13 C 455/2019 - 206

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] 2. [Jméno advokáta B], narozená [Datum narození advokáta B] bytem [Adresa advokáta B] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o určení dědice takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalovaná 1. [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované], není závětní dědičkou po zemřelém [jméno FO], narozeném 29. 9. 1928, zemřelém 20. 7. 2018.

II. Žalovaná 1. je povinna uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 24 748,86 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [Jméno advokátky A], a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2. nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaná 1. a žalovaná 2. jsou povinny společně a nerozdílně uhradit České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení státu částku, jejíž výše bude stanovena samostatným usnesením.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaná 1. [Jméno žalované], není závětní dědičkou po zemřelém [jméno FO] (dále také jen „zůstavitel“). Zůstavitel byl otcem žalobkyně a žalované 2. a v rámci pozůstalostního řízení žalobkyně zpochybnila platnost závěti ze dne 20. 8. 2017, kterou zůstavitel pořídil ve prospěch žalované 1. a ustanovil ji univerzální dědičkou. V návaznosti na to byla žalobkyně a žalovaná 2. usnesením zdejšího soudu č. j. [spisová značka] ze dne 1. 10. 2019 odkázány, aby své dědické právo uplatnily žalobou. Žalobkyně ve vztahu k závěti namítla, že zůstavitel k jejímu pořízení nebyl z důvodu duševní poruchy způsobilý, neboť v té době již trpěl těžkou mozkovou demencí, byl dezorientovaný a měl halucinace. Vyslovila též domněnku, že zůstaviteli byla závěť nadiktována a k jejímu sepsání byl donucen či naveden, neboť z důvodu špatného zdravotního stavu byl odkázán na péči třetí osoby, tuto péči mu z části poskytovala žalovaná 1., žalobkyně kvalitu této péče v žalobě zpochybňovala a tvrdila, že žalovaná 1. zůstavitele citově vydírala, zejména tím, že mu hrozila, že od něj odejde a on tak zůstane sám, zároveň jej záměrně izolovala od ostatních lidí a neumožňovala mu s nimi kontakt. V průběhu řízení žalobkyně zpochybnila i to, že se jedná o závěť vlastnoručně sepsanou a podepsanou zůstavitelem.

2. Žalovaná 1. uvedla, že se zůstavitelem žila v jedné domácnosti přes 30 let, ohradila se proti tvrzení žalobkyně, že by závěť vznikla z jejího popudu či na její nátlak, uvedla, že o její existenci jí zůstavitel řekl až po jejím sepsání. Dále ve vyjádření podrobně rozepsala, že to byla ona, kdo se o zůstavitele staral nikoli žalobkyně či žalovaná 2., jejichž péči (zájem o zůstavitele) zpochybňovala. Vyloučila, že by psychický stav zůstavitele v době sepsání závěti byl jakkoli narušený.

3. Žalovaná 2. sama žalobu na určení dědického práva nepodala, potvrdila, že žalovaná 1. žila po dobu téměř 30 let se zůstavitelem jako jeho družka. Uvedla, že zůstavitele navštěvovala zhruba jednou týdně, jeho psychickou kondici v době sepsání závěti však nedokázala vyhodnotit, při návštěvách byl někdy dezorientovaný, jindy komunikoval normálně.

