13 C 310/2024 - 101

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 68 887,40 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 68 887,40 Kč včetně kapitalizovaných i plynoucích úroků z úvěru i úroků z prodlení se v celém rozsahu zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Předmětem řízení zahájeného dne [datum] formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu učinila žalobkyně pohledávky své právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen „[Anonymizováno]“) ze dvou samostatných smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených se žalovanou, které nabyla smlouvou o postoupení [datum].

2. Pod nárokem č. [hodnota] žalobkyně uplatnila vrácení dlužné jistiny ve výši 45 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se žalovanou uzavřel [datum] [Anonymizováno]. Tvrdila, že žalovaná se zavázala uhradit dalších 53 442 Kč, které se skládají z kapitalizovaných úroků ve výši 39 076 Kč za sjednanou dobu řádného půjčení při sazbě 23,43 % ročně, z odměny za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a z částky za komfortní a flexibilní splácení ve výši 9 770 Kč. Celková úhrada 98 442 Kč měla probíhat v 24měsíčních splátkách po 4 102 Kč a k doplacení úvěru mělo dojít 2. 7. 2022.

3. Konkrétně nárokovala dlužnou jistinu ve výši 19 685,43 Kč, z dlužného poplatku dalších 7 050,14 Kč s tím, že žalovaná uhradila celkem částku 71 706,43 Kč. Za období ode dne 3. 7. 2022, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky do 27. 9. 2023, nárokovala dále kapitalizovaný úrok z úvěru 23,43 % ročně z jistiny 19 685,43 Kč ve výši 5 838,74 Kč a od následujícího dne až do zaplacení jako plynoucí. Úrok z prodlení nárokovala sazbou 15 % ročně z dlužné jistiny od 2. 8. 2022, kdy uplynula měsíční lhůta pro úhradu poslední splátky, rovněž do 27. 9. 2023 ve výši 3 481,03 Kč a ode dne následujícího jako nadále plynoucí také do zaplacení. [právnická osoba] výzvě soudu doplnila, že poplatek 7 050,14 Kč se skládá z nezaplaceného smluvního úroku 3 458,40 Kč, neuhrazené části poplatku za zpracování úvěru 65,98 Kč a z částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 751,76 Kč a poplatku za pojištění, ke kterému však nic neuvedla (v žalobě nebyl zmíněn vůbec), ve výši 774 Kč.

5. Pod nárokem č. [hodnota] se domáhala úvěrové jistiny 40 000 Kč, kterou žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], kterou se žalovanou uzavřel [Anonymizováno] 16. 1. 2021. Žalovaná se zavázala uhradit dalších 44 918 Kč, které se skládají z kapitalizovaných úroků ve výši [částka] za sjednanou dobu řádného půjčení při sazbě 22,38 % ročně, z odměny za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a z částky za komfortní a flexibilní splácení ve výši 8 684 Kč. Celková úhrada 84 918 Kč měla probíhat v 24měsíčních splátkách po 3 539 Kč a k doplacení úvěru tak mělo dojít 16. 1. 2023.

6. Konkrétně nárokovala dlužnou jistinu ve výši 26 840,10 Kč, z dlužného poplatku dalších 15 311,73 Kč s tím, že žalovaná uhradila celkem částku 42 005,57 Kč. Za období ode dne 17. 1. 2023, kdy marně uplynula lhůta pro poslední splátku, nárokovala dále kapitalizovaný úrok z úvěru 22,38 % ročně z jistiny 26 840,10 Kč do účinnosti postoupení 27. 9. 2023 ve výši 4 275,54 Kč a od následujícího dne až do zaplacení jako plynoucí. Úrok z prodlení uplatnila kapitalizovaný sazbou 15 % ročně z dlužné jistiny od 10. 1. 2023, kdy uplynula měsíční lhůta pro úhradu poslední splátky, rovněž do 27. 9. 2023 ve výši 2 946,90 Kč a ode dne následujícího jako nadále plynoucí také do zaplacení.

7. K výzvě soudu doplnila, že poplatek 15 311,73 Kč se skládá z nezaplaceného smluvního úroku 10 980,41 Kč, neuhrazené části poplatku za zpracování úvěru 749,99 Kč z částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 3 581,33 Kč.

8. K výzvě soudu rovněž žalobkyně doplnila, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyní bylo zjištěno, že v prosinci 2020 a lednu 2021 měla příjem z invalidního důchodu a nemá vyživovací povinnost. Byl prověřován výměr důchodu a složenky za červen a červenec 2020, kdy bylo zjištěno, že příjem žalované činil 30 769 Kč, následně pak 35 129 Kč. Informace, které byly prověřovány, byly zaznamenány 2. 7. 2020 a 16. 1. 2021 do zákaznické karty.

9. Žalobkyně současně namítala, že kdyby údaje uváděné žalovanou nebyly správné, dopouštěla by se žalovaná úvěrového podvodu, který není povinností poskytovatele přezkoumávat. U nižších půjček na kratší dobu nelze pak po věřiteli požadovat až detektivní prověřování sdělovaných informací. Nesplnění povinnosti ověřit úvěruschopnost také podle žalobkyně k datu uzavření smlouvy nezpůsobovalo absolutní neplatnost smlouvy. Podpisem zákaznické karty žalovaná potvrdila úplnost, přesnost a správnost údajů. Žalobkyně dále odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97, podle kterého postačuje, že doklady k rozhodným údajům ohledně úvěruschopnosti měl poskytovatel v době sepsání smlouvy, kdy není důvod pochybovat, že mu byly předloženy.

10. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila, k nařízenému jednání se nedostavila. Tedy ani nemohla učinit rozhodné skutečnosti nespornými.

11. Soud ve věci jednal v nepřítomnosti obou stran, neboť právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil. Provedl v prvé řadě důkaz žádostmi o spotřebitelský úvěr, které předcházely uzavření smluv.

12. Z dokumentu nazvaného „Zákaznická karta - žádost o spotřebitelský úvěr“ bylo zjištěno, že žalovaná podepsala [datum] vyplněný formulář Providentu, kde je uvedena požadovaná výše úvěru 20 000 Kč s měsíční splatností na 3 roky. Totožnost žalované byla ověřena z povolení k pobytu, kdy dále uvedla, že má základní vzdělání, je vdova, nemá partnera (že by tomu tak bylo, nebylo zaškrtnuto), a žije se spolubydlícím. Jako zdroj příjmu byla vyplněna částka 12 769 Kč, kdy byly předloženy složenky za 06, 07/2020. Přestože byl uveden jen jeden zdroj jejího příjmu, byly připsány „další“ čisté příjmy domácnosti 18 000 Kč, aniž by však bylo zřejmé, o jaký příjem a čí se tedy jedná, když žalovaná má jen důchod, a nemá partnera. Tento příjem pak nebyl nejen nijak konkretizován, ale patrně ani nijak ověřován, a nelze zjistit, o co se vůbec mělo jednat. Žalovaná již byla zadlužena, a to jak u Providentu se splátkou 4 787 Kč, tak u jiné společnosti se splátkou 4 300 Kč a svou měsíční spotřebu odhadla na 4 000 Kč.

13. V případě druhého úvěru bylo ze zákaznické karty z [datum] zjištěno, že jde o typově stejný formulář, kdy tentokrát činila výše požadovaného úvěru 50 000 Kč s měsíční splatností na 4 roky. Osobní údaje žalované byly totožné, stejně jako jediný příjem ze starobního důchodu, tentokrát ve výši 13 129 Kč. Připsány tentokrát byly další čisté příjmy domácnosti 22 000 Kč, čímž byl navýšen údajný příjem žalované na tvrzených 35 tis. Kč. Interní splátky v tuto dobu činily 5 779 Kč, externí činily 3 400 Kč a odhadovaná spotřeba měla klesnout na 3 800 Kč.

14. Z výše uvedeného je zřejmé, že příjem žalované byl v naprosto odlišných výších, než tvrdila žalobkyně. Již v prvním případě po odečtení splátek z jejího důchodu, a tedy skutečného doloženého příjmu zbývalo žalované (12 769 Kč důchodu, splátka 4 300 Kč a 4 787 Kč) pouze 3 682 Kč, což by nestačilo ani na běžnou obživu, kterou žalovaná odhadla na tisíce čtyři. I za této situace jí byl poskytnut nejen první úvěr, ale za půl roku další, kde byla situace stejně tristní, a bylo zřejmé, že se žalovaná jen dále a dále zadlužuje. Spolubydlící není tím, kdo by měl platit nejen splátky, ale i spotřebu žalované nebo všechno bydlení za ni. Naopak žalovaná by nutně potřebovala ještě na spolubydlení přispívat, což při zjištěných poměrech také nebylo možné, a jejími výdaji se Provident kromě splátek stávajících úvěrů nijak nezabýval. Vše nasvědčuje vysoce pravděpodobnému závěru, že si žalovaná opakovaně půjčovala, aby byla schopna na dřívější úvěry vůbec hradit, ale nakonec už nezvládla ani to.

15. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 je v podstatě nepřípadná, neboť problém není v tom, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně měla doklady předkládané žalovaným jen v době sepisu smlouvy, ale v tom, že měla toliko a pouze doklady k důchodu, a žádné jiné doklady k zásadním tvrzeným nekonkretizovaným příjmům, výdaje na bydlení a služby s ním spojené, nebyly řešeny vůbec. Celkový příjem domácnosti žalované měl být navýšen dalším čistým příjmem mnohem vyšší než její příjem. Sama žalovaná uvedla, že žije bez partnera, a má jen jeden zdroj příjmu, což vyvrací, že by domácnost sama o sobě, mohla generovat jakýkoliv další příjem. Taková situace, kdy jsou bez jakékoliv specifikace uvedeny „další“ příjmy, tyto nijak nedoloženy ani nekonkretizovány, se u Providentu v řešených kauzách pravidelně opakuje, a ústí v závěr, že se účelově a systematicky navyšovaly příjmy žadatelů, aby došlo k uzavření smluv a naplnění finančních zájmů Providentu či jeho zástupců, přestože zde potřebné příjmy žadatelů patrně (stejně jako v tomto případě, bez oněch „dalších“ příjmů domácnosti) nebyly.

16. V soudním řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 2/2023 byl uveden také jediný zdroj příjmů žalované, a to invalidní důchod ve výši 9 826 Kč. Současně však byly připsány i ostatní příjmy žadatele [částka], taktéž bez ověření či konkretizace, kterými se příjem zvedl, přestože žádné příjmy v řízení kromě samotného plného invalidního důchodu nebyly zjištěny, a žalovaná s omezenou svéprávností pak nebyla schopna ani nic takového s ohledem na poruchu intelektu uvádět. V řízení sp. zn. [spisová značka] měla žalovaná dle žádosti také jen jeden zdroj příjmu, kdy ze dvou výplatních pásek a pracovní smlouvy bylo ověřeno, že její čistý příjem činí 13 411 Kč. Na žalobkyní tvrzených 45 411 Kč se zvýšil právě až připočtením jakýchsi „dalších“ příjmů domácnosti 32 000 Kč, které nebyly nejen nijak ověřovány a dokládány, ale ani konkretizovány. Kdo, a jak by je měl generovat, když žalovaná žije sama, nemá ani spolubydlícího a ani partnera, nebylo vůbec zřejmé. V řízení sp. zn. [spisová značka] byl zjištěný příjem z výplatních pásek 15 760 Kč, navýšen opět neidentifikovatelným příjmem 10 300 Kč, přestože žalovaný měl jediný zdroj a žil sám. To, že podobným způsobem byly vyplněny žádosti různými zástupci, vede k závěru, že šlo o praxi samotného Providentu, nikoliv o exces, a tedy selhání jednotlivého zástupce, ale že se tak dělo pravidelně, kdy poctivý a čestný úmysl takového „vylaďování“ příjmové situace žadatelů lze těžko nalézt. Rozhodně odporuje nosné myšlence zákona o spotřebitelském úvěru, kdy poskytnut by měl být jen těm žadatelům, kteří skutečně mají dostatečné příjmy, aby mohli úvěry splácet.

17. Naproti nepodloženému navýšení příjmů ve zde posuzované věci jsou zjevně na straně druhé evidentně podhodnocené výdaje, a toliko odhadnuté ve výši cca 4 tis. Kč, ve které vedle úhrady potřeb veškerých potřeb samozřejmě nejsou náklady na bydlení. Nájemné i za malý byt bývá zásadní položkou, s tou nijak operováno nebylo, a nebyla ani uvedena, stejně tak jako platby za spotřeby spojené s bydlením. Nebylo tak nejen prokázáno tvrzení žalobkyně, že je zde příjem žalované cca 30, 35 tis. Kč, ale výdaje, ani základní a jasně dané, nebyly zjištěny/zaznamenány vůbec. Lze tak vycházet toliko z dokládaného důchodu, která však nestačil ani na běžnou spotřebu a splátky, na nájem a služby spojené s bydlením nic nezbývalo. Žalovaná byla navíc velice zadlužená vzhledem k výši důchodu již v době první žádosti o úvěr, přesto byl poskytnut, a v krátké době další, aniž by byla splátek objektivně schopna.

18. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nároky ze smluv o úvěru, kterou se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavřená smlouva dále podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

19. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

22. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

23. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

24. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

25. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

26. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

27. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat.

28. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně v ani jednom z případů nesplnila, a tedy smlouvy, z nichž žalobkyně nárokuje plnění, jsou podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatné. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalované podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jejím možnostem.

29. Vzhledem k tomu, že v obou případech žalovaná podle tvrzení samotné žalobkyně splatila vyšší částku, než která jí měla být poskytnuta, nebyl důvod provádět jakékoliv další dokazování, neboť zde nezbyl žádný nárok/žádná částka, která by neměla být dosud vrácena, a žaloba tak byla bez dalšího v celém rozsahu zamítnuta.

30. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při poskytnutí zápůjčky 45 000 Kč za dva roky splatné, není možné akceptovat úhradu částky dalších 50 346 Kč, a samotnou úrokovou sazbu 69 % ročně, či při 40 000 Kč dalších 44 918 Kč se stejným úrokem. Jde tu o tak zjevný nepoměr, že onen „poplatek“, jak je částka přímo ve smlouvě i označena, skládající se z úroků a odměn Providentu, již nelze považovat za mravný, stejně tak úrokovou sazbu.

31. Úroková sazba sama ve výši 69 % p. a. násobně, převyšuje sazby, za které v rozhodné době půjčovaly banky dle statistik (Arad) zveřejňovaných ČSÚ (průměr 8,06 %, 8,28 % p. a.). Navíc i této sazby dosáhla jen proto, že část toho, co jí ve skutečnosti žalovaná má zaplatit za poskytnutí prostředků na sjednanou dobu, představují další platby, které v součtu s úrokem přesahují jistiny dlužníkovi poskytnuté.

32. Každý úvěr vyžaduje, aby o klientovi vznikla určitá dokumentace, stejně tak vyžaduje i splácení. Pokud již jsou zvlášť zohledňovány počáteční úkony a zpracování úvěru a evidence, a stanoven za ně poplatek, bývá k tomu ovšem nižší a rozumný úrok, do kterého nemohou být vzhledem k jeho výši rozpuštěny. Splácení běžně nijak zpoplatňováno není. Není nějakou nadstandardní službou, a nelze se bez něho obejít, vyžaduje je každý úvěr. Za flexibilní a komfortní splácení lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení. Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit dlužník kdykoliv, podle svých potřeb, z pohodlí domova, a tedy primárně v době internetbankingu a smartbankingu bezhotovostní převod.

33. Těžko takovou variantou mohou být hotovostní splátky, kdy musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl ještě značně připlácet. Ani komfortní ani flexibilní toto soud neshledává. Za několik tisíc navíc toto maximálně umožňuje, a to nikoliv dlužníkovi, ale věřiteli, aby pravidelně vykonával určitý osobní tlak na platbu. Jakákoliv platba by byla jednou měsíčně levnější než toto. U řady účtů jsou dokonce odchozí platby již běžně bez poplatku, ani taková argumentace žalobkyně, že se tím vyhne dlužník platbám za splátky v bance, nemůže obstát.

34. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu v řádech desetikorun měsíčně, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle několikanásobného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u Providentu zásadní procento z půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem 60 - 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

35. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou.

36. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne. Zde je pak naplněno obojí, i samotný úrok překročil stanovené hranice, ve spojení s dalšími „službami“ ani nemluvě.

37. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl, „rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

38. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

39. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

40. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť jako úspěšná by v řízení na jejich náhradu měla právo žalované, jí však žádné nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.

Poučení