13 Az 15/2020– 50

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: I. O. N., narozený dne x státní příslušností x bytem v ČR: x zastoupen Mgr. Umarem Switatem, advokátem sídlem Dědinova 2011/19, 148 00 Praha 4 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2020 č. j. OAM–1041/ZA–ZA11–K03–2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce v žalobě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné, tvrdil, že byl tímto rozhodnutím zkrácen na svých právech. Poukázal na veškeré argumenty, které uvedl v řízení před správními orgány, správnímu orgánu také vytýkal, že se nevypořádal s jeho tvrzeními a argumentací správně. Měl za nesporné, že na území pobývá dlouhodobě, cítí se zde bezpečně a má zde vytvořeno kvalitní sociální zázemí. Svou rodinu v zemi původu navštívil v květnu roku 2018 a jako sympatizant hnutí Biafry se v zemi původu cítil ohrožen na zdraví, životě a majetku, protože sympatizantům daného hnutí hrozí zatčení, a také kruté a nelidské zacházení v místních věznicích. Po dobu své krátké návštěvy se žalobce cítil v zemi původu vystaven značnému psychickému diskomfortu a obával se o svůj život, neboť osobám navrátivším se ze zahraničí běžně hrozí únosy a ohrožení jejich života. Uvedl, že v zemi původu jsou státem tolerovány krvavé masakry mezi různými skupinami civilního obyvatelstva. Při poslední návštěvě se žalobce skrýval vyjma kontaktu se členy rodiny, ale i ten považoval za mimořádně riskantní, protože jeho vztah s rodinou je oslaben a jejich kontakt sporadický. Vazby v zemi původu označil za zpřetrhané a poukázal na to, že jediné pevné osobní vazby má na území České republiky. Měl tedy za to, že žalovaný nezjistil skutkový stav věci, zprávy žalovaného považoval za neaktuální a nereflektující skutečný stav života v Nigérii. V případě návratu očekával ohrožení své osoby na životě ze strany státu a skupin místních obyvatel, protože místní policejní orgány mu nebudou schopny zajistit bezpečnost.

3. Vzhledem ke svému dlouhodobému pobytu na území Evropské unie se ztotožnil s evropským způsobem života, asimiloval se a plně se zaintegroval, proto nepovažoval zpětnou integraci na území domovského státu za možnou. Tvrdil, že mu v případě návratu do země původu bude hrozit šikana, kruté zacházení, mučení a bití ze strany místních obyvatel a státních orgánů, také by se ocitl bez přístřeší, finančního zajištění a bez naděje na delší přežití. Považoval rozhodnutí žalovaného za nepřiměřený zásah do svého soukromého a rodinného života a do života jeho nejbližších přátel. Namítal, že správní orgány jsou povinny se kdykoli v průběhu řízení zabývat všemi skutečnostmi, které jsou významné k posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života účastníka řízení, žalovaný se tak dle jeho názoru nevypořádal s jeho výpovědí. Dále uvedl, že pokud žalovaný neměl důkazy, které by prokazovaly opak, tak měl vycházet z tvrzení žalobce.

4. Doplnil, že pokud nebyly shledány důvody pro udělení azylu z důvodu pronásledování za uplatňování politických práv a svobod či z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z důvodu k příslušnosti k určité sociální skupině nebo zastávání určitých politických názorů, měl mu žalovaný udělit azyl ve formě doplňkové ochrany nebo z důvodu humanitárního, vzhledem k nedostupné lékařské péči a v souvislosti s celosvětovou pandemií Covid–19.

5. Žalobce také dovozoval porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách, neboť předmětným rozhodnutím žalovaný nepřiměřeně zasáhl do soukromého a rodinného života žalobce.

6. Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil, neboť dle jeho názoru neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpověď žalobce, shromážděné informace o zemi původu a na vydané rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky jako správního orgánu, který postupoval v souladu se zákonem o azylu a jednotlivými ustanoveními správního řádu, a proto na rozdíl od žalobce nepovažoval napadené rozhodnutí za vadné, nesprávné či nezákonné. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

7. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [ust. § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

8. Při jednáních konaných před zdejším soudem ve dnech 22. 6. 2021 a 20. 7. 2021 žalovaný setrval na svých právních názorech a procesních stanoviscích, žalobce navrhl provedení dalších důkazů, konkrétně zpráv o situaci v zemi původu (jednalo se o zprávy cizojazyčné), které mají svědčit o nebezpečí, které hrozí příslušníkům kmene Biafra v Nigerijské federativní republice.

9. Soud při jednání dne 20. 7. 2021 k návrhu žalobce provedl důkaz zprávou „Amnesty International report 2017/18 – Nigeria“ ze dne 22. 2. 2018. Další žalobcem navržené důkazy soud neprovedl, neboť v případě zprávy „Nigeria: Killing of unarmed pro–Biafra supporters by military must be urgently investigated“ ze dne 10. 6. 2016 se jednalo v době rozhodování soudu o zprávu značně zastaralou (5 let), která nebyla způsobilá prokázat, že žalobci v případě návratu do země původu v současné době hrozí vážné nebezpečí. Další žalobcem doložené důkazy byly novinové články, u kterých ve většině případů nebyl uveden zdroj informací v nich obsažených, a které nemají dostatečnou kvalitu k prokázání tvrzení žalobce. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37, kde Nejvyšší správní soud v bodě 36 konstatoval, „že závažné důvody domnívat se, že ve členském státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení, mohou být založeny pouze na důkazních prostředcích určité kvality. Novinové články ji nenaplňují. Krajský soud tedy nepochybil, když je považoval za irelevantní a navržené důkazy neprovedl“.

10. Správní spis obsahuje pro danou věc tyto podstatné dokumenty: žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 1. 12. 2018, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 12. 12. 2018, informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 121238–6/2019– LPTP ze dne 14. 6. 2019, informace Ministerstva vnitra ČR OAMP Nigérie – Secesionistické hnutí “Původní obyvatelé Biafry (IPOB)“ ze dne 29. 11. 2016, informace OAMP Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 23. 8. 2019, zprávu Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2018 ze dne 13. 3. 2019, informace Evropského podpůrného azylového úřadu (EASO), říjen 2018 – Nigérie – Perzekuce jedinců ze dne 8. 2. 2019, fotokopie podstatných součástí spisového materiálu z předchozích řízení o udělení mezinárodní ochrany, žalobou napadené rozhodnutí č. j. OAM–1041/ZA–ZA11–K03–2018 ze dne 3. 2. 2020.

11. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 1. 12. 2018 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Ke své žádosti uvedl, že byl v dubnu navštívit Nigérii, ale nezůstal tam dlouho, kvůli zabíjení namířenému proti jeho kmeni. Pochází z kmene Biafra, známého jako kmen Igbo. Dne 14. 9. 2017 přišla nigerijská armáda do domu vůdce tohoto kmene, aby ho zabila a způsobila smrt mnoha lidí z kmene Biafra. Vůdci kmene se ale podařilo utéct do Izraele, a tak začala být nigerijská vláda nenávistnější vůči lidem z kmene. V současné době si členové nigerijské tajné služby na letišti vybírají osoby z kmene Biafra a odváží je na neznámé místo, dále také vláda provádí operaci Python Dance, při níž zabíjí mnoho nevinných lidí. O mezinárodní ochranu žalobce požádal, protože na datum plánované třetí vlny této operace mu bylo uděleno výjezdní vízum, žádá tedy proto, aby byl ochráněn před nebezpečím, které mu v zemi původu hrozí.

12. Dne 12. 12. 2018 poskytl žalobce údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že je státním příslušníkem Nigérie, je křesťanského náboženského přesvědčení a je rozvedený. Doplnil, že je pasivním sympatizantem hnutí Biafra. V Nigérii naposledy pobýval ve městě Abu v Abia State, kde má pobyt. V minulosti dvakrát neúspěšně žádal v České republice o azyl, k důvodům své aktuální žádosti o azyl uvedl, že v zemi jeho původu je nyní skupina, která se snaží o osvobození regionu Biafry a nigerijská vláda likviduje a zabíjí lidi z Biafry. Dále uvedl, že když zjistí, že někdo patří k hnutí Biafra, může být zadržen a někteří členové hnutí jsou nyní ve vězení. V Nigérii mají také být konflikty mezi tamní armádou a hnutím Boko Haram a on si myslí, že nigerijská armáda nemá dostatek vojáků na to, aby je potlačila, namísto toho pošle vojáky bojovat s lidem Biafry. Žalobce chce v České republice zůstat do doby, než se situace s Biafrou v zemi původu vyřeší, jiné důvody nemá.

13. Při pohovoru dne 12. 12. 2020 sdělil, že cestoval do Nigérie dne 10. 4. 2018 a v květnu 2018 se opětovně vrátil do České republiky, v zemi původu byl navštívit rodinu. Přílet i odlet z vlasti proběhl bez problémů, vyjma návštěvy rodiny ve vlasti nerealizoval jiné aktivity. Nevzpomínal si, zda hovořil o své podpoře hnutí Biafra již při svých předchozích žádostech. Nikdy nebyl členem nebo přímým podporovatelem Biafry, podporoval je pouze ve smyslu sympatií. Účastnil se v Praze demonstrace, která požadovala svobodu pro Biafru. Na otázku, zda on osobně měl nějaké potíže pro své sympatie s tímto hnutím, odpověděl, že: „Naše vláda už neví, jak z vás má dostat nějaké peníze a koho podezřívat z čeho. Když se vrátíte z ciziny, můžou si myslet, že jste členem tohoto hnutí. Když tedy máte smůlu, tak vás zatknou a uvězní.“ Aby se takovým problémům vyhnul, tak se nikdy nestal členem hnutí Biafra. O Boko Haram hovořil v souvislosti s tím, že nigerijská armáda je není schopná zastavit a raději nechá vojáky bojovat proti lidu Biafry. Uvedl, že na území pobýval dlouhodobě, vlastnil i biometrický průkaz totožnosti, ale po posledním návratu z vlasti roku 2019 mu bylo vydáno výjezdní vízum, a měl tak opustit území České republiky, a proto podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Nevěděl, proč byl jeho pobyt zrušen a tvrdil, že potíže se zákonem neměl. Byl dotazován, kdy očekává, že budou problémy ohledně Biafry vyřešeny, na což odpověděl, že to neví nikdo. Osobně se s vůdcem Biafry nezná, nikdy ho neviděl. Na území České republiky žalobce již nemá žádné blízké osoby, dodal, že se se svojí partnerkou rozvedl. V případě návratu nevěděl, co by se mu mohlo v zemi původu stát. V České republice chtěl počkat do doby, než se vyřeší situace ohledně Biafry a únosů osob, které se vrátí do Nigérie.

14. Soud posoudil předmětnou věc následovně:

15. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

16. Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

17. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

18. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

19. Městský soud má za to, že žalovaný zjistil řádně skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za tímto účelem provedl s žalobcem pohovor, při kterém mu umožnil sdělit všechny podstatné skutečnosti týkající se zejména důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, opuštění vlasti a jeho života v zemi původu. Žalovaný také shromáždil dostatek aktuálních a relevantních informací o zemi původu žalobce a také zaznamenal do protokolu pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, který byl s žalobcem proveden dne 12. 12. 2018. Soud je přesvědčen o tom, že žalovaný postupoval v souladu se všemi ustanoveními správního řádu.

20. Stěžejní námitkou žalobce bylo, že mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí jako sympatizantovi hnutí Biafra a také, že by rozhodnutí bylo nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života. Jak konstantně Nejvyšší správní soud zdůrazňuje ve své judikatuře (např. usnesení ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014 – 93, či ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 Azs 237/2017 – 30), azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, v nichž je žadatel ve své zemi původu „pronásledován za uplatňování politických práv a svobod“ [§ 12 písm. a) zákona o azylu] či má „odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů"" [§ 12 písm. b) zákona o azylu].

21. Žalovaný se na str. 3 až 5 napadeného rozhodnutí podrobně zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Vyjádřil se ke všem skutečnostem, které žalobce uvedl při svém pohovoru, k důvodům, pro které podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uzavřel, že nebylo zjištěno, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Městský soud v Praze se s hodnocením žalovaného ztotožňuje a plně na něj odkazuje. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně uvádí, že „Žadatel sice uvedl, že byl sympatizantem hnutí Biafra, ale pokud doslova uvedl, že pouze pasivním, nikdy se nestal členem hnutí, neuvedl ani jakékoliv své aktivity, které by na podporu tohoto hnutí v Nigérii činil, a v jejichž souvislosti by za ně byl nigerijskými státními složkami perzekuován, nelze než dojít k závěru, že jmenovaný nebyl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod. “, a že: „Žadatel dále neuvedl a ani správní orgán v jeho výpovědi nenalezl žádné skutečnosti, které by svědčily pro fakt, že byl nigerijským úřadům znám i pouze jako sympatizant hnutí Biafra. Nikdy nebyl nigerijskými bezpečnostními silami zadržen, nebo i jen identifikován v souvislosti s podporou zmíněného hnutí, což de facto podporuje i jeho výpověď, když uvedl, že se nestal členem ze strachu před možnými problémy, a hnutí podporoval jen pasivně.“ Žalovaný také správně poznamenal, že fakt, že žalobce v dubnu 2018 odjel dobrovolně a na několikatýdenní návštěvu za svými příbuznými do Nigérie, aniž by se o něj během příletu, odletu nebo samotného pobytu jakkoliv zajímaly nigerijské státní orgány, svědčí o tom, že jeho obavy ohledně zadržení z důvodu jeho sympatií s hnutím Biafra jsou zcela nepodložené. Žalobce ve svých výpovědích ani jednou neuvedl případ, kdy by vůči jeho osobě došlo k jednání, které by se dalo považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Soud považuje námitku nebezpečí hrozícího žalobci po návratu do vlasti za neopodstatněnou.

22. Podle zdejšího soudu z okolností případu plyne, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany účelově, veden především snahou o legalizaci svého pobytu v České republice. Soud především upozorňuje na to, že žalobce tuto žádost podal až v situaci, kdy přišel o pobytové oprávnění. Dále v této souvislosti Městský soud v Praze odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 9 Azs 397/2017–66, ve kterém kasační soud uvedl: „Důvodem, pro který stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu, je jednoznačně snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. O mezinárodní ochranu totiž požádal, až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43, vyslovil, že „[i]nstitut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“ K obdobným závěrům dospěl také v rozhodnutích ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 – 48; ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 – 53; nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69.“ 23. Dále ohledně situace v Nigérii lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2019 č.j. 7 Azs 527/2018–24: „Situací v Nigerijské federativní republice s ohledem na působení skupiny Boko Haram a její relevancí při posuzování žádostí o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 4. 8. 2016, č. j. 10 Azs 122/2016 – 34. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „nikdy nebylo zpochybněno, že hnutí Boko Haram je islamistickou teroristickou organizací. Její vliv je však v důsledku operací státních orgánů roztříštěn a geograficky izolován na severovýchodě země. […] Stěžovatelku nepronásledovaly státní orgány, ale ozbrojená teroristická skupina, kterou nigerijské státní orgány rozhodně nepodporují, ale cíleně potírají (srov. rozsudky NSS ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 – 37, nebo též ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 189/2015 – 22, bod 16 a násl.). Stěžovatelka se s žádostí o pomoc neobrátila ani na státní orgány, ačkoliv tak učinit mohla a měla. […] Nevyužila ani možnost přesídlení do jiné, bezpečné části země, v níž teroristé neoperují.“ V usnesení ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 – 49, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „poukazovala–li stěžovatelka také na strach z násilností páchaných skupinou Boko Haram, pak Nejvyšší správní soud uznává, že na území Nigérie probíhaly a probíhají některé místní a regionální konflikty. Není však důvodu se domnívat, že by se stěžovatelka v případě návratu do vlasti dostala do odlišného (horšího) postavení než ostatní obyvatelstvo. Federální vláda se snaží o konsolidaci poměrů, i když to s ohledem na dobu, po kterou nestabilní situace v jednotlivých částech této země panovala, není rozhodně jednoduché (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 35/2012 – 68). Stěžovatelka nepředložila žádný důkaz, na základě kterého by bylo možné se reálně domnívat, že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu. Nehrozí jí ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, jelikož se Nigérie nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68). Lokální problémy v podobě zhoršení bezpečnostní situace z důvodu bojů mezi nigerijskou armádou a příslušníky islamistické sekty Boko Haram, nadto izolované v severovýchodní části Nigérie, jsou tedy řešitelné vnitřním přesídlením.“ Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2017, č. j. 8 Azs 101/2017 – 26, ze dne 23. 10. 2017, č. j. 7 Azs 318/2017 – 18, či ze dne 2. 5. 2018, č. j. 6 Azs 370/2017 – 52.

24. Shora citovaná judikatura ve vztahu k rozsahu působení skupiny Boko Haram je ustálená, přičemž její závěry podporují i zprávy obsažené ve správním spise. Vzhledem k tomu, že vliv skupiny Boko Haram je roztříštěn a geograficky izolován na severovýchodě země, soud uzavřel, že se nejedná o mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. V případě žalobce je tak reálně možné využít institutu vnitřního přesídlení, k němuž existuje bohatá a konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky č. j. 4 Azs 99/2007–93, č. j. 5 Azs 40/2009–74 a č. j. 4 Azs 99/2007–93). Nejvyšší správní soud k této otázce v usnesení č. j. 7 Azs 19/2012–22 konstatoval, že „lokální problémy jsou také řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany. K tomu lze dodat, že posuzování možnosti vnitřní ochrany lze plně vztáhnout nejenom k azylu, ale též k tzv. doplňkové ochraně ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, dostupné na www.nssoud.cz).“ Ve vztahu k možnosti přesídlení v rámci domovské země cizince viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2017 č. j. 7 Azs 318/2017–18 či ze dne 1. 7. 2017 č. j. 8 Azs 101/2017–26. Žalobce může využít institutu vnitřního přesídlení a přemístit se do jiné části země, která není v takové míře zasažena vlivem teroristické skupiny Boko Haram nebo do části, která je naopak pod vlivem organizace BIAFRA, kde se bude cítit bezpečně.

25. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2018 č. j. 6 Azs 6/2018–33: „Podle § 14 zákona o azylu lze azyl z humanitárních důvodů udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud připomíná, že citované ustanovení v sobě kombinuje neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, jehož výklad ze strany žalovaného podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu, a správní uvážení žalovaného odrážející skutečnost, že ani v případě hodném zvláštního zřetele není žalovaný povinen humanitární azyl udělit, bude–li respektovat příslušné mantinely pro svou diskreci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 – 72, č. 375/2004 Sb. NSS). V případě stěžovatele přitom žalovaný vůbec neshledal důvod hodný zvláštního zřetele, bez něhož je jeho správní vyloučení ohledně udělení humanitárního azylu vyloučeno. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ 26. Žalovaný se na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí vypořádal též s tím, zda byly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu. Uvedl, že se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Uvedl, že netrpí také žádnou život ohrožující nemocí, ani ho nečeká náročný lékařský zákrok. S ohledem na uvedené žalovaný konstatoval, že neshledal, že by v případě žalobce byly dány skutečnosti, pro které by bylo namístě udělit humanitární azyl podle ust. § 14 zákona o azylu. Městský soud v Praze považuje učiněné hodnocení za dostatečné, dodává, že žalobce v České republice nemá žádné rodinné vazby a jeho nejbližší rodina žije v zemi původu, nebyl tak naplněn neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv.

27. Žalovaný se na str. 6 napadeného rozhodnutí zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Pokud jde o důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu, tak z ničeho nevyplývá, že by žalobci mohla hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, jelikož s ním není vedeno žádné řízení, na základě kterého by mohl být k takovému trestu odsouzen a také jeho pasivní podpora hnutí Biafra není nikomu známa, a proto za ní nemůže být stíhán.

28. Co se týče důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu, žalovaný správně poukázal na to, že žalobce není aktivním členem hnutí Biafra, je pouze pasivním sympatizantem hnutí a tudíž nikomu v zemi původu tato skutečnost není známa a nevědí o ní tak ani nigerijské státní orgány. Neuvedl ani žádné jiné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dospět k závěru, že by mu v případě návratu do Nigérie reálně hrozilo nebezpečí vážné újmy, kdy se s jeho ostatními tvrzeními již dříve pravomocně vypořádaly správní orgány a soudy, neboť žalobce o mezinárodní ochranu žádal již potřetí. Žalovaný poukázal na dobrovolnou cestu žalobce do Nigérie v době, kdy mu měly hrozit jím tvrzené potíže. Žalovaný tedy neshledal, že byly naplněny důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) zákona o azylu. Soud s tímto závěrem souhlasí, neboť osoba, která tvrdí, že v Nigérii nemá žádné vazby, a že v případě návratu bude ohrožena na životě, by zcela jistě dobrovolně necestovala do země, kde jí takovéto nebezpečí hrozí.

29. Pokud jde o otázku, zda jsou v posuzované věci důvodné obavy, že by žalobci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, či vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti v důsledku svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu [ust. § 14a odst. 1, 2 písm. b) a c) zákona o azylu], žalobce v průběhu správního řízení neprokázal, ani jinak nedoložil jakékoliv problémy s nigerijskými státními orgány či bezpečnostními složkami, které by ve vlasti měl, nebyl v zemi původu trestně stíhán, z Nigérie opakovaně vycestoval zcela legálně a bez problémů. Dle informací, které si obstaral žalovaný, nic nenasvědčuje ani tomu, že by žalobce byl v případě svého návratu do vlasti jakkoliv postižen za svoji azylovou žádost v zahraničí. Žalovaný se pak rovněž zabýval zabýval i bezpečnostní situací v Nigérii, k čemuž shromáždil dostatek podkladů. Nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy. Žalobce má také možnost využít institutu vnitřního přesídlení a usadit se tak v části země, kde se bude cítit bezpečně. S hodnocením žalovaného Městský soud v Praze souhlasí, považuje ho za dostatečné a zcela přezkoumatelné.

30. Městský soud v Praze má dále za to, že vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebyl tak naplněn ani důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu. S ohledem na zjištění učiněná ve správním řízení a na tvrzení žalobce nepředstavuje neudělení mezinárodní ochrany nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Ostatně žalobce v žalobě nic takového neprokázal, pouze tvrdil, že si zvykl na evropský styl života a že by jeho nuceným odjezdem bylo zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce a jeho přátel. Vzhledem k tomu, že žalobce uvedl do pohovoru k žádosti, že na území nemá žádné blízké osoby a s partnerkou se rozvedl již před dlouhou dobou, tak má soud za to, že tato námitka žalobce je zcela účelová. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. 32 Az 9/2017 ze dne 22. 2. 2018 uvedl, že: „k zásahu do rodinného a soukromého života obvykle dochází až v případě správního vyhoštění, s nímž je spojena i doba znemožňující cizinci vstup na území České republiky. Právě dlouhodobý zákaz pobytu totiž může v některých konkrétních případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života. Naopak neudělení některé z forem mezinárodní ochrany většinou neznamená, že by cizinec nemohl na území České republiky po delší dobu pobývat, a má tudíž možnost příslušné povolení k pobytu opět získat a do České republiky se prakticky obratem vrátit. Zpravidla tak neudělení mezinárodní ochrany nebude znamenat natolik intenzivní zásah do rodinného a soukromého života, aby bylo možné uvažovat o rozporu s čl. 8 Úmluvy. Nejvyšší správní soud ovšem rovněž připomenul, že „[p]ři posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“ V posuzovaném případě dle městského soudu zcela jistě nedojde pouhým vycestováním k nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života, neboť na území nemá žalobce žádné blízké osoby, ale pouze přátelské vztahy, které poprvé zmiňuje až v žalobě a jejichž existenci ani žádným způsobem neprokázal. Žalobou napadeným rozhodnutím tedy nemůže dojít k zásahu, který by byl nepřiměřený.

31. Žalobcem tvrzená skutečnost, že mu při návratu do země původu bude hrozit únos, šikana, kruté zacházení, mučení a bití ze strany místních obyvatel a státních orgánů a také, že by se ocitl bez přístřeší, finančního zajištění a bez naděje na delší přežití, byla v napadeném rozhodnutí vyvrácena a žalobce ani na podporu svých tvrzení správnímu orgánu nedoložil žádné informace prokazující opak, ani v žalobě pak neuvedl proč by měl mít soud důvod se domnívat, že by se žalobce v případě návratu do vlasti dostal do odlišného (horšího) postavení, než ostatní obyvatelstvo. Nepředložil žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno se reálně domnívat, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu. Nehrozí mu ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného.

32. Městský soud v Praze považuje dané odůvodnění za dostatečné a přezkoumatelné, ztotožňuje se s ním a plně na něj odkazuje.

33. Městský soud v Praze dodává, že žalovaný se také dostatečně zabýval možností udělení mezinárodní nebo doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny, a to na str. 5 a 8 napadeného rozhodnutí. Soud se ztotožňuje s tvrzením žalovaného, že v případě žalobce nedošlo ke splnění důvodů, pro které by bylo možné mu udělit za účelem sloučení rodiny mezinárodní ochranu podle § 13 nebo doplňkovou ochranu podle § 14b zákona o azylu.

34. Dle soudu i za situace, kdyby v zemi původu kdokoliv věděl, že je žalobce sympatizantem hnutí Biafra, tak to neznamená naplnění důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Bezpečnostní situací v Nigérii se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 – 49, v němž uvedl, že „uznává, že na území Nigérie probíhaly a probíhají některé místní a regionální konflikty. Není však důvodu se domnívat, že by se stěžovatelka v případě návratu do vlasti dostala do odlišného (horšího) postavení než ostatní obyvatelstvo. Federální vláda se snaží o konsolidaci poměrů, i když to s ohledem na dobu, po kterou nestabilní situace v jednotlivých částech této země panovala, není rozhodně jednoduché (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 35/2012 – 68). […] Nehrozí jí ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, jelikož se Nigérie nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68). Lokální problémy v podobě zhoršení bezpečnostní situace (…) jsou tedy řešitelné vnitřním přesídlením.“ V nedávném usnesení ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 Azs 70/2020 – 26, pak Nejvyšší správní soud naznal, že „otázka poměrů v Nigérii je dosavadní judikaturou již řešena, je řešena jednoznačně a není důvod k judikatornímu odklonu. Podle této judikatury neprobíhá v Nigérii plošná perzekuce křesťanů ani poměry v Nigérii neodůvodňují obecné přiznávání doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Kromě výše uvedeného usnesení 2 Azs 299/2020 – 39 č. j. 7 Azs 527/2018 – 24, a rozsudků č. j. 7 Azs 38/2003 – 37, a č. j. 2 Azs 189/2015 – 22, lze uvést také usnesení ze dne 15. 8. 2019, č. j. 3 Azs 143/2018 – 40, ve kterém se Nejvyšší správní soud rovněž vyjadřoval k situaci v Nigérii.“ Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 9.2.2021 č. j. 2 Azs 299/2020–37 poukázal na konkrétní případy „nigerijských žadatelů, kteří tvrdili, že jsou členy či příznivci hnutí MASSOB, jimiž podané kasační stížnosti proti zamítavým rozsudkům krajských soudů byly Nejvyšším správním soudem zamítnuty (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, či ze dne 21. 3. 2008, č. j. 4 Azs 97/2007 – 96) nebo odmítnuty pro nepřijatelnost (srov. např. usnesení NSS ze dne 2. 9. 2009, č. j. 3 Azs 34/2009 – 87, či ze dne 25. 5. 2009, č. j. 5 Azs 24/2009 – 83).“ Zejména přiléhavý pro posuzovanou věc je závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 4 Azs 42/2009 – 136, kde byl stěžovatel výše postaveným členem (funkcionářem) hnutí MASSOB (Movement for the Actualization of the Sovereign State of Biafra – jedno z hnutí podporujících vznik samostatného státu Biafra, stejně jako hnutí IPOB), což soud vyhodnotil jako prvek znatelně zvyšující pravděpodobnost jeho pronásledování v zemi původu a jeho intenzitu právě oproti řadovým členům či pouze přívržencům a sympatizantům. Žalobce však nebyl ani členem hnutí, byl pouze sympatizantem, který nikdy veřejně hnutí nepodporoval, proto soud uzavírá, že v jeho případě neexistují důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany, neboť pravděpodobnost jeho pronásledování v zemi původu je tímto znatelně snížena.

