13 C 253/2024 - 30

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 44 422,08 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do dalších všech částek, jak na jistině, tak kapitalizovaném příslušenství, a stejně tak co do plynoucího příslušenství, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně zahájila řízení o nároky ze smlouvy o zápůjčce č. [hodnota], kterou se žalovanou uzavřela 18. 3. 2021 její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen [Anonymizováno]), a od které pohledávky nabyla postoupením. Tvrdila, že žalovaná v hotovosti převzala 30 000 Kč v den uzavření smlouvy a zavázala se uhradit dalších 34 063 Kč, které se skládají z kapitalizovaných úroků ve výši 26 050 Kč za sjednanou dobu řádného půjčení při sazbě 18,69 % ročně, z odměny za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a z částky za komfortní a flexibilní splácení ve výši 6 513 Kč. Celková úhrada 64 063 Kč měla probíhat ve 24 měsíčních splátkách po 2 670 Kč a k doplacení úvěru tak mělo dojít 18. 3. 2023.

2. Konkrétně nárokovala dlužnou jistinu ve výši 25 172,83 Kč, z dlužného poplatku dalších 19 249,25 Kč s tím, že žalovaná uhradila celkem částku 18 500 Kč. Za období ode dne 19. 3. 2023 nárokovala dále kapitalizovaný úrok z úvěru 18,69 % ročně z jistiny 25 172,83 Kč do postoupení 27. 9. 2023 ve výši 2 522,30 Kč a od následujícího dne až do zaplacení jako plynoucí. Úrok z prodlení uplatnila kapitalizovaný sazbou 11,75 % ročně z dlužné [Anonymizováno] od [datum], kdy uplynul měsíc po úhradě poslední splátky, rovněž do 27. 9. 2023 ve výši 4 066,99 Kč a ode dne následujícího jako nadále plynoucí také do zaplacení.

3. K výzvě soudu konkretizovala, že dlužný poplatek 19 249,25 Kč se skládá z dlužného úroku 14 714,33 Kč, dlužného poplatku za zpracování 1 062,49 Kč, a za komfortní a flexibilní splácení ve výši 3 472,43 Kč s odkazem na rozpočtení připsaných plateb na jednotlivé položky.

4. Na výzvu soudu v té části, kdy žádal doplnit konkrétní příjmy a výdaje, které byly posuzovány před poskytnutím úvěru, a k předestření úvahy ohledně schopnosti žalované úvěr splácet, citovala žalobkyně zákon, dále obecně uvedla, že žalovaná byla dotazována na své poměry, a že tyto byly zaneseny do zákaznické karty a ověřeny z výměry důchodu, poštovních poukázek a výplatních pásek. Žalovaná pobírala měsíčně 11 159 Kč, uvedla, že nevyživuje žádnou osobu a nemá jinou půjčku u jiné společnosti, proto úvěr byla podle poskytovatele schopna splácet.

5. Argumentovala rovněž tím, že žalovaná, pokud by uvedla nepravdivé údaje či něco zamlčela, by se dopouštěla trestného činu úvěrového podvodu a úvěrující instituce není povinna prověřovat, zda se nedopouští o takový podvod. Nelze také vyžadovat, zejména u nižších a kratších půjček, aby věřitel prováděl rozsáhlé až detektivní pátrání k prověřování pravdivosti sdělených údajů. Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, a navíc neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobovala podle žalobkyně v době uzavření absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Také postačuje podle rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97, že listiny, ze kterých poskytovatel vycházel, měl k dispozici při sepsání smlouvy, když poskytnutí potvrdil dlužník podpisem na zákaznické kartě. Žalovaná pak úplnost a správnost veškerých údajů svým podpisem potvrdila.

6. Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní, neúčastnila se ani nařízeného jednání. Při něm pak až dodatečně žalobkyně k opakované výzvě doplnila některé údaje k úvěruschopnosti. Upravila, že výplatní pásky nebyly k dispozici, příjem měla žalovaná jen z důchodu a částku 11 159 Kč tak pobírala na něm. V době žádosti měla již jeden úvěr u té samé společnosti, splátka činila 1 676 Kč, a prohlásila, že žádné výdaje na bydlení nemá, svou běžnou spotřebu odhadla na 3 100 Kč měsíčně. Toto měla učinit jen ústně, nikde to nepodepsala, ale ve formuláři je zatrženo, že je spolubydlící, a tedy výdaje za bydlení nemá.

7. Soud provedl důkaz zákaznickou kartou – žádostí o úvěr z 18. 3. 2021, ze které zjistil, že žalovaná žádala o 30 000 Kč. Uvedla, že jediným zdrojem příjmu je invalidní důchod v tvrzené výši 11 159 Kč, k čemuž předložila výměr důchodu a doklady o dvou výplatách. K výdajům nebyly předloženy doklady žádné, a to ani k výdajům na bydlení, kdy druh bydlení byl uveden „spolubydlící“ (což však samo o sobě neznamená bydlení zdarma, jak tvrdila žalobkyně při jednání), odhadované výdaje na samotnou žalovanou byly uvedeny 3 100 Kč, které pak nebyly nijak zachyceny a ničím podloženy, přestože formulář počítá s dokládáním dvou bankovních měsíčních výpisů, ze kterých by se představa o hospodaření a možnostech žalované dala udělat, počítá jako s možností dokladů, kterými by měl žadatel svou žádost doplnit. Interní splátka v době žádosti, tj. již jiného úvěru, byla zapsána ve výši 1 676 Kč.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], podepsané na druhé straně prvního listu 18. 3. 2018 (další dva listy, kterými dokument má pokračovat, podepsané nejsou), soud zjistil, že žalovaná si sjednala s Providentem zápůjčku 30 000 Kč, za kterou se zavázala uhradit poplatek ve výši 34 063 Kč, RPSN činila 102,04 %, samotný úrok pak 69 %. Poplatek byl vypočten jako úrok 26 050 Kč, dalších 1 500 Kč za zpracování, a za komfortní splácení 3 423 Kč a flexibilní splácení dalších 3 090 Kč. Podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že částku 30 000 Kč v hotovosti převzala.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi Providentem a žalobkyní soud zjistil, že jsou převáděny pohledávky ze smluv o půjčce či zápůjčce dle přílohy č. [hodnota], jejíž části jsou vymazány a text není dostupný. Z viditelného textu vyplývá, že závazek zaplatit úplatu za postoupení dle bodu 11 na str. 3 je závazkem fixním, a v případě opožděné platby se smlouva rozvazuje. Připojené podpisy jsou z data z 21. 9. 2023. Předloženy byly tři seznamy, resp. strany se seznamem patrně pohledávek, kdy na jedné z nich se nachází údaje k žalované, z dokumentu však nevyplývá, zda vůbec patří k předložené smlouvě či nikoliv. Sám Provident však sepsal s datem 29. 9. 2023 oznámení adresované žalované, že pohledávka z uvedené smlouvy byla postoupena žalobkyni, které má být uhrazena. Zejm. z tohoto dokumentu tak lze dovodit, že k tvrzenému uzavření smlouvy o postoupení předmětné pohledávky došlo.

10. Skutkově soud dospěl dále k závěru, že žalovaná žádala o poskytnutí zápůjčky za situace, kdy měla zcela minimální příjem z invalidního důchodu, nepracovala, a to za situace, kdy již byla u stejné společnosti zadlužená. Z důchodu ve výši 11 159 Kč byla povinna splácet 1 676 Kč, kdy jí nezbývalo ani celých 9,5 tis. Kč na měsíc. Pokud by její všechny výdaje, jak tvrdila žalobkyně, činily jen přes 3 tis. Kč a žádné jiné by neměla, za pouhých 4-5 měsíců by měla našetřenou částku, kterou si znovu přišla půjčit. Žalovaná však namísto úspor potřebovala další úvěr, kdy za stavu, kdy se opakuje zadlužování, je o to více namístě zabývat se skutečnými poměry žalované. Samozřejmě se nedá vyloučit, že si šetřila, a ještě k tomu chtěla další úvěr, nicméně pravděpodobnější vysvětlení (a zejména při 9,5 tis. Kč na celý měsíc) je, že žalovaná s penězi nevycházela. Pokud tak měla být přezkoumána řádně její úvěruschopnost, bylo naprosto nezbytné se zaměřit na to, jaké má skutečně výdaje, a kolik jí opravdu zbývá, aby bylo možné učinit způsobilý a odůvodněný závěr.

11. Kolik za bydlení konkrétně vydávala, se [Anonymizováno] ani nesnažil zjistit, natož aby toto bylo něčím doloženo, a automaticky tvrdit, že pokud jde o spolubydlení, jsou náklady na bydlení nulové, je zcestné. Nejméně má každá osoba určité spotřeby, a pokud by měla nastat zcela výjimečná situace, kdy žalované někdo poskytoval jako své spolubydlící bydlení zcela bezplatně, včetně jejích spotřeb, aby to skutečně bylo něčím doloženo, či z něčeho plynulo. Spolubydlení je způsobem, jak snížit výrazně náklady na bydlení, není však až na naprosté výjimky bydlením u někoho zadarmo (tím spíše, že žalovaná nezaškrtla v žádosti, že by šlo o bydlení u rodičů, ani nezaškrtla, že má partnera). Jaký tedy měla opravdu výdaj na bydlení a služby s ním spojené, které jsou standardně rovněž zcela zásadní výdajovou položkou, nebylo zjištěno. Odhadované výdaje pouhých 3 100 Kč na vše, počínaje stravou, hygienou, a konče obutím, výdaji za léky či dopravu, jsou silně nevěrohodné, a jde o částku nižší než životní minimum v daném roce! 12. [Anonymizováno] tak poskytl úvěr za stavu, kdy výdaje žalované nebyly v potřebném rozsahu pro relevantní závěr o její úvěruschopnosti dostupné, a ani se je nesnažil zjistit. To, co uváděla sama žalované bylo účelově podhodnocené, a možnost, aby byly předloženy bankovní výpisy a ověřeno, co skutečně a v jakých výších žalovaná platí, a kolik jí poté zbývá, nebyla vůbec využita. Nejen soud z předložených důkazů v tomto směru není schopen uzavřít, zda byla či nebyla žalovaná schopna splácet druhý úvěr, ale takového závěru nebyl schopen ani sám poskytovatel, neboť neměl z čeho, a nijak se o to nesnažil, ani přes alarmující uvedené údaje. Při invalidním důchodu pak ani nelze očekávat možné přivydělávání si, pokud by prostředky nepostačovaly, a ostatně sama žalovaná si nenašla přivýdělek, ale s invalidním důchodem jako jediným příjmem šla žádat o další úvěr.

13. Smlouva o zápůjčce, o kterou se v daném případě jedná, vzniká přenecháním zastupitelných věcí, a je upravena v § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a současně podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

14. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

17. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

18. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze [právnická osoba], a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

19. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

20. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

21. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

22. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat.

23. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně řádně nesplnila, nezabývala se výdaji žalované, kterými se v potřebném rozsahu vůbec nezabývala, a uvedenou velmi nepravděpodobnou výši nepodrobila bližšímu prověření. Úvěr poskytla za situace, kdy vyplynuly zcela jasné a jednoznačné pochybnosti o schopnosti splácet, spíše bylo zřejmé, že žalovaná nemá z čeho řádně úvěr splácet, volí cestu dalšího zadlužování, a její příjem jí neumožňuje si žádné rezervy vytvořit, a navíc je ve výdělečné činnosti limitována invaliditou.

24. Tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalované podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jejím možnostem. Soud proto při poskytnuté jistině 30 000 Kč uložil žalované vrátit částku 11 500 Kč, když dosud dle žalobkyně splatila celkem žalovaná 18 500 Kč, a žalovaná sama nejen neprokázala v řízení, ale ani netvrdila, že by uhradila více. Zbývá tak z této smlouvy k vypořádání právě částka jistiny, která dosud vrácena nebyla. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalované žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovanou žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

25. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění., která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

26. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalované. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona, a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

27. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

28. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

29. Ve zde souzeném případě platby žalované zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalované, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by žalovaná na výzvu soudu reagovala a navrhla nějaké splátkové řešení, objasnila své možnosti, a doložila je, by soud mohl i přes uplynulou dobu případně výjimečně zvážit splátky, ve kterých dluh vyrovná, pokud ho není objektivně schopna uhradit najednou. Žalovaná však zůstala pasivní, a tedy nebylo možné další splátky poskytnout, neboť k tomu scházely podklady. Plnění proto soud uložil v základní zákonné lhůtě pro peněžitá plnění podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)

30. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalované prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna stanovit, kdy a kolik má dlužník zaplatit. Nevznikl tak dosud ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude případně porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti – buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění.

31. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při poskytnutí zápůjčky 30 000 Kč za dva roky splatné, není možné akceptovat úhradu částky dalších více jak 34 tis. Kč. Jde tu o tak zjevný nepoměr, že onen „poplatek“, jak je částka přímo označena i žalobkyní, skládající se z úroků a odměn Providentu, již nelze považovat za mravný, o čemž vypovídá i výše RPSN přes 102 % ročně.

32. Úroková sazba sama ve výši 69 % p. a. je nepřiměřeně vysoká, ovšem i této sazby dosáhl Provident jen proto, že část toho, co ve skutečnosti žalovaná má zaplatit za poskytnutí prostředků na sjednanou dobu, představují další platby, které v součtu s úrokem dosahují spolu s ním více jak sama jistina, která je dlužníkovi poskytnuta. Tyto platby umožňují účelovým rozdělením do více odměn a kolonek jaksi vizuálně snížit výši odměny a úroku, které se ve skutečností celkově poskytovateli úvěru dostává, a kterou rozmělňují.

33. Každý úvěr vyžaduje, aby o klientovi vznikla určitá dokumentace, stejně tak vyžaduje i splácení. Pokud již jsou zvlášť zohledňovány počáteční úkony a zpracování úvěru a evidence, a stanoven za ně poplatek, bývá k tomu ovšem nižší a rozumný úrok, do kterého nemohou být vzhledem k jeho výši rozpuštěny. Splácení běžně nijak zpoplatňováno není. Není nějakou nadstandardní službou, a nelze se bez něho obejít, vyžaduje je každý úvěr. Za flexibilní a komfortní splácení lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení. Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit dlužník kdykoliv, podle svých potřeb, z pohodlí domova, a tedy primárně v době internetbankingu a smartbankingu bezhotovostní převod.

34. Těžko takovou variantou mohou být hotovostní splátky. Pro hotovostní platbu musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl ještě značně připlácet. Ani komfortní ani flexibilní toto soud neshledává. Za několik tisíc navíc toto maximálně umožňuje, a to nikoliv dlužníkovi, ale věřiteli, aby pravidelně vykonával určitý osobní tlak na platbu. Jakákoliv platba by byla jednou měsíčně násobně levnější než toto. U řady účtů jsou dokonce odchozí platby již běžně bez poplatku.

35. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu v řádech desetikorun měsíčně, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle několikanásobného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u Providentu zásadní procento z půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem 60 - 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

36. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou.

37. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne. Zde je pak naplněno obojí, i samotný úrok překročil stanovené hranice, ve spojení s dalšími „službami“ ani nemluvě.

38. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl, „rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

39. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

40. Nelze vycházet bez dalšího z toho, že jde o cenu plnění ve smyslu § 1813 o. z. V takovém případě by muselo vůbec o nějaké plnění pro dlužníka skutečně jít, platit by měl za něco pro něho samotného, co dostává. Několikatisícový poplatek jaksi předem, sloužící v prvé řadě poskytovateli, takovou službou nejsou. Pokud se pak na (skutečná) plnění nikoliv fiktivní nevztahuje požadavek přiměřenosti dle stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 203/2013, neznamená to, že ujednání nemůže být nemravné, a tedy neplatné z tohoto důvodu.

41. Nejvyšší soud v bodu 24 Stanoviska výslovně uvádí, že soudní přezkum ujednání o ceně plnění, tedy dle § 56 odst. 2 o. z., je vyloučen pouze z hlediska požadavku přiměřenosti, jak jej vymezuje ustanovení § 56 odst. 1 o. z., kdy soudní přezkum naplnění ostatních požadavků na platnost právního úkonu ustanovením § 56 odst. 2 o. z. není nijak omezen. A bod 25 uzavírá tím, že je-li přípustné se o něčem dohodnout, neznamená to automaticky, že taková dohoda musí být platná.

42. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

43. Soud proto přiznal jen rozdíl, který dosud nebyl z poskytnutých prostředků po odečtení provedených plateb vrácen, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

44. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo na poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěch již jen z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté, na straně žalované, které žádné náklady nevznikly. Proto ani nebyly náklady nikomu přiznány.

Poučení