13 A 15/2018 - 73

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: A. G. státní příslušností Arménská republika trvale bytem A. zastoupen Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou sídlem Havlíčkova 1043/11, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 za účasti: V. A. státní příslušností Republika Kazachstán bytem v ČR: P. zastoupena Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou sídlem Havlíčkova 1043/11, 110 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2018 č.j. CPR-18678-4/ČJ-2017-930310-V240 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“) změněno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort o správním vyhoštění ze dne 7. 6. 2017 č.j. KRPA-418949-37/ČJ-2016-000022 a to tak, že část výroku ve znění „… a stanoví se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 (jednoho) roku“, se mění a nově zní: „… a stanoví se doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců“. Ve zbylé části bylo napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno.

2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný při svém rozhodování porušil § 2 odst. 1, § 3 a § 68 odst. 3 správního řádu, § 119a odst. 2 a § 174a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále také „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce uvedl, že po celou dobu správního a soudního řízení byl zastoupen zmocněnými zástupci. V řízení o správní žalobě mimo jiné Mgr. V. P., advokátem, a JUDr. J. K., advokátkou, která mu dne 9. 3. 2016 vystavila potvrzení o podání žaloby a návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Žalobce však nepoučila o tom, že s podáním žaloby není spojena fikce oprávněnosti pobytu na území a že je nutné požádat Ministerstvo vnitra o výjezdní příkaz a následně o vízum strpění ve smyslu § 33 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dále žalobce namítal nepřiměřenost rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, jakož i nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě v plném rozsahu odkázal na argumentaci obsaženou v žalobou napadeném rozhodnutí, kde se podrobně vyjádřil k celé věci a přezkoumatelným způsobem uvedl důvody, pro které bylo shledáno naplnění znaků skutkové podstaty ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. Podle žalovaného v rámci předmětného řízení o správním vyhoštění byly zjištěny a doloženy relevantní podklady pro konstatování protiprávního jednání žalobce. Měl za to, že se také v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce a že postupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Navrhl žalobu zamítnout.

4. Ve správním spise se pak především nacházejí následující pro danou věc podstatné dokumenty: oznámení o zahájení správního řízení ze dne 6. 10. 2016 (v dokumentu je zjevně obsažena chyba v psaní a datum 6. září 2016) č.j. KRPA-418949-12/ČJ-2016-000022, protokol o výslechu účastníka správního řízení ze dne 6. 10. 2016 č.j. KRPA-418949-13/ČJ- 2016-000022 sepsaný Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy, Odborem cizinecké policie, Oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort, vyjádření žalobce ze dne 19. 10. 2016, protokol o výslechu svědka ze dne 16. 12. 2016 č.j. KRPA- 418949-25/ČJ-2016-000022, závazné stanovisko Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince ze dne 23. 1. 2017 č. ZS33376, vyjádření žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 23. 2 2017, rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 7. 6. 2017 č.j. KRPA-418949-37/ČJ-2016-000022, odvolání žalobce ze dne 12. 6. 2017 vč. jeho doplnění ze dne 20. 6. 2017 a ze dne 2. 1. 2018, žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2018 č.j. CPR-18678-4/ČJ-2017-930310-V240. Ve správním spise se pak rovněž nacházejí výsledky lustrace v informačních systémech Policie České republiky.

5. Dne 9. 4. 2018 se před Městským soudem v Praze konalo jednání, z něhož se žalovaný omluvil. Žalobce pak setrval na svých právních názorech a procesních stanoviscích. Následně Městský soud v Praze vydal rozsudek ze dne 9. 4. 2018 č.j. 13 A 15/2018-41, kterým žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud vydal rozsudek ze dne 18. 9. 2018 č.j. 8 Azs 124/2018-48, kterým rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2018 č.j. 13 A 15/2018-41 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud vytkl zdejšímu soudu, že při hodnocení možného zásahu do žalobcova soukromého a rodinného života nezohlednil jeho ekonomické vazby na území České republiky. Městský soud v Praze má dle Nejvyššího správního soudu v dalším řízení uvážit, zda k řádnému posouzení této námitky bude či nebude nezbytné provést výslech navržené svědkyně Y. P. Před zdejším soudem se v rámci dalšího řízení dne 28. 1. 2019 konalo jednání, z něhož se žalovaný omluvil. Žalobce pak setrval na svých právních názorech a procesních stanoviscích.

6. Městský soud v Praze vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 4 s. ř. s.) na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

7. Soud ze správního spisu zjistil, že se žalobce dne 6. 10. 2016 dostavil na pracoviště Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, do ulice Cigánkova 1861/2, Praha 4, kam byla následně přivolána policejní hlídka. Na místě bylo zjištěno, že žalobce není držitelem platného oprávnění k pobytu na území České republiky, a proto byl zajištěn a eskortován ke správnímu orgánu prvního stupně. Žalobce pobýval na území České republiky od roku 2010 na základě víza za účelem studia, dále rovněž na území České republiky pobýval na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem jiné/ostatní platného do 30. 9. 2013. Dne 29. 10. 2013 podal žalobce žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Řízení o žádosti bylo pravomocně zastaveno. Žalobce podal žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2017 č.j. 11 A 29/2016- 80 zamítl. Dne 6. 10. 2016 bylo se žalobcem zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie z důvodu, že žalobce pobývá na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Dne 7. 6. 2017 správní orgán prvního stupně vydal rozhodnutí o správním vyhoštění č.j. KRPA-418949-37/ČJ-2016-000022, kterým bylo žalobci uloženo podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců správní vyhoštění a stanovena byla doba, pro kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 1 roku. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání ze dne 12. 6. 2017, které doplnil podáními ze dne 20. 6. 2017 a ze dne 2. 1. 2018. Žalovaný pak rozhodnutím ze dne 9. 2. 2018 č.j. CPR-18678-4/ČJ-2017-930310-V240 prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, jak výše uvedeno. Uvedená skutková zjištění soud považuje za jednoznačně zjištěná a nesporná, pročež soud neprováděl žalobcem navrhované dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci.

8. Soud posoudil předmětnou věc následovně.

9. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

10. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

11. Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

12. Pokud jde o námitku, že žalobce byl nesprávně poučen advokátkou, v důsledku čehož se do října 2016 domníval, že na území České republiky pobývá na základě platného oprávnění k pobytu, soud tuto námitku neshledal důvodnou. V českém právním řádu platí obecná právní zásada ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá), přičemž je především věcí žalobce, aby si řádně plnil své povinnosti. Pokud pochybil nikoliv žalobce, nýbrž jeho právní zástupkyně, taková skutečnost jistě může mít svoji relevanci v případném uplatňování nároku žalobce na náhradu škody způsobené informací nebo radou (srov. § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), nemůže mít však vliv na posouzení otázky důvodnosti rozhodnutí o uložení správního vyhoštění. V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, kupříkladu na jeho rozsudek ze dne 23. 4. 2015 č.j. 3 Azs 28/2015-24, kde je k námitce o tom, že stěžovatel pobýval na území České republiky v domnění, že je oprávněn k pobytu (přestože k němu oprávněn nebyl), mimo jiné uvedeno: „Ostatně ani omyl stěžovatele v tomto případě by nebyl relevantní pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Zákon o pobytu cizinců takový omyl nezohledňuje a obecně se uplatní zásada, že neznalost práva neomlouvá (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 3 Azs 168/2014 – 26).“ Podobně lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016 č.j. 6 Azs 72/2016-31: „V daném případě byly jednáním stěžovatele naplněny podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na tři roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. O splnění těchto podmínek přitom není sporu a ani stěžovatel v kasační stížnosti tímto směrem nic nenamítá. Není přitom podstatné, zda stěžovatel skutečně nevěděl, že jeho pobyt nebyl v rozhodném období oprávněný. Pro naplnění skutkové podstaty citovaného ustanovení je rozhodující, že se v období od 1. 8. 2014 do 18. 6. 2015 zdržoval na území České republiky ilegálně. Jak uvedl správně již žalovaný v napadeném rozhodnutí, neznalost zákona stěžovatele neomlouvá. Jako cizinec, který je povinen respektovat zákon o pobytu cizinců, musí svá práva a povinnosti na tomto úseku náležitě střežit, což zjevně nečinil….“ Zdejší soud se s touto judikaturou ztotožňuje, přičemž dospěl k závěru, že tato je plně použitelná i pro posuzovanou věc. V daném případě je nesporné, že žalobce porušil svoje povinnosti dané mu zákonem o pobytu cizinců. Otázka, zda toto porušení je vědomé (a zda je zaviněno jeho právním zástupcem), je pak pro danou věc bez významu. Proto soud neprováděl ani žalobcem navrhované důkazy za účelem zjištění, zda žalobce na území České republiky pobýval neoprávněně z důvodu cizího zavinění (potvrzení o podání žaloby a návrhu na odklad vykonatelnosti a sdělení žalobcovy předchozí právní zástupkyně, svědecká výpověď A. A. a N. K., záznamy Policie České republiky ve věci dopravních přestupků). Tato námitka proto není důvodná.

13. Pokud jde o namítanou nepřiměřenost rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, soud podotýká, že dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o správním vyhoštění nemá sankční povahu; jedná se pouze o správní opatření, kterým stát toliko vyjadřuje svůj zájem na tom, aby se dotčený cizinec na území státu nezdržoval (dle této judikatury navíc § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců při naplnění podmínek pro vyhoštění neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro uvážení, zda cizinci správní vyhoštění uloží či nikoli) – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 č.j. 2 Azs 289/2017-31, odst. [45]. V daném případě přitom zjevně došlo k naplnění zákonných podmínek uložení správního vyhoštění. Tato námitka proto rovněž není důvodná. Pokud jde o dobu nelegálního pobytu žalobce na území České republiky (více než 8 měsíců), tuto dobu soud shledal jako dostatečně dlouhou pro uložení správního vyhoštění.

14. Ohledně námitky zásahu do soukromého a rodinného života žalobce se soud ztotožňuje s žalovaným, který v napadeném rozhodnutí mimo jiné uvedl: „Účastník řízení je svobodný, bezdětný. Na území České republiky nemá žádné příbuzné, nenachází se zde osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost. Rodina účastníka žije v Arménii. Dále bylo zjištěno, že účastník řízení má na území České republiky přítelkyni paní V. A., nar. X, st. příslušností Kazachstán, která má na území České republiky povolený dlouhodobý pobyt, kdy zde studuje a pracuje. Z výpovědi účastníků řízení do protokolu vyplývá, že svůj vztah navázali v době, kdy účastník řízení již nebyl oprávněn pobývat na území České republiky. K rozvíjení jejich partnerského vztahu tak docházelo v době, kdy účastník řízení již nebyl držitelem povolení pobytu na území České republiky. Museli si být tedy vědomi toho, že jejich vztah do budoucna nemusí být spojen s pobytem na území České republiky, pokud jako cizinci nebudou disponovat příslušným povolením k pobytu na území České republiky. I přesto, že oba stále deklarují svůj vztah a odvolací orgán existenci tohoto vztahu nikterak nezpochybňuje, je tohoto názoru, že tento vztah není rozhodně nezbytně vázán na území České republiky. Jak sama účastnice řízení uvedla, na území České republiky dlouhodobě pracuje, je tedy si schopna sama zajistit prostředky k pobytu a není finančně závislá pouze na účastníku řízení, nicméně v případě potřeby nic nebrání tomu, aby ji účastník řízení finančně podporoval i v době jeho nepřítomnosti na území. Oba jsou státní příslušníci států, které nejsou součástí Evropské unie a po stanovenou dobu délky správního vyhoštění účastníka řízení se mohou i nadále stýkat mimo státy Evropské unie, tedy např. ve svých domovských státech, kde jim nic nebrání ani v tom, aby uzavřeli avizované manželství. Vyhoštění účastníka řízení na dobu 6 měsíců tak nemůže mít za následek nepřiměřený zásah do jeho soukromého nebo rodinného života, neboť mu nebude znemožněno svůj deklarovaný vztah s přítelkyní uchovat, byť je nebude moci prozatím udržovat přímo na území České republiky.“ Soud se s touto argumentací žalovaného plně ztotožňuje.

15. Vzhledem k tomu, že žalobce se svojí přítelkyní navázal vztah v době, kdy již nebyl držitelem oprávnění k pobytu na území České republiky, soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2016 č.j. 5 Azs 39/2016-31, kde bylo uvedeno: „Nejvyšší správní soud konstatuje, že skutečnost, že rodinný život byl založen až poté, co dotčené osoby věděly, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zásadní (srov. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, nebo ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). Jestliže se jedná o takový případ, bude vyhoštění cizince nesouladné s článkem 8 Úmluvy pouze výjimečně (např. rozhodnutí o nepřijatelnosti ze dne 24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999, Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo rozsudek ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99). V této souvislosti lze také poznamenat, že cizincům nesvědčí žádné ústavně zaručené základní právo na pobyt na území České republiky; k tomu jsou oprávněni pouze za splnění a při respektování zákonných podmínek stanovených dotčeným státem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 2 As 58/2009 - 99, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, publ. pod č. 39 Sb. n. u. ÚS sv. 33, str. 591).“ Z výše uvedených důvodů soud neshledal ani tuto námitku důvodnou.

16. Co se týče otázky přiměřenosti délky uloženého správního vyhoštění, zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2016 č.j. 10 Azs 181/2016-44, kde je mimo jiné uvedeno: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002-46).“ Skutečnost, že stanovení délky správního vyhoštění je projevem správního uvážení správních orgánů, pak plyne i z dalších rozsudků Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 19. 5. 2017 č.j. 7 Azs 98/2017-26 či ze dne 27. 7. 2017 č.j. 10 Azs 137/2017-27).

17. Zdejší soud neshledal uložení správního vyhoštění s dobou, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 6 měsíců za nepřiměřené. Maximální doba, na kterou bylo ze zákona možno uložit správní vyhoštění, v daném případě činila 3 roky [srov. § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců]. Správními orgány uložená doba správního vyhoštění v délce 6 měsíců se tak pohybuje v dolní polovině (jde o jednu šestinu) zákonem stanovené maximální doby. S ohledem na žalobcův více jak osmiměsíční nelegální pobyt na území České republiky soud tuto dobu shledal přiměřenou, pročež uzavřel, že se nejedná o překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo jeho zneužití.

18. Co se týče žalobcovy námitky ekonomických vazeb na území České republiky, soud odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (viz s. 9), kde žalovaný mimo jiné uvedl: „Z veřejně dostupného obchodního rejstříku je patrné, že účastník řízení není jediným společníkem ani jednatelem výše uvedených společností a správním vyhoštěním účastníka řízení tedy nedojde k zásadnímu zásahu do chodu těchto společností, jelikož v době jeho nepřítomnosti se o tento chod na území České republiky můžou postarat ostatní jednatelé společnosti a účastník řízení se může na jejich chodu podílet ze zahraničí, příp. pověřit jinou osobu, která ho bude v době jeho nepřítomnosti zastupovat. Odvolací orgán k tomuto dále uvádí, že účastník řízení vstupoval do společností v době, kdy nebyl držitelem platného dlouhodobého pobytu a musel si být tedy vědom toho, že pokud následně nezíská povolení k pobytu, nebude moci osobně pokračovat ve svých podnikatelských aktivitách na území České republiky. Odvolací orgán tak dospěl k závěru, že účast účastníka řízení ve společnosti, která na území České republiky vyvíjí podnikatelskou činnost, není důvodem, pro který by nemohlo být uloženo správní vyhoštění. Pokud by tomu tak bylo, pak by každý, kdo si založí nebo vstoupí do řídících orgánů společnosti, nemohl být z území České republiky vyhoštěn.“ Městský soud v Praze se s tímto hodnocením žalovaného, které považuje za zcela dostatečně odůvodněné a učiněné na základě řádně zjištěného skutkového stavu (pročež nemůže obstát žalobcova námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí ani nedostatečného zjištění skutkového stavu žalovaným), plně ztotožňuje a podotýká, že závažnost žalobcova dlouhodobého protiprávního jednání nemůže být převážena jeho ekonomickými vazbami na území České republiky. Jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, žalobce není jediným společníkem ani jednatelem právnických osob (jedná se o společnosti Devini Trade, s.r.o., IČ 1633848, a SOVY ARTIS s.r.o., IČ 24268992), přičemž na chodu společností se žalobce může podílet ze zahraničí, příp. žalobce či předmětné právnické osoby mohou podniknout takové kroky, aby po dobu žalobcovy nepřítomnosti jej v těchto činnostech zastupovala jiná osoba. Lze pak přisvědčit žalovanému, že pokud by žalobcova námitka měla být posouzena jako důvodná, pak by obdobná argumentace jiných cizinců (o tom, že cizinec je jednatelem či společníkem právnických osob podnikajících na území České republiky) vedla ke zcela absurdním důsledkům, že by nebylo možné vyhostit žádného takového cizince neoprávněně pobývajícího na území České republiky.

19. Pokud žalobce namítal, že má uzavřenu smlouvu o výkonu funkce, společnost státu odvádí srážkovou daň a hradí odvody na sociálním a zdravotním pojištění, jakož i že jeho činnost není jen formální, ale i faktická, soud ani tyto okolnosti nepovažuje za natolik zásadní, aby převážily nad žalobcovým dlouhodobým neoprávněným pobytem na území České republiky. Soud uzavřel, že ani tyto žalobcovy námitky nemohou zvrátit důvodnost uložení správního vyhoštění žalobci, a tedy napadené rozhodnutí není nezákonné. Pokud jde o navrhovaný důkaz výslechem žalobce a svědkyně paní Y. P., tyto navrhované důkazy zdejší soud považuje za nadbytečné. Soud nijak nezpochybňuje žalobcova tvrzení, že má uzavřenou řádnou smlouvu a platí všechny daně i odvody požadované zákonem, jakož ani tvrzení, že jeho činnost ve společnostech není formální, ale faktická (proto navrhované důkazy shledal nadbytečnými), ze shora uvedených důvodů však uzavřel, že ani tyto skutečnosti nemohou zvrátit žalobcovo dlouhodobé porušování právního řádu České republiky, a tedy ani naplnění podmínek pro uložení správního vyhoštění.

20. Dle názoru soudu žalovaný i správní orgán prvního stupně v dostatečném rozsahu zjistili skutkový stav, přičemž podrobně uvedli své právní úvahy učiněné na základě tohoto zjištěného skutkového stavu. Soud tedy dospěl k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu s právními předpisy, nikterak nepochybily ani během provádění správního řízení, ani při vydání žalobou napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu), přičemž bylo i řádně odůvodněno (§ 68 odst. 3 správního řádu).

21. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

Poučení