35. Pokud jde o námitku žalobce, že informace použité žalovaným nejsou aktuální, nereflektují skutečnou situaci a že měl být přesně a úplně zjištěn skutkový stav věci, Městský soud v Praze ji nepovažuje za důvodnou. Žalovaný zjistil skutkový stav věci dostatečně, žalobci umožnil uvést všechny podstatné skutečnosti, provedl s ním pohovor, shromáždil dostatek podkladů vztahujících se k aktuální situaci v Nigérii. Žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 1. 12. 2018, žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. 2. 2020. Ve správním spise se nachází aktuální zprávy o zemi původu žalobce, např. informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č.j. 121238–6/2019–LPTP ze dne 14. 6. 2019 (tedy z doby cca 8 měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí) či informace OAMP Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 23. 8. 2019 (tedy z doby cca 6 měsíců před vydáním napadeného rozhodnutí). Shromážděné podklady tak pocházejí z doby blízké vydání napadeného rozhodnutí. Zdejší soud k tomu dále odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2019 č. j. 6 Azs 82/2019–25, ve kterém se uvádí: „Nejvyšší správní soud se ve své judikatuře opakované vyjádřil k povinnosti zajistit, aby při posuzování žádostí o mezinárodní ochranu byly získávány přesné a aktuální informace z různých zdrojů, týkající se obecné situace v zemích původu žadatelů (viz rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Azs 310/2017 – 56, nebo ze dne 12. 7. 2018, č. j. 9 Azs 105/2018 – 42). Judikaturou tedy již byla řešena otázka aktuálnosti použitých informací o zemi původu. Konkrétní otázku, jak staré podklady (informace o zemi původu) lze považovat ještě za objektivní a aktuální, je třeba vždy posuzovat v závislosti na konkrétním případu, neboť jak správně konstatoval městský soud, zastaralost nelze posuzovat pouze na základě uplynutí času, ale je třeba ji posuzovat v závislosti na tom, zda nedošlo v mezidobí ke změně okolností.“ Ve správním řízení ani v řízení před soudem nevyplynulo, že by shromážděné podklady nevypovídaly o aktuální situaci v Nigérii. Žalobce ani nedoložil jiné informace, které by prokazovaly opak, proto dané námitce tak soud nepřisvědčil.

36. Dle Městského soudu v Praze se žalovaný dostatečným způsobem a zcela v duchu zákona o azylu vypořádal s argumenty, které předestřel žalobce během správního řízení. Také s výpovědí žalobce se žalovaný vypořádal a správně aplikoval informace obsažené ve zprávách, které pro dané správní řízení obstaral, kdy je porovnal s tvrzeními žalobce a na základě podrobných úvah vydal žalobou napadené rozhodnutí.

37. Pokud jde o přesvědčení žalobce, že nedostupnost lékařské péče ve spojení s pandemií Covid–19 je důvodem pro udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu, tak soud uvádí, že humanitární azyl je specifickou formou mezinárodní ochrany, kterou je možné udělit například „osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným, osobám přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými či přírodními faktory“(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Azs 55/2009 – 71 ze dne 31. 3. 2010). V každém případě se vždy bude jednat o azylový důvod svojí povahou výjimečný. Namítá–li žalobce obavy o zdraví a život s poukazem na onemocnění Covid–19, nutno dodat, že se jedná o celosvětovou pandemii uvedeným onemocněním, z něhož není vyňata Nigérie, avšak ani Česká republika, která je jednou z nejpostiženějších zemí v rámci Evropské unie, jak je z veřejně dostupných informačních zdrojů všeobecně známo, kdy naopak na Africkém kontinentu šíření pandemie nedosahuje takových rozměrů jako v Evropě. Tudíž ani uvedená aktuální situace nemůže založit důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 zákona o azylu.

38. K námitce žalobce, která odkazuje na argumenty ze správního řízení, soud dodává, že takovýto postup není možný a odporuje ustálené judikatuře Nejvyšší správního soudu, který například ve svém rozsudku č. j. 10 Ads 393/2020–44 ze dne 10. 2. 2021 uvedl, že: „Řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu není pokračováním správního řízení. Jde o originární soudní přezkum správního rozhodnutí, kde žalobce musí vymezit důvody, proč je rozhodnutí žalovaného správního orgánu nezákonné. Pokud by judikatura akceptovala pouhý odkaz na procesní úkony ve správním řízení, učinila by ze soudního řízení jen pokračování řízení správního. Tím by však byla narušena koncepce správního soudnictví, jak ji vymezuje soudní řád správní.“ Odkaz žalobce na argumenty použité ve správním řízení je tak dle soudu nepřijatelný.

39. Žalobce namítal, že žalovaný pro vydání rozhodnutí neobstaral podklady od nezávislých organizací a vyšel pouze ze zpráv státních institucí. K tomu soud odkazuje na rozsudek ze dne 27. 2. 2007 č. j. 2 Azs 128/2006 – 65, ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „Podle § 32 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Použití zpráv výše uvedených nestátních organizací je samozřejmě často žádoucí, ale není možné a priori konstatovat, že pokud je správní orgán při svém rozhodování nepoužil, neopatřil si dostatečné podklady pro rozhodnutí a porušil tím výše uvedené ustanovení § 32 odst. 1 správního řádu. Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že v řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany je stěžejní především konkrétní situace žadatele o azyl a důvody, pro které o něj žádá (srov. např. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 – 79, dostupný na www.nssoud.cz). Nejdůležitějšími důkazními prostředky jsou pak výpovědi samotného žadatele o azyl (v žádosti o udělení azylu a v pohovoru k této žádosti). Zprávy nevládních organizací o situaci v zemi původu žadatele pak mohou sloužit například k verifikaci informací uváděných samotným žadatelem, a to např. za situace, že se jím tvrzené skutečnosti neshodují s informacemi obsaženými ve zprávách majících původ ve státních aparátech některých zemí. Pokud tedy zejména nenastane potřeba tato tvrzení žadatele potvrdit, případně nejsou sporná (např. žadatel neuvádí žádné azylově relevantní důvody, případně se jím podané informace shodují s informacemi obsaženými ve zprávách státních institucí), není zpravidla absence zpráv nevládních institucí vadou azylového řízení. Obecně nelze z hlediska jejich důvěryhodnosti a informační relevance a bohatosti klást zásadní dělítko mezi zprávy pocházejících od státních či státem kontrolovaných institucí č. j. 2 Azs 128/2006 – 69 na straně jedné a zprávy nevládních či se státem přímo nesouvisejících organizací. Vždy závisí na tom, o jakou konkrétní zemi původu či dokonce konkrétní událost, jež má být z pohledu žadatele o azyl azylově relevantní, se jedná. V některých případech mohou být zprávy „státního“ původu nedostatečné, zkreslené, jednostranné, motivované např. specifickými zahraničněpolitickými zájmy určitého státu a naopak např. zprávy určitých organizací nestátních, které v příslušné zemi původu či lokalitě působí, mohou být objektivní a obsahově hodnotné. V jiných případech zas mohou informační nedostatky vykazovat zprávy „nestátních“ subjektů, např. pro jejich příliš jednostrannou angažovanost v určitých aspektech problémů v zemi původu stěžovatele, a naopak zprávy státních institucí být více objektivní a přesné. Paušalizovat v tomto ohledu v žádném případě nelze. Povinností správního orgánu je opatřit si přiměřené množství relevantních informací, a to zpravidla pokud možno z vícero zdrojů tak, aby bylo lze jejich vzájemnou konfrontací zjistit míru jejich věrohodnosti a přesnosti. Obsahové rozpory v jednotlivých informačních zdrojích nesmí správní orgán ignorovat, naopak, je povinen se s nimi vypořádat, tj. vyhodnotit je zejména z hlediska jejich objektivity, přesnosti a úplnosti a snažit se jejich celkovým posouzením co možná nejvíce přiblížit k objektivnímu popisu situace v zemi původu a azylově relevantních okolností.“ V případě žalobce má soud za to, že vzhledem ke skutečnosti, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu nebyly shledány žádné azylově relevantní důvody, informace v soudem provedené zprávě nestátní organizace „Amnesty International report 2017/18 – Nigeria“ ze dne 22. 2. 2018 se shodují s informacemi obsaženými ve zprávách majících původ ve státních aparátech a žalobou napadené rozhodnutí vychází z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR, Ministerstva vnitra ČR, zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA a informace Evropského podpůrného azylového úřadu, které se shodují v podstatných skutečnostech a sledují zahraničněpolitické zájmy odlišných států, tak dle soudu byla splněna veškerá kritéria, kdy není nezbytně nutné vycházet v azylovém řízení z pokladů nestátních organizací.

40. Městský soud v Praze shledal, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za tímto účelem provedl s žalobcem pohovor, při kterém mu umožnil sdělit všechny podstatné skutečnosti týkající se zejména důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, opuštění vlasti a jeho života v zemi původu. Žalovaný také shromáždil dostatek aktuálních a relevantních informací o zemi žalobcova původu. Zjišťovány byly jak skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, tak okolnosti hovořící v jeho neprospěch (ust. § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu). Dále zdejší soud konstatuje, že v případě žalobce neshledal naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zabýval skutečnostmi, jež v průběhu správního řízení vyšly najevo, jakož i tvrzeními žalobce. Při posouzení všech těchto skutečností došel soud k závěru, že správní orgán nikterak nepochybil ani během provádění správního řízení, ani při vydání napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (ust. § 3 správního řádu). Žalovaný rovněž dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (ust. § 68 odst. 3 správního řádu) a proč jím přijaté řešení je v souladu s veřejným zájmem a odpovídá okolnostem daného případu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu.

41. Městský soud v Praze uvádí, že ze správního spisu nevyplývá, že by napadené rozhodnutí či jemu předcházející správní řízení trpělo některým z žalobcem vytýkaných deficitů.

42. Městský soud v Praze se s citovanými úvahami žalovaného plně ztotožňuje, nemá, co by k nim dodal, a pouze podotýká, že tyto úvahy žádným hodnověrným způsobem nezpochybnil žalobce ani v řízení před soudem.

43. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

44. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.