednotlivém čtverečním metru zahrady, ale charakterem nemovitosti, způsobu jejího užívání, formou oplocení, charakterem a polohou sousedních nemovitostí a staveb, okolností pohybu chovaného domácího či hospodářského zvířete a podobně. O podstatné části většiny ne zcela dokonale udržovaných zahrad lze v tomto ohledu nepochybně pravdivě tvrdit, že na ně po mnoho desetiletí lidská noha nevkročila, aniž by současně vznikly pochybnosti, že zahrada tvoří nedělitelný celek, který je vlastníkem průběžně užíván. V případě žalovaného je zřejmé, že předmětný pozemek užíval jako extenzi vlastní zahrady a tomuto stavu mohl zabránit již tím, že by předmětný pozemek nezaplocoval jako součást své zahrady (případně by existující oplocení přepracoval). Je zřejmé, že zaplocením předmětného pozemku stavitel oplocení zahrady žalovaného ušetřil již tím, že nebyl nucen vést oplocení po celé východní straně zahrady (ale pouze několik metrů podél chodníku při [ulice] ulici), ale díky předmětnému pozemku mohl využít plotu, resp. zdi stavby, vystavěných třetími osobami. Nicméně i v době předcházející stavbě plotu s podezdívkou či stavby třetími osobami byl předmětný pozemek zjevně užíván jako součást téže zahrady, s odkazem na pozůstatky původního drátěného oplocení, na které soud upozorňoval obecný zmocněnec (a jehož první sloupek je patrný na fotografii č. l. 57). Žalobkyně ani třetí osoby zcela zjevně neměly na předmětný pozemek přístup, neboť tento prostor očividně podléhá ochraně domovní svobody žalovaného (a spoluvlastníka) a nikdo jiný tak pozemek nemohl účelně využívat (inženýrské sítě tvrzeny nebyly, zatížení pozemku věcným právem třetí osoby z katastru nemovitostí nevyplývá). Pro výsledek tohoto řízení nebylo podstatné, zda byl pozemek užíván i tak, že byl částečně zastavěn, žalovaný však prokázal, že přinejmenším v předmětném období zastavěn nebyl. Naopak pro toto řízení bylo podstatné, že pozemek byl využíván nejen jako generická součást zahrady, ale jeho část i pro příjezdovou cestu na parkovací stání. Pokud žalobce prokázal, že nejmenší vzdálenost mezi obvodem rodinného domu a předmětným pozemkem je 170 cm, pak z fotografie č. l. 59 je zcela zřejmé, že přiléhající jízdní kolej do předmětného pozemku na několika metrech zasahuje. Byť není hypoteticky vyloučena možnost, aby uživatelé nemovitosti žalovaného užívali jen velmi úzká vozidla, při každém průjezdu sklápěli zrcátka a příslušný roh domu objížděli s rezervou pouhých centimetrů, aby půdorysem vozidla nezasáhli nad předmětný pozemek, z fotografie je patrné, že v praxi se tak pochopitelně neděje. Namítaný svažitý charakter pozemku byl zohledněn znalkyní při určení obvykle ceny pronájmu, sám o sobě ale nepředstavuje důvod výluky jeho využití v rámci celku zahrady žalovaného, neboť jde o pouze mírný svah, umožňující běžný pěší přístup či vysazování okrasných rostlin (a nikoliv např. nepřístupný sráz či skalní stěnu, byť i ty dokáží svými výhodami kompenzovat nevýhody) a tvořící přirozený přechod mezi níže položeným terénem zahrady žalovaného a zvýšeným terénem sousedícího pozemku třetích osob. Konečně pak ani průběžné udržování zahrady nákladem/prací žalovaného nemohlo právní závěr o bezdůvodném užívání celého předmětného pozemku zvrátit, neboť udržování bylo především v zájmu žalovaného a to jak z pohledu estetického, tak z pohledu zahradnického (zpomalení šíření/přesahování plevelných a náletových rostlin). [příjmení] žalovaného (či osob v jeho prospěch) o podobu předmětného pozemku zcela zjevně přesáhla míru nezbytné průběžné údržby, za kterou by bylo třeba považovat hrubé sečení či likvidaci plevelných rostlin na zhruba metrovém pásu hranice pozemků, nikoliv však již sečení celé plochy a vysazování/udržování okrasných dřevin.

