13 C 352/2024 - 68

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 31 582,81 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 17 135 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do dalších 13 106,30 Kč, jakož i co do úroku z prodlení 14,75 % ročně ode dne 4. 3. 2024 z částky 30 241,30 Kč do zaplacení zamítá.

III. Co do dalších 684,30 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % ročně ode dne 4. 3. 2024 do zaplacení, jakož i co do 657,21 Kč s úrokem z prodlení 14,75 % ročně ode dne 4. 3. 2024 do zaplacení, se řízení zastavuje.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala žalobu o nároky z úvěrové smlouvy, kterou uzavřela se žalovaným její právní předchůdkyně [právnická osoba]. dne [datum], a na základě které mu poskytla úvěr 27 751 Kč. Protože žalovaný neuhradil splátku za [Anonymizováno]/2023, [Anonymizováno]/2023 a [Anonymizováno]/2024, vyzvala ho [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. k úhradě s tím, že jinak dojde 3. 3. 2024 k zesplatnění úvěru. Dlužná jistina a smluvní úroky do zesplatnění činily celkem 28 141,30 Kč, vedle této částky pak nárokovala žalobkyně poplatky ve výši 2 100 Kč s tím, že jde o poplatek 300 Kč vyúčtovaný 30. 11. 2023 za náklady spojené s prodlením k jeho 10. dni, dále o 2x 900 Kč naúčtovaných 30. 12. 2023 a 29. 1. 2024, tedy ke 40. a 70. dni v prodlení, na které má žalobkyně jako vznikající náklady s prodlením nárok dle ceníku.

2. Původně nárokovala žalobkyně kapitalizovaný úrok z úvěru 684,30 Kč a úrok z prodlení 657,21 Kč, vše k datu zesplatnění společně se zákonným příslušenstvím ode dne po splatnosti. V tomto rozsahu však vzala žalobu po výzvě k doplnění zpět s tím, že je není schopna dotvrdit, a soud proto výrokem III řízení částečně zastavil podle § 96 odst. 1, 2, a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), aniž by zjišťoval stanovisko žalovaného, neboť se tak stalo před jednáním.

3. Současně doplnila tvrzení k úvěruschopnosti, kdy uvedla, že žalovaný sdělil pravidelný příjem ze zaměstnání u [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. ve výši 27 tis. Kč, který měl být i doložen na jeho bankovním výpisu. Výdaje žalovaného si měla banka stanovit sama, ekonomickým modelem včetně bydlení na částku 7 662 Kč podle informací sdělených žalovaným, ty však nijak žalobkyně nekonkretizovala. Uvedla, že u [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. měl žalovaný úvěr se splátkou 804 Kč a u jiného subjektu pak se splátkami 5 589 Kč a 1 774 Kč,[Anonymizováno]a dále revolvingový úvěr s nulovou splátkou. Dovozovala tak, že při splátkovém zatížení 8 760 Kč včetně splátky tohoto nového úvěru 593 Kč zbývá žalovanému na jeho životní náklady 18 240 Kč.

4. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. Tedy ani nemohl učinit rozhodné skutečnosti nespornými. Soud ve věci jednal v nepřítomnosti obou stran, neboť právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil. Soud tak prováděl důkazy, které navrhla a předložila žalobkyně, a to v prvé řadě k existenci a platnosti úvěrové smlouvy.

5. Z odkazované zprávy o posouzení úvěruschopnosti plyne, že celkové měsíční splátky bez revolvingu a bez žádaného nového úvěru byly zjištěny ve výši 8 167 Kč. Revolving s rámcem 32 000 Kč měl uvedeno počáteční datum 1. 7. 2022 a splátka u něho byla uvedena nulová. Po tomto datu si sjednal žalovaný dva úvěry mimo [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]., a to dne 12. 7. 2022 ve výši 400 944 Kč a 27. 9. 2022 dalších 20 000 Kč. Mezitím již měl první úvěr od [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. z 13. 9. 2022 ve výši 40 000 Kč, a přes všechny tyto úvěry podal u [Anonymizováno] [Anonymizováno]. s. žádost o tento další, který je předmětem řízení, 24. 10. 2022. Zjevně byl tedy zadlužený, a to ve statisícových částkách, a stále nabíral úvěry další a v krátkém časovém odstupu. Lze jen těžko předpokládat, že by neměl vyčerpaný i celý revolving 32 000 Kč, když o 12 dnů později již žádal o další úvěr. Splátka s nulou nijak nepostihuje to, že revolving se musí pravidelně vyplatit, a i kdyby to mělo být do roka, jak bývá obvyklé, měsíčně by tak bylo třeba odložit dalších 2 667 Kč jen na revolvingovou jistinu bez úroků, pokud by neměl být opět vyplacen z cizích zdrojů. Splátkové zatížení žalovaného tak bylo podstatně větší, než žalobkyně tvrdila, nejméně kolem 11 tis. Kč měsíčně v době, kdy poptával další úvěr.

6. Z výpisu z účtu žalovaného, který měl předložit k doložení úvěruschopnosti pak skutečně vyplývá, že měl příjem, nešlo však o částku 27 tis. Kč měsíčně, ale vypláceno bylo 24 - 25 tis. Kč měsíčně. Na účtu se potom objevuje i pravidelná platba mezi 12. - 14. dnem v měsíci, vždy s názvem konkrétního měsíce ve zprávě, kdy samostatně odchází na jeden protiúčet 8 000 Kč a na druhý pak 2 820 Kč. S pravděpodobností blížící se jistotě jde o 10 820 Kč měsíčně vynakládaných na bydlení a služby a nemohl tak v žádném případě být použit jakýsi model výdajů v pouhé výši 7 662 Kč, která ani statisticky včetně bydlení vůbec neodpovídá. Celkově měsíčně jen na splátkách a bydlení reálně bylo spotřebováváno 22 tis. Kč. Na všech ostatních potřebách by tak žalovanému mělo stačit kolem 2 tis. Kč měsíčně, což je vyloučené, jednoznačně to vede k závěru, že s penězi nemohl vycházet, proto si i opakovaně bral další úvěry, ze kterých patrně hradil ty předchozí. Z informací, které [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. měla, měla mít zásadní pochyby, v podstatě jistotu, že pokud nějak výjimečně svou situaci blíže žalovaný nevysvětlí a nedoloží, je v platební neschopnosti, a nebude schopen splácet již ani úvěry, které má.

7. Ze smlouvy o úvěru ze dne 24. 10. 2022 soud dále zjistil, že žalovanému měl být podle ní vyplacen na účet úvěr 27 551 Kč. Poskytnutí úvěru je patrné ve výpisu z úvěrového účtu k datu 24. 10. 2022, kdy protiúčtem je účet [č. účtu], jak je ve vyhotovení úvěrové smlouvy. Z tohoto výpisu za období do konce roku 2022 pak vyplývá, že byla uhrazena jedna splátka 593 Kč. Z výpisu z úvěrového účtu za rok 2023 plyne, že celkem splatil žalovaný dalších 9 823 Kč, tj. celkem byly přijaty úhrady žalovaného 10 416 Kč.

8. Z oznámení samotné [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. soud zjistil, že 16. 5. 2024 sama adresovala žalovanému sdělení o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] žalobkyni.

9. Právně byla uzavřena mezi žalovaným a bankou smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaný podepsal jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel (toto z ničeho nevyplývá). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již i výslovně uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze [právnická osoba], a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

13. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli.

14. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

15. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách.

16. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

17. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost zjistit jak příjmy, tak ale i výdaje žadatele o úvěr, tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Předchůdkyně žalobkyně se soustředila v podstatě jen na příjmy žalovaného, které nadhodnotila, a na splátky stávajících úvěrů, které naopak podhodnotila. Na jiné jeho zásadní výdaje, jako bydlení, pak nijak nereflektovala, přestože o pravidelných položkách v řádech nad 10 tis Kč ze stejné historie účtu, odkud viděla i příjmy, informaci měla. Údajný ekonomický model, ze kterého měla vyplynout celková měsíční potřeba žalovaného na vše včetně bydlení ve výši 7 662 Kč, neodpovídá ani informacím, které [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]. měla, ani běžným statistickým datům (viz na www.czso.cz/csu/czso/spotrebni-vydaje-domacnosti-2021).

18. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, když se výdajům se nevěnovala při posuzování kromě jiných splátek vůbec, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem.

19. Soud proto při poskytnuté jistině 27 551 Kč a platbách žalovaného v celkové výši 10 416 Kč uložil žalovanému vrátit částku dosud zbývající částku 17 135 Kč, a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

20. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění, která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

21. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

22. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

23. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

24. Ve zde souzeném případě platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

25. V tomto případě splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

26. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu.

27. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

28. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok.

29. O nákladech soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy z hlediska částek a příslušenství ke dni rozhodnutí již byl úspěch srovnatelný, navíc žalovanému byla teprve nově směrem do budoucna stanovena povinnost platby, proto ani nebyly nikomu přiznány.

Poučení