13 C 293/2024 - 53

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený [Datum narození žalovaného A] bytem [Adresa žalovaného A] o zaplacení 48 755,38 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 46 421,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 421,73 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 805,59 Kč, úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 47 421,73 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 836,65 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6 790,94 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 48 755,38 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba]. a žalovaným byla dne 26. 1. 2023 uzavřena smlouva o půjčce č. [hodnota], na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 18,90 % ročně a případnými dalšími poplatky dle smlouvy a obchodních podmínek v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 1 295 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy o úvěru posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí poskytl žalovaný a nahlédla do veřejných registrů (SOLUS, BRKI, NRKI, insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Žalobkyně pak také v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, v němž soud dospěl k závěru, že nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele a pokud byl úvěr dlouhodobě řádně splácen, nemohlo dojít k naplnění podmínek pro vyslovení závěru o neplatnosti smlouvy. Žalovaný svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušil, v důsledku čehož právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 15. 12. 2023. Žalovaný ve splátkách uhradil celkem 3 578,27 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak po žalovaném žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 47 258,38 Kč, dlužných poplatků ve výši 1 497 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku za období od 25. 7. 2023 do 13. 12. 2023 ve výši 4 345,14 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období do 31. 7. 2023 do 30. 11. 2023 ve výši 126,80 Kč, úroku ve výši 18,90 % ročně z částky 47 258,38 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 47 258,38 Kč za období od 13. 2. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba]. a žalovaný uzavřeli dne 21. 2. 2020 smlouvu o poskytování bankovních a dalších služeb. Dle této smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému běžný účet, bezúročnou rezervu, spořicí účet, přímé bankovnictví a debetní kartu.

4. Dále byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dne 26. 1. 2023 uzavřena smlouva o půjčce č. [hodnota]. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta na jeho účet uvedený ve smlouvě finanční částka ve výši 50 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 18,90 % ročně v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 1 295 Kč se splatností vždy k 25. dni v měsíci. Nedílnou součástí této smlouvy byly Produktové podmínky pro osobní úvěry, Ceník produktů a služeb pro soukromé osoby a Všeobecné obchodní podmínky. Ve smlouvě bylo dále sjednáno že v případě prodlení žalovaného s platbou mu právní předchůdkyně žalobkyně zašle bezplatné upozornění, pokud ani poté nebude splátka uhrazena, může mu předchůdkyně žalobkyně odeslat písemnou upomínku a účtovat za to poplatek ve výši 499 Kč (v souladu s ceníkem). V případě prodlení žalovaného s platební povinností dále byla právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna dosud nesplacené částky úvěru včetně úroků prohlásit za splatné a od smlouvy odstoupit.

5. V žádosti o uzavření smlouvy žalovaný uvedl, že je zaměstnán s čistým měsíčním příjmem ve výši 22 000 Kč, je svobodný, bydlí v pronajatém domě/bytě, výdaje na bydlení činí 10 000 Kč měsíčně a výdaje na živobytí 3 000 Kč měsíčně. Právní předchůdkyně žalobkyně pak počítala s výdaji na bydlení 10 000 Kč měsíčně a s životními náklady žalovaného ve výši 4 860 Kč měsíčně; výsledná platební kapacita žalovaného tak činila 7 140 Kč.

6. Z analytického reportu bylo zjištěno, že žalovaný neměl v době žádosti o úvěr jiný úvěrový závazek; měl pouze ve stavu „ukončený“ povolený debet na běžném účtu.

7. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z údajů uvedených žalovaným, které byly nezávisle zhodnoceny a ověřeny. Deklarovaný příjem 22 000 Kč byl ověřen podle příjmů připisovaných na jeho účet. Deklarované výdaje byly z důvodu obezřetnosti navýšeny, zohledněny byly tedy výdaje 14 860 Kč (na bydlení 10 000 Kč a na živobytí 4 860 Kč). Předchůdkyně žalobkyně zjišťovala a ověřovala aktuální dluhy žalovaného, negativní záznamy na black listech, neplatné doklady, existující exekuce; dále čerpala informace z externích úvěrových registrů (BRKI/NRKI/SOLUS); zohlednila příjmy žalovaného a jeho pravidelné výdaje. Nákladové složky předchůdkyně žalobkyně stanovila portfoliovým způsobem na základě aktuálních statistických dat státních úřadů se zohledněním struktury rodiny/domácnosti, způsobu bydlení a místa bydliště, tyto porovnala s výdaji deklarovanými žalovaným, přičemž do výpočtu použila vyšší z obou částek. Dále předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila rizika na základě identifikace unikátního přístupového (IP adresa) a autorizačního (tel. číslo mobilního telefonu) zařízení s cílem eliminovat podvod a kontrolou podezřelých rozdílů mezi žádostmi žadatele (opakované žádosti apod.) Celkový skóring žalovaného byl proveden na základě aplikačního skóre (primárně sociodemografický profil) a tzv. BureauScore (behaviorální skóring založený na dotazech do externích úvěrových registrů) a na úroku. Předchůdkyně žalobkyně provedla dále kontrolu insolvenčního rejstříku (bez záznamu), kontrolu databáze neplatných dokladů (doklad nenalezený v databázi MV), kontrolu interního Black listu (bez záznamu), vyhodnocení externích úvěrových registrů - BRKI/NRKI (bez negativního záznamu, tj. jen pozitivní úvěrová historie), v registru SOLUS nebyl zjištěn aktuální dluh po splatnosti.

8. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 1. 12. 2022 do 31. 12. 2022 soud zjistil, že příjmy žalovaného v tomto měsíci se rovnaly výdajům, tj. příjmy i výdaje činily 28 063 Kč. Přitom příjem žalovaného byl tvořen částkami 70 Kč, 500 Kč a 300 Kč zaslanými žalovanému z účtů fyzických osob, částkou 25 100 Kč zaslanou žalovanému z účtu společnosti [právnická osoba]. a částkou 2 044 Kč zaslanou mu od ČSSZ (nemocenské dávky). Výdaje představovaly transakce v různých výších - platby kartou u obchodníků, výběry z bankomatů, platby na účet a poplatek za vedení účtu.

9. Z transakční historie vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 26. 1. 2023 vyplatila částku 50 000 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Dále je z tohoto dokumentu patrné, jak žalovaný postupně úvěr splácel, jaké mu byly účtovány poplatky a jaké částky zůstaly nesplacené; rovněž je patrné, že celkem splatil 3 578,27 Kč.

10. Z mimořádného výpisu z účtu žalovaného za období 1. 1. 2020 – 2. 3. 2024 bylo zjištěno, že dne 26. 1. 2023 byl žalovanému poskytnut úvěr (minutová půjčka) ve výši 50 000 Kč. Z tohoto výpisu nebyl zjištěn žádný pravidelný příjem žalovaného v období před uzavřením úvěrové smlouvy.

11. Dopisem ze dne 15. 12. 2023 prohlásila právní předchůdkyně žalobkyně celý dluh okamžitě splatným a vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení dlužné částky 53 227,32 Kč. Dopis byl odeslán téhož dne, což bylo doloženo přehledem podacích čísel.

12. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti [právnická osoba]. na společnost [Anonymizováno]., jak vyplynulo z předložené smlouvy a její přílohy č. 1, a to za úplatu jak je patrné z doloženého potvrzení. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisy z 12. 3. 2024 a z 13. 4. 2024, které byly odeslány téhož dne, což bylo doloženo přehledem podacích čísel. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena ze společnosti[Anonymizováno]I[Anonymizováno][Anonymizováno] na žalobkyni, jak vyplynulo z předložené smlouvy a její přílohy č.

1. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem z 15. 4. 2024, v němž byl zároveň vyzván k neprodlené úhradě dlužné částky; odeslání téhož dne bylo doloženo seznamem odeslaných zásilek.

13. K úhradě dlužné částky do sedmi dnů od odeslání předžalobní upomínky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 15. 4. 2024, jejíž odeslání téhož dne žalobkyně prokázala seznamem odeslaných zásilek.

14. Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 15. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně (i její právní předchůdkyně) je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

16. Pro předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 17. Způsob, jakým měla předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 18. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 19. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ 20. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

21. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 22. Žalobkyně uvedla a z doložených listin vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala její právní předchůdkyně na základě žalovaným poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů a statistických dat. Ke zkoumání příjmů žalovaného ani jeho výdajů žalobkyně nedoložila jakýkoli doklad. Z doložených výpisů z účtu nejsou pravidelné příjmy ani výdaje patrné. Ke zkoumání příjmové i výdajové stránky se předchůdkyně žalobkyně tedy spokojila pouze s údaji od žalovaného (v porovnání se statistickými daty), které dále nijak neověřovala, přičemž především příjmy i některé výdaje žalovaného byly objektivně zjistitelné (příjmy z výplatních pásek, pracovní smlouvy, výdaje na bydlení z nájemní smlouvy, z dokladů o platbách za energie). K tomuto soud podotýká, že prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jeho tvrzení. I postup, kdy poskytovatel úvěru vychází bez dalšího ze statistických dat je zcela nepostačující, neboť náklady na bydlení i ostatní nutné náklady se mohou u každého člověka významně lišit a statistické údaje nemusí být u konkrétní osoby vůbec vypovídající. Je proto povinností poskytovatele úvěru, aby výdaje žadatele o úvěr řádně prověřil, přičemž této povinnosti nemůže poskytovatel úvěru dostát pouhým převzetím statistických údajů. Co se týče rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na něž žalobkyně poukazovala, soud se domnívá, že jeho závěry byly překonány rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 4. 2024 ve věci C-755/22 Nárokuj s.r.o. proti EC Financial Services, a.s. V tomto rozhodnutí Soudní dvůr Evropské unie uzavřel, že „Směrnice Parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách a spotřebitelském úvěru, musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.“ Soudní dvůr v rozhodnutí dovodil, že „porušení povinnosti věřitele spočívající v ověření úvěruschopnosti spotřebitele, stanovené tímto ustanovením, nemůže být zhojeno samotným úplným splněním úvěrové smlouvy.“ K závaznosti citovaného rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie odkazuje soud na závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 255/19: „Rozsudky o předběžných otázkách SDEU jsou totiž zcela obecným nástrojem výkladu unijního práva, který jsou povinny respektovat všechny soudy členských států tam, kde dopadá na otázky před nimi řešené.“ Při výkladu vnitrostátního práva jsou tedy obecné soudy povinny respektovat právo unijní, a to včetně jeho interpretace provedené k tomu kompetentními orgány.

23. Soud tak dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně finanční situaci žalovaného důkladně neprověřila, a tedy řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného.

24. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele absolutní neplatnost uzavřené smlouvy: „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ 25. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1879 občanského zákoníku, který stanoví, že „věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Z listin doložených žalobkyní vyplynulo, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 3 578,27 Kč, tudíž soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni zbývající část jistiny ve výši 46 421,73 Kč s úrokem z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou.

26. Co se úroku z prodlení týče, je třeba uvést, že nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslaný zesplatňující dopis, který byl žalovanému odeslán 15. 12. 2023 a jehož obsahem byla i výzva k úhradě dlužné pohledávky. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku „právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení § 573 občanského zákoníku obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalovanému výzva doručena dne 20. 12. 2023. Jelikož žalovaný měl provést úhradu okamžitě, tedy byl povinen provést úhradu bez zbytečného odkladu, splatnost nastala dnem následujícím (21. 12. 2023), a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 12. 2023, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši 15 % ročně, a to až od 13. 2. 2024. Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 46 421,73 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení.

27. Zbylé nároky uplatněné žalobkyní byly soudem zamítnuty, neboť část jistiny ve výši 836,65 Kč byla již uhrazena a na poplatky ve výši 1 497 Kč, na kapitalizované úroky ve výši 4 345,14 Kč, ani na úrok ve výši 18,90 % ročně z částky 47 258,38 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení nevzniklo žalobkyni právo, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou. Co se týká požadavků žalobkyně na úroky z prodlení, pak soud připomíná, že se žalovaný dostal do prodlení až dne 22. 12. 2023, a to pouze částkou 46 421,73 Kč, tudíž na kapitalizované úroky z prodlení za období od 31. 7. 2023 do 30. 11. 2023 ve výši 126,80 Kč a dále na úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 836,65 Kč od 13. 2. 2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl.

28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala zaplacení 75 787,81 Kč, přičemž jí bylo přiznáno 56 227,52 Kč (úrok a úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. k 10. 7. 2025). Žalobkyně byla ve věci úspěšná z 74 % a z 26 % neúspěšná (z 26 % byl úspěšný žalovaný). Žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení 48 % náhrady nákladů řízení.

29. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 951 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátkou. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 advokátního tarifu, za něž jí náleží odměna (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, výzva k plnění). Při tarifní hodnotě 48 755,38 Kč určené dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu 3 060 Kč a dále právní zástupkyni žalobkyně podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, opět za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 14 147,80 Kč. Soud tak žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 6 790,94 Kč (48 % z 14 147,80 Kč).

Poučení