4. Z úmrtního listu vyplývá, že zůstavitel zemřel dne 20. 7. 2018, pozůstalostní řízení je vedeno zdejším soudem pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 13. 9. 2018 se žalovaná 1. dostavila k notářce jako soudní komisařce za účelem zjištění stavu a obsahu závěti ze dne 20. 8. 2017. Podle obsahu protokolu sepsaného o tomto úkonu byla závěť předložena otevřená a její text vedle nadpisu „Závěť“ byl následující „Tímto odkazuji veškerý svůj majetek své přítelkyni [Jméno žalované] [jméno FO] [nečitelné] při svém [nečitelné] vědomí a [nečitelné] [adresa]“, za textem následuje podpis „[jméno FO]“ a dále údaj napsaný jiným rukopisem „svědek“ vedle tohoto údaje podpis „[jméno FO] L.“. Dne 27. 9. 2018 byl s žalobkyní sepsán protokol o předběžném šetření, v němž žalobkyně uvedla, že zůstavitel žil sám, dále žalobkyně odkázala na závěť ze dne 4. 7. 1989, podle které měl dědit syn žalobkyně [jméno FO]. Žalobkyně tuto závěť notářce předložila, a i o tomto byl sepsán protokol o zjištění stavu a obsahu závěti. V závěti zůstavitel o domě č. p. [Anonymizováno] v [adresa] pořídil tak, že jej „dostane jeden z chlapců [Anonymizováno] a to ten, který bude mít nejlepší vztah k tomuto domu“, vkladní knížka měla připadnout žalované 2. Na jednání dne 18. 2. 2019 notářka informovala žalobkyni a žalovanou 2. o tom, že závěť ze dne 4. 7. 1989 je v části týkající se domu neurčitá a v části týkající se vkladní knížky bezpředmětná, neboť vkladní knížka není předmětem pozůstalosti. Dále je informovala o závěti ze dne 20. 8. 2017 s tím, že tato ruší závěť ze dne 4. 7. 1989. Na dalším jednání dne 30. 9. 2019 žalobkyně i žalované prohlásily, že dědictví neodmítají a žalobkyně se žalovanou 2. uvedly, že budou uplatňovat neplatnost závěti ze dne 20. 8. 2017. V návaznosti na to jim bylo usnesením č. j. [spisová značka] ze dne 1. 10. 2019 uloženo, aby své dědické právo uplatnily žalobou (kterou nakonec podala pouze žalobkyně). Z odůvodnění usnesení vyplývá, že notářka tak učinila mimo jiné proto, že „závěť nemá žádné zjevné nedostatky a není ani zpochybňována její pravost“.

5. Ve věci byly vyslechnuty účastnice řízení a dále navržení svědkové. V zásadě lze konstatovat, že žalobkyně (která zůstaviteli pomáhala s vyřizováním úředních záležitostí a byla s ním v pravidelném častém kontaktu) a její manžel pan [jméno FO] (který zůstavitele vídal 1-2 x do měsíce) popsali stav zůstavitele již v době sepisu závěti jako neutěšený, podle nich zůstavitel nechodil, chátral psychicky i fyzicky, polehával, byl v depresi, apatický, pletl si osoby. Naopak žalovaná 1. a její příbuzné (paní [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]), které přijížděly zhruba 2-3 x ročně na návštěvu, stavy zmatenosti (v období přibližně kolem data sepisu závěti) negovaly a popisovaly, že při návštěvách s nimi zůstavitel normálně komunikoval a připouštěly pouze potíže fyzické (zejména problémy s chůzí). Žalovaná 2. vypověděla, že zůstavitele pravidelně každý týden navštěvovala, uvedla, že návštěvy byly krátké, neboť zůstavitel nebyl schopen udržet pozornost, výskyt stavů zmatenosti datovala ke konci roku 2017 se zhoršením v roce 2018. Dále byl vyslechnut pan [jméno FO], který zůstavitele navštěvoval 4-5 x ročně, zmínil návštěvu z podzimu roku 2017 a února roku 2018, popsal, že zůstavitel sice nechodil, nicméně nebyl dezorientovaný nebo zmatený a normálně se bavili. Dále byli vyslechnuti pan [jméno FO] a pan [jméno FO], kteří bydleli v sousedství. Z jejich výpovědí vyplynulo, že ke konci zůstavitelova života jej vídali jen velmi sporadicky, první z nich s ním v posledních 3-4 letech před smrtí hovořil snad pouze jednou (o nákupu auta) a v té době na něj zůstavitel působil normálně a jednou slyšel volat zůstavitele o pomoc (kdy se to odehrálo nevěděl). Podobně druhý svědek popsal, že zůstavitele slyšel volat o pomoc, časově toto zařadil do doby blízko před úmrtím zůstavitele, dále vypověděl, že zhruba půl roku před smrtí zůstavitele jej viděl upadnout před garáží, když mu pomáhal se zvednout, působil na něj normálně.

6. Z výpovědí účastnic bylo dále zjištěno, že o existenci sporné závěti věděla pouze žalovaná 1., které měl zůstavitel závěť po sepsání předat. Žalobkyně a žalovaná 2. popřely, že by o existenci závěti věděly. Žalovaná 1. a 2. zároveň uvedly, že nevěděly o existenci závěti z roku 1989. Závětní svědek pan [jméno FO] nemohl být vyslechnut, neboť již dříve zemřel. Žalobkyně předložila soudu čestné prohlášení jeho manželky paní [jméno FO], v němž prezentuje své přesvědčení, že pokud by její manžel byl při sepisu závěti zůstavitele, určitě by jí to zmínil (což se však nestalo). Žalovaná 1. v návaznosti na předložení tohoto čestného prohlášení navrhla, aby byla paní [jméno FO] vyslechnuta. Soud tento důkaz neprovedl, neboť v tomto případě by nešlo ani o svědka, který se o relevantních událostech dozvěděl „z doslechu“, ale o svědka, který by soudu pouze prezentoval své subjektivní přesvědčení o tom, jak by se určitá osoba v určité situaci zachovala. Takový důkaz považuje soud za v zásadě bezvýznamný.

7. Za účelem posouzení, zda zůstavitel v době sepisu závěti byl schopen právně jednat (pořídit o svém majetku závětí) si soud opatřil zdravotní dokumentaci zůstavitele vedenou [tituly před jménem] [jméno FO] a v neposlední řadě znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie, vypracovaný [jméno FO], neboť posouzení psychického stavu zůstavitele se vymyká laickému hodnocení. Znalkyně přijala závěr, že zůstavitel již v době sepsání závěti trpěl demencí, svá zjištění opřela o předložené zdravotní záznamy (z nichž podstatné části v posudku cituje), v závěrech posudku odkazuje na cévní onemocnění mozku, které bylo u zůstavitele zjištěno již v roce 2005, recidivující cévní mozkové příhody (v letech 1997, 2005), ischemickou chorobu dolních končetin, přidružené mimointelektové faktory kognitivního deficitu (omezená mobilita, stav po pádech, chronifikované bolesti, poruchy spánku, chudokrevnost, hromadění dusíkatých endotoxinů, úbytek na váze, sociální závislost), ischemicko-degenerativní změny zachycené na CT mozku z let 2006 a 2015, smyslové deprivace (nedoslýchavost, suspektně glaukom) a rodovou zátěž pro cévní onemocnění mozku. V návaznosti na zjištěnou diagnózu demence znalkyně konstatovala, že deficity výkonových psychických funkcí se projevily zjednodušením myšlení do povrchních konkrétních asociací, omezením kognitivní variability a redukovaným chápáním komplexnosti sociálních situací. K dalšímu snížení kognitivní výkonnosti mohlo zároveň dojít vlivem mimointelektových faktorů (sníženou hybností, chronickými bolestmi, narušením vnitřního prostředí, omezením energetických zdrojů, deficitní osobní autonomií a sociální závislostí). Zároveň konstatovala, že nad osobním průměrem bylo u zůstavitele zachováno porozumění mluvené řeči, schopnost konkrétního vnímání a chápání, povědomí o známosti vlastního prostředí a nejbližších vztahových osob. Zakotvenost v reálném dění označila za oslabenou, ale bez kvalitativních poruch vnímání nebo myšlení. Konečný závěr k hodnocení zůstavitelovy schopnosti právně jednat zněl takto: „Jeho schopnost posoudit následky zkoumaného právního úkonu a své jednání plánovat a realizovat byla podstatně snížena pro obsahovou redukci myšlení (zúžení rozsahu myšlení), pro nízkou kognitivní variabilitu (nedostačující pro konstrukci více alternativ řešení situace a domýšlení jejich následků) pro omezený postih komplexnosti situací, deficity silových funkcí pozornosti, a pro oslabení stenických schopností – s významnou preferencí souhlasných postojů pro jejich nižší energetickou náročnost; avšak nebyla zcela vymizelá.“ V rámci své výpovědi znalkyně objasnila, že u zůstavitele se projevovala tzv. negativní neboli úbytková či deficitní symptomatologie a pokud byl v domácím prostředí nebyl nápadný svému okolí. Co se týče opakujících se údajů ve zdravotních zprávách typu „pacient je komunikující, orientovaný a spolupracuje“ vysvětlila, že se spíše jedná o zjištění z pohledu somatického a lékař tak pouze konstatuje, že mu pacient odpovídá na jednoduché otázky, navíc se jedná o ambulantní zprávy založené na krátkém ambulantním kontaktu, kdy vyšetření bylo prováděno s určitým jasným cílem (např. předpis zdravotnické pomůcky). O tom, že zůstavitel trpěl demencí již v době sepsání závěti podle znalkyně svědčí (mimo jiné) průběh hospitalizace ve dnech 26. 4. 2016 - 3. 5. 2016, kdy se projevilo, že jeho mentální kapacita byla již té době vyčerpaná a zasahovala i do běžného fungování a zůstavitel nebyl schopen identifikovat změny v prostředí, což vedlo k dramatickému rozvoji stavu zmatenosti, kdy zůstavitel byl přes den ještě schopen spolupráce, přes noc už ale v tomto směru selhal a nebyl schopen postihnout, že je v nemocnici. Znalkyně též vysvětlila, proč považuje za významný obsah zprávy ze dne 7. 4. 2017, kdy proběhlo vyšetření v interní ambulanci v [Anonymizováno]. U zůstavitele byla zjištěna chudokrevnost a poté, co byl poučen o možném navazujícím invazivním (nepříjemném) vyšetření, je ve zprávě uvedeno, že „přítelkyně trvá na vyšetřování“, aniž by byl zachycen projev vůle zůstavitele. Podle znalkyně lze z tohoto usuzovat, že zůstavitel „nebyl schopen se bránit a nebyl schopen sebeprosazování na rozdíl od osoby doprovázející“. Ve vztahu k tomuto vyšetření žalovaná 1. navíc ve své výpovědi uvedla, že „zhruba po 14 dnech jsme se všichni domluvili, že další vyšetření nebude“, na dotaz soudu, koho míní slovem všichni uvedla, že tím mínila dcery zůstavitele (tj. žalobkyni a žalovanou 2.) a uzavřela, že takto se domluvily všechny tři. Zůstavitele přitom spontánně vůbec nezmínila, až posléze po dotazu svého zástupce uvedla, že zůstavitel si sám rozhodnul, že na vyšetření nepůjde a na základě toho se domluvily.

8. Žalovaná 1. dále navrhovala, aby soud učinil dotaz na správu sociálního zabezpečení, zda si zůstavitel přebíral důchod, ovšem zjištění této skutečnosti nepovažuje soud z hlediska posouzení psychického stavu zůstavitele za relevantní. Žalobkyně, která namítala též, že závěť nebyla sepsána (podepsána) zůstavitelem, navrhla, aby soud za tímto účelem nechal vypracovat znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Jelikož soud dospěl k závěru, že zůstavitelův psychický stav mu neumožňoval platně pořídit závěť (viz odůvodnění níže), považoval za nadbytečné věnovat se ověřování pravosti (písma) podpisu závěti, a to zejména při vědomí, že toto dokazování by si vyžádalo vypracování dalšího znaleckého posudku, což by vedlo k významnému prodloužení řízení a ke vzniku dalších nákladů. Soud v této souvislosti podotýká, že ačkoli tuto námitku vznesla žalobkyně, byly by to žalované, resp. zde zřejmě žalovaná 1., kdo by musel prokázat pravost písma a podpisu zůstavitele.

9. Jak již bylo řečeno, žalobkyně se dovolala neplatnosti závěti ze dvou důvodů, nejprve s tvrzením, které uplatnila v pozůstalostním řízení a sice, že zůstavitel v době sepsání závěti trpěl duševní poruchou a později, již mimo pozůstalostní řízení, s tvrzením, že závěť nebyla sepsána (podepsána) zůstavitelem. Soudní komisařkou byla žalobkyně (i žalovaná 2.) odkázána, aby své dědické právo uplatnila žalobou.

10. Neplatnost právního jednání pro neschopnost právně jednat je upravena v § 581 občanského zákoníku: „Není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Neplatné je i právní jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat.“ 11. Zůstavitel nebyl omezen ve svéprávnosti, bylo tedy zapotřebí zjistit, zda v době sepsání trpěl nějakou duševní poruchou, pokud ano, jakou a zda jej tato porucha činila neschopným právně jednat. Toto zkoumání bylo pochopitelně značně ztíženo okolností, že šlo o zkoumání psychického stavu osoby, která v době řízení již nežila. Soudu tedy jako pramen informací sloužily jednak výpovědi účastníků a svědků (v případě rodinných příslušníků zatížené vztahem k věci a obecně okolností, že se jedná o jejich laické nazírání a hodnocení chování člověka) a dále zdravotnická dokumentace zůstavitele. Vzhledem k tomu, že posouzení duševního stavu zůstavitele a případných dopadů na jeho rozhodovací a ovládací schopnosti je otázkou odbornou, k jejímuž posouzení postrádá soud potřebné znalosti, byla ve věci ustanovena znalkyně. Při výběru znalkyně soud vzal v potaz, že zůstavitel byl vyššího věku (v době sepsání závěti mu bylo téměř 89 let) a ustanovil znalkyni se specializací gerontopsychiatrie.

12. Znalkyně v rámci zkoumání dospěla k závěru, že v důsledku demence (podmíněné cévním onemocněním mozku, souběžně probíhajícími interními onemocněními a poúrazovými změnami a dále též mimointelektovými deficity a smyslovými deprivacemi) byla schopnost zůstavitele posoudit následky dotčeného právního jednání a schopnost jednání plánovat a realizovat podstatně snížena, za současného konstatování, že nebyla zcela vymizelá. Žalovaná 1. zpochybňovala diagnostický závěr znalkyně s tím, že vychází pouze z epizody zmatenosti zaznamenané v průběhu hospitalizace v dubnu roku 2016 a z okolnosti, že u vyšetření v dubnu roku 2017 se za zůstavitele vyjádřila žalobkyně. Toto tvrzení však neodpovídá obsahu znaleckého posudku. V něm znalkyně primárně odkázala na řadu dalších zjištění, která učinila z předložené zdravotnické dokumentace, soud je tedy toho názoru, že znalkyně nejen přesvědčivě odůvodnila, na základě jakých úvah k diagnóze dospěla, ale tyto úvahy jsou též podloženy údaji obsaženými ve zdravotnické dokumentaci zesnulého (přičemž řada z těchto údajů má povahu objektivních zjištění v podobě výsledků CT vyšetření, laboratorních vyšetření, apod.). Znalkyně též popsala a rozvedla, jaké konkrétní dopady na psychické funkce zůstavitele zjištěná duševní porucha (demence) měla, které z psychických funkcí byly zachovány a které a v jakém směru byly naopak oslabeny, přitom stav zůstavitele označila za výrazně odkloněný od normálního stárnutí.

13. Zde je nezbytné říci, že judikatura týkající se neplatnosti závěti vychází z toho, že postačuje, aby ovládací a rozpoznávací schopnosti zůstavitele byly podstatně sníženy, nemusí tedy být zcela vymizelé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5196/2016 ze dne 22. 1. 2018). Není třeba zdůrazňovat, že v případě pořízení závěti nejde o běžnou záležitost každodenního života, neboť testátor takto často pořizuje o veškerém svém majetku, určení dědice (či dědiců či naopak opomenutí některých do úvahy přicházejících osob) je zároveň nepochybně založeno i na hodnocení jejich vztahu k testátorovi, na skutečnosti, zda již za života od testátora něco obdrželi apod. Jde tedy o právní jednání vysoce komplexní a právě v tomto směru byly psychické schopnosti zůstavitele negativně poznamenány, neboť jak již bylo ze znaleckého posudku citováno výše, schopnost posoudit následky dotčeného právního jednání a své jednání plánovat a realizovat byla u zůstavitele snížena, mimo jiné právě pro zúžení rozsahu myšlení a pro nízkou kognitivní variabilitu nedostačující pro konstrukci více alternativ řešení situace a domýšlení jejich následků. Shrnuto, soud má za prokázané, že zůstavitel v době sepsání závěti trpěl duševní poruchou (demencí), která jej činila k pořízení závěti neschopným, neboť podstatně snižovala jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Závěť je tedy absolutně neplatná, a soud proto žalobě vyhověl a určil, že žalovaná 1. není závětní dědičkou.

14. Právo na náhradu nákladů řízení má žalobkyně, neboť byla v řízení úspěšná. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, složené zálohy na náklady znaleckého posudku ve výši 8 000 Kč a z nákladů spojených s tím, že žalobkyně byla v řízení zastoupena advokátkou.

15. Advokátka v řízení učinila 8 úkonů právní služby: příprava a převzetí zastoupení, žaloba, účast u přípravného jednání dne 17. 12. 2020, účast u jednání dne 2. 11. 2021 a 2. 3. 2023, porada s klientem přesahující hodinu dne 5. 6. 2020 a 27. 2. 2023 (porada dne 17. 12. 2020 nepřesáhla jednu hodinu, nejedná se tedy o úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu), vyjádření ve věci ze dne 18. 11. 2021 (návrh na pokračování v řízení nepovažuje soud za úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu).

16. Co se týče odměny (paušálních náhrad) účtované v souvislosti s účastí na jednání s mediátorem, účast na setkání s mediátorem není úkonem právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, za který by advokátu náležela odměna (nárok na odměnu za zastoupení advokátem v souvislosti s jeho účastí na setkání u zapsaného mediátora není nákladem placeným v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem prvního stupně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 150/20 ze dne 11. 2. 2020). Advokátka dále jako úkon právní služby účtovala jednání s protistranou, nicméně neuvedla, kdy k tomuto jednání mělo dojít a ani provedení tohoto úkonu nedoložila.

17. Za každý z úkonů jí podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží odměna ve výši 2 500 Kč (za účast u přípravného jednání jí tato odměna náleží dle § 11 odst. 2 písm. g) advokátního tarifu ve výši ; podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu za účast u jednání dne 2. 11. 2021 činí tato odměna trojnásobek, neboť jednání trvalo déle než čtyři hodiny, za účast u jednání dne 2. 3. 2023 činí tato odměna dvojnásobek, neboť jednání trvalo déle než dvě hodiny). Celkem odměna advokátky činí 26 250 Kč. Zároveň má podle § 13 advokátního tarifu nárok na paušální náhradu hotových výdajů, která činí 300 Kč za úkon, za celkem osm úkonů tedy advokátce náleží 2 400 Kč. V souvislosti s účastí u přípravného jednání dne 17. 12. 2020 a u jednání dne 2. 11. 2021 a 2. 3. 2023 má advokátka dle § 13 advokátního tarifu nárok na náhradu cestovních výdajů za jednotlivé cesty z [adresa] a zpět (celkem tedy [hodnota] zpáteční cesty o délce 150 kilometrů). Tyto cesty advokátka uskutečnila automobilem s doloženou spotřebou 4,5 litru na kilometr. V případě první cesty uskutečněné dne 17. 12. 2020 činila průměrná cena pohonných hmot 32 Kč za litr a sazba základní náhrady 4,20 Kč za kilometr a cestovní náhrada tudíž činí 846 Kč. V případě druhé cesty uskutečněné dne 2. 11. 2021 činila průměrná cena pohonných hmot 33,80 Kč za litr a sazba základní náhrady 4,40 Kč za kilometr a cestovní náhrada tudíž činí 888,65 Kč. V případě třetí cesty uskutečněné dne 2. 3. 2023 činila průměrná cena pohonných hmot 41,20 Kč za litr a sazba základní náhrady 5,20 Kč za kilometr a cestovní náhrada tudíž činí 1 058,09 Kč. Zároveň má advokátka podle § 14 advokátního tarifu nárok na náhradu za čas promeškaný cestami k jednání, a to ve výši 100 Kč za každou započatou půlhodinu, což za celkem 12 půlhodin (cesta jedním směrem zabere přibližně hodinu, tj. za tři zpáteční cesty se jedná o 6 hodin) činí 1 200 Kč.

18. Celkem náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí 49 497,72 Kč. Žalované v řízení vystupovaly v postavení nerozlučných společnic ve smyslu § 91 odst. 2 o. s. ř. (neboť právo, o něž v řízení šlo je nedílné povahy) a k náhradě nákladů řízení jsou proto povinny společně a nerozdílně. Žalobkyně se ve vztahu k 2. žalované tohoto práva vzdala a toto prominutí dluhu má účinky vůči 1. žalované v rozsahu podílu 2. žalované, která takto byla závazku zproštěna (srov. § 1996 odst. 1 občanského zákoníku). Na 1. žalovanou tak k úhradě připadá polovina shora vypočtených nákladů, tj. částka 24 748,86 Kč, kterou jí soud uložil k zaplacení.

19. V průběhu řízení vznikly také náklady státu, a to v souvislosti s podáním znaleckého posudku. Povinnost k náhradě těchto nákladů byla v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř. uložena oběma žalovaným. Jelikož výše těchto nákladů není v této fázi řízení dosud známa (dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o znalečném za účast znalkyně u posledního jednání), bylo rozhodnuto, že jejich výše bude stanovena posléze samostatným usnesením.

Poučení