13 C 182/2018-82

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Zuzanou Tůmovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 15 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni při výkonu veřejné moci žalovanou.

2. Žalobkyně v žalobě dále uvedla, že u ní Finanční úřad pro hl. m. Prahu (dále jen„ správce daně“) zahájil dne [datum] daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2014 až leden 2015. [příjmení] kontrolu správce daně ukončil dne [datum], tedy po více než 13 měsících. V průběhu daňové kontroly docházelo dle žalobkyně k průtahům, a proto podala dne [datum] k Městskému soudu v Praze žalobu proti nezákonnému zásahu dle § 82 a násl. zák. č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen„ s.ř.s.“). Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 24.4.2018, č.j. 6 A 133/2016-33 tak, že označil předmětnou daňovou kontrolu za nezákonnou, neboť správce daně byl v jejím průběhu nečinný. Žalobkyně nijak nepřispěla k průtahům v řízení a má za to, že jí postupem správce daně vznikla nemajetková újma, kterou vyčíslila v souladu se Stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalovaná před zahájením řízení žalobkyni žádné odškodnění za daňovou kontrolu nepřiznala s odůvodněním, že její nárok je promlčen.

3. Žalovaná uplatněný nárok neuznala a dále k žalobě uvedla, že vydáním zajišťovacího příkazu [číslo] ze dne [datum] správce daně zajistil v souladu s § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád úhradu na dosud nestanovenou daň z přidané hodnoty za prosinec 2014 ve výši 2 137 463 Kč. Zajišťovací příkaz byl vydán z důvodu existence obav o budoucí vymahatelnost dosud nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014 v částce odpovídající odůvodněnému předpokladu v budoucnu stanovené daně. Správce daně zjistil, že na bankovní účty, které mu nebyly oznámeny, byly poukázány platby ve výši 6 364 461 Kč a 5 951 400 Kč. Správci daně tak nezbylo než považovat tyto finanční toky za úplatu z důvodu dodání zboží či služby, u kterých vznikla žalobci povinnost přiznat daň na výstupu ve výši 2 137 463 Kč. V době vydání zajišťovacího příkazu nepodal daňový subjekt daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014, ačkoli lhůta pro jeho podání uplynula [datum]. Samotná daňová povinnost pak byla zjišťována v samostatně vedeném vyměřovacím řízení, resp. při daňové kontrole vedené v rámci tohoto řízení, která byla zahájena dne [datum]. [příjmení] kontrola byla ukončena zprávou o daňové kontrole [číslo jednací] ze dne 1.6.2016. Správce daně vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014 [číslo jednací] ze dne 21. 6. 2016 na vlastní daňovou povinnost ve výši 1 104 576 Kč, v souladu s podaným daňovým přiznáním, které bylo žalobcem podáno až po vydání zajišťovacího příkazu. Správce daně, jak je shora konstatováno, ponížil zajišťovací příkaz na částku 1 104 576 Kč a na základě průběžných výsledků daňové kontroly vrátil neprodleně částku přeplatku ze zajištění ve výši 931 350 Kč již dne [datum], tedy ještě dříve, než rozhodl o snížení zajištěné částky a před samotným vyměřením daňové povinnosti. Žalovaná považuje nárok žalobkyně za nedůvodný, neboť pro oblast správy daní nelze aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, na které žalobce odkazuje. Nárok žalobce totiž nemůže být posuzován dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“). Ve správě daní se tak nelze dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené době, což tedy vylučuje možnost nesprávného úředního postupu ve formě nepřiměřené délky řízení. Žalovaná přesto uvádí, že Městský soud v Praze po zohlednění všech skutkových okolností dospěl k závěru, že samotné průtahy v předmětném daňovém řízení činily v součtu pouhých 9 měsíců. Žalovaná pochybuje, že průtahy v tomto rozsahu byly způsobilé žalobkyni způsobit újmu. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně, kdy dle jejího názoru se na předmětnou věc nepoužije § 41 s ..

4. Závěrem svého vyjádření žalovaná uvedla, že„ jako gesto dobré vůle se žalovaná tímto žalobkyni omlouvá za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení)“. Smyslem omluvy však není suplovat náhradu nemateriální újmy v penězích a její poskytnutí rovněž neznamená, že k nějaké újmě skutečně došlo. Jde o projev uznání chyby, o jakousi morální satisfakci za soudem konstatovaný nezákonný zásah.

5. Zdejší soud rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 10.8.2020, č.j. 13 C 182/2018-23 tak, že žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Důvodem zamítnutí žaloby bylo promlčení nároku žalobkyně dle ust. § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za způsobenou škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V projednávané věci daňová kontrola probíhala od [datum] do [datum], žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila až [datum] a žalobu u soudu podala dne [datum], tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Soud uzavřel, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem nemá účinky stavení promlčecí lhůty v souladu s § 41 s.ř.s., promlčecí lhůta marně uplynula, a proto je nárok žalobkyně promlčen. Z tohoto důvodu byla žaloba zamítnuta. Soud v rámci odůvodnění rovněž vyslovil právní názor, že i v případě, že by nárok žalobkyně promlčen nebyl, jeví se soudu jako přiměřená kompenzace nesprávného úředního postupu žalované jeho konstatování, ke kterému de facto došlo již v řízení před soudem správním. Žalovaná se v průběhu řízení žalobkyni omluvila za průtahy v řízení, a proto má za to, že finanční kompenzace již není na místě.

6. Proti výše uvedenému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém uvedla, že má za to, že její nárok nebyl promlčen, jelikož promlčecí lhůta náhrady za nemajetkovou újmu žalobce v souladu s § 41 s.ř.s. po dobu řízení před správním soudem neběžela, a soud prvního stupně tak námitku promlčení posoudil nesprávně. Žalobkyně dále uvedla, že na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že průtahy v řízení představují celou délku daňové kontroly, a nikoliv pouze 9 měsíců.

7. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.5.2021, č.j. 53 Co 28/2021-71 byl výše uvedený rozsudek prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze uzavřel, že nárok žalobkyně není promlčen, a to dle § 41 s .., z něhož rozlišení různých typů žalob pro aplikaci tohoto ustanovení nevyplývá, a řízením podle tohoto ustanovení je rovněž určovací žaloba podle § 82 s .. Promlčecí lhůta se tak během řízení u správního soudu stavěla, a k promlčení nároku žalobkyně dojít nemohlo. Závazným pokynem poté Městský soud v Praze soudu prvého stupně uložil, aby posoudil otázku vzniku nemajetkové újmy žalobkyně, zda lze požadovat u daňové kontroly nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení či pouze z důvodů průtahu, a aby posoudil adekvátní formu případného zadostiučinění.

8. Soud po vrácení věci již neprováděl další dokazování ve věci, neboť v přecházejícím řízení provedl všechny důkazy, na základě kterých dospěl ke skutkovému závěru a rozhodnutí ve věci.

9. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018, č. j. 6A 133/2016-33, soud zjistil, že v soudním řízení správním se žalobkyně vůči Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu. Citovaným rozsudkem Městský soud v Praze určil, že daňová kontrola daně z přidané hodnoty u žalobce za zdaňovací období listopadu 2014 až ledna 2015, zahájená dne [datum] a ukončená projednáním zprávy o daňové kontrole dne [datum], byla nezákonná.

10. Městský soud v Praze rekapituloval průběh daňového řízení takto: a. Zajišťovacím příkazem ze dne 30. 1. 2015 [číslo jednací] bylo žalobci uloženo složit jistotu na dosud neuhrazenou daň z přidané hodnoty ve výši 2 137 463 Kč za období od [datum] do [datum]. Z odůvodnění vyplývá, že žalovaný zjistil, že na žalobcovy dva bankovní účty, které nebily žalovanému oznámeny, byly dne [datum] připsány částky 6 364 461 Kč a 5 951 400 Kč. Žalovaný tyto částky považoval za přijatou úplatu za dodání zboží nebo poskytnutí služby, u kterých daňovému subjektu vzniká daňová povinnost. Z těchto částek žalovaný odhadl daň z přidané hodnoty ve výši 2 137 463 Kč. Poukázal přitom na porušování zákonných povinností žalobcem, který nepodal ve lhůtě přiznání k dani z přidané hodnoty a neoznámil správci daně své dva bankovní účty, navíc se v případě žalobce nejednalo o první případ porušování zákonných povinností. Chování žalobce žalovaný chápal jako snahu o zatajení předmětných příjmů. b. Interním sdělením ze dne [datum] žalovaný vznesl vůči svému organizačnímu útvaru, Územnímu pracovišti pro [část Prahy] na zahájení a provedení daňové kontroly na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2014, prosinec 2014 a leden 2015 s tím, že dne [datum] žalobce podal daňová přiznání za výše uvedená zdaňovací období, daňovou povinnost za prosinec 2014 tam vyčíslil na 1 104 y576 Kč, za listopad 2014 a leden 2014 vyčíslil na 0 Kč. V odůvodnění žalovaný uvedl, že o žalobci eviduje informace od jiných státních orgánů, odkázal též na zajišťovací příkaz [číslo jednací]. c. Dne [datum] žalovaný oznámil žalobci zahájení daňové kontroly a vyzval jej k předložení veškerých relevantních podkladů. d. Dne [datum] žalovaný sepsal protokol o zahájení daňové kontroly v rozsahu zjištění všech skutečností rozhodných pro správní zjištění a stanovení v předmětu daňové kontroly vymezené daně za vymezené zdaňovací období, respektive uskutečněných zdanitelných plnění dle ust. § 21 zákona o dani z přidané hodnoty. Žalobce při zahájení daňové kontroly předložil daňová přiznání za zdaňovací období listopad 2014, prosinec 2014 (řádné a dodatečné), leden 2015, záznamní evidenci za zdaňovací období listopad 2014, prosinec 2014 a leden 2015, smlouvu o dílo č. S- [číslo] 2014 ze dne [datum], fakturu [číslo] fakturu [číslo] včetně jejího zaúčtování, knihu vystavených faktur za období od [datum] do [datum], interní doklad č. [anonymizováno], seznam bankovních účtů, které žalobce využívá ke své ekonomické činnosti, výpisy z těchto účtů, dva pokladní doklady ze dne [datum]. Žalobce vysvětlil, že podniká pouze s většími zakázkami, které přicházejí cca jednou za tři roky, předmětná zakázka z prosince 2014 je právě jednou z nich, jedná se o dodávku oken dle předložené smlouvy o dílo. Žalobci byly položeny otázky, na které odpověděl. e. Dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období prosinec 2014, které žalobce předložil žalovanému dne [datum], obsahuje údaj o daňové povinnosti ve výši 1 104 576 Kč. f. Dne [datum] žalobce požádal o ukončení daňové kontroly, poukázal na to, že žalovaný neoprávněně zadržuje částku 1 032 887 Kč, a svojí nečinností ohrožuje ekonomickou činnost žalobce a zejména výživu rodiny vlastníka žalobce. g. Dne [datum] byla vyrozuměním Odvolacího finančního ředitelství o prošetření způsobu vyřízení stížnosti posouzena žalobcova stížnost ze dne [datum] jako nedůvodná. h. Rozhodnutím žalovaného ze dne [datum] byla změněna (snížena) částka daně zajištěná zajišťovacím příkazem ze dne [datum] na částku 1 104 576 Kč s odůvodněním, že v průběhu daňového řízení před stanovením daně správce daně zjistil skutečnosti, na základě nichž má za to, že z části pominuly důvody zajišťovacího příkazu. i. V protokolu o projednání zprávy o daňové kontrole ze dne [datum] žalovaný předložil žalobci zprávu o daňové kontrole. j. Zpráva o daňové kontrole [číslo jednací] obsahuje shrnutí o průběhu daňové kontroly. Je v ní uvedeno, že žalobce podal dodatečné daňové přiznání za prosinec 2014 dne [datum], přiznal daňovou povinnost ve výši 1 104 576 Kč. Žalovaný za účelem ověření skutečnosti uvedené v dodatečném daňovém přiznání podaném dne [datum] zaslal žalobci dne [datum] výzvu k prokázání, dne [datum] žalovaný obdržel odpověď a příjmové platební doklady, následně žalovaný prováděl vyhledávácí činnost za účelem ověření tvrzení žalobce, zejména dne [datum] vyžádal informace od bank, dne [datum] obdržel odpověď, dále dne [datum] zaslal žalobci výzvu k prokázání skutečností dle ust. § 92 odst. 4 daňového řádu, dne [datum] obdržel odpověď, že všechny požadované skutečnosti má správce daně k dispozici ze zajišťovacího příkazu. Dále žalovaný dne [datum] vyžádal listiny od deklarovaného žalobcova odběratele Středočeského kraje, dne [datum] mu byla doručena odpověď, dne [datum] zaslal žalovaný výzvu k poskytnutí informací bance, odpověď obdržel dne [datum]. Dne [datum] zaslal žalovaný výzvu k poskytnutí informací bance, odpověď obdržel dne [datum]. Dne [datum] žalovaný zaslal výzvu [právnická osoba] okna a.s. k poskytnutí listin, odpověď obdržel dne [datum]. Prostřednictvím této vyhledávací činnosti žalovaný získal informace o příjmech žalobce a o platebních transakcích na účtech žalobce. Žalovaný tak zjistil, že žalobce dne [datum] odebral od [právnická osoba] okna a.s. 26 ks + 80 ks oken, uhradil za ně částku 3 348 433 Kč, následně žalobce dodal okna odběrateli, kterým byl Středočeský kraj, dne [datum] za ně obdržel částku 6 364 461 Kč. Základ daně činil 5 259 885 Kč, základní sazba 1 104 576 je správně zahrnuta do evidence pro účely daně z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014 a následně správně uvedena v přiznání. Dne [datum] žalobce vybral žalobce z bankovního účtu v hotovosti a ještě téhož dne vložil na jiný svůj účet částku 5 951 400 Kč, neuskutečnil tedy žádné zdanitelné plnění ve vztahu k tomuto výběru a vkladu. Žalovaný konstatuje, že nezjistil rozdíly oproti údajům, které žalovaný vykázal v přiznáních podaných za zdaňovací období listopad 2014 až leden 2015, a uznává jejich správnost. k. Platebními výměry ze dne [datum] žalovaný vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty za období od [datum] do [datum] a za leden 2015 ve výši 0 Kč, platebním výměrem ze dne [datum] žalovaný vyměřil žalobci daň z přidané hodnoty za období prosince 2014 ve výši 1 104 576 Kč. l. Správní soud uzavřel, že mezi stranami není sporu o tom, že žalovaný byl na počátku daňové kontroly čtyři měsíce a v závěru daňové kontroly cca pět měsíců nečinný. Není sporu také o tom, že v důsledku daňové kontroly, která potvrdila správnost daňových přiznání podaných žalobcem, byl žalobci vrácen přeplatek ze zajištění ve výši 931 350 Kč, a to nejdříve [datum] (dle tvrzení žalovaného), nejpozději dne [datum] (dle tvrzení žalobce). Soudu přitom není zřejmé a žalovaný nijak přesvědčivě nevysvětlil, z jakého důvodu na počátku daňové kontroly otálel s úkony vedoucími k zjišťování skutkového stavu, když kontrolu zahájil [datum] a následný úkon, výzvu žalobci, učinil až [datum]. Stejně tak žalovaný nevysvětlil, z jakého důvodu neukončil daňovou kontrolu bezodkladně poté, co [datum] získáním informací od [právnická osoba] učinil veškerá relevantní zjištění o skutkovém stavu. Kontrolu žalovaný bezdůvodně ukončil až [datum]. [příjmení] kontrolu zatíženou zbytečnými průtahy je třeba bezpochyby považovat za daňovou kontrolu vybočující ze zákonných mezí, a tedy i za nezákonný zásah do veřejných subjektivních práv žalobce, a to tím spíše, že v daném případě byla daňová kontrola spojena se zadržováním přeplatku ze zajištění daně dle zajišťovacího příkazu.

11. Zdejší soud dále zjistil, že dne [datum] žalobkyně požádala žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve shodné výši a s uvedením shodných skutkových tvrzení, jako v projednávané věci. Ze„ Sdělení výsledku projednání“ se podává, že žalovaná nárok žalobkyně odmítla, mimo jiné pro jeho promlčení.

12. Soud, vázán právním názorem soudu odvolacího, se již dále nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou, a přistoupil k posouzení otázky vzniku nemajetkové újmy žalobkyně, přičemž pro toto posouzení je zásadní, zda se jedná o náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy, či o náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, přičemž základní předpoklad, tedy nepřiměřenost délky daňové kontroly, která trvala přes 1 rok, 1 měsíc a 8 dnů, již deklaroval Městský soud v Praze výše uvedených rozhodnutím, přičemž soud z toho závěru o nepřiměřené délce řízení v tomto řízení vycházel.

13. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů… Podle ustálené judikatury Ústavního soudu toto ustanovení zaručuje, shodně jako čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem…), i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.

14. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle odst. 3 stejného ustanovení má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

15. Podle [číslo] odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

16. Podle čl. 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona.

17. Podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

18. Podle § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 stejného ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 stejného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Soud se při hodnocení charakteru nemajetkové újmy zaměřil na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, a to zejména nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, ve kterém Ústavní soud dovodil, že„ na správní řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, se vztahuje i základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Neobstojí tedy názor obecných soudů, že toto právo se vztahuje pouze na ta (správní) řízení, jejichž předmětem je občanské právo nebo závazek dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy“ Dojde-li tedy v řízení k porušení základního práva nebo svobody, je třeba vycházet z vyvratitelné domněnky, že tím došlo ke vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, což se vztahuje na celkovou délku řízení, a nikoliv pouze na jednotlivé průtahy (dále srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 3299/20). V takovém případě se ke stanovení výše nemajetkové újmy použije Stanovisko Nejvyššího soudu č. z [datum], Cpjn 206/2010.

20. Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně je tak zásadní, zda lze v nepřiměřené délce daňové kontroly spatřovat porušení základního práva či svobody žalobkyně. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2021, č.j. 30 Cdo 3118/2020-250, ve kterém Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20, dospěl k závěru, že„ daňové řízení včetně daňové kontroly jednak již ze své povahy představuje právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví, jednak se (mimo jiné) dotýká ústavním pořádkem garantovaného práva na informační autonomii jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a tudíž dovolatelce svědčilo právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.“ S tímto závěrem Nejvyššího soudu se v návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu soud plně ztotožňuje, a má za to, že daňová kontrola je zásahem do základního práva osoby, a to zejména do práva vlastnického. Z tohoto důvodu má každý při daňové kontrole právo na přiměřenou délku této kontroly ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

21. S ohledem na výše uvedené soud uzavřel, že daňová kontrola byla nepřiměřeně dlouhá, a z tohoto důvodu má žalobkyně právo na zadostiučinění. Dále se tedy zabýval otázkou, jaká forma zadostiučinění se jeví jako adekvátní k nepřiměřené délce řízení 1 roku, 1 měsíce a 8 dnů.

22. Již rozsudkem Městského soudu v Praze vedeným pod sp. zn. 6 A 133/2016 byla ve věci konstatována nezákonnost předmětné daňové kontroly, při které byly soudem shledány průtahy v délce 9 měsíců. Tím tedy došlo ke konstatování porušení práva ze strany žalované.

23. Po zahájení tohoto řízení se žalovaná ve svém vyjádření omluvila za nesprávný úřední postup (průtahy v řízení), kterou žalovaná uznala své chyby při provádění daňové kontroly.

24. S ohledem na skutečnost, že sama žalobkyně se menší měrou podílela na zahájení daňové kontroly, když používala bankovní účty, o kterých správce daně nevěděl, její postup při podnikání tak nebyl transparentní, a správce daně z tohoto důvodu zahájil daňovou kontrolu a zajistil finanční prostředky žalobkyně, soud dospěl k závěru, že výše uvedené konstatování porušení práva ze strany žalované a její následná omluva za průtahy v daňovém řízení, jsou adekvátním zadostiučiněním pro žalobkyni a již není na místě této přiznat rovněž finanční kompenzaci. Soud k tomuto závěru došel rovněž s ohledem na potenciální výši nemajetkové újmy, která by v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu činila zhruba 8 000 Kč (když za první dva roky řízení činí újma 15 000 Kč a předmětná daňová kontrola byla vedena 13 měsíců a 8 dnů), přičemž soud má za to, že tato výše finančního zadostiučinění je plně kompenzována výše uvedeným konstatováním práva a omluvou žalované. Soud vzal rovněž do úvahy celkovou délku daňového řízení, přičemž má za to, že řízení v délce 13 měsíců sice bylo na povahu daňové kontroly nepřiměřeně dlouhé, avšak nejedná se o tak extrémní délku řízení, aby žalobkyni způsobila významnou újmu. [příjmení] kontrola navíc z těchto 13 měsíců probíhala řádně po dobu zhruba 4 měsíců.

25. Soud z výše uvedených důvodu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku a zamítl žalobu o zaplacení nemajetkové újmy v částce 15 000 Kč s příslušenstvím.

26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., když žaloba byla sice zamítnuta, avšak podstatným důvodem pro zamítnutí žaloby bylo poskytnutí omluvy žalovanou, ke které došlo až po zahájení řízení. Žalobkyni tak bylo až po zahájení řízení poskytnuto ze strany žalované dostatečné zadostiučinění, avšak rovněž byla se svou žalobou částečně neúspěšná, když jí nebyla přiznána i náhrada finanční. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení