122 C 5/2020- 40

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo] zastoupená advokátkou JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa], [PSČ] [obec] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2021, č. j. 122 C 5/2020-18, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II. v napadeném rozsahu, tj. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výroku III. mění následovně: Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na doplatku soudního poplatku z odvolání částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud odvoláním napadeným rozsudkem zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a ohledně úroku ve výši 102,29 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (výrok II.) a žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka] (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na níž je nutno vztáhnout ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). S ohledem na okolnost, že žalobkyně při zkoumání schopnosti žalované předmětný úvěr splácet zcela pominula zkoumání výdajové stránky financí žalované, dospěl pak okresní soud k závěru o neplatnosti této smlouvy ve smyslu § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V závislosti na tom pak dovodil, že žalovaná se na úkor žalobkyně obohatila o částku [částka], neboť z vyplacené částky úvěru ve výši [částka] dosud vrátila pouze částku [částka]. Proto okresní soud žalobě vyhověl pouze v této části, a to s úrokem z prodlení, ve zbylém rozsahu pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.

2. Žalobkyně napadla rozsudek včasným odvoláním, avšak pouze ve výroku II. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka]. Žalobkyně navrhovala, vyhovění žalobě i v tomto rozsahu. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že před uzavřením smlouvy řádně nezkoumala schopnost žalované úvěr splácet, a že přitom nepostupovala s odbornou péčí. Namítala, že řádně prověřila příjmy žalované ve výši [částka] měsíčně a měsíční výdaje [částka], a to ve výši [částka] za bydlení (dle tvrzení samotné žalované), dále ve výši [částka] jako zákonné životní minimum, ve výši [částka] jako finanční rezervu (zohledněno samotnou žalobkyní) a ve výši [částka] jako další výdaje žalované (zohledněno samotnou žalobkyní). Žalovaná tak měla volné zdroje ve výši [částka] měsíčně, z čehož byla zcela jistě schopna platit měsíční splátku ve výši [částka]. Pokud žalovaná zatajila některé své výdaje nebo je uvedla v nižší výši, nemůže takové její jednání požívat právní ochrany s odkazem na § 6 o. z., neboť by se tím dovolávala vlastní nepoctivosti. Při zkoumání schopnosti úvěr splácet je nutno posuzovat pouze to, zda dlužník bude schopen reálně úvěr splácet, tedy zda nebude mít zjevný problém jej splatit. Nelze totiž nikdy se stoprocentní jistotou předem říci, zda dlužník úvěr splatí, či nikoliv. Žalobkyně v té souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, podle nějž tvoří podklad pro prověřování úvěruschopnosti údaje poskytnuté žadatelem o úvěr, přičemž po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou. Z tohoto rozhodnutí pak žalobkyně dovozovala, že základem pro zkoumání úvěruschopnosti je uvedení pravdivých údajů žalovanou. Výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, a proto je nutno vycházet z částek uváděných žalovanou a případně zkoumat, zda takto uvedená částka není nepřiměřeně nízká poměrům. Žalobkyně dále poukázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. [příjmení] je tak dle žalobkyně zjištění, zda je ze strany žalované reálné úvěr splatit, neboť nikdy nelze dospět ke stoprocentnímu závěru o možnosti splacení úvěru. Podle výkladu přijatého okresním soudem by pak mohly být úvěry poskytnuty pouze osobám, u kterých se nade vši pochybnost prokáže, že finanční prostředky poskytnout nepotřebují. Žalobkyně dále poukázala na ustanovení § 3002 o. z., podle nějž má i v případě posouzení věci jako bezdůvodného obohacení na straně žalované žalobkyně jako věřitel nárok na úhradu obvyklého úroku jakožto náhrady za užívání finančních prostředků žalobkyně.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřila.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve výroku II. co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka] a závislém nákladovém výroku III.), a to včetně řízení vydání rozsudku předcházejícího. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ o. s. ř.“). Vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal, jejich existenci pak nenamítali ani účastníci řízení. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Odvolací soud pokládá za nutné v prvé řadě uvést, že považuje veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem za zcela správná, a proto na ně pro zestručnění plně odkazuje.

6. Pokud se týče právního hodnocení věci, pak odvolací soud rovněž zcela souhlasí se závěry soudu okresního, a to především o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z., a to ve formě spotřebitelského úvěru, neboť byla uzavřena mezi podnikatelem v oblasti finančních služeb (žalobkyní) a žalovanou jako spotřebitelkou. Vztah účastníků je proto nutno posoudit rovněž podle ustanovení ZoSÚ, neboť předmětem smlouvy bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, jak vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje ZoSÚ na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. Také při výkladu ustanovení § 86 ZoSÚ se pak musí podle odvolacího soudu prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26.), podle nichž se má odbornou péčí namysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovaným), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V tomto smyslu lze rovněž souhlasit s žalobkyní uváděným nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle nějž by soudy měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit a zda je reálné splacení dluhu. Z tohoto nálezu tak nelze dovodit, že by žalobkyně měla vycházet pouze z ničím nepodložených tvrzení žalované o výši jejích příjmů a výdajů, ale právě naopak povinnost žalobkyně takto žalovanou uvedené skutečnosti zkoumat, tj. mimo jiné posoudit i jejich věrohodnost.

8. Žalobkyně se ke splnění své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované poprvé vyjádřila již v žalobě, v níž tvrdila, že tuto povinnost splnila zkoumáním dokladů o příjmech, prohlášením dlužníka a ověřením v registrech [příjmení] a NRKI. Z tvrzení žalobkyně (následně i v průběhu řízení prokázaných) pak vyplynulo, že příjmy žalované byly tvořeny příjmem ze zaměstnání ve výši zhruba [částka] měsíčně, přičemž žalobkyně tento příjem i řádně ověřila. Žalobkyně tak řádně zkoumala příjmovou stránku financí žalované, avšak již nijak nezkoumala výdajovou stránku majetkových poměrů žalované. Žalobkyně si nevyžádala od žalované žádné doklady o výši jejích plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, přičemž se spokojila pouze s tvrzením žalované (nijak nedoloženým), že měsíčně platí za vlastní bydlení částku [částka] - tedy výši této platby žalobkyně nijak neověřila. Žalobkyně dále dle vlastního uvážení zahrnula do výdajů žalované měsíční rezervu ve výši [částka], další výdaje v částce [částka] měsíčně a rovněž i paušální částku [částka] ve výši„ životního minima“. Odvolací soud má za to, že takto paušálně stanovené částky, byť v případě životního minima stanovené zákonem ve výši odpovídající minimálním výdajům žalované, nic nevypovídají o jejích konkrétních výdajích, které mohou být i několikanásobně vyšší a jejich konkrétní výše není s takovouto paušální částkou v žádném poměru. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že by žalobkyně provedla lustraci žalované (byť s negativním výsledkem) v registru [příjmení], neboť je sice možno učinit závěr, že pokud by žalovaná byla v tomto registru vedena, bylo by snad možno učinit závěr o její neschopnosti úvěr řádně splácet. Avšak nelze současně učinit závěr opačný, tedy takový, že z nevedení žalované v tomto registru by bylo možno dovozovat automaticky její schopnost úvěr řádně splácet. Rovněž ani lustrace žalované v registru NRKI nemá z tohoto pohledu žádný relevantní význam, neboť nemůže nic vypovídat o schopnostech žalované úvěr řádně splácet.

9. Odvolací soud souhlasí s argumenty uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, že základem pro zkoumání úvěruschopnosti mají být skutečnosti, které uvede sama žalovaná. Nicméně povinností žalobkyně jakožto profesionála je právě takto uvedené skutečnosti přezkoumat a ověřit jejich správnost. Odvolací soud tak má za to, že pokud by žalovaná zatajila či zkreslila výdaje, bylo by to možno přičíst k její tíži jen za situace, kdy takové výdaje nelze nějak ověřit. Nicméně to není tento případ, neboť odvolací soud nemá za to, že by snad výdaje žalované na bydlení nebyly jakkoliv ověřitelné. Žalovaná samozřejmě mohla doložit výši plateb za energie dodávané do jejího bydlení, případně další výdaje s bydlením spojené, nicméně žalobkyně nijak neuváděla, že by se tyto informace a doklady snažila jakkoliv od žalované vyžádat. Žalobkyně se tak zcela jednoznačně spokojila pouze s uvedením částky výdajů na bydlení žalovanou, a to aniž by se jakkoliv pokusila tuto částku verifikovat. To vše za situace, kdy je zcela zřejmé, že částka [částka] neodpovídá průměrným měsíčním nákladům na bydlení a je nade vši pochybnost nepřiměřeně nízká. V tomto směru odvolací soud zcela souhlasí se žalobkyní, že výdaje na bydlení nelze stanovit fixní částkou, a je proto nutno je vždy posoudit podle konkrétních a prokázaných skutečných výdajů, a to zejména za situace, kdy se žalovanou uvedená výše nákladů na bydlení jeví jako nepřiměřeně nízká.

10. Pokud žalobkyně při svém posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela pouze z výše uvedených skutečností, na jejichž základě dospěla k závěru o schopnosti žalované úvěr řádně splácet, postupovala tak zcela v rozporu s odbornou péčí, která řádné prověření a vyvození důsledků z něj vyžaduje jako jednu ze základních povinností poskytovatele úvěru. Odvolací soud tedy dospěl ve shodě se soudem okresním k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, která přes změnu textace ustanovení § 86 ZoSÚ oproti ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, žalující poskytovatelku spotřebitelského úvěru stále tíží, jak ostatně vyplývá z teleologického výkladu § 86 ZoSÚ (viz důvodová zpráva k tomuto ustanovení). V této souvislosti je potřeba rovněž zmínit, že k povinnosti poskytovatele úvěru řádně zkoumat schopnost budoucího dlužníka splácet poskytnutý úvěr jako jedné z jeho základních povinností se vyjádřil i Ústavní soud ve svém (již výše zmíněném) nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18.

11. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie - [příjmení], P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 - 654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne [datum]. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [právnická osoba] C [číslo], EU:C: [číslo], [jméno] [příjmení] [jméno] [číslo], EU:C: [číslo]). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici [číslo] rozsudkem ze dne [datum], Pannon GSM, C [číslo], EU:C: [číslo], bod 32, ke směrnici Rady [číslo] rozsudek ze dne [datum], [jméno] [jméno], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 [číslo] rozsudkem ze dne [datum], [příjmení] [jméno], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo]. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne [datum], [příjmení], C [číslo], EU:C: [číslo], bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne [datum], Rampion a Godard, C [číslo], EU:C: [číslo], body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).

12. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel (žalovaná) musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Rovněž v tomto směru tedy odvolací soud zcela sdílí závěry okresního soudu.

13. V tomto ohledu odvolací soud rovněž odkazuje na jednoznačné závěry rozsudku Soudního dvora EU ze dne [datum], sp. zn. C [číslo]. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008 [číslo] ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 [číslo] musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky.

14. S ohledem na neplatnost (absolutní) smlouvy o úvěru si pak strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat v režimu § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Toto ustanovení (na rozdíl od úpravy platné do [datum]) nezakládá možnost soudu bez návrhu žalované provést celkové vypořádání neplatné smlouvy (včetně plnění poskytnutých žalovanou žalobkyni), neboť předpokládá aktivitu žalované, tedy námitku vzájemného plnění ve formě požadavku žalované, aby byla vypořádána veškerá plnění, která sama žalobkyni poskytla. Nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že před aplikací tohoto ustanovení má přednost speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ. To v případě smlouvy o úvěru neplatné z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího uvedené v § 86 odst. 1 ZoSÚ ukládá spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Jiné povinnosti z neplatné smlouvy spotřebiteli nevznikají, tedy ani povinnost vrátit žalobkyni úrok z nevrácené částky ve smyslu § 3002 o. z. Žalobkyně tak má nárok na vrácení toho, co podle neplatné smlouvy poskytla žalované, tedy nárok na vrácení jistiny úvěru, ponížený o plnění, které žalovaná podle téže smlouvy ke splnění své povinnosti uvedené v § 87 věty třetí ZoSÚ žalobkyni již poskytla.

15. Odvolací soud má za to, že jiný výklad shora uvedených dotčených zákonných ustanovení by byl v rozporu s principem poctivosti coby stěžejním principem soukromého práva zakotveným v § 3 odst. 2 písm. c) o. z., podle kterého nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo závislosti svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých. Stejně tak je uvedený princip zachycen v § 6 odst. 1 a 2 o. z., podle kterého má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Pokud by k zohlednění plnění poskytnutého spotřebitelem poskytovateli úvěru mohlo dojít jen na základě námitky vypořádání vzájemného plnění ve smyslu § 2993 o. z., pak by žalobkyně nepřípustně těžila z neplatného jednání, kterého se dopustila při sjednávání úvěrové smlouvy, a které spočívá v řádném neposouzení úvěruschopnosti žalované a následném poskytnutí úvěru žalované i přes nedostatečně zjištěné majetkové poměry žalované. Tím by žalobkyně těžila ze smlouvy o úvěru uzavřené za výše uvedených okolností, a to i při respektování zásady autonomie vůle a smluvní volnosti, která je však ve spotřebitelských vztazích zákonodárcem prolomena z důvodu ochrany fakticky slabší strany - spotřebitele. Nadto je dále nutno poukázat na právní úpravu uvedenou v § 4 odst. 2 o. z., podle kterého činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá, při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybností. Dle názoru odvolacího soudu nebyla žalovaná z objektivního hlediska v okamžiku žádosti o poskytnutí úvěru schopna rozpoznat, že žalobkyně řádně neplní svou povinnost zkoumat její úvěruschopnost, a že důsledkem nesplnění zákonné povinnosti dle § 86 odst. 1 ZoSÚ bude neplatnost smlouvy o úvěru. Nemohla-li tedy žalovaná jako průměrný spotřebitel důvod neplatnosti smlouvy o úvěru rozpoznat, nelze jí ani dávat k tíži, že nevznesla námitku vzájemného vypořádání nároku z titulu bezdůvodného obohacení z neplatně uzavřené smlouvy o úvěru, jak předpokládá § 2993 o. z.

16. Zaplatila-li tedy žalovaná jako smluvní strana neplatné smlouvy o úvěru žalobkyni částku [částka], je třeba v souladu s citovaným zákonným ustanovením toto žalobkyní přijaté plnění i bez námitky žalované započíst na jistinu poskytnutého úvěru ve výši [částka], kterou je žalovaná povinna žalobkyni vrátit, z níž tak žalované zbývá doplatit částku [částka]. K úhradě této částky již okresní soud žalovanou zavázal v odvoláním nenapadeném výroku I., a to včetně zákonného úroku z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který, jak okresní soud správně posoudil, náleží žalobkyni na základě výzvy k plnění od data [datum] ve výši 10 % ročně. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru a výzvu k plnění odvolací soud považuje lhůtu pro vrácení jistiny úvěru do [datum] za přiměřenou poměrům žalované, opak ostatně v řízení nebyl tvrzen ani jinak nevyšel najevo.

17. Žalovaná pak není tedy povinna žalobkyni vracet jakoukoliv jinou částku jistiny, ani příslušenství. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru, jsou neplatná veškerá ujednání v ní obsažená, tedy i ujednání o úroku a na jejich podkladě tak žalobkyni nemohl vzniknout nárok na zaplacení jakýchkoliv dalších částek.

18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak odvolací soud dle § 219 o. s. ř. potvrdil svým výrokem I. rozsudek okresního soudu v části výroku II. ohledně částky do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částky [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky [částka], jako věcně zcela správný.

19. Odvolací soud však již nesouhlasí s nákladovým výrokem III. rozsudku okresního soudu. Je-li totiž předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky či úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (srovnej nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/2008). Žalobkyně i přes částečný procesní úspěch vyjádřený výrokem I. rozsudku (součet jistiny a příslušenství zkapitalizovaného ke dni rozhodnutí okresního soudu ve výši [částka]) byla v rozsahu částek uvedených ve výroku II. rozsudku (součet jistin i kapitalizovaného příslušenství ke dni rozhodnutí okresního soudu ve výši [částka]) nakonec většinově procesně neúspěšná. Naopak procesně úspěšnější byla v řízení žalovaná, které však žádné náklady prvostupňového řízení nevznikly. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že je namístě výrokem II. tohoto rozsudku ve smyslu § 220 o. s. ř. změnit nákladový výrok III. rozsudku okresního soudu, a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

20. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť plně procesně úspěšné žalované v průběhu odvolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

21. Současně odvolací soud dle § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zavázal žalobkyni k zaplacení doplatku soudního poplatku za odvolání vyměřeného dle položky 22 bod 1 písm. a) Sazebníku poplatků z předmětu odvolacího řízení, tj. z částky [částka] (v případě uplatněných nároků na úrok jako pětinásobek ročního plnění ve smyslu § 6 odst. 3 poplatkového zákona) ve výši [částka]. Z výše uvedeného předmětu odvolacího řízení činila totiž poplatková povinnost žalobkyně částku [částka], přičemž žalobkyně na výzvu okresního soudu zaplatila soudní poplatek pouze ve výši [částka].