126 Co 103/2023

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Burešové a soudců Mgr. Bc. Jiřího Hanzala a Mgr. Daniely Jandové ve věci nezletilých: [jméno] [příjmení], [datum narození] [jméno] [příjmení], [datum narození] oba zastoupeni kolizním opatrovníkem [územní celek] sídlem [adresa] dětí rodičů: [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa], Francouzská republika zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [obec a číslo] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem [adresa] o svěření do péče a určení výživného pro dobu do a po rozvodu a neshodě rodičů o významné věci v rámci rodičovské odpovědnosti, o odvolání otce proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. 6. 2023, č. j. 26 Nc 13/2022-436 (475) takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o nařízení předběžného opatření k návrhu otce ze dne 25. 7. 2022.

II. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

III. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje v tom správném znění, že řízení se zastavují.

IV. Ve vztahu mezi nezletilými a otcem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V. Otec je povinen zaplatit matce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 800 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně v záhlaví citovaným usnesením prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I.), zastavil řízení o návrhu otce na svěření dětí do péče matky (správně otce) a určení výživného matce a o neshodě rodičů při určení školy nezletilých (výrok II.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o vydání předběžných opatření k návrhům otce ze dne 12. 9. 2022 a 7. 12. 2022 a řízení o úpravě poměrů nezletilých a neshodě rodičů o určení školy (výrok III.) a otec je povinen nahradit matce náklady řízení o vydání předběžného opatření k návrhu otce ze dne 25. 7. 2022 ve výši 10 350 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení k rukám její zástupkyně (výrok IV.).

2. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že ve věci není dána pravomoc českých soudů, protože nezletilé děti mají svůj obvyklý pobyt ve Francouzské republice na základě časově omezené dohody rodičů, jejíž platnost dosud neuplynulo. Současně v tzv. únosovém řízení bylo rozhodnuto o navrácení dětí z České republiky do Francouzské republiky. Tím jsou splněny podmínky pro prohlášení nepříslušnosti soudu prvního stupně, která přestavuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení vedoucí k jeho zastavení. O náhradě nákladů řízení uvedených ve výroku III. napadeného usnesení bylo rozhodnuto s odkazem na § 146 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“). Ve vztahu k náhradě nákladů řízení o předběžném opatření k návrhu otce ze dne 25. 7. 2022 soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto usnesení podal otec odvolání, které odůvodnil tím, že soud prvního stupně z jím citované judikatury vyvozuje nesprávné závěry. Je třeba totiž zohlednit další skutečnosti svědčící o dočasnosti pobytu dítěte v jiném členském státě. Dále je nutno přihlížet k důvodům pobytu a přestěhování. Aby nezletilé dítě nabylo obvyklý pobyt v jiném členském státě, musí být jeho přítomnost v daném státě trvalého charakteru. Evropské právo nestanoví žádnou minimální dobu pobytu. Pro změnu místa obvyklého pobytu je určující vůle zřídit si trvalé centrum svých zájmů. Přesun matky do Francie nikdy neměl být trvalého charakteru, naopak byl od počátku jejím dočasným angažmá v místním sportovním klubu. Matka své právo péče vzhledem ke své vytíženosti neuplatňuje a děti tráví většinu času s chůvou. Naopak v České republice mají děti možnost trávit čas se svým otcem a širší rodinou. Zde se narodily, vyrůstaly, navštěvovaly mateřskou školu, mají zde dům, v němž žily a mnohem větší a stabilnější zázemí. Matka je druhou nejstarší hráčkou svého týmu, lze tedy spravedlivě očekávat, že jakmile ukončí sportovní kariéru, bude nucena se s dětmi přestěhovat. Nezletilí trávili v období od srpna 2020 do srpna 2022 ve Francii jen mírně nadpoloviční většinu času. Sama matka a tím spíše děti, nejsou dostatečně znalí francouzských poměrů či jazyka. Proto v nejlepším zájmu nezletilých je vedení řízení u českých soudů, které jsou schopny lépe zohlednit místní zvyklosti. Stejně tak děti bezpochyby svůj názor raději projeví česky hovořící sociální pracovnici. Otec nikdy nevyjádřil dlouhodobý souhlas s pobytem dětí ve Francii. Matce jen nabízel ústupky za účelem zachování rodiny. Jeho e-mail ze dne 12. 10. 2021 je třeba vykládat v širším kontextu a toto právní jednání zaniklo ve smyslu § 1739 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Soud prvního stupně zcela nekriticky převzal z jiných rozhodnutí citaci, že úmyslem rodičů bylo setrvání dětí ve Francii po dobu 3 - 4 let za účelem jejich vzdělávání. Takový společný úmysl rodičů a jejich dohoda nikdy neexistovaly. Otcova procesní aktivita je důkazem toho, že od počátku se snažil zajistit zájmy dětí v České republice. Soud prvního stupně se měl zabývat otázkou, zda si děti (ne) podržely svůj obvyklý pobyt v České republice. K tomu otec poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016 a tam citovanou judikaturu mezinárodních soudů k čl. 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (sdělení č. 34/1998 Sb.) - dále jen„ Úmluva“. Otec souhlasil s dočasným přemístěním dětí do Francie, avšak za předpokladu, že se nezletilí vrátí do České republiky. Nikdy nesouhlasil s pokračováním jejich školní docházky ve francouzské škole. Proto tato původní dohoda rodičů byla zcela jistě časově a místně podmíněna. Prvotní souhlas otce byl časově omezen a vzhledem ke komunikaci rodičů a postoji otce nemohla matka očekávat prodloužení otcova souhlasu. Ten v době zahájení řízení již netrval. Proto otec navrhl odvolacímu soudu, aby napadené usnesení ve výrocích I. a II. změnil tak, že řízení se nezastavují a ve výrocích III. a IV. tak, že o nákladech řízení se nerozhoduje. Dále poukázal na chybu ve výroku II., kde je nesprávně uvedeno, že se domáhal svěření dětí do péče matky.

4. Matka k podanému odvolání uvedla, že bylo prokázáno, že děti měly v době zahájení řízení svůj obvyklý pobyt ve Francii. K tomuto datu zde měly již několik let stabilní domov a byly začleněny do běžného, společenského i kulturního života. V otázce obvyklého pobytu bylo pravomocně rozhodnuto v tzv. návratovém řízení, přičemž závěry„ únosových“ soudů byly akceptovány i Ústavním soudem. Proto soud prvního stupně správně vyčkával na výsledky těchto řízení. Vyjádření k dalším irelevantním tvrzením a konstrukcím otce považovala matka za nadbytečné. Pro úplnost uvedla, že jednání u francouzského soudu bylo k žádosti otce odročeno na 7. 9. 2023. Proto navrhla odvolacímu soudu, aby napadené usnesení potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. Kolizní opatrovník nezletilých se k odvolání otce nevyjádřil.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§ 202 a contrario, § 201, § 204 odst. 1 o. s. ř. za použití § 1 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ z. ř. s.“)) přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a řízení, které mu předcházelo podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 a 6 a podle § 28 z. ř. s., když k projednání odvolání nebylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 1 písm. c) o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání otce není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že otec dne 25. 7. 2023 podal návrh na úpravu poměrů nezletilých dětí pro dobu do a po rozvodu. Domáhal se jejich svěření do své péče a určení výživného matce. Dne 3. 8. 2023 podal návrh na nahrazení souhlasu matky se zápisem nezletilých do ZŠ [obec]. Podle matričních dokladů se rodičům před manželstvím, které uzavřeli dne 12. 8. 2017, narodily dne 10. 7. 2015 nezletilé děti [jméno] a [jméno]. Matka dne 11. 8. 2022 namítla ve věci samé nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů. Matka je profesionální házenkářka a pro sezónu 2020 2021 získala nabídku hrát ve francouzském klubu [anonymizována tři slova] se smlouvou do 30. 6. 2021. Poté plánovala vrátit se do klubu v [obec], nicméně své angažmá v zahraničí prodloužila o rok. V rozhovoru pro tisk uvedla, že se v rodině domluvili, že dětem nebude vadit odklad povinné školní docházky o jeden školní rok, přičemž povinnou školní docházku mají zahájit ve školním roce 2022 [číslo]. Děti po přestěhování začaly v září 2020 navštěvovat francouzskou předškolní třídu, ve školním roce 2021 2022 tam absolvovaly 1. třídu základní školy a byl jim doporučen postup do 2. třídy. Ve spisu jsou založeny fotografie třídy, kterou obě děti navštěvovaly, ze sportovního kroužku, který obě děti navštěvovaly, a fotografie nezletilých se svými kamarády. Otec v e-mailu ze dne 12. 10. 2021 adresovaného matce mimo jiné uvádí, že„ (…) teď už budu psát jen o tom co bude či nebude. Jsem velmi rád, že jsi se rozhodla, ohledně dětí jak jsi se rozhodla, protože to byla jedna z hlavních věcí, proč jsou ve Francii, tak jsme se na tom domluvili na začátku. za mne by bylo dobré, kdyby jste tam zůstali minimálně 3-4 roky bude to perfektní pro děti. Nemyslím si, že pak musely dělat rozdílové zkoušky. Koukal jsem, že by mohly jít do francouzského lycea. Všechno o té školy zjistím. Když by se něco změnilo a ty jsi chtěla domů dříve, udělám maximum pro to, abych se tam mohl odstěhovat a děti tam opravdu byli ve škole alspoň 3-4 roky. (…) K našemu dalšímu fungování ohledně dětí, pejsků a ostatních věcí. Děti bych si bral na prázdniny (…) na celou dobu po dobu co budeš aktivně hrát (…)“. Z listin opatřených úředním překladem je zřejmé, že nezletilý [jméno] ve 2. pololetí školního roku 2021 2022 získal hodnocení ve francouzštině 90 %, matematice 99 % a předmětu„ Poznáváme svět“ 100 % Nezletilá [jméno] měla ve 2. pololetí školního roku 2021 2022 hodnocení z francouzštiny 6x stupeň A, 9x stupeň B, 1x stupeň C a 1x stupeň D, z matematiky 13x stupeň A a 1x stupeň B, z předmětu„ Poznáváme svět“ stupeň B a ostatních předmětů stupeň A. [jméno] učitelů rozhodla o postupu obou nezletilých dětí do 2. třídy (CE1) a ředitelka školy [anonymizována dvě slova] paní [jméno] [příjmení] dne 11. 8. 2022 písemně potvrdila, že obě děti jsou zapsány ve škole do 2. třídy pro školní rok 2022 [číslo]. Byly také předloženy pracovní listy ve francouzštině, avšak bez jejich úředního překladu. Matce bylo nabídnuto prodlužení smlouvy ve sportovním klubu do 30. 6. 2024. Rozhodnutími Základní školy [obec] o nařízení předběžného opatření byly obě děti předběžně přijaty od 1. 9. 2022 k základnímu vzdělávání v této základní škole, neboť řízení o přijetí nezletilých dětí do 1. ročníku základní školy je přerušeno s ohledem na neshodu rodičů. Ta nastala v dubnu 2022, kdy otec požádal o zápis nezletilých dětí, matka však vyslovila nesouhlas. Nezletilým byl pro školní rok 2022 [číslo] udělen odklad zahájení povinné základní školní docházky. V červenci 2022 rodiče začali písemně za pomoci svých zástupců jednat o budoucím uspořádání poměrů nezletilých dětí. Děti byly o letních prázdninách toho roku v České republice. Matka si děti od otce vyzvedla dne 29. 8. 2022 s tím, že mu je předá před začátkem školního roku, místo toho společně odjely do Francie a otci je k začátku školního roku nevrátila, jak je zřejmé z jejího emailu ze dne 29. 8. 2022 adresovaného otci. Dne 10. 9. 2022 pak odvezl otec nezletilé zpět do České republiky, a to bez souhlasu matky, jak je zřejmé z e-mailu zástupce otce ze dne 10. 9. 2022 a z elektronické komunikace mezi rodiči. K návrhu matky ze dne 12. 9. 2022 bylo zahájeno návratové řízení podle § 478 a násl. z. ř. s . V této souvislosti Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí dne 15. 9. 2022 učinil soudu prvního stupně oznámení ve smyslu čl. 16 Úmluvy. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2022, č. j. 82 Nc 2505/2022-169, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 20 Co 217/2022-287, bylo nařízeno navrácení nezletilých do Francouzské republiky, neboť na jejím území mají obvyklý pobyt. Ústavní stížnost otce byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 490/23.

8. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 1. 8. 2022, č. j. 26 Nc 13/2022-44, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 10. 2022, č. j. 126 Co 101/2022-307, mimo jiné bylo nařízeno předběžné opatření o uložení povinnosti navrátit nezletilé do místa jejich bydliště v České republice a strpět jejich zahájení školní docházky v Základní škole [obec]. Usnesením soudu prvního stupně ze dne ze dne 25. 8. 2022, č. j. 26 Nc 13/2022-240, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 19. 10. 2022, č. j. 126 Co 102/2022-312, bylo nařízené předběžné opatření zrušeno, neboť dodatečně vyšlo najevo a bylo prokázáno, že obě nezletilé děti započaly základní vzdělávání ve francouzské škole a budou v něm pokračovat i ve školním roce 2022 /2023. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 9. 2022, č. j. 26 Nc 13/2022-291, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 30. 12. 2022, č. j. 126 Co 136/2022-424, byly zamítnuty návrhy otce na nařízení předběžného opatření o uložení povinnosti matce zdržet se opuštění území České republiky v doprovodu nezletilých. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2012, č. j. 26 Nc 13/2022-415, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 7. 6. 2023, č. j. 126 Co 29/2023-721, bylo mimo jiné zastaveno řízení o nařízení předběžného opatření pro nedostatek mezinárodní pravomoci.

9. V přezkoumávané věci je dán tzv. cizí prvek, neboť všichni účastníci řízení jsou státními občany České republiky a nezletilé děti s matkou se zdržují na území Francouzské republiky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 200/2009). Proto je nutné zabývat se otázkou mezinárodní soudní pravomoci jako jedné z podmínek řízení, jak z úřední povinnosti, tak k námitce matky.

10. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že mezinárodní pravomoc českých soudů ve věci není dána, a považuje právní posouzení věci, jak je provedl soud prvního stupně, za zcela správné, přičemž lze též plně odkázat na body [číslo] až 16. odůvodněnínapadeného usnesení.

11. Z § 1 a 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZMPS“) vyplývá, že ve věcech s cizím prvkem se užije ZMPS, avšak v mezích mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána podle čl. 10 Ústavy České republiky, a přímo použitelných předpisů Evropské unie. Těmi jsou Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen„ Nařízení Brusel II bis“) pro řízení zahájená před 1. 8. 2022, tj. o svěření nezletilých do péče, příp. úpravu styku (viz čl. 1 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), čl. 2 odst. 7 Nařízení Brusel II bis) a Nařízení Rady (EU) č. 2019/1111 ze dne 25. 6. 2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen„ Nařízení Brusel II ter“) pro řízení zahájená po 1. 8. 2022, tj. o neshodě rodičů (viz čl. 1 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a), čl. 2 odst. 2 bod 7) Nařízení Brusel II ter). Obě nařízení mají aplikační přednost před mnohostrannými a dvoustrannými mezinárodními smlouvami uzavřenými mezi členskými státy ve věcech upravených těmito nařízeními (čl. 59 odst. 1 a čl. 60 až 62 Nařízení Brusel II bis, resp. čl. 94 odst. 1 a čl. 95 až 98 Nařízení Brusel II ter). V otázce výživného se užije Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (dále jen„ Nařízení o výživném“). Při konkurenci Nařízení o výživném a mezinárodní smlouvy uzavřené mezi členskými státy má aplikační přednost toto nařízení (viz jeho čl. 69 odst. 2).

12. Podle čl. 8 odst. 1 Nařízení II bis soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

13. Podle čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter soudy členského státu jsou příslušné ve věcech rodičovské odpovědnosti k dítěti, které má v době zahájení řízení obvyklý pobyt na území tohoto členského státu (odst. 1). Odstavec 1 tohoto článku se použije s výhradou článků 8 až 10 (odst. 2).

14. Podle čl. 3 písm. a), b), d) Nařízení o výživném k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností je v členských státech příslušný a) soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu, nebo b) soud místa, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu, nebo (…) d) soud, který je podle práva místa soudu příslušný pro řízení o rodičovské zodpovědnosti, souvisí-li záležitost vztahující se k vyživovacím povinnostem s tímto řízením, ledaže je tato příslušnost odvozena výlučně ze státní příslušnosti jedné ze stran.

15. Podle čl. 17 Nařízení Brusel II bis pokud je soudu některého členského státu předložena věc, k níž není podle tohoto nařízení příslušný a k níž je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost.

16. Podle čl. 18 Nařízení Brusel II ter pokud je řízení zahájeno u soudu členského státu, který není podle tohoto nařízení příslušný k rozhodnutí ve věci samé, přičemž k rozhodnutí ve věci samé je podle tohoto nařízení příslušný soud jiného členského státu, vysloví tento soud bez návrhu, že není příslušný.

17. Podle čl. 10 nařízení o výživném je-li u soudu některého členského státu zahájeno řízení ve věci, k níž není podle tohoto nařízení příslušný, prohlásí bez návrhu svou nepříslušnost.

18. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

19. Podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

20. Rozhodným okamžikem pro posouzení podmínky řízení mezinárodní soudní pravomoci je den zahájení řízení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016). Tj. 25. 7. 2023 pro věc o úpravě poměrů (péče a výživné) nezletilých dětí pro dobu do a po rozvodu a 3. 8. 2023 pro věc neshody rodičů. V těchto dnech se sice nezletilé děti nacházely v České republice, neboť zde byly od konce června za souhlasu matky u otce na prázdninách, avšak tato skutečnost je zcela bez významu. Hraničním určovatelem pro posouzení mezinárodní soudní pravomoci v přezkoumávané věci je obvyklý pobyt dítěte (viz čl. 8 odst. 1 Nařízení Brusel II bis, čl. 7 odst. 1 Nařízení Brusel II ter, resp. čl. 3 písm. b) Nařízení o výživném).

21. Pojem obvyklého pobytu dítěte je třeba vykládat eurokonformně. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, pojem„ obvyklé bydliště“ musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou integraci dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem musí být přihlédnuto zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě. Kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě je třeba zohlednit další skutečnosti, které mohou nasvědčovat tomu, že tato přítomnost nemá pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že pobyt dítěte vykazuje jistou integraci v rámci sociálního a rodinného prostředí. Uvedené závěry vychází z rozsudku Soudního dvora ze dne 2. dubna 2009,„ A“, C -523/07, ECLI:EU:C: 2009. K těmto principům se Soudní dvůr přihlásil v rozsudku ze dne 22. prosince 2010, Barbara Mercredi v . Richard Chaffe, C -497/10, ECLI:EU:C: 2010 Soudní dvůr v rozsudku ze dne 17. října 2018, UD v . XB, C -393/18 PPU, ECLI:EU:C: 2018, s odkazem na bod 12. úvodních ustanovení Nařízení Brusel II bis rozvinul relevantní kritéria a dospěl k závěru, že rozhodující je blízkost dítěte a soudu, který je povinen jednat rychle, přičemž je třeba dbát na efektivní realizaci participačních práv nezletilého dítěte. Určující je aktuální a faktický stav ve vztahu k místu, kde má dítě své těžiště života, otázka státního občanství je druhořadá. K tomu, aby mohlo být považováno za osobu, která má obvyklé bydliště v daném členském státě ve smyslu tohoto ustanovení, musí být dítě v tomto členském státě fyzicky přítomno. Z toho vyplývá, že dítě může mít svůj obvyklý pobyt pouze v jednom členském státě.

22. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016, přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudním dvorem, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu„ obvyklého bydliště“, které je konceptem skutkovým (faktickým), nikoliv právním, jako je tomu např. u trvalého pobytu, majícího evidenční charakter. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4909/2014, nařízení nestanoví časovou lhůtu, po jejímž uplynutí by nastávala domněnka založení obvyklého pobytu, avšak jeho délka je jen jedním z rozhodných kritérií.

23. V každém případě je třeba zohledňovat jeho specifika, posuzovat jej individuálně a v zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; sdělení č. 104/1991 Sb.), k otázce nejlepšího zájmu dítěte blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3430/2011. Rovněž právo Evropské unie stojí na principu nejlepšího zájmu dítěte, tudíž při výkladu pravidel příslušnosti stanovených v Nařízení Brusel II bis, resp. Brusel II ter je nutné jej zohlednit. Je tomu tak tím spíše, že se uvedené nařízení musí uplatňovat v souladu s čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, podle něhož musí být při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte (k tomu srov. obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 2015, A. v. B., C -184/14, ECLI:EU:C: 2015). Princip nejlepšího zájmu dítěte se v rovině hmotněprávní projevuje tím, že je obsažen v pravidlech pro určení mezinárodní příslušnosti soudu. Podle bodu 12. úvodních ustanovení Nařízení Brusel II bis, pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto Nařízením jsou formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost.

24. Otázkou obvyklého pobytu nezletilé [jméno] a nezletilého [jméno] se zabývaly české soudy v návratovém řízení a dospěly k závěru, že nezletilé děti mají obvyklý pobyt ve Francouzské republice. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně sdílí tento závěr, neboť nezletilé děti pobývaly ve Francii od července 2020 na základě dohody rodičů, kdy péči o ně zajišťovala matka. Navštěvovaly tam předškolní třídu a po dohodě rodičů i první třídu základní školy. Za tu dobu udělaly veliký pokrok, osvojily si francouzštinu, ve škole se dobře adaptovaly, jsou velice snaživé, vytvořily si kamarádské vazby a navštěvují organizovanou volnočasovou činnost (házená, instrumentální hudba, jazykový kurz). Tímto dvouletým pobytem na základě dohody rodičů, byť přerušovaným prázdninovými návštěvami v České republice, byl založen obvyklý pobyt dětí ve Francouzské republice. Otec s nimi udržoval kontakt také svými návštěvami ve Francii, kam začal jezdit častěji poté, co mu matka v srpnu 2021 oznámila, že se s ním rozchází. Děti mají ve Francii také dětského lékaře a jsou tam zdravotně pojištěny. Tomu také matka přizpůsobila své pracovní závazky, nejdříve prodloužila své roční angažmá o další rok a následně přijala nabídku na prodloužení svého působení ve sportovním klubu na další dvě herní sezóny do června 2024. Otec před tím nabízel matce, kdyby chtěla svůj pobyt ve Francii ukončit dříve, že by udělal maximum pro to, aby se do Francie mohl odstěhovat a zajistil tak docházku dětí do francouzské školy po dobu alespoň 3-4 let. Svůj názor začal měnit cca v dubnu 2022, kdy požádal o zápis nezletilých do ZŠ [obec]. Tato následná změna postoje otce, protože děti mu začaly chybět a již nevidí smysl ve svém přestěhování, není způsobilá změnit předchozí dohodu rodičů o pobytu a vzdělávání dětí ve Francii nejméně na 3-4 roky. Sice tato dohoda je časově omezená, avšak doba jejího trvání v den zahájení řízení ještě neuplynula. Z přání nezletilých vyslovených v návratovém řízení nelze usuzovat na míru integrace ve Francii nebo České republice. Vyslovili své přirozené přání být u obou rodičů, proto navrhovali střídavou péči po 14 dnech. Oba vyjadřovali pozitivní citovou vazbu k oběma rodičům a k otázce návratu do Francie či setrvání v České republice se vyjadřovali přiměřeně svému věku nejednoznačně a neurčitě.

25. Soud první stupně zcela správně vyložil a aplikoval shora odkazovanou judikaturu. Nijak nekriticky nepřijal závěry jiných soudů. Z čl. 16 Úmluvy je zřejmé, že„ soudní nebo správní orgány smluvního státu, do něhož bylo dítě přemístěno nebo v němž bylo zadrženo, nemohou věcně rozhodovat o právu péče o dítě, dokud nebude rozhodnuto, že dítě nemá být podle této úmluvy vráceno“. Z uvedeného pak vyplývá, že příslušné orgány nemohou rozhodovat ve věci samé ani v případě, je-li rozhodnuto o navrácení dítěte. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř.„ otázky (neuvedené v odst. 1), o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám; bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází“. Proto soud prvního stupně správně vyčkával rozhodnutí vydaného v řízení podle § 478 a násl. z. ř. s . Jimi bylo nařízeno navrácení děti do Francouzské republiky, neboť tam mají svůj obvyklý pobyt. Proto soud prvního stupně správně v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. vyšel z rozhodnutí vydaných v tzv. návratovém řízení. Jestliže by takové řízení vedeno nebylo, posuzoval by soud prvního stupně otázku obvyklého pobytu sám jako předběžnou otázku. Zcela autonomně by si soud prvního stupně posuzoval otázku obvyklého pobytu dětí jen v opačné situaci, tj. v případě jejich„ únosu“ z České republiky do Francie a tamní soudy by rozhodly o jejich nenavrácení do České republiky, neboť by dospěly k závěru o jejich obvyklém pobytu ve Francii.

26. V návratovém řízení bylo vedeno dokazování v širším rozsahu, tedy nikoliv jen e-mailem otce ze dne 12. 10. 2021, ale i dalšími listinnými důkazy, jako např. další e-mailovou a whatsappovou komunikací rodičů, a rovněž výslechy obou rodičů jako účastníků řízení. Po zasazení předmětného e-mailu otce do kontextu dalších skutečností zjištěných ostatními důkazy a ve spojení s listinami založenými ve spisu v přezkoumávané věci (fotografie, potvrzení školy, vysvědčení) nelze dospět k jinému závěru, než že zcela nepochybně vyjádřil vůli, aby se nezletilé děti v polovině roku 2020 přestěhovaly s matkou do Francouzské republiky a pobývaly tam nejméně 3-4 roky. Po tu dobu měl v úmyslu se s nimi vídat o všech prázdninách, ať už ve Francii nebo České republice. Dokonce pro případ matčina předčasného návratu byl připraven se k dětem do Francie přestěhovat, aby tam mohly zůstat kvůli vzdělávání. Matka tuto nabídku otce (konkludentně) přijala. Proto poukaz odvolatele na § 1739 o. z. o„ zániku nabídky“ není důvodný. Tato dohoda rodičů nebyla jimi v mezidobí změněna nebo její účinnost dříve ukončena, proto v době zahájení řízení trvala a z ní je třeba při posouzení místa obvyklého pobytu dětí vycházet.

27. Argumentace otce, že matka nevykonává péči o děti, které jsou pak hlídány chůvou, není rovněž důvodná. Je zcela běžné, že rodiče využívají při péči o děti pomoc dalších členů rodiny, širšího příbuzenstva, známých nebo třetích osob. Jestliže je matka s dětmi ve Francii zcela sama, tak je zcela legitimní, že po dobu svého zaměstnání nebo obdobné činnosti využívá pomoc dalších osob. Bez významu je předpoklad dočasnosti matčina angažmá a časová omezenost dohody rodičů. V případě dřívějšího ukončení působení matky ve francouzském klubu byl otec připraven být s dětmi ve Francii po dohodnutou dobu. Ke dni zahájení zařízení nebylo možné předvídat, jaká bude další vůle rodičů po uplynutí délky trvání dohody. Může dojít k tomu, že rodiče se dohodnou jinak (např. prodloužení nebo změna místa pobytu), nebo v souladu se stávající dohodou se děti přestěhují do České republiky nebo bude vedeno řízení o neshodě rodičů o bydlišti nezletilých.

28. Jak bylo uvedeno shora, právně relevantní je faktický stav ke dni zahájení řízení (25. 7., resp. 3. 8. 2022). K tomuto okamžiku nezletilé děti ve Francouzské republice bydlely, chodily do školy, navštěvovaly zájmovou činnost, měly své kamarády, osvojily si místní jazyk, měly zajištěnu lékařskou péči aj. Žádnou z těchto záležitostí neměly v daný okamžik navázánu na Českou republiku. Proto nemá žádný vliv, že se děti narodily v České republice a do poloviny roku 2020 zde vyrůstaly, neboť tehdy se na základě dohody rodičů se přestěhovaly do Francouzské republiky, kde se plně integrovaly a tento stav ke dni zahájení řízení trval více než 2 roky. Námitka, že děti raději svůj názor sdělí„ česky hovořící sociální pracovnici“ je lichá. Jednak z vysvědčeních nezletilých je zřejmé, že francouzštinu ovládají a jednak zcela nepochybně budou mít zajištěno právo jednat ve své mateřštině.

29. V případě, že soud dospěje k závěru o nabytí obvyklého pobytu dítěte v jiném členském státě, zabývá se tím, zda mezinárodní příslušnost českých soudů nadále trvá podle čl. 10 Nařízení Brusel II bis, resp. čl. 9 Nařízení Brusel II ter anebo, zda si nezletilé dítě nepodrželo obvyklý pobyt v České republice i s ohledem na vůli rodičů projevenou v uzavřené dohodě o výkonu povinností a práv z rodičovské odpovědnosti.

30. Aplikace čl. 10 Nařízení Brusel II bis, resp. čl. 9 Nařízení Brusel II ter není možná, neboť děti se Francouzské republiky přemístily v polovině roku 2020 na základě dohody rodičů, která trvá. Rovněž nelze dospět k závěru, že si nezletilé děti podržely svůj obvyklý pobyt v České republice, a odkaz odvolatele na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2850/2016 není přiléhavý. Uvedená judikatura vycházela se skutkového stavu, že rodiče uzavírali dohodu o pobytu dítěte v jiném členském státu vždy na dobu 1 roku a opakovaně ji prodlužovali. Věc byla posuzována v situaci, že roční trvání účinnosti dohody uplynulo, na jejím prodloužení se rodiče nedohodli, dítě pobývalo v jiném členském státě„ neoprávněně“, v návratovém řízení vedeném v jiném členském státě bylo rozhodnuto o jeho navrácení do České republiky, tuzemské soudy tyto okolnosti nijak nereflektovaly, proto (chybně) dospěly k závěru, že dítě má obvyklý pobyt v jiném členském státě, že české soudy nemají mezinárodní pravomoc a proto se řízení zastavuje. O takovou situaci se však v přezkoumávané věci nejedná.

31. Odvolatelem odkazovaná judikatura mezinárodních soudů k čl. 3 Úmluvy k protiprávnosti zadržení nebo přemístění dítěte připouští zachování obvyklého pobytu v původním státu, tzn. nenabytí obvyklého pobytu v jiném státě, přestože se v něm dítě nachází. Otázka obvyklého pobytu jako kritéria pro určení mezinárodní soudní pravomoci je upravena Nařízením Brusel II bis, resp. Brusel II ter s vlastní judikaturou a nikoliv Úmluvou. Podle judikatury zahraničních soudů si dítě může podržet svůj obvyklý pobyt v původním státě např. tehdy, že se do něj navrátí zpět, aniž by stačil rozvinout své těžiště života v dostatečné míře na území jiného státu. O takovou situaci se v přezkoumávané věci však nejedná. Rozhodnými jsou faktory vyjadřující míru integrace dítěte v prostředí daného členského státu v daný okamžik. Ta byla u nezletilých takřka stoprocentní na území Francouzské republiky a to i v případě omezenosti pobytu na několik let. Proto nelze dospět k závěru, že obvyklý pobyt nezletilých zůstal v České republice. Na uvedeném nic nezmění ani výpočet otce o procentuálním podílu nacházení se dětí v tom či onom státě. Také zcela irelevantní je, že děti se ke dni zahájení řízení fakticky nacházely na území České republiky a nebyly přítomny toho času ve Francouzské republice, neboť se v České republice pobývaly u otce na návštěvě po dobu letních prázdnin se souhlasem matky.

32. Bez jakýchkoliv pochybností byl určeno místo obvyklého pobytu nezletilých ve Francouzské republice. Proto nelze uvažovat o příslušnosti založené na přítomnosti dítěte (podle čl. 13 Nařízení Brusel II bis, resp. čl. 11 Nařízení Brusel II ter). Současně je nadbytečné zvažovat mezinárodní soudní pravomoc českých soudů na základě ustanovení o volbě soudu, resp. souvislosti s řízením o rozvod (podle čl. 12 Nařízení Brusel II bis, resp. čl. 10 Nařízení Brusel II ter), když matka opakovaně namítla nedostatek mezinárodní soudní pravomoci českých soudu, tedy nelze důvodně předpokládat její podrobení se české jurisdikci.

33. Pravomoc českých soudů ve věci není dána, neboť obvyklý pobyt dětí ke dni zahájení řízení byl ve Francouzské republice. Toto kritérium se však uplatní jen k řízení o svěření dětí do péče a o neshodě rodičů.

34. V otázce výživného je třeba aplikovat čl. 3 písm. d) Nařízení o výživném. Mezi jednotlivými hraničními určovateli uvedenými v čl. 3 Nařízení o výživném totiž neexistuje hierarchický pořádek, a závisí tak pouze na volbě navrhovatele (žalobce), jaké sudiště si vybere, jsou-li dány podmínky pro založení pravomoci soudů více států. Uvedené ustanovení nestanoví pouze pravomoc, tj. příslušnost mezinárodní, ale i místní (výslovně je uvedeno„ soud místa“) - viz Zavadilová, Marta. K § 47. In: PAUKNEROVÁ, Monika. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). ISBN 978-80-7478 -368-5. Avšak ve vztahu k čl. 3 písm. c) a d) Nařízení o výživném, byť jsou kritéria pro určení soudní příslušnosti, která jsou v těchto ustanoveních uvedena, alternativní, jelikož je mezi nimi spojka„ nebo“ (rozsudek ze dne 17. 9. 2020, WV v . Landkreis Hamburg, C -540/19, ECLI:EU:C: 2020, bod 29), toto znění nicméně neumožňuje jednoznačně stanovit, zda alternativní povaha těchto kritérií implikuje, že návrhy týkající se vyživovacích povinností k dítěti souvisí pouze s řízením o rodičovské zodpovědnosti, nebo zda lze mít za to, že uvedené návrhy souvisí i s řízením o osobním stavu. Ustanovení čl. 3 písm. c) a d) Nařízení o výživném rozlišují, pokud jde o kritéria pro určení soudní příslušnosti, která jsou v nich stanovena, soudní řízení podle toho, zda se týkají práv a povinností manželů, nebo práv a povinností rodičů vůči jednomu či několika jejich dětem. Návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem se přitom vztahuje k tomuto posledně uvedenému druhu řízení, jelikož se týká stanovení vyživovacích povinností jednoho či druhého z rodičů vůči jejich dětem za účelem hrazení nákladů na jejich výživu a výchovu. Návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem je tak již ze své podstaty spojen s řízením o rodičovské zodpovědnosti. Pokud jde o cíl řádného výkonu spravedlnosti, je třeba uvést, že návrh týkající se vyživovacích povinností k nezletilým dětem není nutně spojen s řízením o rozvodu či rozluce. Mimoto takové řízení nutně nevede ke stanovení vyživovacích povinností vůči nezletilému dítěti. Ze znění, ze sledovaných cílů a z kontextu, do kterého čl. 3 písm. c) a d) Nařízení o výživném zapadá, tudíž vyplývá, že pokud je k jednomu soudu podán návrh na rozluku nebo rozvod manželství rodičů nezletilých dětí a k druhému návrh týkající se rodičovské zodpovědnosti k těmto dětem, nelze mít za to, že návrh týkající se vyživovací povinnosti k těmto dětem souvisí jak s řízením o rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 3 písm. d) tohoto nařízení, tak s řízením o osobním stavu ve smyslu čl. 3 písm. c) uvedeného nařízení. Uvedený návrh může být považován za související návrh pouze s řízením ve věci rodičovské odpovědnosti (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 2015, A. v . B., C -184/14, ECLI:EU:C: 2015).

35. Ve věci rodičovské odpovědnosti (svěření dětí do péče a o neshodě rodičů) je dána pravomoc francouzských soudů, proto je dána jejich pravomoc i ve věci výživného podle čl. 3 písm. d) Nařízení o výživném. Protože podle čl. 373-2 Code civil des Français v případě rozchodu mezi rodiči nebo mezi nimi a dítětem má příspěvek na jeho výživu a výchovu formu alimentů hrazených případně jedním z rodičů druhému, popř. osobě, které bylo dítě svěřeno; lze tak rozhodnout v souvislosti s rozhodnutím o výchově dítěte pro případ rozchodu rodičů. Souvislost řízení o svěření dítěte do péče a určení výživného lze rovněž dovodit z čl. 1074, 1084 a 1087 Code de procédure civile. Aby podle čl. 3 písm. d) Nařízení o výživném byly mezinárodně příslušné české soudy, jejich pravomoc by musela být založena podle čl. 12 Nařízení Brusel II bis, resp. čl. 10 Nařízení Brusel II ter (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. 24 Cdo 3563/2022), ovšem tomu tak není (viz shora bod č. 32 odůvodnění).

36. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 5. září 2019, R. v. P., C -468/18, ECLI:EU:C: 2019, dospěl k tomu, že z jeho rozsudku ze dne 16. července 2015, A. v. B., C -184/14 nevyplývá, že pokud soud konstatoval svoji nepříslušnost k rozhodnutí o návrhu týkajícím se rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k nezletilému dítěti a označil za příslušný k takovému rozhodnutí jiný soud, pak je v každém případě příslušný k rozhodnutí o jakémkoli návrhu týkajícím se vyživovací povinnosti ve prospěch uvedeného dítěte pouze posledně uvedený soud. Pokud soud, kterému byl podán návrh týkající se vyživovací povinnosti ve vztahu k dítěti, není příslušný k rozhodnutí o návrhu týkajícím se rodičovské zodpovědnosti vůči danému dítěti, je třeba především ověřit, zda je daný soud příslušný k rozhodnutí o výživném na základě jiného ustanovení uvedeného nařízení (usnesení ze dne 16. ledna 2018, PM, C -604/17, nezveřejněné, EU:C: 2018, a ze dne 10. dubna 2018, CV, C -85/18 PPU, EU:C: 2018).

37. Ustanovení čl. 3 písm. a) Nařízení o výživném o určení soudu podle místa obvyklého pobytu odpůrce určuje příslušnost francouzských soudů, neboť otec se svým návrhem domáhá svěření nezletilých do své péče a určení výživného matce, která má obvyklý pobyt shodně jako nezletilí ve Francouzské republice. Ustanovení čl. 3 písm. b) Nařízení o výživném o určení soudu podle místa obvyklého pobytu oprávněných rovněž určuje příslušnost francouzských soudů, neboť nezletilé děti mají svůj obvyklý pobyt ve Francouzské republice. Podle tohoto ustanovení může otec dovozovat pravomoc českých soudů jen tehdy, pokud by nezletilé děti měly svůj obvyklý pobyt ke dni zahájení řízení v České republice, jenže tak tomu není. Ustanovení čl. 3 písm. c) Nařízení o výživném (souvislost s řízením o rozvod manželství) nelze použít (viz shora bod č. 34 odůvodnění).

38. Teoreticky by bylo lze uvažovat o pravomoci českých soudů podle čl. 3 písm. a) Nařízení o výživném dle místa obvyklého pobytu otce, na kterého lze nahlížet také jako na odpůrce, protože soud není vázán návrhem (§ 26, § 13 odst. 1 věty první, § 468 odst. 1, 2 a contrario z. ř. s.) a výživné lze stanovit i otci. Avšak jeho vůlí nebylo založit příslušnost českých soudů podle místa svého obvyklého pobytu a možnost volby mezi jednotlivými kritérii náleží jen osobě oprávněné (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 2018, KP, C -83/17, EU:C: 2018, nebo ze dne 20. září 2018, Mölk, C -214/17, EU:C: 2018, resp. ze dne 15. ledna 2004, Blijdenstein, C -433/01, EU:C: 2004, jakož i ze dne 18. prosince 2014, Sanders a Huber, C -400/13 a C -408/13, EU:C: 2014: 2461). Tudíž ani v otázce určení výživného není dána pravomoc českých soud.

39. Proto jsou splněny podmínky pro prohlášení mezinárodní nepříslušnosti soudu prvního stupně, podle čl. 17 Nařízení Brusel II bis, čl. 18 Nařízení Brusel II ter a čl. 10 Nařízení o výživném (výrok I. napadeného usnesení).

40. Následně soud prvního stupně rovněž správně postupoval podle § 103 a § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 z. ř. s., neboť nedostatek mezinárodní soudní příslušnosti ve věci samé je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, který vede k zastavení řízení (výrok II. napadeného usnesení).

41. Rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení je správné pouze z části.

42. Podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno.

43. Řízení o věci samé bylo zastaveno z důvodu nedostatku mezinárodní pravomoci, aniž by některý z účastníků zavinil zastavení řízení. Proto o náhradě nákladů řízení je třeba rozhodnout podle § 146 odst. 1 písm. b) (nikoliv písm. c)) o. s. ř. Jen pro úplnost odvolací soud uvádí, že podle § 23, resp. § 24 z. ř. s. se použije pouze v případě meritorního rozhodnutí. Soud prvního stupně tak rozhodl správně o náhradě nákladů řízení o vydání předběžných opatření k návrhům otce ze dne 12. 9. 2022 a 7. 12. 2022 a řízení o úpravě poměrů nezletilých a neshodě rodičů o určení školy (výrok III. napadeného usnesení).

44. Náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s předběžným opatřením soud přizná tomu účastníku, kterému v řízení o věci samé vzniklo právo na náhradu nákladů řízení podle § 142, 143, § 144 věty druhé, § 146 odst. 2 nebo § 146 odst.

3. Okolnost, v čí prospěch bylo nařízeno předběžné opatření, není rozhodná (viz PUTNA, M. § 145 (Náklady předběžného opatření a zajištění důkazu). In: DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 987, marg. č. 4). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení o nařízení předběžného opatření je ovládáno stejnou zásadou užitou pro náhradu nákladů řízení ve věci samé. Proto i ve vztahu k náhradě nákladů řízení o vydání předběžného opatření k návrhu otce ze dne 25. 7. 2022 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.

45. Protože rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku IV. o náhradě nákladů řízení o vydání předběžného opatření k návrhu otce ze dne 25. 7. 2022 není správné, odvolací soud je v tomto rozsahu podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a ve výrocích I., II. a III. je jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Výrok II. byl potvrzen ve správném znění, čímž byla odstraněna nesprávnost spočívající v tom, že návrh otce se měl týkat svěření nezletilých do péče matky.

46. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., přičemž o odvolání rozhodnuto věcně.

47. Podle § 23 z. ř. s. bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení. Náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu.

48. V části odvolacího řízení o svěření nezletilých do péče a určení výživného odvolací soud rozhodl podle § 23 věty první z. ř. s., neboť nebyly neshledány žádné okolnosti případu odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení některému z nich.

49. V části odvolacího řízení o neshodě rodičů se jedná o řízení, které lze zahájit jen na návrh (srov. § 468 odst. 1, § 466 písm. j) z. ř. s.). Proto se podle § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s. použije úprava obsažená v § 142 a násl. o. s. ř.

50. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

51. Otec se svým odvoláním byl zcela neúspěšný, proto je povinen nahradit náklady odvolacího řízení ostatním účastníkům řízení. Nezletilým žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, proto ve vztahu mezi těmito účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV. tohoto usnesení).

52. Náhrada nákladů matky v odvolacím řízení sestává z odměny advokáta ve výši 500 Kč (§ 6 odst. 1, § 9 odst. 2, § 7 bod 3. vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“)) za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu (vyjádření se k odvolání proti usnesení o zastavení řízení), náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, tj. 800 Kč Celkem matce náleží náhrada nákladů odvolacího ve výši 968 Kč, kterou je otec povinen zaplatit v obecné pariční lhůtě od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) k rukám zástupce matky (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) - výrok V. tohoto usnesení.