13 C 256/2024 - 43

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] o zaplacení částky 96 472,52 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 44 250 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do všech zbývajících částek, jak na jistinách úvěrů, tak na úrocích řádných i z prodlení, a to jak kapitalizovaných, tak plynoucích do budoucna, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení zahájeného [datum] formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu učinila žalobkyně pohledávky své právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen „Provident“) ze dvou samostatných smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených se žalovaným, které nabyla smlouvou o postoupení ze dne 21. 9. 2023.

2. Jako nárok č. 2 uplatnila žalobkyně vrácení dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč z první smlouvy o spotřebitelském úvěru v pořadí, č. [hodnota], kterou se žalovaným Provident uzavřel dne 18. 7. 2021. Tvrdila, že žalovanému na základě této smlouvy poskytla uvedenou jistinu a žalovaný se rovněž zavázal uhradit dalších 23 888 Kč na poplatku za tento úvěr, které se skládají z kapitalizovaných úroků ve výši 20 453 Kč za sjednanou dobu řádného půjčení při sazbě 21,69 % ročně a z odměny za zpracování a doručení ve výši 1 500 Kč. Celková úhrada 53 888 Kč měla probíhat v 15ti měsíčních splátkách po 3 593 Kč a k doplacení úvěru tak mělo dojít 23. 10. 2022.

3. Konkrétně nárokovala dlužnou jistinu ve výši 22 689,06 Kč, z dlužného poplatku dalších 16 024,94 Kč s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 14 400 Kč. Za období ode dne 24. 10. 2022 nárokovala dále kapitalizovaný úrok z úvěru 21,69 % ročně z jistiny 22 689,06 Kč do účinnosti postoupení 27. 9. 2023 ve výši 4 634,18 Kč a od následujícího dne až do zaplacení jako plynoucí. Úrok z prodlení uplatnila kapitalizovaný sazbou 8,50 % ročně z dlužné jistiny od 15. 12. 2021, kdy uplynula měsíční lhůta po úhradě poslední splátky, rovněž do 27. 9. 2023 ve výši 3 492,85 Kč a ode dne následujícího jako nadále plynoucí také do zaplacení.

4. K výzvě soudu doplnila, že nárokovaný poplatek 16 024,94 Kč se skládá z nezaplaceného smluvního úroku 14 050,94 Kč, neuhrazené části poplatku za zpracování úvěru 426 Kč a z částky za poplatku pojištění ve výši 1 548 Kč.

5. Pod nárokem č. 1 se domáhala dlužné úvěrové jistiny ve výši 33 000 Kč ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se žalovaným uzavřel Provident dne 30. 9. 2021. Tvrdila, že žalovaný v hotovosti převzal shora uvedenou jistinu v den uzavření zmíněné smlouvy a zavázal se uhradit dalších 31 746 Kč, které se skládají z kapitalizovaných úroků ve výši 21 922 Kč za sjednanou dobu řádného půjčení při sazbě 21,39 % ročně, z odměny za zpracování a doručení ve výši 1 500 Kč a z částky za administrativní činnost – komfortní splácení v hotovosti ve výši 6 389 Kč. Celková úhrada 64 746 Kč měla probíhat v 15ti měsíčních splátkách po 4 317 Kč a k doplacení úvěru tak mělo dojít 30. 12. 2022.

6. Konkrétně nárokovala dlužnou jistinu ve výši 31 715,31 Kč, z dlužného poplatku dalších 26 043,21 Kč s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 4 350 Kč. Za období ode dne 31. 12. 2022 nárokovala dále kapitalizovaný úrok z úvěru 21,39 % ročně z jistiny 31 715,31 Kč do účinnosti postoupení 27. 9. 2023 ve výši 5 106,77 Kč a od následujícího dne až do zaplacení jako plynoucí. Úrok z prodlení uplatnila kapitalizovaný sazbou 8,50 % ročně z dlužné jistiny od 17. 12. 2021, kdy uplynula měsíční lhůta po úhradě poslední splátky, rovněž do 27. 9. 2023 ve výši 4 867,42 Kč a ode dne následujícího jako nadále plynoucí také do zaplacení.

7. K výzvě soudu doplnila, že poplatek 26 043,21 Kč se skládá z nezaplaceného smluvního úroku 19 511,64 Kč, neuhrazené části poplatku za zpracování úvěru 1 375,47 Kč, z částky poplatku za pojištění ve výši 1 806 Kč, a z částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3350,10 Kč.

8. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že Provident měl informace z pracovní smlouvy a výplatních pásek žalovaného na dělnické pozici. Byl zjištěn jeho příjem měsíčně cca 41 tis. Kč, resp. 50 tis. Kč. Dále uvedl, že žije v nájmu, a nemá úvěr jinde, proto bylo dovozeno, že je schopen splácet úvěr. Až při jednání doplnila, že sám žalovaný uváděl neadekvátně nízké výdaje, ale mělo být snad nějak dále zjištěno, že za bydlení hradí 11 400 Kč, na spotřebu prohlásil, že potřebuje dalších 8 500 Kč, dokumenty k tomu ale žádné nejsou, patrně se žádost konzultovala telefonicky s centrálou a žalovaného se obchodní zástupce asi doptával, nicméně záleží na jeho šikovnosti, jak pak zákaznická karta vypadá, a jak konkrétně ji doplní. Mj. dva příjmy žalovaného mohly i znamenat, že má příjem a kromě toho nárok ještě na diety, může to být důvod, proč jsou uvedeny dva.

9. Dále žalobkyně argumentovala, že kdyby údaje uváděné žalovaným nebyly správné, dopouštěl by se úvěrového podvodu, který není povinností poskytovatele přezkoumávat. U nižších půjček na kratší dobu nelze pak po věřiteli požadovat až detektivní prověřování sdělovaných informací. Nesplnění povinnosti ověřit úvěruschopnost také podle žalobkyně k datu uzavření smlouvy nezpůsobovalo absolutní neplatnost smlouvy. Podpisem zákaznické karty žalovaný potvrdil úplnost, přesnost a správnost údajů. Žalobkyně dále odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97, podle kterého postačuje, že doklady k rozhodným údajům ohledně úvěruschopnosti měl poskytovatel v době sepsání smlouvy, kdy není důvod pochybovat, že mu byly předloženy.

10. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil, a soud tak jednal v jeho nepřítomnosti.

11. Soud provedl v prvé řadě důkaz smlouvami o úvěru a žádostmi o spotřebitelský úvěr, které jim předcházely, jakož i smlouvou o postoupení pohledávek z 21. 9. 2023 a oznámením původního věřitele o postoupení z 29. 9. 2023 k aktivní věcné legitimaci a dokladem o bezhotovostním vyplacení prvního úvěru v pořadí.

12. Z dokumentu nazvaného „Zákaznická karta - žádost o spotřebitelský úvěr“ bylo zjištěno, že žalovaný podepsal 17. 7. 2021 vyplněný formulář Providentu, kde je uvedena požadovaná výše úvěru 8 000 Kč se splatností 21 měsíců. Totožnost žalovaného byla ověřena z povolení k pobytu, kdy dále uvedl, že je vyučen, žije v nájmu, je svobodný, nemá partnera (že by tomu tak bylo, nebylo zaškrtnuto) a úvěr potřebuje na běžné výdaje domácnosti. Jako čistý příjem byla vyplněna částka 26 873 Kč, kdy byly předloženy dvě výplatní pásky, a jedná se o jediný zdroj příjmu. Nájemní smlouva předložena nebyla. Přestože byl uveden jen jeden zdroj příjmu, byly připsány „další“ čisté příjmy domácnosti 14 200 Kč, aniž by však bylo zřejmé, o jaký příjem a čí se tedy jedná, když žalovaný žije sám. Tento příjem pak nebyl nejen nijak konkretizován, ale ani nijak ověřován, a nelze zjistit, o co se vůbec mělo jednat. Výše výdajů byla odhadnuta na 2 000 Kč celkem měsíčních výdajů.

13. V případě druhého úvěru bylo ze Zákaznické karty z 30. 9. 2021 zjištěno, že jde o typově stejný formulář, kdy tentokrát činila výše požadovaného úvěru 10 000 Kč se stejnou splatností. Osobní údaje žalovaného byly totožné. Jediný příjem v dělnické profesi byl tentokrát uveden ve výši 28 982 Kč a připsány byly v tomto případě „další“ čisté příjmy domácnosti 21 200 Kč, čímž byl navýšen údajný příjem žalovaného na tvrzených 50 tis. Kč. Interní splátky v tuto dobu činily 3 593 Kč a odhadovaná spotřeba opět měsíčně na 2 000 Kč, konkrétně nebyly řešeny nijak ani dokládány jakékoliv výdaje žalovaného. Úvěr měl opět žádat na běžné výdaje v domácnosti.

14. Z výše uvedeného je zřejmé, že příjem žalovaného, ověřitelný a ověřovaný nedosahoval v žádném případě tvrzených částek žalobkyní. Vždy ze dvou výplatních pásek mělo být zjištěno, že si vydělá cca 27 – 29 tis Kč měsíčně, o jeho výdajích ovšem neměl Provident informace žádné, o žádné se podle obsahu zákaznických karet ani nezajímal. Jediné, co bylo řešeno, byla odhadovaná spotřeba měsíčních výdajů, kde jak sama žalobkyně připustila, uváděl žalovaný nesmyslných 2 000 Kč měsíčně, za které nemohl reálně fungovat ani co se stravy týká. Při takto relativně vysokém příjmu si pak v krátké době půjčoval opakovaně a půjčoval si na běžné výdaje domácnosti. Jednak již toto samo o sobě svědčí o tom, že žalovaný nevycházel ani bez splátek žádaných úvěrů s penězi ani na samotnou běžnou spotřebu, ale i o tom, že uvedené údaje nebo nejméně celková situace žalovaného nemohla být taková, jak ji prezentoval. Pokud by měl takto vysoké příjmy, a přitom (jen) běžné (standardní) výdaje, rozhodně by si nepotřeboval půjčovat na běžný provoz domácnosti. Žádal přitom nikoliv o vysoké částky, ale o sumy, které by měl být schopen rychle z tvrzených příjmů našetřit. Vede to k závěru, že jeho výdaje musely být zásadně vyšší, a to nejen než tvrzené, ale i ty, které a jen dovozovala žalobkyně (11 400 a 8 500) ve výši cca 20 tis Kč, kdy by tedy žalovanému mělo zbývat dalších 7-10 tis Kč, pokud by to byla pravda. Přesto si měl na běžný provoz domácnosti být nucen půjčovat a žádat o 8 či 10 tis Kč, a přesto se Provident nijak nezajímal o to, jaké jsou tedy skutečné výdaje žalovaného, neprověřil výpisy z jeho účtu, aby mohl učinit objektivní závěr o situaci žalovaného, a to závěr relevantní.

15. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 je v podstatě nepřípadná, neboť problém není v tom, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně měla doklady předkládané žalovaným jen v době sepisu smlouvy, ale v tom, že měla podle zákaznických karet toliko a pouze informace a doklady o příjmu a žádné jiné, nic dalšího neověřovala, a to ani za situace, které k tomu s ohledem na shora uvedené přímo vybízela. Celkový příjem domácnosti žalovaného měl být navýšen dalším čistým příjmem, ke kterému však žádný doklad ani v době uzavření smlouvy nebyl předkládán. Sám žalovaný uvedl, že žije sám, a má jen jeden zdroj příjmu, což vyvrací, že by domácnost sama o sobě, mohla generovat jakýkoliv další příjem. Nebyl uveden nejen partner, ale ani spolubydlící. Taková situace, kdy jsou bez jakékoliv specifikace uvedeny „další“ příjmy, tyto nijak nedoloženy ani nekonkretizovány, se u Providentu v řešených kauzách pravidelně opakuje, nejde o možnou problematiku diet (které navíc ověřitelné jsou, a to přímo z výplatních pásek) a ústí v závěr, že se účelově a systematicky navyšovaly příjmy žadatelů, aby došlo k uzavření smluv a naplnění finančních zájmů Providentu či jeho zástupců. Oproti tomu se pak neověřují v podstatě žádné výdaje, ani ty zásadní, a to přesto, že žalovaný uvádí jako odhad spotřeby číslo zcela nesmyslné a v rozporu s tím, že si potřebuje půjčovat a znovu půjčovat.

16. V soudním řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 2/2023 byl uveden také jediný zdroj příjmů žalované, a to invalidní důchod ve výši 9 826 Kč. Současně však byly připsány i ostatní příjmy žadatele 4 400 Kč, taktéž bez ověření či konkretizace, kterými se příjem zvedl, přestože žádné příjmy v řízení kromě samotného plného invalidního důchodu nebyly zjištěny, a žalovaná s omezenou svéprávností pak nebyla schopna ani nic takového s ohledem na poruchu intelektu uvádět. V řízení sp. zn. 13 C 12/2023 měla žalovaná dle žádosti také jen jeden zdroj příjmu, kdy ze dvou výplatních pásek a pracovní smlouvy bylo ověřeno, že její čistý příjem činí 13 411 Kč. Na žalobkyní tvrzených 45 411 Kč se zvýšil právě až připočtením jakýchsi „dalších“ příjmů domácnosti 32 000 Kč, které nebyly nejen nijak ověřovány a dokládány, ale ani konkretizovány. Kdo, a jak by je měl generovat, když žalovaná žije sama, nemá ani spolubydlícího a ani partnera, nebylo vůbec zřejmé. To, že podobným způsobem byly vyplněny žádosti různými zástupci, vede k závěru, že šlo o praxi samotného Providentu, nikoliv o exces, a tedy selhání jednotlivého zástupce, ale že se tak dělo pravidelně, kdy poctivý a čestný úmysl takového „vylaďování“ příjmové situace žadatelů lze těžko nalézt. Rozhodně odporuje nosné myšlence zákona o spotřebitelském úvěru, kdy poskytnut by měl být jen těm žadatelům, kteří skutečně mají dostatečné příjmy, aby mohli úvěry splácet.

17. Naproti nepodloženému navýšení příjmů ve zde posuzované věci jsou zjevně na straně druhé evidentně podhodnocené výdaje, a toliko odhadnuté ve výši, která není reálná. Nebylo tak nejen prokázáno tvrzení žalobkyně, že je zde příjem žalovaného v tvrzených výších, ale výdaje, ani základní a jasně dané, nebyly zjištěny/zaznamenány vůbec, přestože žalovanému jím samotným uváděné údaje nebylo možné věřit. Skutečně nejde o žádné detektivní hloubkové pátrání, pokud by se Provident podíval do nájemní smlouvy a na výpisy z účtu, jako to běžně poskytovatelé úvěru dělají, aby zjistil, za co a kolik je vydáváno, kolik stojí skutečně bydlení a kam jinam „mizí“ prostředky z jinak vcelku dobrého příjmu žalovaného, a proč si tedy chce opakovaně půjčovat na běžný provoz, a jaké další výdaje tedy má, a na co (zda jsou zbytné či nikoliv, neboť údaje žalovaného, kterými se Provident zabýval, prostě nesouhlasily).

18. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru podepsané 18. 7. 2021 pod č. [hodnota] bylo zjištěno, že se Provident zavázal poskytnout úvěr (nikoliv žádaných 8 tis. Kč ale) 30 000 Kč,[Anonymizováno]za které měl žalovaný zaplatit poplatek dalších 21 953 Kč. Úrok tak činil 20 453 Kč a 1 500 Kč pak zpracování úvěru. Úroková sazba činila 88 % a celková suma 53 888 Kč měla být splacena v 15 měsíčních částkách po 3 593 Kč, RPSN činila 146,48 %.

19. Z výpisu z účtu [Anonymizováno] vyplývá, že částku 30 000 Kč uhradila na tuto smlouvu a pod VS shodným s číslem smlouvy dne 19. 7. 2021 převodem na účet č. [č. účtu], který vyplnil žalovaný ve smlouvě.

20. Z úvěrové smlouvy č. [hodnota] dále vyplývá, že žalovaný převzal sjednanou úvěrovou jistinu 33 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy dne 30. 9. 2021. Vedle vrácení částky se zavázal k úhradě dalších 29 811 Kč, kdy úrok činil 21 922 Kč, poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč a za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení pak dalších 6 389 Kč. Úroková sazba tak činila 86 % ročně a RPSN 140,85 %. Úvěr měl splatit v 15 měsíčních splátkách po 4 317 Kč.

21. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi Providentem a žalobkyní, jejíž částí byly vymazány, lze zjistit, že si tyto společnosti sjednaly 21. 9. 2023 postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o půjčce nebo zápůjčce, které uzavřela společnost Provident se svými zákazníky, a které jsou specifikované v příloze č.

1. Postoupeny jsou dle textu se všemi spojenými právy, tak jak stojí a leží, a žalobkyně je přijímá. Připojen byl seznam, resp. stránka seznamu, ze které nelze zjistit, o co se jedná, a zda jde o přílohu dříve uvedené smlouvy (z této strany toto nevyplývá), když dokument má tři sloupce, v prvním je číslo smlouvy, a dále pak jméno a příjmení. Je zapsáno i číslo smlouvy a jméno a příjmení žalovaného, resp. obě; . Současně žalobkyně předložila i oznámení o postoupení pohledávky datované 29. 9. 2023, které sepsal žalovanému přímo Provident, a kde ho informuje, že dluhy z obou smluv byly postoupeny žalobkyni. Zejména z tohoto dokumentu tak lze dovodit, že pohledávky za žalovaným z výše uvedených smluv byly skutečně postoupeny původní věřitelkou žalobkyni.

22. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nároky ze smluv o úvěru, kterou se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavřená smlouva dále podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

23. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

24. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

26. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

27. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

28. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

29. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

30. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

31. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat.

32. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně v ani jednom z případů nesplnila, a tedy smlouvy, z nichž žalobkyně nárokuje plnění, jsou podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatné. Údaje uváděné o výdajích byly nesmyslné na první pohled, a přes relativně vyšší příjem žalovaného, který měl být i doložen, potřeboval úvěry na běžný provoz domácnosti, tj. musel mít spotřebu a výdaje, které nebyly řešeny vůbec nijak. Situaci žalovaného tedy Provident neznal a znát za stavu, který byl v řízení dokládán, ani nemohl. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem.

33. Jelikož první úvěr byl poskytnut ve výši 30 000 Kč a žalovaný zaplatil celkem 14 400 Kč, tj. rozdíl činí 15 600 Kč a v případě druhého bylo při poskytnutých 33 000 Kč uhrazeno 4350 Kč, a rozdíl činí 28 650 Kč, přiznal soud celkem 44 250 Kč.

34. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalované žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovanou žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

35. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění., která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

36. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

37. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

38. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

39. Ve zde souzených případech platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje.

40. Za situace, kdy by se žalovaný dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být rozhodnuto o splátkách odpovídajících současným poměrům žalovaného, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalované prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

41. Splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

42. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho aktuálních možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalované, aby umožnila její možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce ona případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ji soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se jí takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, buď v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) nebo podle poměrů, které se bez aktivity dlužníka v řízení dozvěděl.

43. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění svých možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok.

44. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouvy nebyly neplatné podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by jejich neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při výši poskytnutých zápůjček, není možné akceptovat úhradu takto vysokých poplatků, a samotnou úrokovou sazbu 86 či 88 % ročně. Jde tu o tak zjevný nepoměr, že onen „poplatek“, jak je částka přímo ve smlouvě i označena, skládající se z úroků a odměn Providentu, již nelze považovat za mravný, stejně tak úrokovou sazbu, mnohonásobně převyšující sazby, za které v rozhodné době půjčovaly banky dle statistik (Arad) zveřejňovaných ČSÚ. Navíc i této sazby bylo dosaženo jen proto, že část toho, co ve skutečnosti žalovaný má zaplatit za poskytnutí prostředků na sjednanou dobu, představují další platby, které v součtu s úrokem dosahují spolu s ním více jak jistina, která je dlužníkovi poskytnuta. Tyto platby umožňují účelovým rozdělením do více odměn a kolonek jaksi vizuálně snížit výši odměny, které se ve skutečností celkově poskytovateli úvěru dostává, a kterou rozmělňují, a i přesto jsou vysoké samy o sobě, v součtu pak neprosto nepřiměřeně.

45. Každý úvěr vyžaduje, aby o klientovi vznikla určitá dokumentace, stejně tak vyžaduje i splácení. Pokud již jsou zvlášť zohledňovány počáteční úkony a zpracování úvěru a evidence, a stanoven za ně poplatek, bývá k tomu ovšem nižší a rozumný úrok, do kterého nemohou být vzhledem k jeho výši rozpuštěny. Splácení běžně nijak zpoplatňováno není. Není nějakou nadstandardní službou, a nelze se bez něho obejít, vyžaduje je každý úvěr. Za flexibilní a komfortní splácení lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení. Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit dlužník kdykoliv, podle svých potřeb, z pohodlí domova, a tedy primárně v době internetbankingu a smartbankingu bezhotovostní převod.

46. Těžko takovou variantou mohou být hotovostní splátky. Ono zvlášť zpoplatněné flexibilní a komfortní splácení, je naopak komplikace. Pro hotovostní platbu musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl ještě značně připlácet. Ani komfortní ani flexibilní toto soud neshledává. Za několik tisíc navíc toto maximálně umožňuje, a to nikoliv dlužníkovi, ale věřiteli, aby pravidelně vykonával určitý osobní tlak na platbu. Jakákoliv platba by byla jednou měsíčně levnější než toto. U řady účtů jsou dokonce odchozí platby již běžně bez poplatku, ani taková argumentace žalobkyně, že se tím vyhne dlužník platbám za splátky v bance, nemůže obstát.

47. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu v řádech desetikorun měsíčně, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle několikanásobného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u Providentu zásadní procento z půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem 60 - 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

48. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou.

49. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne. Zde je pak naplněno obojí, i samotný úrok překročil stanovené hranice, ve spojení s dalšími „službami“ ani nemluvě.

50. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl, „rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

51. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

52. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

53. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl větší úspěch z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté na straně žalovaného, kterému však žádné náklady nevznikly, proto je soud nikomu nepřiznal.