13 Az 15/2021– 38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: R. A. I., narozený dne x státní příslušností x bytem v ČR: x proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2021 č. j. OAM–237/ZA–ZA11–K03–2020 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce v žalobě namítal, že se obává návratu do země původu ze tří důvodů, a to zaprvé protože mu jeho otec věnoval pozemky, které měl dle zvyklostí dostat jeho starší bratr, toho však otec vydědil a bratr nyní žalobci hrozí smrtí, zadruhé protože je křesťanského vyznání a křesťanům hrozí smrt ze strany kmene Fulani a teroristické organizace Boko Haram, a také zatřetí proto, že veřejně a finančně podporoval hnutí Indegenous People of Biafra (dále též „Ipob“). Nesouhlasil s tím, že by v Nigérii strávil 8 a půl měsíce, jak uváděl žalovaný, protože pobýval více v Beninu. Dále citoval ze zpráv o zemi původu, kdy poukázal na provázanost všech svých problémů a špatnou situaci v Nigérii. Příslušníci kmene Fulani se měli již pokusit žalobce zabít, když místo něj zabili sbormistra. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se týkala mezinárodní ochrany a dva články dokládající situaci v Nigérii.

3. Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasil, neboť dle jeho názoru neprokazují, že by správní orgán v průběhu své činnosti porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu. Odkázal na obsah správního spisu a na žalobou napadené rozhodnutí, které bylo vydáno na základě dostatečných podkladů. Navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

4. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [ust. § 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

5. Při jednání konaném před zdejším soudem dne 28. 2. 2023 žalovaný setrval na svých právních názorech a procesních stanoviscích, žalobce se k jednání nedostavil.

6. Správní spis obsahuje pro danou věc tyto podstatné dokumenty: žádost o udělení mezinárodní ochrany ze dne 12. 3. 2020, protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 5. 1. 2021, závazné stanovisko ev. č. ZS 37718 ze dne 29. 9. 2017, informace Evropského podpůrného azylového úřadu – Nigérie, zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv za rok 2019 ze dne 11. 3. 2020, výroční zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání za rok 2019 ze dne 10. 6. 2020, informace australské vlády – Vnitřní přesídlení ze dne 3. 12. 2020, výroční zprávy Human Rights Watch 2020 Nigérie, informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky č. j. 112124–6/2020–LPTP ze dne 29. 5. 2020, informace OAMP: bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 3. 7. 2020, informace OAMP: Boko Haram všeobecný přehled ze dne 9. 10. 2020, informace OAMP: Tradiční vládci ze dne 11. 1. 2021, informace OAMP: Administrativní a etnická mapa Nigérie ze dne 10. 2. 2021, žalobou napadené rozhodnutí č. j. OAM–237/ZA–ZA11–K03–2020 ze dne 23. 4. 2021.

7. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 12. 3. 2020 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Ke své žádosti uvedl, že je státním příslušníkem Nigérie, národnosti Igbo a křesťanského vyznání. Je podporovatelem Lidové demokratické strany, od roku 2014 je členem separatistického hnutí Ipob, ale jeho politické aktivity začaly již v roce 2003. Poprvé do České republiky přicestoval v roce 2004, z Nigérie naposledy v roce 2015. K důvodům podané žádosti sdělil, že byl z území České republiky vyhoštěn, ale do země původu se vrátit nemůže. Měl také strach z návratu s ohledem na své politické a náboženské přesvědčení, jakož i kvůli své rodině.

8. Při pohovoru dne 5. 1. 2021 sdělil žalobce, že Nigérii navštívil od svého odjezdu celkem 2x, a to v roce 2012 a 2015. Poté popsal své cesty do země původu, kdy byl žalovaným požádán o vysvětlení rozporu ohledně svých tvrzení, že ztratil cestovní doklad a následně tvrdil, že na něj vycestoval. V roce 2012 odjel v květnu do Nigérie, protože si myslel, že už tam nebude mít problémy a vezl tam kontejner plný náhradních dílů. Po měsíčním pobytu se opět vrátil do České republiky. Během této návštěvy neměl v Nigérii žádné problémy, protože se nevracel do svého rodného místa. Potvrdil, že v roce 2015 se vrátil do rodné oblasti, ale nezůstal tam dlouho a schovával se. Při tomto pobytu byl v Nigérii 8 a půl měsíce. Přijel domů pohřbít svého otce, což musel učinit v noci, protože se obával svého bratra. Při vycestovaní neměl žádné problémy. Uvedl také, že byl členem Massob, Ipob a chtějí ho zabít členové kmene Fulani. Do pohovoru také uvedl, že má dceru, která žije se svojí matkou, dceru vídá o víkendech a platí na ni 2000 Kč měsíčně.

