13 C 171/2023-21

Rubrum

Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Kupkovou ve věci žalobkyně: ; [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa žalobkyně] proti žalovanému: ; [celé jméno žalovaného], narozený dne [datum] úředně bytem [adresa žalovaného] o zaplacení 21 250 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky ode dne 26. 7. 2023 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 21 250 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 2 041,56 Kč, kapitalizovaným úrokem v částce 3 836,40 Kč, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 000 Kč ode dne 24. 3. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 22,08 % ročně z částky 15 000 Kč ode dne 24. 3. 2023 do zaplacení se co do částky 12 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení v částce 2 041,56 Kč, kapitalizovaného úroku, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 24. 3. 2023 do 25. 7. 2023 a z částky 5 750 Kč za dobu od 26. 7. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 22,08 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od 24.3. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou k soudu ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne [datum] se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí pohledávku ve výši 21 250 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení v částce 2 041,56 Kč, kapitalizovaným úrokem v částce 3 836,40 Kč, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 000 Kč ode dne 24. 3. 2023 do zaplacení a úrokem ve výši 22,08 % ročně z částky 15 000 Kč ode dne 24. 3. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnila žalobkyně tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným dne 6. 12. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytla žalovanému v den uzavření smlouvy v hotovosti peněžní prostředky v částce 15 000 Kč, jež se spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného splácení v částce 3 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč zavázal uhradit v 60-ti týdenních splátkách po 450 Kč počínaje dnem 13. 12. 2020, přičemž poslední splátka byla stanovena na den 30. 1. 2022. Žalovaný však na pohledávku uhradil toliko celkem 5 750 Kč. Dle žalobkyně její právní předchůdkyně před sjednáním smluv řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu soudního řízení zcela nečinný, ve věci se nevyjádřil, k soudnímu jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán, nedostavil. Soud proto věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v jeho nepřítomnosti.

3. Soud se v projednávané věci zabýval nejdříve otázkou, zda je u žalobkyně dána aktivní legitimace a naopak u žalovaného legitimace pasivní, přičemž vycházel z žalobkyní předložených a soudem provedených listinných důkazů. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 postoupila společnost [právnická osoba] své pohledávky za dlužníky na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznamováno dopisem postupitelky ze dne 19. 4. 2023, odeslaným mu téhož dne na adresu [adresa]. Je nutno uvést, že se jedná o adresu, která není a nikdy nebyla adresou evidovanou u žalovaného jako adresa doručovací či trvalého pobytu a nevyplývá ani z žádného z předložených listinných důkazů.

4. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb. (o. z.) může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1882 odst. 1 o. z., dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

5. Notifikační povinnost postupitele ve smyslu § 1882 odst. 1 o.z. má pro dlužníka zásadní význam, neboť jejím splněním nastává účinnost cesse vůči dlužníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2011, sp. zn. 32 Cdo 4511/2009). Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení jeho pohledávky za ním (notifikace), je skutečností, na kterou právo váže vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi; jde tedy o právní skutečnost, a protože jde současně o skutečnost volní, jde o jednostranné právní jednání (stejně viz Občanský zákoník. Komentář. Panorama Praha 1987, díl I., s. 241). Poté již dlužník musí plnit postupníkovi, nikoliv původnímu věřiteli. Oznámení o postoupení pohledávky je adresným úkonem, proto musí být dlužníkovi řádně doručeno, bez doručení dlužníkovi není oznámení perfektní a nevyvolává žádné právní následky. Z hlediska postoupení pohledávky má notifikace významné právní následky, protože teprve okamžikem oznámení o postoupení se postupní smlouva stává účinnou vůči dlužníkovi v tom smyslu, že je povinen poskytnout plnění novému věřiteli. Do doby, než je dlužník o postoupení pohledávky postupitelem vyrozuměn, není dlužník povinen plnit postupníkovi, ale postupiteli. Vyrozumí-li dlužníka o postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se prokázání smlouvy o postoupení pohledávky domáhat, není ani nutno v řízení uzavření smlouvy o postoupení pohledávky prokazovat a je nerozhodné, zda taková smlouva vůbec existuje (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 201/2004 ze dne 30. 3. 2005, sp. zn. 23 Cdo 5458/2015 ze dne 30. 8. 2016 či sp. zn. 29 Cdo 1801/2013 ze dne 8. 12. 2015). Dokonce podle ustálené judikatury (např. rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4148/2014 ze dne 30. 3. 2015, rozsudku sp. zn. 23 Cdo 333/2012 ze dne 30. 5. 2012, rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4511/2009 ze dne 15. února 2011, a v teorii též Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a. s., 2008, díl II., s. 1502) není vůbec podstatné, zda ve skutečnosti k cessi platně došlo, nebo jestli k ní nedošlo vůbec.

