13 C 224/2018-66

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl předsedou senátu Mgr. Petrem Novákem jako samosoudcem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] zastoupený advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalovaného a vedlejší účastnice] zastoupený adevokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa původní účastnice a vedlejší účastnice] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9% ročně za dobu od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným se žalovanému vůči žalobci náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady řízení ve výši 50 529,60 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka na straně žalované.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, představovaným úrokem z prodlení v zákonné výši 9% p. a. za dobu od [datum] do zaplacení, z titulu náhrady škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie.

2. Žalobce uvedl, že žalovanému udělil dne [datum] plnou moc pro uplatnění svých nároků vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti, a to mimo jiné nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce, které nakonec skončilo až vynesením zprošťujícího rozsudku. V případě tohoto nároku se jednalo o nárok ve smyslu ustanovení § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění.

3. Uvedený nárok na přiměřené zadostiučinění, jehož původní požadovaná výše činila 800 000 Kč, byl spolu s dalšími nároky uplatněn nejprve u Ministerstva spravedlnosti ČR, a to prostřednictvím přípisu zpracovaného žalovaným ze dne [datum]. Jak vyplývá ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne [datum], tento přípis byl ministerstvu doručen dne [datum]. V rámci obsahu stanoviska Ministerstva spravedlnosti ČR pak bylo konstatováno, že v trestním řízení, které bylo proti žalobci vedeno, došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona číslo 82/1998 Sb. a že toto konstatování spolu s vyslovenou omluvou se jeví jako dostatečné. Žalobcem vznesený nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, tedy nebyl uznán.

4. Žalobce byl proto svůj nárok (mimo jiné) na přiměřené zadostiučinění v částce 800 000 Kč nucen uplatnit u soudu. To žalobce, zastoupen žalovaným, učinil žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2, směřující proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Žaloba byla prostřednictvím žalovaného, jakožto právního zástupce žalobce, podána dne [datum].

5. Uvedenou věc projednával Obvodní soud pro Prahu 2 pod sp. zn. 26C 404/2013 Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 26 C 404/2013-133 výrokem IV. rozsudku uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti povinnost zaplatit žalobci částku 200 000 Kč s příslušenstvím jakožto nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání, přičemž žalobu co do zbylé části tohoto nároky, tedy co do částky 600 000 Kč zamítl. Citovaný rozsudek soudu I. stupně však v tomto výroku právní moci nenabyl, neboť Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti proti němu podala odvolání, v rámci něhož vznesla námitku promlčení nároku na přiznání nemajetkové újmy. Na základě uvedeného odvolání a argumentace žalované v odvolacím řízení pak Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 25 Co 296/2015-216, (výrok III. cit. rozsudku odvolacího soudu), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve vyhovujícím výroku o náhradě za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání změnil tak, že žalobu též co do částky 200 000 Kč zamítl (přičemž zamítavý výroku o náhradě za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání co do částky 600 000 Kč potvrdil). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak vyplývá, že námitka promlčení byla Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti vznesena důvodně.

6. Pro úplnost žalobce uvádí, že výše uvedenému předcházelo nezákonné trestní stíhání žalobce, v rámci něhož žalovaný žalobce obhajoval. V tomto trestním řízení bylo dne [datum] vydáno Policií ČR, [anonymizováno] [obec], pod sp. zn. ČTS:OFKF [číslo] usnesení o zahájení trestního stíhání osoby žalobce pro údajné spáchání trestného činu podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona. Věc byla následně vedena u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 55/2007, kdy dne 16. 7. 2012 byl vynesen rozsudek, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby v celém rozsahu, přičemž v odůvodnění bylo konstatováno, že jednání popsané v obžalobě není trestným činem. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 7 To 427/2012 pak bylo odvolání státního zástupce proti tomuto rozsudku zamítnuto. Zprošťující rozsudek tak nabyl právní moci dne [datum].

7. Pokud jde o samotný nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení, pak tento žalobce uplatnil původně ve výši 800 000 Kč, a to s ohledem na to, že trestní stíhání, které proti němu bylo vedeno, bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně skončeno až dne [datum]. Trvalo tedy celých 6 roků a 4 měsíce, přičemž po dobu 93 dní byl žalobce dokonce stíhán vazebně. Celé toto období byl žalobce nucen čelit neodůvodněnému trestnímu stíhání, které velmi závažným způsobem ovlivnilo jak osobní, tak profesní život žalobce. Po celou dobu žil žalobce v nejistotě, zda nebudu odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který žalobci hrozil a jehož horní hranice činila 8 let, což se velmi negativně podepsalo nejen na psychice žalobce, ale i psychice celé jeho rodiny. Manželka žalobce se psychicky zhroutila a po celou dobu mého stíhání byla nucena navštěvovat psychologa a užívat léky. Zpočátku zůstala zcela bez prostředků a musela se zadlužit. Poté, co byl žalobce vzat do vazby, velmi trpěly též jeho dva synové. Protože byl celý případ medializován, byla rovněž poškozena dobrá pověst žalobce. Žalobce v průběhu vazby ztratil všechny pracovní kontakty a přišel o práci, přičemž byl neustále zatížen tím, že je na něm rodina finančně závislá. Ani po propuštění z vazby se situace nezlepšila, neboť žalobce stále nebyl od obvinění očištěn a musel neustále vysvětlovat, co se stalo, což pro většinu potencionálních obchodních partnerů nebylo dostatečně důvěryhodné. Žalobce proto i v rámci své podnikatelské činnosti zůstal zcela bez zakázek. Nezákonným trestním stíháním tak byla osobnost žalobce velmi dotčena a poškozena. Proto se žalobce domnívá, že přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním, mu náleží minimálně ve výši 200 000 Kč, tak jak ji přiznal ve svém rozhodnutí Obvodní soud pro Prahu 2. Žalobce považuje takto stanovené zadostiučinění za zcela odpovídající.

8. Jak je však patrné z odůvodnění shora cit. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, č.j. 25 Co 296/2015-216, přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mi nezákonným trestním stíháním mi ani v minimální výši 200 000 Kč v konečném důsledku soud nepřiznal, neboť nárok, aniž by se jím odvolací soud blíže zabýval, shledal promlčeným. K promlčení tohoto nároku žalobce pak nesporně došlo právě z důvodu profesního pochybení na straně žalovaného, který v zastoupení žalobce podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2 opožděně, přičemž si měl být vědom délky a počátku běhu subjektivní promlčecí doby.

9. Na základě výše uvedeného proto žalobce žalovaného prostřednictvím přípisu ze dne [datum] vyzval k náhradě škody v částce 200 000 Kč. V reakci na tuto výzvu žalovaný žalobci zaslal negativní stanovisko [právnická osoba], u které má sjednáno profesní pojištění. Následně žalobce učinil poslední pokus o mimosoudní vyřízení věci, a to prostřednictvím přípisu právní zástupkyně ze dne [datum], ovšem žalovaný žalobci sdělil, že jeho nárok na náhradu škody neuznává.

10. Za této situace žalobci nezbývá, než uplatnit svůj nárok na náhradu škody vůči žalovanému soudní cestou. Žalobce proto navrhuje, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně ode dne [datum] do zaplacení.

11. Žalovaný uvedl, že žalobou uplatněný nárok neuznává a to ani z části. Především není vůbec postaveno na jisto, že žalobci vůbec nějaká, doposud neodškodněná, nemajetková újma vznikla a pokud by žalovaný čistě teoreticky připustil, že ano, pak v jaké výši. Pokud žalobce na podporu svých tvrzení zdejšímu soudu předkládá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 26 C [číslo] ze dne [datum], pak výrok o náhradě nemajetkové újmy za trestní stíhání nikdy nenabyl právní moci, neboť byl změněn, a tedy de iure neexistuje. Nadto je třeba uvést, že dotčený výrok rozhodnutí OS pro [část Prahy] odůvodněn v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř., když v příslušné části odůvodnění soud prvního stupně vůbec nevylíčil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, proč přiznal právě částku 200 000 Kč a nikoli částku jinou, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí neodkázal na jiná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, v důsledku čehož bylo jeho rozhodnutí v této části věcně nesprávné a tzv. nepřezkoumatelné, a tedy lze důvodně vyjít z toho, že by v důsledku odvolání ČR – Ministerstva spravedlnosti byl tak jako tak změněn, resp. nárok zamítnut. Žalovaný je navíc přesvědčen, že žalobci žádná náhrada za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním nenáleží, když ČR - Ministerstvo spravedlnosti se mu za trestní stíhání omluvilo.

12. Pokud žalobce argumentuje délkou svého trestního stíhání a dále též tím, že po dobu 93 dnů byl stíhán vazebně, žalovaný namítá, že tyto argumenty jsou irelevantní, neboť žalobce byl za rozhodnutí o vzetí do vazby již odškodněn, a to částkou 1 000 Kč za každý den trvání vazby a co do délky trvání trestního řízení pak bylo soudem pravomocně konstatováno, že tato vzhledem k povaze trestní věci a počtu 3 obviněných nijak nevybočuje z přiměřenosti. Pokud pak žalovaný argumentuje subjektivním vnímáním situace svou manželkou, resp. dětmi, pak k tomu žalovaný opět namítá, že taková námitka není relevantní, neboť manželka, resp. děti žalobce nejsou účastníky tohoto řízení a měli si případně svá práva z titulu tvrzené vzniklé nemajetkové újmy v souvislosti s trestním stíháním žalobce uplatnit samostatně. Pokud žalobce argumentuje svou údajnou ztrátou zaměstnání, resp. ztrátou zakázek, pak toto nijak neprokazuje. Zároveň žalovaný namítá, že pokud je mu známo, žalovaný měl finanční příjem v rozhodné době jen jako OSVČ, resp. jednatel své [právnická osoba] s.r.o., nikoli z titulu zaměstnaneckého poměru dále žalovaný namítá, že případnou ztrátu zakázek nelze podřadit pod nemajetkovou újmu, ale toliko do kategorie případné újmy majetkové, kterou žalobce vůči ČR – Ministerstvu spravedlnosti uplatnil samostatným nárokem.

13. Nelze ani učinit jednoznačný závěr a přijmout ani to, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy byl skutečně promlčen. Závěr rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 25 Co 296/2015-2016 ze dne 12.11.2015, na který žalobce k důkazu odkazuje, kdy tento rozsudek na své str. 10 -11 k otázce promlčení uzavírá, že námitka promlčení„ byla vznesena důvodně s ohledem na časový průběh, tedy skončeni trestního řízení dne [datum], a uplatnění nároku žalobcem u žalovaného dne [datum], tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty dle ust. § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., nelze přijmout jako věcně správný s tím, že tento závěr je zároveň v rozporu se samotným tvrzením žalobce, když ten ve své žalobě skutkový průběh děje líčí odlišně. K výše uvedenému žalovaný uvádí, že nárok na úhradu nemajetkové újmy za samotné trestní stíhání vůči ČR uplatnil již dne [datum], resp. pak žalobou odeslanou příslušnému soudu dne [datum], a tedy včas. Proto z procesní opatrnosti namítá, že nárok žalobce nemohl být promlčen přede dnem [datum].

14. V neposlední řadě pak žalovaný uvádí, že žalobci vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti, k výši údajně způsobené škody apod. reálně nikdy nehrozil trest odnětí svobody uložený tzv. nepodmíněně. Proto je jeho verze popisu údajné nemajetkové újmy za jeho trestní stíhání zcela přehnaná, neadekvátní a nedůvodná. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

15. Do řízení, jako vedlejší účastník na straně žalovaného, vstoupila společnost [právnická osoba] (dále jen„ vedlejší účastník“), s tím, že má, jakožto pojistitel žalovaného pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem advokacie, na výsledku řízení právní zájem. 16. [ulice] účastník uvedl, že s žalobou nesouhlasí, když nedošlo ke vzniku odpovědnosti žalovaného za újmu vůči žalobci, a podaná žaloba proto není důvodná. [ulice] účastník je přesvědčen, že nedošlo ke vzniku odpovědnosti žalovaného advokáta za vznik újmy žalobci. Pokud Městský soud v Praze ve svém rozsudku č.j. 26 C 404/2013-133 dospěl k závěru, že nárok nynějšího žalobce na zadostiučinění za majetkovou újmu je promlčen, nelze z odůvodnění tohoto rozhodnutí dospět k závěru, že by promlčení nároku bylo zapříčiněno v důsledku porušení povinnosti žalovaným způsobem jaký je popsán v žalobě. Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěl k závěru, že nárok nynějšího žalobce je promlčen s odůvodněním, že promlčecí doba počala běžet dne [datum] a žalobce uplatnil svůj nárok až dne [datum], tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty dle § 32/3 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud bohužel tento svůj závěr blíže neodůvodnil, neuvedl, z jakých důkazů dovodil svá skutková zjištění ohledně data uplatnění nároku, v každém případě však z odůvodnění tohoto rozhodnutí nelze dovodit porušení povinnosti žalovaným. 17. [ulice] účastník dále namítá, že nemá za prokázané, že by se v případě, že by nárok žalobce nebyl odvolacím soudem posouzen jako promlčený, žalobce jako náhrady nemajetkové újmy za trestní stíhání skutečně domohl částky 200 000 Kč, kterou nyní požaduje zaplatit po žalovaném jako náhradu vzniklé újmy (škody). I pokud by bylo prokázáno porušení povinnosti žalovaného, musel by nyní žalobce prokázat, že v případě řádného postupu žalovaného advokáta by byl se svým nárokem v původním řízení úspěšný. Pokud byla žalobci (jako náhrada nemajetkové újmy vzniklé trestním stíháním) soudem prvého stupně, konkrétně rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 č.j. 26 C 404/2013-133, původně (nepravomocně) přiznána částka 200 000 Kč, obvodní soud svým rozhodnutím nerespektoval již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a tedy ani kritéria, která Nejvyšší soud judikaturou pro posuzování výše nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním stanovil. Výši nemajetkové újmy v částce 200 000 Kč navíc přiznal soud prvého stupně žalobci s nepřijatelným a nezákonným odůvodněním, dle kterého nesprávně uzavřel, že žalobci má náležet částka 20 000 Kč za každý rok trestní sazby ([číslo] let), kterou byl žalobce ohrožen, tj. za každý rok trestní sazby stanovené zákonem pro trestný čin podvod dle § 250 odst. 3 trestního zákona, jehož spáchání bylo žalobci kladeno za vinu. Ačkoli je takové odůvodnění samo o sobě zcela zřejmě nesprávné a chybné, další pochybení soudu prvého stupně spatřuje vedlejší účastník ve skutečnosti, že žalobce byl za tehdy stíhané jednání ohrožen ve skutečnosti trestní sazbou 2-8 let a nikoli tedy [číslo] let, ze které nesprávně vycházel obvodní soud.

18. Při prvním jednání, které se ve věci konalo dne [datum], pak vedlejší účastník vznesl vůči žalobou uplatněnému nároku námitku promlčení. [ulice] účastník uvedl, že smlouva o právní pomoci byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena ještě před účinností zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, a je tedy třeba věc, včetně běhu promlčecí lhůty, posuzovat dle právní úpravy předchozí (občanského zákoníku 40/1964 Sb.). Subjektivní promlčecí lhůta je tak dvouletá. Pokud se žalobce obrátil na žalovaného s žádostí na náhradu tvrzené škody již v březnu 2016, již tehdy musel vědět o škodě a kdo za ni odpovídá. Žalobu v projednávané věci však žalobce podal až v listopadu 2018, učinil tak tedy až po uplynutí promlčecí lhůty.

19. K námitce promlčení vznesené vedlejším účastníkem se připojil podáním ze dne [datum] též žalovaný. Žalovaný uvedl, že zastupoval jako právní zástupce žalobce ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 404/2013 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Co 296/2015) na základě plné moci ze dne [datum]. S ohledem na tuto skutečnost je proto nutné posuzovat otázku promlčení dle tehdy platného a účinného právního předpisu, tj. dle již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, konkrétně dle ust. § 100 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., s tím, že dle ust. § 106 odst. 1 činí promlčecí doba u náhrady škody 2 roky.

20. Žalovaný se poprvé o škodě a kdo za ni odpovídá, dozvěděl dne [datum], a to na jednání před Městským soudem v Praze, kterého se osobně zúčastnil. Na předmětném jednání byl odvolacím soudem vyhlášen rozsudek č. j. 25 Co 296/2015-216, kterým byl změněn výrok IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 26 C 404/2013 ze dne 30. 4. 2015, a to tak, že odvolací soud zamítl nárok na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím spočívající v náhradě za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání, a to z důvodu promlčení tohoto nároku. S ohledem na výše uvedenou délku promlčecí doby je tedy zřejmé, že měl žalobce svůj nárok na náhradu škody vůči žalovanému uplatnit návrhem na zahájení řízení u soudu nejpozději dne [datum].

21. Jelikož žalobce podal žalobu v této věci u zdejšího soudu až dne [datum] (tj. téměř rok po uplynutí promlčecí doby), je jeho žalobou uplatněný nárok žalobce promlčen. Pro případ, že by zdejší soud neposuzoval otázku náhrady škody z hlediska porušení smluvní povinnosti, ale posuzoval by ji jako porušení právní povinnosti, pak žalovaný odkazuje na ust. § 3097 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, podle kterého platí, že„ Právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.“ Tudíž i v tomto případě se na věc aplikuje starý občanský zákoník, a tedy dvouletá promlčecí doba. Závěrem žalovaný z důvodu právní jistoty uvádí, že pro případ, kdy by soud odvozoval počátek běhu promlčecí doby ode dne uplatnění nároku žalobce vůči žalovanému podáním ze dne [datum], nazvaném jako„ uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé při výkonu advokacie - výzva k úhradě“, i tak by byl s ohledem na dvouletou promlčecí dobu nárok žalobce na náhradu škody v tomto řízení promlčen, neboť by musel být u zdejšího soudu žalobou uplatněn nejpozději dne [datum]. Jak již bylo uvedeno výše, žalobce svoji žalobu podal ke zdejšímu soudu až dne [datum], tedy více jak 4 měsíce po uplynutí takto stanovené promlčecí doby. Žalobce tedy, i z tohoto důvodu, navrhuje zamítnutí žaloby.

22. Žalobce se k vznesené námitce promlčení se vyjádřil podáním z [datum]. Žalobce uvedl, že odpovědnost žalovaného jakožto odpovědnost advokáta za škodu způsobenou žalovanému jako klientovi je odpovědností vyplývající ze zákona, konkrétně pak z ustanovení § 16 ve spojení s ustanovením § 24 zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, v platném znění, kdy z ustanovení § 24 odst. 1 vyplývá, že advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Citovaný zákon tedy pro vznik této objektivní odpovědnosti stanovuje pouze podmínku výkonu advokacie, pro splnění ostatních podmínek jako je vznik škody či příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody se použije obecná úprava. V daném případě o škodě, která žalobci vznikla v souvislosti s opožděně podanou žalobou, se žalobce mohl prokazatelně dozvědět až v návaznosti na zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, tedy v návaznosti na rozsudek Městského soudu v [obec] ze dne 12. 11. 2015, č. j. 25 Co 296/2015-216, který nabyl právní moci dne [datum]. Teprve poté vznikl odpovědnostní vztah mezi žalobcem a žalovaným a mohla začít plynout promlčení lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody proti advokátovi, tedy vše až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., Občanského zákoníku, tudíž pro právo na náhradu škody bude platit tříletá subjektivní promlčecí lhůta a nárok žalobce je tak zachován.

23. Z hlediska právní jistoty, a to pro případ, že by soud dospěl k jinému názoru, pak žalobce namítá a je přesvědčen, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy a nemůže tak požívat právní ochrany, a to proto, že žalobce se o této obraně dozvěděl až při nařízeném soudním jednání v projednávané věci, byť na základě dohody mezi žalobcem a žalovaným byl jím uplatňovaný nárok na náhradu škody v letech 2016 - 2017 řešen jako škodní událost u pojišťovny žalovaného, resp. právního předchůdce vedlejšího účastníka, a to pod [číslo] kdy na opakované dotazy z jeho strany byl neustále ujišťován o dosud probíhajícím šetření této škodní události a teprve až v září 2017, tj. více než po roce (o dodržení 3 měsíční zákonné lhůty pro likvidaci pojistné události nemůže být řeč) byl informován o zamítavém vyjádření pojišťovny, což bylo těsně před uplynutím nyní vedlejším účastníkem uplatňované promlčecí lhůty, když nelze pominout, že právě během tak dlouho probíhajícího řešení pojistné události měl žalovaný i vedlejší účastník nepochybně již možnost vznést námitku promlčení. K uplynutí podstatné části nyní namítané promlčecí doby tedy došlo z důvodu nikoliv na straně žalobce jakožto právního laika, nýbrž z důvodu postupu na straně žalovaného jakožto právního profesionála a jeho pojišťovny, kdy v tomto směru lze poukázat na ustanovení § 647 zákona č. 89/2012 Sb., Občanského zákoníku, který na takovouto situaci již výslovně pamatuje a na ochranu proti případnému promlčení uplatňovaného nároku stanoví, že po dobu mimosoudního jednání stran, za které je nepochybně možno považovat i dohodu mezi žalobcem a žalovaným o řešení věci prostřednictvím profesního pojištění, promlčecí lhůta v dané věci neběží; z uvedené právní úpravy je tak zcela zřejmý zájem poskytnout stranám v dané situaci odpovídající právní jistotu a ochranu proti promlčení jejich práv. Uplatnění námitky promlčení je podle názoru žalobce ryzím výrazem zneužití práva na jeho úkor, neboť celá situace vznikla jedině v důsledku pochybení žalobce, který je právě pro případ takového pochybení při výkonu advokacie u vedlejšího účastníka profesně pojištěn. Námitka promlčení je tak použitím práva v rozporu s dobrými mravy, tudíž v tomto směru nelze poskytnout odpovídající právní ochranu. Nad rámec výše uvedeného, rovněž z hlediska právní jistoty žalobce, a to při totožné argumentaci ve vztahu ke všem okolnostem dané věci, pak žalobce poukazuje na případnou možnost posouzení jeho nároku podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

24. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne [datum], sp. zn. 2T 55/2007, zdejší soud zjistil, že tímto rozsudkem byl žalobce, a sním další dva obžalovaní [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], dle ust. § 226 písm. b) trestního řádu zproštěni obžaloby, kterou jim bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu podvodu ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona k § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Odvolání státního zástupce a poškozené bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum], sp. zn. 7 To 427/2012, zamítnuto a zprošťující rozsudek tak dne [datum] nabyl právní moci.

25. Žalobce, zastoupen žalovaným, vyzval dopisem z [datum] ČR - Ministerstvo spravedlnosti k náhradě majetkové i nemajetkové škody, způsobené nezákonným trestním stíháním v celkové výši 5 307 652 Kč, z čehož uplatněná nemajetková újma činila 1 066 167 Kč (800 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, 139 500 Kč za újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, 126 667 Kč za nepřiměřenou délku trestního řízení).