9. Soud posoudil předmětnou věc následovně:

10. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

11. Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

12. Podle ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

13. Podle ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

14. Soud úvodem připomíná, že pouhý výčet zákonných ustanovení, které měl žalovaný dle žalobce porušit, nelze považovat za žalobní body (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 6 Azs 88/2018–38, kde je s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005 č. j. 2 Azs 92/2005 – 58 uvedeno, že výčet zákonných ustanovení, s nimiž má být napadené rozhodnutí dle názoru žalobce v rozporu, nelze považovat za žalobní body).

15. Městský soud má za to, že žalovaný zjistil řádně skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za tímto účelem provedl s žalobcem dne 5. 1. 2021 pohovor, při kterém mu umožnil sdělit všechny podstatné skutečnosti týkající se zejména důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, opuštění vlasti a jeho života v zemi původu. Žalovaný také shromáždil dostatek aktuálních a relevantních informací o zemi původu žalobce. Soud je přesvědčen o tom, že žalovaný postupoval v souladu se všemi ustanoveními správního řádu.

16. Jednou z žalobních námitek žalobce bylo, že mu v případě návratu do země původu hrozí nebezpečí jako sympatizantovi hnutí Ipob a Massob. Jak konstantně Nejvyšší správní soud zdůrazňuje ve své judikatuře (např. usnesení ze dne 22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014 – 93, či ze dne 28. 6. 2018, č. j. 4 Azs 237/2017 – 30), azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Zákon o azylu umožňuje udělení mezinárodní ochrany pouze ve výjimečných případech, v nichž je žadatel ve své zemi původu „pronásledován za uplatňování politických práv a svobod“ [§ 12 písm. a) zákona o azylu] či má „odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů"" [§ 12 písm. b) zákona o azylu].

17. Žalovaný se na str. 9 až 13 napadeného rozhodnutí podrobně zabýval tím, zda jsou dány důvody pro udělení azylu podle ust. § 12 písm. a) a b) zákona o azylu. Vyjádřil se ke všem skutečnostem, které žalobce uvedl při svém pohovoru, k důvodům, pro které podal žádost o udělení mezinárodní ochrany. Uzavřel, že nebylo zjištěno, že by žalobce byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo že by měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má. Městský soud v Praze se s hodnocením žalovaného ztotožňuje a plně na něj odkazuje. Žalovaný také správně poznamenal, že žalobce ve svých výpovědích ani jednou neuvedl případ, kdy by vůči jeho osobě došlo k jednání, které by se dalo považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Soud považuje námitku nebezpečí hrozícího žalobci po návratu do vlasti za neopodstatněnou.

18. Podle zdejšího soudu z okolností případu plyne, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany účelově, veden především snahou o legalizaci svého pobytu v České republice. Soud především upozorňuje na to, že žalobce tuto žádost podal až v situaci, kdy mu hrozilo vyhoštění z území České republiky. Dále v této souvislosti Městský soud v Praze odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 9 Azs 397/2017–66, ve kterém kasační soud uvedl: „Důvodem, pro který stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu, je jednoznačně snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. O mezinárodní ochranu totiž požádal, až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43, vyslovil, že „[i]nstitut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“ K obdobným závěrům dospěl také v rozhodnutích ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 – 48; ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 – 53; nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69.“ 19. Dále ohledně situace v Nigérii lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2019 č.j. 7 Azs 527/2018–24: „Situací v Nigerijské federativní republice s ohledem na působení skupiny Boko Haram a její relevancí při posuzování žádostí o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 4. 8. 2016, č. j. 10 Azs 122/2016 – 34. Nejvyšší správní soud zde uvedl, že „nikdy nebylo zpochybněno, že hnutí Boko Haram je islamistickou teroristickou organizací. Její vliv je však v důsledku operací státních orgánů roztříštěn a geograficky izolován na severovýchodě země. […] Stěžovatelku nepronásledovaly státní orgány, ale ozbrojená teroristická skupina, kterou nigerijské státní orgány rozhodně nepodporují, ale cíleně potírají (srov. rozsudky NSS ze dne 19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003 – 37, nebo též ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 189/2015 – 22, bod 16 a násl.). Stěžovatelka se s žádostí o pomoc neobrátila ani na státní orgány, ačkoliv tak učinit mohla a měla. […] Nevyužila ani možnost přesídlení do jiné, bezpečné části země, v níž teroristé neoperují.“ V usnesení ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 – 49, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „poukazovala–li stěžovatelka také na strach z násilností páchaných skupinou Boko Haram, pak Nejvyšší správní soud uznává, že na území Nigérie probíhaly a probíhají některé místní a regionální konflikty. Není však důvodu se domnívat, že by se stěžovatelka v případě návratu do vlasti dostala do odlišného (horšího) postavení než ostatní obyvatelstvo. Federální vláda se snaží o konsolidaci poměrů, i když to s ohledem na dobu, po kterou nestabilní situace v jednotlivých částech této země panovala, není rozhodně jednoduché (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 35/2012 – 68). Stěžovatelka nepředložila žádný důkaz, na základě kterého by bylo možné se reálně domnívat, že by jí v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu. Nehrozí jí ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, jelikož se Nigérie nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68). Lokální problémy v podobě zhoršení bezpečnostní situace z důvodu bojů mezi nigerijskou armádou a příslušníky islamistické sekty Boko Haram, nadto izolované v severovýchodní části Nigérie, jsou tedy řešitelné vnitřním přesídlením.“ Obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2017, č. j. 8 Azs 101/2017 – 26, ze dne 23. 10. 2017, č. j. 7 Azs 318/2017 – 18, či ze dne 2. 5. 2018, č. j. 6 Azs 370/2017 – 52.

20. Shora citovaná judikatura ve vztahu k rozsahu působení skupiny Boko Haram je ustálená, přičemž její závěry podporují i zprávy obsažené ve správním spise. Vzhledem k tomu, že vliv skupiny Boko Haram je roztříštěn a geograficky izolován na severovýchodě země, soud uzavřel, že se nejedná o mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. V případě žalobce je tak reálně možné využít institutu vnitřního přesídlení, k němuž existuje bohatá a konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky č. j. 4 Azs 99/2007–93, č. j. 5 Azs 40/2009–74 a č. j. 4 Azs 99/2007–93). Nejvyšší správní soud k této otázce v usnesení č. j. 7 Azs 19/2012–22 konstatoval, že „lokální problémy jsou také řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany. K tomu lze dodat, že posuzování možnosti vnitřní ochrany lze plně vztáhnout nejenom k azylu, ale též k tzv. doplňkové ochraně ve smyslu § 14a odst. 1 zákona o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012, č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, dostupné na www.nssoud.cz).“ Ve vztahu k možnosti přesídlení v rámci domovské země cizince viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2017 č. j. 7 Azs 318/2017–18 či ze dne 1. 7. 2017 č. j. 8 Azs 101/2017–26. Žalobce může využít institutu vnitřního přesídlení a přemístit se do jiné části země, kde se bude cítit bezpečně, která není v takové míře zasažena vlivem teroristické skupiny Boko Haram nebo do části, která naopak sympatizuje s Biafrou.

21. V této souvislosti soud připomíná, že žalobce nevyužil možnosti obrátit se na policii a svou situaci neřešil. Zdejší soud poukazuje na to, že aby mohlo být vyhrožování ze strany soukromých osob (tedy bratra žalobce a kmene Fulani) považováno za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, musely by žalobci odmítnout poskytnout ochranu státní orgány. To však v daném případě nebylo prokázáno, naopak žalobce se na policii neobrátil a raději vlast opustil, nevyčerpal tak tedy veškeré možnosti ochrany v domovském státě. Městský soud v Praze k této problematice odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Konkrétně lze zmínit např. usnesení kasačního soudu ze dne 29. 4. 2020 č. j. 4 Azs 147/2019–42: „Nejvyšší správní soud dodává, že možným pronásledováním ze strany soukromých osob v zemi původu a vlivem této okolnosti na udělení některé z forem mezinárodní ochrany dle zákona o azylu v souvislosti s tvrzením o vysokých dluzích se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval (rozsudek ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, či usnesení ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 Azs 10/2016 – 26). V této souvislosti shledal, že pouhou nedůvěru občana ve státní instituce zdůvodňovanou tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu (rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 – 37, či usnesení ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 – 49). (…) U soukromých osob jako původců pronásledování musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování, aby mohlo být takové pronásledování ze strany soukromých osob přičitatelné státu, a tím azylově relevantní. K tomu, aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, by stěžovatelka musela vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany. Jak již uvedeno, stěžovatelka se ani nepokusila této možnosti využít, přičemž neuvedla žádné konkrétní důvody, na základě kterých by jí měla být státními orgány taková pomoc odepřena (srov. též rozsudky ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 – 101, nebo rozsudku ze dne 15. 3. 2012, č. j. 7 Azs 12/2012 – 28).“ Závěry daného usnesení lze jistě aplikovat i na nyní posuzovanou věc, žalobce se nepokusil kontaktovat policii vůbec. Nelze se tedy domnívat, že by v případě žalobce státní orgány odepřely poskytnutí ochrany, a že by tak obavy žalobce z pronásledování ze strany soukromých osob, tedy konkrétně staršího bratra žalobce a kmene Fulani, byly důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, se kterým se plně ztotožňuje.

22. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 21. 3. 2018 č. j. 6 Azs 6/2018–33: „Podle § 14 zákona o azylu lze azyl z humanitárních důvodů udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud připomíná, že citované ustanovení v sobě kombinuje neurčitý právní pojem „případ hodný zvláštního zřetele“, jehož výklad ze strany žalovaného podléhá soudnímu přezkumu v plném rozsahu, a správní uvážení žalovaného odrážející skutečnost, že ani v případě hodném zvláštního zřetele není žalovaný povinen humanitární azyl udělit, bude–li respektovat příslušné mantinely pro svou diskreci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. května 2004, č. j. 5 Azs 60/2004 – 72, č. 375/2004 Sb. NSS). V případě stěžovatele přitom žalovaný vůbec neshledal důvod hodný zvláštního zřetele, bez něhož je jeho správní vyloučení ohledně udělení humanitárního azylu vyloučeno. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval v rozsudku ze dne 11. března 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, „smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně ‚nehumánní‘ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu – sem lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory – ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly.“ 23. Žalovaný se na str. 13 – 14 napadeného rozhodnutí vypořádal též s tím, zda byly splněny podmínky pro udělení humanitárního azylu podle ust. § 14 zákona o azylu. Uvedl, že se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobce a přihlédl i k jeho věku a zdravotnímu stavu. Uvedl, že netrpí také žádnou život ohrožující nemocí, ani ho nečeká náročný lékařský zákrok. Ke skutečnosti, že na území žije dcera žalobce, žalovaný uvedl, že žalobce nemá dceru svěřenu do osobní péče a nežije s ní ve společné domácnosti. S ohledem na uvedené žalovaný konstatoval, že neshledal, že by v případě žalobce byly dány skutečnosti, pro které by bylo namístě udělit humanitární azyl podle ust. § 14 zákona o azylu. Městský soud v Praze považuje učiněné hodnocení za dostatečné, dodává, že nebyl naplněn neurčitý právní pojem „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení žalovaného, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv. Je nezbytné dodat, že žalobce nemohl být s dcerou v kontaktu ani po dobu výkonu trestu a jeho pobyt na území Nigérie by byl pouze krátkodobého charakteru, pouze po dobu obstarání pobytového oprávnění, pokud by měl v úmyslu vycestovat zpět od České republiky a žít blízkosti své dcery.

24. Přestože žalovaný několikrát poukazoval na nevěrohodnost tvrzení žalobce, tak vždy přistoupil k řádnému vypořádání se s konkrétními tvrzeními, kdy dle zdejšího soudu dostatečně posoudil veškeré relevantní skutečnosti a některé případně vyvrátil relevantními podklady a fakty. Zdejší soud má ve shodě s žalovaným za to, že nikdy neměl žádné potíže se státními orgány pro své členství v hnutí Massob, a to až do svého odchodu ze země, členem Ipob se stal až v České republice a jeho členství tak není státním orgánům v zemi původu známo. V Nigérii není nikomu známo, že by žalobce byl sympatizantem hnutí a nevědí o ní tak ani nigerijské státní orgány. Neuvedl ani žádné jiné skutečnosti, ze kterých by bylo možné dospět k závěru, že by mu v případě návratu do Nigérie reálně hrozilo nebezpečí vážné újmy.

25. Pokud jde o otázku, zda jsou v posuzované věci důvodné obavy, že by žalobci hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy spočívající v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení nebo trestání, či vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti v důsledku svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, žalobce v průběhu správního řízení neprokázal, ani jinak nedoložil jakékoliv problémy s nigerijskými státními orgány či bezpečnostními složkami, které by ve vlasti měl, nebyl v zemi původu trestně stíhán, z Nigérie vycestoval zcela legálně a bez problémů. Dle informací, které si obstaral žalovaný, nic nenasvědčuje ani tomu, že by žalobce byl v případě svého návratu do vlasti jakkoliv postižen za svoji azylovou žádost v zahraničí. Žalovaný se pak rovněž zabýval i bezpečnostní situací v Nigérii, k čemuž shromáždil dostatek podkladů. Nedospěl k závěru, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy. Žalobce má také možnost využít institutu vnitřního přesídlení a usadit se tak v části země, kde se bude cítit bezpečně. S hodnocením žalovaného Městský soud v Praze souhlasí, považuje ho za dostatečné a zcela přezkoumatelné.

26. Městský soud v Praze má dále za to, že vycestování žalobce není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebyl tak naplněn ani důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu. S ohledem na zjištění učiněná ve správním řízení a na tvrzení žalobce nepředstavuje neudělení mezinárodní ochrany nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. V posuzovaném případě dle městského soudu zcela jistě nedojde pouhým vycestováním k nepřiměřenému zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, neboť dcera žalobce žije s matkou. S žalobcem nebyla dcera v kontaktu ani v době jeho výkonu trestu, případné vycestování bude časově omezené a bude záležet i na aktivitě žalobce, kdy bude schopen se vrátit na území České republiky. Žalobou napadeným rozhodnutím tedy nemůže dojít k zásahu, který by byl nepřiměřený.

27. Žalobcem tvrzené skutečnosti byly v napadeném rozhodnutí vyvráceny a žalobce ani na podporu svých tvrzení správnímu orgánu nedoložil žádné informace prokazující opak, ani v žalobě pak neuvedl, proč by měl mít soud důvod se domnívat, že by se žalobce v případě návratu do vlasti dostal do odlišného (horšího) postavení, než ostatní obyvatelstvo. Nepředložil žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno se reálně domnívat, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu. Nehrozí mu ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného. Žalobce k žalobě připojil novinové články, které nemají dostatečnou kvalitu k prokázání tvrzení žalobce, proto s nimi soud neprováděl dokazování. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016 – 37, kde Nejvyšší správní soud v bodě 36 konstatoval, „že závažné důvody domnívat se, že ve členském státě dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení, mohou být založeny pouze na důkazních prostředcích určité kvality. Novinové články ji nenaplňují. Krajský soud tedy nepochybil, když je považoval za irelevantní a navržené důkazy neprovedl“.

28. Městský soud v Praze považuje odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí za dostatečné a přezkoumatelné, ztotožňuje se s ním a plně na něj odkazuje.

29. Dle soudu i za situace, kdyby v zemi původu kdokoliv věděl, že je žalobce sympatizantem hnutí, které podporuje vznik samostatného státu Biafra, tak to neznamená naplnění důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Bezpečnostní situací v Nigérii se Nejvyšší správní soud zabýval např. v usnesení ze dne 14. 3. 2016, č. j. 2 Azs 302/2015 – 49, v němž uvedl, že „uznává, že na území Nigérie probíhaly a probíhají některé místní a regionální konflikty. Není však důvodu se domnívat, že by se stěžovatelka v případě návratu do vlasti dostala do odlišného (horšího) postavení než ostatní obyvatelstvo. Federální vláda se snaží o konsolidaci poměrů, i když to s ohledem na dobu, po kterou nestabilní situace v jednotlivých částech této země panovala, není rozhodně jednoduché (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 4 Azs 35/2012 – 68). […] Nehrozí jí ani vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, jelikož se Nigérie nenachází ve válečném stavu a na celém území této země neprobíhá vnitřní ozbrojený konflikt (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68). Lokální problémy v podobě zhoršení bezpečnostní situace (…) jsou tedy řešitelné vnitřním přesídlením.“ V nedávném usnesení ze dne 24. 9. 2020, č. j. 8 Azs 70/2020 – 26, pak Nejvyšší správní soud naznal, že „otázka poměrů v Nigérii je dosavadní judikaturou již řešena, je řešena jednoznačně a není důvod k judikatornímu odklonu. Podle této judikatury neprobíhá v Nigérii plošná perzekuce křesťanů ani poměry v Nigérii neodůvodňují obecné přiznávání doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Kromě výše uvedeného usnesení 2 Azs 299/2020 – 39 č. j. 7 Azs 527/2018 – 24, a rozsudků č. j. 7 Azs 38/2003 – 37, a č. j. 2 Azs 189/2015 – 22, lze uvést také usnesení ze dne 15. 8. 2019, č. j. 3 Azs 143/2018 – 40, ve kterém se Nejvyšší správní soud rovněž vyjadřoval k situaci v Nigérii.“ Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 9.2.2021 č. j. 2 Azs 299/2020–37 poukázal na konkrétní případy „nigerijských žadatelů, kteří tvrdili, že jsou členy či příznivci hnutí MASSOB, jimiž podané kasační stížnosti proti zamítavým rozsudkům krajských soudů byly Nejvyšším správním soudem zamítnuty (srov. např. rozsudky NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, či ze dne 21. 3. 2008, č. j. 4 Azs 97/2007 – 96) nebo odmítnuty pro nepřijatelnost (srov. např. usnesení NSS ze dne 2. 9. 2009, č. j. 3 Azs 34/2009 – 87, či ze dne 25. 5. 2009, č. j. 5 Azs 24/2009 – 83).“ Zejména přiléhavý pro posuzovanou věc je závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 4 Azs 42/2009 – 136, kde byl stěžovatel výše postaveným členem (funkcionářem) hnutí Massob (Movement for the Actualization of the Sovereign State of Biafra – jedno z hnutí podporujících vznik samostatného státu Biafra, stejně jako hnutí Ipob), což soud vyhodnotil jako prvek znatelně zvyšující pravděpodobnost jeho pronásledování v zemi původu a jeho intenzitu právě oproti řadovým členům či pouze přívržencům a sympatizantům. Přestože členství žalobce v hnutí Massob či Ipob je i dle soudu sporné, tak soud uzavírá, že v případě žalobce neexistují důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany, neboť pravděpodobnost jeho pronásledování v zemi původu je znatelně snížena tím, že žalobce byl případně pouze řadovým členem.

30. Dle Městského soudu v Praze se žalovaný dostatečným způsobem a zcela v duchu zákona o azylu vypořádal s argumenty, které předestřel žalobce během správního řízení. Také s výpovědí žalobce se žalovaný vypořádal a správně aplikoval informace obsažené ve zprávách, které pro dané správní řízení obstaral, kdy je porovnal s tvrzeními žalobce a na základě podrobných úvah vydal žalobou napadené rozhodnutí.

31. Městský soud v Praze shledal, že žalovaný řádně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za tímto účelem provedl s žalobcem pohovor, při kterém mu umožnil sdělit všechny podstatné skutečnosti týkající se zejména důvodů podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, opuštění vlasti a jeho života v zemi původu. Žalovaný také shromáždil dostatek aktuálních a relevantních informací o zemi žalobcova původu. Zjišťovány byly jak skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, tak okolnosti hovořící v jeho neprospěch (ust. § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu). Dále zdejší soud konstatuje, že v případě žalobce neshledal naplnění žádného z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se zabýval skutečnostmi, jež v průběhu správního řízení vyšly najevo, jakož i tvrzeními žalobce. Při posouzení všech těchto skutečností došel soud k závěru, že správní orgán nikterak nepochybil ani během provádění správního řízení, ani při vydání napadeného rozhodnutí, které bylo vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (ust. § 3 správního řádu). Žalovaný rovněž dostatečně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč žalobci nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (ust. § 68 odst. 3 správního řádu) a proč jím přijaté řešení je v souladu s veřejným zájmem a odpovídá okolnostem daného případu. Vydáním napadeného rozhodnutí tedy nedošlo k porušení žádného ustanovení správního řádu ani zákona o azylu.

32. Podle Městského soudu v Praze ze správního spisu nevyplývá, že by napadené rozhodnutí či jemu předcházející správní řízení trpělo některým z žalobcem vytýkaných deficitů.

33. Městský soud v Praze se s citovanými úvahami žalovaného plně ztotožňuje, nemá, co by k nim dodal, a pouze podotýká, že tyto úvahy žádným hodnověrným způsobem nezpochybnil žalobce ani v řízení před soudem.

34. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

35. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.