6. Žalobkyně řádné provedení notifikace postupitelem nedoložila. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda žalobkyně coby postupník žalovanému postoupení pohledávky prokázala. Na základě k důkazu předložených listin se tak stát nemohlo, neboť právní zástupce žalobkyně sice zaslal žalovanému předžalobní upomínku, její přílohou však žádnou listinu vyhotovenou právní předchůdkyní neučinil. Nelze mít současně v projednávané věci ani za to, že by žalobkyně prokázala žalovanému postoupení pohledávky prostřednictvím žaloby doručené soudem, a to z prostého důvodu, že žalované straně soud zasílá právě toliko žalobu postupníka a nikoliv jakoukoliv listinu, kterou by žalující strana mohla postoupení pohledávky žalované také prokázat. Další možnost k prokázání by logicky nastala v průběhu dokazování při soudním jednání, ovšem dle názoru soudu pouze za situace, jestliže by se žalovaná strana k soudnímu jednání dostavila. To se ovšem nestalo.

7. Neměl-li soud za prokázáno, že postupitelka postoupení pohledávky dlužníkovi oznámila, ani že postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal, musel se soud zabývat platností postupní smlouvy (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1796/2009, ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 5427/2007 ze dne nebo ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2969/2011, ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4283/2019, které jsou použitelné i po 1. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2969/2011, nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08.

8. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 se společnost [právnická osoba] zavázala postoupit jednorázově pohledávky mimo jiné ze spotřebitelských úvěrů, identifikované v seznamu pohledávek. Strany se smlouvou dohodly, že postoupení se stane neúčinným a k postoupení nedojde, jestliže postupník nezaplatí za pohledávku úplatu. Žalobkyně potvrzení i doklad o provedení úhrady doložila. Postoupení pohledávky tedy má soud za platné a aktivní legitimaci žalobkyně ve sporu za danou.

9. Soud ve věci provedl listinné důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 6. 12. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, že žalovanému byla poskytnuta v hotovosti částka 15 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s úrokem za sjednanou dobu řádného splácení v částce 3 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč v 60-ti týdenních splátkách po 450 Kč počínaje dnem 13. 12. 2020. V případě úhrady v 60 splátkách je uvedena roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 206,15 % a roční výpůjční úroková sazba 32,15 %. Ze zákaznické karty ze dne 6. 12. 2020 soud dále zjistil, že žalovaný prostřednictvím makléřky právní předchůdkyně žalobkyně požádal o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 15 000 Kč. K posouzení úvěruschopnosti předložil žalovaný makléřce současně s žádostí pracovní smlouvu a blíže nespecifikované složenky ohledně příjmů a dále nadiktoval výši měsíčních výdajů (podrobněji dále).

10. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

11. Podle § 2390 o.z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

12. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem ve smyslu zákona odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, ve znění ke dni uzavření smlouvy, tj. ve znění do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Soud se předně zabýval tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu § 86 odst. 1, 2 ZSÚ a dospěl k závěru, že nikoliv. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný proces posouzení spotřebitelem sdělených čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů. Vyjde-li poskytovatel jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech, povinnosti postupovat při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, nedostojí. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2178/2008). Splněním povinnosti prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splácet není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je splacení reálné, je přece celkem výchozích zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv.

17. Byť žalobkyně předložila v daném případě žádost o spotřebitelský úvěr - zákaznickou kartu, ve které žalovaný uvedl výši svých příjmů a výdajů, žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné relevantní důkazy, které by skutečné ověření žalovaným uvedených údajů při uzavření smlouvy o úvěru, prokazovaly. Pracovní smlouva ani žádná příjmová složenka k důkazu doloženy nebyly. Zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy prostřednictvím dostupných databází a registrů nebylo učiněno vůbec. Ze zákaznické karty se pak podává, že dle sdělení žalovaného neměl tento žádné vzdělání, byl svobodný, neměl žádnou vyživovací povinnost, žil v nájemním bytě. Jeho čistý měsíční příjem při, kdy není zřejmé, o jaký typ úvazku se jedná, činil 14 000 Kč, přičemž pracovní poměr byl sjednán až od 1. 10. 2020, tj. pouhé necelé dva měsíce před uzavřením smlouvy. Výdaje, nijak neověřené, měly představovat toliko odhadem částku 8 500 Kč. Jiné úvěrové produkty neměl žalovaný čerpat.

18. Z uvedeného je tak zřejmé, že se právní předchůdkyně žalobkyně nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, kolik činí jeho skutečné náklady na bydlení, na inkaso, na stravu, a od žalovaného žádné doklady v tomto směru kromě doložení příjmu ze zaměstnání pracovní smlouvou uzavřenou před necelými dvěma měsíci, nepožadovala. Solventnost či nesolventnost z žádné dostupné databáze či registru neověřovala. Právní předchůdkyně žalobkyně tak dle soudu rozhodně řádně a smysluplně úvěruschopnost žalovaného neposuzovala a ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ tak nepostupovala. Uzavřenou smlouvu o úvěru je proto nutno považovat za neplatně uzavřenou.

19. Zákonná úprava § 87 odst. 1 ZSÚ měla vždy představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Právo Evropské unie má na základě čl. 10 či čl. 10a Ústavy ČR aplikační přednost před právem českým, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval i Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem jsou nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2010, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoliv odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně např. v rozsudku ze dne 4. 6. 2015 ve věci Faber (C -497/13), ze dne 13. 9. 2018 ve věci Profi Credit Polska (C -176/17) či ve věci Pannon GSM (C -243/08) ze dne 4. 6. 2009. V rozhodnutí ve věci OPR-Finance (C -679/18) ze dne 5. 3. 2020 pak Soudní dvůr EU výslovně konstatoval, že předmětná část ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ (ve znění do 28. 5. 2022) je v rozporu se shora citovanou směrnicí a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, tj. pod sankcí absolutní neplatnosti. Uvedený závěr jednoznačně vyplývá rovněž z aktuální judikatury viz např. nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2178/2008 nebo rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009.

20. Žalobkyně ani její právní zástupce se k jednání nedostavili, nemohli být proto soudem poučeni podle § 118a odst. 3 o.s.ř. o tom, k jakým tvrzených skutečnostem jsou povinni označit důkazy, a o následcích nesplnění povinnosti důkazní. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o.s.ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o.s.ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1537/2008, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že jestliže se řádně předvolaný účastník nedostaví k soudu, pak takové jeho chování znamená, že tento účastník ochrany svých procesních práv, kterou mu § 118a odst. 3 o. s. ř. skýtá, nehodlá využít. Proto je na něj třeba nadále pohlížet jako na účastníka řádně poučeného ve smyslu tohoto ustanovení, a to se všemi s tím souvisejícími procesními důsledky.

21. Uzavřenou smlouvu o úvěru je tedy s ohledem na shora uvedené potřeba posoudit jako neplatnou absolutně. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy proto vznikla žalovanému povinnost vrátit žalobkyni pouze finanční prostředky, které mu právní předchůdkyně žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o.z. Jak shora uvedeno, právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému vyplatila na základě smlouvy ze dne 6. 12. 2020 částku 15 000 Kč. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil na pohledávku celkem toliko 5 750 Kč. Na jistině mu tak zbývá vrátit částku 9 250 Kč Do této částky tak soud žalobě jako oprávněné vyhověl.

22. Pokud jde o čas plnění a možnost požadovat přiznání úroku z prodlení, dopadá zpravidla na pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení obecná právní úprava času plnění podle § 1958 odst. 2 o.z., podle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Konstantní judikatura pak dovozuje, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009).

23. Podle § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ je však spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Pravidlo o času plnění zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru vyjadřuje odchylku od obecného pravidla pro splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak jen pro případy, kdy možnostem spotřebitele jako dlužníka této pohledávky není přiměřené její splnění bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Obecné i zvláštní právní úpravě času plnění je především společné, že splatnost pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení, které spotřebitel získal na úkor poskytovatele, nemůže předcházet výzvě věřitele ke splnění této pohledávky. Pravidla o času plnění mají hmotněprávní povahu a je třeba je odlišit od lhůty k plnění stanovené v rozhodnutí soudů, jejíž povaha je procesní. Skutkové zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získá na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, prospívá právnímu postavení spotřebitele, protože prodlužuje splatnost odpovídající pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy jemu příznivé. Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit a prokazovat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a od takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Skutkové zjištění, že není přiměřené možnostem spotřebitele, aby dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodného obohacení, které získal na úkor poskytovatele spotřebitelského úvěru, splnil bez zbytečného odkladu poté, co věřiteli jeho splnění požadoval, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování nebo jinak v řízení procesně přípustným způsobem vyjít najevo. Není na soudu, aby bez podkladu ve zjištěném skutkovém stavu hodnotil možnosti potřeby splnit dluh na základě vlastních domněnek nebo je odvozoval od času plnění ujednaného neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Věřitel naproti co do času plnění nese procesní břemena jen ohledně skutečnosti, že dlužníka ke splnění pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vyzval.

24. V projednávané věci žalovaný z důvodu nečinnosti žádné skutečnosti ohledně možností splnit dluh netvrdil a důkazy nepředložil. Soud proto přiznal žalobkyni právo na úhradu úroku z prodlení až v souvislosti s předžalobní upomínku odeslanou žalovanému na adresu trvalého pobytu dne 10. 7. 2023, v níž byla stanovena lhůta plnění do 25. 7. 2023. Dle § 573 o.z. ve spojení s § 570 odst. 1 o.z. byla doručena dne 13. 7. 2023. Soud proto žalobkyni přiznal právo na úrok z prodlení z částky odpovídající bezdůvodnému obohacení ode dne 26. 7. 2023, ve výši požadované žalobkyní v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši 8,25 % ročně. Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. Jelikož však soud nemůže přiznat více, než je požadováno, přiznal úrok z prodlení ve výši nárokované žalobou, tedy 11,75 % ročně.

26. Ohledně náhrady nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy by na přiznání poměrné části vznikl nárok v řízení úspěšnějšímu žalovanému. Tomuto však v souvislosti se soudním řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení