13 C 269/2019-71

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Zatloukalovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 50.375 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 35.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 35.000 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů ode dne, kdy tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15.375 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 50.375 Kč za dobu od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení z částky 15.375 Kč za dobu od [datum] do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 22.570 Kč, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů ode dne, kdy toto rozhodnutí nabude právní moci.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.375 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení), tedy odškodnit žalobkyni nemajetkovou újmu poskytnutím peněžitého zadostiučinění.

2. Žalobkyně uvedla, že dne [datum] byla Finančním úřadem pro hlavní město Prahu zahájena daňová kontrola DPH a doměřovací řízení za zdaňovací období říjen 2014. Finanční úřad pro Zlínský kraj vydal rozhodnutí ze dne 21. 12. 2017, č. j. 2093939/17/3306-52525-704713, kterým byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2014 ve výši 739.088 Kč a současně sdělena povinnost uhradit penále ve výši 147.817 Kč. Žalobkyně rozhodnutí napadla odvoláním, o kterém rozhodlo Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím ze dne 1. 2. 2019, č. j. 3825/19/5300-22442-712448, a sice tak, že odvolání žalobkyně zcela vyhovělo. Celková délka řízení o doměření DPH tak činila 3 roky a 10 měsíců. Žalobkyně nepolemizovala nad tím, že žádný právní předpis nestanoví, jak dlouho má probíhat daňová kontrola či odvolací řízení. Vzniklou mezeru v zákoně je nezbytné vyřešit pomocí analogie iuris, tedy podle obecných zásad daného právního odvětví. [příjmení] řízení je svou povahou zvláštním druhem správního řízení, na čemž nemůže pozitivně právní úprava, zejména § 99 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, nic zvrátit. Obecnými právními zásadami, které se proto uplatní, budou obecné právní zásady správního práva procesního, je aplikovatelné pravidlo obecně platné v oblasti správního řízení a výslovně vyjádřené v ust. § 49 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle něhož v jednoduchých případech rozhodne správní orgán bezodkladně. V ostatních, tedy nikoli jednoduchých a zároveň nikoliv složitých případech, je správní orgán povinen rozhodnout do třiceti dnů od zahájení řízení. [příjmení] orgány tak byly povinny o odvolání žalobkyně rozhodnout maximálně ve lhůtě 60 dnů, a to podle ust. § 71 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu. [příjmení] kontrola mohla trvat maximálně 60 dnů a odvolací řízení maximálně 30 dnů. Jelikož celková délka řízení činila 3 roky a 10 měsíců, tak období stižené průtahem činilo celkem 3 roky a 7 měsíců. Odškodňuje se však celková doba řízení, nikoliv jednotlivé průtahy. Doměřovací řízení bylo vedeno o dani z přidané hodnoty, která je daná zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, který plně transponuje evropské právo, zejména směrnici Rady č. 2006/112/ES ze dne [datum], o společném systému daně z přidané hodnoty. Tím je zaručen jednotný systém vybírání DPH ve všech členských státech EU. V řízení o DPH se proto uplatní Listina základních práv Evropské unie zakotvující základní práva při aplikaci norem evropského práva. Listina je samostatným dokumentem, který má dle čl. 6 Smlouvy o Evropské unii stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy a tvoří součást primárního práva Evropské unie, čímž je přímo aplikovatelná. Podle čl. 51 Listiny jsou povinni ji respektovat členské státy, pokud uplatňují právo Unie, tedy i v oblasti správy daně z přidané hodnoty. Listina v čl. 41, odst. 1 garantuje, že každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě. Lidská práva a základní svobody jsou civilními právy ve smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP, což potvrdil Nejvyšší soud, když v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2015, č.j. 30 Cdo 344/2014-19 vysvětlil, proč čl. 38 usnesení o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku ČR [číslo] Sb. negarantuje právo na přiměřenou délku správního řízení. Shodného názoru, že lidská práva a základní svobody jsou civilními právy, je i Evropský soud pro lidská práva (rozsudky Užukauskas proti Litvě, Oršuš a spol. proti Chorvatsku, či Kenedi proti Maďarsku). Z rozsudku Soudního dvora EU ve spojených věcech sp. zn. C- [číslo] a C- [číslo], Kamino International Logistics BV (C- [číslo]) a [příjmení] [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno] (C- [číslo]) proti Staatssecretaris van Financiën plyne, že za institucemi a orgány Unie ve smyslu čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie jsou považovány i fiskální autority členských států.

3. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu má být žalobkyni přiznáno podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Výši zadostiučinění žalobkyně odvozuje od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od stanoviska ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Žalobkyně hodnotí význam předmětu řízení pro ni jako běžný (nejedná se o věc trestní, opatrovnickou, pracovněprávní, věc osobního stavu či věc týkající se života nebo zdraví), a proto vychází z nejnižších možných částek daných stanoviskem Nejvyššího soudu (15.000 Kč za první dva roky, 15.000 Kč za další jeden rok, 7 x 1.250 Kč za zbývajících sedm měsíců). Co se týče významu řízení pro žalobkyni, ten je značný, žalobkyně měla podle rozvahy zveřejněné ve Sbírce listin za rok 2015 vlastní kapitál ve výši 3, 467.

0. Kč a doměřená daň a penále činily 887.000 Kč, což činí 25,6 %. Pro žalobkyni byla„ ve hře“ čtvrtina hodnoty celé obchodní společnosti. Vypočtený nárok je třeba zvýšit o 30 %, protože jde o mimořádný průtah, zákonné lhůty byly překročeny o více než 14krát. Žalobkyně žádala žalovanou žádostí ze dne [datum] o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou délkou řízení, žalovaná žádost přípisem č. j. MF-7466/2019/4403-7 doručeným žalobkyni ze dne [datum] odmítla, když sice připustila, že v části řízení (o daňovém penále) došlo k průtahům, ale jevilo se jí dostatečným konstatovat porušení práva, což ale nevyslovila. Žalobkyně požaduje i zaplacení příslušenství, a to ode dne [datum], protože žalovaná je v prodlení s úhradou poté, co odmítla žalobkyni plnit.

4. Podáním došlým soudu dne [datum] žalobkyně doplnila svou argumentaci zejména odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20, podle něhož je na místě vyjít z toho, že ve správním řízení, od něhož žalobkyně odvozuje vznik újmy, orgány veřejné správy rozhodovaly o základním právu žalobkyně, vzhledem k nepřiměřené délce řízení se uplatní domněnka vzniku nemajetkové újmy (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), aniž by bylo na místě zkoumat, zda předmětem řízení bylo„ občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech.

5. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že předně zrekapitulovala skutkový stav a doplnila popis skutkového stavu, přičemž žalobkyně proti takto popsanému skutkovému stavu nic nenamítala. Dne [datum] ukončil Finanční úřad pro hlavní město Prahu postup k odstranění pochybností u DPH za zdaňovací období za listopad 2014 z důvodu nutnosti provést obsáhlejší dokazování v případě zdanitelného plnění přijatého od plátce [právnická osoba] (nákup měděných katod). Protokolem ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1758099/15/2006-60562-204232 zahájil správce daně daňovou kontrolu. Zprávou o daňové kontrole ze dne 2. 11. 2017, č. j. 72176628/17/2006-60561-109223 byla daňová kontrola za zdaňovací období říjen 2014 ukončena. Dne [datum] podala žalobkyně u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu před nezákonným zásahem (vymezeným jako nečinnost při provádění daňové kontroly). Žaloba byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2018, č. j. 11 A 79/2016-51 zamítnuta, soud neshledal, že by se„ žalovaný“ dopustil tvrzených průtahů v žalobkyní vymezených obdobích trvání daňové kontroly, přestože v určitých časových úsecích byly prodlevy mezi jednotlivými úkony delší, s ohledem na rozsáhlost zjišťovaných skutečností a mezinárodní prvek se nejednalo o pochybení, které by mohlo založit nezákonnost samotné daňové kontroly. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 7 Afs 519/2018-22 kasační stížnost žalobkyně zamítl, když se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že v daném případě se o nečinnost spočívající v nesmyslném a neúčelném postupu„ žalovaného“ nejednalo a i přes dílčí pochybení správce daně při vyrozumění o konání výslechů nelze postup„ žalovaného“ při provádění výslechů považovat za nesmyslný a neúčelný úkon, který by bylo třeba z obsahového hlediska považovat za nečinnost způsobující nezákonnost celé daňové kontroly. Finanční úřad pro Zlínský kraj dodatečným platebním výměrem ze dne 21. 12. 2017, č. j. 209393939/17/3306-52525-704713 doměřil žalobkyni [příjmení] za zdaňovací období říjen 2014 ve výši 739.088 Kč a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit penále ve výši 147.817 Kč. Rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky právního zástupce žalobkyně fikcí dne [datum], oprávněná osoba se přihlásila dne [datum]. Dne [datum] podala žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru u Finančního úřadu pro Zlínský kraj odvolání, které doplnila podáními ze dne [datum] a ze dne [datum], postoupenými Odvolacímu finančnímu ředitelství dne [datum] a [datum]. Dne [datum] požádal Finanční úřad pro Zlínský kraj Finanční úřad pro hlavní město Prahu o zaslání příslušného spisu a vyhotovení stanoviska k odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Dne [datum] bylo odvolání žalobkyně spolu se spisovým materiálem postoupeno Odvolacímu finančnímu ředitelství. Dne [datum] požádalo Odvolací finanční ředitelství o prodloužení lhůty stanovené v Pokynu č. MF-5 k vyřízení odvolání žalobkyně o 6 měsíců s ohledem na obsah odvolacích námitek a pro rozsáhlost spisového materiálu. Přípisem ze dne 25. 7. 2018, č. j. 62395/18/7100-20117-010207 Generální finanční ředitelství žádosti Odvolacího finančního ředitelství vyhovělo a lhůtu prodloužilo o 6 měsíců. Dne [datum] bylo Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj doručeno podání žalobkyně, kterým žalobkyně doplnila podané odvolání o návrh na doplnění dokazování vyžádáním součinnosti u finančních institucí týkající se údajů o finančních operacích všech osob zapojených do předmětného obchodu. Podání bylo žalobkyní zasláno též Odvolacímu finančnímu ředitelství. Dne [datum] bylo Finančnímu úřadu pro Zlínský kraj doručeno podání žalobkyně, kterým žalobkyně doplnila odvolání o přípis odběratele [právnická osoba], který potvrzuje převzetí měděných katod. Podání bylo žalobkyní zasláno též Odvolacímu finančnímu ředitelství. Rozhodnutím ze dne 1. 2. 2019, č. j. 3825/19/5300-22442-712448 Odvolací finanční ředitelství napadený dodatečný platební výměr zrušilo a řízení bylo zastaveno, když odvolací orgán dospěl k závěru, že v posuzované věci nebyla zjištěna chybějící daň, a tedy ani existence podvodu na DPH. Rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

6. Z titulu nepřiměřené délky řízení může být podle přesvědčení žalované posuzováno pouze„ řízení o penále“, které trvalo 1 rok a 1 měsíc. Jinak mohou být posuzovány pouze jednotlivé průtahy v postupu správce daně. Žalovaná zastává názor, že se čl. 41 Listiny základních práv Evropské unie na danou věc nemůže vztahovat, neboť směřuje pouze na„ orgány, instituce a jiné subjekty Unie“, tedy na přímou správu vykonávanou EU či jejími orgány. Uvedený závěr zcela jednoznačně plyne i ze stanoviska generálního advokáta ze dne [datum] k případu (C [číslo]). Naopak se žalovaná ztotožňuje s argumentací žalobkyně v tom směru, že čl. 38 Listiny základních práv a svobod ve svém druhém odstavci negarantuje právo na přiměřenou délku správního řízení.

7. Žalovaná poukázala na to, že žalobkyně na jednom místě hodnotí význam předmětu řízení pro ni jako běžný (shodně jako v žádosti o náhradu škody adresované Ministerstvu financí), na jiném místě žaloby hodnotí význam řízení pro žalobkyni jako značný. Zvýšení nároku o 30 % z důvodu„ mimořádného průtahu“ je v rozporu se závěry uvedenými ve stanovisku Cpjn 206/2010. Žalobkyně navíc v žádosti o náhradu škody adresované Ministerstvu financí požadovala náhradu ve výši 31.250 Kč, žalobou požaduje 50.375 Kč, rozdíl tak představuje nárok, který nemohl být v rámci předběžného uplatnění nároku plně projednán, resp. tato tvrzení nemohla být v předběžném projednání zohledněna. Z hlediska posouzení vzniku újmy je třeba posuzovat jednotlivé procesy odděleně (zvlášť daňovou kontrolu a na ni navazující řízení o doměření samotné daně, a zvlášť řízení ve věci penále, byť povinnost hradit penále byla stanovena v dodatečném platebním výměru).

8. Žalovaná setrvala na stanovisku, že pro účely odškodňování je třeba daňovou kontrolu chápat jako samostatné„ řízení“, daňová kontrola nemá trestněprávní ani civilněprávní povahu, nelze se proto dovolávat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb., ale v úvahu může eventuálně připadat nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zák. č. 82/1998 Sb. (průtahy spočívající v porušení zákonné lhůty nebo přiměřené doby pro provedení úkonu). Jelikož jsou postižitelné toliko jednotlivé průtahy, nelze na tento nesprávný úřední postup aplikovat stanovisko, a neuplatní se tak presumpce vzniku nemajetkové újmy. Konkrétní průtahy žalobkyně netvrdí, nekonkretizuje výši vzniklé nemajetkové újmy, logicky tedy ani neprokazuje příčinnou souvislost, obdobně platí ohledně doměřovacího řízení navazujícího na daňovou kontrolu (v části řízení o doměření vlastní daně, nikoli v části řízení o penále). Při posuzování nepřiměřené délky řízení o penále, vedeného společně s doměřovacím řízením, je nutno vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4561/2017, dle něhož tato část daňového řízení spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, a tedy i stanoviska, od okamžiku, kdy je platební výměr na penále, resp. dodatečný platební výměr, v němž daňovému subjektu byla uložena povinnost uhradit penále, daňovému subjektu doručen, nebo od okamžiku, kdy se daňový subjekt o existenci takového daňového výměru dozví. Vzhledem k doručení dodatečného platebního výměru fikcí je v posuzované věci relevantním počátkem řízení den, kdy se subjekt o existenci daňového výměru dozvěděl, tedy den [datum], kdy se do datové schránky přihlásila oprávněná osoba. Řízení skončilo dne [datum] nabytím právní moci rozhodnutí o odvolání ze dne [datum]. Celková délka řízení, jehož předmětem byla povinnost uhradit penále, činí 1 rok a 1 měsíc. To je doba přiměřená, mírnou prodlevu žalovaná spatřuje pouze v řádech dnů, které přesáhly prodlouženou lhůtu k vyřízení odvolání. Obecně lze konstatovat, že většinou nebude délka řízení činící 1 rok a 1 měsíc považována za nepřiměřenou. Odvolacímu finančnímu ředitelství byla Ministerstvem financí lhůta k rozhodnutí o odvolání prodloužena o dalších 6 měsíců, běžná délka k vyřízení odvolání stanovená Pokynem č. MF-5 činí 6 měsíců. V délce řízení se promítlo i dvojí doplňování odvolání žalobkyně ([datum] a [datum]) zahrnující návrh žalobkyně na doplnění dokazování. Tato podání žalobkyně lze zohlednit při volbě formy zadostiučinění, když je zřejmé, že žalobkyně nemohla pociťovat nejistotu spojenou s nepřiměřenou délkou řízení, pokud po téměř 10 měsících od podání odvolání podala návrh na doplnění dokazování výslechem svědka žijícího v zahraničí. Žalovaná vyslovila rovněž domněnku, že z časové souslednosti lze dovodit, že žalobkyně mohla být vedena snahou prodloužit řízení s ohledem na možnou prekluzi dle § 148 zák. č. 280/2009 Sb. Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu má kompenzovat stav nejistoty poškozeného v souvislosti s nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením, žalobkyně žádnou zásadní nejistotu v souvislosti s délkou řízení nemohla pociťovat. Ani částka penále ve výši 147.817 Kč nemohla mít na majetkové poměry žalobkyně, a tedy i míru nejistoty v souvislosti s předmětným řízením, zásadní vliv. Případné překročení lhůt bylo zcela mizivé (v řádech dnů), zcela jistě proto podle žalované nešlo o zásadní nepřiměřenost délky řízení. S ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu bylo jako dostatečné zadostiučinění žalovanou konstatováno porušení práva s tím, že není na místě poskytnout zadostiučinění v penězích.

9. Na výzvu soudu k odstranění vad žaloby žalobkyně zareagovala podáním došlým soudu dne [datum], v němž odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č.j. 30 Cdo 3118/2020 – 250.

10. Z provedených listinných důkazů soud učinil následující zjištění:

11. Jak vyplývá z protokolu o daňové kontrole zahájené dne 18. 3. 2015 (č.j. 1758099/15/2006-60562-204232), správce daně (Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro [část Prahy]) zahájil uvedeného dne ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb. daňovou kontrolu týkající se daňových povinností daňového subjektu (žalobkyně) - daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen a listopad roku 2014 (správce daně současně vymezil rozsah daňové kontroly). Správce daně přistoupil k daňové kontrole po předchozím postupu k odstranění pochybností, když pochyboval o faktickém přijetí plnění tak, jak bylo deklarováno na žalobkyní předloženém daňovém dokladu [číslo] (FP014093), postup správce daně směřoval k ověření nákupu měděných katod žalobkyní od společnosti [právnická osoba] Správce daně avizoval, že bude ověřovat mezinárodním dožádáním pravost certifikátu – atestu měděných katod (podle něhož měl zaměstnanec žalobkyně ověřit údaje na zboží) a bude zjišťovat veškeré informace o dodávce měděných katod. Z protokolu vyplývá, že žalobkyně předem zaslala správci daně doklady a písemnosti k daňové kontrole.

12. Ze zprávy o daňové kontrole č.j. 7217628/17/2006-60564-109223 soud zjistil, že správce daně na základě provedené kontrolní činnosti sepsal dne [datum] výsledek svého kontrolního zjištění týkajícího se daňové kontroly zahájené dne [datum]. Do zprávy je zahrnut popis jednotlivých kroků správce daně (dne [datum] zaslal správce daně dodavateli žalobkyně výzvu k poskytnutí informací, odpověď obdržel dne [datum], dne [datum] žalobkyně doručila správci daně fotodokumentaci, dne [datum] zaslal správce daně Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti [obec] II dožádání, dne [datum] byla správci daně doručena odpověď na dožádání, dne [datum] zaslal správce daně mezinárodní dožádání, dne [datum] byla správci daně doručena odpověď na mezinárodní dožádání). Správce daně došel k závěru, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z daňového dokladu [číslo] ve výši 739.087,99 Kč byl uplatněn žalobkyní podvodně, a usuzoval na to, že z okolností případu je zřejmé, že posuzovaný obchodní případ je deklarován s cílem získat zneužívajícím způsobem odpočet daně z přidané hodnoty. Nebylo proto možné uznat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, výsledkem kontrolního zjištění bylo stanovení nadměrného odpočtu daně za zdaňovací období říjen 2014 ve výši 27.946 Kč. Výsledek kontrolního zjištění byl správcem daně dne [datum] sdělen žalobkyni, žalobkyně se ke kontrolnímu zjištění vyjádřila ve stanovené lhůtě (dne [datum]). Dne [datum] a dne [datum] učinil správce daně úkon spočívající v předvolání svědků, vyrozumění o konání výslechů byla doručena žalobkyni„ chybně“. Ve dnech [datum], [datum] a [datum] vydal správce další požadavky na zaslání mezinárodního dožádání, odpověď na poslední požadavek byla správci daně doručena dne [datum]. V návaznosti na odpověď, kterou správce daně obdržel dne [datum], vydal správce daně dne [datum] další požadavek na zaslání mezinárodního dožádání, odpověď obdržel dne [datum]. V mezidobí správce daně vyzýval k poskytnutí údajů obchodní partnery žalobkyně, resp. ověřoval žalobkyní deklarované přepravy. Dne [datum] správce daně vyzval žalobkyni k prokázání skutečností (uplatnění nároku na odpočet daně z přijatého zdanitelného plnění dle daňového dokladu [číslo]), na výzvu žalobkyně reagovala dne [datum]. Dne [datum] žalobkyně žádala o nahlédnutí do spisu, k tomu došlo dne [datum]. Žalobkyně dne [datum] doplnila svou předchozí odpověď na výzvu správce daně, doložila doklad o přepravě. Dne 25. 9. [číslo] správce daně vyzval žalobkyni k tomu, aby se dne [datum] dostavila ke správci daně ve věci projednání zprávy o daňové kontrole. Na výzvu se dostavil ke správci daně zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], požádal o zpřístupnění důkazů založených ve spisovém materiálu, jelikož požadované písemnosti nebyly„ přeřazeny“, dohodl správce daně se zástupcem žalobkyně termín dalšího jednání na den [datum].

13. Správce daně doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za říjen roku 2014 ve výši 739.088 Kč, podle ust. § 251 odst. 1 písm. b) zák. č. 280/2009 Sb. vznikla žalobkyni povinnost uhradit penále v částce 147.817 Kč (dodatečný platební výměr na daň z přidané hodnoty ze dne 21. 12. 2017, č.j. 2093939/17/3306-52525-704713), písemnost byla doručena zástupci žalobkyně fikcí dne [datum] (doručenka – ID zprávy [číslo]).

14. Jak vyplývá ze stanovisek Generálního finančního ředitelství (tj. stanoviska k žádosti o prodloužení lhůty k vyřízení odvolání ze dne [datum] a ze stanoviska k žádosti o prodloužení lhůty k vyřízení odvolání ze dne [datum]), Odvolací finanční ředitelství dne [datum] požádalo Generální finanční ředitelství o prodloužení lhůty k vyřízení odvolání žalobkyně směřujícího proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Zlínský kraj (dodatečnému platebnímu výměru č.j. 2093939/17/3306-52525-704713), v návaznosti na to pak byla Generálním finančním ředitelstvím lhůta prodloužena o 6 měsíců; k žádosti Odvolacího finančního ředitelství ze dne [datum] byla lhůta pro vyřízení odvolání prodloužena o 3 měsíce. Žádosti Odvolacího finančního ředitelství zcela zřejmě navazovaly na požadavek na bezprůtahovost daňového řízení (ust. § 7 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb.), konkretizovaný pokynem ministra financí č. MF-5, o stanovení lhůt při správě daní, č..j.: MF [číslo] 2015, jímž ministr financí stanovil lhůtu 6 měsíců pro vydání rozhodnutí o odvolání).

15. Postup správce daně byl podroben soudnímu přezkumu v řízení o žalobě žalobkyně na ochranu před tvrzeným nezákonným zásahem správce daně. Městský soud v Praze o žalobě žalobkyně rozhodl zamítavým rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č.j. 11 A 79/2016 – 51, proti němuž žalobkyně brojila kasační stížností, jež byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, č.j. 7 Afs 519/2018 – 22. Nezákonný zásah měl podle tvrzení žalobkyně spočívat v nečinnosti správce daně při provádění daňové kontroly. Soudy ve správním soudnictví nedospěly k závěru o nesmyslném či neúčelném postupu správce daně v rámci daňové kontroly, konstatovaly procesní vadnost postupu správce daně při vyrozumívání žalobkyně o provádění svědeckých výpovědí, nicméně tato nedosahovala intenzity zakládající nečinnost správce daně. Městským soudem v Praze nebylo dovozeno pochybení správce daně ani ve vztahu k žalobkyní namítané neúčelnosti mezinárodního dožádání daňovým orgánům SRN k prověření certifikátu katod u Aurubis AG (nejednalo se o úkon nadbytečný). Průtahy Městský soud v Praze nespatřoval ani v období od [datum] do [datum], v období od [datum] do [datum], resp. do [datum]. Soud shledal, že jednotlivé úkony správce daně na sebe navazovaly, neshledal provádění nadbytečných či nesmyslných úkonů, byť připustil, že v určitých časových úsecích byly prodlevy mezi jednotlivými úkony delší (pro rozsáhlost zjišťovaných skutečností s mezinárodním dosahem však soud nedospěl k závěru o tom, že by se jednalo o pochybení zakládající nezákonnost daňové kontroly).

16. Z účetní rozvahy žalobkyně coby účetní jednotky, sestavené dne [datum] ke dni [datum], soud zjistil, že vlastní kapitál žalobkyně v účetním období roku 2015 činil 3, 467.000 Kč.

17. Dále soud v řízení zjistil, že žalovaná písemností ze dne [datum] reagovala na žádost žalobkyně ze dne [datum], kterou žalobkyně uplatnila nárok na přiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce daňového řízení. Žalovaná žalobkyni sdělila, že neshledala existenci nesprávného úředního postupu při provádění daňové kontroly (tam by mohla žalobkyně uplatnit nárok pouze z titulu průtahů v řízení, ty by musela konkretizovat, musela by uvést, v čem konkrétně újma spočívá a vymezit její výši v souvislosti s jednotlivými průtahy). Řízení o doměření penále v trvání 1 roku a 1 měsíce bylo nepřiměřeně dlouhé, jako dostačující forma zadostiučinění se jeví konstatování porušení práva, které je plnohodnotnou formou zadostiučinění (stanovisko žalované datované dnem [datum], adresované zástupci žalobkyně).

18. Účastníci se nepřeli o to, jak probíhala daňová kontrola, řízení o zásahové žalobě a doměřovací řízení, učinili nespornými skutečnosti vylíčené žalovanou v podání ze dne [datum] (č.l. 13 – 15). Nebylo tedy sporu ani o to, že dne [datum] doručila žalobkyně správci daně odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č.j. 2093939/17/3306-52525-704713, odvolání doplňovala podáními ze dne [datum] a ze dne [datum]; odvolací finanční ředitelství pak o odvolání žalobkyně rozhodlo dne [datum] - zrušilo dodatečný platební výměr, řízení zastavilo, jelikož v posuzované věci nebyla zjištěna chybějící daň, tedy ani existence podvodu na dani z přidané hodnoty; rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

19. Co se týče závěru o skutkovém stavu, lze odkázat na shora vylíčená zjištění, která soud učinil. Ve vztahu k tomu, na čem žalobkyně zakládala své přesvědčení o důvodnosti žaloby a čím se žalovaná v řízení bránila, je na místě stručněji shrnout, že soud má za prokázané, že (i.) daňová kontrola byla zahájena dne [datum] a skončena dne [datum]; (ii.) v průběhu daňové kontroly podala žalobkyně žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, vymezeným jako nečinnost při provádění daňové kontroly, žaloba byla zamítnuta, stejně jako na to navazující kasační stížnost, kdy soudy ve správním soudnictví neshledaly v postupu správce daně taková pochybení, která by mohla založit nezákonnost daňové kontroly, byť v určitých úsecích byly prodlevy mezi jednotlivými úkony delší; (iii.) správce daně dodatečným platebním výměrem ze dne [datum] doměřil žalobkyni daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2014 ve výši 739.088 Kč a rozhodl o povinnosti žalobkyně hradit penále ve výši 147.817 Kč; (iv.) žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru brojila odvoláním, které dvakrát doplňovala (a to poprvé po téměř 9 měsících od doručení odvoláním napadeného rozhodnutí, resp. téměř 8 měsících od podání odvolání), včetně návrhu na doplnění dokazování; (v.) vlastní kapitál žalobkyně činil za účetní období roku 2015 částku 3, 467.000 Kč; (vi.) žalobkyně dne [datum] uplatnila u žalované nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení zahrnujícího daňovou kontrolu i řízení o doměření penále, žalovaná do [datum] (ani později) neposkytla žalobkyni kompenzaci za tvrzenou nemajetkovou újmu, toliko konstatovala porušení práva žalobkyně v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o doměření penále, ve vztahu k daňové kontrole výslovně odmítla existenci nesprávného úředního postupu.

20. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

21. Podle ust. § 5 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

22. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 13 odst. 2 zák. š. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

23. Podle ust. § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

24. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva [obec] národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky), každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

25. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je z hlediska požadavku žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy poskytnutím peněžitého zadostiučinění důvodná (tedy základ nároku žalobkyně je dán), korekci soud provedl ve vztahu k výši peněžitého zadostiučinění.

27. Úspěch žaloby o náhradu majetkové či nemajetkové újmy proti státu závisí na současném splnění tří podmínek, a to (1.) podmínky existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, (2.) podmínky vzniku majetkové či nemajetkové újmy a (3.) podmínky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové či nemajetkové újmy na straně žalobce.

28. Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku daňového řízení. Žalovaná se odmítavým stanoviskem opírala o závěry rozhodovací praxe vyšších soudů, co do nutnosti vynětí fáze daňové kontroly z celku posuzované délky daňového řízení. Žalobkyně se oproti tomu v řízení dovolávala závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č.j. 30 Cdo 3118/2020 – 250, podle kterého je třeba, při posouzení otázky (ne) přiměřenosti délky daňového řízení, zabývat se délkou posuzovaného řízení jednotně od zahájení daňové kontroly. Z citovaného rozhodnutí vyplývají důvody, pro které se velký senát Nejvyššího soudu odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 344/2014. 29. [příjmení] řízení (řízení, které se ve smyslu ust. § 134 odst. 1 zák. č. 208/2009 Sb. vede za účelem správného zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady a končí splněním nebo jiným zánikem daňové povinnosti, která s touto daní souvisí), je správní řízení svého druhu, na nějž nedopadá zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (ust. § 262 zák. č. 280/2009 Sb.), tedy ani ustanovení o lhůtách a zásadách. [příjmení] kontrolu nenalezneme v uzavřeném výčtu dílčích řízení, z nichž se daňové řízení skládá (ust. § 134 odst. 3 zák. č. 208/2009 Sb.), je však kontrolním postupem správce daně konajícího daňové řízení (ust. § 85 a násl. zák. č. 208/2009 Sb.) Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2021, č.j. 30 Cdo 3118/2020 – 250 dovodil, že z hlediska aplikace ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. již nebude (s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 570/20) odlišně posuzovat délku řízení spadajících do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a těch, která do její věcné působnosti nespadají – má být rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (u nich vyplývá právo na přiměřenou délku řízení z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V daňové kontrole je podle závěrů Nejvyššího soudu výrazně posílen vyšetřovací charakter daňového řízení, představuje proto nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce.

30. Pro souzenou věc je shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu zásadní v tom ohledu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, který lze při aplikaci na posuzovanou věc vyjádřit tak, že daňové řízení, které správce daně vedl a které zahrnovalo i daňovou kontrolu u žalobkyně, představovalo ze své podstaty právním řádem legitimovaný zásah do vlastnictví žalobkyně. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda (čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 5 Listin základních práv a svobod), a tudíž žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Správní řízení zahrnující daňovou kontrolu a navazující řízení o doměření daně spadá pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a je tedy na místě aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010. Uvedené má za následek, že se uplatní vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, z níž vychází Evropský soud pro lidská práva (a sice že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva), nemajetková újma se tudíž presumuje a není třeba ji dokazovat.

31. Při úvaze o přiměřenosti délky řízení se soud musel nejprve vypořádat s tím, jak dlouho řízení trvalo. S ohledem na shora uvedený závěr Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3118/2020 je na místě se zabývat délkou posuzovaného řízení jednotně od zahájení daňové kontroly, nikoliv vyjímat daňovou kontrolu z celku posuzovaného řízení, ve prospěch čehož argumentovala žalovaná. Soud neshledal důvody, pro něž by bylo na místě se v tomto ohledu, při respektu k zásadě legitimního očekávání účastníků sporu, odchylovat v posuzované věci od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení, kde byl posuzován právní případ shodující se v podstatných znacích s projednávanou věcí. Co do počátku řízení je proto na místě vycházet z data [datum] (zahájení daňové kontroly), konec řízení připadá na den právní moci rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 2. 2019, č.j. 3825/19/5300-22442-712448, tj. na den [datum]. Celková doba řízení tak činila 3 roky, 10 měsíců a 26 dnů.

32. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je z povahy věci potřeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Pokud jde o daňovou kontrolu, ve vztahu k té soudy ve správním soudnictví (řízení o zásahové žalobě) připustily, že v určitých úsecích vznikaly určité delší prodlevy v postupu správce daně. Soud při úvaze nad přiměřeností délky řízení nemohl přehlédnout, že ve vztahu k délce řízení o penále připustila i žalovaná, že bylo, dle žalované, stiženo„ mírnou prodlevou“, v souvislosti s tím žalovaná konstatovala porušení práva žalobkyně, tedy sama žalovaná si byla vědoma nepřiměřené délky řízení, k níž soud navíc připočítává i (tomu předcházejí) daňovou kontrolu. Jako na„ mírnou prodlevu“ mohlo být na délku řízení nahlíženo žalovanou, resp. Odvolacím finančním ředitelstvím, které mělo rozhodnout o odvolání žalobkyně coby daňového subjektu, za situace, kdy dvakrát požádalo o prodloužení lhůty k rozhodnutí o odvolání (přičemž„ podařilo“ se mu rozhodnout ve lhůtě téměř respektující prodlouženou lhůtu). Tyto okolnosti nepřispěly k žádoucímu uspíšení daňového řízení, nicméně nejsou to ani okolnosti, které by bylo na místě vyhodnocovat k tíži státu ve smyslu kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení. Postup Odvolacího ředitelství nesvědčí o bezdůvodné nečinnosti či liknavosti. Prodlužování lhůty k vydání rozhodnutí Generálním finančním ředitelství však není okolností, která by zbavovala orgány veřejné moci povinnosti postupovat v souladu s požadavkem na rozhodnutí věci v přiměřené době a bez průtahů. Právo žalobkyně na to, aby o její věci bylo rozhodnuto v přiměřené době, porušeno bylo, pokud by soud dospěl k jinému závěru, činil by tak vzdor vlastní argumentaci žalované o tom, že nepřiměřeně dlouhým bylo řízení ve fázi rozhodování o penále (vedené společně s doměřovacím řízením). Argumentační obrat žalované v průběhu řízení, zdůrazněný v závěrečném návrhu, kdy uvedla, že posuzované daňové řízení nebylo řízením nepřiměřeně dlouhým, je v kontrastu s tím, jak žalovaná naložila s nárokem uplatněným žalobkyní před zahájením soudního sporu, poté, co byl u ní nárok uplatněn, kdy žalovaná konstatovala porušení práva žalobkyně. Žalobkyně byla po celou dobu od zahájení daňové kontroly v nejistotě ohledně své daňové povinnosti, o stavu nejistoty nelze polemizovat (nejistota pramenila z probíhajícího, neskončeného řízení). Téměř 4 roky trvající stav nejistoty, bez ohledu na dopady stavu nejistoty na žalovanou, je svou délkou zcela zřejmě významný, nikoliv nepatrný.

33. Skutkový závěr soudu o naplnění předpokladu nepřiměřené délky řízení (řízení zahrnujícího i daňovou kontrolu, nikoliv pouze řízení o doměření penále), za situace v řízení nevyvráceného vzniku nemajetkové újmy žalobkyně, zakládá důvodnost žalobou uplatněného nároku.

34. Poté soud musel v dalším kroku přistoupit k úvaze, zda je dostačující kompenzací konstatování porušení práva žalobkyně. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, žalovaná ve vztahu k nepřiměřené délce řízení o doměření penále konstatovala porušení práva žalobkyně, nekonstatovala jej však ve vztahu k celému řízení, nicméně tato forma kompenzace, byť by soud konstatoval porušení práva žalobkyně ve vztahu k daňovému řízení včetně proběhnuvši daňové kontroly, se nejeví přiměřenou. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného; i případně snížený (nikoliv však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu dne [datum], ve věci sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Žalovaná v rámci své obrany polemizovala nad tím, zda žalobkyně mohla pociťovat nejistotu spojenou s nepřiměřenou délkou řízení (negativní závěr o tom žalovaná činila na podkladě toho, že žalobkyně téměř po 10 měsících od podání odvolání podala návrh na doplnění dokazování výslechem svědka žijícího v zahraničí). Z uvedeného, ani z jiných skutečností, které v řízení vyšly najevo, nelze usuzovat na to, že pro žalobkyni by byl význam řízení nepatrný. Nelze přistoupit ani na úvahu žalované o tom, že penále ve výši 147.817 Kč nemohlo mít na majetkové poměry žalobkyně vliv, čímž se snižuje i míra nejistoty žalobkyně v souvislosti s řízením. Opět se lze vrátit k tomu, že se soud z hlediska významu řízení pro žalobkyni nevypořádává pouze s řízením o doměření penále, ale s řízením zahrnujícím i daňovou kontrolu, přičemž nelze se omezovat na porovnání penále s úrovní majetkových poměrů žalobkyně (na které lze usuzovat z údaje o výši vlastního kapitálu žalobkyně, tj. 3, 467.000 Kč, jak se tato podává z rozvahy za rok 2015), ale je na místě přisvědčit žalobkyni v tom, že je třeba posuzovat poměr doměřené daně z přidané hodnoty a penále (částka v celkové výši 886.905 Kč) s majetkovými poměry žalobkyně. Tento poměr (886.905 Kč ku 3, 467.000 Kč) již zanedbatelný zcela jistě není.

35. Tak soud dospěl k závěru, že je na místě přisoudit žalobkyni kompenzaci v podobě peněžitého zadostiučinění. Při stanovení jeho výše soud vycházel ze Stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 a vyhodnocoval v řízení zjištěné skutečnosti ve smyslu ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

36. Základní částka peněžitého zadostiučinění činí 15.000 Kč za každý rok řízení, čili 1.250 Kč za každý měsíc řízení (rozpětí základní částky, jak se podává ze Stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, činí 15.000 Kč – 20.000 Kč za jeden rok řízení). Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení, je-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), je na místě přiznanou částku za příslušný časový úsek přibližovat horní hranici výše uvedeného intervalu. Případně lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek za situace, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne (o takový případ v posuzované věci nejde). Pokud jde o kritérium (ne) přiměřenosti délky řízení, je na místě připomenout úvahy vyjádřené ve Stanovisku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 o tom, že není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, mohla být pokládána za přiměřenou - je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu a při zvažování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného. Délku posuzovaného řízení (3 roky a bezmála 11 měsíců) soud hodnotil, jak je vyloženo shora, za nepřiměřenou, nejedná se však o nepřiměřenost extrémní, která by měla zakládat navyšování základní částky v rámci základního rozpětí..

37. Za první dva roky řízení proto částka odškodnění činí, při aplikaci závěrů Stanoviska Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, celkem 15.000 Kč (7.500 Kč + 7.500 Kč), za třetí činí částka odškodnění 15.000 Kč a za navazujících 11 měsíců činí částka odškodnění 13.750 Kč (11 x 1.250 Kč). Základ odškodnění činí po součtu jednotlivých složek částku 43.750 Kč.

38. K jeho modifikaci, resp. v rámci zohlednění skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v ust. § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb. soud uvažoval 20procentní snížení za složitost věci (složitost skutkovou i procesní – s ohledem na mezinárodní dožádání v rámci daňové kontroly). Oproti tomu soud neshledal důvody pro snížení či navýšení základní částky pro okolnosti spočívající v jednání žalobkyně, v řízení nevyšlo najevo, že by žalobkyně jednala obstrukčně. Doručení (pozdějším odvoláním) napadeného rozhodnutí fikcí není samo o sobě žádnou obstrukcí (resp. není obstrukcí, pokud se adresát – držitel datové schránky nepřihlásí do datové schránky a dojde k doručení písemnosti fikcí), navíc„ pozdržení“ vlivem této okolnosti je více než symbolické. Doplňování odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, byť tak žalobkyně činila poprvé až po téměř 8 měsících od podání včasného odvolání a navrhovala doplnit dokazování, je bez právního významu vzhledem k tomu, že určité prodlevy v postupu správce daně vznikaly již v rámci předcházející daňové kontroly (k takovému závěru ostatně dospěly i soudy ve správním soudnictví) a průběh odvolacího řízení, jak jej vylíčila žalovaná (a jak jej nesporovala žalobkyně), nenasvědčuje tomu, že by doplňování odvolání bylo osamoceným či významným faktorem znemožňujícím Odvolacímu finančnímu ředitelství rozhodnout dříve, než rozhodlo. Co se týče postupu orgánů veřejné moci během řízení, neshledal soud v posuzované věci okolnosti nasvědčující tomu, že by orgány daňové správy byly významně nečinné či naopak významně snaživé, resp. tyto okolnosti už soud vyhodnocoval v rámci úvah nad (ne) přiměřeností délky řízení a další jejich zohledňování (zohledňování stejných okolností) by odporovalo zásadě ne bis in idem. Žalobkyně svůj požadavek na navýšení základní částky (kterou žalobkyně určila odlišně od soudu), tj. požadavek na navýšení o 30 %, opírala o„ značný“ význam předmětu řízení pro žalobkyni coby poškozenou, což demonstrovala poměrem mezi vlastním kapitálem žalobkyně a celkovým rozsahem daňové povinnosti. Zvýšený význam pro žalobkyni však soud neshledal, kdy poměr vlastního kapitálu žalobkyně a punkta doměřené daně a penále nenasvědčuje tomu, že by daňová povinnost existenčně ohrožovala žalobkyni, nelze usuzovat ani na likvidační dopady daňové povinnosti, ohledně níž byla žalobkyně v nejistotě po dobu daňového řízení, na žalobkyni. Výsledná modifikace základní částky proto představuje snížení o 20 %, čímž soud dospěl ke konečnému vyčíslení peněžitého zadostiučinění na částku 35.000 Kč, které pokládá za odpovídající okolnostem projednávané věci, a tedy za přiměřené.

39. Co do požadavku na zaplacení částky 35.000 Kč tak byla žaloba důvodná a soud jí proto v uvedeném rozsahu vyhověl.

40. Jelikož žalobkyně požadovala přisoudit peněžitou kompenzaci v částce 50.375 Kč a soud dospěl k závěru o tom, že žalobkyni náleží peněžitá kompenzace za nemajetkovou újmu v částce 35.000 Kč, bylo na místě žalobu zamítnout co do částky 15.375 Kč, a to včetně příslušenství (úroku z prodlení), jehož osud se odvíjí od osudu jistiny.

41. Na peněžité plnění v částce 35.000 Kč je nutno nahlížet jako na peněžitý dluh žalované, s jehož splněním žalovaná prodlévá marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy žalobkyně nárok řádně uplatnila ([datum]). Teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty stíhá žalovanou povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Žalované lhůta marně uplynula dnem [datum], ode dne [datum] proto žalobkyni náleží úrok z prodlení. Žalobkyně se domáhala zaplacení úroku z prodlení už za dobu od [datum], ač jí úrok až do [datum] nenáleží, proto žaloba musela být i v tomto rozsahu zamítnuta.

42. Žalobkyně nárokovala peněžité zadostiučinění v rozsahu větším, než v jaké ji jej soud přisoudil, nicméně žalobkyně dosáhla požadované satisfakce uložením povinnosti odškodnit nemajetkovou újmu, přičemž takový výsledek řízení znamná plný úspěch žalobkyně (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.; k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod R 40/2014). Na žalobkyni je proto na místě pohlížet jako na účastníka procesně úspěšného, jemuž svědčí právo náhrady nákladů řízení proti procesně neúspěšné žalované, přičemž na tomto nic nezvrátí ani částečný procesní neúspěch žalobkyně ohledně části nárokovaného příslušenství dluhu (tento neúspěch je ve smyslu ust. § 142 odst. 3 o s. ř. neúspěchem žalobkyně v poměrně nepatrné části). Náklady žalobkyně sestávají z: 1/ náhrady za zaplacený soudní poplatek (2.000 Kč); 2/ odměny zástupce žalobkyně v částce 3.100 Kč za každý jeden účelně provedený úkon právní služby (ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5. vyhl. č. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif („ a. t.“), přičemž vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně dle obsahu spisu realizoval celkem 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení – ust. § 11 odst. 1 písm. a) a.t., žaloba - ust. § 11 odst. 1 písm. d) a.t., dvě další písemná podání ve věci samé - ust. § 11 odst. 1 písm. d) a.t., účast na jednání před soudem - ust. § 11 odst. 1 písm. g) a.t.), náleží žalobkyni odměna za zastoupení v celkové výši 15.500 Kč; 3/ paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč ke každému shora specifikovanému úkonu právní služby, tj. 5 x 300 Kč, tedy 1.500 Kč (ust. § 13 odst. 1, 4 a.t.). Položky pod body 2/ a 3/ se navyšují o zákonnou, tedy 21procentní sazbu daně z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobkyně. Součtem jednotlivých položek soud dospěl k výsledné výši náhrady nákladů řízení žalobkyně v částce 22.570 Kč.

43. Uložené povinnosti je žalovaná povinna splnit ve lhůtách určených dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení