13 C 185/2017-136

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl předsedou senátu Mgr. Petrem Novákem jako samosoudcem ve věci žalobců: a/ [celé jméno žalobkyně], narozená dne 1. 12. 1946 bytem [adresa žalobkyně] b/ [celé jméno žalobce], narozená dne 16. 8. 1948 bytem [adresa žalobce] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] c/ [celé jméno žalobce], narozený dne 26. 5.1950 bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] o zaplacení 49 518 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a/, [celé jméno žalobkyně], částku 4 293 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b/, [jméno] [příjmení], částku 6 439,50 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci c/, [celé jméno žalobce], částku 6 439,50 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Co do částky 8 086,50 Kč se žaloba žalobkyně a/, [celé jméno žalobkyně], zamítá.

V. Co do částky 12 129,75 Kč se žaloba žalobkyně b/, [jméno] [příjmení], zamítá.

VI. Co do částky 12 129,75 Kč se žaloba žalobce c/, [celé jméno žalobce], zamítá.

VII. Žalovaná je povinna, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni a/, [celé jméno žalobkyně], náklady řízení ve výši 4 712,50 Kč

VIII. Žalovaná je povinna, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni b/, [jméno] [příjmení], náklady řízení ve výši 9 698,75 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně b/.

IX. Žalovaná je povinna, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobci c/, [celé jméno žalobce], náklady řízení ve výši 9 698,75 Kč k rukám právního zástupce žalobce c/.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 30. 5. 2016 se [celé jméno původní účastnice] (dále též„ původní žalobkyně“) domáhala na žalované [jméno] (když ovšem jako složku jednající za [anonymizováno] označila [stát. instituce]) zaplacení částky 73 600 Kč z titulu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného dle zák. č. 262/2011 o účastnících odboje a odporu proti komunismu.

2. Žalobkyně v rámci žaloby uvedla, že podala dne 6. 3. 2012 [stát. instituce] (dále také„ [anonymizována dvě slova]“) žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. K této žádosti žadatelka dodala veškeré podklady prokazující formu jejího odboje ve smyslu ust. § 3 uvedeného zákona O žádosti má být dle § 71 odst. 1) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, rozhodnuto bezodkladně. Nelze-li rozhodnout bezodkladně, pak dle § 71 odst. 3) zákona č. 500/2004 Sb., je správní orgán vydat rozhodnutí ve lhůtě 30 dnů, k níž se započítává lhůta až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ. Tedy o žádosti mělo být rozhodnuto nejpozději do 5. 4. 2012. Jelikož [stát. instituce] nevydalo rozhodnutí o žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu v zákonem uvedené lhůtě, uplatnil právní zástupce žalobkyně dne 16. 11. 2015 nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávním úředním postupem. O žádosti žalobkyně pak [stát. instituce] (nepravomocně) rozhodlo až dne 11. 2. 2016. Prodlení trvalo celkem 46 měsíců a žalobkyně tedy požaduje, s použitím částky 1 600 Kč za jeden měsíc nedůvodných průtahů v řízení, zadostiučinění v celkové výši 73 600 Kč.

3. V rámci podání doručeného Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 9. 9. 2016, které je mj. replikou na vyjádření [stát. instituce] (viz dále), žalobkyně uvedla, že podala žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu na [stát. instituce] dne 6. 2. 2012 [anonymizována dvě slova] teprve dne 20. 4. 2012 přerušila řízení o žádosti (ovšem z důvodu nevedeného ve výčtu důvodů pro přerušení dle § 64 zákona č. 500/20045 Sb.) a až dne 24. 4. 2012 požádalo [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] (dále jen„ archivy“ nebo„ instituce“) o spolupráci a předložení odborného stanoviska. To znamená, že již v počátku řízení došlo k nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, když ani v této době nebylo vydáno usnesení o přerušení řízení, ani požádány archivy o spolupráci. Žalobkyně má za to, že předložila žádost se všemi náležitostmi. Pokud by však snad žádost nesplňovala podmínky uvedené v zákoně, mělo [anonymizována dvě slova] žalobkyni poučit o nutnosti jejího doplnění a případně žádost odmítnout. Právně nekonformním lze shledat též postup zvolený [anonymizována dvě slova] také v případě žádosti o spolupráci adresované uvedeným institucím, které mají za úkol vypracovat odborné stanovisko k žádosti. Toto stanovisko má být totiž vypracováno pouze na základě žádosti a podkladů k ní připojených, kdy z tohoto má zaznít, zda žádost splňuje podmínky pro vydání osvědčení či nikoliv. Instituce tak nadbytečně a bez zákonného podkladu dohledávají další důkazy, jejichž dohledání a hodnocení způsobuje průtahy v řízení. Tvrzení žalované, že průtahy v řízení způsobily i žádosti právního zástupce žalobce o prodloužení lhůty, nemůže být ospravedlnitelným argumentem pro průtahy, kterých se žalovaná dopustila. O tyto lhůty se nikterak významně celková délka řízení neprodloužila. Naopak je třeba se pozastavit nad skutečností, že žalovaná měla veškerá stanoviska již dne 25. 8. 2015, přičemž výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí byla vyhotovena až dne 20. 11. 2015. Dne 20. 12. 2015 bylo žalované doručeno vyjádření k podkladům. Žalovaná samotné rozhodnutí vydala až dne 11. 2. 2016. S přihlédnutím k tomu, jaká doba uplynula od podání žádosti do přerušení řízení, resp. do zaslání žádosti o spolupráci příslušným institucím, a dále od získání stanovisek příslušných institucí do vydání rozhodnutí, došlo i v těchto případech k několikanásobnému překročení lhůty pro vydání rozhodnutí bez ospravedlnitelného důvodu. Mimo to průtahy v řízení způsobené příslušnými institucemi jdou k tíži žalované, Vedle těchto okolnost je dále třeba posoudit zejména věk a poté zdravotní stav žalobkyně, kdy í tato skutečnost zakládá nárok, aby o jeho žádosti bylo rozhodnuto bez zbytečných průtahů.

