13 C 367/2024 - 33

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o zaplacení částky 83 300,04 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na úvěrových jistinách částky [částka] a [částka] v pravidelných měsíčních splátkách po [částka] splatných nejpozději do konce kalendářního měsíce počínaje kalendářním měsícem po právní moci tohoto rozsudku pod ztrátou výhody splátek.

II. Co do všech zbývajících částek, jak na úvěrových jistinách, tak co do žalovaných poplatků i do obou druhů úroků kapitalizovaných i plynoucích do budoucna se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně zahájila řízení o nároky ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které uzavřela žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba] (dále jen [Anonymizováno]), a od které pohledávky za žalovanou nabyla postoupením.

2. Pod nárokem č. [hodnota] se domáhala nároků ze smlouvy uzavřené pod č. [hodnota] dne 8. 7. 2021, na základě které byl žalované vyplacen v tento den úvěr 32 000 Kč, který se zavázala splatit spolu s poplatkem ve výši dalších 39 013 Kč v 21 měsíčních splátkách po 3 382 Kč, kdy splatnost poslední byla sjednána na 8. 4. 2023.

3. Konkrétně nárokovala dlužnou jistinu úvěru 25 887,61 Kč a na poplatku z úvěru 20 068,47 Kč, za období od 9. 4. 2023 do 29. 1. 2024, kdy byla pohledávka postoupena, kapitalizovaný úrok při sazbě 21,69 % ročně z nárokované jistiny ve výši 4 616,80 Kč a ode dne 30. 1. 2024 pak až do zaplacení. Rovněž uplatnila zákonný úrok z prodlení 11,75 % ročně z částky jistiny ode dne 15. 4. 2022, kdy uplynula měsíční lhůta po poslední splátce, do 29. 1. 2024 ve výši 5 534,38 Kč a od následujícího dne z dlužné jistiny až do zaplacení. [právnická osoba] výzvě soudu doplnila, že poplatek 20 068,47 Kč se skládá z nezaplaceného smluvního úroku 17 762,52 Kč, neuhrazené části poplatku za zpracování úvěru 639,71 Kč a z částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 666,24 Kč.

5. Tyto částky zůstaly dlužné po úhradách žalované ve výši 23 982 Kč, ze kterých na jistinu bylo započteno 6 112,39 Kč a na poplatek pak částka 17 769,61 Kč. Úrok za celou dobu sjednaného trvání smlouvy činil 30 851 Kč, poplatek za zpracování úvěru 1 500 Kč, ten zahrnuje administrativu od zavedení zákazníka do systému po návštěvu klienta a zpracování podkladů. Rozšířená služba komfortního a flexibilního splácení 6 662 Kč zahrnuje zpracování splátek, aktualizaci účtu a činnost prevence kumulace neuhrazených splátek, případně vyhotovování kopií ztracených podkladů a návštěvy za účelem výběru hotovosti.

6. Pod nárokem č. [hodnota] se žalobkyně domáhala nároků ze smlouvy uzavřené pod č. [hodnota] dne 18. 12. 2021, na základě které jí byl vyplacen v tento den úvěr 20 000 Kč, který se zavázala splatit spolu s poplatkem ve výši dalších 24 946 Kč v 21 měsíčních splátkách po 2 141 Kč, kdy splatnost poslední byla sjednána na 18. 9. 2023, naposledy však byla žalovanou uhrazeno 15. 3. 2022, a celkem zaplatila žalovaná 6 541 Kč.

7. Konkrétně nárokovala dlužnou jistinu úvěru 16 890,10 Kč a na poplatku 20 453,86 Kč, za období od 19. 9. 2023 do 29. 1. 2024, kdy byla pohledávka postoupena, nárokovala kapitalizovaný úrok při sazbě 22,32 % ročně z nárokované jistiny ve výši 1 392,76 Kč a ode dne 30. 1. 2024 pak až do zaplacení. Rovněž uplatnila zákonný úrok z prodlení 11,75 % ročně z částky jistiny ode dne 15. 4. 2022, kdy uplynula měsíční lhůta po poslední splátce do 29. 1. 2024 ve výši 3 610,85 Kč a od následujícího dne z dlužné jistiny až do zaplacení.

