13 C 228/2024 - 27

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 123 861,05 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 49 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do dalších všech částek nárokovaných na jistině i obou druzích příslušenství, jak kapitalizovaných, tak plynoucích do budoucna se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně dne [datum] zahájila formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu řízení, ve kterém se domáhala nároků ze smlouvy o zápůjčce, kterou se žalovaným dne 25. 11. 2020 uzavřela pod č. [tel. číslo] její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen „Provident“), a od které je následně žalobkyně nabyla postoupením včetně příslušenství dle smlouvy uzavřené 21. 9. 2023 s účinností k 27. 9. 2023 (nárok č. [hodnota] v řízení).

2. Konkrétně nárokovala dosud dlužnou jistinu ve výši 7 044,37 Kč s tím, že žalovaný obdržel v hotovosti v den uzavření smlouvy částku 20 000 Kč, což podpisem smlouvy potvrdil. Dále se zavázal uhradit za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy při úrokové sazbě 23,28 % ročně kapitalizovaný úrok ve výši 16 118 Kč (což sazbě ale zjevně neodpovídalo). Na odměně za komfortní a flexibilní splácení měl žalovaný uhradit dalších 5 524 Kč a na poplatku za zpracování zápůjčky pak dalších 1 500 Kč, vše je nazýváno i jako „poplatek 25 482 Kč“.

3. Splácení celkové částky 45 482 Kč bylo dle žalobkyně ujednáno v 78 sedmidenních splátkách po 584 Kč, kdy splatnost poslední, a tedy celkové doplacení dluhu bylo sjednáno na 25. 5. 2022. Žalovaný však řádně nehradil, celkově zaplatil od uzavření smlouvy do postoupení 35 195 Kč, když poslední splátku uhradil 17. 3. 2022.

4. Za období od 26. 5. 2022 do 27. 9. 2023 nárokovala žalobkyně kapitalizovaný úrok ve výši dalších 2 232,13 Kč a od následujícího dne pak v sazbě 23,28 % ročně plynoucí z jistiny 7 044,37 Kč do zaplacení. Rovněž nárokovala zákonný úrok, a to v sazbě 11,75 % ročně, rovněž z dlužné jistiny 7 044,37 Kč, počítaný od 2. 6. 2022, kdy uplynula sedmidenní lhůta pro úhradu poslední splátky, do 27. 9. 2023 ve výši dalších 1 110,52 Kč, a ode dne 28. 9. 2023 pak rovněž do zaplacení.

5. Na dlužných poplatcích učinila dále žalobkyně předmětem řízení 3 242,63 Kč s tím, že co do částky 1 530,95 Kč jde o neuhrazenou část z částky za komfortní a flexibilní splácení, a co do částky 510 Kč se jedná o poplatek za pojištění, zbývajících 1 201,68 Kč je neuhrazená část sjednaného úroku.

6. V řízení se dále domáhala nároků ze smlouvy o zápůjčce, kterou se žalovaným dne 5. 10. 2021 uzavřela pod č. [tel. číslo] rovněž její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen Provident), a od které je následně žalobkyně nabyla postoupením včetně příslušenství také dle smlouvy uzavřené 21. 9. 2023 s účinností k 27. 9. 2023 (nárok č. [hodnota] v řízení).

7. Konkrétně nárokovala dosud dlužnou jistinu ve výši 53 000 Kč s tím, že žalovaný obdržel v hotovosti v den uzavření smlouvy částku 55 000 Kč, což podpisem smlouvy potvrdil. Dále se zavázal uhradit za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy při úrokové sazbě 21,39 % ročně, kapitalizovaný úrok ve výši 53 026 Kč (což rovněž viditelně neodpovídalo). Na odměně za komfortní a flexibilní splácení měl žalovaný uhradit dalších 11 452 Kč a na poplatku za zpracování zápůjčky pak dalších 1 500 Kč, vše nazýváno jako „poplatek 68 687 Kč“.

8. Splácení bylo sjednáno v 21měsíčních splátkách po 5 890 Kč, kdy splatnost poslední, a tedy celkové doplacení dluhu bylo sjednáno na 5. 7. 2023. Žalovaný však řádně nehradil, celkově zaplatil od uzavření smlouvy do postoupení 6 000 Kč, když poslední splátku zaplatil 20. 1. 2022.

9. Za období od 6. 7. 2023 do 27. 9. 2023 nárokovala žalobkyně kapitalizovaný úrok ve výši dalších 2 645,23 Kč a od následujícího dne pak v sazbě 21,39 % ročně plynoucí z jistiny 53 000 Kč do zaplacení. Rovněž nárokovala zákonný úrok z prodlení, a to v sazbě 11,75 % ročně, rovněž z dlužné jistiny 53 000 Kč, počítaný od 20. 2. 2022, kdy uplynula lhůta pro úhradu poslední splátky, do 27. 9. 2023 ve výši dalších 10 119,69 Kč, a ode dne 28. 9. 2023 pak rovněž do zaplacení.

10. Na dlužných poplatcích učinila dále žalobkyně předmětem řízení 60 574,05 Kč s tím, že co do částky 7 969,05 Kč jde o neuhrazenou část z částky za komfortní a flexibilní splácení, a co do částky 2 079 Kč se jedná o poplatek za pojištění, zbývajících 49 026 Kč je neuhrazená část sjednaného úroku.

11. K výzvě soudu žalobkyně písemně doplnila, že právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy hodnotila odpovědi žalovaného na dotazy a ověřovala je z dokladů, které si vyžádala. Toto bylo zaneseno 25. 11. 2020 a 5. 10. 2021 do zákaznické karty žalovaného, kde jsou i uvedeny ověřené dokumenty, teprve následně byla uzavřena smlouva. Žalovaný uvedl v prvním případě, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník s měsíčním příjmem 31 452 Kč, v druhém případě, že jeho příjem činí 32 034 Kč, nemá jiné úvěry ani vyživovací povinnost, proto předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že je schopen zápůjčku splácet. Ohledně jeho výdajů i přes výzvu soudu žádné konkrétní tvrzení nedoplnila.

12. Současně namítala, že kdyby údaje uváděné žalovaným nebyly správné, dopouštěl by se úvěrového podvodu, který není povinností poskytovatele přezkoumávat. U nižších půjček na kratší dobu nelze pak po věřiteli požadovat až detektivní prověřování sdělovaných informací. Nesplnění povinnosti ověřit úvěruschopnost také podle žalobkyně k datu uzavření smlouvy nezpůsobovalo absolutní neplatnost smlouvy. Podpisem zákaznické karty žalovaný potvrdil úplnost, přesnost a správnost údajů. Žalobkyně dále odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97, podle kterého postačuje, že doklady k rozhodným údajům ohledně úvěruschopnosti měl poskytovatel v době sepsání smlouvy, kdy není důvod pochybovat, že mu byly předloženy.

13. U jednání k opětovné výzvě žalobkyně doplnila, že oba úvěry byly u stejného poskytovatele, proto ohledně výdajů v případě nároku č. [hodnota] bylo vycházeno z toho, že má stejné výdaje na živobytí, a přibyla mu splátka na úvěr nárokovaný pod č. [hodnota]. U toho byly vzaty v potaz dosavadní úvěrové splátky ve výši 6 182 Kč a na osobní spotřebu žalovaného jím uvedených 3 500 Kč měsíčně s tím, že náklady na bydlení patrně rodiče nepožadovali, neboť žalovaný bydlel v jejich domácnosti. Nebylo proto co přezkoumávat, a poskytovatel vycházel z údajů, které mu žalovaný sdělil.

14. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. Soud jednal v jeho nepřítomnosti, a provedl jen důkazy navržené žalobkyní.

15. Z dokumentu nazvaného „Zákaznická karta - žádost o spotřebitelský úvěr“ bylo zjištěno, že žalovaný podepsal 25. 11. 2020 vyplněný formulář [Anonymizováno], kde je uvedena požadovaná výše zápůjčky 23 000 Kč s měsíční splatností. Totožnost žalovaného byla ověřena z OP, kdy dále uvedl, že má základní vzdělání, je svobodný, žije u rodičů a půjčku potřebuje na neočekávané výdaje. Jako zdroj příjmu byl vyplněn plný pracovní úvazek s tím, že žalovaný je dělníkem a od tohoto zaměstnavatele měl podle textu předložit pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky, ze kterých však byl zjištěn čistý příjem pouze 14 327 Kč, nikoliv žalobkyní tvrzených 31 452 Kč. Přestože byl uveden jen jeden zdroj jeho příjmu, byly připsány „další“ čisté příjmy domácnosti 17 125 Kč, aniž by však bylo zřejmé, o jaký příjem a čí se tedy jedná, když žalovaný žije sám a nemá partnera. Tento příjem pak nebyl nejen nijak konkretizován, ale narozdíl od mzdy ani nijak ověřován, a nelze ani zjistit, o co se vůbec jedná. Žalobkyně u jednání dovozovala, že Provident započetl asi příjmy rodičů, když u nich žalovaný bydlel, což ovšem z ničeho neplyne, a postrádá to i racionální základ, když jsou to příjmy jiných dospělých osob.

16. Bankovní výpisy, ze kterých by bylo možné zjistit o žalovaném a jeho situaci, včetně jeho pravidelných výdajů podstatně více, nebyly soudu předloženy. Podle předtisku měly být vyžadovány dva, zapsán byl ale jen jediný měsíc, přestože žalobkyně sama v žalobě tvrdila, že se ověřují měsíce tři. Dále byly toliko odhadnuty měsíční výdaje žadatele jím samotným na 4 180 Kč, aniž by bylo jasné, zda to mají být všechny jeho výdaje, když pravidlem je mj. přispívat na bydlení, což by z této částky bylo jen těžko možné. I v případě bydlení u rodičů, pokud jde o již dospělého člověka s vlastním příjmem, je zcela běžné, že přispívá (alespoň na spotřebu, kterou v domácnosti samozřejmě má). Že s příjmem žalovaný nevystačí, naznačovalo již to, že i v této době již žalovaný splácel žalobkyni měsíčně nemalou sumu, 3 612 Kč, tj. na patrně podstatně vyšší úvěr než znovu žádaný, a přesto žádal o další, tj. i když mu podle zjištění mělo údajně zbývat každý měsíc více jak 6 tis Kč podle žalobkyně, nebyl z toho žádnou rezervu schopen vytvořit a musel si i 20 tis. Kč půjčovat. Vše to vede k závěru, že s nízkými příjmy a podstatně zadlužený želovaný prostě nevycházel a řešil toto dalším zadlužováním. Ostatně ani žádanou částku (23 tis Kč) mu nebyla poskytovatelka ochotná zapůjčit, a v každém případě za popsaných okolností měla žádat ne o jeden bankovní výpis méně, ale o několik více, aby mohla mít představu, jak skutečně si žalovaný vede. Jaké jsou tedy skutečné výdaje žalovaného měsíčně, z tohoto dokumentu nelze zjistit, a nemohl tak zjistit ani Provident, neboť potřebné doklady, základní, zjevně ani nežádal při vyplnění žádosti o úvěr, přestože šlo již o dlužníka a vzhledem k výši splátky měsíčně musel být zadlužený podstatně.

17. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 je tak v podstatě nepřípadná, neboť problém není v tom, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně měla doklady předkládané žalovaným jen v době sepisu smlouvy, ale v tom, že měla toliko a pouze dvě výplatní pásky, a žádné jiné doklady, kdy jakékoliv doklady k výdajům absentovaly, nevyžádala si ani ony tři bankovní výpisy tvrzené v žalobě, aby si udělala o finanční situaci žalovaného představu. Celkový příjem žalovaného domácnosti měl být navýšen dalším čistým příjmem více než vydělával žalovaný sám, a ke kterému však žádný doklad ani v době uzavření smlouvy nebyl předkládán. Sám žalovaný uvedl, že je sám, a má jen jeden zdroj příjmu, což vyvrací, že by jeho domácnost sama o sobě, mohla generovat jakýkoliv další příjem. Nebyl uveden nejen partner, ale ani spolubydlící. Taková situace, kdy jsou bez jakékoliv specifikace uvedeny „další“ příjmy, tyto nijak nedoloženy ani nekonkretizovány, se u Providentu v řešených kauzách pravidelně opakuje, a ústí v závěr, že se účelově a systematicky navyšovaly příjmy žadatelů, aby došlo k uzavření smluv a naplnění finančních zájmů Providentu či jeho zástupců, přestože zde potřebné příjmy žadatelů patrně nebyly.

18. Např. v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 2/2023 byl uveden také jediný zdroj příjmů žalované, a to invalidní důchod ve výši 9 826 Kč. Současně však byly připsány i ostatní příjmy žadatele 4 400 Kč, taktéž bez ověření či konkretizace, kterými se příjem zvedl, přestože žádné příjmy v řízení kromě samotného plného invalidního důchodu nebyly zjištěny, a žalovaná s omezenou svéprávností pak nebyla schopna ani nic takového s ohledem na poruchu intelektu uvádět. V řízení sp. zn. 13 C 12/2023 měla žalovaná dle žádosti také jen jeden zdroj příjmu, kdy ze dvou výplatních pásek a pracovní smlouvy bylo ověřeno, že její čistý příjem činí 13 411 Kč. Na žalobkyní tvrzených 45 411 Kč se zvýšil právě až připočtením jakýchsi „dalších“ příjmů domácnosti 32 000 Kč, které nebyly nejen nijak ověřovány a dokládány, ale ani konkretizovány. Kdo, a jak by je měl generovat, když žalovaná žije sama, nemá ani spolubydlícího a ani partnera, nebylo vůbec zřejmé. To, že podobným způsobem byly vyplněny žádosti různými zástupci, vede k závěru, že šlo o praxi samotného Providentu, nikoliv o exces, a tedy selhání jednotlivého zástupce, ale že se tak dělo pravidelně, kdy poctivý a čestný úmysl takového „vylaďování“ příjmové situace žadatelů lze těžko nalézt. Rozhodně odporuje nosné myšlence zákona o spotřebitelském úvěru, kdy poskytnut by měl být jen těm žadatelům, kteří skutečně mají dostatečné příjmy, aby mohli úvěry splácet.

19. Naproti nepodloženému navýšení příjmů ve zde posuzované věci jsou zjevně na straně druhé evidentně podhodnocené (a nikoliv všechny základní) výdaje, a toliko „odhadnuté“, a nikoliv ani všechny základní a jen lehce překračující zák. č. 110/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů stanovenou částku životního a existenčního minima jednotlivce v roce 2020, od které se pak odvíjí nároky na sociální dávky, aby jedinec vůbec mohl fungovat, a ve které samozřejmě nejsou náklady na bydlení. Nebylo tak nejen prokázáno tvrzení žalobkyně, že je zde příjem žalovaného 31 tis. Kč, ale výdaje, ani základní, nebyly zjištěny a ověřovány v podstatě vůbec. Lze vycházet toliko z příjmu 14 tis. Kč, ovšem kolik z toho musí být vynaloženo v souvislosti s bydlením, jaké jiné pravidelné platby žalovaný platil, a s jakými výdaji hospodařil, a jakými měsíčními zůstatky (které poskytovatelé pravidelně zkoumají a ověřují alespoň za čtvrtletí před poskytnutím úvěru) není možné z toho, co předložila žalobkyně zjistit, a nezjistil to ani Provident, který potřebné údaje neměl a nežádal, resp. situaci (již podstatně zadluženého) žalovaného zjevně zásadně „vylepšoval“.

20. To se již jen ex post potvrdilo, když ani ne do roka žádá žalovaný o další zápůjčku. Dle zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr z 5. 10. 2021, k druhému žalovanému úvěru, má mít příjem jen lehce vyšší, cca 32 tis Kč, ovšem i toho dosahuje připočtením dalších čistých příjmů domácnosti 9 100 Kč, přestože zdroj příjmu je stále jen jeden, a stále žije s rodiči a je svobodný, byť mu přibyla vyživovací povinnost. Tentokrát s podpisem dne 5. 10. 2021 odhaduje oproti tomu své výdaje na pouhých 3 500 Kč, což je již pod hranicí životního minima, nemůže to pokrývat ani jeho výživu, natož bydlení, o výživném pro další osobu nemluvě. Splátky na úvěrech pak činí v tuto dobu 6 182 Kč, přesto je ovšem reflektováno na nejméně třetí žádost u Providentu, a to o dalších 40 000 Kč (na kterou reaguje tato společnost poskytnutím 50 000 Kč!), byť evidentně zadlužení žalovanému dramaticky roste, a jeho výdaje stoupají, a bez dalších a dalších zápůjček není evidentně schopen fungovat. Vše naznačuje, že se žalovaný dostával do tzv. dluhové spirály, aby mohl fungovat, bral si další úvěry, což ovšem dříve či později musí jako systém zkolabovat.

21. Žalovanému navíc přibyla vyživovací povinnost, o výživném a jeho výši se nikde nehovoří vůbec. Jestliže mezi prvním žalovaným a druhým žalovaným úvěrem se tak stalo, vyživované osoby byly patrně dvě, neboť matka malého dítěte s ním pobývá do mateřské a rodičovské dovolené. Výdaje nejen na výživu, ale všechny potřeby pro matku a dítě, jsou značné. Vyžít se dá, pokud jde o potraviny a základní hygienu s životním minimem stěží, každý pak potřebuje občas doplnit oblečení či obuv, má výdaje na léky, musí dojíždět do zaměstnání. Jaká skutečně byla situace žalovaného v době uzavření nejen první ale i druhé smlouvy, není možné ze zákaznické karty jako jediného podkladu, který žalobkyně nabídla, zjistit. Je evidentní, že dostatek údajů, a to základních, kdy skutečně nejde o žádné detektivní hloubkové pátrání, neměl ani Provident. Nevyžádal si ani výpisy z účtu, kde by bylo vidět měsíční hospodaření žalovaného, a zásadní položky, které se vesměs platí bezhotovostně. Zda tak skutečně byl žalovaný splácet druhý či třetí úvěr, a to nikoliv z dalších úvěrů, nemohl Provident na základě předkládaného být schopen vyhodnotit. Jisté je to, že původní splátka 3,6 tis Kč stoupla s dalším úvěrem na více jak 4 tis Kč, a v případě dalšího pak na více jak 8 tis Kč měsíčně (i přes konsolidaci, kterou úplně první úvěr zanikl).

22. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] z 25. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaný jejím podpisem potvrdil, že převzal v hotovosti částku 20 000 Kč, splatnost mu byla v rozporu se žádostí nastavena jako týdenní, nikoliv měsíční, a namísto žádaných 24 měsíců jen 78 týdnů. Kromě vrácení měl měl dále zaplatit celkově za zapůjčení prostředků dalších 23 142 Kč, a úroková sazba činila nikoliv tvrzených 23,28 % ročně, ale 88 % ročně! Další „služby“ zpoplatněné podstatnými částkami, si žalovaný musel objednat, pokud chtěl zápůjčku v hotovosti, jinak to dle předtisku není možné. V případě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] z 5. 10. 2021 byla situace obdobná, žalovaný podepsal převzetí částky 50 000 Kč v hotovosti, úrok činil 86 % ročně v rozporu s tvrzeními ze žaloby, která nebyla pravdivá.

23. Z tabulky umoření z 25. 11. 2020 soud zjistil, že žalobkyně vykazuje tvrzenou částku, kterou měl žalovaný uhradit na první úvěrovou smlouvu, a která přesahuje poskytnutou jistinu. Z tabulky umoření z 5. 10. 2021 plyne rovněž tvrzená částka, žalobkyně v souvislosti s druhou smlouvou měla přijmout od žalovaného částku 6 000 Kč.

24. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi [Anonymizováno] a žalobkyní, jejíž částí byly vymazány, lze zjistit, že si tyto společnosti sjednaly postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o půjčce nebo zápůjčce, které uzavřela společnost [Anonymizováno] se svými zákazníky, a které jsou specifikované v příloze. Postoupeny jsou dle textu se všemi spojenými právy, tak jak stojí a leží, a žalobkyně je přijímá. Připojen byl seznam, resp. dvakrát stránka seznamu, ze které nelze zjistit, o co se jedná, a zda jde o přílohu dříve uvedené smlouvy (z této strany toto nevyplývá). V seznamu je zapsáno a každé ze stran jedno číslo smlouvy a jméno a příjmení žalovaného. Současně ale žalobkyně předložila i oznámení o postoupení pohledávky datované 29. 9. 2023, které sepsal žalovanému přímo [Anonymizováno], a kde ho informuje, že dluh ze smluv tvrzených čísel byl postoupen žalobkyni. Zejména z tohoto dokumentu tak lze dovodit, že pohledávky za žalovaným z výše uvedených smluv byly skutečně postoupeny původní věřitelkou žalobkyni.

25. Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 a násl. o. z., kdy v případě přenechání zastupitelné věci, včetně peněz, při sjednaném vrácení po jejich užívání, vznikne právě tento druh smlouvy. Úroky lze ujednat podle § 2392 odst. 1 o. z., nejsou ale nezbytnou součástí, a strany mohou ujednat další práva a povinnosti v rámci smluvní volnosti, pokud tomu nebrání zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), který se vztahuje na smlouvy uzavřené se spotřebitelem.

26. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je toto již i výslovně uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

29. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. Ani s poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

30. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

31. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

32. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

33. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

34. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat.

35. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, žalovanému uměle navyšovaly příjmy, zjišťování výdajů se vyhnula, a umožnila mu fungovat z dalších úvěrů v modelu spirály. Smlouvy, z nichž žalobkyně nárokuje plnění, jsou podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatné, a žádné smluvní nároky z nich proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem. U první smlouvy v pořadí je jistina celá vrácená, a i když žalovaný přeplatil, nelze to započítávat soudem na jiný závazek z jiné smlouvy. V případě druhého úvěru uhradil žalovaný z 55 000 Kč částku 6 000 Kč a má tak dosud cizí prostředky v rozsahu 49 000 Kč. ty proto soud z druhé smlouvy v pořadí přiznal, z první již nebylo co, proto zamítl z ní nárokovaná plnění všechna, a u druhé všechna nad přiznanou a dosud nevrácenou jistinu.

36. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávky ze smluv se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

37. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění., která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

38. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu v obou případech za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

39. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

40. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

41. Ve zde souzeném případě platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze [právnická osoba] vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

42. Splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

43. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)

44. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok.

45. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské, a to již jen pro úrokové sazby, které v nich přes existující judikaturu byly v nedávné době sjednány ve zcela nepřijatelných výších 86 % a 88 %. Kromě toho jsou ještě vedle sjednávána další pochybná placená plnění, navyšující již tak vysoký úrok, a bez jejichž „smluvení“ nelze vyplatit úvěr v hotovosti, což nelze považovat za mravné. Nepřijatelných sazeb si je patrně vědoma i sama žalobkyně, kdy v žalobě účelově tvrdí zcela jinou (cca čtvrtinovou) úrokovou sazbu, která měla být údajně sjednána, aniž by tomu tak bylo (a u dvou smluv nejde jistě o administrativní chybu).

46. Již např. v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 dovodil Nejvyšší soud ČR, a ze kterého je nadále vycházeno, hranici pro lichvu a shrnul, že se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 Nejvyšší soud kromě toho, že zasáhl právě pro závažnost situace výjimečně až v exekučním řízení, výslovně v odůvodnění mj. uvedl, byť ve vztahu k úroku z prodlení, že jeho výrazná výše, pokud vzhledem k okolnostem již neplní primární funkci, způsobuje neplatnost, neboť má zneužívající charakter. Jestliže „poplatek“ za půjčení složený vedle úroku z dalších jakýchsi odměn za údajné služby obecných názvů s vysokými platbami, dosahuje vysokých těžko odůvodnitelných částek, a primárně nejde o žádnou konkrétní přiměřenou službu, které by se vůbec dostávalo spotřebiteli, natož je-li mu vnucena bez možnosti si ji nebrat, nemůže plnit žádnou funkci, ale jde jen o ono zneužití.

47. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl, „rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto rovněž zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

48. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že smlouvy by nemohly obstát ani v případě, že by úvěruschopnost žalovaného byla zjištěna po řádně provedeném přezkumu, nicméně jelikož ani k tomu nedošlo, nezabýval se soud blíže jednotlivými složkami odměn, tím, zda byla jejich výše přiměřená a šlo o službu či jen kvazislužbu (týdenní splátky inkasované hotově při měsíční mzdě ze zaměstnání, za nemožnosti hradit je skutečně komfortně a flexibilně bezhotovostním převodem kdykoliv z domova, bez čekání na výběrčího atp.), neboť to pro rozhodnutí ve věci nebylo nezbytné.

49. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěšnější žalovaný již jen z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté, kterému však žádné náklady nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.

Poučení