26. Ze„ stanoviska“ Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum] se podává, že shora uvedená výzva žalobce (odst. 25 rozsudku), byla ministerstvu doručena dne [datum] Ministerstvo spravedlnosti na některé nároky poskytlo (oproti požadavku žalobce částečné) plnění, poskytnout satisfakci za nezákonné trestní stíhání v peněžité formě však odmítlo.

27. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 26C 404/2013 pak soud zjistil že: 27.

1. Žalobou, doručenou (prostřednictvím pošty) Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne [datum] se žalobce domáhal na ČR – Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody a zadostiučinění z důvodu trestního stíhání, které skončilo zprošťujícím rozsudkem. Jednalo se, shodně jako ve výzvě Ministerstvu spravedlnosti (odst. 25 rozsudku), které však tuto žádost vyřídilo až po podání předmětné žaloby (odst. 26 rozsudku) o nároky na náhradu nákladů právního zastoupení, ušlého zisku, cestovních výdajů, újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a konečně též újmu vzniklou nezákonným trestním stíháním. U posledně jmenovaného nároku pak žalobce požadoval peněžní zadostiučinění ve výši 800 000 Kč. 27.

2. Z plné moci nalézající se na čl. 12 spisu se podává, že byla žalobcem udělena žalovanému pro zastupování v tomto řízení dne [datum]. 27.

3. Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. 26 C 404/2013-133, kterým (výrokem IV.) uložil ČR – Ministerstvu spravedlnosti zaplatit žalobci jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání částku 200 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05% ročně za dobu od [datum] do zaplacení a co do částky 600 000 Kč s příslušenstvím tento žalobní požadavek zamítl. Z odůvodnění rozsudku se podává, že„ soud přiznal žalobci částku 200 000 Kč, kterou považuje za odpovídající vzhledem k povaze trestního řízení a všem okolnostem, které vzal v úvahu. Soud pak vycházel z nálezu Ústavního soudu III. ÚS 1976/09 ze dne [datum], vzal v úvahu povahu trestní věci, kdy se nejedná o závažný trestný čin, avšak s ohledem na to, že žalobce je podnikatelem, zcela jistě tato skutečnost zvyšuje intenzitu, s jakou žalobce toto trestní řízení vnímá a vnímal. Kvůli tomuto trestnímu stíhání žalobce přišel na čas o všechny klienty a trvalo nějakou dobu, než si některé získal zpět a našel nové, neboť o část své klientely nenávratně přišel. Délka trestního řízení nebyla nepřiměřená, avšak trvalo dost dlouhou dobu na to, kdy musel žalobce čelit důsledkům trestního stíhání. Žalobce musel neustále klientům vysvětlovat, že trestní stíhání není důvodné, aniž by měl v ruce zprošťující rozsudek, který by jim mohl ukázat. Žalobce se tak dostal do velmi tíživé a nepříjemné situace, která byla pro něj a jeho rodinu zatěžkávací zkouškou, ve které všichni členové bez výjimky obstály, pokud může soud takto svůj postřeh vyjádřit. Trestní stíhání mělo značný dopad na jak na žalobce, tak na jeho rodinu. Žalobce přišel o svojí klientelu, kterou si musel znovu pracně vybudovat. Žalobce byl nejen samostatně podnikající osobou, ale měl také odpovědnost za [právnická osoba] s.r.o., ve které byl jednatelem a jediným společníkem, a o kterou měl také starost. Žalobci hrozil trest odnětí svobody od [číslo] let, soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění vycházel z této doby a přiznal žalobci za hrozící dobu odnětí svobody částku Kč 20 000 za rok. S ohledem na výše uvedené považuje soud tuto částku za konečnou, kterou již dále nenavyšuje ani nesnižuje, neboť jsou v ní zahrnuta všechna zmíněná kritéria: samotné trestní stíhání, povaha trestní věci, délka řízení, dopad trestního řízení do profesní a soukromé sféry žalobce. Pokud žalobce žádal z tohoto titulu 800 000 Kč, ve zbývající části soud žalobu zamítl“. 27.

4. Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání oba účastníci. ČR – Ministerstvo spravedlnosti pak až v rámci odvolacího řízení, podáním doručeným Městskému soudu v Praze dne [datum] (čl. 185 spisu), vznesla námitku promlčení nároků nemajetkové povahy a to s odkazem na ust. § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., s tím že promlčecí doba u těchto nároků činí šest měsíců, přičemž sice neběží po dobu předběžného projednání nároku, nejdéle však po dobu šesti měsíců. Trestní řízení skončilo [datum], a u žalované byl nárok uplatněn [datum]. Pokud žaloba byla u soudu podána [datum], jsou nároky nemajetkové povahy promlčeny. 27.

5. Na tuto námitku ČR – Ministerstva spravedlnosti reagoval žalobce (zastoupený žalovaným) podáním doručeným odvolacímu soudu dne [datum] (čl. 191 spisu). V rámci tohoto podání žalobce mj. uvedl, že jednání žalované je v rozporu s dobrými mravy, neboť byla v prodlení s vyřízením předběžného projednání nároku a námitku promlčení uplatnila až v odvolacím řízení. Kromě toho žalobce nestihl podat předmětnou žalobu včas pouze o čtyři dny a to navíc v důsledku nevhodně zvoleného způsobu doručení. Pokud by žalobce zaslal žalobu dne [datum] prostřednictvím datové schránky, byla by lhůta zachována. Žalobce však žalobu zasílal poštou vzhledem k velkému množství příloh, přičemž nedopatřením ji nezaslal též elektronicky. 27.

6. Rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 25Co 296/2015 -216 Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně částečně potvrdil, částečně změnil a částečně (ohledně nároku na ušlý zisk a výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Pokud jde o nárok žalobce na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání Městský soud v Praze výrokem III. cit. rozsudku rozhodl, že ve vyhovujícím výroku o náhradě za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání ([příjmení]) se rozsudek soudu prvního stupně, co do částky 200 000 Kč s příslušenstvím mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, v zamítavém výroku o náhradě za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání ([příjmení]) se rozsudek soudu prvního stupně co do částky 600 000 Kč s příslušenstvím potvrzuje. Cit. rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne [datum]. Zdejší soud shrnuje, že takto bylo o celém nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (uplatněné v rozsahu 800 000 Kč s přísl.) v celém rozsahu pravomocně rozhodnuto a to tak, že byl zcela zamítnut. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se pak podává, že tomu tak bylo pro důvodnou námitku promlčení. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku totiž uvedl:„ Žalovaný v průběhu odvolacího řízení vznesl námitku promlčení nároku na odškodnění nemateriální újmy za vlastní průběh trestního stíhání. Tato námitka byla vznesena důvodně s ohledem na časový průběh, tedy ukončení trestního řízení dne [datum], a uplatnění nároku žalobcem u žalovaného dne [datum] (pozn. zdejšího soudu: správně ovšem [datum] – viz. odst. 26 a též [číslo] rozsudku) tedy po uplynutí šestiměsíční lhůty dle ust. § 32 Odst. 3 zák. č. 82/1988 Sb. Žalobcova námitka, že žalovaný tuto námitku mohl uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně, ale uplatnil ji až v řízení odvolacím, není z hlediska § 205a o. s. ř. důvodná, neboť odvolací soud její opodstatněnost posuzoval na základě skutkových zjištění přijatých soudem prvního stupně. Námitku promlčení nelze ji ani hodnotit jako námitku vznesenou v rozporu s dobrými mravy. Byl to žalobce, který měl konkrétní informace ve vztahu k běhu promlčecí lhůty, tedy kdy trestní stíhání skončilo a od kdy tato lhůta tedy začíná běžet. Případné jeho subjektivní problémy, kterými odůvodňoval pozdní uplatnění nároku a vysvětlení, proč nárok neuplatnil podáním do datové schránky žalovaného, neboť tehdy by byl uplatněn včas, rovněž není důvodný, neboť je zřejmé, že otázka promlčení žalovanému, který je právně zastoupen, byla známa. Řízení o náhradu škody proti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., je zcela standardním a velmi častým a běžným řízením, nejedná se o žádnou mimořádnou situaci, a ani žalobce netvrdil žádnou takovou skutečnost v jednání žalovaného, vyjma uplatnění námitky až v odvolacím řízení, která by mohla vést k závěru, že takto uplatněná námitka je v rozporu s dobrými mravy. Z tohoto důvodu odvolací soud změnil tento výrok dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a dle ustanovení § 219 o. s. ř. byl potvrzen zamítavý výrok ohledně částky 600 000 Kč s příslušenstvím“.

28. Z korespondence účastníků pak soud zjistil, že: 28.

1. Dopisem z [datum] (o němž žalovaný uvedl, že mu byl doručen dne [datum]) žalobce vyzval žalovaného k úhradě škody ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že k promlčení nároku na odškodnění imateriální újmy za vlastní průběh trestního stíhání došlo pozdnímu uplatnění nároku. 28.

2. E-mailem z [datum] zaslal žalovaný„ v návaznosti na Vámi uplatněnou náhradu škody“ žalovanému formulář své pojišťovny (tj. právního předchůdce vedlejšího účastníka)„ prohlášení poškozeného“ a žádal o jeho podpis. Zároveň žalovaný žalobce informoval o č. pojistné události, pod kterým je věc pojišťovnou řešena. 28.

3. E-mailem ze dne [datum] se žalobce žalovaného dotázal, zda je mu už známo stanovisko pojišťovny, s tím, že„ prohlášení poškozeného“ zaslal již [datum]. Žalovaný téhož dne ([datum]) žalobci sděluje, že [datum] obdržel žádost pojišťovny na doplnění většího množství dokumentace a předpokládá, že věc vyřídí v průběhu týdne. 28.

4. E-mailem ze dne [datum] se žalobce opět dotazuje žalovaného„ jak pokračuje situace v pojišťovně“. Na tento e-mail odpovídá žalovaný žalobci dne [datum], v tom smyslu, že v lednu již pojišťovně vše doložil, nelze však vyloučit, že budou požadovat další doplnění. 28.

5. E-mailem z [datum] žalovaný žalobci sděluje, že urgoval pojišťovacího makléře pana [příjmení]. Žalovaný zároveň zaslal žalobci na vědomí reakci tohoto pojišťovacího zprostředkovatele z [datum], ve které se uvádí, že veškeré podklady [jméno] [příjmení] již předal pojistiteli, ovšem je obtížné odhadnout dobu vyřízení události. 28.

6. E-mailem z [datum] pak zaslal žalovaný žalobci vyjádření pojišťovny, ze kterého se podává, že právní předchůdce vedlejšího účastníka nároky žalobce odmítl a uvedl, že pojistné plnění nelze poskytnout. 28.

7. Dopisem svého současného právního zástupce ze dne [datum] pak žalobce opětovně vyzval žalovaného k náhradě škody 200 000 Kč, přičemž tento dopis je formulován jako předžalobní výzva. Žalovaný, též již prostřednictvím právního zástupce, reagoval dopisem z [datum], v němž mj. uvedl, že jej situace mrzí. Poukázal na úspěšný průběh obhajoby žalobce svou osobou v trestním řízení a uzavřel, že nárok žalobce nepovažuje za oprávněný.

