13 C 328/2023 - 25

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], Ph.D. sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 31 035,24 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do dalších [částka] s příslušenstvím, a to jak kapitalizovaným, tak plynoucím do budoucna, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně dne [datum] zahájila formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu řízení, ve kterém se domáhala nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou se žalovaným dne [datum] uzavřela pod č. [tel. číslo] její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen Provident), a od které je následně žalobkyně nabyla postoupením včetně příslušenství dle smlouvy uzavřené [datum].

2. Konkrétně nárokovala dosud dlužnou jistinu úvěru ve výši [částka] s tím, že žalovaný obdržel v hotovosti v den uzavření smlouvy částku [částka], což podpisem smlouvy potvrdil. Dále se zavázal uhradit za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy kapitalizovaný úrok ve výši [částka], na odměně za zpracování úvěru pak dalších [částka], a za komfortní a flexibilní splácení měl žalovaný uhradit dalších [částka]. Splácení půjčky a poplatku v celkové výši [částka], tedy celkem částky [částka], bylo sjednáno v 78 sedmidenních splátkách po [částka], kdy splatnost poslední, a tedy celkové doplacení dluhu bylo sjednáno na [datum].

3. Žalovaný však řádně nehradil a žalobkyně tak v doplnění uvedla, že na sjednaném úroku za dobu řádného trvání smlouvy nárokuje dlužných [částka], na poplatku za zpracování pak [částka], dalších [částka] na poplatku za komfortní splácení a zbývajících [částka] na pojištění, o kterém však ani v doplnění vůbec žádná tvrzení neuvedla. Z dlužné jistiny dále nárokovala úrok 18,69 % ročně ode dne po postoupení do zaplacení, a stejně tak i zákonný úrok z prodlení. Oba úroky nárokovala i kapitalizované, a to úrok z úvěru z jistiny od [datum] po poslední splátce až do [datum] ve výši [částka] a úrok z prodlení pak sazbou 8,25 % ročně z jistiny ode dne [datum] po uplynutí lhůty po poslední provedené splátce až do postoupení ve výši [částka]. [právnická osoba] výzvě soudu žalobkyně doplnila, že právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy hodnotila odpovědi žalovaného na dotazy a ověřovala je z dokladů, které si vyžádala. Toto bylo zaneseno 29. 3. [adresa] do zákaznické karty žalovaného, kde jsou i uvedeny ověřené dokumenty, teprve následně byla uzavřena smlouva. Žalovaný uvedl, že má pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání [částka], žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost a nemá jiné úvěry, proto předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že je schopen úvěr splácet.

5. Žalobkyně současně namítala, že kdyby údaje uváděné žalovaným nebyly správné, dopouštěl by se žalovaný úvěrového podvodu, který není povinností poskytovatele přezkoumávat. U nižších půjček na kratší dobu nelze pak po věřiteli požadovat až detektivní prověřování sdělovaných informací. Nesplnění povinnosti ověřit úvěruschopnost také podle žalobkyně k datu uzavření smlouvy nezpůsobovalo absolutní neplatnost smlouvy. Podpisem zákaznické karty žalovaný potvrdila úplnost, přesnost a správnost údajů. Žalobkyně dále odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v [právnická osoba] č. j. [spisová značka], podle kterého postačuje, že doklady k rozhodným údajům ohledně úvěruschopnosti měl poskytovatel v době sepsání smlouvy, kdy není důvod pochybovat, že mu byly předloženy.

6. Doplnila rovněž, že úrok [částka] byl vyčíslený sjednanou sazbou za celou dobu trvání smluvního vztahu, a představuje cenu půjčených peněz. Poplatek za zpracování zahrnuje zadávání dat do systému věřitele, zpracování podkladů, a osobní doručení půjčky. Poplatek za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení kryje zpracování splátek, urgování plateb různými způsoby, aktualizaci účtu, vyhotovování kopií ztracené či poškozené dokumentace, výběr splátek a domlouvání termínu návštěv zástupce k jejich výběru, či platby na pobočce.

7. Žalovaný u jednání, uvedl, že skutečně podepsal tvrzenou smlouvu s Providentem a převzal částku [částka], o kterou jako půjčku žádal. Nesporným učinil i to, že uhradil jen [částka]. Současně však poukazoval na to, že údaje žalobkyně jinak nesouhlasí, podivoval se nad tím, že by měl mít příjem skoro 39 tis. Kč měsíčně, protože takový neměl, a žádný operátor ho asi nebere. Pánovi, co s ním sepisoval půjčku, předložil výplatní pásky, nic jiného se neřešilo, a o žádném postoupení na žalobkyni neví. Půjčku chtěl splácet měsíčně, o týdenní splátky nežádal, neměl k tomu žádný důvod, a jeho výdaje se nijak neřešily, měl odhadnout asi jen čistý nájem. Chybou bylo, že si smlouvu pořádně nepřečetl, ale ten pán mu k tomu nedal ani moc prostoru, a částkami, které by měl snad platit, je překvapený.

8. Soud provedl v prvé řadě důkaz smlouvou o úvěru a žádostí o spotřebitelský úvěr, která jí předcházela. Z dokumentu nazvaného „Zákaznická karta - žádost o spotřebitelský úvěr“ bylo zjištěno, že žalovaný podepsal 29. 3. [adresa] vyplněný formulář Providentu, kde je uvedena požadovaná výše úvěru [částka] s měsíční splatností. Totožnost žalovaného byla ověřena z OP, kdy dále uvedl, že má základní vzdělání, je svobodný, nemá partnera (že by tomu tak bylo, nebylo zaškrtnuto), a že žije v nájmu, bez spolubydlícího. Jako zdroj příjmu byla vyplněna částka [částka], kdy byly předloženy dvě výplatní pásky, nic jiného, bankovní výpisy nebyly vyžádány. Přestože byl uveden jen jeden zdroj příjmu žalovaného, byly připsány „další“ čisté příjmy domácnosti [částka], aniž by však bylo zřejmé, o jaký příjem a čí se tedy jedná, když žalovaný žije sám a nemá partnera. Tento příjem pak nebyl nejen nijak konkretizován, ale patrně ani nijak ověřován, a nelze zjistit, o co se vůbec mělo jednat, ostatně neví to ani sám žalovaný, jak uvedl u jednání.

9. Bankovní výpisy, ze kterých by bylo možné zjistit o žalovaném a jeho situaci, včetně jeho pravidelných výdajů podstatně více, nebyly předkládány, přestože formulář s nimi počítá. Dále byly toliko odhadnuty měsíční výdaje na [částka], aniž by bylo jasné, zda to mají být všechny výdaje, nebo spíše které z nich to jsou. Výše nájemného nebyla nijak řešena ani zaznamenána, stejně tak služby spojené s bydlením, což je jedna z největších nákladových položek, a zejména u jednočlenné domácnosti (jeden dospělý) zcela zásadní výdaj. Jaké jsou tedy alespoň základní nutné výdaje žalovaného měsíčně, z tohoto dokumentu nelze zjistit. Sám žalovaný uvedl, že měl podle instrukcí zástupce Providentu jen odhadnout asi čistý nájem, nic jiného s ním nebylo řešeno. Nebyl si ani jistý, jestli šlo o nájem, nebo jestli to měly být jeho ostatní běžné výdaje, ty bez bydlení. Potvrdil, že v tu dobu bydlel v nájmu a žil sám, formuláře si však vyplňoval zástupce a ukázal mu, kde je má podepsat, neměl moc prostoru řešit jejich obsah, byť uznal, že to byla chyba.

10. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 je v podstatě nepřípadná, neboť problém není v tom, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně měla doklady předkládané žalovaným jen v době sepisu smlouvy, ale v tom, že měla toliko a pouze dvě výplatní pásky, a žádné jiné doklady k zásadním tvrzeným nekonkretizovaným příjmům. Doklady k výdajům na bydlení ani nežádala, a zjevně nebyly započteny do odhadovaných zcela základních výdajů. Celkový příjem domácnosti žalovaného měl být navýšen dalším čistým příjmem [částka], ke kterému však žádný doklad ani v době uzavření smlouvy nebyl předkládán. Sám žalovaný uvedl i podle žádosti, že žije sám, a má jen jeden zdroj příjmu, což vyvrací, že by domácnost sama o sobě mohla generovat jakýkoliv další příjem. Nebyl uveden nejen partner, ale ani spolubydlící. Taková situace, kdy jsou bez jakékoliv specifikace uvedeny „další“ příjmy, tyto nijak nedoloženy ani nekonkretizovány, se u Providentu v řešených kauzách pravidelně opakuje, a ústí v závěr, že se účelově a systematicky navyšovaly příjmy žadatelů, aby došlo k uzavření smluv a naplnění finančních zájmů Providentu či jeho zástupců, přestože zde potřebné příjmy žadatelů patrně (stejně jako v tomto případě, bez oněch „dalších“ příjmů domácnosti) nebyly.

11. V soudním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] byl uveden také jediný zdroj příjmů žalované, a to invalidní důchod ve výši [částka]. Současně však byly připsány i ostatní příjmy žadatele [částka], taktéž bez ověření či konkretizace, kterými se příjem zvedl, přestože žádné příjmy v řízení kromě samotného plného invalidního důchodu nebyly zjištěny, a žalovaná s omezenou svéprávností pak nebyla schopna ani nic takového s ohledem na poruchu intelektu uvádět. V řízení sp. zn. [spisová značka] měla žalovaná dle žádosti také jen jeden zdroj příjmu, kdy ze dvou výplatních pásek a pracovní smlouvy bylo ověřeno, že její čistý příjem činí [částka]. Na žalobkyní tvrzených [částka] se zvýšil právě až připočtením jakýchsi „dalších“ příjmů domácnosti [částka], které nebyly nejen nijak ověřovány a dokládány, ale ani konkretizovány. Kdo, a jak by je měl generovat, když žalovaná žije sama, nemá ani spolubydlícího a ani partnera, nebylo vůbec zřejmé. V řízení sp. zn. [spisová značka] byl zjištěný příjem z výplatních pásek [částka], navýšen opět neidentifikovatelným příjmem [částka], přestože žalovaný měl jediný zdroj a žil sám. To, že podobným způsobem byly vyplněny žádosti různými zástupci, vede k závěru, že šlo o praxi samotného Providentu, nikoliv o exces, a tedy selhání jednotlivého zástupce, ale že se tak dělo pravidelně, kdy poctivý a čestný úmysl takového „vylaďování“ příjmové situace žadatelů lze těžko nalézt. Rozhodně odporuje nosné myšlence zákona o spotřebitelském úvěru, kdy poskytnut by měl být jen těm žadatelům, kteří skutečně mají dostatečné příjmy, aby mohli úvěry splácet.

12. Naproti nepodloženému a patrně zcela fiktivnímu navýšení příjmů ve zde posuzované věci jsou zjevně na straně druhé evidentně podhodnocené výdaje, a toliko odhadnuté ve výši 6,8 tis. Kč, ve které vedle úhrady veškerých potřeb budou jen těžko náklady na bydlení. Nájemné i za malý byt bývá zásadní položkou, s tou nijak operováno nebylo, a nebyla ani uvedena, stejně tak jako platby za spotřeby spojené s bydlením. Nebylo tak nejen prokázáno tvrzení žalobkyně, že je zde příjem žalovaného cca 38 tis. Kč, ale výdaje, ani základní a jasně dané, nebyly zjištěny/zaznamenány vůbec. Lze tak vycházet toliko z příjmu 21 tis. Kč, ovšem kolik z toho musí být zaplaceno na nájmu a službách spojených s bydlením, jaké jiné pravidelné platby žalovaný platil, a s jakými výdaji hospodařil, není možné z toho, co předložila žalobkyně, jejíž předchůdkyni to zjevně příliš nezajímalo, zjistit.

13. Jaká skutečně byla situace žalovaného v době uzavření smlouvy, není možné ze zákaznické karty jako jediného podkladu, který žalobkyně nabídla, relevantně vyhodnotit. Je evidentní, že dostatek údajů, a to základních, kdy skutečně nejde o žádné detektivní hloubkové pátrání, neměl ani Provident, resp. výdaje, skutečné, nijak neuvedl, jejich odhadnutou částku minimalizoval, naopak příjmy navyšoval, aniž by nějaké podklady měl. Při týdenních splátkách [částka], přestože k nim těžko nalézt racionální důvod, pokud se pobírá měsíční příjem, a je jediným zdrojem, a o které žalovaný ani sám nežádal, se jedná o nejméně [částka] měsíčně, které měl splácet. Zda tak byl po zaplacení pravidelných výdajů, všech včetně nájmu a služeb spojených s bydlením skutečně činit ze zjištěného příjmu, nelze dovodit, aniž by o tom nebyly pochybnosti.

14. Ze smlouvy o úvěru bylo dále zjištěno, že pod výše uvedeným č. [tel. číslo] podepsal žalovaný [datum] smlouvu na poskytnutí úvěru [částka], kdy podpisem potvrdil převzetí této částky v hotovosti, se splatností nikoliv v jím žádaných měsíčních splátkách (logicky žádaným vzhledem k měsíčnímu příjmu), ale v 78 týdenních splátkách. V těch měl dále za poskytnutí úvěru uhradit „poplatek“ celkem dalších [částka], který se skládá z úroku [částka], částky za zpracování úvěru [částka] a rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení dalších [částka]. RPSN tak podle smlouvy činí 163,71 % ročně, samotná úroková sazba pak 88 %, jako pevná po celou dobu trvání smlouvy, nikoliv 18,69 % ročně, které byly žalobkyní tvrzeny. Splátky byly sjednány po [částka] od první po předposlední, poslední pak ve výši [částka].

15. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi Providentem a žalobkyní podepsané dne [datum], jejíž částí byly vymazány, lze zjistit, že si tyto společnosti sjednaly postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o půjčce nebo zápůjčce, které uzavřela společnost Provident se svými zákazníky, a které jsou specifikované v příloze č. [hodnota]. Postoupeny jsou dle textu se všemi spojenými právy, tak jak stojí a leží, a žalobkyně je přijímá. Připojen byl seznam, resp. stránka 32 z 81 seznamu, ze které nelze zjistit, o co se jedná, a zda jde o přílohu dříve uvedené smlouvy (z této strany toto nevyplývá), když dokument má čtyři sloupce, v prvním je pořadové číslo, v druhém číslo smlouvy, a dále pak jméno a příjmení. Zde je zapsáno i číslo smlouvy a jméno a příjmení žalovanéhom. Současně žalobkyně předložila i oznámení o postoupení pohledávky datované [datum], které sepsal žalovanému přímo Provident, a kde ho informuje, že dluh ze smlouvy byl postoupen žalobkyni, adresa však není dle smlouvy, ale použita byla jen adresa uvedená v žádosti jako náhradní. Zejména z tohoto dokumentu lze ve spojení se smlouvou dovodit, že pohledávky za žalovaným z výše uvedené smlouvy byly skutečně postoupeny původní věřitelkou žalobkyni.

16. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nároky ze smlouvy o úvěru, dle které se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavřená smlouva dále podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

17. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do [datum] bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

20. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do [datum], je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

21. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

22. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

23. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

24. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

25. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat.

26. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto při poskytnuté jistině [částka] uložil žalovanému vrátit částku [částka], když dosud i dle žalobkyně splatil celkem žalovaný jen [částka], a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

27. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění., která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

28. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

29. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

30. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

31. Ve zde souzeném případě platby žalovaného záhy zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácel, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by žalovaný objasnil své omezené možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze [právnická osoba] vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalované prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

32. Protože splatnost bezdůvodného obohacení v posuzované věci dříve řešena nebyla, nemohl v prvé řadě ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

33. Jelikož sám žalovaný uvedl, že na úhradu vrácení zbytku jistiny potřebuje alespoň několik dnů, a o splátky nežádal, uložil mu soud vrátit zbytek poskytnuté jistiny, který dosud nebyl splacen, v základní lhůtě pro peněžité plnění dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dříve, než bude doručen rozsudek v písemné podobě, uplyne odvolací lhůta a tato lhůta k plnění, dostane se žalovanému více než pár dnů na to, aby to, co mu bylo uloženo, vyrovnal. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na žádné další částky nemá nárok.

34. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při poskytnutí zápůjčky [částka] za cca rok a půl splatné, není možné akceptovat úhradu částky dalších [částka] poplatku, a samotnou úrokovou sazbu 88 % ročně. Jde tu o tak zjevný nepoměr, že onen „poplatek“, jak je částka přímo ve smlouvě i označena, skládající se z úroků a odměn Providentu, již nelze považovat za mravný, stejně tak úrokovou sazbu.

35. Úroková sazba sama ve výši 88 % p. a. mnohonásobně, převyšuje sazby, za které v rozhodné době půjčovaly banky dle statistik (Arad) zveřejňovaných ČSÚ (průměr 8,28 % p. a.). Navíc i této sazby dosáhla jen proto, že část toho, co jí ve skutečnosti žalovaný má zaplatit za poskytnutí prostředků na sjednanou dobu, představují další platby, které v součtu s úrokem dosahují spolu s ním více jak sama jistina, která je dlužníkovi poskytnuta, RPSN pak překračuje 163 %. Tyto platby umožňují účelovým rozdělením do více odměn a kolonek jaksi vizuálně snížit výši odměny, které se ve skutečností celkově poskytovateli úvěru dostává, a kterou rozmělňují.

36. Každý úvěr vyžaduje, aby o klientovi vznikla určitá dokumentace, stejně tak vyžaduje i splácení. Pokud již jsou zvlášť zohledňovány počáteční úkony a zpracování úvěru a evidence, a stanoven za ně poplatek, bývá k tomu ovšem nižší a rozumný úrok, do kterého nemohou být vzhledem k jeho výši rozpuštěny. Splácení běžně nijak zpoplatňováno není. Není nějakou nadstandardní službou, a nelze se bez něho obejít, vyžaduje je každý úvěr. Za flexibilní a komfortní splácení lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení. Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit dlužník kdykoliv, podle svých potřeb, z pohodlí domova, a tedy primárně v době internetbankingu a smartbankingu bezhotovostní převod.

37. Těžko takovou variantou mohou být hotovostní splátky, natož pak ještě týdenní, i přes žádost klienta o splátky měsíční. Ono zvlášť zpoplatněné flexibilní a komfortní splácení, je naopak týdenní dril, v českých podmínkách měsíčních mezd bez jakéhokoliv smyslu a opodstatnění. Pro hotovostní platbu musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl ještě značně připlácet. Ani komfortní ani flexibilní toto soud neshledává. Za několik tisíc navíc toto maximálně umožňuje, a to nikoliv dlužníkovi, ale věřiteli, aby pravidelně vykonával určitý osobní tlak na platbu. Jakákoliv platba by byla jednou měsíčně levnější než toto. U řady účtů jsou dokonce odchozí platby již běžně bez poplatku.

38. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu v řádech desetikorun měsíčně, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle několikanásobného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u Providentu zásadní procento z půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem 60 - 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

39. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou.

40. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne. Zde je pak naplněno obojí, i samotný úrok překročil stanovené hranice, ve spojení s dalšími „službami“ ani nemluvě.

41. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl, „rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

42. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

43. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

44. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěšnější žalovaný již jen z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté, kterému však žádné náklady nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.

Poučení