13 A 44/2019 - 27

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: V. A. státní příslušností Ukrajina bytem P. zastoupený advokátkou Marií Kurkovou sídlem Školní 784/10, 147 00 Praha 4 proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 6. 2019 č.j. CPR-8512-15/ČJ-2018-930310- V234 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 23. 1. 2018 č.j. KRPA-32681-15/ČJ-2018-000022 o správním vyhoštění žalobce uloženém dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“), částečně změněno dle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“), tak, že doba, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla snížena z jednoho roku na deset měsíců. Ve zbylé části bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

2. Žalobce namítal, že nevěděl o tom, že rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, došlo k ukončení legálnosti jeho pobytu. V okamžiku, kdy se žalobce dostavil k Ministerstvu vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „OAMP“), mu dle jeho názoru měl být ze strany Ministerstva vnitra vydán výjezdní příkaz s tím, aby opustil území ČR. Žalobce nechtěl pobývat na území ČR neoprávněně a ve stanovené době by vycestoval. Žalobce namítal, že § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců přikazuje, aby Ministerstvo vnitra vydalo z moci úřední po zamítnutí jeho žádosti výjezdní příkaz. Vzhledem k tomu, že žalobci dne 23. 1. 2018 v rozporu se zákonem výjezdní příkaz udělen nebyl, mohla tato okolnost vyloučit následné řízení o správním vyhoštění a měla zásadní vliv na posouzení přiměřenosti. Žalobce k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 č.j. 2 Azs 288/2017-22.

3. Žalobce proto žádal soud, aby přezkoumal přiměřenost a správnost vydaného správního vyhoštění v kontextu pochybení spočívajícího v nevydání výjezdního příkazu. Žalobce podotkl, že pokud by mu dříve byl po zamítnutí odvolání ve věci povolení k dlouhodobému pobytu – zaměstnanecké karty vydán výjezdní příkaz, zkrátila by se výrazně doba jeho neoprávněného pobytu. Žalobce odkázal na předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019 č.j. 1 A 16/2019-29 s tím, že žalovaný přistoupil ke změně doby, po kterou nebude žalobci umožněno vstoupit na území EU, a to na 10 měsíců, přičemž vycházel z toho, že žalobci měl být vydán výjezdní příkaz dne 6. 10. 2017 na dobu 40 dnů. K tomu žalobce uvedl, že výjezdní příkaz mu měl být vydán dne 23. 1. 2018, když se dostal do kontaktu s Ministerstvem vnitra, a řízení o správním vyhoštění by nemělo být vůbec zahájeno. Žalobce by po fyzickém vydání výjezdního příkazu z území České republiky neprodleně vycestoval. Žalovaný se ve svém novém, žalobou napadeném rozhodnutí i přes „doporučení“ soudu vůbec nevypořádal s tím, zda žalobci vůbec mělo být správní vyhoštění uloženo. V tomto rozhodnutí chybí jakákoliv nová úvaha o nutnosti uložení správního vyhoštění žalobci při existenci pochybení Ministerstva vnitra spočívajícího v nevydání výjezdního příkazu. Žalobce s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2011 č.j. 10 A 128/2010-47 podotkl, že toto pochybení rozhodně nemůže jít k jeho tíži. Podle žalobce dále není zřejmé, proč žalovaný předpokládal, že žalobci měl být vydán výjezdní příkaz v délce 40 dní, nikoliv v délce 60 dní (tak se domnívá žalobce), a to vzhledem k dosavadnímu bezproblémovému dlouhodobému pobytu na území ČR od května 2008. Pokud již žalovaný „zkrátil“ dobu neoprávněného pobytu žalobce o 40 dní, měl „v absolutně rovnoměrném průměru“ zkrátit dobu uloženého správního vyhoštění. Doba neoprávněného pobytu žalobce dle žalovaného původně činila 110 dní (od 6. 10. 2017 do 23. 1. 2018) a byla „zkrácena“ o 40 dní, tj. o zhruba 36 %; doba správního vyhoštění by tak měla být také zkrácena o 36 % (tj. minimálně o 4 měsíce) na 8 měsíců, a nikoliv na 10 měsíců, jak stanovil žalovaný. Žalovaný dle žalobce v napadeném rozhodnutí nerespektoval závazný právní názor Městského soudu v Praze, když tento uvedl, že případná doba uloženého správního vyhoštění by měla být zkrácena v poměru zkrácení doby neoprávněného pobytu za předpokladu vydání výjezdního příkazu.

