13 C 286/2025 - 59

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] pro 36 108 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to v měsíčních splátkách ve výši [částka] vždy k 15. dni běžného měsíce počínaje prvním celým měsícem po právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne [datum] se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka], zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 3 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku [částka], do 3 od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se se žalobou ze dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr, který mu vyplatila dne [datum] a [datum] převodem na jeho bankovní účet č. [č. účtu], za což se žalovaný zavázal zaplatit smluvní úrok ve výši 40 % p.m. z jistiny. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou. Žalovaný se však dostal do prodlení, proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného řádně uhradit úvěr byla prověřena na základě posouzení jeho příjmů, přičemž byl žalovaný lustrován v příslušných registrech.

2. Žalovaný se k věci vyjádřil v podání ze dne [datum], v němž uvedl, že žalobkyně jej trestá velmi vysokými úroky, tudíž nemůže věc vyřešit. Během jednání nařízeného na [datum] zástupkyně žalovaného k věci uvedla, že žalobkyně neprokázala uzavření předmětné úvěrové smlouvy, kterou žalovaný navíc nemá k dispozici. Odkaz na všeobecné obchodní podmínky proto nemůže být závazný. Žalovaný si ostatně není vědom, že by smlouvu s žalobkyní uzavíral; fakticky žije se synem, který má psychické potíže a mohl tak smlouvu uzavřít místo něj. V neposlední řadě zástupkyně žalovaného poukazovala na rozpor mezi textem žaloby a údajnou úvěrovou smlouvu, kdy není zřejmé, jaká je výše jistiny; úrok 40 % měsíčně považuje za lichvu. Nadto v mezidobí žalobkyni zaplatil částku [částka], což doložil výpisem z bankovního účtu.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že žalobkyně se dne [datum] snažila s osobou vystupující pod identitou žalovaného prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému měl být poskytnut úvěrový limit [částka], za což měl žalovaný zaplatit úrok ve výši 40 % měsíčně, přičemž RPNS bylo vypočteno na 5 542,99 %. Smlouva nebyla žalovaným podepsána, pouze obsahovala předtištěnou doložku „za Úvěrovaného: [Jméno žalovaného].“ K identitě žalovaného bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, trvalý pobyt, číslo bankovního účtu [č. účtu], kontaktní e-mail a telefon. Úvěr měl být dle této smlouvy zaslán na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. K této úvěrové smlouvě žalobkyně soudu předložila všeobecné obchodní podmínky, avšak text úvěrové smlouvy na ně výslovně neodkazuje.

5. Z výpisu bankovního účtu [č. účtu] soud ověřil, že dne [datum] byla na bankovní účet č. [č. účtu] zaslána částka [částka], VS [var. symbol] a dne [datum] částka [částka], VS [var. symbol].

6. K identitě protistrany při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně disponovala fotokopií přední a zadní strany občanského průkazu žalovaného a fotokopií přední strany řidičského průkazu žalovaného.

7. Žalobkyně žalovanému upomínala v přípisu ze dne [datum], v němž jej informovala o tom, že úvěr zesplatňuje ke dni [datum]. Doručení tohoto přípisu nebylo soudu doloženo. Žalobkyně rovněž soudu doložila předžalobní výzvu ze dne [datum], v níž po žalovaném požadovala, aby dluh uhradil do 3 dnů; předžalobní výzva byla dána k poštovní přepravě dle poštovního podacího lístku dne [datum].

8. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila výplatní pásky žalovaného, podle kterých za květen [Anonymizováno] dosáhl celkového příjmu [částka], v březnu [Anonymizováno] celkového příjmu [částka], v dubnu [Anonymizováno] celkového příjmu [částka]. Dále žalobkyně disponovala tzv. Žádostí o spotřebitelský úvěr č. [hodnota], podle kterého je žalovaný rozvedený, počet členů domácnosti 2, dosáhl středoškolského vzdělání s maturitní zkouškou, je zaměstnaný u [právnická osoba]., má měsíční příjem [částka], a měsíční výdaje [částka]. Žalovaný není hledanou osobou, politicky exponovanou osobou, na sankčním seznamu osob, v exekuci, v insolvenci. Neměly být rovněž zjištěny skutečnosti pro podání návrhu na insolvenci.

9. Ze zprávy [právnická osoba] soud ověřil, že majitelem a disponentem bankovního účtu č. [č. účtu] byl žalovaný s tím, že banka eviduje na tomto bankovním účtu příchozí platby od žalobkyně v červnu a červenci 2023 pod variabilním symbolem [var. symbol] v celkové výši [částka].

10. Z výpisu bankovního účtu č. [č. účtu], majitele účtu [jméno FO], soud zjistil, že tento zaplatil dne [datum] částku [částka] na účet č. [č. účtu], VS [var. symbol] (tento bankovní účet a VS je přitom uveden v žalobě ze dne [datum], přičemž na tento bankovní účet požaduje žalobkyně uhradit žalovanou částku).

11. Z výpisu věcí žalovaného soud zjistil, že u zdejšího soudu jsou s žalovaným vedeny další 3 řízení o zaplacení částky [částka], [částka] a [částka].

12. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

13. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

14. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ 16. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“ 17. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

18. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

19. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od [datum]) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

22. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

24. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně se dne [datum] s osobou vystupující pod identitou žalovaného snažila uzavřít úvěrovou smlouvu na částku [částka], přičemž žalovanému skutečně poskytla převodem na jeho bankovní účet [č. účtu] částku [částka]. Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

27. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze [datum], č. j. [spisová značka], v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“ 28. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím internetové aplikace spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru, nadto na částku [částka], s měsíčním úrokem 40 % a s RPNS ve výši 5 542,99 %. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. [spisová značka], že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

29. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

30. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

31. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného a fotokopiemi jeho dokladů. Avšak tyto skutečnosti nedokládají, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne [datum] uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ve znění předloženém soudu.

32. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti podpisu prostřednictvím internetové aplikace žalobkyně, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C-449/13 [právnická osoba] proti [jméno FO] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

33. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

34. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

35. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z [datum], sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 36. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

37. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila výplatnice žalovaného, tj. jeho příjem za 3 kalendářní měsíce před údajným uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, avšak soud poukazuje na to, že žalobkyně zjevně nezjišťovala výdaje žalovaného. Soud totiž považuje za rozporné, aby na jednu stranu žalobkyně zjistila, že žalovaný má mít příjem [částka], ale výdaje pouze ve výši [částka] za situace, kdy požaduje získat úvěr ve výši [částka]. Pokud by údaje o příjmech a výdajích žalovaného, z nichž žalobkyně vycházela, byly reálné, tak by zjevně žalovaný žádný úvěr nepotřeboval, neboť by již na základě svého měsíčního příjmu měl dostatek finančních prostředků pro vynaložení částky [částka]. Dále soud nesouhlasí s tím, že žalobkyně soudu nedoložila (byť toto tvrdila ve své žalobě), že by žalovaného lustrovala v příslušných bankovních a nebankovních registrech stran zjištění případných dalších závazků žalovaného. Podpůrně soud přitom pouze na výpis věcí žalovaného u zdejšího soudu, z něhož vyplývá, že žalovaný je nyní žalován za dluhy v celkové výši přes [částka]. S ohledem na délku soudního řízení a předpokládanou dobu, než došlo ke zesplatnění těchto dalších závazků, je přitom vysoce pravděpodobně, že již v době údajného uzavírání předmětné úvěrové smlouvy měl žalovaný další závazky, které jsou vůči němu nyní soudně uplatňovány a které mohly být již v červnu [Anonymizováno] zapsány v příslušných bankovních a nebankovních registrech.

38. Za dané situace se tak žalobkyně s ohledem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla na reálnou majetkovou situaci žalovaného dotázat, aby tento vysvětlil, jaké má měsíční příjmy a jak s nimi nakládá, tj. jaké má skutečné výdaje. To, že v projednávané věci došlo ke zjevnému pochybení při posouzení úvěruschopnosti žalovaného soudu vyplývá i z toho, že žalovaný nezaplatil žádnou splátku, pouze jednorázově [jméno FO] zaplatil na tento dluh částku [částka].

39. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a nemohl by tak žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky [částka] coby příslušných smluvních nároků.

40. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od žalobkyně poskytnuta v červnu až červenci [Anonymizováno] převodem na jeho bankovní účet částka [částka], kterou žalovaný do dnešního dne vrátil ve výši [částka]. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu [částka], proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

41. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o. z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení v mezích žalobního petitu.

42. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím výzvy ze dne [datum], danou k poštovní přepravě téhož dne. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 3 dnů, [datum] tak měl žalovaný plnit, a od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu žalobního petitu z žaloby ze dne [datum] (výrok I. rozsudku).

43. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení před [datum]) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení částečně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka] (po zaokrouhlení z částky [částka]), přičemž tato částka představuje 66,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 83,38 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 16,62 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně dvou paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za 40 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,8 l/100 km a [částka]/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 1 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t.

45. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalovaného. Lhůta ke splnění této platební povinnosti je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.

46. Soud se v neposlední řadě zabýval dle ustanovení § 160 o. s. ř. otázkou lhůty k plnění k úhradě povinností specifikovaných ve výroku I tohoto rozsudku. Tu soud dospěl s ohledem na návrh a sdělení žalovaného k závěru, že stanovení povinnosti zaplatit předmětný dluh ve výši [částka] bez poskytnutí výhody splátek s ohledem na další řízení vedená u zdejšího soudu s celkovou žalovanou sumou přes [částka] by bylo nepřiměřené, proto soud rozhodl o tom, že žalovaný je povinen žalovanou částku hradit v měsíčních splátkách ve výši [částka]. Při stanovení výše měsíčních splátek soud zvážil jak finanční, majetkovou a sociální situaci žalovaného, tak i to, aby stanovením příliš nízkých splátek nebyla nepřiměřeně znevýhodněna žalobkyně. Soud tedy musí s ohledem na okolnosti konkrétního případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran. S ohledem na výše uvedené se soudu jeví spravedlivá výše splátek ve výši [částka] měsíčně. Soud má přitom za to, že úhrada jistiny dluhu ve lhůtě do 2 měsíců je dostatečně krátká k tomu, aby takovýto postup žalobkyni nepoškodil, a to s ohledem na nepříznivou finanční situaci žalovaného (výrok I.).

Poučení