4. Závěrem shora citovaného podání žalobkyně svůj žalobní nárok rozšířila, když uvedla, že„ precizuje“ petit tak, že nadále požaduje, aby jí bylo přiznáno zadostiučinění za každý jeden měsíc průtahů částku zvýšenou o 30% tj. 2 080 Kč (pozn. soudu: tj. 46x 2 080 = 95 680 Kč).

5. Usnesením ze dne 26. 6. 2016, č. j. 11C 184/2016-27 Obvodní soud pro Prahu 6 shora uvedenou změnu žaloby, spočívající v rozšíření žaloby o částku 22 080 Kč (46x 480) připustil. Citované usnesení nabylo právní moci dne 30. 9. 2016 a předmětem řízení tak byl nadále nárok původní žalobkyně na úhradu zadostiučinění ve výši 95 680 Kč.

6. Žalovaná (jednající ovšem v této fázi řízení prostřednictvím [stát. instituce]) ve vyjádření k žalobě uvedla, že [stát. instituce] byla dne 6. 3. 2012 doručena žádost žalobkyně o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Správní orgán v působnosti žalované, zcela v souladu s ustanovením § 6 odst. 3 zák. č. 262/2011 Sb., v rámci zahájeného správního řízení požádal o předložení odborného stanoviska [anonymizováno 9 slov] a [anonymizována dvě slova]. V souvislosti s tím žalovaná předmětné správní řízení přerušila usnesením ze dne 20. 4. 2012 na nezbytně nutnou dobu, tedy do obdržení uvedených stanovisek, přinejmenším však stanoviska [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], které je zákonnou podmínkou k vydání či nevydání požadovaného osvědčení. Zákon č. 262/2011 Sb. definuje nejen pozitivní výčet podmínek, jejichž splnění musí být k vydání osvědčení prokázáno, ale současně stanovuje i překážky, které vydání osvědčení brání. Aby tedy žalovaná mohla rozhodnout o vydání či nevydání osvědčení, musí mít doloženy jak podklady prokazující, že se u dotyčného žadatele jednalo o některou z forem odboje a odporu proti komunismu dle § 3 zák. č. 262/2011 Sb., tak též neexistenci zákonných překážek, které by vydání osvědčení bránily, v souladu s § 4 zák. č. 262/2011 Sb. Žalovaná je tak ze zákona povinna si před vydáním rozhodnutí vždy vyžádat odborné stanovisko výše uvedených institucí tím spíš, že s vydáním osvědčení jsou spojeny i další peněžité nároky (viz § 6 odst. 7 a § 8 zák. č. 262/2011 Sb.) Stanovisko [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] bylo žalované doručeno dne 26. 8. 2015. Následně bylo provedeno historickoprávní posouzení a vzhledem k tomu, že dokumentace byla shledána jako dostačující, byla žalobkyně vyzvána k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož využila prostřednictvím svého právního zástupce dne 4. 12. 2015. Právní zástupce žalobkyně poté požádal žalovanou o prodloužení lhůty pro vyjádření k podkladům pro rozhodnutí, čemuž bylo vyhověno. Vyjádření žalobkyně k podkladům pro rozhodnutí tak žalovaná obdržela dne 30. 12. 2015. Žalovaná po posouzení veškeré dokumentace dospěla k závěru, že žádosti žalobkyně na vydání osvědčení o účasti v odboji a odporu proti komunismu nelze vyhovět. Proto uplatněnou žádost rozhodnutím ze dne 11. 2. 2016 zamítla. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 29. 2. 2016 odvolání s tím, že podrobné zdůvodnění doloží do 15 dnů, což nakonec učinila až dne 16. 3. 2016. Odvolání pak bylo dne 4. 4. 2016 postoupeno [anonymizována dvě slova] [země] k ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále jen„ [anonymizováno] komise“) jako odvolacímu orgánu (§7 zák. č. 262/2011 Sb.). [anonymizováno] komise nakonec rozhodnutí žalované potvrdila (její rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 5. 2016).

7. Žalované (jednající prostřednictvím [stát. instituce]) bylo dne 16. 11. 2015 doručeno podání, kterým žalobkyně uplatňuje nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb., k němuž mělo dojít v rámci řízení o vydání osvědčení dle zák. č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Žalovaná posoudila, s ohledem na průběh předmětného správního řízení, žádost žalobkyně o přiznání náhrady nemajetkové újmy a dospěla k závěru, že tento nárok je částečně oprávněný. Při určování konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění žalovaná vycházela, při absenci konkrétního zákonného vodítka pro vyčíslení tohoto nároku, z platné právní úpravy a z aktuální judikatury, a to zejména ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010. 8. [stát. instituce] rovněž zastává názor a současně tvrdí, že z její strany má být a skutečně je přiznáváno přiměřené zadostiučinění pouze za nepřiměřenou délku správního řízení vedeného před správním orgánem prvního stupně, neboť délku řízení před odvolacím orgánem není žalovaná schopna jakkoliv ovlivnit. [anonymizováno] komise totiž není správním úřadem, který by byl v oboru působnosti [stát. instituce], jde o správní orgán sui generis, zřízený zákonem (§ 7 zák. č. 262/2011 Sb.). Výkon působnosti [anonymizováno] komise a její ostatní činnost odborně, organizačně, finančně a materiálně zabezpečuje Úřad vlády České republiky. [anonymizováno] komise se pro tyto účely považuje za organizační jednotku Úřadu vlády České republiky (viz § 7 odst. 8 zák. č. 262/2011 Sb.).

9. Správní řízení u správního orgánu prvního stupně tak trvalo celkem 1 490 dnů. Žalovaná se při stanovení výše odškodnění zabývala konkrétními aspekty daného případu, přičemž v té souvislosti na jedné straně brala v potaz význam předmětu řízeni pro žalobkyni, její věk a celkovou délku řízení, ale i složitost případu a součinnost žalobkyně v průběhu řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v tomto případě svou zákonem požadovanou činnost (odboj a odpor proti komunismu) pouze tvrdila, aniž by ji dokládala konkrétními důkazy, musel správní orgán provádět rozsáhlé šetření vlastními silami a silami spolupracujících orgánů (archivů apod.). To mělo taktéž nikoli nepodstatný vliv na délku celého řízení. Pokud jde o celkovou délku řízení je tedy nutno do jisté míry přisvědčit, že správní řízení o vydání osvědčení vedené [stát. instituce] nebylo v tomto případě přiměřeně dlouhé, avšak v této souvislosti je také třeba zohlednit tu skutečnost, že v daném případě měly na délku správního řízení určitý vliv i žádosti právního zástupce žalobkyně o prodloužení lhůty pro vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí a pro doložení zdůvodnění odvolání, přičemž zdůvodnění odvolání bylo žalované doručeno až po uplynutí jím vyhrazené lhůty. Z těchto důvodů dospěla žalovaná k závěru, že bude spravedlivé a přiměřené okolnostem, pokud nevyužije svého moderačního práva a přiměřené zadostiučinění přizná v základní výši (15 000 Kč za rok, resp. 41 Kč za den, za první dva roky ovšem zkrácené na polovinu). Vzhledem k uvedeným skutečnostem přiznala žalovaná (jednající [stát. instituce]) žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy (po zaokrouhlení na celé Kč nahoru) částku ve výši 46 162 Kč. V tomto rozsahu [stát. instituce] vyhovělo požadavku žalobkyně. [stát. instituce] dne 7. 7. 2016 již poukázalo částku 46 162 Kč na účet uvedený žalobkyní. Ve zbytku považuje nárok žalobkyně za nedůvodný a navrhuje žalobu zamítnout.

10. Podáním doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 12. 12. 2016 žalobkyně soudu potvrdila, že jí byla ze strany [stát. instituce] uhrazena částka 46 162 Kč a v tomto rozsahu vzala žalobu zpět.

11. Usnesením ze dne 23. 12. 2016, č. j. 11C 184/2016-38 vyslovil Obvodní soud pro Prahu 6 svou místní nepříslušnost s tím, že věc bude postoupena zdejšímu soudu. Obvodní soud pro Prahu 6 dospěl k názoru, že organizačné složkou, která má za žalovanou [název] [anonymizováno] v projednávané věci vystupovat je [stát. instituce]. V odůvodnění cit. usnesení Obvodní soud pro Prahu 6 uvedl, že žalobkyně se domáhá náhrady nemajetková újmy, která měla žalobkyni vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u [stát. instituce], jako orgánu prvoinstančního, a dále v řízení vedeném u [anonymizováno] komise, jako orgánu odvolacího, o nárocích dle zák. č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu. Žalobkyně za nesprávný úřední postup v tomto správním řízení považuje průtahy jednak před [stát. instituce] a dále i před [anonymizováno] komisí České republiky. Organizačními složkami příslušnými za stát jednat v této věci jsou ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. jak [stát. instituce], a to pro fázi řízení před správním orgánem prvního stupně, tak Úřad vlády České republiky pro fázi řízení před [anonymizováno] komisí ČR jako orgánem odvolacím. Soud konstatoval, že Úřad vlády České republiky je ústřední orgán státní správy, tedy ústřední správní úřad podle ustanovení § 2 zák. č. 2/1969 Sb. [anonymizováno] komise je organizační jednotkou Úřadu vlády České republiky, a to dle ustanovení § 7 odst. 8 zákona č. 262/2011 Sb. Skutkové okolnosti předmětné věci vedou k určení příslušnosti různých organizačních složek státu, a je proto namístě v dané věci jednat jménem státu s [stát. instituce] ve smyslu ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

12. Proti shora citovanému usnesení podali odvolání oba účastníci, tedy jak [anonymizováno], jednající prostřednictvím [stát. instituce], tak žalobkyně. Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací však usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. 69 Co 57/2017-66, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrdil, když mj. uvedl, že v projednávané věci nebylo žalobou uplatňováno více samostatně vymezených nároků vůči státu najednou, ale pouze jediný nárok na náhradu škody (nemajetkové újmy) vyplývající z nesprávného úředního postupu ve správním řízení, přičemž skutkové okolnosti vedou k určení příslušnosti dvou různých organizačních složek státu. Za dané situace proto soud I. stupně postupoval správně při určení místní příslušnosti podle ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014 a dospěl ke správnému závěru, že je organizační složkou povolanou v tomto řízení jednat za stát právě [stát. instituce]. Citovaná usnesení soudů obou stupňů tak nabyla právní moci dne 6. 10. 2017 a věc proto byla postoupena zdejšímu soudu jako soudu místně příslušnému.

13. Zdejší soud usnesením ze dne 15. 11. 2017 především rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby, které původní žalobkyně učinila podáním z 12. 12. 2016 (odst. 10. tohoto rozsudku) a usnesením ze dne 15. 11. 2017, č. j. 13C 185/2017 (ve znění opravného usnesení vyhlášeného při jednání dne 26. 4. 20121) řízení co do částky 46 162 Kč zastavil. Předmětem řízení je tak nadále částka 49 518 Kč.

14. Usnesením ze dne 12. 10. 2020, č. j. 13C 185/2017-122, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2020, pak zdejší soud, vzhledem k úmrtí [celé jméno původní účastnice], rozhodl, že v řízení bude namísto původní žalobkyně [celé jméno původní účastnice], dále pokračováno na straně žalující s jejími dědici [celé jméno žalobkyně] (nyní žalobkyně a/), [jméno] [příjmení] (nyní žalobkyně b/) a [celé jméno žalobce] (nyní žalobce c/).

15. Původní žalobkyně zemřela dne 2. 8. 2019. Z usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 6. 2020, č. j. 33 D 1294/2019-36, které nabylo právní moci dne 3. 7. 2020, pak soud zjistil, že dědici žalobkyně se stali: a/ [celé jméno žalobkyně] a to s dědickým podílem 1/4, b/ [celé jméno žalobce], s dědickým podílem 3/8, c/ [celé jméno žalobce], s dědickým podílem 3/8. Soud tak konstatuje, že z původní žalobkyní uplatněného nároku, který byl ke dni její smrti předmětem řízení v rozsahu 49 518 Kč (k tomu srovnej odst. 2, odst. 5 a odst. 13 tohoto rozsudku), připadá na současné žalobce: a/ [celé jméno žalobkyně] - 1/4 - 12 379,50 Kč b/ [celé jméno žalobce] - 3/8 - 18 569,25 Kč c/ [celé jméno žalobce] - 3/8 - 18 569,25 Kč 16. Ze spisu [stát. instituce], odbor pro [anonymizována dvě slova], č. j. 262003094/2012 soud zjistil, že: -) dne 6. 3. 2012 původní žalobkyně, [celé jméno původní účastnice], jako pozůstalá osoba po manželu [jméno] [celé jméno žalobce], [datum narození], zemřelém dne 20. 11. 2002 podala [stát. instituce] (dále též„ [anonymizována dvě slova]“, nebo„ správní orgán“) žádost podle § 6 odst. 2 zákona [číslo] o účastnících odboje a odporu proti komunismu a domáhala vydání osvědčení jejímu zesnulému manželovi, -) dne 12. 3. 2012 [anonymizována dvě slova] původní žalobkyni vyrozumělo, že dnem 6. 3. 2012 bylo zahájeno správní řízení ve věci vydání osvědčení, -) dne 20. 4. 2012 vydal správní orgán usnesení, kterým řízení přerušil do doby, kdy mu bude předloženo odborné stanovisko příslušných institucí, -) dne 24. 4. 2012 se správní orgán obrátil s žádostí o spolupráci na [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], -) dne 3. 5. 2012 se správní orgán obrátil s žádostí o spolupráci na Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, -) dne 28. 5. 2012 [anonymizována dvě slova] obdrželo výsledky šetření Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, -) dne 23. 11. 2012 [anonymizována dvě slova] obdrželo dokumentaci a výsledky šetření od Národního archivu, -) dne 30. 7. 2014 byla do spisu [anonymizována dvě slova] založena plná moc udělená [celé jméno původní účastnice] advokátovi [anonymizována dvě slova]. [příjmení] (dále jen„ právní zástupce“), -) dne 22. 9. 2014 se právní zástupce původní žalobkyně dotazuje správního orgánu na stav řízení, -) dne 23. 9. 2014 [anonymizována dvě slova] právnímu zástupci původní žalobkyně sděluje, že řízení je přerušeno usnesením ze dne 20. 4. 2012, dosud chybí vyžádané stanovisko [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], -) dne 25. 8. 2015 obdržel správní orgán odborné stanovisko [anonymizována tři slova], -) dne 4. 9. 2015 zaslal správní orgán přímo původní žalobkyni sdělení o pokračování v řízení, zásilka byla vrácena s tím, že nebyla původní žalobkyní vyzvednuta v úložní lhůtě, -) dne 8. 10. 2015 zaslal správní orgán sdělení o pokračování v řízení právnímu zástupci původní žalobkyně, pozn. soudu: dne 16. 11. 2015 žalobkyně u [anonymizována dvě slova] uplatnila nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (viz. odst. 17 tohoto rozsudku), -) dne 20. 11. 2015 vyrozumělo [anonymizována dvě slova] právního zástupce původní žalobkyně o možnosti seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí, -) dne 4. 12. 2015 nahlédl substitut právního zástupce do správního spisu, -) dne 7. 12. 2015 požádal právní zástupce původní žalobkyně o prodloužení lhůty k vyjádření k podkladům o 15 dnů, -) přípisem z 10. 12. 2015 správní orgán právnímu zástupci žadatelky sdělil, že lhůtu dle jeho žádosti prodlužuje, -) dne 30. 12. 2015 pak bylo [anonymizována dvě slova] doručeno vyjádření k nashromážděným podkladům, vypracované právním zástupcem původní žalobkyně, -) dne 11. 2. 2016 vydal správní orgán rozhodnutí [číslo jednací], kterým byla žádost žalobkyně o vydání osvědčení o účasti jejího zesnulého manžela v odboji a odporu proti komunismu zamítnuta. Rozhodnutí bylo právnímu zástupci žadatelky doručeno dne 15. 2. 2016, -) dne 29. 2. 2016 bylo správnímu orgánu doručeno neodůvodněné odvolání proti shora cit. rozhodnutí, vypracované právním zástupcem původní žalobkyně, -) dne 15. 3. 2016 pak bylo [anonymizována dvě slova] doručeno řádně odůvodnění odvolání, -) dne 31. 3. 2016 [anonymizována dvě slova] jako správní orgán I. stupně, postoupilo odvolání příslušnému odvolacímu orgánu, [anonymizováno] komisi ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále jen„ [anonymizováno] komise“), -) dne 17. 5. 2016 [anonymizováno] komise rozhodnutím [číslo jednací], jako odvolací orgán, rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 18. 5. 2016.

17. Z„ uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem“ se podává, že dne 16. 11. 2015 uplatnila původní žalobkyně u [stát. instituce] nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku shora rekapitulovaného správního řízení (které ke dni podání tohoto„ uplatnění nároku“ dosud nebylo skončeno, původní žalobkyně požadovala 68 800 Kč, kalkulovaných jako 1 600 Kč x 43 měsíců).

18. Z„ konečného stanoviska ve věci nároku na přiměřené zadostiučinění“ pak soud zjistil, že dne 10. 6. 2016 (tedy po zahájení řízení v projednávané věci) [stát. instituce] žalobkyni sdělilo, že její nárok shledalo částečně důvodným, stanovilo náhradu nemajetkové újmy na 46 162 Kč, přičemž tuto částku též původní žalobkyni zašle (na což žalobkyně reagovala zpětvzetím žaloby v tomto rozsahu a soud též co do částky 46 162 Kč zastavil – viz odst. 10 a odst. 13 tohoto rozsudku).

19. Po právní stránce soud věc posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, přičemž též přihlédl k dále citovaným ust. Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soud především předesílá, že pokud žalovaná nyní opětovně namítá, že [stát. instituce] není složkou, která by měla v projednávané věci za [anonymizována dvě slova] jednat (§ 6 zák. č. 82/1998 Sb.), pak tato otázka již byla vyřešena v rámci rozhodnutí soudů o místní příslušnosti (odst. 11. a 12. tohoto rozsudku). Soud především odkazuje na shora cit. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 69 Co 57/2017-66. Jde o rozhodnutí nadřízeného soudu v této konkrétní projednávané věci a zdejší soud je proto právním názorem vysloveným odvolacím soudem vázán. Není proto přípustné aby zdejší soud věc hodnotil odchylně a proto též v podrobnostech na citované usnesení Městského soudu (odst. 12. tohoto rozsudku) zcela odkazuje.

20. Dle ust. 13 odst. 1 zákon č. 82/1998 Sb.:„ Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“ Dle ust. 14 odst. 3 zákon č. 82/1998 Sb.:„ (3) Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.“ Dle ust. 31a zákon č. 82/1998 Sb.:„ (1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. (2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. (3) V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.“ Dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“):„ Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“ Dle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010:„ Odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona. Poškozený má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona“ „ Z pohledu těchto údajů pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).“ Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn.: III. ÚS 899/17 ze dne 8. 8. 2017:„ K porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod) dojde i v případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel.“ Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 344/2014:„ Závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, je dán, jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku v jeho poměrech, má-li toto právo nebo závazek základ ve vnitrostátním právu a je-li soukromoprávní povahy.“ 21. Žalovaná dále namítala, že na projednávanou věc nedopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zdejší soud si je vědom, že judikatura v této otázce byla v minulosti rozporná, má nicméně za to, že tato otázka byla vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3671/2018, kde Nejvyšší soud uvedl že:„ řízení o nároku žijícího účastníka odboje a odporu proti komunismu podle § 6 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu je z hlediska možné aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod třeba považovat za řízení o nároku soukromoprávní povahy“. Z odůvodnění cit. rozhodnutí se podává výklad, že je tak tomu proto, že zák. č. 262/2011 Sb. mimo jiné vymezuje obsah pojmu odboj a odpor proti komunismu, stanoví pozitivní i negativní podmínky pro vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu a současně je (ve smyslu § 2) i zákonem rehabilitačním, kladoucím si, podle své preambule, za cíl vyjádřit úctu těm, kteří v rozhodném období s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie. Podle ustanovení § 6 odst. 7 věty prvé, části před středníkem citovaného zákona žijícímu účastníku odboje a odporu proti komunismu, který je státním občanem České republiky, ministerstvo ([anonymizováno]) ve lhůtě 30 dnů ode dne vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu vyplatí jednorázový peněžitý příspěvek ve výši 100 000 Kč Vedle toho náleží přímým účastníkům odboje a odporu nárok na úpravu (zvýšení) starobních, invalidních a vdovských důchodů, o níž na základě vydaného osvědčení návazně rozhoduje Česká správa sociálního zabezpečení (§ 8 odst. 1 až 4 zákona) Vedle toho jsou držitelům osvědčení přiznávány i další peněžité výhody, založené zvláštní právní úpravou (např. zákonem č. 170/2002 Sb., o válečných veteránech, který umožňuje veteránovi (držiteli osvědčení) při splnění dalších podmínek poskytnout příspěvek na stravování, pomoc při začleňování do občanského života, finanční podporu, jmenovat je do vyšších vojenských hodností a zajistit jim přijetí do domova péče o válečné veterány). Tyto výhody (či jen některé z nich) se pojí jen s předpokladem, že žadateli bylo vydáno kladné rozhodnutí v řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ostatně vychází též z názoru vysloveného soudem Ústavním, konkrétně z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 1242/18 (dále jen„ nález“). V bodech 35 a 36 nálezu Ústavní soud vyložil, že při výkladu běhu procesních lhůt a posuzování délky řízení o vydání osvědčení musí být postupováno in favorem stěžovatele. Namístě je proto ústavně konformní interpretace, podle níž se při zákonem založené (a Ústavním soudem podrobněji popsané) časové nejistotě posoudí„ odpovědnost státu za průtahy v řízení podle ustanovení § 13 OdpŠk, nikoli v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce (srov. bod 29 in fine). Výchozí je z hlediska odpovědnosti státu celková délka řízení od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, nikoli porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon v řízení v zákonné lhůtě“. Zákonným základem pro další posuzování odpovědnosti státu pak v řízení zůstává podle Ústavního soudu ustanovení § 31a OdpŠk (upravující odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem) a je třeba postupovat podle závěrů vtělených do Stanoviska. Uvedené závěry soudu Nejvyššího a Ústavního zcela dopadají na projednávanou věc a to přesto, že původní žalobkyně není„ žijícím účastníkem odboje proti komunismu“, ale pozůstalou manželkou. I pro ni však mělo rozhodnutí správního úřadu význam z hlediska výše vdovského důchodu (k tomu srovnej § 8 odst. 1 zák. č. 262/2011 Sb.) a nároku na jednorázový peněžní příspěvek (k tomu srovnej § 6 odst. 7 zák. č. 262/2011 Sb.). Jednalo se tedy i v případě původní žalobkyně o práva soukromoprávní povahy a soud nemá pochyb, že zájem původní žalobkyně na těchto právech byl opravdový a vážný. Soud proto uzavírá, že aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy na projednávanou věc dopadá a též, že s ohledem na tento závěr se pak nemajetková újma vzniklá původní žalobkyni presumuje.

22. Původní žalobkyní napadené řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu pak bylo zahájeno dne 6. 3. 2012 žádostí doručenou [stát. instituce] a skončeno až pravomocným rozhodnutím [anonymizováno] komise dne 18. 5. 2016 (viz odst. 16 tohoto rozsudku). V případě [anonymizováno] komise jde o odvolací řízení, které na řízení před správním orgánem I. stupně navazuje, a je tak třeba posuzovat takové řízení (před orgánem I. stupně i orgánem odvolacím), jako jeden celek a to bez ohledu na okolnost, že původní žalobkyně podala žádost o předběžné projednání nároku ještě před pravomocným skončením správního řízení.

23. Z rekapitulace řízení (odst. 16 tohoto rozsudku) je pak zřejmé, že řízení probíhalo, vyjma období, kdy bylo přerušeno poměrně plynule. K zásadnímu průtahu došlo v období od 24. 4. 2012, kdy se [anonymizována dvě slova] obrátilo na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], do 25. 8. 2015 kdy správní orgán odborné stanovisko [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] obdržel. Především v důsledku tohoto průtahu 3 let a 4 měsíců došlo k celkové nepřiměřené délce řízení. Z obsahu správního spisu přitom vyplývá, že ostatní oslovené instituce ([anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]) reagovali na žádost o součinnost ve lhůtách přiměřených. Přesto správní orgán [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] nikterak neurgoval a pasivně vyčkával na výsledek jeho šetření. V té souvislosti není bez významu, že již dne 22. 9. 2014 se právní zástupce původní žalobkyně dotazoval na stav řízení, zcela zřejmě pro jeho nepřiměřenou délku. Naopak žalovanou tvrzený podíl původní žalobkyně na délce řízení soud neshledal. Pokud právní zástupce žalobkyně požádal o prodloužení lhůty k vyjádření k podkladům pro rozhodnutí v délce 15 dnů a odvolání podal původně tzv.„ blanketní“, a toto pak do 15 dnů řádně odůvodnil, šlo o„ zdržení řízení“ v celkové délce 30 dnů, což je vzhledem k jeho celkové délce zcela zanedbatelné.

24. Řízení jako celek trvalo čtyři roky a dva měsíce (6. 3. 2012 – 18. 5. 2016). Je namístě konstatovat, že tato délka řízení byla s ohledem na typ řízení zcela zřejmě nepřiměřeně dlouhá. V té souvislosti lze pouze znovu odkázat na již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 1242/2018, kde Ústavní soud též uvedl, že„ doba, po kterou bylo přerušeno řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za účelem opatřování odborných stanovisek, jakkoli spojená se stavením lhůt podle zákona o protikomunistickém odboji, nemůže být - pro svou délku v konkrétním případě i právní nejistotu ohledně délky řízení obecně – posuzována optikou obecné právní zásady lex dura sed lex. Jde o čas, jenž tu byl žalobci-stěžovateli upřen. Legitimní očekávání, že mu bude osvědčení v přiměřené lhůtě vydáno, se pro něj změnilo v několikaleté vynucené vyčkávání, které lze označit též vzhledem k jeho věku za nedůstojné“. V té souvislosti tak není bez významu ani věk původní žadatelky. Jde o okolnost, která výrazně zvyšuje hledisko zájmu účastníka na výsledku řízení.

25. Soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na podpůrný charakter odškodnění v podobě omluvy či konstatování porušení práva (viz shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 899/17 ze dne 8. 8. 2017), je na místě přiznat odškodění v penězích.

26. Pokud jde o výši odškodnění, na které mají žalobci (resp. původní žalobkyně měla) s ohledem na nepřiměřenou délku řízení nárok, vycházel soud z výše citovaného stanoviska Nejvyššího soudu ČR, Cpjn 206/2010, dle kterého je třeba vyjít z určité částky za 1 rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou délkou trvání řízení umožní stanovit základní výši odškodnění, která je následně upravena s přihlédnutím ke kritériím stanoveným dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Dle výše uvedeného stanoviska NS ČR je pak za přiměřenou základní částku na poměry České republiky částka v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za každý rok řízení, přičemž za první dva roky jde o částku poloviční, to je v rozmezí mezi 7 500 Kč až 10 000 Kč. Soud, jak je uvedeno výše, shledal důvodným přiznat náhradu nemajetkové újmy za dobu čtyř let a dvou měsíců řízení. Soud přihlédnul též ke kritériím dle ust. § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu. Tyto kritéria soud zohlednil v rámci úvahy o odškodnění v rámci rozpětí uvedeného Nejvyšším soudem, neboť dospěl k názoru, že v projednávané věci nebyly zjištěny skutkové okolnosti natolik významné, aby bylo na místě modifikovat náhradu mimo toto rozmezí stanovené v citovaném stanovisku NS ČR. Jak již soud uvedl, považuje za nepřiměřenou zejména celkovou délku řízení. Žalované lze přisvědčit, že se jednalo o řízení poměrně složité a to v tom smyslu, že vyžadovalo pátrání po dokumentech a ověřování dokumentů v archivech. Na druhou stranu ve prospěch původní žalobkyně svědčí kritérium významu řízení, který byl – jak je shora uvedeno – již vzhledem k předmětu řízení a věku původní žalobkyně značný. Ve prospěch původní žalobkyně svědčí též okolnost, že k průtahům v řízení žádným způsobem nepřispěla. Soud po zvážení všech shora uvedených kritérií, s přihlédnutím k celkové délce řízení, dospěl k závěru, že přiměřená satisfakce odpovídá horní hranici rozmezí (20 000 Kč) naznačeného stanoviskem Nejvyššího soudu, kdy ovšem za první dva roky náleží žalobcům pouze polovina.

27. Za první dva roky (6. 3. 2012 – 6. 3. 2014) takto stanovená výměra tedy činí 20 000 Kč (2x 10 000), za další dva roky (6. 3. 2014 – 6. 3. 2016) 40 000 Kč (2 x 20 000), a za zbývající dva měsíce (březen a duben 2016) 3 334 Kč (2x 1 667). Tímto způsobem soud dospěl k závěru o přiměřené výši zadostiučinění původní žalobkyně v penězích, ve výši 63 334 Kč. Od této částky je pak třeba odečíst poskytnuté plnění [stát. instituce] ve výši 46 162 Kč (v tomto rozsahu vzala žalobkyně, pro plnění [anonymizována dvě slova] po podání žaloby, žalobu částečně zpět a řízení bylo též v tomto rozsahu zastaveno). Soud takto dospěl k výši oprávněného nároku v rozsahu 17 172 Kč (63 334 – 46 162). Předmětem řízení je nyní částka 49 518 Kč, v rozsahu 32 346 Kč tak soud žalobu důvodnou neshledal.

28. Jelikož nynější žalobci jsou právními nástupci původní žalobkyně v rozsahu svých dědických podílů (odst. 14. a odst. 15. tohoto rozsudku), náleží jim též podíl na zjištěném nároku původní žalobkyně v rozsahu, který odpovídá jejich dědickému podílu, konkrétně pak: Žalobkyni a/, [celé jméno žalobkyně], náleží 4 293 Kč, jakožto z 17 172 Kč (výrok I. tohoto rozsudku), Žalobkyni b/, [jméno] [příjmení] náleží 6 439,50 Kč, jakožto 1/8 z 17 172 Kč (výrok II. tohoto rozsudku), Žalobci c/, [celé jméno žalobce] pak náleží 6 439,50 Kč, jakožto 1/8 z 17 172 Kč (výrok III. tohoto rozsudku). Ze shodných důvodů soud nároky jednotlivých žalobců, požadované nad takto zjištěnou důvodnou výši, tedy co do částky 8 086,50 Kč požadované žalobkyní a/ a co do částky 12 129,75 Kč připadající na každého z žalobců b/ a c/, výroky IV., V. a VI. tohoto rozsudku zamítl.

29. Výroky VII., VIII. a IX. tohoto rozsudku se pak opírají o ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., dle kterého platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V projednávané věci žalobci uspěli co do základu nároku, pokud jde o výši nároku, soud upozorňuje, že nelze odhlédnout od částečného plnění žalované, které se původní žalobkyni dostalo až po zahájení řízení a které je též třeba posuzovat jako úspěch žalující strany. Výše přiznaného zadostiučinění však zejména závisela na úvaze soudu. Soud proto žalobcům přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

30. Náklady řízení žalobců pak sestávají z odměny za právní zastoupení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ a. t.“), po 3 100 Kč za úkon právní služby (sazba dle § 7 bod 5. a. t., stanovená z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. a/ a. t.).

31. Jedná se v prvé řadě o podíl na odměně za úkony právní služby vykonané advokátem v zastoupení původní žalobkyně [celé jméno původní účastnice], konkrétně: -) převzetí zastoupení, -) sepis žaloby, -) replika k vyjádření žalované, obsahující též návrh na rozšíření žaloby, doručená soudu dne 9. 9. 2016, -) částečné zpětvzetí žaloby (pro plnění žalované) doručené soudu dne 12. 12. 2016, -) odvolání proti usnesení o místní nepříslušnosti OS Praha 6, doručené soudu dne 12. 1. 2017 ( úkonu - § 11 odst. 2 písm. c/ a. t.), -) písemné vyjádření ve věci, obsahující též návrh na přerušení řízení, doručené soudu dne 23. 11. 2017, tedy 5 a úkonu á 3 100, což činí 17 050 Kč, k čemuž dále náleží šest paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t., tj. 1 800 Kč, celkem tedy 18 850 Kč. Soud dodává, že za úkon právní služby nepovažuje vyjádření k odvolání žalované proti usnesení o místní nepříslušnosti OS Praha 6, neboť jeho obsahem je pouhé konstatování, že se s ním původní žalobkyně ztotožňuje a odkaz na vlastní odvolání žalobkyně (jako úkon soudem akceptované, viz shora).

32. Jako úkon právní služby též nelze účtovat převzetí zastoupení žalobců b/ a c/, neboť tito do řízení vstoupili jako právní nástupci původní žalobkyně. Jde o úkon akceptovatelný pouze jednou, neboť k převzetí věci (jehož smyslem je seznámení se advokáta s věcí) došlo již přijetím zastoupení původní žalobkyně.

33. Za zastoupení nynějších žalobců b/ a c/ tak náleží odměna toliko za jeden úkon právní služby a to účast při jednání konaném dne 26. 4. 2021. Tato odměna pak činí pro každého z žalobců b/ a c/ 2 480 Kč (základní sazba 3 100 snížená o 20% dle ust. § 12 odst. 4 a. t., neboť se jednalo o úkon při zastupování dvou osob). Každému z žalobců b/ a c/ též za tento úkon náleží polovina paušálních náhrady hotových výdajů advokáta, tj. 150 Kč Celkem tedy za tento úkon soud přiznal každému z žalobců b/ a c/ částku 2 630 Kč.

34. Žalobkyni a/, která v řízení zastoupena nebyla, tak náleží nákladů připadající na původní žalobkyni, což činí 4 712,50 Kč (výrok VII. tohoto rozsudku).

35. Každému z žalobců b/ a c/ pak náleží 3/8 nákladů původní žalobkyně, tj. 7 068,75 Kč a náhrada za úkon zastoupení při jednání dne 26. 4. 2021 (včetně režijního paušálu) ve výši 2 630 Kč. Každému z žalobců b/ a c/ proto soud přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 9 698,75 Kč (výroky VIII. a IX. tohoto rozsudku).

36. Náklady řízení jsou pak splatné v obecné třídenní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a u zastoupených účastníků (žalobců b/ a c/), k rukám jejich právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení