13 C 313/2025 - 26

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] pro 47 786 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne [datum] se v části, v níž žalobkyně navrhovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaný smluvní úrok ve výši [částka], zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, smluvní úrok 8 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka], zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka], kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaný úrok ve výši [částka], zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení ve výši 14,75 %, smluvní úrok 8 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši [částka]. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel se společností [právnická osoba]., IČO [IČO] (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o úvěru č. [hodnota], na jejím základě žalovaný obdržel částku ve výši [částka], za což se žalovaný zavázal uhradit částku celkem ve výši [částka]. Žalovaný však své povinnosti plynoucí z této smlouvy beze zbytku nesplnil. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum].

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Žalovaný dne [datum] uzavřel s původním věřitelem písemnou smlouvu o podnikatelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě mu byla v hotovosti oproti podpisu smlouvy poskytnuta částka [částka], kterou se žalovaný zavázal splácet ve 14 splátkách ve výši [částka], přičemž se žalovaný zavázal celkem zaplatit částku [částka]. V rámci předtištěného formuláře této úvěrové smlouvy bylo uvedeno, že žalovaný tuto smlouvu uzavírá v rámci své podnikatelské činnosti, přičemž měl takto žalovaný zároveň prohlásit, že smlouvu uzavírá jako podnikatel v souvislosti se svou podnikatelskou činností. Z dokumentu s názvem transakční historie soud zjistil, že žalovaný měl na tento úvěr celkem zaplatit částku [částka]. Z výpisu veřejné části živnostenského rejstříku dále vyplývá, že žalovaný je podnikatelem, s předmětem podnikání Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, druh živnosti ohlašovací volná, vznik oprávnění [datum].

5. Ze žádosti o úvěr pro podnikatele ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný v této žádosti uvedl, že žádá o podnikatelský úvěr ve výši [částka], přičemž ke své osobě uvedl, že předmětem jeho podnikání je výroba a obchod a služby neuvedené v přílohách. Ke své situaci uvedl, že bydlí u rodičů, je svobodný, nemá žádné vyživované děti do 26 let, dosáhl středního vzdělání. Ke své žádosti měl předložit občanský průkaz. Svou majetkovou situaci a příjmy však nijak dále nedoložil. Ke svému příjmu uvedl, že má dosahovat měsíčního příjmu z podnikání ve výši [částka], jeho měsíční výdaje včetně výdaje domácnosti dosahují [částka], tudíž čistý měsíční příjem má činit [částka].

6. Z výpisu obchodního rejstříku žalobkyně soud ověřil její právní existenci.

7. Z dokumentů Smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], Potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne [datum], přílohy smlouvy o postoupení pohledávek nazvané seznam pohledávek (kde žalovaný je uveden pod bodem [Anonymizováno]) soud ověřil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne [datum] (zaslání této výzvy nebylo osudu doloženo). Soudu byla rovněž doložena předžalobní výzva žalobkyně ze dne [datum] k úhradě dluhu do [datum], přičemž podle podacího lístku byla tato výzva dána k poštovní přepravě dne [datum].

8. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu nad rámec výše uvedeného nic nepředložila.

9. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od [datum]) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané tolik, že původní věřitel s žalovaným dne [datum] uzavřel úvěrovou smlouvu na částku [částka], přičemž tyto peněžní prostředky mu ten den v hotovosti poskytnul. Nemá však za prokázané, že by mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena platná úvěrová smlouva.

20. Soud v tomto směru nepřehlíží, že formálně tato smlouva byla nazvána jako smlouva o podnikatelském úvěru a že dlužník (žalovaný) měl dle předpřipraveného formuláře prohlásit, že tento úvěr uzavírá v souvislosti se svou podnikatelskou činností, avšak nemá za to, že jen na základě toho, že je smlouva tzv. psána na IČO, resp. je v ní uvedena obecná předtištěná floskule, že se jedná o úvěr poskytnutý v souladu s podnikatelskou činností žalovaného, lze bez dalšího hovořit, že se jedná o takový úvěr, který se dostal z rozsahu regulace zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud připomíná, že zejména v České republice, kde je rozsáhle aplikován tzv. Švarc systém, kdy osoby pro ekonomický subjekt nevykonávají pracovní činnost naplňující znaky závislé činnosti v základním pracovněprávním vztahu ale v podnikatelském vztahu na základě získání ryze formálního živnostenského oprávnění, je namístě zkoumat charakter daného vztahu, a zejména postavení příjemce úvěru. V opačném případě v případě pouhé formální akceptace faktu, že ve smlouvě je tzv. uvedeno IČO, s přihlédnutím k množství osob, které často pouze formálně disponují živnostenským oprávněním (a mají tudíž IČO), by soud poskytnul velmi jednoduchý návod k obcházení regulace obsažené v zákoně č. 257/2016 Sb., a to právě ve vztahu k těm nejzranitelnějším, ve vztahu k nimž bylo přistoupeno k přijetí této poměrně přísné veřejnoprávní úpravy regulace poskytování úvěrů. Použití formálního kritéria v podobě předpřipraveného formuláře pro závěr o tom, že určitá fyzická osoba nevystupuje v pozici spotřebitele, tudíž je nutné na ní nahlížet přísnější optikou a odmítnout jí tak poskytnutí ochrany slabší smluvní strany, rovněž v minulosti odmítla i judikatura – viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1930/11. Důraz na zkoumání fakticity, nikoli aplikaci formálního kritéria rovněž aproboval Nejvyšší soud právě v případě posuzování poskytování úvěrů osob formálně označených za spotřebitele – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]-II.

21. Soud v posuzované věci má za to, že bylo věcí původního věřiteli, aby zkoumal, zda žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy vystupoval v pozici podnikatele či spotřebitele. Pokud se v tomto směru spoléhal na formální odkaz obsažený v příslušné smlouvy o úvěru v tom směru, že žalovaný ke své osobě uvedl své IČO (případně skutečnost, že žalovaný byl skutečně živnostníkem, jak vyplývá ze živnostenského rejstříku) a žalovaný měl podepsat předpřipravený formulář obsahující větu o tom, že tuto smlouvu uzavírá jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nepostupoval správně, neboť zjevně vycházel z formálního kritéria spočívající v použití předpřipravených formulací a použití údaje IČO u žalovaného. Takový přístup ale soud nepovažuje za správný, neboť na základě aplikace těchto formálních kritérií by bylo umožněno zjevné obcházení zákonné kogentní úpravy stran ochrany slabší smluvní strany – spotřebitele – při uzavírání tak závažného právního jednání, jakým smlouva o úvěru (právě s ohledem na rozsah možných závazků a zejména sankcí) bez pochyby je. Soud proto musí dospět k dílčímu závěru, že pouhé uvedení formálního údaje o tom, že smlouva je na straně úvěrovaného uzavírána s podnikatelem bez doložení dalších souvislostí, představuje obcházení zákona, tudíž nemůže požívat právní ochrana je neplatná. Soud se proto dále zabýval tím, zda předmětná smlouva obstojí při aplikaci zákona č. 257/2016 Sb., tedy zda dostojí tam uvedeným požadavkům.

22. Soud se dále z moci úřední při aplikaci zákona č. 257/2016 Sb. musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C-449/13 [Anonymizováno] proti [jméno FO] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

24. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

25. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z [datum], sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 26. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

27. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně soudu předložila pouze žádost o úvěr, z níž vyplývá, že žalovaný má mít celkový příjmy ve výši [částka] měsíčně, avšak bez jakýchkoli dokladů toto potvrzující. Soud s ohledem to, že údajně žalovaný vystupoval v pozici podnikatele (k tomu srov. výše), nemá za obvyklé, aby podnikatel měl příjmy ve výši [částka], deklarované výdaje pouze ve výši [částka], avšak byl si nucen vzít úvěr na své podnikání na [částka]. Soud má naopak za to, že tyto údaje jsou zjevně nesmyslné, dokládající pouze formální snahu původního věřitele dostát příslušným povinnostem, aniž by byla zkoumána materiální stránka věci.

28. Soud má za to, že za dané situace bylo nutné se informacemi vyplývajícími z těchto dokumentů dále zabývat a zkoumat blíže majetkovou situaci žalovaného. To, že situace žalovaného byla ze strany původního věřitele posouzena špatně, soudu ostatně vyplývá i ze skutečnosti, že žalovaný měl na tento závazek uhradit pouze 5 splátek v různé výši. Soud proto musí konstatovat, že úvěruschopnost žalovaného nebyla dostatečně zkoumána.

29. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od původního věřitele poskytnuta dne [datum] finanční hotovost ve výši [částka], kterou žalovaný do dnešního dne vrátil pouze ve výši [částka]. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor původního věřitele dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu [částka], proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

30. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z.. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení, ve výši vyplývající z petitu žaloby ze dne [datum].

31. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne [datum], danou k poštovní přepravě téhož dne. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do [Anonymizováno], a od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši vyplývající z petitu žaloby (výrok I. rozsudku).

32. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

33. Závěr soudu o tom, že vydání bezdůvodného obohacení bylo přiznáno žalobkyni, která nebyla stranou příslušné úvěrové smlouvy ze dne [datum], je opřen o skutečnost, že žalobkyně soudu předložila příslušnou smlouvu o postoupení pohledávek, na jejich základě jí byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena (viz odstavec 7 tohoto rozsudku).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud přitom vyšel z úvahy, že při zohlednění celého rozsahu peněžních prostředků, která žalobkyně po žalovaném požadovala uhradit v podobě jistiny, ale i příslušných kapitalizovaných úroků včetně úroků z prodlení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky, tak je zřejmé, že převážně úspěšnější byl žalovaný. Protože žalovaný, který byl převážně úspěšný, žádné náklady na vedení předmětného řízení nevynaložil, má soud za to, že ani jeden z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

35. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení