13 C 268/2020-58

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o odpůrčí žalobě takto:

Výrok

I. Určuje se, že dohoda dědiců [jméno] [příjmení], [datum narození], [jméno] [příjmení], [datum narození] a žalované [celé jméno žalované], [datum narození], schválená usnesením Okresního soudu v Liberci č. j. [číslo jednací] ze dne 14. 2. 2020, na jejímž základě nabyla žalovaná dědický podíl i dlužníka žalobce [jméno] [příjmení], a to spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální 1/3 k následujícím věcem: -) nemovitých věcí zapsaných u [stát. instituce], [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí], a to pozemků st. [parcelní číslo], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům [adresa] ve [obec] a pozemek p.p. [číslo] zahrada, v hodnotě 1 450 000 Kč, -) pohledávce zůstavitele za pozůstalou manželkou [celé jméno žalované], tedy žalovanou, z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 107 610 Kč, -) pistoli samonabíjecí, výr. ČZ [obec], mod. 27, ráže 7,65 [příjmení], v. [číslo] v hodnotě dle prohlášení účastníků 1 000 Kč, pistoli samonabíjecí, výr. NORINCO, mod. 1911 A1C, ráže 45 Auto, v. [číslo] + 1 zásobník, v hodnotě dle prohlášení účastníků 5 000 Kč, -) kulovnici opakovací, výr. Zbrojovka [obec], mod. ZKK 601, ráže 243 [příjmení], v. [číslo] + puškohled, řemen, pouzdro textilní zelené, v hodnotě dle prohlášení účastníků 11 000 Kč, -) malorážce opakovací, výr. Zbrojovka [obec], mod. ZKM 451, ráže 22 [jméno] [příjmení], v. [číslo] + 1 zásobník, puškohled, řemen, pouzdro textilní černé, v hodnotě dle prohlášení účastníků 3 000 Kč, -) brokovnici dvojce, výr. Baikal, mod. IJ-26, ráže [číslo], [číslo], v. č. [anonymizováno] + řemen, pouzdro textilní khaki, kožený opasek se 26 ks nábojů ráže [číslo], v hodnotě dle prohlášení účastníků 2 500 Kč, je v tomto rozsahu, tedy co do spoluvlastnického podílu o velikosti 1/3, vůči žalobkyni právně neúčinná.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady tohoto řízení ve výši 21 141 Kč, tyto k rukám advokátky žalobkyně, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně dne 16. 6. 2020 zahájila řízení, kdy se domáhala určení, že dohoda uvedená ve výroku I tohoto rozsudku je vůči ní relativně neúčinná v rozsahu, v jakém by jinak její dlužník [jméno] [příjmení], [datum narození] nabyl podíl z dědictví po svém otci. Tvrdila, že má proti němu vykonatelnou pohledávku ve výši 105 430,20 Kč s příslušenstvím, která vznikla z leasingové smlouvy uzavřené dne [datum] s její právní předchůdkyní [anonymizováno] - [anonymizováno], a která byla přiznána platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. [číslo jednací] dne 4. 2. 2008. Věřitelka změnila svůj název na [právnická osoba] a dále na [právnická osoba], následně pak tato společnost zanikla sloučením se žalobkyní, na kterou tak pohledávka přešla. Pohledávka je vymáhána exekučně, nejprve soudním exekutorem JUDr. [jméno] [příjmení], pověřeným zdejším soudem 9. 1. 2009, po kterém úřad převzal po zániku funkce a dále pohledávku vymáhá Mgr. [jméno] [příjmení]. V průběhu exekuce zemřel dne 16. 7. 2016 otec dlužníka [jméno] [příjmení], [datum narození], aniž by zanechal pořízení pro případ smrti. Dědické řízení po něm bylo skončeno usnesením zdejšího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 14. 2. 2020, kdy dva ze tří zákonných dědiců, synové [jméno] a [jméno] [příjmení], uzavřeli se svou matkou, která je v tomto řízení žalovanou, dohodu o rozdělení pozůstalosti, dle které nezdědili ničeho a vše z dědictví tak nabyla žalovaná. Zůstavitel po sobě zanechal majetek ve výši 1 580 110 Kč a žalovaná namísto dlužníka žalobkyně nabyla jeho podíl o velikosti jedné třetiny na majetku v dohodě vyjmenovaném a uvedeném ve výroku I rozhodnutí. Touto dohodou dědiců tak byla zkrácena žalobkyně v možnosti uspokojení své pohledávky, neboť se jí dlužník ve prospěch blízké osoby, které tak musel být úmysl zřejmý, a presumuje se, účelově vzdal majetku z dědictví, kdy žádný jiný, ze kterého by se žalobkyně mohla uspokojit, nemá.

2. Žalovaná odmítla důvodnost žaloby, poukazovala na to, jak citelně by zasáhlo uspokojení věřitelky do jejích práv, když o majetek se zasloužili s manželem výlučně sami, jakož i na to, že by nebylo spravedlivé sanovat cizí dluh, který nijak sama nezavinila, z poctivě nabytého majetku. Dědická dohoda byla schválena soudem s tím, že není v rozporu se zákonem, a synové dle ní nepožadovali ničeho. S dlužníkem nežije, nemá o jeho majetkových poměrech žádnou povědomost stejně jako v případě druhého syna, který se rovněž majetku v její prospěch vzdal. V pozůstalostním řízení nevyvstala žádná okolnost, která by nasvědčovala tomu, že syn je zadlužen, a že by měl jednat v úmyslu zkrátit věřitele. Sama se naopak domnívá, že syn jednal poctivě a v dobré víře, když jednal takto. Má za to, že by měla být posouzena i přiměřenost pohledávky, kdy podíl z dědictví činí přes půl milionu korun, a pohledávka žalobkyně je jistě nepřiměřená, byť její výši žalovaná nezná, a měla by být vymáhána jiným vhodnějším způsobem než z tohoto podílu. Při nařízeném jednání doplnila, že exekutor do soupisu nepojal tři vozidla, ze kterých se je tak možné uspokojit, a zdůraznila, že pokud by byl prodáván spoluvlastnický podíl, mohl by jej získat spekulant, který by s ní pak mohl manipulovat, což je vzhledem k situaci a jejímu věku nepřijatelné. Jde o rodinný majetek, synům šlo o to, aby zůstal v rukou matky, a to, že tak postupovali oba synové, vyvrací, že by zde byl úmysl dlužníka krátit práva žalobkyně.

3. Soud provedl důkaz platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. [číslo jednací], ze kterého zjistil, že byl vydán dne 4. 2. 2008, je pravomocný ke dni 20. 3. 2008, a [jméno] [příjmení], [datum narození], ukládá povinnost uhradit společnosti [právnická osoba] kromě jistiny 105 430,20 Kč ještě úrok z ní 2 % ročně ode dne 22. 6. 2004 do zaplacení a náklady řízení 34 957,70 Kč. Z leasingové smlouvy lze dovodit, že [jméno] [příjmení] měl smluvní vztah se [právnická osoba] a.s. týkající se vozidla, které měl splácet, že by však tato měla vztah k platebnímu rozkazu z ní ani z něho vyčíst nelze. Lze však uzavřít, bez ohledu na smlouvu samotnou, a to ve spojení s výpisy z obchodních rejstříků, že žalobkyně má proti [jméno] [příjmení] vykonatelnou pohledávku z citovaného platebního rozkazu. Dle výpisu z OR samotné žalobkyně totiž bylo zjištěno, že došlo k fúzi se společností [právnická osoba], a na žalobkyni tak přešlo její jmění. Z výpisu společnosti [právnická osoba] pak plyne, že původně nesla název [anonymizováno] – [právnická osoba] a následně se ještě po dalších dvou změnách přejmenovala právě na [právnická osoba], které svědčí pohledávka z platebního rozkazu, a následně změnila název ještě na [právnická osoba], která fúzovala se žalobkyní.

4. Z usnesení zdejšího soudu č. j. [číslo jednací] ze dne 14. 2. 2020 pak bylo zjištěno ve shodě s tvrzeními žalobkyně, že v tomto řízení byla řešena pozůstalost po manželu žalované, kdy účastníky dědického řízení byla žalovaná jako pozůstalá manželka, a dále oba synové [jméno] a [jméno] [příjmení], [datum narození]. V dědickém řízení byl zjištěn majetek zůstavitele, který je citován ve výroku I tohoto rozhodnutí v celkové hodnotě 1 580 110 Kč. [příjmení] uzavřeli dohodu o rozdělení pozůstalosti, kterou soud tímto usnesením schválil, dle které vše zůstalo žalované, a synové nepožadovali z pozůstalosti ničeho. Mj. z usnesení vyplývá, že na jméno žalované je vedena vkladní knížka, na níž zjistil dědický soud úspory ke dni úmrtí zůstavitele ve výši 200 220 Kč, a která patřila do společného jmění žalované a zůstavitele, a byla zde vypořádána.

5. Ze zprávy exekutora Mgr. [jméno] [příjmení] ze dne 2. 11. 2020, kterou soud po vyjádření žalované vyžádal, bylo zjištěno, že v exekuci vedené pro oprávněnou proti [jméno] [příjmení] činí výše vymáhané pohledávky k danému dni 220 285,62 Kč. Dosud na ni nebylo nic uhrazeno, povinný s exekutorem nijak nekomunikuje, nic nesplácí, a je na něho vedeno celkem 21 exekucí. Jde o OSVČ, kdy ve vlastnictví dlužníka byla zjištěna toliko tři vozidla, a to konkrétně [příjmení] [jméno], rok výroby 1994, BMW téhož roku výroby, a Trabant vyrobený v roce 1978, kdy tato vozidla nebyla do soupisu pojata. Exekuce byla nařízena zdejším soudem v roce 2008 pod č. j. [číslo jednací]. Z vyrozumění exekutora ze dne 4. 1. 2019 vyplývá, že Mgr. [jméno] [příjmení] vyrozuměl žalobkyni jako oprávněnou o převzetí exekuce nařízené pod č. j. [číslo jednací], kdy je zde uvedeno, že exekučním titulem je právě platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. [číslo jednací], toliko, patrně omylem, je zde uvedeno, že vydán byl 20. 3. 2008, což je datum jeho právní moci, nikoliv vydání.

6. Soud neprováděl žalovanou navržený svědecký výslech synů, když [jméno] [příjmení] měl potvrdit, že oba synové chtěli majetek ponechat matce, což je evidentní z dědického usnesení, samotný úmysl není pro věc rozhodující, jak bude osvětleno níže, a na výslechu [jméno] [příjmení] nakonec netrvala ani žalovaná, neboť údaje ohledně dluhu, ke kterým byl navržen, byly zjištěny zprávou exekutora.

7. Po právní stránce se posuzovaná věc řídí § 589 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Podle § 589 odst. 1 o. z. platí, že zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno. Neúčinnost právního jednání dlužníka se zakládá podle odst. 2 rozhodnutím soudu o žalobě věřitele, kterou bylo odporováno právnímu jednání dlužníka, která se tak nazývá odpůrčí žalobou.

8. K této žalobě je tak aktivně věcně legitimován věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vykonatelná, jestliže právní jednání dlužníka zkracuje její uspokojení. Vykonatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí či exekucí, tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze tyto nařídit. Taková pohledávka žalobkyně byla v řízení zjištěna, kdy bylo i prokázáno, že exekuce dokonce již řadu let probíhá. Z toho, že probíhá marně, kdy dlužník nejeví žádnou snahu svůj závazek vyrovnat, a nemá žádný postižitelný majetek, vyplývá rovněž závěr, že jednání v dědickém řízení, kdy ničeho z dědictví nepožadoval, skutečně zkracuje možnost uspokojení žalobkyně. Námitky žalované, že byla zjištěna tři vozidla, ze kterých by se mohla žalobkyně uspokojit, nejsou důvodné. Jedná se o vozidla vyrobená v roce 1994 a 1978, tj. stará 27 let a 43 let, kdy je zcela zřejmé bez dalšího, proč je exekutor nesepsal. Pokus o jejich prodej by evidentně nic kromě dalších nákladů nepřinesl. Zájmem exekutora je přitom nepochybně pohledávku vymoci, a pokud takto stará vozidla nepojal do soupisu, byl k tomu podstatný důvod. Sama žalovaná pak v řízení uvedla, že není v její moci a při počtu 21 vedených exekucí přimět syna k vyrovnání jeho závazků. Evidentně tak jediný použitelný majetek po 13 letech marně vedené exekuce by byl ten, který by dlužník získal z dědictví po svém otci, ale ze kterého se rozhodl nic nepožadovat.

9. Soud tak dovodil všechny podmínky pro aktivní legitimaci žalobkyně k vedení tohoto řízení. Žalobkyně prokázala jak to, že má vykonatelnou pohledávku, tak že došlo k jednání jejího dlužníka, které zkracuje možnost uspokojení žalobkyně. Jednotlivé skutkové podstaty, které vymezují podmínky, za nichž se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, jsou pak upraveny v ustanoveních § 590 a § 591 o. z.

10. Podle ustanovení § 590 odst. 1 o. z. se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, nebo kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

11. Podle ustanovení § 591 o. z. se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka může věřitel dovolat tehdy, pokud k němu došlo v posledních dvou letech. To neplatí, jedná-li se o plnění povinnosti uložené zákonem, o obvyklé příležitostné dary, o věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel, nebo o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

12. Zatímco ustanovení § 590 odst. 1 o. z. obsahuje skutkové podstaty, při jejichž naplnění se věřitel může dovolat neúčinnosti právního jednání, aniž by stanovilo, zda se tyto skutkové podstaty uplatní pro právní jednání úplatná nebo bezúplatná, a odst. 2 o. z. pak ještě stanovuje speciální skutkovou podstatu pro dlužníkovo mrhání majetkem na základě kupní či směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana v jeho jednání mrhání majetkem poznat, ustanovení § 591 o. z. stanovuje možnost věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání.

13. Vzájemný vztah ustanovení § 590 a § 591 o. z. je nutné posoudit, jak uzavřel i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 2. 2019 ve věci sp. zn. 21 Cdo 955/2018, pomocí výkladového pravidla lex specialis derogat legi generali, podle kterého zvláštní právní úprava vylučuje použití právní úpravy obecné, z čehož vyplývá, že ustanovení § 590 o. z. nelze aplikovat na bezúplatná právní jednání, neboť speciální právní úprava neúčinnosti bezúplatných právních jednání v ustanovení § 591 o. z. vylučuje použití obecnějšího ustanovení § 590 o. z. na případy zkracujících bezúplatných právních jednání.

14. Osoba obohacená bezúplatným právním jednáním se proto nemůže úspěšně bránit tvrzením, že jí zkracující úmysl dlužníka nebyl znám a ani znám být nemusel. Právě o tuto situaci se pak zde jedná, neboť syn na žalovanou nepřevedl nic úplatně, pouze bez dalšího z dědictví po otci ničeho nepožadoval, aniž by za to přijal jakékoliv protiplnění. Proto nebylo třeba zabývat se vůbec otázkou úmyslu, neboť bez ohledu na to, jaký úmysl zde byl či nebyl, nemá to u bezúplatného jednání žádný vliv. I proto soud nevyslýchal [jméno] a [jméno] [příjmení], jak je uvedeno shora, neboť otázka úmyslu či vědomosti o něm nebyla pro rozhodnutí významná, proto ani dále nehodnotil argumentaci žalobkyně ze závěrečné řeči, že musel být dán alespoň úmysl nepřímý.

15. Rozhodnou úpravou je tak ustanovení § 591 o. z., kdy je třeba zabývat se po zjištění, že jde o zkracující jednání bezúplatné, kterému je odporováno, zda má věřitel vykonatelnou pohledávku, a zda se dovolal neúčinnosti ve lhůtě dvou let. Tato lhůta byla zachována, neboť žaloba byla podána 16. 6. 2020, a dědické rozhodnutí schvalující uzavřenou dohodu bylo vydáno a nabylo právní moci dne 14. 2. 2020. To, čím by se pak žalovaná mohla v řízení úspěšně ubránit, jsou toliko přímo v tomto ustanovení uvedené výjimky. Že by šlo v případě dědické dohody o plnění povinnosti uložené zákonem, nepadalo v úvahu, stejně tak, že by šlo o obvyklý příležitostný dar či o věnování učiněné v přiměřené výši na veřejně prospěšný účel. I když žalovaná toho mnoho netvrdila, její obrana naznačovala, že by mohlo jít o poslední možný důvod, kdy se neplatnosti dovolat nelze, a tedy že šlo o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti.

16. V tomto směru tedy ještě soud při jednání činil doplňující dotazy, kterými bylo zjištěno, že žalovaná žije v nemovitostech, na kterých jí také dlužník žalobkyně přenechal svou jednu šestinu, od smrti manžela sama, pobírá starobní důchod kolem 15 tis. Kč a po manželovi důchod vdovský. Žádná dohoda se syny o výživném či rentě, nebo nějaký konkrétní závazek, že by měli matce něčím přispívat, např. z důvodu odkázanosti nebo, že by se vůči některému z rodičů konkrétně zavázali vzdát se případně dědictví a svých nároků atp., uzavřena nebyla. Synové pouze v dědickém řízení postupovali ohleduplně vůči své matce, když po úmrtí otce nic z dědictví nepožadovali, aby neměla starosti s jejich vyplácením, a dědictví odsunuli takto až na dobu, kdy nebude ani jeden z rodičů. Šlo o otázku slušnosti a o mravní postup vůči mamince, jak žalovaná doplnila.

17. Takový postup se pak objevuje poměrně často, zejména v rodinách, kde jsou dobré vzájemné vztahy a samozřejmě je projevem ohleduplnosti a vstřícného postupu k matce, za jaký jej označuje sama žalovaná. Nebylo by mu pak ani možné nic vytknout, naopak, pokud by syn jiným subjektům nedlužil, a skutečně nepožadoval pro sebe z dědictví ničeho jen ke své tíži. Vzhledem k účelu institutu relativní neúčinnosti, kterým je ochrana práv věřitelů, však nemůže být zájem třetí osoby obohacené bezúplatným právním jednáním upřednostněn až na zákonné výjimky v ustanovení § 591 o. z., před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky. Dlužník tak nemůže poskytovat výhodu, byť svým blízkým osobám, na úkor svých věřitelů, bez dalšího.

18. Výjimku z možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti bezúplatného právního jednání dlužníka podle § 591 písm. d) o. z. je pak namístě dle shora citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu aplikovat jen tehdy, převáží-li mravní závazek nebo ohledy slušnosti nad povinností dlužníka splnit svůj dluh vůči věřiteli. Ustanovení nelze interpretovat tak, že by jakékoliv bezúplatné právní jednání dlužníka, které by z obecného hlediska bylo možné ve vztahu k nabyvateli plnění považovat za mravné a slušné, mohlo být důvodem k vyloučení možnosti věřitele dovolat se neúčinnosti tohoto bezúplatného právního jednání dlužníka. Takový výklad by dle Nejvyššího soudu nadřazoval mravní závazky a ohledy slušnosti nad závazky právní bez ohledu na jejich konkrétní podobu a prakticky by znemožňoval věřitelům dovolat se neúčinnosti bezúplatných právních jednání dlužníka učiněných vůči osobám jemu blízkým, neboť při standardně fungujících vztazích mezi osobami blízkými by se dalo téměř jakékoli bezúplatné právní jednání mezi těmito osobami považovat za„ slušné“ a„ mravné“. Takové absolutní nadřazení mravních závazků a ohledů slušnosti nad závazky právní však jistě nebylo smyslem a účelem ustanovení § 591 písm. d) o. z. a naopak by v některých případech mohlo vést k rozporu s dobrými mravy, neboť ne každé bezúplatné právní jednání dlužníka, které lze považovat ve vztahu k nabyvateli za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je způsobilé převážit nad právním závazkem dlužníka vůči věřiteli a ospravedlnit tak skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele bezúplatným právním jednáním převádí majetek na třetí osobu, a že právo věřitele proto zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.

19. Otázku, zda jde o plnění, kterým bylo ve smyslu ustanovení § 591 písm. d) o. z. vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je tedy třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti každého případu a při jejím posuzování je třeba přihlížet zejména k tomu, o jaké konkrétní plnění se jedná, zda je v dané situaci ospravedlnitelné, že tímto plněním třetí osobě dlužník tuto osobu zvýhodní na úkor svého věřitele, zda je dlužníkem poskytnuté plnění za daných okolností přiměřené jeho majetkovým poměrům a zda se poskytnutím plnění podstatně nesnižuje hodnota dlužníkova majetku, v jaké majetkové či sociální situaci se v době právního jednání nacházel nabyvatel plnění a jakou subjektivní hodnotu pro něj toto plnění s ohledem na jeho majetkovou a sociální situaci představuje, ale i k tomu, zda tímto plněním dlužník skutečně sledoval vyhovění svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti (zda toto bezúplatné právní jednání nečinil pouze v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky věřitele, a nikoli v úmyslu vyhovět svému mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti), jak vyložil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. 21 Cdo 867/2018 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018 sp. zn. 21 Cdo 2332/2018.

20. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 867/2018 pak Nejvyšší soud uzavřel, že pojem„ ohledy slušnosti“ užitý v ustanovení § 591 písm. d) o. z. je nutné vykládat tak, že dlužníkem poskytnuté plnění musí vyhovovat těmto ohledům jak ve vztahu k nabyvateli plnění, tak i ve vztahu k dlužníkovi. Za plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti vůči jiné osobě (nabyvateli plnění), by bylo možné považovat například poskytování„ výživného“, byť by k tomu dlužník nebyl podle zákona povinen, za situace, kdy by nabyvatel plnění byl na tomto příjmu existenčně závislý. I v takovém případě však musí být plnění dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesmí podstatně snižovat hodnotu jeho majetku. Stejně tak toto plnění musí být přiměřené majetkovým poměrům dlužníka, nesmí tedy podstatně snižovat hodnotu jeho majetku a musí se jednat o takový mravní závazek, který převáží nad povinností dlužníka plnit svůj právní závazek vůči věřiteli, a kterému je proto třeba dát přednost před právem věřitele na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.

21. Přímo problematika dědictví byla řešena ve věci sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, kdy se dokonce žádalo, aby se dlužník vyloučený závětí snažil dědictví aktivně domoci. Nejvyšší soud zde dovodil, že ze samotné skutečnosti, že zpravidla lze nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem považovat za projev úcty a respektu tohoto dědice k zůstaviteli a k jeho poslední vůli, přesto nelze bez dalšího (bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu) dovodit, že se ze strany dlužníka, jenž je neopomenutelným dědicem, jedná o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu § 591 písm. d) o. z., a že se proto věřitel nemůže dovolat neúčinnosti tohoto právního jednání (opomenutí) dlužníka.

22. Při zohlednění všech výše uvedených výkladových pravidel nelze než dospět k závěru, že v daném případě nejde o výjimku, při které by se věřitel neměl domoci relativní neúčinnosti. V případě dlužníka žalobkyně nedošlo ani k jeho opominutí v dědickém řízení, byl jeho účastníkem, měl nárok po otci na stanovený zákonný podíl, pouze z dědictví bez dalšího nic nežádal, byť měl nárok ve výši přes půl milionu korun. Neexistoval tu žádný jeho závazek vůči rodičům, který by ho omezoval v přijetí dědictví. Současně zde nebyla ani žádná jiná povinnost výživného či renty nebo faktický stav odkázanosti žalované matky na jím poskytnuté plnění, který by měl odůvodnit upřednostnění jejích práv a zájmů před právy žalobkyně na úhradu letitých závazků syna žalované. Žalovaná je zajištěna svým důchodem a důchodem vdovským, kromě toho v dědictví byly zjištěny v SJM se zůstavitelem i nemalé úspory na vkladní knížce, které jí rovněž zůstaly. Plnění, které dlužník žalobkyně své žalované matce poskytl tím, že z dědictví po otci ničeho nežádal, rozhodně nebylo přiměřené jeho majetkovým poměrům, když sám je zatížen 21 exekucemi a závazek vůči žalobkyni ani exekutor není schopen vymoci od roku 2008. Jakkoliv šlo tedy o jednání, které je možné obecně hodnotit jako slušné a vstřícné vůči matce, dlužník žalobkyně„ si je nemohl dovolit“, nečinil je ze svého, ale právě na úkor žalobkyně.

23. Žalovanou tím pak nechránil před stavem nouze či tíživých životních podmínek, ale jen jí ulehčil situaci v tom směru, že se nemusela zabývat tím, jak nárok syna z dědictví případně jinak uspokojit, aby jí právě nehrozilo zpeněžování jeho podílu na nemovitostech, které žalované z dědictví připadly. Tím, že se toho žalovaná, jak uvedla, obává, nepřímo sama potvrzuje, že ani do soupisu exekutora nepojatá tři vozidla stará desítky let nic nevyřeší, a dlužníkovi věřitelé se budou snažit uspokojit jinde, potažmo i to, že nic jiného, z čeho by to bylo možné, není. Prodej spoluvlastnického podílu, navíc jen o velikosti 1/6, tedy výrazně menšinový, je sám o sobě problematický, hodnotou se nedá srovnat s prodejem celku, a jestliže by tedy toto mělo hrozit, pak skutečně jen za situace, kdy se nepodaří zajistit jakýkoliv jiný majetek. Za takto zjištěného stavu by tedy naopak nebylo ospravedlnitelné, aby žalované byl zachován komfort v tom směru, že nemusí syna nijak vypořádat, ovšem za cenu nadále nevymožitelných dluhů, které syn má vůči žalobkyni.

24. I kdyby syn přímo nesledoval zkrácení věřitelky, není to rozhodné, pokud se tak bez dalších závažných a zásadních okolností na straně žalované vzdal jediného majetku, ke kterému mohl od roku 2008 přijít. Pravdou pak není to, že by žalovaná sanovala cizí dluhy, pokud by soud vyhověl žalobě, neboť sanovány by byly dluhy jejího syna z toho, co zákonným způsobem v rámci dědické posloupnosti měl její syn nabýt, tj. z majetku, který měl být jeho, nikoliv žalované. I když jde o majetek, který získali svým společným úsilím žalovaná s manželem, není tím dáno její právo si jej po jeho smrti všechen ponechat. Po rodičích dědí nejen manželé, ale i děti, a pokud na to nahlíží žalovaná jinak, byť to soud lidsky chápe, i to, že situace po úmrtí jednoho z manželů není vůbec lehká v řadě ohledů, neodpovídá to právní úpravě. Jinak by se dědictví po obou rodičích řešilo až po úmrtí druhého z nich, a takto naše právní úprava nestojí. Jakkoliv je rovněž pochopitelné, že se žalovaná nemůže ztotožnit s tím, že majetek po jejím manželovi by měly pohltit dluhy syna žalovaného, není to dáno ničím jiným, než tím, jak k nim dosud syn samotný přistupoval. Stejně jako na těchto dluzích nemá žádný podíl žalovaná, nemá jej ale ani žalobkyně, a ta je pak tou, která čeká marně od roku 2008, resp. ještě déle, na vyrovnání svých závazků.

25. Soud proto žalobě vyhověl, neboť ji shledal důvodnou. Na věci pak nemůže nic změnit ani to, že dědická dohoda byla schválena soudem jako souladná se zákonem. Dědická dohoda jako taková zůstane zachována i po vyhovění této žalobě, pouze bude relativně neúčinná konkrétně proti žalobkyni, která se toho v tomto řízení domohla. V dědickém řízení není prováděno žádné komplexní vyšetřování, které by mělo po všech stránkách garantovat, že dohodou mj. nikdo třetí na svých právech není dotčen, ani které by zcela a úplně zjistilo poměry všech dědiců. Za situace, kdy by syn žalované nebyl nemajetným dlužníkem dlouhodobě neplnícím své závazky, by její obsah bez dalšího obstál a samo o sobě nepožadování ničeho z dědictví zákonu skutečně neodporuje. Je právě na konkrétním věřiteli, zda se v konkrétním svém případě eventuálně domůže relativní neúčinnosti, o což se ani pokoušet nemusí. Nicméně může, a pak pokud splňuje výše uvedené podmínky,„ dosáhne“ i přes jinak schválenou dědickou dohodu na majetek třetí osoby, který dlužníkovi ušel. Tento postup pak ani schválená dohoda v dědickém řízení nevylučuje.

26. Plně úspěšné žalobkyni v řízení náleží podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) náhrada nákladů tohoto řízení, kterou je jí povinna žalovaná zaplatit.

27. Náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, odměnou za zastupování žalobkyně advokátem v celkové výši 9 300 Kč - za tři úkony po 3 100 Kč; konkrétně převzetí věci, sepis žaloby a účast u jednání podle § 9 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. v akt. znění, z tarifní hodnoty 50 000 Kč, k jednotlivým úkonům dále náleží tři paušální náhrady po 300 Kč jako náhrady advokátových hotových výdajů, náležejících k úkonům právní služby podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, tj. dalších 900 Kč.

28. Advokátka (její substituce) pak přijela k jednání z [obec], kdy použila ke zpáteční cestě do [obec] osobní automobil zn. Audi a ujela celkem 2 x 307 km. Z technického průkazu k uvedenému vozidlu plyne, že průměrem stanovená spotřeba paliva je 8,3 l na 100 km, což při ujetí 614 km celkem a průměrné ceně za 1 litr benzínu 27,80 Kč podle vyhl. č. 589/2020 Sb. činí 1 417 Kč za PHM a 2 702 Kč na náhradě za opotřebení vozu při sazbě 4,40 Kč za 1 km, celkem tedy 1 119 Kč. Za cestu pak náleží náhrada za promeškaný čas ve výši 1 500 Kč za 15 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Tedy celkem 5 619 Kč na nákladech spojených s cestou.

29. Z částek kromě soudního poplatku pak náleží i náhrada za DPH ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., a tedy z částek 9 300 Kč, 900 a 5 619 Kč, kdy DPH činí dalších 3 322 Kč Náklady v celkové výši 21 141 Kč včetně soudního poplatku jsou splatné dle § 149 o.s.ř. k rukám advokáta, jestliže je účastník zastoupen. Lhůta k plnění byla stanovena jako základní zákonná pro peněžité plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

30. Pokud se týká účtované repliky k vyjádření žalované, pak tuto soud neshledal jako účelný úkon a proto za ni odměnu nepřiznal. Replika nebyla soudem vyžádána, argumentaci tohoto obsahu bylo možno uvést při jednání, které již bylo ve věci v době jejího podání nařízeno, a kde byl dostatek prostoru vyjádřit se. Pokud jde o návrhy na důkazy, zde nepřinesla nic nového, nebyl tedy důvod zasílat písemně předem jen hodnocení podaného vyjádření žalované, které shrnuje toliko právní úpravu. Jestliže se tak rozhodla žalobkyně učinit, není důvod přenášet tento úkon, resp. náklady na něj na žalovanou.

Poučení