8. K výzvě soudu doplnila, že poplatek 20 453,86 Kč se skládá z nezaplaceného smluvního úroku 16 390,34 Kč, neuhrazené části poplatku za zpracování úvěru 1 357,14 Kč z částky za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 706,38 Kč. Tyto částky zůstaly dlužné po úhradách žalované ve výši 6 541 Kč, ze kterých na jistinu bylo započteno 3 109,90 Kč a na poplatek pak částka 3 431,10 Kč. Úrok za celou dobu sjednaného trvání smlouvy činil 19 282 Kč.

9. K výzvě soudu rovněž doplnila, že při zkoumání úvěruschopnosti žalované její právní předchůdkyní bylo zjištěno, že v červenci 2021 měla příjem z invalidního důchodu 19 633 Kč, žije v nájmu a nemá vyživovací povinnost, ani jiný úvěr. V prosinci 2021 byl činil příjem 27 883 Kč. Prověřován byl výměr důchodu i výpisy z bankovního účtu, a nájemní smlouva byly ověřovány už v červenci. Žádné konkrétní výdaje však nebyly uvedeny.

10. Žalobkyně současně namítala, že kdyby údaje uváděné žalovanou nebyly správné, dopouštěla by se žalovaná úvěrového podvodu, který není povinností poskytovatele přezkoumávat. U nižších půjček na kratší dobu nelze pak po věřiteli požadovat až detektivní prověřování sdělovaných informací. Nesplnění povinnosti ověřit úvěruschopnost také podle žalobkyně k datu uzavření smlouvy nezpůsobovalo absolutní neplatnost smlouvy. Podpisem zákaznické karty žalovaná potvrdila úplnost, přesnost a správnost údajů. Žalobkyně dále odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97, podle kterého postačuje, že doklady k rozhodným údajům ohledně úvěruschopnosti měl poskytovatel v době sepsání smlouvy, kdy není důvod pochybovat, že mu byly předloženy.

11. Podáním doručeným 14. 8. 2025 vzala žalobkyně žalobu, co do částky 100 Kč, která měla být zaplacena po podání žaloby, zpět s tím, že ji započetla na smlouvu č. [hodnota], a to na poplatek v celkové výši 20 068,47 Kč, aniž by konkretizovala, na co přesně z celkového poplatku měla být úhrada provedena. Toto pak nevyjasnila ani při nařízeném jednání, ke kterému se nedostavila, proto soud ke zpětvzetí nepřihlížel.

12. Žalovaná se k věci samé nijak nevyjádřila, z nařízeného jednání se omluvila. Tedy ani nemohla učinit rozhodné skutečnosti nespornými. Soud ve věci jednal v nepřítomnosti obou stran, neboť právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil. Provedeny tak byly jen ty listinné důkazy, které předložila žalobkyně, a z nich vycházeno.

13. Soud provedl v prvé řadě důkaz smlouvami o úvěru a žádostmi o spotřebitelský úvěr, které jí předcházely, dále pak evidencí umoření dluhu a oznámením původního věřitele o postoupení k aktivní věcné legitimaci.

14. Z dokumentu nazvaného „Zákaznická karta - žádost o spotřebitelský úvěr“ bylo zjištěno, že žalovaná podepsala 8. 7. 2021 vyplněný formulář Providentu, kde je uvedena požadovaná výše úvěru 40 000 Kč s měsíční splatností na 30 měsíců. Dále uvedla, že je rozvedená, nemá partnera (že by tomu tak bylo, nebylo zaškrtnuto), a že žije v nájmu, bez spolubydlícího. Jako zdroj příjmu byla vyplněna částka 15 133 Kč z invalidního důchodu III. stupně, který byl označen jako jediný zdroj příjmu k žalované a předložen byl výměr z 16. 12. 2020, dále dva bankovní výpisy za květen a červen 2021 a nájemní smlouva. Přestože byl uveden jen jeden zdroj jejího příjmu, byly připsány „další“ čisté příjmy domácnosti 4 500 Kč, aniž by však bylo zřejmé, o jaký příjem a čí se tedy jedná, když žalovaná žije sama a nemá partnera. Tento příjem pak nebyl nejen nijak konkretizován, ale patrně ani nijak ověřován, a nelze zjistit, o co se vůbec mělo jednat. Ve výdajích byla odhadnuta spotřeba žalované 4 800 Kč měsíčně, a dále pak interní splátky, tj. u [Anonymizováno], ve výši 2 970 Kč. Ohledně nájemného nebyly výdaje na bydlení konkrétně nijak zaznamenány, přestože byla předkládána smlouva i bankovní výpisy.

15. V případě druhého úvěru bylo ze zákaznické karty – žádosti o úvěr z 18. 12. 2021 zjištěno, že jde o typově stejný formulář, kdy tentokrát činila výše požadovaného úvěru 20 000 Kč s měsíční splatností na 2 roky. Osobní poměry žalované byly vyplněny totožně. Jako zdroj příjmu byla uvedena stejná částka 15 133 Kč důchodu, na dalších údajných příjmech domácnosti však bylo tentokrát doplněno dokonce 12 750 Kč opět bez jakékoliv konkretizace. Interní splátky se zvýšily 3 382 Kč a odhad spotřeby na 5 620 Kč, k nákladům na bydlení a jakýmkoliv jiným výdajům zde nebylo nic konkrétně uvedeno, přestože byly předkládány další bankovní výpisy, konkrétně za říjen a listopad roku 2021.

16. V prvním případě tak jediný příjem samotné žalované činil 15 133 Kč a po odečtení její spotřeby a již existujících splátek, jí mělo zbývat na bydlení a služby, jakož i na všechny ostatní její potřeby cca 7,3 tis. Kč. V druhém případě, kdy si žalovaná brala ve velmi krátké době další úvěr, jí mělo zbývat na všechny ostatní výdaje včetně bydlení a služeb 6,1 tis. Kč. Přestože v tomto směru jde o částky, za které patrně nelze až na naprosto výjimečné případy pořídit bydlení a služby s ním spojené, natož cokoliv dalšího, žádné další konkrétní údaje [Anonymizováno] nezapsal. Měsíční výdaje byly toliko odhadnuty, výše nájemného nebyla nijak řešena ani zaznamenána, přestože měla být předložena nájemní smlouva, stejně tak služby spojené s bydlením, což je jedna z největších nákladových položek, a zejména u jednočlenné domácnosti (jeden dospělý) zcela zásadní výdaj. Ani v částce 5 620, natož pak v 4 800 Kč, rozhodně nemůže být zahrnuta, ta možná pokrývá stěží měsíční náklady na obživu jednotlivce a jeho základní potřeby. Jaké jsou tedy alespoň základní nutné výdaje žalované měsíčně, všechny, z tohoto dokumentu nelze zjistit ani v případě jedné žádosti. Žalovaná navíc v krátké době žádala o další úvěr a evidentně tak s příjmem nevystačila. Přesto byly oba úvěry poskytnuty.

17. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 je v podstatě nepřípadná, neboť problém není v tom, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně měla doklady předkládané žalovaným jen v době sepisu smlouvy, ale v tom, že se údaje, zejména k výdajům na bydlení, byť měly být předloženy, nezaznamenaly, a zjevně nebyly započteny do odhadovaných zcela minimálních výdajů. Celkový příjem domácnosti žalované měl být navýšen dalším čistým příjmem více jak 4,8 a napodruhé dokonce 12,7 tis. Kč, ke kterému však žádný doklad ani v době uzavření smlouvy nebyl předkládán. Sama žalovaná uvedla, že žije sama, a má jen jeden zdroj příjmu, což vyvrací, že by domácnost sama o sobě mohla generovat jakýkoliv další příjem. Taková situace, kdy jsou bez jakékoliv specifikace uvedeny „další“ příjmy, tyto nijak nedoloženy ani nekonkretizovány, se u Providentu v řešených kauzách pravidelně opakuje, a ústí v závěr, že se účelově a systematicky navyšovaly příjmy žadatelů, aby došlo k uzavření smluv a naplnění finančních zájmů Providentu či jeho zástupců, přestože zde potřebné příjmy žadatelů patrně (stejně jako v tomto případě, bez oněch „dalších“ příjmů domácnosti) nebyly.

18. V soudním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] byl uveden také jediný zdroj příjmů žalované, a to invalidní důchod ve výši 9 826 Kč. Současně však byly připsány i ostatní příjmy žadatele 4 400 Kč, taktéž bez ověření či konkretizace, kterými se příjem zvedl, přestože žádné příjmy v řízení kromě samotného plného invalidního důchodu nebyly zjištěny, a žalovaná s omezenou svéprávností pak nebyla schopna ani nic takového s ohledem na poruchu intelektu uvádět. V řízení sp. zn. 13 C 12/2023 měla žalovaná dle žádosti také jen jeden zdroj příjmu, kdy ze dvou výplatních pásek a pracovní smlouvy bylo ověřeno, že její čistý příjem činí 13 411 Kč. Na žalobkyní tvrzených 45 411 Kč se zvýšil právě až připočtením jakýchsi „dalších“ příjmů domácnosti 32 000 Kč, které nebyly nejen nijak ověřovány a dokládány, ale ani konkretizovány. Kdo, a jak by je měl generovat, když žalovaná žije sama, nemá ani spolubydlícího a ani partnera, nebylo vůbec zřejmé. V řízení sp. zn. [spisová značka] byl zjištěný příjem z výplatních pásek 15 760 Kč, navýšen opět neidentifikovatelným příjmem 10 300 Kč, přestože žalovaný měl jediný zdroj a žil sám. To, že podobným způsobem byly vyplněny žádosti různými zástupci, vede k závěru, že šlo o praxi samotného Providentu, nikoliv o exces, a tedy selhání jednotlivého zástupce, ale že se tak dělo pravidelně, kdy poctivý a čestný úmysl takového „vylaďování“ příjmové situace žadatelů lze těžko nalézt. Rozhodně odporuje nosné myšlence zákona o spotřebitelském úvěru, kdy poskytnut by měl být jen těm žadatelům, kteří skutečně mají dostatečné příjmy, aby mohli úvěry splácet.

19. Naproti nepodloženému navýšení příjmů ve zde posuzované věci jsou zjevně na straně druhé evidentně podhodnocené výdaje, a toliko odhadnuté ve výši cca 5 tis. Kč, ve kterých vedle úhrady potřeb veškerých potřeb samozřejmě nejsou náklady na bydlení. Nájemné i za malý byt bývá zásadní položkou, s tou nijak operováno nebylo, a nebyla ani uvedena, stejně tak jako platby za spotřeby spojené s bydlením, přestože měly být dokládány smlouvou. Nebylo tak nejen prokázáno tvrzení žalobkyně, že je zde příjem žalované cca 20 a 28 tis. Kč, ale výdaje, ani základní a jasně dané, nebyly zjištěny/zaznamenány vůbec. Lze tak vycházet toliko z příjmu 15 tis Kč důchodu, při jehož stupni není ani pracovní zapojení možné, ovšem kolik z toho musí být zaplaceno na nájmu a službách spojených s bydlením, jaké jiné pravidelné platby žalovaná platila, a s jakými výdaji hospodařila, není možné z toho, co předložila žalobkyně zjistit.

20. Nejde přitom o žádné detektivní hloubkové pátrání, základní podklady Provident měl, ale výdaje, skutečné, nijak neuvedl, jejich částku minimalizoval, naopak příjmy navyšoval, aniž by nějaké podklady měl. Z toho, co bylo zaznamenáno a ověřováno, tak nemohla být objektivně žalovaná schopna splácet více jak 3 tis Kč a později více jak 5 tis. Kč měsíčně.

21. Ze smlouvy o úvěru bylo dále zjištěno, že pod č. [hodnota] podepsala žalovaná 8. 7. 2021 smlouvu na poskytnutí úvěru 32 000 Kč, kdy podpisem smlouvy potvrdila převzetí této částky v hotovosti, se splatností v měsíčních splátkách po 3 382 Kč. V těch měla dále za poskytnutí úvěru uhradit „poplatek“ celkem dalších 39 013 Kč, který se skládá z úroku 30 851 Kč, částky za zpracování úvěru 1 500 Kč a rozšířenou doplňkovou službou komfortního a flexibilního splácení dalších 6 662 Kč. RPSN tak podle smlouvy činí 137,26 % ročně, samotná úroková sazba pak 86 %, jako pevná po celou dobu trvání smlouvy, nikoliv 21,69 % ročně, které byly tvrzeny.

22. Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] bylo dále zjištěno, že žalovaná podepsala 18. 12. 2021 smlouvu na poskytnutí úvěru 20 000 Kč, kdy podpisem smlouvy potvrdila převzetí této částky v hotovosti, se splatností v měsíčních splátkách po 2 141 Kč. V těch měla dále za poskytnutí úvěru uhradit „poplatek“ celkem dalších 24 946 Kč, který se skládá z úroku 19 282 Kč, částky za zpracování úvěru 1 500 Kč a rozšířenou doplňkovou službou komfortního a flexibilního splácení dalších 4 164 Kč. RPSN tak podle smlouvy činí 141,97 % ročně, samotná úroková sazba pak 86 %, jako pevná po celou dobu trvání smlouvy, nikoliv 22,32 % ročně, které byly tvrzeny.

23. Z tabulky umoření úvěru z 8. 7. 2021 soud zjistil, že žalovaná uhradila celkem žalobkyni tvrzenou částku 23 882 Kč a z tabulky umoření úvěru z 18. 12. 2021 pak dále, že v tomto případě bylo žalovanou uhrazeno celkem 6 541 Kč.

24. Z oznámení o postoupení pohledávky datovaného 29. 1. 2024, které sepsal žalované přímo Provident, plyne, že ji informuje, že dluhy z obou smluv byly postoupeny žalobkyni. Z tohoto dokumentu tak lze dovodit, že pohledávky za žalovanou z výše uvedených smluv byly skutečně postoupeny původní věřitelkou žalobkyni.

25. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nároky ze smluv o úvěru, kterou se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavřená smlouva dále podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

26. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

29. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

30. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

31. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

32. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

33. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

34. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat.

35. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně v ani jednom z případů nesplnila, a tedy smlouvy, z nichž žalobkyně nárokuje plnění, jsou podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatné. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalované podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jejím možnostem.

36. Soud proto při poskytnuté jistině 32 000 Kč v prvním případě uložil žalované vrátit částku 8 018 Kč, když dosud i dle žalobkyně splatila celkem žalovaná 23 982 Kč, a žalovaná sama nejen neprokázala v řízení, ale ani netvrdila, že by uhradila více. V druhém případě pak při poskytnuté jistině 20 000 Kč a provedených platbách tvrzených žalobkyní 6 541 Kč zbývajících 13 459 Kč, které dosud vrácené nebyly.

37. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalované žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovanou žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

38. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění., která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

39. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalované. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

40. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

41. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

42. Ve zde souzených případech platby žalované zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalované, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje.

43. Za situace, kdy by se žalovaná dostavila k jednání a objasnila zde své možnosti, mohlo by být rozhodnuto o splátkách odpovídajících současným poměrům žalované, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopna jej uhradit najednou. Na to jí totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalované prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

44. Splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

45. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho aktuálních možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalované, aby umožnila její možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce ona případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ji soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se jí takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat.

46. Soud zde zjistil, a jako jediné měl k dispozici, že žalovaná má přiznaný důchod, který činí cca 15 tis. Kč měsíčně. Tato částka se s ohledem na invaliditu III. stupně jen těžko změní do mínusu, lze očekávat postupné úpravy směrem vzhůru, kdy ale jde o poměry stabilní v čase, aniž by se reálně dalo předpokládat pracovní zapojení žalované. Proto soud, i když žalovaná blíže poměry k datu rozhodnutí neobjasnila a nedoložila, vyšel z toho, že měsíčně by měla být schopna uhradit 1 800 Kč, což je o něco více, jak 10 % pobíraného důchodu, a současně to umožní úhradu dosud nevrácené částky 8 018 Kč z prvního úvěru a částky 13 459 Kč v době jednoho roku. V těchto splátkách tedy za informací, kterými disponoval, uložil žalované vrátit to, co přijala, a dosud nevrátila s tím, že pokud by splátky nebyly dodržovány, žalovaná o tuto jejich možnost přijde.

47. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouvy nebyly neplatné podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při poskytnutí zápůjčky 32 000 Kč za 21 měsíců splatné, není možné akceptovat úhradu částky dalších 39 013 Kč, a samotnou úrokovou sazbu 86 % ročně, či při 20 000 Kč dalších 24 946 Kč a stejný úrok. Jde tu o tak zjevný nepoměr, že onen „poplatek“, jak je částka přímo ve smlouvě i označena, skládající se z úroků a odměn Providentu, již nelze považovat za mravný, stejně tak úrokovou sazbu.

48. Úroková sazba sama ve výši 86 % p. a. mnohonásobně převyšuje sazby, za které v rozhodné době půjčovaly banky dle statistik (Arad) zveřejňovaných ČSÚ (průměr 8,28 % p. a.). Navíc i této sazby dosáhla jen proto, že část toho, co jí ve skutečnosti žalovaná má zaplatit za poskytnutí prostředků na sjednanou dobu, představují další platby, které v součtu s úrokem dosahují spolu s ním více než jistina, která je dlužníkovi poskytnuta, RPSN pak překračuje podstatně 100 % (130 a 140 %). Tyto platby umožňují účelovým rozdělením do více odměn a kolonek jaksi vizuálně snížit výši odměny, které se ve skutečností celkově poskytovateli úvěru dostává, a kterou rozmělňují.

49. Každý úvěr vyžaduje, aby o klientovi vznikla určitá dokumentace, stejně tak vyžaduje i splácení. Pokud již jsou zvlášť zohledňovány počáteční úkony a zpracování úvěru a evidence, a stanoven za ně poplatek, bývá k tomu ovšem nižší a rozumný úrok, do kterého nemohou být vzhledem k jeho výši rozpuštěny. Splácení běžně nijak zpoplatňováno není. Není nějakou nadstandardní službou, a nelze se bez něho obejít, vyžaduje je každý úvěr. Za flexibilní a komfortní splácení lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení. Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit dlužník kdykoliv, podle svých potřeb, z pohodlí domova, a tedy primárně v době internetbankingu a smartbankingu bezhotovostní převod.

50. Těžko takovou variantou mohou být hotovostní splátky. Pro hotovostní platbu musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl ještě značně připlácet. Ani komfortní ani flexibilní toto soud neshledává. Za několik tisíc navíc toto maximálně umožňuje, a to nikoliv dlužníkovi, ale věřiteli, aby pravidelně vykonával určitý osobní tlak na platbu. Jakákoliv platba by byla jednou měsíčně levnější než toto. U řady účtů jsou dokonce odchozí platby již běžně bez poplatku, ani taková argumentace žalobkyně, že se tím vyhne dlužník platbám za splátky v bance, nemůže obstát.

51. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu v řádech desetikorun měsíčně, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle několikanásobného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u Providentu zásadní procento z půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem 60 - 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

52. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou.

53. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne. Zde je pak naplněno obojí, i samotný úrok překročil stanovené hranice, ve spojení s dalšími „službami“ ani nemluvě.

54. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl, „rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

55. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

56. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

57. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěch již jen z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté na straně žalované, kde ale žádné náklady nevznikly, proto ani nebyly náklady nikomu přiznány.

Poučení