13 C 103/2024 - 43

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] trvale bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 19 195,30 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 762 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do dalších 1 433,30 Kč, jakož i co do příslušenství, jak plynoucího, tak i kapitalizovaného, v celém rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně zahájila dne [datum] formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu řízení, ve kterém se domáhala nároků ze smlouvy o půjčce č. [hodnota], kterou se žalovaným na zápůjčku 20 000 Kč uzavřela 4. 7. 2022 její právní předchůdkyně [právnická osoba]., od které pohledávky nabyla postoupením sjednaným smlouvou z 27. 6. 2023 s účinností k 30. 6. 2023.

2. Konkrétně tvrdila, že zápůjčku se zavázal žalovaný vrátit ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 1 038 Kč počínaje měsícem následujícím po jejím poskytnutí. Konkrétně tak měl začít žalovaný splácet od 4. 8. 2022, a splátky měly být inkasovány z jeho účtu, na kterém tak měl mít dostatek prostředků. Úrok činil 18,9 % ročně. Žalovaný řádně nesplácel, proto byl bankou vyzván ve lhůtě 30 dnů marně k nápravě, a úvěr banka 12. 5. 2023 zesplatnila.

3. Na dlužné jistině zůstalo nesplacených 18 486,30 Kč, dále pak 709 Kč na poplatcích, kdy ze součtu 19 195,30 Kč nárokovala žalobkyně od 13. 5. 2023 zákonný úrok z prodlení, ze samotné jistiny 18 486,30 Kč pak od 13. 5. 2023 úrok 18,9 % ročně, oboje do zaplacení. Předmětem řízení ještě učinila kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 434,62 Kč, který v doplnění žaloby vysvětlila jako 15 % ročně z částky 19 195,30 Kč ode dne 19. 3. 2023 do 12. 5. 2023, což je období do zesplatnění, po které měl žalovaný dlužit jistinu i poplatky (v té době, tj. do zesplatnění tomu tak však nemohlo být, neboť byly dluženy pouze části jistiny zahrnuté v již splatných splátkách). Rovněž nárokovala kapitalizovaný úrok ve výši 2 018,53 Kč s tím, že jde o úrok 18,9 % ročně z jistiny 18 486,30 Kč ode dne 14. 10. 2022 do zesplatnění 12. 5. 2023. U poplatků doplnila, že v částce 709 Kč je zahrnuto 499 Kč za upomínku ze dne 12. 11. 2022, a dále o pojištění schopnosti splácet 7 x 30 Kč za měsíce říjen 2022 až duben 2023.

4. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti, kdy soud žádal, aby byly uvedeny konkrétní příjmy a výdaje žalovaného, a z jakých zdrojů byly zjištěny, a jak tedy a proč situaci žalobkyně vyhodnotila, se žalobkyně omezila pouze na shrnutí, že banka tuto zákonnou povinnost splnila a odborně posoudila především informace získané od žalovaného a z interních i veřejných registrů, proto mu úvěr 20 000 Kč schválila. Žádné konkrétní údaje, které soud žádal, však neuvedla, pouze argumentovala tím, že stačilo, že podklady měl poskytovatel dříve, či že je správné použít ekonomický model, nicméně žádná konkrétní tvrzení, která by mohla být učiněna předmětem dokazování, a která by soud mohl posoudit, doplněna ani přes výzvu nebyla.

5. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. Soud ve věci jednal v nepřítomnosti obou stran, neboť právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil. Prováděl tak důkazy, které navrhla a předložila žalobkyně s písemnými podáními.

6. Z rámcové smlouvy mezi bankou a žalovaným soud zjistil, že se banka zavázala žalovanému poskytovat bankovní služby, kdy smlouvu podepsaly 4. 7. 2022 obě strany. Ze smlouvy/návrhu smlouvy o půjčce soud dále zjistil, že se nejedná o smlouvu, kterou by podepsaly obě strany, ale skutečně jen o návrh banky č. [hodnota] na uzavření smlouvy o půjčce ve výši 20 000 Kč s měsíční splátkou 1 038 Kč a počtem splátek 24. Návrh sice podepsal 4. 7. 2022 žalovaný, ovšem podpisem dle textu potvrdil pouze to, že je návrh pro něj srozumitelný, a že se zavazuje závazky z něho vyplývající plnit. Sama banka pod tímto návrhem podepsaná vůbec není. Ze sepsané akceptace smlouvy soud dále zjistil, že banka podepsala 4. 7. 2022 akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o půjčce č. [hodnota], že by však byla předána žalovanému, či se jakkoliv dostala do jeho dispozice, z této listiny nevyplývá.

7. Z výpisů z účtu žalovaného soud zjistil dále, že na účet žalovaného č. [č. účtu] byla pod VS [var. symbol] připsána částka 20 000 Kč označená jako čerpání služby, a to dne 4. 7. 2022. Dále byla provedena 8. 8. 2022 splátka půjčky ve výši 1 038 Kč, 23. 9. 2022 pak ve výši 1 040,62 Kč a 1. 10. 2022 ještě ve výši 12,59 Kč a 4. 10. 2022 ve výši dalších 146,79 Kč, tj. celkem uhradil žalovaný 2 238 Kč.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] vyplývá, že [právnická osoba]. se žalobkyní uzavřely 27. 6. 2023 smlouvu, podle které s odkazem na rámcovou smlouvu z 27. 12. 2022 postupují pohledávky uvedené v příloze č. [hodnota] o rozsahu 6 stran. Ze seznamu postoupených pohledávek, z úvodní strany soud zjistil, že jde o seznam vztahující se k výše uvedené smlouvě a ze strany č. [hodnota] pak, že je zde uvedena pohledávka žalovaného. Z oznámení banky o postoupení vyplývá, že sama [právnická osoba]. dne 11. 7. 2023 sepsala vyrozumění o postoupení pohledávky ze smlouvy o půjčce č. [hodnota], které adresovala žalovanému, a to na adresu uvedenou v rámcové smlouvě o bankovních službách.

9. Tedy lze dospět k závěru, že pohledávky, které měly vzejít z tvrzené smlouvy o zápůjčce, postoupila banka žalobkyni. Banka žalovanému na jeho účet vyplatila částku 20 000 Kč, a žalovaný splatil celkem 2 238 Kč, kdy rozdíl tak činí 17 762 Kč. Prokázáno však nebylo, resp. ani konkrétně tvrzeno, že by před uzavíráním smlouvy banka ověřovala úvěruschopnost žalovaného, kdy výzvě soudu nebylo vyhověno, a konkrétní příjmy a výdaje žalovaného, které by banka porovnávala, nebyly ani uvedeny.

10. Z protokolu s vyjádřením samotné banky, které žalobkyně předložila, se uvádí (aniž by to žalobkyně tvrdila, listinu nabídla jen jako důkaz), že si banka tvrzený příjem, tedy pouze deklarovaný samotným žalovaným, měla ověřovat statistickým nástrojem, který určuje podle osobních předpokladů klienta příjmy, kterých by mohl dosahovat. Tedy jde o naprostou hypotézu, co by mohl vydělat, kdy možnost, a to ještě modelová, neznamená, že bude využita a skutečně (a vůbec nějaký příjem) žalovaný generuje. Stanovovat příjem modelem jako možnost popírá i logiku ověřování úvěruschopnosti, která stojí na fakticitě toho, že zde dostatečný příjem skutečně, nikoliv hypoteticky, je. Současně měla banka zohlednit výdaje, a to splátky půjček 10 927 Kč, výdaje na bydlení včetně hypotéky 5 000 Kč, výdaje na živobytí 15 000 Kč a ostatní výdaje 3 000 Kč, kdy při celkovém výdaji 33 927 Kč a příjmu, který mu jako onen dosažitelný spočítala banka na 35 437 Kč, měly stačit na splácení tohoto dalšího úvěru.

11. Z výpisů z běžného účtu žalovaného č. [č. účtu], které byly promíseny s výpisy z účtu, kam byl úvěr vyplacen, vyplývá, že v červenci 2022 byl na účtu minimální zůstatek již na začátku stejně jako na konci. Na účet byly pouze zaslány a vzápětí spotřebovány dvě platby [jméno FO], jinak na něm nebyly žádné pohyby. Zůstatek 129,49 Kč na tomto účtu zůstal i v období od 1. 8. 2022 až do konce tohoto roku, k žádným transakcím nedošlo. Jestliže pak banka disponovala těmito výpisy, k úvěruschopnosti z nich nemohla zjistit vůbec nic, neboť jsou až z období poskytnutí zápůjčky, a ani žádné příjmy z nich zjistitelné nejsou.

12. Ze žádosti a výstupů banky k žalovanému vyplývá, že žalovaný tvrdil příjem 45 000 Kč, výdaje na bydlení včetně hypotéky 5000 Kč, výdaje na živobytí 15 000 Kč a další náklady 3 000 Kč. Z úvěrových registrů bylo zjištěno, že na jiných úvěrech již splácí měsíčně 10 927 Kč. Dále je ve výstupech zachyceno, že v posledních 24 měsících bylo zjištěno delikventní chování žalovaného, a to maximální delikvence! Celkový počet úvěrových kontraktů činil 10, a to u 8 finančních institucí. Suma splátek, která nadále zbývala, činila statisíce a již 12. 4. 2022 byl odmítnut žalovaným žádaný další osobní úvěr 200 000 Kč.

13. Z toho, co žalobkyně předkládala, tak lze spíše dovodit zásadní pochybnosti o tom, zda je možné, aby řádně žalovaný splácel další úvěr. Byl již zadlužený celou řadou úvěrů, se splátkami téměř 11 tis Kč měsíčně, a již v době žádosti vykazoval delikventní chování, a to maximální delikvenci, jak si banka sama ohodnotila. Tvrzený příjem nebyl ničím podložen, a z ničeho ověřen, a ani sama banka jeho výši nevěřila žalovanému ani jako možnou, které by vůbec byl schopen dosahovat, a to byť hypoteticky dle jejího modelu. To, co si sama vymodelovala, pak bylo čistým předpokladem a možností, jak sama popisuje v podkladu k tomuto procesu.

14. Právně měla být uzavřena mezi žalovaným a bankou smlouva o spotřebitelském úvěru dle zák. č. 257/2016 Sb. (dále jen z. s. ú.). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je toto již i výslovně uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

17. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. Ani s poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy, natož pokud k uzavření smlouvy došlo až po uvedeném datu.

18. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

19. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

20. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

21. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách.

22. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

23. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost zjistit jak příjmy, tak ale i výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Jelikož se předchůdkyně žalobkyně soustředila na jakési modelové a hypoteticky možné příjmy žalovaného, namísto toto, aby žádala doložit, jakého příjmu žalovaný skutečně dosahuje, a toto prověřila, a to zejména za situace, kdy jeho výdaje, které sám uvedl, byly značné, a stávající zadlužení vysoké a s delikvencí, nedostála svým povinnostem.

24. Smlouva, z níž nyní žalobkyně nárokuje plnění, tak nemohla být podle § 87 odst. 1 z. s. ú. platně uzavřena. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto při poskytnuté jistině 20 000 Kč uložil žalovanému vrátit částku 17 262 Kč, když dosud dle podkladů žalobkyně uhradil žalovaný 2 238 Kč, a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Zbývá tak z této smlouvy k vypořádání právě tato částka, která dosud vrácena nebyla. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

25. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění, která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

26. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

27. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

28. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

29. Ve zde souzeném případě platby žalovaného velmi záhy zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

30. V tomto případě splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

31. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu.

32. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

33. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok. Nelze jí přiznat s odkazem na shora uvedené nejen neplatnou smlouvou smluvené nároky, ale ani úrok z prodlení, ke kterému dosud nedošlo.

34. Ze stejného důvodu pak soud nepřiznal ani náklady řízení, neboť namísto žaloby na stanovení splatnosti za shora popsaných okolností, kdy byla uzavřena smlouva, aniž by byla patřičně zkoumána (a žalobkyně o tom měla doklady) úvěruschopnost žalovaného, byla žalována pohledávka, která dosud vůbec nebyla splatná. Žalobkyně, i když jí byla přiznána jistina, žalovala plnění, které dosud nebyl povinen žalovaný platit, a tato povinnost mu teprve na základě tohoto rozhodnutí vznikne. Nelze tak ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. dovodit, že by žalobkyně měla v řízení úspěch, resp. alespoň větší úspěch než žalovaný. Byl jí přisouzen jen jediný, a dosud nesplatný nárok, v podstatě nyní dosáhla určení splatnosti, které měla žalovat dříve a jako první, a podle něho pak splatnou pohledávku. Ohledně takové by pak byla procesně úspěšná, takto je úspěch stran nejméně srovnatelný, když žalovanému je teprve nyní stanoveno, kdy má vrátit, a to jen jistinu, nikoliv zaplatit smluvní nároky, a že tak má učinit až v budoucnu. Pokud toto dodrží, splní řádně jedinou povinnost, která mu na základě tvrzené úvěrové smlouvy vůbec vznikla, a žádného porušení povinností se vůbec nedopustí. Žalobkyně zde vymáhala nárok, který dosud ani (splatný, vymahatelný) neměla.

Poučení