13 C 340/2025 - 26

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro 52 622,97 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba ze dne [datum], kterou se žalobkyně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne [datum] domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s [právnická osoba] (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši [částka], který měl být splacen nejpozději [datum]. Žalovaný úvěr načerpal, ale následně poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Ohledně způsobu uzavření smlouvy žalobkyně uvedla, že původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky www.[Anonymizováno].cz, na které se žalovaný zaregistroval zadáním svých osobních údajů. Po dokončení registrace zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl prostřednictvím tohoto webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy. Stran posouzení úvěruschopnosti původní věřitel postupuje tak, že provádí výpočet mezi doložitelnými příjmy a výdaji, kdy klientům ponechává rezervu 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, přičemž se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu ve výši [částka]. Půjčky jsou nadto poskytován tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Dále původní věřitel lustroval žalovaného v příslušných databázích. Úvěr byl vyplacen na bankovní účet žalovaného č. [č. účtu]. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavil, ačkoli mu bylo předvolání k jednání řádně doručeno. Žalobkyně se z jednání omluvila a požádala o projednání a rozhodnutí věci v její nepřítomnosti. Z tohoto důvodu soud rozhodl ve věci v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

4. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

5. Z dokumentu s názvem ÚVĚROVÁ SMLOUVA VZTAHUJÍCÍ [jméno FO] KLIENTY S TRVALÝM BYDLIŠTĚM V ČESKÉ REPUBLICE UZAVŘENÁ S KLIENTEM DNE [datum] soud zjistil, že se původní věřitel snažil s osobou vystupující pod identitou žalovaného prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu měl být poskytnut maximální úvěrový rámec [částka] s tím, že částka prvního čerpání úvěru je [částka]. Výpůjční úroková sazba, tj. nominální fixní úrok z otevřeného zůstatku úvěru byl stanoven na [Anonymizováno] % za den; tj. [Anonymizováno] % ročně z nesplaceného úvěru. RPSN bylo vypočteno na [Anonymizováno] %. Smlouva nebyla žalovaným podepsána. K identitě žalovaného byl v této smlouvě uveden jeho pobyt, rodné číslo, e-mail a telefonní číslo. Součástí této smlouvy měly být i Standardní podmínky Úvěrové smlouvy vztahující se na Klienty v České republice. Původní věřitel měl žalovanému v neposlední řadě vystavit STANDARDNÍ INFORMACE O SPOTŘEBITELSKÉM ÚVĚRU popisující předmětný úvěr a jeho podmínky. K této úvěrové smlouvě původní věřitel vystavil dokument s názvem Loan application info sumarizující informace, které původní věřitel měl o žalovaném a způsobu uzavření dané smlouvy; součástí tohoto dokumentu však není potvrzení o tom, že by k úvěrové smlouvě žalovaný připojil jakýkoli svůj podpis.

6. Ze dvou dokumentů s názvem [Anonymizováno] vyplývá, že původní věřitel zaslal na bankovní účet č. [IBAN] postupně částku [částka] a [částka]; celkem tedy původní věřitel zaslal na tento účet částku [částka]. Tyto platby byly rovněž zaznamenány v dokumentu s názvem [Anonymizováno]. Z tohoto dokumentu přitom soud zjistil, že původní věřitel evidoval od žalovaného dle popisu „[Anonymizováno]“ platbu v celkové výši [částka], která měla být provedena dne [datum].

7. Z faktury variabilní symbol [var. symbol] soud zjistil, že původní věřitel vyzýval žalovaného k úhradě dluhu s tím, že datum splatnosti je [datum], přičemž v této faktuře bylo uvedeno, že celková dlužná částka k datu splatnosti činí [částka].

8. Z odpovědi [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že majitelem bankovního účtu č. [hodnota] byl žalovaný. Banka přitom potvrdila, že žalovaný obdržel od původního věřitele ve 2 platbách celkem částku ve výši [částka].

9. Z dokumentu s názvem Smlouva na opakovaném postoupení pohledávek ze dne [datum], dodatku ze dne [datum], seznamu postupovaných pohledávek (pohledávka za žalovaným je uvedena pod bodem [číslo]), soud zjistil, že pohledávku za žalovaným původní věřitel postoupil na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne [datum] (který byl dán k poštovní přepravě téhož dne) s tím, že dluh má žalovaný zaplatit do 3 dnů. Soudu byla též předložena předžalobní výzva ze dne [datum] daná k přepravě téhož dne.

10. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že ta byla ověřována lustrací žalované v příslušných databází; provedení těchto lustrací nebylo soudu doloženo. Dále poukázala na to, že žalovaný měl prohlásit, že má pravidelný měsíční příjem a že zvážil své možnosti splácet úvěr.

11. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

12. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ 15. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“ 16. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

17. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

18. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od [datum]) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

21. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel se dne [datum] snažil s osobou vystupující pod identitou žalovaného uzavřít smlouvu o úvěru s úvěrovým rámcem [částka], přičemž následně původní věřitel žalovanému na jeho bankovní účet zaslal v několika platbách celkem částku [částka]. Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

26. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze [datum], č. j. [spisová značka], v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“ 27. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím „webové aplikace původního věřitele“ spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru s úvěrovým rámcem [částka]. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. [spisová značka], že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

28. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišoval jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe původního věřitele postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

29. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

30. Soud nepřehlíží, že původní věřitel disponuje osobními údaji žalovaného. Avšak tyto skutečnosti nedokládají, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne [datum] uzavřel s původním věřitelem Smlouvu o úvěru ve znění předloženém soudu.

31. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti podpisu prostřednictvím webové aplikace původního věřitele, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci [Anonymizováno] [právnická osoba] proti [jméno FO] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

33. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

34. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z [datum], sp. zn. [spisová značka], uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 35. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

36. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně pouze tvrdila, že původní věřitel lustroval žalovaného v příslušných databázích, avšak provedení těchto lustrací a samotný výsledek těchto lustrací soudu nepředložila. Soud dále uvádí, že nesouhlasí s argumentací, že povinnost posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla splněna již tím, že tento měl dle smlouvy o úvěru a příslušných úvěrových podmínek prohlásit, že je schopen úvěr splatit. Takový postup zcela zjevně porušuje povinnosti poskytovatele úvěru dle ustanovení § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., neboť fakticky se tím původním věřitel snažil zprostit jakékoli povinnosti, když posouzení úvěruschopnosti de facto přenechal na samotném spotřebiteli. V neposlední řadě soud poukazuje na to, že původní věřitel měl úvěruschopnost žalovaného dle tvrzení obsažená v žalobě zkoumat rovněž na základě porovnání jeho příjmů a výdajů, avšak ani toto porovnání (a zjištění samotných příjmů a výdajů žalovaného) soudu doloženo nebylo. Pouhé tvrzení žalobkyně, že původní věřitel postupoval v souladu se zákonem, není podle soudu s ohledem na výše uvedené dostatečné. Za dané situace tak proto soud nemůže než uzavřít, že původní věřitel úvěruschopnost žalovaného fakticky nezkoumal.

37. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a soud by nemohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení žalované částky coby příslušných smluvních nároků.

38. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od původního věřitele poskytnuta částka [částka], přičemž žalovaný následně dne [datum] uhradil částku [Anonymizováno] K, jak je uvedeno v dokumentu [Anonymizováno]“ (znamenající při jeho přeložení „platbu“). K tomu soud uvádí, že uskutečnění této platby ze strany žalovaného dává do souvislosti s tzv. fakturou vystavenou původním věřitelem pod variabilním symbolem [var. symbol], v níž původní věřitel žalovaného vyzýval k platbě právě v této výši k datu [datum]. Soud tak má za to, že žalovaný již v mezidobí veškeré své bezdůvodné obohacení vydal, tj. že žalovaný bezdůvodné obohacení již uhradil.

39. Svou neúčastí na jednání se žalobkyně zbavila dobrodiní soudu - poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., žalobkyně si zmařila také možnost být seznámena s předběžným právním názorem soudu vyplývajícím z provedeného dokazování (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]).

40. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaný měl nějaký závazek vůči žalobkyni, resp. vůči původnímu věřiteli.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný, který byl ve sporu plně úspěšný, žádné náklady na vedení tohoto řízení neměl.

Poučení