13 C 336/2025 - 87

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro zaplacení částky 134 344 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne [datum] se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka], se spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], a zákonným úrokem prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a zákonným úrokem prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a zákonným úrokem prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se smluvním úrokem ve výši 97,56 % p. a z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], smluvním úrokem ve výši 12,75 % p. a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, pohledávku ve výši [částka], smluvní úrok ve výši 97,56 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 98 529,03 od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka]. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel se žalobkyní smlouvu o úvěru č. [hodnota] na částku [částka], za což se žalovaný zavázal zaplatit úrok ve výši 97,56 % ročně. Úvěr měl žalovaný splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši [částka]. Smlouva o úvěru byla uzavřena prostřednictvím komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím e-mailové komunikace. Úvěruschopnost žalovaného byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a náhledem do příslušných databází. Žalovaný však následně uhradil do data zesplatnění pouze částku [částka]. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši [částka], náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši [částka]. V důsledku prodlení žalovaného rovněž automaticky došlo k zesplatnění úvěru k datu [datum]. Jelikož ani po zesplatnění žalovaný své povinnosti nesplnil, vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení. Po zesplatnění úvěru žalovaný zaplatil žalobkyni 3x částku [částka], tj. celkem [částka].

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Z dokumentu s názvem Návrh na uzavření smlouvy o úvěru / Smlouvy o úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že žalobkyně se dne [datum] snažila s osobou vystupující pod identitou žalovaného uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě měla být žalovanému poskytnuta částka [částka] převodem na bankovní účet č. [č. účtu], kterou se měl žalovaný zavázat vrátit ve 24 splátkách ve výši [částka]. Zápůjční úroková sazba činila 97,56 % ročně; Roční úroková sazba byla vypočtena na 155,47 %. K osobě žalovaného bylo v této smlouvě uvedeno jméno, rodné číslo, bydliště, číslo bankovního účtu, telefon a e-mail. Tento úvěr nebyl žalovaným podepsán, u jeho podpisové doložky je pouze veden „jedinečný kód: [číslo]“.

4. K samotnému úvěru žalobkyně měla žalovanému poskytnout předsmluvní formulář obsahující informace o tomto úvěru a Informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru. Dle splátkového kalendáře k tomu úvěru měl žalovaný poslední splátku uhradit dne [datum] ve výši [částka]. K této smlouvě měly účastníci uzavřít dodatek č. [hodnota] ze dne [datum], podle kterého měly smluvní strany sjednat uzavření vlastní smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku.

5. Poskytnutí úvěru bylo žalovanému potvrzeno v oznámení o schválení úvěru ze dne [datum], které bylo uloženo na poště dne [datum]. Úvěr žalobkyně dle výpisu z účtu č. [č. účtu] vyplatila dne [datum] převodem na bankovní účet č. [Anonymizováno], variabilní symbol [var. symbol].

6. Z Karty klienta k číslu smlouvy [Anonymizováno] soud ověřil, že k datu tisku [datum] bylo k tomuto úvěru uhrazena celkem částka [částka].

7. Z důvodu prodlení žalovaného žalobkyně úvěr zesplatnila přípisem ze dne [datum], přičemž jej vyzval k úhradě částky [částka]. Dále žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dluhu přípisy ze dne [datum] a [datum], ve kterých žalovaného upozorňovala na možnost zesplatnění celého úvěru. Doručení těchto přípisů nebylo soudu doloženo.

8. Žalobkyně dále žalovaného vyzývala k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne [datum], která byla dána k poštovní přepravě téhož dne; žalovaný měl dluh uhradit do 15 dnů od data odeslání oznámení.

9. Stran podpisu Smlouvy o úvěru č. [hodnota] žalobkyně soudu předložila dokument s názvem „Podpis na dálku – smlouva o spotřebitelském úvěru (tzv. produkt A)“ obsahující obecný popis způsobu uzavírání smluv na dálku, který používá žalobkyně. Žalobkyně ohledně evidence žalovaného ve svém systému předložila rovněž dokument „základní informace o klientovi“, v němž je uveden souhrn osobních údajů žalovaného v podobě čísla smlouvy, telefonního čísla žalovaného, jeho e-mailu, čísla bankovního účtu, data uzavření smlouvy a vyplacení. Dle dokumentu „Důkaz o odeslání [částka]“ soud ověřil, že žalobkyně eviduje k číslu smlouvy [Anonymizováno] z bankovního účtu [č. účtu] platbu ve výši [částka]. Dle dokumentu „Zaslaná SMS (Informace o vyplacení)“ soud zjistil, že na tel. č. [tel. číslo]měla žalobkyně zaslat informace o tom, že na běžný účet žalovaného měla zaslat platbu ve výši [částka] s tím, že variabilní symbol této platby má adresát použít jako podpisový kód pro odpovědní SMS. Z dokumentu „Důkaz o přijaté SMS (pro vyplacení)“ vyplývá, že dne [datum] měla žalobkyně obdržet potvrzovací SMS pro vyplacení úvěru z tel. č. [tel. číslo]. Žalobkyně dále disponovala fotokopií občanského průkazu žalovaného 10. Z dokumentu s názvem hodnocení klienta vyplynulo, že žalovaný měl mít příjem ze zaměstnání ve výši [částka], přičemž má mít výdaje [částka] (životní minimum), a na bydlení ve výši [částka]. Celkové výdaje žalovaného tak mají činit [částka], přičemž žalobkyně počítala dále s rezervou [částka]. Žalovaný dle tohoto dokumentu pracuje u [právnická osoba] s datem nástupu [datum], a je svobodný. Celkové volné zdroje byly vypočteny na částku [částka]. Příjmy měl žalovaný doložit výpisem z účtu dokládající, že dne [datum] mu společnost [právnická osoba] vyplatila částku [částka], dne [datum] částku [částka], dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka].

11. Žalobkyně zároveň soudu předložila výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI), podle kterého měl mít žalovaný [číslo] finančních institucí s žádostí (bez bližšího vysvětlení, o jaké instituce a jaké žádosti se jedná), má mít expozici [číslo] (kdy se má jednat o součet celkové zbývající částky dluhů žalovaného – bez vlastního doložení jednotlivých dluhů), má mít limit [částka] (kdy se jedná o součet úvěrové rámce nesplátkových operací), přičemž nemá mít žádný dluh po splatnosti. Z výpisu záznamů z registru SOLUS vyplývá, že k žalovanému v rámci tohoto registru nejsou evidovány žádné údaje.

12. Ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud ověřil, že žalobkyně má povolené činnosti dle zákona č. 257/2016 Sb.

13. Ze zprávy [právnická osoba], kterou soud provedl v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. z důvodu ověření, kdo byl majitel a disponentem bankovního účtu, soud zjistil, že majitelem a disponentem bankovního účtu č. [č. účtu] byl žalovaný, přičemž banka potvrdila, že na tento účet byla dne [datum] připsána částka [částka] z účtu č. [č. účtu].

14. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

15. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

16. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

17. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ 18. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“ 19. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

20. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

21. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od [datum]) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

24. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

25. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

26. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

27. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

28. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně se s osobou vystupující pod identitou žalovaného snažila uzavřít úvěrovou smlouvu na částku [částka]. Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

29. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze [datum], č. j. [spisová značka], v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“ 30. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu prostřednictvím webové aplikace jejího softwarového systému (k nimž nemá soud jakékoli bližší informace) a za využití SMS zprávy jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím webové aplikace a softwarového systému žalobkyně spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru, nadto na částku [částka]. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. [spisová značka], že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

31. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišoval jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

32. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

33. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného včetně fotokopie jeho občanského průkazu, dále „údajných dokladů“ o zaslání SMS a „důkazu o odeslání [částka]“. Tyto dokumenty však nedokládají, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne [datum] uzavřel předmětnou smlouvu o úvěru č. [hodnota] a že se text této „smlouvy“ v mezidobí nezměnil.

34. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti podpisu přes webovou a softwarovou aplikaci žalobkyně, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C-449/13 [právnická osoba] proti [jméno FO] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

36. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

37. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z [datum], sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 38. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

39. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila hodnocení klienta, doklady o jeho příjmu od společnosti [právnická osoba], avšak soud nemá za to, že jen na základě těchto dokumentů lze dospět k závěru o řádném posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za situace, kdy vznikly pochybnosti o tom, zda a s kým byla předmětná úvěrová smlouva uzavřena, vznikají stejné pochybnosti i nad tím, zda tyto údaje zachycují to, co o své majetkové situaci měl uvést samotný žalovaný. Za stěžejní nadto soud považuje to, že žalobkyně měla z výpisu NRKI zjistit, že žalovaný má mít toho času dalších 9 žádostí u jiných institucí. Za takové situace se měla žalobkyně o to více zajímat, jaké finanční produkty má žalovaný uzavřeny a jaké povinnosti z nich vyplývají, zejména jaká je výše jeho dluhů a měsíčních splátek. Údaje označené jako „expozice a limit“ soud nepovažuje za dostatečné, neboť soudu nebylo vysvětleno, co tyto údaje znamenají a z čeho vycházejí. S ohledem na výši úvěru a počet údajných žádostí žalovaného o úvěr u jiných finančních institucí se měla žalobkyně více finanční situací žalovaného zabývat a zkoumat, zda uzavřením předmětné smlouvy o úvěru na částku [částka] se nesnaží žalovaný zaplatit jiné své dluhy, tj. zda tzv. nevytlouká klín klínem, čemuž se úprava zakotvující povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru snažila zabránit. Za dané situace tak nelze akceptovat, že žalobkyně u žalovaného dospět k závěru, že ten má výdaje pouze ve výši [částka] skládající se pouze z životního minima ve výši [částka] a nákladů na bydlení ve výši [částka].

40. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a soud by tak nemohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky [částka] coby příslušných smluvních nároků, neboť nemá za prokázané, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy s žalovaným a že byla dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalovaného ze strany žalobkyně.

41. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od žalobkyně poskytnuta v září [Anonymizováno] převodem na jeho bankovní účet částka [částka], kterou žalovaný do dnešního dne vrátil pouze ve výši [částka]. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu [částka], proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

42. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

43. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne [datum], danou k poštovní přepravě téhož dne. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit do 15 dnů od data odeslání oznámení, tudíž od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

44. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení před [datum]) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně při kapitalizaci jejích nároků byla úspěšná pouze co do částky [částka], avšak reálně po žalovaném požadovala částku celkem ve výši [částka] (tj. žalobkyně byla přibližně úspěšná v rozsahu 53,89 % celkové žalované částky), tudíž nelze určit, který z účastníků byl procesně úspěšnější. Procesně úspěšnějšímu žalovanému přitom dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

46. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.