13 C 336/2024 - 26

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] pro zaplacení 19 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne [datum] se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 500 od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný s ní dne [datum] uzavřel prostřednictvím webových stránek www.[Anonymizováno].cz smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejím základě žalovaný obdržel částku ve výši [částka], za což se žalovaný zavázal uhradit částku celkem ve výši [částka]. Žalovaný však své povinnosti plynoucí z této smlouvy beze zbytku nesplnil, tudíž žalobkyně po žalovaném požaduje rovněž zaplacení smluvní pokuty ve výši [částka].

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem „SMLOUVA O PODNIKATELSKÉM ÚVĚRU č. [číslo]“ ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně označila jako klienta a úvěrovaného žalovaného, přičemž na základě této smlouvy měl žalovaný obdržel částku [částka] převodem na bankovní účet č. [č. účtu], za což se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 1 % za každý den čerpání Úvěru, tj. ode dne poskytnutí Úvěru do jeho úplného splacení. Splatnost úvěru byla stanovena na [datum]. Úvěr měl žalovaný splatit v 5 splátkách po [částka]. Smlouva nebyla žalovaným podepsána, pouze na závěr tohoto dokumentu je doložky klient uvedeno: Datum: [datum], Kód SMS verifikace: [číslo].

5. Z dokumentu s názvem Payments info vyplývá, že v blíže neurčené době mělo dojít k platbě ve výši [částka] – účet [číslo] s dovětkem [Jméno žalovaného].

6. Z potvrzení o platbě ze dne [datum] soud ověřil, že z účtu žalobkyně byla zaslána platba ve výši [částka] na bankovní účet [č. účtu].

7. K identitě žalovaného žalobkyně dále disponovala fotokopií jeho občanského průkazu č. [hodnota].

8. Žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne [datum], kterým byl dán k poštovní přepravě dne [datum], s tím, aby dluh uhradil do 3 dnů.

9. Ze zprávy [právnická osoba] soud zjistil, že majitelem a disponentem účtu č. [č. účtu] byl žalovaný. Banka v neposlední řadě potvrdila, že na tento účet byla dne [datum] připsána částka ve výši [částka].

10. K identitě žalovaného a posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu žádné další důkazní prostředky nepředložila.

11. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

12. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ 15. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“ 16. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

17. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

18. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od [datum]) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

21. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně se dne [datum] s žalovaným snažila uzavřít podnikatelskou úvěrovou smlouvu na částku [částka], přičemž žalovanému skutečně poskytla převodem na jeho bankovní účet [č. účtu] částku [částka]. Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

26. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze 17. 1. 2019, č. j. 27 Co 327/2018-142, v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“ 27. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím SMS zprávy spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru, nadto na částku [částka]. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti, kterými žalobkyni ostatně disponuje) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. 27 Co 327/2018, že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

28. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

29. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

30. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného. Rovněž nepřehlíží, že žalobkyně disponuje fotokopií jeho občanského průkazu. Avšak tyto skutečnosti nedokládající, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne [datum] uzavřel smlouvu o podnikatelském úvěru č. [hodnota] ve znění předloženém soudu. To, že údajný souhlas v podobě „podpisu prostřednictvím zaslání SMS kódu“ měl být zaslán žalobkyni podle soudu rovněž nedokládá, že to byl právě a jen žalovaný, kdo tento souhlas učinil a že smlouva předložená soudu se v mezidobí nezměnila.

31. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti SMS podpisu, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud v tomto směru nepřehlíží, že formálně tato smlouva byla nazvána jako smlouva o podnikatelském úvěru a že dlužník (žalovaný) je označený jako podnikatel prostřednictvím IČO, avšak nemá za to, že jen na základě toho, že je smlouva tzv. psána na IČO, resp. je v ní uvedena obecná předtištěná floskule, že žalovaný je podnikatelem – fyzickou osobou, podnikajícím na základě živnostenského oprávnění po dobu nejméně jednoho měsíce ke dni uzavření této Smlouvy, se jedná o úvěr poskytnutý v souladu s podnikatelskou činností žalovaného, lze bez dalšího hovořit, že se jedná o takový úvěr, který se „dostal“ z rozsahu regulace zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. Soud připomíná, že zejména v České republice, kde je rozsáhle aplikován tzv. Švarc systém, kdy osoby pro ekonomický subjekt nevykonávají pracovní činnost naplňující znaky závislé činnosti v základním pracovněprávním vztahu ale v podnikatelském vztahu na základě získání ryze formálního živnostenského oprávnění, je namístě zkoumat charakter daného vztahu, a zejména postavení příjemce úvěru. V opačném případě při pouhé formální akceptace faktu, že ve smlouvě je tzv. uvedeno IČO, s přihlédnutím k množství osob, které často pouze formálně disponují živnostenským oprávněním (a mají tudíž IČO), by soud poskytnul velmi jednoduchý návod k obcházení regulace obsažené v zákoně č. 257/2016 Sb., a to právě ve vztahu k těm nejzranitelnějším, ve vztahu k nimž bylo přistoupeno k přijetí této poměrně přísné veřejnoprávní úpravy regulace poskytování úvěrů. Použití formálního kritéria v podobě předpřipraveného formuláře pro závěr o tom, že určitá fyzická osoba nevystupuje v pozici spotřebitele, tudíž je nutné na ní nahlížet přísnější optikou a odmítnout jí tak poskytnutí ochrany slabší smluvní strany, rovněž v minulosti odmítla i judikatura – viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11. Důraz na zkoumání fakticity, nikoli aplikaci formálního kritéria rovněž aproboval Nejvyšší soud právě v případě posuzování poskytování úvěrů osob formálně označených za spotřebitele – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1428/2018-II.

32. Soud v posuzované věci má za to, že bylo věcí žalobkyně, aby zkoumala, zda žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy vystupoval v pozici podnikatele či spotřebitele. Pokud se v tomto směru spoléhala na formální odkaz obsažený v příslušné smlouvě o úvěru v tom směru, že žalovaný ke své osobě uvedl své IČO (případně na název svých internetových stránek) a žalovaný „měl podepsat“ zjevně předpřipravený formulář obsahující větu o tom, že tuto smlouvu uzavírá jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nepostupovala správně, neboť zjevně vycházela z formálního kritéria spočívající v použití předpřipravených formulací a použití údaje IČO u žalovaného. Takový přístup ale soud nepovažuje za správný, neboť na základě aplikace těchto formálních kritérií by bylo umožněno zjevného obcházení zákonné kogentní úpravy stran ochrany slabší smluvní strany – spotřebitele – při uzavírání tak závažného právního jednání, jakým smlouva o úvěru (právě s ohledem na rozsah možných závazků a zejména sankcí) bez pochyby je. Soud proto musí dospět k dílčímu závěru, že pouhé uvedení formálního údaje o tom, že smlouva je na straně úvěrovaného uzavírána s podnikatelem bez doložení dalších souvislostí, představuje obcházení zákona, tudíž nemůže požívat právní ochrana a je neplatná. Soud se proto dále zabýval tím, zda předmětná smlouva obstojí při aplikaci zákona č. 257/2016 Sb., tedy zda dostojí tam uvedeným požadavkům.

33. Soud se dále z moci úřední při aplikaci zákona č. 257/2016 Sb. musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

34. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

35. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

36. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 37. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

38. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně soudu v tomto směru ničeho nepředložila. Soud s ohledem to, že údajně žalovaný vystupoval v pozici podnikatele (k tomu srov. výše), nemá za obvyklé, aby podnikatel požadoval úvěr pro svou podnikatelskou činnost „pouze ve výši [částka]“. Soud má naopak za to, že taková výše úvěru se dá spíše předpokládat u „mikroúvěrů“ spotřebiteli, nikoli podnikateli, přičemž tato skutečnost musela být oběma stranám tohoto údajného smluvního vztahu zjevná.

39. Soud má za to, že za dané situace bylo ze strany žalobkyně nutné zajímat se, v jakém postavení žalovaný skutečně vystupuje a pokud by byl v pozici spotřebitele, zkoumat jeho úvěruschopnost v souladu s ustanovením § 86 a násl. zákona o spotřebitelském úvěru. Protože takto nebylo postupováno, neboť žalobkyně se zjevně spolehla na formální kritérium podobě tzv. půjčky na podnikání, musí soud konstatovat, že úvěruschopnost žalovaného nebyla dostatečně zkoumána, neboť má za to, že předmětný úvěr byl ve skutečnosti spotřebitelským úvěrem.

40. K požadavku žalobkyně na provedení důkazu v podobě ohledání internetových stránek www.[Anonymizováno].cz a provedení blíže nespecifikovaných listin z účetnictví žalovaného za rok 2023 soud uvádí, že tyto důkazní návrh zamítnul pro irelevantnost. Není totiž důležité to, co si žalobkyně umístila na své internetové stránky, ale to, v jaké pozici žalovaný při uzavírání předmětné smlouvy vystupoval, přičemž ve vztahu k této otázce měla žalobkyně učinit příslušné kroky v době uzavírání příslušné smlouvy. Znění internetových stránek je proto v tomto směru irelevantní. Rovněž je irelevantní, zda žalovaný vedl účetnictví v roce 2023 a co z něho vyplývá, neboť ani tato skutečnost by nemohla prokázat, že žalobkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat, s kým uzavírá příslušnou smlouvu a zda tato osoba nevystupuje v pozici spotřebitele. Pokud by tomuto soud přisvědčil, opět by dal zjevný návod, jak se vyhnout regulaci obsaženou v zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

41. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla poskytnuta dne [datum] finanční hotovost ve výši [částka], kterou žalovaný do dnešního dne nevrátil. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu [částka], proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

42. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o. z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení, ve výši vyplývající z petitu žaloby ze dne [datum].

43. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne [datum], danou k poštovní přepravě téhož dne. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 3 dnů, tj. do [datum], a od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši vyplývající z petitu žaloby (výrok I. rozsudku).

44. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud přitom vyšel z úvahy, že při zohlednění celého rozsahu peněžních prostředků, která žalobkyně po žalovaném požadovala uhradit v podobě jistiny, ale i příslušných poplatků, je zřejmé, že žalobkyně byla úspěšná pouze co do částky [částka], kdežto fakticky požadovala po žalovaném zaplatit částku [částka], tedy byla úspěšná přibližně v 51 % žalované sumy, tudíž nelze stanovit, kdo byl v dané věci převážně úspěšnější a tudíž nikomu nemohlo vzniknout právo alespoň na částečnou náhradu nákladů řízení.

46. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.