13 Az 55/2018 - 31

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce: D. P. státní příslušností Ukrajina t. č. pobytem v ČR: P. zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s. sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2018 č. j. OAM-119/LE-LE05-LE24- 2018 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2018 č. j. OAM-119/LE-LE05-LE24-2018, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

2. Žalobce ve své žalobě uvedl, že byl v předcházejícím řízení o udělení mezinárodní ochrany zkrácen na svých právech. Napadené rozhodnutí považoval za nezákonné, nepřiměřené a nesprávné, žalovaný podle něj porušil svou povinnost postupovat v souladu s právním řádem České republiky, zejména se zásadami a principy činnosti správních orgánů. Dále poukázal na to, že jedním z hlavních důvodů, proč žádal o udělení mezinárodní ochrany, byla obava z povolání do armády, neboť se nechce účastnit bojů. Svůj strach měl za odůvodněný, protože mu byl doručen povolávací rozkaz, který si nepřevzal. Sdělil, že lidé z vojenské správy ho už třikrát hledali a ptali se na něj, aby ho mohli odvést do války. Podotkl, že žalovaný uvedl, že na Ukrajině hrozí za nenastoupení vojenské služby trest odnětí svobody na 2-5 let, což platí v případě, že si dotyčný povolávací rozkaz převezme, pokud tak neučiní, není trestně postižitelný, na Ukrajině je tak běžné, že se občané vyhýbají vojenské službě nepřevzetím tohoto rozkazu. Tato argumentace žalovaného není podle žalobce právně relevantní. Dále konstatoval, že si nedovede představit, že by v boji musel zabíjet jiné lidi, je to v naprostém rozporu s jeho svědomím. V jeho případě by se mohlo jednat o akt pronásledování ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008 č. j. 5 Azs 18/2008-83, což dle něj potvrzuje i rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-472/13 ze dne 26. 2. 2015, který se zabýval výkladem čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Rady 2004/83/ES o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany. Oprávněně se tak obává svého návratu na Ukrajinu, kde by mohl být vystaven násilnému jednání a pronásledování ze strany státních orgánů coby osoba odmítající nastoupit do vojenské služby z důvodu svědomí. Uvedl, že na Ukrajině stále probíhá válečný konflikt, on s ním nechce mít nic společného, necítí se být Ukrajincem, obává se, že ačkoli pochází ze západní části Ukrajiny, byl by nasazen do bojů na východní Ukrajině, kde dochází k válečným zločinům. Podle žalobce neobstojí argumentace žalovaného, že je nepravděpodobné, že by byl nucen nastoupit do aktivního výkonu vojenské služby, situace na Ukrajině se mění velmi dramaticky a příměří dohodnuté v Minsku již neplatí. Odkázal na informace o stavu ve své domovské zemi z českých médií, dále na zprávu Amnesty International 2017/2018, ze které plyne, že se pokračuje v bojích, dochází k porušování lidských práv. Dle jeho názoru nebyl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále upozornil na ust. § 14a zákona o azylu a dodal, že Rada OSN pro lidská práva zveřejnila dne 3. 7. 2018 interaktivní dialog s tajemnicí Vysokého komisaře OSN pro lidská práva k situaci na Ukrajině, ze kterého je zřejmé, že na Ukrajině dochází k porušování lidských práv. Ohledně problematiky nezákonného zadržování osob a podmínek zadržených odkázal na výroční zprávu Amnesty International ze dne 5. 6. 2017 a na informace v českých médiích. Žalobce měl za to, že správní orgán nezjistil všechny rozhodné okolnosti, nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a neprovedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci, napadené rozhodnutí nepovažoval za přesvědčivé a navrhl ho zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popřel oprávněnost námitek, neboť neprokazují, že by pochybil. Odkázal na obsah správního spisu, zejména na žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany, jeho výpovědi, informace o zemi jeho původu, které považoval za aktuální a objektivní. Zdůraznil, že zjistil skutečný stav věci, zabýval se všemi okolnostmi případu, opatřil si potřebné podklady pro vydání rozhodnutí. Konstatoval, že žalobce v zemi původu nebyl členem žádné politické strany, organizace či hnutí, veřejně se neangažoval. Odkázal také na informaci Ministerstva vnitra ze dne 22. 1. 2018 č. j. 115045-LPTP, ve které bylo uvedeno, že vojáci základní vojenské služby nejsou povolávání do zóny bojových operací, mohou tam sloužit pouze dobrovolně, ve většině případů službu povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí rozkazu, což není trestním činem. Občané dlouhodobě žijící v zahraničí nejsou povoláváni vůbec, povolávací rozkaz jim totiž nelze předat, což je i tento případ. Nadto v roce 2014 byl na Ukrajině obnoven institut alternativní služby. Tvrzení žalobce, že by musel po návratu na Ukrajinu nastoupit k výkonu vojenské služby, považoval za nepodložené spekulace. Dodal, že od roku 2015 nebyla vyhlášena žádná další mobilizace, k výkonu základní vojenské služby byli povoláváni muži ve věku 20-27 let, žalobci je již přes 40 let. V současné době na východoukrajinské frontě působí jen profesionální příslušníci armády a dobrovolníci, vojáci základní vojenské služby nejsou od roku 2014 povoláváni do bojů na východě Ukrajiny, jak plyne z informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky Ukrajina – situace v zemi ze dne 14. 9. 2018. Žalovaný připomněl, že žalobce dosud povolávací rozkaz nepřevzal, jeho argumentace, že se na něj doptávali lidé z vojenské správy, působí účelově a námitka odmítání nastoupit do boje z důvodu svědomí byla uvedena až v žalobě. Dále podotkl, že žalobce žil před vycestováním v Zakarpatské oblasti, která je pod kontrolou centrální ukrajinské vlády a kde ani v říjnu 2018 žádný vojenský konflikt neprobíhal. V průběhu správního řízení tedy nebylo zjištěno, že by zde hrozilo reálné nebezpečí vážné újmy. Žalovaný uzavřel, že nedošlo ke zkrácení žalobce na jeho právech, žaloba by měla být zamítnuta.

4. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož žalobce k výzvě soudu ve stanovené dvoutýdenní lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci a žalovaný výslovně souhlasil s projednáním věci bez jednání.

5. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce dne 4. 7. 2018 požádal o azyl. Dne 15. 8. 2018 poskytl ke své žádosti údaje podle ust. § 10 odst. 2 zákona o azylu – uvedl, že pochází ze Zakarpatské oblasti, z města Rachov, je ukrajinské státní příslušnosti i národnosti, nemá cestovní doklad, dorozumí se v ukrajinštině a v ruštině, zdravotně je zcela v pořádku, je pravoslavného náboženského vyznání, nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace, není nijak angažovaný, je rozvedený, má dceru, která je ukrajinské státní příslušnosti a žije v Praze. Do České republiky přicestoval v roce 2004, měl vízum na 2 roky, od roku 2006 byl v České republice mnohokrát, o mezinárodní ochranu žádal již v roce 2011, ale nebyla mu udělena, jako důvod své žádosti tentokrát uvedl, že dostal předvolání na vojenskou správu, že má přijet a jít do války, třikrát už se na něj byli ptát, zda je doma, aby ho odvedli do války. Téhož dne proběhl také pohovor žalobce, při kterém nad rámec výše uvedeného sdělil, že Ukrajinu opustil v roce 2003 nebo 2004, od té doby se tam nevrátil, vycestoval na české vízum, přijel sem s tehdejší manželkou za prací, na Ukrajinu se nevrací, neboť hrozí, že by ho odvedli do armády, sestra mu říkala, že z jeho města odvedli hodně mužů. Na Ukrajině nikdy neměl problémy, nebyl stíhán či odsouzen. V armádě sloužil v letech 1994-1996, předvolání po roce 2014 mu přišlo, když byl v České republice, osobně ho tedy nepřevzal, pak se na něj chodili ptát lidé z vojenské správy. Neví o tom, že na Ukrajině již žádná mobilizace neprobíhá, žádná se nepřipravuje a do bojů jsou nasazováni pouze profesionálové a dobrovolníci. K tomu uvedl, že ví, že berou do armády, že se jen v televizi říká, že už neberou, jinak by za ním už nechodili, na hrozbě, že bude povolán do armády a nasazen do bojů, stále trval. Pokud jde o kontakt s dcerou, žalobce sdělil, že nemá soudně stanovené alimenty, když má peníze, něco pošle, s dcerou se vídá jednou za tři měsíce až půl roku, naposledy ji viděl před osmi měsíci, dcera žije se svou matkou a s jejím přítelem. Dále bylo ze správního spisu zjištěno, že žalobce žádal o udělení mezinárodní ochrany již v roce 2011, rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 1. 2. 2012 č. j. OAM- 349/LE-BE02-PA03-2011 mu nebyla mezinárodní ochrana udělena. Z opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 4. 7. 2018 vyplynulo, že byl opakovaně pravomocně odsouzen pro spáchání úmyslného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ust. § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a to trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. 2T 95/2013, trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 3T 14/2015 a trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 2T 104/2018, za což mu byl uložen trest vyhoštění. Ve správním spise se nachází též dokumenty vztahující se k situaci na Ukrajině: výroční zpráva Human Rights Watch 2018 o Ukrajině ze dne 18. 1. 2018, výroční zpráva Amnesty International 2018 o Ukrajině ze dne 22. 2. 2018, zpráva Freedom House „Svoboda ve světě 2018 – Ukrajina“ z ledna 2018, zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických o dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 2017 ze dne 20. 4. 2018, zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině v období 16. 8. až 15. 11. 2017 ze dne 12. 12. 2017, informace MZV ČR č. j. 110372/2018-LPTP ze dne 16. 5. 2018 k č. j. MV-7576-4/OAM- 2018 s názvem „Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, Ukrajina“, informace OAMP „Situace v zemi – Politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby, Ukrajina“ ze dne 22. 1. 2018. Žalobce byl seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí (protokol ze dne 15. 8. 2018 ev. č. L010723) a následně bylo vydáno rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 9. 2018 č. j. OAM-119/LE-LE05-LE24- 2018, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní ochrany dle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu.

6. Soud posoudil předmětnou věc následovně:

7. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

8. Městský soud v Praze poukazuje na to, že žalobce v žalobě jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany uvedl obavu z povolání do armády s tím, že účast v boji je v rozporu s jeho svědomím, a že jeho důvody je možné podřadit pod pojem pronásledování. Soud v prvé řadě uvádí, že z podkladů založených ve správním spise vyplývá, že na Ukrajině neprobíhá konflikt, který by se týkal všech jejích oblastí, konflikt probíhá pouze na východě země (Doněcká a Luhanská oblast), přičemž žalobce pochází ze Zakarpatské oblasti, která se nachází v západní části. K bezpečnostní situaci na Ukrajině se nadto v minulosti opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud, např. v usnesení ze dne 18. 4. 2019 č. j. 9 Azs 410/2018-38, ve kterém uvedl: „K bezpečnostní situaci na Ukrajině NSS opakovaně konstatoval, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ (viz usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, dále srov. např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28; ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 - 69; ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31; a ze dne 21. 2. 2019, č. j. 4 Azs 411/2018 - 26). Ozbrojený konflikt je navíc dlouhodobě omezen na Doněckou a Luhanskou oblast, zbytek země je plně pod kontrolou ukrajinské vlády.“ 9. Městský soud v Praze má za to, že žalovaný se s uvedeným důvodem podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany řádně vypořádal. V napadeném rozhodnutí, a to na str. 4 až 6, správně konstatoval, že v průběhu správního řízení nebyly zjištěny skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dospět k závěru, že žalobce ve své vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu ust. § 12 písm. a) zákona o azylu, nebylo ani zjištěno, že by byly dány důvody pro závěr, že by žalobce mohl ve své vlasti pociťovat odůvodněný strach z pronásledování z důvodů uvedených v ust. § 12 písm. b) zákona o azylu. Soud se s argumentací žalovaného plně ztotožňuje a tímto na ni odkazuje.

10. Soud dále uvádí, že obavy z výkonu vojenské služby samy o sobě nezakládají důvod udělení mezinárodní ochrany, k čemuž lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2017 č. j. 7 Azs 34/2017-26: „Pokud jde o obavu žalobce z výkonu vojenské služby, pak tato obava není sama o sobě azylově relevantním důvodem. Odkázat lze na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, sp. zn. 6 A 509/94, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, či na rozsudek téhož soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, kde uvedl: „Samotné odmítání odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany. Potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby rovněž nezakládá azylově relevantní důvody automaticky, ale jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv. Takové skutečnosti však z podkladů shromážděných stěžovatelem nevyplynuly a ani žalobce je netvrdil. Nelze konečně přehlédnout, že i český trestní zákoník, tedy zákon č. 40/2009 Sb., činí v hlavě XI druhé části trestnými celou řadu činů proti branné povinnosti. V českém právu je sice branná povinnost občanů zmírněna tím, že podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Jak však bylo řečeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 2 Azs 15/2003 – 81, publ. pod č. 77/2004 Sb. NSS, je toto právo „spíše součástí nadstandardní ochrany lidských práv dané relativní moderností Listiny než součástí základních a státem nezcizitelných lidských práv ve smyslu mezinárodního, či spíše evropského, konsenzu.“ S těmito závěry Městský soud v Praze souhlasí a dále poukazuje na informaci OAMP „Situace v zemi – Politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby, Ukrajina“ ze dne 22. 1. 2018, v jejíž páté části se uvádí: „V souvislosti se stabilizací situace na východě Ukrajiny po uzavření tzv. minských dohod nebyla v roce 2016 ani v roce 2017 vyhlášena žádná další mobilizace a podle ukrajinských představitelů se o ní nadále ani neuvažuje. (…) V prohlášení vydaném 2. listopadu 2016 pak sdělil (pozn. soudu – tehdejší ukrajinský prezident Porošenko), že v současné době na východoukrajinské frontě (linie dotyku) již nejsou žádní mobilizovaní vojáci, ale pouze dobrovolníci a profesionální příslušníci armády. (…) Jak již bylo výše zmíněno, na Ukrajině je povinná základní vojenská služba. Zákon stanovuje odvodní věk mezi 18 až 27 lety pro zdravotně způsobilé muže, kteří nemají právo na odklad nebo osvobození od odvodu na základní vojenskou službu, a stanovuje délku jejího trvání na 18 měsíců, resp. 12 měsíců pro osoby s vyšším nebo vysokoškolským vzděláním. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není kvalifikováno jako trestný čin, pokud však povolaný nenastoupí po převzetí povolávacího rozkazu, jedná se o trestný čin odpírání, za který hrozí 2 až 5 let odnětí svobody. Kromě toho na Ukrajině existuje možnost náhradní (civilní, alternativní) vojenské služby a tato služba je obvykle vykonávána v nemocnicích těmi, kteří odmítnou nastoupit na vojenskou službu z náboženských důvodů. Vojáci základní vojenské služby nejsou od podzimu 2014 povoláváni do oblasti bojů na východě země (zóny ATO).“ 11. Soud dále podotýká, že v rozsudku ze dne 9. 6. 2008 č. j. 5 Azs 18/2008-83, na který žalobce poukazuje ve své žalobě, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že: „Branci mohou být na základě konkrétních skutkových okolností považováni za specifickou sociální skupinu, jejíž příslušníci mohou mít odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pokud na jedné straně čelí hrozbě násilí ze strany teroristických skupin pro případ, že základní vojenskou službu nastoupí, přičemž příslušný stát (Alžírsko) není schopen jim před tímto nebezpečím poskytnout dostatečnou ochranu, a na straně druhé naopak čelí hrozbě trestů odnětí svobody a dalších sankcí ze strany státu pro případ, že by vojenskou službu nastoupit odmítli.“ V posuzované věci se dle názoru Městského soudu v Praze o takovou situaci nejednalo, žalobce nebyl v případě nastoupení vojenské služby vystaven hrozbě trestu ze dvou stran. K odkazu na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-472/13 Městský soud v Praze zdůrazňuje, že vojáci základní vojenské služby nejsou od podzimu 2014 povoláváni do bojů na východě země, přičemž odvodní povinnost byla stanovena pro muže ve věku 18 až 27 let (žalobci je však již přes čtyřicet let), v roce 2016 a 2017 nebyla vyhlášena žádná další mobilizace, naopak na základě výnosu prezidenta Ukrajiny č. 411/2016 ze dne 26. 9. 2016 byla provedena částečná demobilizace branců, nadto dne 2. 11. 2016 tehdejší ukrajinský prezident Porošenko sdělil, že na východoukrajinské frontě působí pouze příslušníci profesionální armády a dobrovolníci. Dále zdejší soud poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2018 č. j. 53 Az 2/2018-33: „Ze zpráv o zemi původu nevyplývá, že by všechny vojenské jednotky byly nasazeny do ozbrojeného konfliktu a že by všechny vojenské jednotky páchaly válečné zločiny či zločiny proti lidskosti. Bylo tedy na žalobci, aby prokázal, v jaké vojenské jednotce bude vykonávat vojenskou službu, že se tato vojenská jednotka bezprostředně podílí na bojových operacích na východě Ukrajiny a že v této jednotce v minulosti došlo ke spáchání válečných zločinů nebo zločinů proti lidskosti (nebo je na základě známých skutečností pravděpodobné, že k tomu dojde v budoucnu). Žalobce nicméně ve správním řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti (ve výše uvedeném smyslu), natož aby je prokázal, pouze obecně uvedl, že hrozí, že bude povolán k výkonu vojenské služby. Z této skutečnosti ovšem nelze dovodit přiměřenou pravděpodobnost, že žalobce bude nucen podílet se při výkonu vojenské služby na páchání válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Případný trest, který žalobci hrozí za nenastoupení vojenské služby, tak nelze objektivně považovat za pronásledování ve smyslu § 2 odst. 4 ve spojení s § 12 zákona o azylu, interpretovaných ve světle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice (pozn. soudu - směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany).“ Městský soud v Praze se s citovaným závěrem ztotožňuje, žalobci v zemi jeho původu nehrozí pronásledování ve smyslu ust. § 12 písm. b) zákona o azylu.

12. V daném případě tak dle Městského soudu v Praze nepochybně nebyly naplněny důvody pro udělení azylu dle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu, přičemž žalovaný se s touto otázkou v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal a dospěl ke správnému závěru, že: „Jak z citované informace OAMP dále vyplývá, do oblasti bojů jsou, oproti tvrzením jmenovaného, v současnosti nasazováni již výhradně profesionální vojáci či dobrovolníci a žádná, ani skrytá, mobilizace na Ukrajině aktuálně neprobíhá. Je tedy zřejmé, že jmenovanému povolání do ukrajinských ozbrojených sil a zejména nasazení do oblasti ozbrojených střetů proti jeho vůli bezprostředně nehrozí. Pro úplnost správní orgán dodává, že předvolání na vojenskou správu z evidenčních či jiných důvodů ještě není povolávacím rozkazem, který navíc musí dotyčný převzít osobně.“ 13. Podle ust. § 14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

14. Soud uvádí, že žalovaný na straně 7 napadeného rozhodnutí uzavřel, že nebyly zjištěny žádné okolnosti hodné zvláštního zřetele – žalobce je dospělou, plně právně způsobilou osobou, která nemá zvláštní potřeby, jeho zdravotní stav je dobrý, nevyžaduje tedy žádnou specializovanou či ve vlasti nedostupnou péči. Za důvod pro udělení humanitárního azylu nelze podle žalovaného považovat ani existenci rodinných a soukromých vazeb žalobce na území České republiky, jeho nezletilá dcera a bývalá manželka jsou obě státními příslušnicemi Ukrajiny, které mají na území České republiky povolen trvalý pobyt. Nic by tedy nebránilo tomu, aby udržoval kontakt se svou dcerou i v zemi jejich původu či v jiné zemi. Městský soud v Praze s těmito závěry souhlasí a doplňuje, že žalobce byl opakovaně odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ust. § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byl mu uložen trest vyhoštění, který do jeho soukromé a rodinné situace nepochybně zasáhne více než neudělení mezinárodní ochrany. Odůvodnění závěru žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu zdejší soud považuje za dostatečné, přičemž podle závěru soudu nedošlo k naplnění neurčitého právního pojmu „v případě hodném zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení, zda humanitární azyl udělit, či nikoliv, a to v souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018 č. j. 6 Azs 6/2018-33.

15. V § 14a zákona o azylu je stanoveno: „(1) Doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. (2) Za vážnou újmu se podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ 16. Městský soud v Praze je toho názoru, že otázkou naplnění důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a zákona o azylu se žalovaný dostatečným způsobem zabýval na str. 8 až 10 svého rozhodnutí. Soud s odůvodněním napadeného rozhodnutí zcela souhlasí a odkazuje na něj.

17. Soud dále poukazuje na to, že na Ukrajině byl v roce 2000 zrušen trest smrti, jak plyne z podkladů založených ve správním spise, důvod udělení doplňkové ochrany dle ust. § 14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu tak bez pochyb nebyl naplněn. Pokud jde o důvody udělení doplňkové ochrany uvedené v ust. § 14 odst. 1, 2 písm. b) a c) zákona o azylu, Městský soud v Praze odkazuje na shora uvedené. Soud se již výše věnoval otázce bezpečnostní situace na Ukrajině a problematice obav z povolání do armády. Žalobci v jeho vlasti nehrozí vážná újma, ozbrojený konflikt neprobíhá v místě, odkud pochází (Zakarpatská oblast), každý stát může legitimně stanovit brannou povinnost a uplatňovat sankce za nenastoupení k výkonu vojenské služby. Ze správního spisu nebyly zjištěny skutečnosti, ze kterých by bylo možné dospět k závěru, že by žalobci v jeho vlasti hrozilo mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, ani že by byl jako civilista vážně ohrožen na životě nebo na lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu.

18. Žalobce namítal, že došlo k naplnění ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu s odkazem na probíhající konflikt na Ukrajině. K této otázce se Městský soud v Praze vyjádřil již výše. Předně je třeba uvést, že žalobce nepochází z oblasti zasažené konfliktem, ale ze Zakarpatské oblasti, kde k bezpečnostním incidentům od roku 2015 nedocházelo a oblast je pod kontrolou ukrajinské vlády (informace OAMP „Situace v zemi – Politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby, Ukrajina“ ze dne 22. 1. 2018). Dále soud zdůrazňuje, že žalovaný ve svém rozhodnutí správně poukázal na to, že do bojů jsou v současnosti nasazováni pouze profesionální vojáci a dobrovolníci, mobilizace již neprobíhá, žalobce nadto povolávací rozkaz osobně nepřevzal, z těchto důvodů mu tedy bezprostředně nehrozí nasazení do bojů na východě Ukrajiny, výkon vojenské služby může stát po svém občanovi vyžadovat a tato skutečnost nepředstavuje důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Městský soud v Praze ve shodě s žalovaným neshledal, že by vycestování žalobce bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

19. Soud dodává, že naplnění důvodů pro přiznání doplňkové ochrany nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že na území České republiky žije nezletilá dcera žalobce se svou matkou, jeho bývalou manželkou. Obě jsou ukrajinské státní příslušnosti a mají zde povolen trvalý pobyt. Otázkou, zda by daná okolnost mohla představovat vážnou újmu dle ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu (s ohledem na čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv), se žalovaný zabýval na str. 10 svého rozhodnutí, dospěl k závěru, že žalobce se se svou dcerou nestýká příliš často, pravidelně se nepodílí ani na jejím materiálním zajištění, se svou dcerou by se mohl vídat v zemi jejich původu či v jiné zemi, neudělení mezinárodní ochrany tedy nemůže představovat porušení některého z mezinárodních závazků České republiky. S provedeným hodnocením se Městský soud v Praze ztotožňuje a ani žalobce proti tomuto posouzení nic nenamítal.

20. Městský soud v Praze uzavírá, že žalovaný shromáždil dostatek podkladů pro vydání rozhodnutí, stav věci zjistil v potřebném rozsahu a nejsou o něm dány důvodné pochybnosti, přičemž na základě těchto zjištění dospěl ke správným závěrům, které řádně odůvodnil. Zabýval se naplněním důvodů pro udělení mezinárodní ochrany daných ust. § 12, § 13, § 14, § 14a i § 14b zákona o azylu. Žalovaný tedy nepochybil, námitky žalobce nejsou důvodné.

21. Na okraj Městský soud v Praze poznamenává, že žalobce poprvé požádal o mezinárodní ochranu v roce 2011 a pak až v roce 2018, v mezidobí byl opakovaně (v letech 2013, 2015 a 2018) odsouzen pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ust. § 337 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což mu byl uložen trest vyhoštění. Žádost o mezinárodní ochranu tak podal ve chvíli, kdy mu hrozilo, že bude muset Českou republiku opustit (v době podání žádosti se nacházel ve Vazební věznici Praha-Ruzyně). K tomuto zdejší soud odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018 č. j. 9 Azs 397/2017- 66: „Důvodem, pro který stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu, je jednoznačně snaha o legalizaci pobytu na území České republiky. O mezinárodní ochranu totiž požádal, až v době, kdy mu reálně hrozilo vycestování. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43, vyslovil, že „[i]nstitut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu.“ K obdobným závěrům dospěl také v rozhodnutích ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 – 48; ze dne 12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 – 53; nebo ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69.“ 22. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

23. O náhradě nákladů řízení jeho účastníků soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.