8. Soud proto shledal, že žalovaný, co by spoluvlastník nemovitostí, kterým předmětný pozemek (přinejmenším) v předmětném období tří let sloužil, odpovídá žalobkyni za vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu trojnásobku částky [částka], odpovídající obvyklé ceně, za kterou by bylo možno si pozemek v daném místě a čase pronajímat, což odpovídá obohacení žalovaného na úkor žalobkyně. Dle § 1872 o. z. platí, že je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků. Žalobkyně tedy byla oprávněna žalovat pouze žalovaného, bez ohledu na existenci dalšího spoluvlastníka (který se v průběhu řízení změnil a splynul s osobou obecného zmocněnce žalovaného). Pokud se týká námitky promlčení, soud ji s odkazem na desetiletou promlčecí lhůtu pro nárok z bezdůvodného obohacení dle § 638 odst. 1 o. z. shledal zjevně nedůvodnou, právo bylo žalobou uplatněno za pouhé tři předchozí roky. Na tom ničeho nemění ani § 3028 odst. 1 a 3 o. z., neboť, nárok z bezdůvodného obohacení vzniká průběžně a tato promlčecí lhůta tak platí již pro nároky, vzniklé od [datum]. Soud proto výrokem I. shora přiznal žalobkyni právo na zaplacení [částka] a s odkazem na § 1970 o. z. včetně úroku z prodlení, když počátek prodlení odpovídal lhůtě, stanovené v předžalobní výzvě č. l. 9, a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak soud výrokem II. shora žalobu jako nedůvodnou zamítnul, neboť bylo požadováno [částka] s úrokem z prodlení z této částky.

9. Pokud se týká výroků III. a IV., tyto jsou důsledkem vzniku nákladů řízení na straně státu ve výši [částka] za znalecký posudek znalkyně [příjmení] [celé jméno znalkyně], přičemž žalobkyně již dle soudem uložené povinnosti na záloze na zajištění tohoto důkazu uhradila [částka] (č. l. 84). Podle § 148 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Účastníci řízení tak odpovídají státu za úhradu této částky a to proporcionálně v poměru k aritmetickému výsledku řízení, který odpovídá 55,1 % úspěchu žalobkyně a 44,9 % komplementárnímu úspěchu žalobce, neboť žalováno bylo [částka] a přiznáno pouze [částka] (příslušenství lze z matematického hlediska pominout, neboť narůstá ke každé z těchto částek proporcionálně). Žalovanému proto soud uložil povinnost uhradit 55,1 % z celkových nákladů státu, ve kterých byl procesně neúspěšný (výrok IV.) a žalobkyni (výrok III.) 44,9 % těchto nákladů, po odečtení již dříve uhrazených [částka] na záloze na provedení důkazu. O lhůtách k plnění soud v případě výroku III. a IV. rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o relativně vysoká plnění (u žalovaného ve spojení s další platební povinností dle výroků I. a V. shora) v době trvajícího nouzového stavu a stát odklad tohoto splnění ekonomicky neohrozí.

10. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná. Současně však podle § 142 odst. 3 o. s. ř. platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V projednávané věci se přitom právě jedná o případ, kdy rozhodnutí soudu záviselo svou výší na znaleckém posudku. Žalobkyně do řízení vstupovala na základě odhadu ceny realitní kanceláří, žalované plnění tak nezáviselo na její volné, ničím nepodložené úvaze. V průběhu řízení pak s takto stanovenou cenou kontrastovala vyjádření jiných realitních kanceláří, aby pak následně došlo k určení výše obvyklého nájemného znaleckým posudkem. Oba účastníci řízení si byli vědomi potřeby stanovení výše obvyklého nájemného jiným způsobem, než o jaký se opírala podaná žaloba, nejpozději od prvního jednání dne [datum], byť soud tuto informaci neprotokoloval. Komplikovanost zjišťování výše nároku však byla jednou z incentiv, která vedla oba účastníky k žádosti o odročení jednání a snaze o smírné vyřešení sporu (od čehož však žalovaný záhy ustoupil). Spornost způsobu stanovení výše nároku vyplynula nejpozději z protokolu z jednání ze dne [datum] a lze tak konstatovat, že řízení bylo z větší části vedeno v situaci, kdy bylo oběma účastníkům známo, že rozhodnutí soudu bude záviset na znaleckém posudku či obdobném způsobu určení obvyklého nájemného. Postup soudu, který z ekonomických důvodů nejprve usiloval o zjištění obvyklé ceny průměrem z cen, sdělených oslovenými realitními kancelářemi, je v kontextu citovaného ustanovení třeba považovat za analogii vyhotovení znaleckého posudku, když prvně zvolený postup měl nutnosti zpracování znaleckého posudku předejít a současně v případě obou variant stanovení výše nájemného nemají účastníci ani soud reálnou možnost výsledek kvalifikovaně předjímat. Druhým samostatným důvodem, proč soud při ukládání povinnosti k náhradě nákladů řízení nepostupuje dle základního ustanovení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.) o částečné náhradě nákladů řízení pro případ pouze částečného úspěchu žaloby, je skutečnost, že předmětem dokazování nebyla pouze výše nároku, ale rovněž i jeho oprávněnost co do základu, neboť žalovaný zpochybňoval jakoukoliv svou platební povinnost s tím, že předmětný pozemek neužíval způsobem, který by zakládal nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Výše samotného plnění tak byla pouhou částí řízení, které dále sestávalo z mnoha věcných i právních námitek žalovaného, pro které by bylo nutno vést řízení i v případě, že by žalobkyně disponovala znaleckým určením výše bezdůvodného obohacení již při podávání žaloby a dokonce i v případě, že by žalovaný takto zjištěnou výši obvyklého nájemného nezpochybňoval. Tento argument směřuje k hypotéze citovaného ustanovení v části„ měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části“, která je samostatným důvodem pro postup dle shora citovaného odst.

3. Uplatnění pravidla § 142 odst. 2 o. s. ř. (poměrným rozdělením náhrady nákladů řízení) by tak bylo nevhodné, resp. nedostatečné. Dále je třeba přihlédnout ke skutečnosti (kterou žalobkyně svým právním zástupcem při jednáních explicitně a opakovaně vyjadřovala) v tom smyslu, že projednávaná žaloba je pouze prvním z možných dalších uplatněných nároků, resp. soudních řízení pro navazující období, neboť problematický faktický stav bezesmluvního užívání není nijak vyřešen a žalobkyně především usiluje o prodej majetku. Žalobkyně však žalobu za navazující období po [datum] nerozšířila (byť sám právní zástupce tuto eventualitu při jednání prezentoval), což představuje pro žalovaného výhodu, která však může kdykoliv pominout, bude-li podána další žaloba. V rámci snahy o mimosoudní řešení žalobkyně dokonce nabízela žalovanému, že za obdobně vysokou částku může předmětný pozemek nabýt do vlastnictví a tím současně zcela eliminovat veškeré platební povinnosti, hrozící mu v tomto soudním řízení, čehož žalovaný k překvapení žalobkyně (i soudu, který jen proto první jednání odročil) bez bližšího zdůvodnění nijak nevyužil a následně dokonce negoval svůj zájem o nabytí vlastnického práva. Výsledek tohoto řízení tak má potenciál přispět k úplnému narovnání právních vztahů mezi účastníky a jeho význam i proto nelze redukovat pouze na platební povinnost dle I. výroku shora. Konečně je třeba (coby podpůrný, nikoliv samostatně stojící argument) zohlednit i skutečnost, že žalobkyně měla úspěch v rozsahu 55,1 %, tedy úspěch nadpoloviční. Z těchto všech důvodů má soud za to, že je namístě přiznat žalobkyně dle citovaného odst. 3 nárok na plnou náhradu nákladů řízení, jak ostatně sama požadovala.

11. Separace nákladů řízení nebyla žádným z účastníků ve vztahu k žádnému úkonu/jednání navržena.

12. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze šesti a půl mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] a sedmi paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s vypracováním a zasláním kvalifikované předžalobní výzvy (nárok je pojmenován s respektem k nomenklatuře občanského zákoníku a jsou vysvětleny jeho skutkové znaky), s vypracováním s podáním žaloby, s účastí při jednání dne [datum], při kterém bylo jednání před zahájením projednání věci k žádosti stran odročeno za účelem jednání o smíru (ve výši jedné poloviny tarifní odměny), s účastí při jednání dne [datum] (které nepřesáhlo dvě hodiny trvání), s účastí při jednání dne [datum] (které nepřesáhlo dvě hodiny trvání) a s účastí při jednání dne [datum] (které nepřesáhlo dvě hodiny trvání). Celkem se tedy jedná o [částka]. Dále právnímu zástupci náleží náhrada promeškaného času za 4 jízdy k soudu (každá 2x 93 km převážně po dálnici D8) a zpět ze sídla advokátní kanceláře, účtovaná v souladu s § 14 odst. 1 tamtéž á [částka] za každou započatou půlhodinu, čemuž odpovídá celková částka [částka]. Dále právnímu zástupci náleží náhrada cestovních výdajů za tyto za 4 jízdy k soudu (každá 2x 93 km) a zpět ze sídla advokátní kanceláře. Právní zástupce doložil technický průkaz vozidla [jméno] [příjmení] [jméno] 400d s kombinovanou spotřebou motorové nafty 6,3 litru na 100 ujetých kilometrů a registraci k plátcovství daně z přidané hodnoty. Za ujetých 372 km v roce 2020 (jednání [datum] a [datum]) mu náleží dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. částka [částka] na základní náhradě za použití dvoustopého vozidla a [částka] za motorovou naftu při ceně 31,80 Kč/litr. Za ujetých 372 km v roce 2021 (jednání [datum] a [datum]) mu náleží dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. částka [částka] na základní náhradě za použití dvoustopého vozidla a [částka] za motorovou naftu při ceně 27,20 Kč/litr. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek. Celkem se tak po zaokrouhlení na celé koruny jedná o částku [částka] a tuto soud uložil k zaplacení žalovanému [příjmení] výrokem shora.

13. Oproti tomu soud nepřiznal odměnu (jak požadováno ve vyúčtování odměny podáním právního zástupce ze dne [datum]) za jednání dne [datum] a [datum], neboť v obou případech se z jednání omluvil předem a tato jednání byla zrušena. Ve druhém případě zanechal právní zástupce soudu dle protokolu vzkaz s dotazem, který soud od kanceláře obdržel krátce před započetím jednání (konkrétní časové souvislosti nebyly zaznamenány), dotazoval, zda se má dostavit v situaci, kdy byl krátce před termínem jednání v kanceláři s osobou, pozitivně testovanou na onemocnění Covid-19, a byl (z pohledu předsedy senátu neprodleně po zajištění spisu a zjištění všech souvislostí v kanceláři) telefonicky informován, že v takovém případě soud k jednání nepřistoupí (z důvodu případné následné karantény soudce, zapisovatelky a protistrany). Soudu není známo, kde se v té době právní zástupce nacházel (zda na cestě k soudu či jinde). Ze shodných důvodů soud za tyto úkony nemohl přiznat ani náhradu cestovních výdajů, které tak přiznal pouze za 4 cesty k soudu a zpět, nikoliv za účtovaných 6 jízd. Za jednání dne [datum], při kterém bylo jednání před zahájením projednání věci k žádosti stran odročeno za účelem jednání o smíru, náleží toliko polovina tarifní odměny, neboť jednání o smíru inicioval a vedl soud, právní zástupce toliko přednesl některá skutková tvrzení (případně skutečnosti, které pro věc nebyly rozhodné, ale toliko vysvětlující) a jednání nebylo zahájeno čtením žaloby, když takový úkon je svou povahou (s odkazem na § 11 odst. 3 advokátního tarifu) nejbližší úkonům, uvedeným v odst. 2 písm. f), g) či h) tamtéž a rovněž se blíží institutu náhrady promeškaného času dle § 14 odst. 2 tamtéž („ za účast při jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, a za dostavení se k jednání, které se nekonalo, aniž byl o tom advokát včas předem vyrozuměn“). Konečně pak soud nepřiznal odměnu za písemné podání ze dne [datum], neboť jednání dne [datum] proběhlo v nepřítomnosti právního zástupce, který termín promeškal, bylo po telefonické dohodě odročeno na [datum] a podání, došlé pouhé dva dny před odročeným jednáním již nebylo možno zaslat včas protistraně k prostudování (lhůta 10 dnů k přípravě nemohla být zachována v každém případě, s termínem odročeného jednání však souhlasili oba účastníci) a pokud se právní zástupce dostavil k jednání dne [datum], za který soud odměnu přiznal, nelze za účelně vynaložený náklad právní služby považovat obojí. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že soud právnímu zástupci uložil povinnost doplnění skutkových tvrzení ve lhůtě 7 dnů, neboť konec této lhůty se kryl s termínem odročeného jednání a postačilo tak dostavit se k jednání a vyjádření přednést. Byť lze připustit, protokolární uložení této lhůty při současném odročení o 7 dní bylo v daný okamžik ze strany soudu formulováno neobratně, zavinění vzniklé situace leží především na straně právního zástupce, který jednání dne [datum] svou neúčastí zmařil, resp. zapříčinil nutnost konání opětovného jednání a přiznání odměny za 2 úkony právní služby v situaci, kdy by zřejmě postačovalo konat jediné jednání, zcela zjevně nelze považovat za účelný náklad.

14. O lhůtách k plnění soud v případě výroku I. a V. rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o relativně vysoká plnění (ve spojení s další platební povinností dle výroku IV. shora) v době trvajícího nouzového stavu a strany výši nároku a nákladů řízení mohly předjímat jen obtížně (s odkazem na dvě vyjádření realitních kanceláří pak žalovaný dokonce mohl po podstatnou část závěru řízení očekávat podstatně nižší platební povinnost a odlišné posouzení povinnosti k náhradě nákladů řízení). K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně čtyřměsíční splátkový kalendář (I. výrok), resp. měsíční splátku po nejméně [částka] ohledně (až následně vyčíslovaných) nákladů řízení v V. výroku, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod, kterého je zpravidla třeba pro poskytování paričních lhůt delších jednoho roku. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat – ostatně žalobkyně je v likvidaci.

Poučení