13 C 187/2023-34

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] pro zaplacení 11 534,65 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby jí žalovaný uhradil částku 6 997,95 Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 30 % ročně z částky 11 534,65 Kč od [datum] do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 11 534,65 Kč od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 6 997,95 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 536,7 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 4 536,7 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 534,65 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný s [právnická osoba] (právní předchůdkyní žalobkyně, dále též„ banka“) uzavřel dne [datum] Smlouva o Flexikontu, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit k tomuto běžnému účtu. Žalovaný však závazky z této smlouvy porušil, neboť překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek. Proto banky využila svého práva a zrušila žalovanému poskytování kontokorentního úvěru a debetní zůstatek převedla dne [datum] na úvěrový účet, o čemž byl žalovaný informován. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum]. Od postoupení pohledávky žalovaný na svém dluhu ničeho neuhradil.

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Žalovaný dne [datum] uzavřel s bankou Smlouvu o Flexikontu, na jejím základě se banka zavázala poskytnout žalovanému možnost přečerpání jeho bankovního účtu č. [bankovní účet] až do částky 10 000 Kč. Součástí této smlouvy je odkaz na Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Nepovolený debetní zůstatek byla banka oprávněna sankcionovat smluvní pokutou v souladu se sazebníkem, přičemž samotný debetní zůstatek měl být úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu, kterou banka zveřejňovala. V této smlouvě bylo rovněž sjednáno, že pokud žalovaný překročí výši Povoleného limitu a tento stav nenapraví ani po doručení písemné upomínky banky, je banka oprávněna převést debetní zůstatek z běžného účtu na úvěrový účet. Dle dokumentu s názvem Dispozice majitele účtu ze dne [datum] se žalovanému měl měsíčně zasílat výpis z výše uvedeného běžného účtu. Z dokumentu s názvem Roční úrokové sazby z vkladů a úvěrů v Kč od [datum] soud ověřil, že Nepovolený debetní zůstatek na všech Běžných korunových účtech (včetně korunového účtu nežirového charakteru) je úročen sazbou 30,00 % p.a. Z výpisu z úvěrového účtu [číslo] soud zjistil, že na tomto účtu je vedena celková dlužná částka ve výši 11 534,65 Kč. Upomínkou ze dne [datum], k níž ale nebylo doloženo, že by tato byla doručena žalovanému, měl být žalovaný informován o tom, že na účtu [číslo] byl ke dni [datum] přečerpán povolený limit o 481,77 Kč. Přípisem ze dne [datum], k němuž ale nebylo doloženo, že by tento byl doručena žalovanému, měl být žalovaný informován o tom, že jeho dluh ve výši 15 225,96 Kč z důvodu porušování smluvních podmínek byl převeden na nově otevřený úvěrový účet č. [bankovní účet] s tím, že dluh je úročen sankční úrokovou sazbou ve výši 30 % p.a. Z dokumentu s názvem Platební historie soud zjistil, že žalovaný úvěr částečně splácel, a to v letech 2004 až 2005, přičemž takto měl v těchto letech splatit celkem 4 028 Kč; poslední splátka byla dle tohoto dokumentu provedena dne [datum] ve výši 1787,87 Kč. Z výpisu úvěrového účtu za květen 2004 soud zjistil, že žalovaný mj. zaplatil dne [datum] částku 1728 Kč, která však byla zčásti započítána na úrok ve výši 386,57 Kč.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] vyplývá, že [právnická osoba], IČO: [anonymizováno] [PSČ] postoupila soubor svých pohledávek, mezi nimiž byla i pohledávka za žalovaným (bod 777 přílohy k této smlouvě), na žalobkyni, přičemž postoupení bylo oznámeno žalovanému přípisem [jméno] [příjmení] [příjmení] dne [datum]. Z dokladu ze dne [datum] soud zjistil, že [právnická osoba] potvrzuje zaplacení úplaty za postoupení pohledávek. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil, že [právnická osoba], IČO: [anonymizováno] [PSČ], měla v minulosti firmu [právnická osoba], a od roku 2005 firmu [právnická osoba]

6. Z neoznačeného přípisu k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že úvěruschopnost měla být posouzena za použití údajů poskytnutých klientem a smlouva o úvěru byla uzavřena na základě svobodné vůle smluvních stran. Výše měsíčního příjmu žalovaného byla 7 000 Kč, výše měsíčního příjmu klientovy domácnosti 7 683 Kč. K tomuto dokladu žalobkyně nepředložila žádné další dokumenty, tento dokument rovněž nebyl nikým podepsán. Není tak zřejmé, kdo jej vyhotovil a na základě jakých podkladů.

7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV.ÚS 702/20, platí, že„ Uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Nezabývaly-li se dále obecné soudy při posuzování podmínek uplatnění korektivu dobrých mravů, zda výkon práva věřitelky, který je jinak po právu, nevede pro majetkové a sociální poměry stěžovatelů a pro možnost uspokojení tohoto nároku jiným způsobem k nepřijatelným důsledkům v postavení stěžovatelů, byť mohou mít původ v poměrech mezi spoludlužníky navzájem, nepřiměřeně zúžily výklad korektivu dobrých mravů, dopustily se interpretační libovůle a rovněž nedostály povinnostem plynoucím z poskytování právní ochrany a vedení řádného řízení, jak jim to ukládají ústavní kautely hlavy páté Listiny. Tím obecné soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle.“ V tomto nálezu přitom Ústavní soud obecné soudy vyzval, aby zohlednily, že " účelem korektivu dobrých mravů je mimo jiné povinnost soudů hledat při soudním rozhodování rovnovážný stav mezi smluvními stranami (viz bod 20 nálezu sp. zn. II. ÚS 2108/14). Jakkoli lze v obecné rovině s Nejvyšším soudem souhlasit v tom, že korektiv dobrých mravů je krajním řešením a hodnoty vtažené do soudního rozhodování jeho prostřednictvím nelze uplatňovat tak, aby byly zcela upozaděny jiné hodnoty právem chráněné (tedy zvláště právní jistota), napadená rozhodnutí postrádají právě úvahu o tom, do jaké míry ve skutečnosti dochází k uplatnění principů, které jsou "ve hře"... Dále je třeba uvést, že je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance). Nejvyšší soud sice ve svém vyjádření uvedl, že v době uzavření smlouvy z platné právní úpravy věřitelka takovou právní povinnost neměla, neboť smlouva byla uzavřena před účinností uvedené právní úpravy, s čímž je třeba v zásadě souhlasit. Jeho rozhodnutí však postrádá úvahu, zda bylo možné zanedbání prověření úvěruschopnosti stěžovatelů zohlednit v posuzované věci při zvažování uplatnění korektivu dobrých mravů. Krajský soud se prověřením úvěruschopnosti stěžovatelů nezabýval vůbec. Přitom, obdobně jako co do okolností uvedených shora a z tam uvedených hledisek, korektiv dobrých mravů obecným soudům podle Ústavního soudu nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle... Obdobně se ke korektivu dobrých mravů, resp. zásadě dobrých mravů či ekvity staví část doktríny, která zásadě dobrých mravů přisuzuje normativní funkci. Tato zásada podle nich slouží k "nalézání spravedlivého řešení", vede-li formální použití právních norem k neudržitelným výsledkům (srov. [příjmení], J. a [příjmení], P. [příjmení] zásad soukromého práva. [obec], [ulice] Univerzita, 2010, s. 122) ." 8. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

9. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 zákona č. 40/1964 Sb. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

13. Podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

14. V souladu s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.

15. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

16. V § 8 zákona č. 89/2012 Sb., se uvádí, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

20. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané to, že žalovaný s bankou uzavřel úvěr, jež mohl získat tak, že přečerpal zůstatek na svém bankovním účtu. Soud však nemá za prokázané, že by tato úvěrová smlouva z roku 2001 obstála jako platná. Soud se v dané věci musel s ohledem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu, jež je pro obecné soudy závazná dle čl. 89 odst. 2 Ústavy, zabývat otázku aplikace korektivu dobrých mravů, tedy otázky "souhrnu etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32. nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)). Přitom § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., či § 6 a § 8 zákona č. 89/2012 Sb., může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle (srov. bod 29 nálezu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 3101/18). Souhrnně lze odkázat na bod 20 nálezu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2108/14 (N 160/78 SbNU 409), podle kterého je úlohou soudů, zvláště posuzují-li ve své rozhodovací praxi spory mající základ v závazkovém právu, nalézt v konkrétním ekonomicko-právním vztahu jeho těžiště tak, aby byl nalezen nejen optimální užitek pro smluvní strany, ale aby bylo dosaženo - je-li to možné - jistého rovnovážného stavu (řečeno ekonomickou analýzou práva, jde o hledání "bliss point" - srov. k tomu blíže například Reichhardt, [jméno] [příjmení], von. Gesellschaftliche Bedarfsanalyse: Ansatz zur Ermittlung der Bürger-Präferenzen für öffentliche Güter. Berlin: Duncker und Humblot, 1979, s. 27 a násl.). K tomu srovnej i nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. IV. ÚS 702/20, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu." (viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV.ÚS 3542/20)

21. V posuzované věci soud považuje za problematické uplatnění nároků z úvěrové smlouvy po téměř 20 letech od jejího uzavření, resp. od data tvrzené splatnosti povinnosti dlužníka (žalovaného) vrátit úvěrovanou sumu věřiteli, ve spojení s požadavkem právního nástupce na úhradu smluvního úroku z úvěrované sumy ve výši 30% p. a. a zákonného úroku z prodlení, což s ohledem na délku doby, za kterou nynější žalobkyně požaduje jejich úhradu, vede k faktickému dvojnásobnému navýšení celkové sumy žalované částky. Soud sice nepřehlíží, že se v dané věci žalovaný nijak nebránil, ačkoli mu byla předmětná soudní obsílka osobně doručena do jeho vlastních rukou, avšak i přes jeho procesní pasivitu soud musí zvážit, zda uplatňování nároků z úvěrových smluv po 20 letech po jejich uzavření a zesplatnění je standardní a očekávatelnou situací. Podpůrně soud poukazuje na to, že uplatnění práva po takové době je velmi výjimečné a problematické i ve veřejném právu, kde v případě daňového práva dochází k prekluzi státu vyměřit daň již po 10 letech (srov. ustanovení § 148 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů), v případě trestního práva se právo státu (už) po 15 letech prekluduje u trestných činů s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let (viz ustanovení § 34 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), což obecně představuje již závažnou trestnou činnost. Pokud tedy stát v rámci veřejného práva, které si sice uplatňuje nezávisle na soukromém právu (viz ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.) s uplynutím takové doby výrazně omezuje možnosti státu vybírat daně, resp. vést trestní řízení (tedy mocensky na dané osoby působit), nemá zdejší soud za to, že v případě běžné úvěrové smlouvy na úvěrovanou sumu do 10 000 Kč by bylo možné dívat se tak, že plynutí času (zde v podobě uplynutí skoro 20 let) nemá na nároky věřitele z takové smlouvy, jež zjevně nebyla po většinu tohoto času žádným způsobem plněna, žádný vliv. Takový přístup by ostatně byl i v rozporu s ekonomickým přístupem, který uznává, že tyto staré pohledávky tzv. rychle ztrácejí na ceně, hodnotě, neboť většinou nebývají ze strany dlužníků beze zbytku uhrazeny, což často vede k postupování takových pohledávek za zlomek jejich jmenovité hodnoty, neboť je všem dotčeným subjektům zřejmé, že návratnost (tj. uhrazení takové pohledávky) je velmi problematická a často jen částečná.

22. Uplatňování nároků z takové úvěrové smlouvy navíc po takové době by tedy mělo být o to více podrobeno pozornosti soudu, zvláště když povinný z této smlouvy se fakticky nijak nebrání, neboť často s ohledem na plynutí tohoto času ani neví, o co se jedná, zvláště když jde o spotřebitele, který se často v problematice úvěrových smluv a uplatňování nároků velmi obtížně orientuje. Soud tedy má za to, že uplatňování nároků z těchto smluv, které podle tehdejší právní úpravy nepodléhaly zevrubné veřejnoprávní kontrole, jako je tomu nyní, na což ostatně správně poukazuje žalobkyně, po takové dlouhé době, zvláště když se takovéto úvěrové smlouvy ukázaly jako vysoce společensky a ekonomicky nebezpečné, neboť často vedly k vytváření různých dluhových pastí vedoucích až k vytváření šedé ekonomické zóny, musí podléhat zvýšené kontrole ze strany soudů, které musí zvažovat aplikaci dobrých mravů a hledání spravedlivé rovnováhy mezi oběma účastníky sporu.

23. Soud s ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu dospěl k závěru, že uplatnění nároků z úvěrové smlouvy po téměř 20 letech od její splatnosti ve spojení s požadovanou výši smluvního úroku a délkou úročení vedoucí de facto ke zdvojnásobení sumy, kterou má dlužník takto vrátit, nemůže s ohledem na povinnost obecného soudu zvážit aplikaci dobrých mravů obstát. Má tak za to, že nelze bez dalšího žalobě v plném rozsahu vyhovět, neboť takový závěr by byl v rozporu s výše uvedenými požadavky Ústavního soudu neposuzovat věc formalisticky a nesmířit se s pasivitou spotřebitele, který ani v dnešní době při uzavírání úvěrových smluv není schopen zvážit všechny okolnosti a důsledky svého jednání, což vede k požadavkům jak unijního zákonodárce, tak i tuzemského k tomu, že je více chráněn než poskytovatel úvěru, a to i prostřednictvím toho, že jsou takového úvěrové smlouvy vyhodnocovány jako neplatné.

24. Předmětnou úvěrovou smlouvu by soud považoval za platnou, pokud by žalobkyně dokázala zpětně prokázat, že by tato smlouva bez dalšího obstála i podle současné právní úpravy, tj. zejména požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru v recentním ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud přitom s ohledem na předložené listiny nemůže konstatovat, že předložené úvěrová smlouva by v případě jejího uzavření po [datum] bez dalšího obstála jako platná. Soud totiž nemá za prokázané, že byla v dané věci dostatečně posouzena úvěruschopnost žalovaného tak, aby poskytnutí takového úvěru nevedlo k vytvoření dluhu, jež by nebyl schopen žalovaný uhradit, tedy k vytvoření výsledku, kterému se současná veřejnoprávní a unijní úprava vytvořená s ohledem na neblahé zkušenosti s úvěrovými smlouvami uzavíranými rovněž na přelomu tisíciletí snaží zabránit.

25. Soud vnímá, že k důkazu žalobkyně předložila blíže neupřesněnou listinu, že banka úvěruschopnost žalovaného posoudila s ohledem na jeho příjem 7 000 Kč. Soud však nemůže přehlédnout, že není zřejmé, kdo a jak tento dokument vytvořil a zejména z jakých údajů vycházel, když tento dokument na jednu stranu uvádí, že žalovaný měl mít tehdy příjem 7 000 Kč, avšak výše měsíčního příjmu klientovy domácnosti měla činit částku 7 683 Kč, aniž by bylo vysvětleno, na základě čeho tato jiná částka byla dovozena. Soud sice nepřehlíží, že po takové době je dokládání určitých skutečností (tedy jejich prokazování) nanejvýš obtížné, na druhou stranu však musí poukázat na to, že pokud někdo uplatňuje takto "starou pohledávku", musí si být vědom toho, že na základě své dlouhodobé "liknavosti" může přijít o řadu důkazních prostředků s ohledem na fakt, že případní svědkové v mezidobí zemřou, resp. že na rozhodné skutečnosti zapomenou, případně že dojde ke skartaci příslušných dokumentů. Soud tedy nemá za to, že na základě tohoto blíže neoznačeného a nepodepsaného dokumentu by bylo možné konstatovat, že byla dostatečně v roce 2001 posouzena úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na výši dalších nároků plynoucích z porušení pravidel tohoto kontokorentu.

26. Soud však má za to, že ačkoli nemůže za dané situace žalobě v plné rozsahu vyhovět, neboť tomu by bránil výše podrobně rozebraný korektiv dobrých mravů, nemůže na druhou stran žalobu bez dalšího v plném rozsahu zamítnout. Soud tak dospívá k závěru, že je namístě žalobě vyhovět, a to v rozsahu, v níž došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, tedy v rozsahu, kdy se tento na úkor banky obohatil, neboť mu umožnila přečerpání jeho bankovního účtu.

27. Při určení výše tohoto bezdůvodného obohacení soud vycházel z předložených listin, z nichž vyplývá, že žalovaný takto "přečerpal" svůj bankovní účet až do výše 9 966 Kč (viz vyjádření žalobkyně ze dne [datum]), tedy že došlo k obohacení jeho majetku tím, že banka za něj plnila jeho dluhy, ačkoli ten neměl dostatečnou sumu ke krytí těchto plateb. S ohledem na výše uvedené, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná, nemohl soud přiznat žalobkyni žádný nároky vztahující se k různým poplatkům ze vedení tohoto úvěru. Od této sumy pak odečetly platby, které žalovaný od zesplatnění úvěru bance uhradil - viz výpisy z úvěrového účtu za roky 2003 až 2004 - tj. částku 4 028 Kč. Dále od této sumy musel odečíst částku 1787,87 Kč, neboť tato měla být uhrazena dle dokumentu s názvem platební historie dne [datum] (a to dokonce ještě předtím, než byl žalovaný informován o postoupení dluhu), přičemž žalobkyně během jednání soudu potvrdila, že se jedná o částečnou úhradu dluhu. Soud tedy musel dospěl k závěru, že předmětné žalobě mohl vyhovět pouze v rozsahu 4150,13 Kč, neboť tato částka zbývá po provedeném dokazování uhradit ve vztahu k předmětnému přečerpání bankovního účtu.

28. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky či smluvní pokuty) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán. Co se týče smluvních úroků z prodlení, pak soud výslovně uvádí, že s ohledem na závěr, že úvěrová smlouva byla za dané situace vyhodnocena jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nemohl tento smluvní úrok ve výši 30 % z dlužné částky p.a. přiznat (viz ustanovení § 39 ve spojení s § 588 zákona č. 40/1964 Sb.). Mohl proto přiznat pouze zákonný úrok z prodlení.

29. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

30. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného ona sama nebo její právní předchůdce vyzvali k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum]. S ohledem na to, že předchozí úprava neobsahovala výslovně stanovení okamžiku, kdy taková výzva byla protistraně doručena, má soud za přípustné, aby s ohledem na délky dobu účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., bylo stran určení okamžiku doručení poustupováno dle něj, a to i s ohledem na provázanost s následky spojeným s určením data tohoto doručení (viz určení výše zákonného úroku z prodlení atd). Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 zákona č. 89/2012 Sb. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 zákona č. 89/2012 Sb. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit, tudíž od [datum] je žalovaný v prodlení, čemuž by odpovídal zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné částky.

31. Protože se však žalobkyně v žalobě ze dne [datum] domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení pouze ve výši 2 % ročně z dlužné částky od [datum] a protože je soud tímto rozsahem vázán (viz ustanovení § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), musel žalobkyni přiznat zákonný úrok z prodlení pouze v této výši.

32. Stran závěru soudu o tom, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit výše uvedené závazky žalobkyni, nikoli bance, odkazuje na Smlouvu o postoupení ze dne [datum], podle níž došlo k postoupení tam vyjmenovaných pohledávek banky, mj. předmětné pohledávky vůči žalovanému. Postoupení přitom bylo žalovanému řádně oznámeno v podání ze dne [datum]. Soud rovněž ověřil, že předmětná smlouva o Flexikontu byla uzavřena s [právnická osoba], která se však v době uzavření této smlouvy nazývala [právnická osoba]

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, žádnému z účastníků řízení se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Soud přitom vyšel z úvahu, že žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, proto by bylo na místě mu alespoň zčásti (poměrně) přiznat právo na náhradu, ale jak soud konstatoval výše, žalovaný v průběhu soudního řízení byl nečinný, tj. s vedením předmětného řízení neměl jakékoli náklady. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku.

34. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení