13 A 100/2018 - 39

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: Ch. U. státní příslušností Nigérie t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková sídlem Balková 1, 331 65 Tis u Blatna zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00 Praha 6 proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2018 č.j. KRPA-365981-21/ČJ-2018- 000022-MIG takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi, sídlem Praha 6, Šlejnická 1547/13, se přiznává odměna ve výši 8.228 Kč, která bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnuto o jeho zajištění za účelem předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též „dublinské nařízení“); doba zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. Žalobce v doplnění žaloby namítal, že žalovaný nevyhodnotil dostatečně a přezkoumatelně možnost uložení zvláštních opatření podle §§ 123b a 123c zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dle žalobce vyšel z přesvědčení o nemožnosti využití zvláštních opatření, aniž by dostatečně individualizovaně vyhodnotil jeho konkrétní situaci, přičemž úvahy, kterými dospěl k závěru, že je třeba přistoupit k nejpřísnějšímu možnému opatření, tedy omezení osobní svobody žalobce, jsou zjevně nesprávné a nereagují adekvátně na žalobcovu situaci, především vůbec nezohledňují klíčovou okolnost spočívající v tom, že žalobce jasně uvedl, že jeho cíle jsou zcela totožné s cíli žalovaného, tedy je jeho úmyslem vycestovat do Itálie, jakožto do země, která je podle všeho příslušná k vyřízení jeho žádosti. Žalobce zdůraznil, že nelze připustit zajišťování cizinců pouze na základě jejich nelegálního pobytu na území České republiky bez dostatečně individualizovaného vyhodnocení jejich situace. Stejně tak nelze automaticky aplikovat jednotlivá kritéria eventuální existence vážného nebezpečí útěku demonstrativně uvedená v ustanovení § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. I v případě, že by snad byla splněna některá z formálních kritérií ustanovení § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, bylo by zcela proti jeho smyslu zajištění aplikovat ve chvíli, kdy je zřejmé, že se cizinec nijak nezpěčuje svému odcestování do státu příslušného k řešení jeho azylové žádosti, a nemůže být tedy ani naplněna poslední podmínka ustanovení § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Rozhodnutí žalovaného tak zcela neadekvátně reagovalo na žalobcovu situaci a pobytovou historii a jeho zajištění paradoxně prodloužilo žalobcův pobyt na území České republiky, jenž mohl být žalovaným ukončen jednoduchou asistencí při žalobcově vycestování do Itálie (např. zajištěním potřebných dokladů, letenky a prostředků, např. prostřednictvím organizace IOM), kde disponuje pobytovým oprávněním na základě své žádosti o mezinárodní ochranu. Z uvedených důvodů žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.

3. Soud o věci samé rozhodl bez jednání v souladu s § 172 odst. 5 větou druhou zákona o pobytu cizinců, neboť účastníci řízení s tímto postupem výslovně souhlasili a soud neshledal nezbytným nařízení jednání o věci samé.

4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zrekapituloval některé podstatné skutečnosti, odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a navrhl zamítnout žalobu.

5. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

6. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 28. 9. 2018 se na služebnu Městské policie Praha dostavili dva cizinci, kteří hovořili částečně anglicky a neměli u sebe dle svého tvrzení žádné doklady. Na místo byla vyslána policejní hlídka. Jedním z mužů byl žalobce. Hlídka po příjezdu na místo zjistila, že žalobce nedisponuje žádným cestovním dokladem a nebyl schopen sdělit žádné údaje ke své totožnosti. Proto byl žalobce zajištěn dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále též „zákon o Policii ČR“). Při podání vysvětlení dne 29. 9. 2018 žalobce k dotazům žalovaného mimo jiné uvedl, že v současné době nemá v některé zemi Evropské unie povolen pobyt. O azyl žádal pouze ve Spolkové republice Německo a na začátku v Itálii; v jiné zemi nežádal. Z Nigérie cestoval do Libye a z Libye lodí do Itálie. Tam dne 31. 3. 2017 požádal o azyl. Z Itálie odcestoval do Německa a tam také požádal o azyl. Celou dobu neměl žádný pas ani vízum. Z Itálie odcestoval do Německa, a to z důvodu, že byl v táboře a mohl jít ven z tábora jen na tři dny a on šel ven na čtyři dny. Když tam přišel po čtyřech dnech, tak mu bylo řečeno, že má jít z tábora pryč. Tak vzal své věci a začal tam žebrat, pak odcestoval do Německa a tam požádal také o azyl. Tam to dopadlo tak, že mu bylo řečeno, že azyl v Německu nedostane a že bude vrácen do Itálie. Tedy, že tam má odcestovat. Z Německa odcestoval, a to dne 27. 9. 2018 vlakem do České republiky, kam přicestoval z důvodu, že si zde chtěl pronajmout hotel nebo hostel a že zde může pracovat sám na sebe. Tuto informaci dostal od přátel v Německu, jednalo se o krajany. Dále uvedl, že nechce do Nigérie, ale do Itálie to nevadí, ale nemá na to peníze. Na území Itálie nemá rodinné příslušníky. Z Německa do České republiky vycestoval podnikat nebo pracovat třeba v restauraci. Povolení k zaměstnání žádné nemá. Nevěděl o tom, že potřebuje nějaké dokumenty či povolení. Kamarádi mu řekli, že má jet jenom sem. Do Německa se dobrovolně vrátit nechce, nemá na to peníze, nemá ani jízdenku. Na území Německa nemá rodinné příslušníky. V současně době má u sebe 10 euro a 200 Kč, to je všechno. Ani náhodou nechce vycestovat dobrovolně do Nigérie. V České republice nemá rodinné příslušníky, nikoho tu nezná. Je tady od 27. 9. 2018. V České republice nechce zůstat. Bude chtít do Itálie. Tady je to moc přísné, všem krajanům, co potká, řekne, ať sem nejezdí, nebo dopadnou jako on. Žalobce nemá žádné vízum ani cestovní doklad, cestoval bez cestovních dokladů a víza. Není si vědom skutečnosti, že pro pobyt na území České republiky potřebuje platné vízum, teď už to ví. Dále žalobce sdělil žalovanému adresu, na které v Německu bydlel, ale už tam nebydlí. Je svobodný a bezdětný. Má vystudovanou základní školu. V Německu studoval, ale ne moc, bylo to stresující. Nikoho v České republice nemá, je zde poprvé, chce do Itálie. V Německu nepracuje, dostal podporu 120 euro, v současné době má jen 10 euro a 200 Kč, v Německu už nic nedostává. V České republice nepracoval, ale chtěl. Ve vlasti na něj byl učiněn pokus o zabití. Byl to nějaký gang, a to z důvodu, že žijí v pralese a mladé muže, co nechtějí s nimi, zabíjejí; žalobce se k nim nechtěl připojit. Ve vlasti mu dle jeho slov hrozí zastřelení nebo podříznutí nožem. K dotazu na zdravotní stav odpověděl, že je zdravý. K dotazům žalovaného směřujícím ke zjištění splnění podmínek pro uložení zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců odvětil, že nemá peníze ani adresu; rovněž nemá chuť někam docházet. Ani netuší, kde bude zítra. Chce zpět do Itálie, ale nemá na to peníze. Vlastně tady byl ubytován v hotelu v Praze, ale adresu nezná. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 29. 9. 2018 č.j. KRPA-365981-21/ČJ-2018-000022-MIG bylo rozhodnuto o zajištění žalobce dle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem předání podle dublinského nařízení; doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

7. Soud posoudil předmětnou věc následovně:

8. V čl. 28 odst. 2 dublinského nařízení je stanoveno: „Členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.“ 9. Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.

10. V § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců je stanoveno: „Policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.“ 11. Ohledně povahy zajištění dle § 129 zákona o pobytu cizinců lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2017 č.j. 5 Azs 223/2017-27: „K povaze zajištění cizince podle § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 - 54: „Nejvyšší správní soud [považuje] za nezbytné připomenout povahu samotného řízení o zajištění, které je z časového hlediska velmi krátké, neboť žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě.“ S ohledem na uvedené nelze po žalovaném spravedlivě žádat, aby zevrubně a vyčerpávajícím způsobem vyřešil veškeré v úvahu přicházející otázky týkající se situace a stavu cizince a jeho celkového osudu na území členských států. Ostatně, rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení je prvním úkonem v řízení. Pokud konkrétní okolnosti dané věci neodůvodňují jiný postup, žalovaný není povinen explicitně se zabývat veškerými hypotetickými (zejm. v okamžiku rozhodnutí o zajištění nepravděpodobnými) scénáři a odhady, jaký bude další osud cizince po zajištění. Rovněž se nelze dožadovat, aby žalovaný výslovně pojednal o veškerých obecných zárukách a podmínkách zajištění, které by členské státy měly uplatňovat podle nové přijímací směrnice. Z kvalitativního hlediska nutně existuje rozdíl mezi posouzením relevantních skutečností v řízení o zajištění podle § 129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, oproti například dublinskému řízení, ve kterém je jednoznačně širší prostor (z věcného i časového hlediska) pro posouzení situace cizince.“ 12. Co se týče otázky naplnění neurčitého právního pojmu vážné nebezpečí útěku ve smyslu čl. 28 odst. 2 dublinského nařízení ve spojení s § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, zdejší soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2017 č.j. 2 Azs 81/2017-26: „Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 – 24 shrnul, že „[c]ílem dublinského systému, který se v současnosti opírá o nařízení Dublin III, je zajistit, aby byl za posuzování žádosti o mezinárodní ochranu odpovědný pouze jeden stát, dále zabránit zahlcení systému žádostmi téže osoby v různých členských státech a co nejrychleji určit stát příslušný k posuzování žádosti, aby byl zaručen přístup k účinné mezinárodní ochraně. Tím nařízení směřuje k eliminaci tzv. forum shopping, respektive asylum shopping – ke snaze zabránit žadatelům, aby si vybírali, kde chtějí získat mezinárodní ochranu. Za tím účelem obsahuje nařízení Dublin III podrobná kritéria pro určování příslušného státu tak, aby v individuálních situacích bylo možné jednoznačně posoudit, který členský stát je odpovědný za posuzování konkrétní žádosti.“ Se stěžovatelem v prvé řadě nelze souhlasit v tom, že v okamžiku zajištění nejednal v rozporu se shora uvedenými cíli a účelem dublinského systému. Dvojí shoda v systému EURODAC i stěžovatelova výpověď ozřejmují, že stěžovatel nepodal žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze v jednom členském státě Evropské unie, ale navzdory podané žádosti nelegálně překračoval vnitřní hranice, aby mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat v dalším státě, o němž se domníval, že mu poskytne lepší postavení (konkrétně měl za to, že mu v Nizozemsku budou přiznány sociální dávky), a tedy se snažil právě o tzv. asylum shopping, jemuž má dublinský systém předcházet. Poté, co zjistil, že v Nizozemsku statusu azylanta nedosáhne, se vskutku nejspíše snažil vrátit do Rakouska, kde podal v pořadí první žádost o udělení mezinárodní ochrany. Současně však je třeba souhlasit s žalovanou a krajským soudem v tom, že stěžovatelovo předchozí jednání (nelegální víceletý pobyt na území několika evropských států, neoprávněné překračování hranic, podání žádosti o mezinárodní ochranu ve více státech, nevyčkání na realizaci nizozemského rozhodnutí) nebylo zárukou toho, že se stěžovatel po návratu do Rakouska přihlásí příslušným orgánům s úmyslem dořešit svou azylovou situaci.… Stěžovatel nejen že naplnil kritéria dle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, ale jeho jednání směřovalo proti účelu nařízení Dublin III. Nejvyšší správní soud tak nesdílí stěžovatelův názor, že zajištění bylo bezúčelné.“ 13. Soud ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že v případě žalobce je naplněno vážné nebezpečí útěku ve smyslu čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení a § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce totiž nelegálně vycestoval z Itálie, kde požádal o azyl (a řízení bylo následně zastaveno), do Německa, kde rovněž požádal o azyl (o žádosti dosud nebylo rozhodnuto). Poté žalobce opustil území Německa a přicestoval (opět nelegálně) do České republiky, dle svého tvrzení za účelem práce nebo podnikání (a to aniž by měl pobytové a pracovní povolení). Žalobce se tedy dopouštěl shora popsaného nežádoucího tzv. asylum shopping, jež je v rozporu s účelem a smyslem dublinského nařízení. Dosavadní opakované protiprávní jednání žalobce tak nedává žádnou záruku toho, že žalobce v budoucnu bude dodržovat svoje právními předpisy stanovené povinnosti. V případě žalobce tak bezpochyby bylo dáno vážné nebezpečí útěku.

14. Žalobce dále namítal, že mu mělo být uloženo zvláštní opatření za účelem vycestování a že žalovaný tuto otázku posoudil nedostatečně.

15. V § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je stanoveno: „Zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.“ 16. V souvislosti s otázkou naplnění podmínek pro uložení zvláštního opatření za účelem vycestování lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2018 č.j. 4 Azs 32/2018-56: „Žalovaná se v napadených rozhodnutích podrobně zabývala tím, zda je v případě stěžovatelů možné zvláštní opatření za účelem vycestování uložit. Detailně se věnovala skutkovým okolnostem posuzovaného případu a vyvodila z nich správný závěr, že zvláštní opatření v případě stěžovatelů nebylo možné uplatnit. Vycházela zejména z toho, že stěžovatelé vědomě nelegálně opustili Itálii, ačkoliv jsou zde vedeni jako žadatelé o mezinárodní ochranu, a cestovali do Spolkové republiky Německo, na území České republiky pobývají neoprávněně, nechtějí zde setrvat, nemají žádné cestovní doklady ani finanční prostředky k tomu, aby si na území České republiky zajistili ubytování a ani neznají nikoho, kdo by jim tyto poskytl, nebo za ně složil finanční záruku. Nejvyšší správní soud se s úvahou žalované, jíž v řízení o žalobě přisvědčil i krajský soud, ztotožňuje. Z právě uvedených skutečností je zjevné, že zde nebyly předpoklady pro využití zvláštních opatření za účelem vycestování a žalovaná nepochybila, pokud v případě stěžovatelů zvláštní opatření neuložila. Nepřípadná je proto spekulace stěžovatelů o tom, jaké ze zvláštních opatření jim mělo být uloženo.“ 17. Nyní posuzovaná věc je do značné míry podobná s případem, o němž pojednával Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku č.j. 4 Azs 32/2018-56. I v dané věci žalobce nelegálně opustil Itálii, ač zde požádal o mezinárodní ochranu, a další žádost o azyl učinil v Německu. Poté nelegálně pobýval v České republice a hodlal zde začít pracovat a podnikat, aniž měl cestovní doklad a pobytové a pracovní povolení. Následně chtěl vycestovat do Itálie, přestože neměl finanční prostředky na vycestování (natož pak na složení finanční záruky). Uložení zvláštního opatření za účelem vycestování žalobci tak v dané věci nepřipadalo v úvahu. Žalovaný se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zabýval tím, zda je žalobci možné uložit zvláštní opatření za účelem vycestování, a dospěl ke správnému závěru, že nikoliv. Žalovaný zrekapituloval dosavadní protiprávní jednání žalobce, přitom vycházel ze skutečnosti, že žalobce opakovaně neoprávněně překračoval vnitřní hranice schengenského prostoru a opakovaně podával žádosti o azyl; na území České republiky pak žalobce nemá hlášenou adresu a nemá dostatek finančních prostředků na složení finanční záruky ani na vycestování. Přitom žalovaný poukázal na skutečnost, že nelze dopustit, aby se na území České republiky svévolně pohybovaly osoby, které pobývají na území neoprávněně bez cestovního dokladu a víza, bez zjištěné totožnosti, bez povoleného pobytu na území, bez pobytové adresy, na které by mohly být kontrolovány, bez finančních prostředků, které navíc nespolupracují se státními orgány, a tyto osoby by v případě úkrytu správní orgán nemohl dohledat. Městský soud v Praze se s odůvodněním napadeného rozhodnutí ztotožňuje a podotýká, že sám žalobce při podání vysvětlení žalovanému uvedl, že nemá peníze ani adresu a rovněž nemá chuť někam docházet. Již z tohoto samotného vyjádření je zřejmé, že žalobce zjevně nemůže naplnit podmínku uložení zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) [tj. zejména zdržovat se na oznámené adrese místa pobytu], dle § 123b odst. 1 písm. b) [tzn. složit finanční záruku] ani § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců (tedy osobně se hlásit policii v době policií stanovené); nelze pak odhlédnout od žalobcova dosavadního opakovaného protiprávního jednání. Žalovaný tedy postupoval zcela správně, když rozhodl o zajištění žalobce a nepřistoupil k uložení žádného ze zvláštních opatření za účelem vycestování. V případě opačného postupu by mohlo dojít ke zmaření předání žalobce do státu příslušného k posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Soud dodává, že žalovaný svůj závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců odůvodnil dostatečně jasně a individualizovaně ve vztahu ke konkrétní situaci žalobce, pročež žalobcova námitka nepřezkoumatelnosti nemůže obstát; samotná žalobcem poukazovaná skutečnost, že žalobce při podání vysvětlení tvrdil, že bude chtít vycestovat do Itálie (tedy jeho cíle mají být shodné s cíli žalovaného), dle závěru soudu nemůže automaticky znamenat, že je jeho zajištění vyloučeno, a to již s ohledem na žalobcovo dosavadní protiprávní jednání i shora odkazovanou nemožnost přistoupit k uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.

18. Pokud jde o námitky žalobce o tom, že jeho pobyt na území České republiky mohl být ukončen jednoduchou asistencí žalovaného při vycestování do Itálie, zdejší soud uvádí, že žalovaný nemohl bez dalšího zajistit vycestování žalobce do Itálie již vzhledem k čl. 28 odst. 3 dublinského nařízení, z něhož vyplývá, že pokud je osoba zajištěna dle čl. 28 dublinského nařízení, členský stát požádá příslušný členský stát o převzetí cizince nebo jeho přijetí zpět. Příslušný členský stát má pak lhůtu dva týdny na odpověď. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Žalobce byl před vydáním napadeného rozhodnutí zajištěn dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o Policii ČR. S ohledem na krátké (několikahodinové) lhůty pro trvání zajištění dle tohoto ustanovení (srov. § 27 odst. 3 zákona o Policii ČR) a na mnohem delší lhůtu na odpověď příslušného členského na žádost o převzetí cizince nebo jeho přijetí zpět je zjevné, že v takto krátké lhůtě reálně nelze očekávat provedení všech potřebných úkonů dle čl. 28 odst. 3 dublinského nařízení. Žalovanému tak nezbylo než přistoupit k zajištění žalobce dle čl. 28 odst. 2 dublinského nařízení ve spojení s § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Tyto námitky žalobce jsou proto nedůvodné.

19. Ze všech shora uvedených důvodů neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

20. Výrok o náhradě nákladů v řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly.

21. Ustanovený zástupce žalobce Mgr. Jindřich Lechovský, advokát, jemuž v souladu s § 35 odst. 9 větou prvou s. ř. s. platí odměnu za zastupování stát, provedl ve věci dva úkony právní služby, kterými jsou první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], a písemné podání [doplnění blanketní žaloby - § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za jeden úkon právní služby mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Za dva úkony právní služby tak ustanovenému zástupci náleží 6.800 Kč, přičemž vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce je plátcem DPH, se tato částka zvyšuje o částku odpovídající dani, tj. o částku 1.428 Kč. Celková výše odměny ustanoveného zástupce žalobce tedy činí 8.228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení