13 C 192/2021-78

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení 8 639 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 000 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 639,43 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 700,35 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 19 000 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 11. 2020 dosáhne částky 49 550 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 000 Kč od 24. 11. 2020 do 10. 6. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 212 Kč od 24. 11. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 496 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 27 639 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 6. 8. 2020 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 19 000 Kč. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 59,9 % ročně žalobkyni splatit v 36 měsíčních splátkách po 1 147 Kč splatných vždy k 17. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Žalovaný pak svým podpisem stvrdil pravdivost a úplnost jím uvedených údajů a prohlásil, že nemá žádné splatné dluhy. Dále si žalobkyně ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Co se týče výdajů žalovaného, zde žalobkyni postačilo tvrzení žalovaného o tom, že má vlastní bydlení a o výši jeho nákladů na bydlení. Vycházela přitom z premisy, že každý jedná v právním styku poctivě a jestliže někdo zatají či zkreslí své výdaje, nemůže posouzení na základě dostupných a tvrzených skutečností způsobit neplatnost smlouvy. Takovým jednáním by pak navíc došlo k porušení trestněprávních předpisů. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019, dle kterého po úvěrových společnostech nelze požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou, přičemž úvěrové společnosti své povinnosti dostály, když požadovaly sdělení údajů podstatných pro uzavření úvěrové smlouvy a byl to obviněný, kdo za účelem získání úvěru zatajil rozhodné skutečnosti. Konečně podotkla, že nemá objektivní možnost ověřit si pravdivost žalovaným uváděných údajů. Za pomocí zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 22. 11. 2020. Na poskytnutý úvěr žalovaný neuhradil ničeho. Žalobkyni tak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 21 814,91 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 998 Kč), právo na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 200 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto nákladech 400 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, kterou žalobkyně požadovala za období od 24. 11. 2020 do 14. 6. 2021 ve výši 4 427,43 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 59,9 % ročně z dlužné původní jistiny úvěru, a to za období od 24. 11. 2020 do 16. 12. 2020, který kapitalizovala částkou 700,35 Kč a úroku ve výši 8,25 % ročně z původní dlužné jistiny úvěru od 17. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 49 550 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky odpovídající součtu dlužné nové jistiny úvěru, smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek a náhrady nákladů za prodlení s úhradou splátek za období od 24. 11. 2020 do zaplacení.

2. Soudem bylo následně zjištěno, že proti žalovanému bylo u Okresního soudu ve Zlíně vedeno v souvislosti s poskytnutím předmětného úvěru trestní řízení pro spáchání přečinu úvěrového podvodu, kterého se dopustil tím, že žalobkyni při uzavření smlouvy předložil zfalšovaná potvrzení o příjmech ze zaměstnání a zatajil existenci svých dalších závazků. Žalovanému bylo rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], který nabyl právní moci dne 7. 5. 2022, uloženo nahradit žalobkyni škodu ve výši odpovídající poskytnuté jistině úvěru. Jelikož tak již bylo o této části nároku rozhodnuto, zdejší soud řízení usnesením č. j. 13 C 192/2021-70 ze dne 12. 5. 2022 co do částky 19 000 Kč zastavil pro překážku věci pravomocně rozhodnuté.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 6. 8. 2020 smlouvu o úvěru [číslo] v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 19 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splatit společně s úrokem v 36 měsíčních splátkách po 1 147 Kč splatných vždy nejpozději k 17. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 59,90 % ročně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a splátkový kalendář, z něhož je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok. O schválení smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 10. 8. 2020. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalovanému dne 7. 8. 2020 vyplatila částku 19 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě.

6. Žalobkyně dále doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“ podepsaný žalovaným, kam žalovaný uvedl svůj pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání ve výši 19 500 Kč. K tomuto dále předložil údajná potvrzení banky o tom, že na jeho účet byla z účtu zaměstnavatele společnosti [právnická osoba] připsána dne 14. 4. 2020 mzda ve výši 19 666 Kč a dne 13. 5. 2020 mzda ve výši 19 659 Kč. Žalovaný měl dle uvedených údajů bydlet ve vlastním domě či bytě a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 3 610 Kč Vedle toho bylo na straně výdajů počítáno ještě s částkou životního minima ve výši 3 860 Kč měsíčně. Žalobkyně doložila také výpis z registru [příjmení] ze dne 6. 8. 2020, dle něhož neměl mít žalovaný žádné závazky po splatnosti a výpis z nebankovního registru klientských informací ze dne 4. 8. 2020, dle něhož CBS skóre žalovaného odpovídalo hodnotě 507 a žalovaný tak měl patřit mezi klienty, u nichž je riziko nesplácení úvěru nízké. Konečně doložila ještě prohlášení podepsané žalovaným, v němž mimo jiné stvrdil, že nemá žádné splatné dluhy, nenachází se v úpadku ani mu úpadek nehrozí a že poskytl žalobkyni pravdivé a úplné informace.

7. Z doložené karty klienta je dále zřejmé, že žalovaný neuhradil žalobkyni na poskytnutý úvěr ničeho.

8. Upomínkami ze dne 19. 10. 2020 a 18. 11. 2020 měl být žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byl rovněž upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 65 dnů. Dopisem ze dne 22. 11. 2020 pak již mělo být žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru z důvodu prodlení s úhradou splátek a žalovaný měl být vyzván k okamžité úhradě veškerých dlužných nároků z titulu smlouvy o úvěru.

9. K úhradě dlužné částky byl žalovaný prokazatelně vyzván předžalobní upomínkou ze dne 26. 5. 2021, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem ze dne 26. 5. 2021 a v níž byla žalovanému stanovena lhůta k úhradě do 15 dnů od data odeslání této upomínky.

10. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

12. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 13. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] CA Consumer Finance s.a. versus [jméno] [příjmení] a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 16. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

17. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

18. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že učinila kroky potřebné k ověření žalovaným tvrzených příjmů, když si od žalovaného vyžádala potvrzení o tom, že na jeho účet byla zaslána mzda v tvrzené výši (ačkoli se následně ukázalo, že se jednalo o zfalšovaná potvrzení). Co se však týče výdajů žalovaného, ty nebyly ze strany žalobkyně žádným způsobem ověřovány, a to ani co do nákladů spojených s bydlením, které obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce. Ve vztahu k ostatním životním nákladům jako jsou například náklady na stravování, drogerii a ošacení, se v zásadě jeví jako přijatelné, aby žalobkyně vycházela z částek životního minima. To však nelze říct o nákladech na bydlení, jež zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení apod. ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce zahrnující právě také přijaté závazky, tudíž je třeba jejich výši vždy řádně ověřovat. Jestliže žalovaný uváděl, že má vlastní bydlení, bylo povinností žalobkyně toto tvrzení ověřit, a to kupříkladu prostřednictvím výpisu z katastru nemovitostí, což zjevně neučinila. Rovněž si měla ověřit také výši výdajů na služby spojené s bydlením. Za tímto účelem mohla po žalovaném požadovat kupříkladu předložení dokladů SIPO či výpisů z účtu, na nichž by byly viditelné pravidelné úhrady záloh za služby spojené s bydlením. Nelze se tak ztotožnit s názorem žalobkyně o objektivní nemožnosti ověřit výši výdajů žalovaného na bydlení. Lze tedy uzavřít, že ohledně výdajů žalované žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala a spokojila se s pouhým (ničím nepodloženým) prohlášením žalovaného, což je v rozporu s výše citovanou judikaturou.

19. Dále je ve vztahu k povinnosti žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta (tak jak tomu ostatně bylo i v projednávané věci), nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalobkyně v této souvislosti odkazovala, bylo vydáno v trestní věci a soud se tak v tomto rozhodnutí zabýval celou záležitostí zejména s ohledem na její trestněprávní rovinu, tudíž se jako relevantnější v této věci nutně jeví výše citovaná judikatura vydaná ve věcech občanskoprávních.

20. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.

21. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 28. 5. 2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 19 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 1. Jak již bylo uvedeno výše, právo na zaplacení dlužné jistiny ve výši 19 000 Kč již bylo žalobkyni vůči žalovanému přiznáno v trestním řízení. Žalobkyni však vzniklo ještě právo na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání předžalobní upomínky žalovanému dne 26. 5. 2021, přičemž v této mu byla poskytnuta lhůta k plnění v délce patnácti dnů od jejího odeslání, jejímž uplynutím se stal závazek splatným. Žalovaný tak byl povinen dlužnou částku uhradit do 10. 6. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 11. 6. 2021, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 24. 11. 2020, tj. ve výši 8,25 % ročně, tedy ve stejné výši, jako činila jeho zákonná výše ke dni 11. 6. 2021. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 639,43 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 700,35 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 19 000 Kč od 17. 12. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 11. 2020 dosáhne částky 49 550 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 000 Kč od 24. 11. 2020 do 10. 6. 2021 a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 212 Kč od 24. 11. 2020 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

1. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně byla v řízení úspěšná, co do části požadovaného úroku z prodlení a dále rovněž co do části požadované jistiny, která jí byla přiznána v trestním řízení a ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení celkové částky 33 793,90 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 20 644,80 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 28. 6. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 61 % a z 39 % byl úspěšný žalovaný. Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na náhradu 22 % nákladů řízení.

1. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 382 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Advokátka žalobkyně učinila ve věci čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, účast na jednání dne 23. 6. 2022), za které jí náleží odměna v plné výši. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí v případě prvních tří úkonů dle § 14b advokátního tarifu 300 Kč a dále právní zástupkyni žalobkyně náleží za každý z těchto tří úkonů paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč. Za účast u jednání náleží advokátce dle § 7 bodu 4 odměna ve výši 1 500 Kč a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. V souvislosti s účastí u jednání má advokátka nárok na náhradu cestovních výdajů, a to za cestu z Brna do Hodonína a zpět. Tato cesta o celkové délce 142 kilometrů byla dle předloženého technického průkazu uskutečněna osobním vozidlem se spotřebou pro kombinovaný provoz 6,5 litru na 100 kilometrů. Při průměrné ceně pohonných hmot 44,50 Kč a sazbě základní náhrady 4,70 Kč za kilometr činí cestovní náklady 1 078,13 Kč. V souvislosti s cestou k jednání advokátce náleží též náhrada za promeškaný čas, která dle § 14 advokátního tarifu činí 100 Kč za každou započatou půlhodinu, což za dvě hodiny potřebné k cestě k jednání a zpět činí 400 Kč Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 6 801 Kč a žalobkyně má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů ve výši 1 496 Kč (22 % z 6 801 Kč).

Poučení