4. Dle žalobce žalovaný také nepřihlédl k tomu, že občané Ukrajiny, kteří vlastní biometrický pas, mohou pobývat na území EU po dobu 90 dnů bez víza. Pokud by byl žalobce vlastníkem biometrického pasu, mohl zde pobývat oprávněně od 6. 10. 2017 do 5. 1. 2018. Dle žalobce postupovaly správní orgány nepřiměřeně okolnostem jeho případu. Proto mělo být namísto správního vyhoštění vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území.

5. Žalobce považoval rozhodnutí o správním vyhoštění za zásah do jeho soukromého a rodinného života, jakož i života jeho přítelkyně B. L. Správní orgán se měl jeho vztahem k přítelkyni zabývat. Rok narození své přítelkyně si žalobce nepamatoval, neboť pro něj není důležité, že je jeho přítelkyně starší. Jeho přítelkyně přitom prodělala v minulosti operaci z důvodu rakoviny a její stav se teď zhoršil. Žalobce uvedl, že prohlášení přítelkyně, její lékařské zprávy a jejich fotografie doložil v rámci správního řízení. Realizovat jejich vztah mimo ČR nelze vzhledem k probíhajícím zdravotním úkonům jeho přítelkyně. Onkologickou léčbu by si nemohla na Ukrajině dovolit.

6. Žalobce dále uvedl, že dne 20. 3. 2017 podal žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, Ministerstvo vnitra ale nerozhodlo v zákonné lhůtě. Přitom pokud by bylo rozhodnuto o změně účelu pobytu včas, je pravděpodobné, že by žalobci bylo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání vydáno a situace se správním vyhoštěním by nenastala. Správní orgány k této skutečnosti nepřihlédly a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Žalobce k tomu odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze č.j. 10 A 128/2010-47.

7. Žalobce mimoto namítal, že stanovená doba vyhoštění v délce 10 měsíců je nepřiměřená. Dle okolností daného případu měla být doba uloženého správního vyhoštění výrazně kratší, např. 3 měsíce.

8. Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalované k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Navrhl zamítnutí žaloby.

III. Obsah správního spisu

10. Ze správního spisu vyplynulo, že dne 23. 1. 2018 prováděla cizinecká policie pobytovou kontrolu na adrese OAMP, kde se měl nacházet žalobce. Žalobce se prokázal platným cestovním pasem Ukrajiny, neměl ale platné vízum opravňující ho k pobytu. Proto byl dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, zajištěn. Stejného dne bylo s žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění. Správní orgán prvního stupně obdržel od OAMP informaci, dle níž se žalobce toho dne dostavil na OPC Praha II-Chodov za účelem vydání vízového štítku. Žalobce pobýval na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, s dobou platnosti do 8. 3. 2015. Dne 23. 2. 2015 podal žádost o prodloužení doby platnosti jeho povolení k pobytu formou zaměstnanecké karty. Žádost byla dne 20. 10. 2015 zamítnuta. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců potvrdila rozhodnutí prvoinstančního orgánu. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 5. 10. 2017. Dne 20. 3. 2017 podal žalobce žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, o této žádosti nebylo minimálně do vydání napadeného rozhodnutí rozhodnuto. Podáním této žádosti nevznikla žalobci fikce pobytu dle § 47 zákona o pobytu cizinců.

11. Stejného dne byl proveden výslech žalobce. Žalobce uvedl, že pochází z Ukrajiny, bydlí sám v pronajatém bytě. Do ČR naposledy přicestoval v roce 2008 za účelem zaměstnání, měl pracovní vízum. Od té doby je v ČR nepřetržitě. Žalobce uvedl, že nevěděl o tom, že pobýval od 6. 10. 2018 na území ČR neoprávněně. Myslel, že může v ČR pobývat na základě žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. Správní vyhoštění mu nikdy nebylo vydáno. Je svobodný, bezdětný, vlastní automobil. Pracuje na živnostenský list. Žalobce uvedl, že zde má přítelkyni, B. L., nar. X, rok si přesně nepamatoval. Má s ní vztah již 6 let a nerad by ji opustil. V ČR má sjednáno zdravotní pojištění. Na Ukrajině má otce a sestru, jeho otec má dům, ve kterém bydlel společně s ním.

12. Dne 23. 1. 2018 vydal správní orgán prvního stupně rozhodnutí č.j. KRPA-32681-15/ČJ-2018- 000022, jímž uložil žalobci správní vyhoštění v délce 1 roku.

13. Žalobce podal proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání a společně s ním i prohlášení jeho přítelkyně L. B. o tom, že má s žalobcem trvalý partnerský vztah, lékařské zprávy paní B. a několik společných černobílých fotografií.

14. Dne 20. 2. 2019 žalovaný vydal rozhodnutí č.j. CPR-8512-5/ČJ-2018-930310-V234, jímž odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. Toto rozhodnutí bylo k žalobě žalobce zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019 č.j. 1 A 16/2019-29 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že OAMP byl povinen vydat výjezdní příkaz dle § 50 zákona o pobytu cizinců, avšak pochybil, neboť jej nevydal; žalovaný měl při svém rozhodování vzít toto pochybení v potaz a přiměřeně zkrátit dobu uloženého správního vyhoštění.

15. Žalovaný v dalším řízení vydal žalobou napadené rozhodnutí ze dne 24. 6. 2019 č.j. CPR-8512- 15/ČJ-2018-930310-V234, kterým bylo dle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změněno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že byla změněna délka doby, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území členských států EU, z jednoho roku na deset měsíců, a ve zbylé části bylo toto rozhodnutí dle § 90 odst. 5 správního řádu potvrzeno. Žalovaný zkorigoval dobu neoprávněného pobytu o dobu, na kterou měl být žalobci vydán výjezdní příkaz, tedy o 40 dnů; neoprávněný pobyt tak nezačal dne 6. 10. 2017, nýbrž až dne 16. 11. 2017, a trval do 23. 1. 2018, pročež byla zkrácena i doba, na kterou bylo žalobci uloženo správní vyhoštění.

IV. Právní posouzení

16. Městský soud v Praze přezkoumal dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“), napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Na základě prokázaného skutkového stavu dospěl soud k níže popsaným právním závěrům.

18. Jak bylo výše uvedeno, žalobci bylo uloženo správní vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019. Dle zmíněného ustanovení policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na tři roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.

19. Podle § 50 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, „Výjezdní příkaz je doklad, který z moci úřední uděluje a) policie po zrušení nebo uplynutí platnosti krátkodobého víza, po ukončení přechodného pobytu na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, k němuž se vízum nevyžaduje, nebo při správním vyhoštění, b) ministerstvo po zrušení nebo uplynutí platnosti dlouhodobého víza, po zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení nebo zániku platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, po zrušení přechodného pobytu občanu Evropské unie, po ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie nebo po ukončení poskytování ochrany na území podle zvláštního právního předpisu“ 20. Žalobce v prvé řadě namítal, že mu ministerstvo vnitra po zamítnutí jeho žádosti o prodloužení platnosti povolení k pobytu nevydalo výjezdní příkaz dle § 50 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Tato skutečnost měla dle žalobce zásadní vliv na vydání a přiměřenost správního vyhoštění. Žalovaný, vázán rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019 č.j. 1 A 16/2019-29, toto pochybení OAMP uznal a v dalším řízení zkrátil dobu uloženého správního vyhoštění z 1 roku na 10 měsíců. Namítal-li žalobce, že žalovaný měl počítat s delší dobou, na kterou mu měl být vydán výjezdní příkaz, než 40 dnů, zdejší soud podotýká, že z § 50 zákona o pobytu cizinců nevyplývala povinnost správního orgánu udělit žalobci výjezdní příkaz na maximální zákonem stanovenou dobu 60 dnů. Žalovaný postupoval zcela v souladu s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 1 A 16/2019-29, který připustil, že by vzhledem k dřívějšímu bezproblémovému pobytu žalobce na území lhůta k jeho vycestování byla stanovena poblíž horní hranice zákonného rozpětí. To však dle závěru soudu neznamená automaticky povinnost počítat s udělením výjezdního příkazu v maximální možné době 60 dnů. Doba 40 dnů, kterou žalovaný započítal (tedy dvě třetiny maximální zákonem stanovené doby), dle právního názoru soudu není nepřiměřená a pohybuje se poblíž horní hranice zákonného rozpětí. Stejně tak žalovaný nepochybil, jestliže dobu 40 dní, na kterou měl být žalobci udělen výjezdní příkaz, počítal již ode dne 6. 10. 2017 (kdy nejpozději měl žalobce o jeho udělení správně požádat), nikoliv až ode dne 23. 1. 2018, kdy se žalobce (vlastním zaviněním takto pozdě) dostavil na pracoviště OAMP.

21. Městský soud v Praze odkazuje na závěry svého rozsudku č.j. 1 A 16/2019-29, kde poznamenal, že k této situaci přispěl v určité míře i žalobce svou pasivitou, resp. neznalostí toho, že zamítnutím jeho žádosti ztrácí oprávnění k pobytu na území ČR a oprávnění nenabývá podáním žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, přičemž žalobce si měl a mohl být těchto následků vědom. Žalobce věděl, že jeho žádost o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání byla pravomocně zamítnuta, měl si proto střežit svá práva. Na těchto závěrech zdejší soud stále trvá.

22. Soud podotýká, že dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu rozhodnutí o správním vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, ale preventivním správním opatřením, jež nesleduje represivní účel (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017 č.j. 9 Azs 176/2017-26, bod [24]). Dle této judikatury navíc § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců při naplnění podmínek pro vyhoštění neposkytuje správním orgánům žádný prostor pro uvážení, zda cizinci správní vyhoštění uloží či nikoli (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 č.j. 2 Azs 289/2017-31, bod [45]). V daném případě není sporu o tom, že žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně po nezanedbatelnou dobu více než dvou měsíců, a tedy uložení správního vyhoštění bylo namístě. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný dospěl k závěru, že žalobci je třeba uložit správní vyhoštění, přičemž tento závěr je řádně odůvodněn. Městský soud v Praze se s tímto právním názorem žalovaného ztotožňuje.

23. Při aplikaci § 119 odst. 1 písm. a) a c) zákona o pobytu cizinců se nejedná o otázku správního uvážení. O správním vyhoštění správní orgán nerozhodne pouze tehdy, pokud to vyplývá z jiného ustanovení zákona o pobytu cizinců. Takovým „smírným řešením“, které by umožnilo žalobci dobrovolně opustit území ČR, by bylo rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců. Toto rozhodnutí však může být podle § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, vydáno pouze za situace, kdy by rozhodnutí o správním vyhoštění mělo nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života cizince (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019 č.j. 8 Azs 262/2018-40). Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala, neboť, jak již uvedl zdejší soud v odkazovaném rozsudku č.j. 1 A 16/2019-29, z rozhodnutí žalovaného plyne, že sám žalobce vypověděl, že vztah se svou družkou má, ale bydlí sám. Operace paní B. proběhla již v roce 2009. Zároveň paní B. může pobývat i jinde než v České republice, kde budou mít oba s žalobcem povolen pobyt. Paní B. může kdykoliv do ČR za účelem vyšetření přicestovat. Přitom sama paní B. ve svém prohlášení uvedla, že spolu tráví dovolenou i na Ukrajině. Žalovaný proto neshledal, že by byl zásah do soukromého a rodinného života žalobce nepřiměřený. V tomto ohledu musí soud se závěry správního orgánu souhlasit. Soud nechce v žádném případě zpochybňovat a zlehčovat zdravotní stav družky žalobce. Jak ale plyne z posudku o invaliditě, který byl předložen v rámci správního řízení, je žalobcova družka schopna vykonávat soustavnou výdělečnou činnost (i když s menšími nároky na tělesné, smyslové a duševní schopnosti). Zároveň byla schopna i s žalobcem cestovat (proto spolu mohou realizovat soukromý a rodinný život mimo území ČR, přičemž žalobcova družka může do ČR dojíždět za lékařem). Žalobce přitom uvedl, že bydlí sám, tedy se svou družkou nesdílí společnou domácnost. Tyto všechny skutečnosti nasvědčují tomu, že případným vydáním správního vyhoštění nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce a jeho družky. Žalovaný své závěry v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil a vycházel ze skutkového stavu, který byl zjištěn bez důvodných pochybností. Při svém posouzení postupoval v souladu se zákonem dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Soud doplňuje, že jelikož zásah do žalobcova soukromého a rodinného života není nepřiměřený, nebyly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území ve smyslu § 50a zákona o pobytu cizinců a naopak bylo namístě přikročit k uložení správního vyhoštění.

24. Co se týče otázky přiměřenosti délky uloženého správního vyhoštění, zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2016 č.j. 10 Azs 181/2016-44, kde je mimo jiné uvedeno: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002-46).“ Skutečnost, že stanovení délky správního vyhoštění je projevem správního uvážení správních orgánů, pak plyne i z dalších rozsudků Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 19. 5. 2017 č.j. 7 Azs 98/2017-26 či ze dne 27. 7. 2017 č.j. 10 Azs 137/2017-27).

25. Městský soud v Praze neshledal uložení správního vyhoštění s dobou, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce deseti měsíců za nepřiměřené. Maximální doba, na kterou bylo ze zákona možno uložit správní vyhoštění, v daném případě činila 3 roky [srov. § 119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019]. Správními orgány vyměřená doba správního vyhoštění v délce 10 měsíců tak není nikterak excesivní a nedosahuje ani třetiny maximální zákonem stanovené doby. Podobné závěry pak zdejší soud přijal i ve vztahu k délce doby dvou měsíců, o kterou byla zkrácena původně stanovená roční doba správního vyhoštění. Byť by si zdejší soud sám jako optimální představoval výraznější zkrácení doby, na kterou bylo žalobci uloženo správní vyhoštění (místo dvou spíše o cca čtyři měsíce), nepřísluší mu zasahovat do správního uvážení provedeného žalovaným, ledaže by se jednalo o překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo jeho zneužití (§ 78 odst. 1 věta druhá s. ř. s.); to však není posuzovaný případ. Úvahy žalovaného nevybočily z mezí a hledisek stanovených zákonem a jsou v souladu s pravidly logického usuzování. Městský soud v Praze v rozsudku č.j. 1 A 16/2019-29 uvedl, že pokud by byl žalobci vydán výjezdní příkaz na maximální dobu 60 dnů (v daném případě však žalovaný v dalším řízení počítal s dobou 40 dnů), doba jeho neoprávněného pobytu by se zkrátila o více než polovinu, a proto „i případná doba uloženého správního vyhoštění by měla být v tomto poměru zkrácena“. Tuto formulaci však nelze chápat jako pokyn žalovanému, aby provedl matematickou operaci a spočetl procentuální poměr doby, na kterou měl být správně žalobci udělen výjezdní příkaz, ve vztahu k celkové původně vymezené době neoprávněného pobytu, a o takto vypočtený počet procentuálních bodů snížil původní roční dobu, na kterou bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Žalovaný byl dle závěru zdejšího soudu povinen toliko zohlednit dobu, na kterou měl být žalobci udělen výjezdní příkaz, a s přihlédnutím k této okolnosti přiměřeně zkrátit dobu, na kterou bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Žalovaný nebyl povinen v dalším řízení stanovit dobu správního vyhoštění matematickou úvahou, přičemž na takovou argumentaci žalobce nepřistoupí ani soud (iudex non calculat). Byť žalovaným určená doba, o kterou byla délka žalobcova správního vyhoštění zkrácena, není dle závěru soudu ideální, na druhou stranu není ani nikterak excesivní, pročež soud nepřistoupil k zásahu do žalovaným provedeného správního uvážení. Ze shora uvedených důvodů soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce o tom, že žalovaný měl nerespektovat závazný právní názor vyslovený v rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 1 A 16/2019-29.

26. Pokud jde o námitky žalobce ohledně tvrzené nečinnosti Ministerstva vnitra při rozhodování o jeho žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání ze dne 20. 3. 2017, soud podotýká, že tato žádost nezaložila žalobci pobytové oprávnění (to ostatně žalobce ani netvrdí). Jestliže žalobce měl za to, že Ministerstvo vnitra bylo nečinné, měl k dispozici právní prostředky ochrany (srov. § 80 správního řádu a §§ 79 – 81 s. ř. s.). Z tvrzení žalobce pak neplyne, že by těchto právních prostředků ochrany využil. Tvrzená nečinnost Ministerstva vnitra pak sama o sobě nezpůsobuje nepřiměřenost napadeného rozhodnutí. Tvrzení, že je pravděpodobné, že by žalobci bylo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – OSVČ vydáno a situace se správním vyhoštěním by nenastala, je pak čistě spekulativní. Ani těmto námitkám žalobce tak soud nemohl přisvědčit.

27. Odkaz žalobce na rozsudek zdejšího soudu ze dne 5. 4. 2011 č.j. 10 A 128/2010-47 je nepřípadný. V daném případě totiž je zjevné, že k celé situaci došlo nejen z důvodu pochybení orgánů veřejné moci, ale i z důvodu žalobcovy pasivity, resp. neznalosti toho, že zamítnutím jeho žádosti ztrácí oprávnění k pobytu na území ČR a oprávnění nenabývá podáním žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání, přičemž žalobce si měl a mohl být těchto následků vědom (ignorantia legis non excusat). Nejde tak pouze o pochybení orgánů veřejné moci, ale rovněž a především o pochybení žalobce.

28. Námitky žalobce stran případného oprávnění k pobytu na základě biometrického pasu Ukrajiny nejsou v dané věci rozhodné. Pokud žalobce biometrický pas nemá (opak neprokázal a dokonce ani netvrdil), není důvod takové úvahy vést.

V. Závěr a náklady řízení

29. S ohledem na shora uvedené neshledal soud žádnou z žalobních námitek důvodnou, resp. napadené rozhodnutí nezákonným, a proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch, a žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady v řízení nad rámec nákladů vynaložených z běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení