13 C 332/2025 - 31

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro 63 652,89 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne [datum] se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka], zákonný úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a částky [částka] coby smluvní pokuty. V žalobě uvedla, že žalovaný dne [datum] uzavřel s žalobkyní smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr až do [částka] s možností postupného čerpání. Smlouva byla uzavřena distančním způsobem na adrese www.[Anonymizováno].cz. V průběhu trvání smluvního vztahu však žalovaný načerpal částku ve výši [částka]. Protože žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila k [datum]. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala úhradu smluvní pokuty ve výši [částka]. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného řádně uhradit úvěr byla prověřena na základě posouzení jeho příjmů a ověřením jeho situace v příslušných bankovních a nebankovních registrech. V podání ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že žalovaný před podáním žaloby celkem uhradil [částka].

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že žalobkyně se dne [datum] snažila s osobou vystupující pod identitou žalovaného prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě mu měl být poskytnut úvěrový limit až do [částka], za což měl žalovaný zaplatit úrok ve výši [Anonymizováno] %denně, přičemž RPNS bylo vypočteno na [Anonymizováno] %. Smlouva měla být podepsána žalovaným prostřednictvím doložky „Tímto podepisuji dne [Anonymizováno]. K identitě žalovaného bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, trvalý pobyt, e-mail, telefon, číslo účtu [IBAN]. Úvěr měl být dle této smlouvy zaslán na bankovní účet č. [IBAN]. K této smlouvě byl vypracován Předpis denních splátek. Dále měla žalobkyně vypracovat pro žalovaného Informace pro spotřebitele a Údaje o Poskytovateli spotřebitelského úvěru obsahující popis úvěru a údaje o žalobkyni. Součástí této dokumentace dále měl být Souhlas se zpracováním osobních údajů. Smlouva v neposlední řadě odkazovala na všeobecné obchodní podmínky žalobkyně platné od [datum].

5. Z přehledu bankovních transakcí soud ověřil, že žalobkyně zaslala na bankovní účet [č. účtu] dne [datum] částku [částka]; dne [datum] částku [částka] a [částka]; [datum] částku [částka]. Všechny platby byly učiněny pod VS [var. symbol].

6. K identitě protistrany při uzavírání smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru žalobkyně disponovala dokumentem s názvem Autorizace ověření totožnosti, podle něhož byla totožnost ověřena přes BankID od společnosti [právnická osoba]., k čemuž doložila BankID výpis obsahující strojově čitelné údaje a identifikační údaje o žalovaném.

7. Žalobkyně žalovanému upomínala v přípisu ze dne [datum], v němž jej informovala o tom, že je v prodlení v délce 91 dnů; zaslání této upomínky nebylo soudu doloženo. Žalobkyně rovněž soudu doložila předžalobní výzvu ze dne [datum], v níž po žalovaném požadovala, aby dluh uhradil do 3 dnů; předžalobní výzva byla dána k poštovní přepravě dle poštovního podacího lístku dne [datum].

8. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila dokument obsahující popis principů posuzování a filozofie společnosti. Z dokumentu s názvem identifikované příjmy vyplývá, že žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný má čistý měsíční příjem [částka]. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně]. soud zjistil, že žalovaný má ve své domácnosti žít s jednou osobou s tím, že oba členové této domácnosti mají příjem. Výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky je [částka], měsíční výdaje na bydlení [částka] a ostatní zbytné výdaje dosahují [částka]. Ačkoli výše čistého měsíčního příjmu žalovaného dosáhla podle žalobkyně [částka], žalovaný měl sám uvést, že má měsíční příjem [částka]. Jako rezerva byla stanovena částka [částka] a vypočítané minimální výdaje dosáhly [částka]. Disponibilní příjem žalovaného byl vypočten na [částka]. K majetkové situaci žalovaného žalobkyně dále soudu předložila výpis z bankovního účtu [IBAN] za období od [datum] do [datum], dle kterého konečný zůstatek na tomto účtu činí [částka], přičemž počáteční zůstatek byl [částka]. Z tohoto výpisu vyplývá, že dne [datum] měl žalovaný získat půjčku od [právnická osoba] ve výši [částka], dne [datum] mu společnost [právnická osoba] (obecně známý poskytovatel spotřebitelských úvěrů) zaslal částku [částka], dne [datum] získal od [právnická osoba] půjčku ve výši [částka]; dne [datum] mu [právnická osoba] vyplatit půjčku ve výši [částka]. Celkem se slovo půjčka v tomto výpisu objevuje 9x 9. Ze zprávy [právnická osoba] soud ověřil, že majitelem a disponentem bankovního účtu č. [č. účtu] byl žalovaný s tím, že banka eviduje na tomto bankovním účtu příchozí platby od žalobkyně pod variabilním symbolem [var. symbol] v celkové výši [částka].

10. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

12. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ 14. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“ 15. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

16. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

17. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od [datum]) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

20. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně se dne [datum] s žalovaným snažila uzavřít revolvingovou úvěrovou smlouvu na částku [částka], přičemž žalovanému skutečně poskytla převodem na jeho bankovní účet [č. účtu] částku [částka]. Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

25. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze [datum], č. j. [spisová značka], v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“ 26. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím internetové aplikace spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o revolvingovém úvěru, nadto na částku [částka] s RPNS ve výši 1 793,67 %. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. [spisová značka], že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

27. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

28. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

29. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného a dokladem od [právnická osoba] o tom, kdo je majitelem bankovního účtu č. [č. účtu]. Avšak tyto skutečnosti nedokládají, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne [datum] uzavřel smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota] ve znění předloženém soudu.

30. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti podpisu prostřednictvím internetové aplikace žalobkyně, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C-449/13 Consumer Finance proti [jméno FO] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

31. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

32. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

33. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z [datum], sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 34. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila dokument popisující její metodiku při posuzování úvěruschopnosti klientů, avšak za stěžejní soud považuje to, jaké konkrétní kroky žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného k datu uzavření předmětné smlouvy učinila.

36. V projednávané věci přitom bylo žalobkyní prokázáno pouze tolik, že žalobkyně zjistila příjem žalovaného prostřednictvím výpisu z jeho bankovního účtu, avšak s tam uvedenými údaji zjevně nijak nepracovala. Soud v tomto směru poukazuje na výpis z bankovního účtu žalovaného, z něhož pouze za použití vyhledávání slova „půjčka“ vyplývá, že žalovaný opakovaně získával řadu půjček od několika poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kdy celková půjčená částka dosahuje několik desítek tisíc korun. V takovém případě soud nemůže považovat za dostatečný a reálný tzv. Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [Jméno žalobkyně]., neboť výpis z bankovního účtu žalovaného, který poskytuje nejbližší a co možná nejúplnější informace o finančním životě žalovaného, hovoří o tom, že žalovaný běžně čerpal řadu úvěrových produktů, z čehož vyplývá, že závěr žalobkyně o nulových výdajích žalovaného na půjčky nebude pravděpodobně správný. Z předmětného výpisu je naopak zřejmé, že žalovaný opakovaně svou majetkovou situaci řešil prostřednictvím půjček, tudíž nelze považovat za správný výpočet žalobkyně, podle něhož disponibilní příjem žalovaného dosáhnul částky [částka], neboť žalovaný měl zjevně pravidelně vyšší výdaje, než jak je vypočetla žalobkyně (tj. údajně ve výši [částka]), přičemž tyto zjevně pokrýval z opakovaných půjček. Výslednému stavu v podobě braní opakovaných půjček za situace, kdy tyto pravděpodobně nejsou ze strany spotřebitele beze zbytku uhrazeny, se přitom právní úprava obsažena v institutu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele snažila zabránit.

37. Za dané situace se tak žalobkyně s ohledem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla na reálnou majetkovou situaci žalovaného dotázat, aby tento vysvětlil, jaké má měsíční příjmy a jak s nimi nakládá.

38. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a nemohl by tak žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky [částka] coby příslušných smluvních nároků.

39. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od žalobkyně poskytnuta v září až říjnu 2024 převodem na jeho bankovní účet celkem částka [částka], kterou žalovaný do dnešního dne vrátil dle sdělení žalobkyně ve výši [částka]. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu [částka], proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

40. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o. z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení v mezích žalobního petitu.

41. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím výzvy ze dne [datum], danou k poštovní přepravě téhož dne. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 3 dnů, [datum] tak měl žalovaný plnit, a od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu žalobního petitu z žaloby ze dne [datum] (výrok I. rozsudku).

42. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení před [datum]) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný, který byl v dané věci více úspěšný (míra úspěchu žalobkyně vůči úspěchu žalovaného činí 38,7:61,3) žádné náklady na vedení řízení nevynaložil.

44. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.

Poučení