29. Po právní stránce soud hodnotil věc takto: Podle ust. § 24 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii advokát odpovídá klientovi za újmu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Advokát odpovídá za újmu způsobenou klientovi i tehdy, byla-li újma způsobena v souvislosti s výkonem advokacie jeho zástupcem nebo jiným jeho zaměstnancem než zaměstnaným advokátem; odpovědnost těchto osob za újmu způsobenou zaměstnavateli podle zvláštních právních předpisů tím není dotčena. Podle § 16 odst. 1 tohoto zákona je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Úprava odpovědnosti advokáta za škodu je bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001). Škodou je míněna majetková újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Podmínku, že výkon advokacie nebyl advokátem činěn řádně, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 16 zákona o advokacii. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tj. pokud nebýt pochybení advokáta, mohl klient právo úspěšně uplatnit. Otázkou odpovědnosti advokáta za vznik škody způsobené jeho klientovi v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) se Nejvyšší soud opakovaně zabýval a dovodil, že je povinností soudu, rozhodujícího o nároku klienta na náhradu škody proti jeho advokátovi, vyřešit jako předběžnou otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda při řádném postupu žalovaného advokáta v soudním řízení, v němž svého klienta zastupoval, by žalobce (klient) ve sporu u soudu uspěl (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1738/2009). Jinými slovy, příčinná souvislost mezi pochybením při výkonu advokacie a vznikem škody je dána, pokud nebýt pochybení advokáta, byl by jeho klient v soudním řízení úspěšný. V projednávané věci tomu tak je. Zdejší soud se ztotožňuje se závěry Obvodního soudu pro [část Prahy] (citovanými v odst. [číslo] rozsudku), v tom smyslu, že základ nárok žalobce na náhradu imateriální újmy za nezákonné trestí stíhání a to na satisfakci v penězích byl jednoznačně důvodný. Trestní stíhání žalobce probíhalo delší dobu (částečně vazebně) a žalobce řešil stres svůj i svých rodinných příslušníků a byl dehonestován ve svém podnikatelské činnosti. Tento závěr je pro projednávanou věc podstatný a jen pro úplnost zdejší soud dodává, že se zcela neztotožňuje s výší zadostiučinění, kterou Obvodní soud pro [část Prahy] důvodnou, (např. žalobci nehrozil trest v trestní sazbě až deset let po celou dobu trestního stíhání). Pro projednávanou věc je významné, že žalobce, nebýt pozdního uplatnění předmětného nároku peněžní plnění obdržel. Pokud žalovaný disponoval plnou mocí k uplatnění nároku již [datum] (odst. [číslo] tohoto rozsudku) a uplatnil jej u soudu dne [datum] (odst. [číslo] rozsudku), tedy po uplynutí promlčecí lhůty, jsou tak splněny všechny předpoklady jeho (soud znovu zdůrazňuje, že objektivní) odpovědnosti za škodu. Pokud jak žalovaný tak vedlejší účastník poukazují na - zřejmě písařskou - chybu v odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2015, č. j. 25Co 296/2015 -216 (odst. [číslo] rozsudku), je to pro projednávanou věc irelevantní. Závěr odvolacího soudu o promlčení nároku na zadostiučinění nemateriální újmy v šestiměsíční promlčecí lhůtě totiž platí i při kalkulaci se správným datem uplatnění předběžného projednání nároku u Ministerstva spravedlnosti, tedy [datum] Trestní stíhání žalobce bylo skončeno [datum], a do uplatnění nároku tak uběhlo 5 měsíců a osm dnů. Poté promlčecí lhůta po šest měsíců neběžela (§ 35 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.). Promlčecí doba tedy začala opět běžet dne [datum] a marně uběhla v pátek [datum]. Pokud žaloba byla soudu doručena v úterý [datum], stalo se tak po uplynutí promlčecí doby. Ostatně minimálně žalovaný si toho byl dobře vědom, v té souvislosti lze pouze odkázat na jím zpracované vyjádření k námitce promlčení (viz. odst. [číslo] tohoto rozsudku).

30. Soud přesto žalobě ani částečně vyhovět nemohl, neboť shledal i v projednávané věci důvodnou námitku promlčení (viz. odst. 18. a 19 rozsudku). Při posouzení této námitky je třeba nejprve zodpovědět otázku, podle jaké právní úpravy námitku promlčení posoudit. Dle ust. § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník platí, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. V rozsudku ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3377/2018 pak Nejvyšší soud uvedl, že„ jestliže ke škodní události došlo před [datum], posoudí se promlčení práva na náhradu újmy na zdraví, která vznikla po tomto datu, podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013“. Byť v projednávané věci nejde o škodu na zdraví, je zdejší soud přesvědčen, že tento závěr NS lze vztáhnout na škodu jakéhokoli druhu a lze tak uzavřít, že došlo-li ke škodní události před [datum] je třeba nárok na náhradu škody posuzovat podle dosavadních předpisů, i když důsledek - tedy škoda - vyšla najevo až po účinnosti Občanského zákoníku 89/2012 Sb. V projednávané věci je irelevantní, kdy byla uzavřena smlouva o právní pomoci mezi účastníky, neboť zde jde o škodu z deliktu. Tímto porušením profesních povinností advokáta je pak pozdní uplatnění nároku, konkrétně pak podání žaloby dne [datum], tedy ještě před účinností zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník.

31. Soud proto dospěl k závěru, že věc je třeba posuzovat dle předchozí právní úpravy, tedy dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Dle ust. § 106 odst. 1 občanského zákoníku 40/1964 Sb. pak platilo, že právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Při aplikaci této subjektivní dvouleté promlčecí doby nelze než uzavřít, že tato marně uplynula a nárok žalobce je tak promlčen. Žalobce se o škodě a o tom kdo za ni odpovídá, dozvěděl již dne [datum], neboť byl přítomen na jednání o odvolání Městského soudu v [obec] ve věci sp. zn. 25Co 296/2015. Žalobce tak byl přítomen vyhlášení rozsudku odvolacího soud i jeho odůvodnění a věděl tedy, že předmětný nárok byl pro promlčení zamítnut. Žalobci bylo taktéž známo, že je v řízení zastoupen žalovaným, kterého pověřil svým zastoupením, včetně řádného (včasného) uplatnění všech nároků. Nejpozději lze o počátku běhu promlčecí doby uvažovat ke dni [datum] (tj. dni následujícím po právní moci rozsudku odvolacího soudu) a dne [datum] marně uplynula. Pokud tak byla žaloba v projednávané věci podána až dne [datum], stalo se tak jednoznačně po uplynutí promlčecí doby.

28. Jelikož soud posuzuje věc dle občanského zákoníku 40/1964 Sb., je odkaz žalobce na ust. § 647 zákona č. 89/2012 Sb., Občanského zákoníku irelevantní, neboť toto ustanovení (a ani žádné obsahově obdobné) před [datum] neplatilo. Též odkaz žalobce na ust. § 3079 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník, je nepřiléhavý. Toto ustanovení Občanského zákoníku se totiž týká jen újmy nemajetkové. Ačkoli původ nároku žalobce spočívá v tvrzené imateriální újmě, toto platí jen o jeho původním nároku vůči státu. Nárok žalobce v projednávané věci vůči žalovanému není imateriální újmou, ale nárokem na náhradu škody v penězích. Navíc aplikace tohoto ustanovení je možná jen z mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, které soud v projednávané věci neshledává.

29. Pokud žalobce namítá, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, pak soud ani tento názor nesdílí. Ustálená soudní praxe dovozuje, že lze odmítnout soudní ochranu i tomu, kdo vznese námitku promlčení, která je v rozporu s dobrými mravy. Soudní praxe je rovněž jednotná v názoru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, usnesení ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 486/2002, rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura [číslo] pod pořadovým [číslo] či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. O jednání vykazující znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 33 Odo 561/2006).

30. V projednávané věci žádné okolnosti nasvědčující tomu, že námitka promlčení byla žalovaným či vedlejším účastníkem zneužita v rozporu se zákonným účelem promlčení a že by žalobci bránily ve včasném uplatnění nároku závažné skutečnosti, nebyly zjištěny. Pokud jde o žalovaného, z korespondence účastníků (viz. odst. 28 rozsudku) nevyplývá, že by jakýkoli nárok žalobce uznal, či jakékoli plnění přislíbil. Žalovaný jen nárok žalobce předal k posouzení svému pojistiteli pro případ profesní odpovědnosti. Při šetření pojistitele spolupracoval (dokládal požadovanou dokumentaci) a (negativní) pojistitele žalobci obratem sdělil. Ani u vedlejšího účastníka (resp. jeho právního předchůdce) soud neshledal žádné znaky šikanózního, či úskočného jednání. Je pravdou, že pojistná událost byla vyřizována delší dobu, prostřednictvím pojišťovacího makléře. Nicméně žalobce svůj nárok uplatnil u žalovaného již [datum] a u vedlejšího účastníka„ prohlášením poškozeného“ dne [datum]. Jednoznačně negativní stanovisko vedlejšího účastníka pak obdržel dne [datum]. Žalobce tak stále měl ještě k dispozici více jak dva měsíce, kdy mohl svůj nárok řádně a včas u soudu uplatnit. Žalobce ostatně, při náležité opatrnosti (při dodržení základní zásady„ Vigilantibus iura scripta sunt“) nemusel na skončení šetření pojistitele vyčkávat.

31. Soud uzavírá, že vzhledem ke všem shora uvedeným okolnostem dospěl k závěru, že námitka promlčení byla žalovaným, resp. vedlejším účastníkem, vznesena důvodně a účinně. Žalobci tak nelze žalobou uplatněný nárok přiznat (§ 100 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).

32. Výrok II. tohoto rozsudku se opírá o ust. § 150 o. s. ř. dle kterého platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Jak je shora uvedeno, soud v projednávané věci profesní pochybení žalovaného shledal (odst. 29 rozsudku). Jediným důvodem, proč žalobce v řízení ani částečně neuspěl, je pak námitka promlčení. Soud by proto považoval za nepřiměřeně tvrdé, uložit žalobci povinnost k náhradě nákladů žalovaného (v důsledku jehož pochybení skutečně u žalobce došlo ke škodě). V těchto okolnostech spatřuje soud důvody pro rozhodnutí žalovanému právo na náhradu nákladů řízení odepřít a to zcela.

33. Výrok III. tohoto rozsudku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem se opírá o ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterého platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož ve věci měl vedlejší účastník plný úspěch, soud mu přiznal náhradu vynaložených nákladů. V případě vedlejšího účastníka totiž soud žádné mimořádné okolnosti, které by odůvodnily aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal. K námitkám žalobce pak soud uvádí, že vedlejší účastník je soukromým subjektem. [ulice] účastník tak není financován z veřejných rozpočtů a nelze tedy v jeho případě aplikovat judikaturu týkající se státu, či statutárních obcí. Účelně vynaložené náklady vedlejšího účastníka pak sestávají: - z odměny za právní zastoupení advokátem při čtyřech úkonech právní služby, konkrétně převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě a účast u dvou jednání soudu po 9 100 Kč dle ust. § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. 36 400 Kč, - ze čtyř paušálních náhrad hotových výdajů advokáta po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., tj. 1 200 Kč, - cestovného za cestu právního zástupce vedlejšího účastníka z jeho sídla ve [anonymizováno] k jednání soudu a zpět ve dnech [datum] a [datum] (jedna zpáteční cesta 264 km, použité vozidlo Citroën Berlingo, průměrná spotřeba paliva 4,43 l [číslo] km, cena za 1 litr pohonných hmot /nafta/ dle vyhl. č. 589/2020 Sb.: 27,20 Kč, základní náhrada za 1 km jízdy 4,40 Kč, celkem 1 480 Kč za jednu cestu), za dvě cesty tedy 2 960 Kč - náhrady za ztrátu času právního zástupce vedlejšího účastníka stráveného cestou ke dvěma jednáním soudu a zpět dle ust. § 14 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. za 12 započatých půlhodin po 100 Kč, tedy 1 200 Kč. - a konečně DPH v aktuální sazbě 21% ze součtu předchozích položek (41 760 Kč), tedy 8 769,60 Kč celkem tak náklady řízení vedlejšího účastníka činí 50 529,60 Kč a jsou splatné v obecné třídenní pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), k rukám jeho právního zástupce (149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení