13 C 118/2023-26

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 45 632,19 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 15 180,01 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do dalších 4 893,78 Kč na jistině, jakož i co do všech dalších nároků a co do příslušenství, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

IV. Žalobkyně je povinna doplatit České republice – Okresnímu soudu v Liberci na soudním poplatku částku 609,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně dne [datum] zahájila formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu řízení, ve kterém se domáhala nároků ze smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný uzavřel s její právní předchůdkyní [právnická osoba] dne [datum], a které od ní žalobkyně nabyla postoupením. Smlouva o postoupení byla uzavřena nejprve [datum] rámcová, pohledávky za žalovaným byly pak postoupeny na ni navazující dílčí smlouvou z [datum] a postoupení se stalo účinným okamžikem zaplacení ceny za ně.

2. Ke smlouvě o úvěru žalobkyně tvrdila, že na jejím základě žalovaný obdržel hotovost 25 000 Kč, kterou převzal v místě svého bydliště, což podpisem smlouvy potvrdil. Její přílohu tvořil předpis splátek a žalovaný byl podle smlouvy povinen jistinu spolu s příslušenstvím ve výši dalších 21 480 Kč splatit ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč, splatnost první byla do měsíce od podpisu smlouvy a celý úvěr měl být doplacen [datum].

3. V částce 21 480 Kč je zahrnut kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek. Žalobkyně poukazovala na stanovisko NS ČR Cpjn 203/2013, kdy poplatek za správu úvěru není neurčitý jen proto, že neobsahuje výčet činností, za které byl ujednán, a podle kterého se na tato ujednání nevztahuje požadavek rovnováhy v právech a povinnostech stran. Podle žalobkyně je třeba tyto závěry aplikovat i na odměnu za inkaso splátek, které je obdobou poplatku za správu úvěru či za jeho sjednání.

4. Konkrétně žalobkyně nárokovala s ohledem na zaplacenou částku žalovaným v celkové výši 9 819,99 Kč, která odpovídá, jak tvrdila, dvěma řádně uhrazeným splátkám, a ze které použila na jistinu 4 926,21 Kč a na příslušenství 4 893,78 Kč, nadále dlužnou jistinu 20 073,79 Kč. Kromě ní nárokovala 1 542,67 Kč na kapitalizovaném smluvním úroku za období od 1. dne prodlení [datum] do [datum] při sazbě 15 % ročně z dlužné jistiny 20 073,79 Kč. Dále učinila žalobkyně předmětem řízení nesplacený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 661,89 Kč, nesplacené náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 832,38 Kč a nesplacený inkasní poplatek ve výši 3 549,28 Kč. K těmto částkám připočetla na smluvním úroku za období po konečné splatnosti dalších 4 231,99 Kč za období od [datum] do [datum] s tím, že celkově vedle dlužné jistiny jde tedy o dalších 20 818,21 Kč, které žalovaný dluží.

5. Rovněž nárokovala zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po účinnosti postoupení, tj. od [datum] ve výši 8,25 % ročně z dlužné jistiny 20 073,79 Kč do zaplacení, jakož i kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši dalších 2 327,60 Kč s tím, že ten byl vypočten ode dne po splatnosti, tj. od [datum] do posledního dne splácení [datum] z dlužné jistiny. Dále uplatnila na nákladech mimosoudního vymáhání 217 Kč za osobní návštěvu žalovaného a smluvní pokutu 10 297,85 Kč odůvodněnou sjednanou sazbou 0,1 % denně z dlužné částky, která tak byla vypočtena z jistiny 20 073,79 Kč za období od 1. dne prodlení [datum] do [datum] s tím, že žalobkyně nárokuje jen její část, aby nevymizela zajišťovací funkce, a bylo dodrženo omezení dle § 122 zák. č. 257/2016 Sb.

6. K výzvě soudu, aby žalobkyně uvedla k posouzení úvěruschopnosti žalovaného konkrétní příjmy a konkrétní výdaje včetně jejich zdrojů, a tvrdila úvahu ohledně schopnosti splácet, kterou by soud mohl přezkoumat, doplnila žalobkyně, že vycházeno bylo z žádosti o úvěr, kde žalovaný popsal své osobní poměry. Tvrdila, že žalovaný uvedl údaje o zaměstnání, výši příjmů, výši výdajů i ostatní závazky. Podpisem potvrdil, že uváděné údaje jsou správné. Konkrétně žalobkyně uvedla, že žalovaný uvedl celkové měsíční příjmy 37 780 Kč a celkové měsíční výdaje 15 000 Kč, které zahrnují náklady na bydlení i energie, dopravu, jídlo, osobní náklady a rovněž splátky jiného úvěru. Předchůdkyně žalobkyně si vyžádala pracovní smlouvu, výplatní pásky za poslední dva měsíce, kdy v říjnu šlo o 35 390 Kč a v listopadu pak o 51 240 Kč, a rovněž si ověřila z výpisu účtu žalovaného mzdu za posledních 5 měsíců. Na tomto základě, kdy žalovaný neměl záznam v insolvenčním rejstříku, bylo vyhodnoceno, že žádaný úvěr je žalovaný schopen splácet.

7. Dále žalobkyně dotvrdila, že kromě smluvního úroku 2 407 Kč za sjednanou dobu měl žalovaný za poskytnutí úvěru zaplatit poplatek 12 250 Kč, uhradit náklady na vyhodnocení úvěru 2 323 Kč a na inkasním poplatku zaplatit 4 500 Kč. Rozklad splátek na 14 měsíců lze odvodit od úvěru na 10 000 Kč dle přílohy [číslo] ke smlouvě, i když se o tuto výši nejedná, a co tím konkrétně chtěla žalobkyně tedy sdělit, vysvětleno nebylo. Dále tvrdila jen, že jelikož na smluvní úrok byla použita žalobkyní částka 864,33 Kč (proč právě tato ale zjistit nelze, a na to se soud ptal), zbývá z částky 2 407 Kč dosud dlužných 1 542,67 Kč. Na poplatek za poskytnutí úvěru byla použita částka 2 588,11 Kč (kde opět není vysvětleno, odkud se právě tato částka vzala), proto z celkových 12 250 Kč zbývá 9 661,89 Kč, a na náklady za vyhodnocení úvěru z celkových 2 223 Kč bylo použito 490,62 Kč (totéž), čímž dluh klesl na 1 832,38 Kč a na inkasním poplatku v původní výši 4 500 Kč po použití 950,72 Kč (totéž) zbylo dlužných 3 549,28 Kč. Proč byly použity právě tyto částky, a právě na tyto dílčí nároky, žalobkyně nijak blíže nevysvětlila, žádná tvrzení, která by bylo možno ověřit, v tomto směru soudu předestřena vůbec nebyla.

8. Takto byla podle žalobkyně bez bližšího vysvětlení spotřebována zaplacená částka 4 893,78 Kč, kam bylo použito zbývajících 4 926,21 Kč žalobkyně přímo netvrdila, nicméně o tuto sumu bylo žalováno méně na poskytnuté jistině. Žalobkyně dále uvedla, že se pokoušela o mimosoudní řešení a náklady, o kterých žalovaného informovala dopisem z [datum], nárokuje jen částečně, právě v rozsahu 217 Kč za cestu terénního pracovníka za žalovaným [datum], kdy se jedná o průměrné náklady na PHM a jeho čas.

9. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. Tedy ani nemohl učinit rozhodné skutečnosti nespornými. Soud ve věci jednal v nepřítomnosti obou stran, neboť právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil.

10. Soud tak prováděl důkazy, které navrhla a předložila žalobkyně, a to v prvé řadě k existenci a platnosti úvěrové smlouvy. Ze žádosti o půjčku, která je vyhotovena formou předtisku k doplňování, vyplývá, že žalovaný dne [datum] uvedl, že je od [datum] zaměstnán, předložil pracovní smlouvu, výplatní pásky a výpis z účtu. Kromě mzdy 39 780 Kč a čistého příjmu 37 780 Kč (proč se tyto částky liší není zřejmé) ve formuláři uvedl, že za bydlení a energie vydává 4 000 Kč, za osobní náklady včetně jídla a dopravy vydá dalších 7 000 Kč a měsíčně platí na stávajících půjčkách 4 000 Kč. Vyplnil, že bydlí v nájmu v rodinném domě (což vzbuzuje pochybnosti, zda výdaj jen 4 000 Kč může být reálný), je ženatý, a nemá žádnou vyživovací povinnost. Uvedeno je i to, že srážkami ze mzdy jsou spláceny žalované či exekučně vymáhané částky, což mělo být ověřeno, přitom nad těmito údaji je prohlášení o tom, že není ani žalován, ani v exekuci, což se vylučuje. V rozporu s tím je pak proškrtnuta i část formuláře určená pro seznam věřitelů a dluhů s tím, že tyto jsou údajně doplaceny. To však odporuje nejen srážkám, které měly být ověřovány, ale i samotnému prohlášení ohledně výdajů, kde je uvedeno, že na dluhy jde částka 4 000 Kč měsíčně, zda to však jsou ony dluhy exekuční, srážené, či ještě jiné, nelze zjistit, a rozhodně nemohou obstát bez dalšího takováto tvrzení vedle sebe. Závazky v každém případě žalovaný v době žádosti měl, a to nesplacené, což sám vyplnil, a tvrdila to i sama žalobkyně. Kolik jich ale tedy měl, a jak velkou částku skutečně vynakládal na dluhy, nelze ze žádosti bez pochybností zjistit. Nepochybné je, že se dostal do situace, kdy mu bylo sráženo ze mzdy, což naznačuje i problémy se splácením dosavadních závazků.

11. Z předložené pracovní smlouvy z [datum] vyplývá, že žalovaný měl sjednaný nástup do práce u [právnická osoba] od [datum]. Z výplatní pásky za říjen [rok] vyplývá čistý příjem 34 094 Kč, a z pásky za listopad pak při roční mimořádné odměně 50 214 Kč, které měly být žalovanému poukázány. Z výpisu z účtu pořízeného přes internetbanking, kde není přímo vidět jeho majitel, a který byl pořízen čistě pro příjmy vyplacené výše uvedenou společností (filtrován), lze zjistit, že žalovanému poukázala společnost [právnická osoba] v říjnu 2019 částku 33 114 Kč, v září pak 24 998 Kč a v srpnu 32 735 Kč. Jelikož se na něm dále nachází i výše zjištěné platby z výplatních pásek, lze dovodit, že jde o výpis žalovaného. Výpis ale nebyl bohužel předložen bez filtrace tak, aby si z něho bylo možné udělat představu, jaká je celková finanční situace žalovaného, jak skutečně hospodaří, a s jakým plusovým či záporným skóre účet měsíčně končí. Nelze zjistit, kolik žalovaný pravidelně platí na zásadních výdajích, k nimž nic bližšího zjištěno ani dokládáno nebylo, a stejně tak, kolik a jakých dalších obdobných závazků případně skutečně platí, což je zpravidla vše z výpisů z účtů patrné.

12. V tomto směru se žalobkyně spokojila pouze s celkovou částkou všech údajných výdajů 15 000 Kč, které by však měly zahrnovat jak zásadní výdaje spočívající v bydlení a energiích, tak i vše ostatní včetně jiných úvěrových splátek. Částka však již na první pohled nepůsobí věrohodně a rozhodně měla být blíže prověřena. Nájem i energie za bydlení v rodinném domě ve výši 4 000 Kč celkem neodpovídají situaci, kdy běžné výdaje za bydlení bývají spíše trojnásobné až čtyřnásobné, a to jen za byt. Byť nelze vyloučit, že si žalovaný sjednal extrémně výhodné bydlení, měl tento výdaj poskytovatel úvěru rozhodně prověřit. Tvoří zpravidla jeden z největších výdajů, a nebývá jen v takového výši. Tím spíše bylo na místě se zabývat i výdajovou stránkou, pokud žalovaný i při poměrně dobrých příjmech ze zaměstnání, dle výpisu 25 – 35 tis. Kč měsíčně stejně potřeboval řešit dalším úvěrem částku„ pouhých“ 25 000 Kč, kterou tedy zjevně nebyl schopen z příjmu našetřit, a především se byl kvůli ní ochotný zavázat zaplatit celkově bez sankcí 46 480 Kč za pouhý rok a dva měsíce splácení. Již jen tyto údaje vedou nutně k závěru, že buď žalovaný vůbec není schopen relevantně vyhodnotit náklady takového úvěru, nemá představu o hodnotě peněz a obvyklých sazbách, anebo musel být v zásadní tísni, která ho k podpisu smlouvy o takovém obsahu přiměla.

13. Z výše uvedených dokumentů, které jediné byly k poměrům žalovaného předloženy, dle názoru soudu nelze učinit odpovídající a doklady skutečně podloženou úvahu o tom, kolik reálně měsíčně žalovanému pravidelně zbývá, a zda je schopen bez pochybností úvěr ve výši dalších několika tisíc měsíčně splácet. To, že není v insolvenci, je zcela základní kritérium, spíše první podmínka úvěru vůbec. Druhou je pak absence exekuce, či srážky ze mzdy, které zde byly řešeny, ale rovněž nedořešeny. Nejméně měl dlužník srážky před tím, než o půjčku žádal, a toto také nebylo nijak osvětleno, aby se dalo zjistit, jak si skutečně finančně stojí, a jak a proč je schopen dostát svým závazkům. Byť zde byl zjištěn pravidelný a slušný příjem ze zaměstnání, samo o sobě ani průměrných 30 tis Kč měsíčně bez dalšího neznamená, že tu nejsou takové výdaje anebo takový způsob hospodaření a vydávání prostředků, že toto bude na splátku ve sjednávané výši stačit, a lze tedy učinit relevantní závěr, tím spíše, pokud se již dříve dostal žadatel do exekuce. Mohlo to tak být, ale nemuselo, a stejně jako nyní„ spekuluje“ soud, nutně spekuloval i poskytovatel úvěru, pokud jen na tom základě, který zjistil, úvěr žalovanému poskytl.

14. Smlouva o úvěru, která byla k důkazu rovněž provedena, je také předtisk, do kterého pod jeho [číslo] vepsal žalovaný nebo zástupce poskytovatele jen konkrétní osobní údaje, výši úvěru 25 000 Kč a další úhrady ve výši 21 480 Kč, které je povinen žalovaný zaplatit. Konkrétně je uveden úrok v celkové výši 2 407 Kč, úhrada za poskytnutí úvěru 12 250 Kč, náklady na vyhodnocení ve výši 2 323 Kč a za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti dlužníka pak 4 500 Kč. Doba trvání úvěru je doplněna na 14 měsíců, kdy výše každé splátky činí 3 320 Kč, první je splatná do měsíce od podpisu a každá další pak do měsíce od předchozí platby. Placení v hotovosti a konkrétní mechanismus je ve smlouvě přímo předtištěn, smlouva je rovnou na něj nastavená. Žádnou možnost volby pak její formulář neobsahuje. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas, je předtištěna smluvní pokuta 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, která je splatná v den následující po dni prodlení. Maximálně lze uložit za každou jednotlivou splátku 500 Kč. Ve smlouvě je rovněž předtištěno, že dlužník podpisem potvrzuje, že převzal v hotovosti od věřitele celkovou částku úvěru a při 14 měsících činí úroková sazba 15 % ročně, RPSN pak 272,44 %. Formulář je podepsaný žalovaným [datum].

15. Za podpisovou částí smlouvy je pak připojena příloha s předpisem splátek pro různé výše úvěru. Při částce 10 000 Kč jistiny a 14 měsících činí ze splátky inkasní poplatek 9,68 %, náklady na vyhodnocení úvěru 5 %, poplatek za poskytnutí úvěru 26,36 %, které jsou konstantní, procento, kolik jde na jistinu a kolik na úrok, se mění, kdy na úrok jde více jak 9 % v první splátce a téměř 50 % pak na jistinu, v poslední splátce již jde na úrok jen necelé 1 % a na jistinu cca 58 %. Zda odkazem na tento rozpis žalobkyně dovozovala, že si soud má spočítat, kolik jde kdy na co, což není zcela jasné z jejího písemného podání, pak je na samotné žalobkyni, aby tvrdila a vysvětlila, jak konkrétně dospěla k té které částce a proč, o kterou ponížila ten který nárok konkrétně. Soud to za ni počítat a vytvářet popis skutku nebude a nemůže činit. Až když žalobkyně předestře natolik konkrétní tvrzení, aby je bylo možné ověřit a přepočítat, pak soud provede takovou kontrolu správnosti tvrzené výše dosud dlužné částky (všech dílčích částek), v návaznosti na provedené důkazy, a to co bylo tedy mj. i o zápočtu na tu kterou položku skutečně ujednáno.

16. Soud provedl rovněž důkaz rámcovou smlouvou o postupování pohledávek ze [datum], ze které zjistil, že žalobkyně jako postupník uzavřela smlouvu s postupitelem [právnická osoba], a to na dobu jednoho roku od [datum] do [datum] s případným automatickým prodloužením. Touto smlouvou se zavázala postupovat žalobkyni pohledávky ze smluv o spotřebitelském či podnikatelském úvěru. V rámcové smlouvě strany domluvily průběhy jednotlivých transakcí předávání podkladů a způsob placení, jakož i informování dlužníků. Z dodatku [číslo] z [datum] k rámcové smlouvě bylo dále zjištěno, že strany konkretizovaly, že předmětem postoupení jsou kromě jistiny i řádné úroky, poplatky a že na postupníka přechází případně i vše další.

17. Z dílčí smlouvy o postoupení z [datum] včetně přílohy [číslo] ve které je uvedena smlouva [číslo] za žalovaným vyplývá, že došlo k postoupení v návaznosti na výše uvedenou rámcovou smlouvu konkrétní várky pohledávek. Z potvrzení o provedení transakce [datum] pod [variabilní symbol] vyplývá, že žalobkyně ze svého účtu zaslala neznámou částku (začerněno), kdy není vidět majitel protiúčtu, a ve zprávě příjemci je uvedeno [anonymizována dvě slova] – úhrada portfolia. Uvedený VS se neobjevuje nikde na dílčí smlouvě o postoupení pohledávek. Současně však žalobkyně předložila i oznámení postupitelky o postoupení ze dne [datum] adresované žalovanému, které bylo sepsáno přímo původní věřitelkou. Zejména z této listiny lze tedy učinit jednoznačný závěr, že [datum] skutečně došlo k postoupení pohledávek za žalovaným z tvrzené úvěrové smlouvy [číslo] na žalobkyni.

18. Právně byla uzavřena mezi žalovaným a bankou smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaný podepsal jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel (toto z ničeho nevyplývá). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

21. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

22. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

23. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

24. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

25. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl„ rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách.

26. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

27. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost zjistit jak příjmy, tak ale i výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Jelikož se předchůdkyně žalobkyně soustředila čistě jen na příjmy žalovaného, a zatímco jim věnovala dostatečnou pozornost, na výdaje a nesrovnalosti v nich jednak nereflektovala, a jednak je neměla naprosto nijak doložené. Přitom již jen z tvrzeného minimálního výdaje za bydlení v pronajatém rodinném domě, kde by výdaje měly být naopak značné, plynuly jasné pochybnosti o tom, zda výdaje nejsou cíleně podhodnoceny. Stejně tak se nezabývala vůbec otázkou exekučních srážek, tím, proč nebyly plněny dobrovolně dřívější dluhy, a stejně tak ani tím, kolik žalovaný ještě skutečně dluží a splácí, přestože údaje vyplněné v žádosti byly rozporuplné.

28. Doklady nebyly vyžádány i přes výše uvedené k výdajům žádné, předchůdkyně žalobkyně na toto rezignovala zcela. Přitom nebyl žádný důvod, aby se stejnou pečlivostí jako příjmy ze zaměstnání, neprověřila bankovní výpisy bez filtrace a tedy bez omezení jen na příjmy od zaměstnavatele. Zde by si udělala mnohem přesnější představu, jak si žalovaný stojí, a tedy by její posouzení mohlo být poté objektivní. Nabízí se i otázka, když byly výpisy z účtu jednoduše k dispozici, proč se čemukoliv jinému předchůdkyně žalobkyně v podstatě cíleně vyhnula, nechala si předložit jen příjmy, a zda neupřednostnila nevědomost ohledně výdajů a svůj zájem na poskytnutí úvěru před zjištěním skutečné situace dlužníka.

29. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, když se výdajům a nich rozporuplným údajům nevěnovala při posuzování vůbec, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem.

30. Soud proto při poskytnuté jistině 25 000 Kč uložil žalovanému vrátit částku 15 180,01 Kč, když dosud dle žalobkyně uhradil žalovaný 9 819,99 Kč, a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Zbývá tak z této smlouvy k vypořádání právě částka 15 180,01 Kč, která dosud vrácena nebyla. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

31. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění, která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

32. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

33. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

34. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

35. Ve zde souzeném případě platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

36. V tomto případě splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

37. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu.

38. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

39. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok.

40. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při poskytnutí zápůjčky 25 000 Kč za rok a dva měsíce splatné, není možné akceptovat úhradu částky dalších 21 480 Kč, která téměř dosahuje zapůjčené jistiny. Jde tu o tak zjevný nepoměr, o čemž svědčí i RPSN ve výši 272,44 % ročně, že onen„ poplatek“ za poskytnutí úvěru, jak je částka přímo i označována poskytovatelkou a žalobkyní, skládající se z úroků a dalších odměn, již nelze považovat za mravný.

41. Předchůdkyně žalobkyně sice sjednala smlouvu, ve které je úroková sazba 15 % p. a., byť je vysoká a násobně převyšuje sazby, za které v rozhodné době půjčovaly banky dle statistik (arad) zveřejňovaných ČSÚ (průměr 8,6 % p. a. v roce 2019), nicméně této sazby a částky 2 407 Kč, kterou by soud případně akceptoval, dosáhla jen proto, že část toho, co jí ve skutečnosti žalovaný zaplatí za poskytnutí prostředků na sjednanou krátkou dobu, představují další platby v naprosto neúměrné výši, a které v součtu dosahují spolu s úrokem v podstatě téměř výše jistiny, která je dlužníkovi poskytnuta. Tyto platby umožňují účelovým rozdělením do více odměn a„ kolonek“ jaksi uměle a vizuálně snížit a učinit snesitelnou výši odměny v podobě úroku, které se poskytovateli úvěru dostává, a která by jinak, jako celek, neobstála.

42. Jestliže by byl úrok jako odměna za půjčení peněz sjednán ve výši cca 86 %, které představuje 21 480 Kč navíc zaplacených k 25 000 Kč půjčovaným, je zřejmé, že by smlouva byla jako lichvářská a nemravná rovnou označena kdykoliv za neplatnou. Poté, co takto začala soudní praxe k odměně za půjčení peněz přistupovat, a z nepřiměřených sazeb úroků dovozovat neplatnost smluv, objevily se nové formuláře a smlouvy, kde je vedle nemalého úroku, v násobku či násobcích bankovních úvěrů, vymezeno účelově jakési další plnění formou různých vágních poplatků či odměn, které ale vesměs nekryjí žádnou konkrétní službu, které se spotřebiteli dostává, a v podstatě jen maskují, že se jedná o opět jen o finanční profit z půjčení samotného.

43. I kdyby soud vzal jen 2 407 Kč kapitalizovaného úroku a úhrady za poskytnutí úvěru ve výši dalších 12 250 Kč, kdy obojí je ale odměnou za poskytnutí peněz, pak jde při částce 14 657 Kč celkem, i tak o 59 %, které by nemohly obstát, a nikdo by o tom nepochyboval. I při přepočtu za 14 měsíců na rok by se jednalo o cca 51 % p. a. úroku, který by žádný soud nepřiznal. Žalobkyně ovšem takovou částku nárokuje právě na odměně za půjčení celkem, která může mít nejen podobu úroku, ale i konkrétní částky, ať již jde o kapitalizovaný úrok, anebo prostě přímo sjednanou paušální částku. Rozložením oné odměny za půjčení na slušný a přijatelný úrok, a do jakési další odměny, nemravné svou výši i bez připočtení úroku, nelze docílit stavu, kdy částky budou mechanicky přiznány v rozporu s judikaturní praxí. Již jen tento postup sám o sobě, který byl předchůdkyní žalobkyně nastaven, není akceptovatelný.

44. Účelovost a nemravnost postupu potvrzuje i argumentace žalobkyně již v samotné žalobě, kde rovnou zdůrazňuje, jak se na další jí požadované platby nevztahuje přiměřenost, a že není jaksi povinna objasnit, co další poplatky vlastně kryjí za službu. Ovšem úhrada za poskytnutí úvěru, je svou podstatou odměnou za půjčení prostředků, o nic jiného se nejedná, a jde o totožné plnění jako samotný řádný úrok. Obcházet takovým způsobem lichvářsky nastavenou a nemravnou odměnu, a učinit soud pouhou kolonkou„ bezzubým“, neumožňuje ani výše citované Cpjn žalobkyní, a je to i v něm poznamenáno.

45. Ve stanovisku Nejvyššího soudu Cpjn 203/2013, soud shrnul, že přiměřenost ceny plnění a nemožnost jejího přezkumu neznamená, že ujednání nemůže být nemravné, a tedy neplatné z tohoto důvodu. Nejvyšší soud v bodu 24 Stanoviska výslovně uvádí, že soudní přezkum ujednání o ceně plnění, tedy (tehdy) dle § 56 odst. 2 obč. zák., je vyloučen pouze z hlediska požadavku přiměřenosti, jak jej vymezuje ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kdy soudní přezkum naplnění ostatních požadavků na platnost právního úkonu ustanovením § 56 odst. 2 obč. zák. není nijak omezen. A bod 25 uzavírá tím, že je-li přípustné se o něčem dohodnout, neznamená to automaticky, že taková dohoda musí být platná.

46. Tímto stanoviskem tak nebyla popřena ostatní judikatura ohledně lichvářských smluv, ani znemožněno, aby soud posoudil mravnost ujednání, a nadále byl chráněn celospolečenský zájem. Jestliže ujednání z hlediska dobrých mravů neobstojí, citované Cpjn na tom nic nemění. A platí to nejen pro úroky a odměnu jakoukoliv formou za samotné půjčení finančních prostředků, tak pro celkové finanční požadavky a další ujednání. A to zejména včetně nanucených předražených služeb, kde si spotřebitel nemůže zvolit, ale jsou rovnou pevnou součástí předtištěné smlouvy.

47. To je případ inkasního poplatku, kdy hotovostní inkaso ve výši 4 500 Kč činí dalších 18 % z celé půjčené částky, aniž by však smlouva umožňovala jakýkoliv jiný způsob platby. Přestože běžné jsou platby bezhotovostní, a čekání v určitý den doma na výběrčího, je diskomfortem, smlouva žádnou variantu ve formuláři, aby si mohl spotřebitel zvolit úhradu převodem či jinak bezhotovostně, vůbec nemá. Jak se pak i řeší to, že dlužník nebyl zastižen v konkrétní dobu, není jasné, a celkově smysl takového procesu, zejména s ohledem na běžné platební metody dneška, uniká. Přesto je takto spotřebiteli vnucena služba za značnou úhradu, a to ještě velmi nepraktická, která ho i omezuje. A to nejen tím, že by měl patrně v průběhu dne čekat na výběrčí osobu, ale musí si i nachystat hotovost. Samotnému spotřebiteli toto nepřináší nic než další zátěž, přesto by si za ni měl značně připlatit.

48. I v porovnání s poplatkem za vedení účtu, který je obvyklý a kryje právě přijetí a zaúčtování platby na úvěrový účet dlužníka, taková platba těžko obstojí. Odvíjí se vždy od reálné doby, zde 14 měsíců, a jde o částky v desítkách korun měsíčně, maximálně kolem jedné stokoruny, či o něco více, a zákazník ale dostává pravidelný výpis za tento poplatek, má běžně přístup k účtu elektronickou formou, může si tisknout informace atd. Je mu shrnuto poskytována možnost pohodlně platit a mít kdykoliv informace a přehled, je-li mu takto účtováno.

49. Ono inkaso zde by mělo čistě za výběr představovat více jak 320 Kč měsíčně, přitom sama žalobkyně uvádí, že návštěva v místě bydliště vyjde na jí zkalkulovaných 217 Kč, a dlužníkovi se dostává jen omezení, namísto komfortního bezhotovostního splácení a vedení úvěrového účtu. Kromě toho za odkazovanou podpisovou částí smlouvy v příloze s předpisem splátek pro různé výše úvěru činí při částce 10 000 Kč jistiny ale stejných 14 měsících, a tedy stejném počtu výběrů, inkasní poplatek 9,68 % splátky. Toto procento tak odpovídá i zde účtované měsíční částce, přestože návštěva je stále stejná, jde o náklady na ni, a s výší úvěru nesouvisí. Při tomto procentuálním mechanizmu, však přestává být nákladovým kritériem, ale nutně je dalším zdrojem výdělku, kde ti spotřebitelé, co čerpají vyšší úvěr, na této platbě tedy přeplácí, a je generován další zisk poskytovatele úvěru.

50. Dalších 2 323 Kč pak mají obnášet náklady na vyhodnocení úvěru. Jaké konkrétní náklady to jsou, žalobkyně nijak neuvádí, přestože platbu označuje skutečně jako náhradu nákladů, nikoliv smluvní poplatek. Zpracování úvěru přitom vyžaduje tisícové částky u úvěrů hypotečních, kde je množství podkladů i náročnost jejich zpracování zcela nesrovnatelná. Předchůdkyně žalobkyně přitom nedělá nic nestandardního než kontrolu údajů ze žádosti, kterých kontrolovala poskrovnu.

51. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle značného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících.

52. I u tvrzených nákladů na vyhodnocení pak platí stejná argumentace jako u inkasního poplatku. Jestliže jsou stanoveny jako procentuální podíl ze splátky (a toto i dle odkazovaného rozpisu pro půjčení 10 tis. Kč odpovídá na 14 měsíců), pak nejde o náklady, skutečné náklady, ale jde o další zisk, kdy zkoumání úvěruschopnosti je rozsahově v základu stejné jak pro 10 tis. Kč, tak pro 20 nebo 25 tis. Kč. Předchůdkyně žalobkyně tak vytvořila toliko strukturovanou skladbu položek, ze kterých profituje, aby rozmělnila celkovou stěží uvěřitelnou částku, kterou za 14 měsíců za půjčení získá. Tyto odměny pak sjednává zjevně standardně, procentuálním mechanizmem, a je to tedy pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem zmíněných 80 - 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

53. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou. Akceptovat, že pouhým rozdělením do více kolonek a údajných dalších odměn jiného druhu, se tato hranice lichvářských smluv může neomezeně posunout a popřít vše, co bylo projudikováno, by bylo schválením, že postačuje rozhodnutí soudů vyšších stupňů včetně Ústavního soudu, triviálně učinit neakceschopným dostát potřebné ochraně základních pravidel, a pouhým rozdělením částky a kumulací pseudoslužeb a pseudonákladů je obejít.

54. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na„ úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel ve skutečnosti rozvrhne.

55. V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 Nejvyšší soud kromě toho, že zasáhl právě pro závažnost situace výjimečně až v exekučním řízení, výslovně v odůvodnění mj. uvedl, byť ve vztahu k úroku z prodlení, že jeho výrazná výše, pokud vzhledem k okolnostem již neplní primární funkci, způsobuje neplatnost, neboť má zneužívající charakter. Jestliže„ poplatek“ za půjčení složený vedle úroku z dalších jakýchsi odměn za údajné služby obecných názvů s vysokými platbami, dosahuje téměř půjčené částky, a primárně nejde o žádnou konkrétní službu, které by se vůbec dostávalo spotřebiteli, natož je-li mu vnucena bez možnosti si ji nebrat, nemůže plnit žádnou funkci, ale jde jen o ono zneužití. Namísto úroku v sazbě, která by neprošla, jsou účtovány nevysvětlené a patrně nevysvětlitelné položky, aby jasně nemravná výše odměny za půjčení byla rozmělněna, což nemůže obstát, ani požívat právní ochrany. Z hlediska podstaty a mravnosti jde stále o totéž, jako u nepřiměřeného úroku z prodlení, či úroku řádného jako odměny, o kterých řada rozhodnutí Nejvyššího soudu hovoří.

56. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl,„ rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto rovněž zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

57. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro vnucené přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

58. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

59. Kromě toho tím, že žalobkyně neposkytla rozklad splátek tak, jak byly původně ujednány, nelze ani zjistit, kdy a ohledně jaké částky mělo nastat prodlení, nejen kolik se aktuálně po prodlení s tou kterou splátkou mělo dlužit na tom kterém nároku. Tím pádem není ani možné stanovit ale sazby úroků z prodlení s konkrétními částkami, kdy právě k datu původního prodlení s konkrétním nárokem se stanoví i sazba úroku, a ta je nadále zachována bez ohledu na to, od kdy je pak úrok nárokován. Nelze přiznat jinou sazbu, než jaká byla v době prodlení, a pokud k tomu chybí dostatečná tvrzení, která neumožňují porovnat to, co je konkrétně žalováno s tím, kdy nastalo prodlení a s jakým nárokem konkrétně v jaké konkrétní výši, nelze ani posoudit, a tedy ani přiznat úrok z prodlení, protože soudu není umožněno učinit závěr nejen o sazbě úroku, na který vznikl skutečně nárok, ale ani o konkrétní částce, se kterou byl dlužník v prodlení ke konkrétnímu datu. Nepochybně není povinností soudu, aby stvořil za pomoci kalkulačky celý splátkový kalendář, a jistě ne, aby určoval, kam a kolik žalobkyně započetla, resp. měla by, pokud taková tvrzení sama alespoň k výzvě soudu neposkytne.

60. I kdyby tedy smlouva nebyla absolutně neplatná zcela, což by s ohledem na okolnosti, za kterých již byla uzavřena, co v ní bylo pevně nastaveno, tak být mělo, i pokud by nebyla snad shledána neplatnost podle § 87 z. s. ú., ale byly by neplatné jen platby další platby a náklady za půjčení, není možné zjistit s ohledem na absenci tvrzení, kdy a s čím nastalo konkrétně prodlení a co a v jakém rozsahu dle původního plánu splátek bylo zaplaceno. Tedy ani sazbu úroku z prodlení, a ani na tomto nároku, který by mohl případně k přiznání vedle jistiny zbývat, by nebylo možné vyhovět. Že po poslední splátce již nastalo prodlení s celou dlužnou částkou není pro věc rozhodné, byť to zjednodušuje žalobní konstrukci. S koncem prvního jednání pak nastala tzv. zákonná koncentrace řízení, která se vztahuje i na nepřítomného účastníka, a na absentujících tvrzeních či důkazech nelze ani později nic změnit. Výsledek by byl tedy shodný, co do přiznané částky, a bez příslušenství.

61. Pokud jde o nárokované náklady vymáhání, pak to, že žalobkyně zašle dopis, kde jakousi výši, kterou bude v případě nezaplacení nárokovat, oznámí žalovanému, není právním jednáním, ze kterého by mu vznikala taková povinnost. Nejde o smluvní ujednání, a„ vnutit“ takovou povinnost jednostranně žalobkyně nemůže. Předmětem činnosti žalobkyně pak je nakupování a vymáhání pohledávek, kde náklady s tím spojené, jsou náklady, které je své činnosti každý podnikatel v určité výši vynakládá. I kdyby se toto hledisko mělo popřít, pak by žalobkyně musela nejen tvrdit, ale i prokázat, že náklady skutečně vynaložila, a v jaké výši. K tomu podklady neposkytla, a jednání, kde by mohla být poučena, se neúčastnila. Primárně však za situace takto uzavřené smlouvy měla směřovat k dohodě o tom, kdy a jak bude vrácena dlužná jistina, a pokud dohoda nebyla možná, pak do soudního řízení, kde by byla splatnost určena. Nárok na vymáhání částky, resp. náklady na to vynaložené v předsoudní fázi lze jen těžko přenést na žalovaného.

62. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěšnější žalovaný z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté, kterému však žádné náklady nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.

63. Posledním výrokem rozsudku soud uložil žalobkyni doplatit soudní poplatek, neboť na něm zaplatila pouze částku 1 216 Kč a tvrdila, že kromě částky 30 371,64 Kč žaluje již jen příslušenství. Toto se však v průběhu řízení ukázalo jako nesprávné, neboť žalobkyně zažalovala na dlužné jistině úvěru 20 073,79 Kč, dále pak odměny a poplatky ve výších 9 661,89 Kč, 1 832,38 Kč a 3 549,28 Kč, jakož i náklady ve výši 217 Kč. Po připočtení smluvní pokuty 10 297,85 Kč se jedná o částku 45 632,19 Kč, nikoliv na příslušenství, ale na jistině sporu. Z této částky je pak nezbytné vypočítat a uhradit soudní poplatek.

64. Ten podle sazebníku k zákonu č. 549/1991 Sb. e znění pozdějších předpisů činí podle položky 2 bod 1, písm. c) 4 % z částky, která je předmětem návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Předmět poplatku se pak zaokrouhluje na celé desítky korun nahoru podle § 6 odst. 7 zákona. Z částky 45 640 Kč tak správně činí soudní poplatek 1 825,60 Kč a rozdíl, který dosud nebyl uhrazen, činí právě 609,60 Kč. Tento soud uložil žalobkyni k úhradě podle § 12 výše citovaného zákona, neboť dosud byl poplatek vyměřen a uhrazen nesprávně.

Poučení