13 C 51/2023

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 19 206,15 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 6 961 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do dalších 12 245,15 Kč, co do kapitalizovaného úroku 4 505,40 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši dalších 1 264,55, a co do plynoucího úroku 29 % ročně z částky 10 693,90 Kč ode dne 29. 1. 2022 do zaplacení, jakož i co do plynoucího úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 693,90 Kč ode dne 29. 1. 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně dne [datum] zahájila formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu řízení, ve kterém se domáhala nároků ze smlouvy o zápůjčce, kterou se žalovaným dne [datum] uzavřela pod [číslo] její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen [anonymizováno]), a od které je následně žalobkyně nabyla postoupením včetně příslušenství dle smlouvy uzavřené [datum].

2. Konkrétně nárokovala dosud dlužnou jistinu ve výši 10 693,90 Kč s tím, že žalovaný obdržel v hotovosti v den uzavření smlouvy částku 14 000 Kč, což podpisem smlouvy potvrdil. Dále se zavázal uhradit za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy při úrokové sazbě 29 % ročně kapitalizovaný úrok ve výši 2 504 Kč. Na odměně za zpracování, doručení, a administrativní činnost a flexibilní splácení měl žalovaný uhradit dalších 5 652 Kč, na poplatku za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení pak ještě 4 127 Kč. Splácení bylo sjednáno v 60 sedmidenních splátkách po 439 Kč, kdy splatnost poslední, a tedy celkové doplacení dluhu bylo sjednáno na [datum]. Žalovaný však řádně nehradil a dosud dlužná jistina se tak nadále úročí 29 % ročně ode dne po poslední splátce až do zaplacení.

3. Za období od [datum] do postoupení [datum] tak v řízení nárokovala žalobkyně kapitalizovaný úrok ve výši dalších 4 505,40 Kč a od následujícího dne pak v sazbě 29 % ročně plynoucí z jistiny 10 693,90 Kč do zaplacení. Rovněž nárokovala zákonný úrok, a to v sazbě 8,25 % ročně, rovněž z dlužné jistiny 10 693,90 Kč, počítaný od [datum], kdy uplynula sedmidenní lhůta pro úhradu poslední splátky, do [datum] ve výši dalších 1 264,55 Kč a ode dne [datum] pak rovněž až do zaplacení.

4. Na dlužných poplatcích učinila dále žalobkyně předmětem řízení 8 512,25 Kč s tím, že co do částky 4 136,07 Kč jde o neuhrazenou část z částky za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení, a co do částky 2 982,24 Kč jde o nesplacenou část z částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení, zbývajících 1 393,94 Kč je neuhrazená část sjednaného úroku, původně ve výši 2 504 Kč.

5. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že žalovaný uzavřel smlouvu o zápůjčce, jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky otištěné přímo na její zadní straně. Právní předchůdkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy hodnotila odpovědi žalovaného na dotazy a ověřovala je z dokladů, které si vyžádala. Toto bylo zaneseno [datum] do zákaznické karty žalovaného, kde jsou i uvedeny ověřené dokumenty, teprve následně byla uzavřena smlouva. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník v údržbě zeleně s měsíčním příjmem 26 060 Kč, že žije v nájmu, a nemá jiné úvěry ani vyživovací povinnost, proto předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru, že je schopen zápůjčku splácet.

6. Žalobkyně současně namítala, že kdyby údaje uváděné žalovaným nebyly správné, dopouštěl by se úvěrového podvodu, který není povinností poskytovatele přezkoumávat. U nižších půjček na kratší dobu nelze pak po věřiteli požadovat až detektivní prověřování sdělovaných informací. Nesplnění povinnosti ověřit úvěruschopnost také podle žalobkyně k datu uzavření smlouvy nezpůsobovalo absolutní neplatnost smlouvy. Podpisem zákaznické karty žalovaný potvrdil úplnost, přesnost a správnost údajů. Žalobkyně dále odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97, podle kterého postačuje, že doklady k rozhodným údajům ohledně úvěruschopnosti měl poskytovatel v době sepsání smlouvy, kdy není důvod pochybovat, že mu byly předloženy.

7. Dále žalobkyně poukazovala na to, že nárokované částky za zpracování doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení, a za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení jsou paušální cenou za plnění a služby související s poskytnutím zápůjčky, které budou žalovanému poskytovány věřitelem minimálně po dobu, na kterou byla smlouva sjednána. Jelikož jde o cenu plnění ve smyslu § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nevztahuje se na ně požadavek přiměřenosti, jak je potvrzeno i ve stanovisku NS ČR Cpjn 203/2013. Co konkrétně je těmito poplatky kryto, žalobkyně k výzvě soudu vůbec nijak neobjasnila, ani zhruba, a těmto tvrzením, resp. odpovědi na konkrétní dotaz soudu se zcela vyhnula.

8. Rovněž, pokud soud žádal o původní splátkový kalendář s rozkladem plánovaných splátek na jednotlivé nároky, aby bylo možné zjistit vznik dluhu na jistině a na úrocích a poplatcích právě v nárokované výši s ohledem na to, co bylo ujednáno původně. Žalobkyně uvedla, že již přílohou žaloby byla tabulka umoření, což je však něco jiného, a nelze z toho zjistit právě původní rozpis splátek. Zůstalo tak ohledně plateb pouze tvrzení, že žalovaný uhradil celkem 7 039 Kč, ze kterých byla použita na úhradu jistiny částka 3 306,10 Kč a na poplatek (bez bližší specifikace) pak částka 3 732,90 Kč, kdy z dalších tvrzení je zřejmé, že oním poplatkem žalobkyně ale nadále míní jak oba druhy poplatku, tak i kapitalizovaný úrok, který se měl také platbami žalovaného snížit. V tabulce umoření je pak nikoliv původní plán, ale to, jak bylo se splátkami skutečně provedenými naloženo. Není tak možné ověřit, zda je vykazována správná dlužná částka v souladu s původní kalkulací, ani kdy a v jakém rozsahu nastalo prodlení s tou kterou částí tvrzeného dluhu.

9. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. Tedy ani nemohl nárok uznat, ani učinit rozhodné skutečnosti nespornými. Soud ve věci jednal v nepřítomnosti obou stran, neboť právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil. Provedeny tak byly jen ty listinné důkazy, které předložila žalobkyně.

10. Soud provedl v prvé řadě důkaz smlouvou o zápůjčce a žádostí o spotřebitelský úvěr, která jí předcházela. Z dokumentu nazvaného„ Zákaznická karta - žádost o spotřebitelský úvěr“ bylo zjištěno, že žalovaný podepsal [datum] vyplněný formulář [anonymizováno], kde je uvedena požadovaná výše zápůjčky 14 000 Kč s týdenní splatností. Totožnost žalovaného byla ověřena z OP, kdy dále uvedl, že má základní vzdělání, je rozvedený, nemá partnera (že by tomu tak bylo, nebylo zaškrtnuto), a že žije v nájmu, bez spolubydlícího. Jako zdroj příjmu byl vyplněn plný pracovní úvazek s tím, že žalovaný je dělníkem údržby zeleně a zaměstnává ho [územní celek]. Od tohoto zaměstnavatele měl podle textu předložit pracovní smlouvu a dvě výplatní pásky, ze kterých však byl zjištěn čistý příjem 15 760 Kč, nikoliv žalobkyní tvrzených 26 060 Kč. Dále žalovaný uvedl, že nevlastní auto, ani jiný majetek, a nevyživuje žádnou osobu. Přestože byl uveden jen jeden zdroj jeho příjmu, byly připsány„ další“ čisté příjmy domácnosti 10 300 Kč, aniž by však bylo zřejmé, o jaký příjem a čí se tedy jedná, když žalovaný žije sám a nemá partnera. Tento příjem pak nebyl nejen nijak konkretizován, ale na rozdíl od mzdy ani nijak ověřován, a nelze ani zjistit, o co se vůbec jedná.

11. Až ze součtu těchto údajných dalších příjmů a výplaty pak měla vzniknout částka 26 060 Kč, kterou argumentovala žalobkyně, kdy ale ověřeno bylo jen 15 760 Kč a další příjmy nebyly ani nijak vysvětleny, natož doloženy. Bankovní výpisy, ze kterých by bylo možné zjistit o žalovaném a jeho situaci, včetně jeho pravidelných výdajů podstatně více, nebyly předloženy. Dále byly toliko odhadnuty měsíční výdaje žadatele na 3 500 Kč, aniž by bylo jasné, zda to mají být všechny jeho výdaje. Výše nájemného nebyla nijak řešena ani ověřována, stejně tak služby spojené s bydlením, což je jedna z největších nákladových položek, a zejména u jednočlenné domácnosti zcela zásadní výdaj. V částce 3 500 Kč rozhodně nemůže být zahrnuta, ta možná pokrývá stěží měsíční náklady na obživu jednotlivce. Jaké jsou tedy alespoň základní nutné výdaje žalovaného měsíčně, z tohoto dokumentu nelze zjistit, a nemohl tak zjistit ani [anonymizováno], neboť potřebné doklady, základní, zjevně ani nežádal při vyplnění žádosti o úvěr.

12. Argumentace rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 je tak v podstatě nepřípadná, neboť problém není v tom, že by žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně měla doklady předkládané žalovaným jen v době sepisu smlouvy, ale v tom, že měla toliko a pouze dvě výplatní pásky, a žádné jiné doklady, kdy jakékoliv doklady k výdajům zcela absentovaly. Celkový příjem žalovaného domácnosti měl být navýšen dalším čistým příjmem více jak 10 tis. Kč, ke kterému však žádný doklad ani v době uzavření smlouvy nebyl předkládán. Sám žalovaný uvedl, že žije sám, a má jen jeden zdroj příjmu, což vyvrací, že by domácnost sama o sobě, na jejíž zařízení si měl půjčku brát, mohla generovat jakýkoliv další příjem. Nebyl uveden nejen partner, ale ani spolubydlící. Taková situace, kdy jsou bez jakékoliv specifikace uvedeny„ další“ příjmy, tyto nijak nedoloženy ani nekonkretizovány, se u [anonymizováno] v řešených kauzách pravidelně opakuje, a ústí v závěr, že se účelově a systematicky navyšovaly příjmy žadatelů, aby došlo k uzavření smluv a naplnění finančních zájmů [anonymizováno] či jeho zástupců, přestože zde potřebné příjmy žadatelů patrně nebyly.

13. V soudním řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] byl uveden také jediný zdroj příjmů žalované, a to invalidní důchod ve výši 9 826 Kč. Současně však byly připsány i ostatní příjmy žadatele 4 400 Kč, taktéž bez ověření či konkretizace, kterými se příjem zvedl, přestože žádné příjmy v řízení kromě samotného plného invalidního důchodu nebyly zjištěny, a žalovaná s omezenou svéprávností pak nebyla schopna ani nic takového s ohledem na poruchu intelektu uvádět. V řízení sp. zn. [spisová značka] měla žalovaná dle žádosti také jen jeden zdroj příjmu, kdy ze dvou výplatních pásek a pracovní smlouvy bylo ověřeno, že její čistý příjem činí 13 411 Kč. Na žalobkyní tvrzených 45 411 Kč se zvýšil právě až připočtením jakýchsi„ dalších“ příjmů domácnosti 32 000 Kč, které nebyly nejen nijak ověřovány a dokládány, ale ani konkretizovány. Kdo, a jak by je měl generovat, když žalovaná žije sama, nemá ani spolubydlícího a ani partnera, nebylo vůbec zřejmé. To, že podobným způsobem byly vyplněny žádosti různými zástupci, vede k závěru, že šlo o praxi samotného [anonymizováno], nikoliv o exces, a tedy selhání jednotlivého zástupce, ale že se tak dělo pravidelně, kdy poctivý a čestný úmysl takového„ vylaďování“ příjmové situace žadatelů lze těžko nalézt. Rozhodně odporuje nosné myšlence zákona o spotřebitelském úvěru, kdy poskytnut by měl být jen těm žadatelům, kteří skutečně mají dostatečné příjmy, aby mohli úvěry splácet.

14. Naproti nepodloženému navýšení příjmů ve zde posuzované věci jsou zjevně na straně druhé evidentně podhodnocené výdaje, a toliko odhadnuté ve výši 3,5 tis. Kč, což byla dle zák. č. 110/2006 Sb. ve znění pozdějších předpisů částka životního a existenčního minima jednotlivce v roce [rok], od které se pak odvíjí nároky na sociální dávky, aby jedinec vůbec mohl fungovat, a ve které samozřejmě nejsou náklady na bydlení. Nájemné i za malý byt bývá zásadní položkou, s tou nijak operováno nebylo, a nebyla ani zjištěna a dokládána, stejně tak jako platby za spotřeby spojené s bydlením, kde vznikají další zásadní náklady každého jednotlivce. Nebylo tak nejen prokázáno tvrzení žalobkyně, že je zde příjem žalovaného 26 tis. Kč, ale výdaje, ani základní, nebyly zjištěny a ověřovány vůbec. Lze vycházet toliko z příjmu 15 760 Kč, ovšem kolik z toho musí být zaplaceno na nájmu a službách spojených s bydlením, jaké jiné pravidelné platby žalovaný platil, a s jakými výdaji hospodařil, není možné z toho, co předložila žalobkyně zjistit, a nezjistil to ani Provident, který potřebné údaje neměl a nežádal.

15. Přitom jen polovinu příjmu mohly bez problémů odčerpat náklady spojené s bydlením, možná i více, a kdy bydlení jediné osoby je nejnákladnější varianta. Vyžít se dá, pokud jde o potraviny a základní hygienu s životním minimem stěží, každý pak potřebuje občas doplnit oblečení či obuv, má výdaje na léky, musí dojíždět do zaměstnání. Pokud poté žalovanému něco zbývalo, pak naprosté minimum. Jaká skutečně byla situace žalovaného v době uzavření smlouvy, ovšem není možné ze zákaznické karty jako jediného podkladu, který žalobkyně nabídla, zjistit. Je evidentní, že dostatek údajů, a to základních, kdy skutečně nejde o žádné detektivní hloubkové pátrání, neměl ani [anonymizováno]. Nevyžádal si ani výpisy z účtu, kde by bylo vidět měsíční hospodaření žalovaného, a zásadní položky, které se vesměs platí bezhotovostně, čímž by mohla odpadnout i potřeba předkládání nájemní smlouvy a rozpisu záloh a služeb, když často podobné pravidelné výdaje včetně poznámky, o jaké platby se jedná, na bankovních výpisech bývají. Při týdenních splátkách 439 Kč, přestože k nim těžko nalézt racionální důvod, pokud se pobírá měsíční příjem, a je jediným zdrojem, se jedná o nejméně 1 756 Kč měsíčně, které měl žalovaný splácet. Zda tak skutečně byl schopen činit, či nikoliv, nemohl [anonymizováno] na základě předkládaného dokumentu být schopen vyhodnotit.

16. Ze smlouvy o zápůjčce bylo dále zjištěno, že pod [číslo] podepsal žalovaný [datum] smlouvu na poskytnutí zápůjčky 14 000 Kč, kdy podpisem potvrdil převzetí této částky v hotovosti, se splatností v 60 týdenních splátkách. V těch měl dále za poskytnutí zápůjčky uhradit„ poplatek“ celkem dalších 12 283 Kč, který se skládá z úroku 2 504 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč, a z částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši dalších 4 127 Kč RPSN tak podle smlouvy činí 236,25 % ročně a splátky byly sjednány po 439 Kč od první po předposlední, poslední pak ve výši 382 Kč. Pod samotným smluvním ujednáním na formulářovém předtisku, za podpisovou částí, navazují smluvní podmínky, které byly však předloženy v téměř nečitelné podobě, a jelikož se žalobkyně k jednání nedostavila, nebylo možné, aby předložila k výzvě soudu originál, který by byl čitelný.

17. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi [anonymizováno] a žalobkyní podepsané dne [datum], jejíž částí byly vymazány, lze zjistit, že si tyto společnosti sjednaly postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o půjčce nebo zápůjčce, které uzavřela [právnická osoba] se svými zákazníky, a které jsou specifikované v příloze [číslo]. Postoupeny jsou dle textu se všemi spojenými právy, tak jak stojí a leží, a žalobkyně je přijímá. Připojen byl seznam, resp. stránka [anonymizováno] z 39 seznamu, ze které nelze zjistit, o co se jedná, a zda jde o přílohu dříve uvedené smlouvy (z této strany toto nevyplývá), když dokument má čtyři sloupce, v prvním je pořadové číslo, v druhém číslo smlouvy, a dále pak jméno a příjmení. Pod pořadovým [číslo] je zapsáno číslo smlouvy a jméno a příjmení žalovaného. Současně žalobkyně předložila i oznámení o postoupení pohledávky datované [datum], které sepsal žalovanému přímo [anonymizováno], a kde ho informuje, že dluh ze smlouvy [číslo] byl postoupen žalobkyni. Zejména z tohoto dokumentu tak lze dovodit, že pohledávky za žalovaným z výše uvedené smlouvy byly skutečně postoupeny původní věřitelkou žalobkyni.

18. Z tabulky umoření vyhotovené [datum], která tak vznikla až dodatečně, po uzavření smlouvy, vyplývá, že po datu čerpání částky 14 000 Kč dne [datum] mělo dojít [datum] ke splátce 2 000 Kč a jistina klesla na 12 000 Kč. Z další úhrady zaevidované [datum] ve výši 600 Kč měl být uhrazen úrok 154,62 Kč a 445,38 Kč na úhradu nákladů. Z dalších 400 Kč zaevidovaných [datum] mělo dojít k úhradě úroku 150,19 Kč a nákladů v rozsahu 249,81 Kč. Z platby dalších 300 Kč dne [datum] měl být uhrazen úrok 117,25 Kč a 282,75 Kč na nákladech. Z platby 800 Kč dne [datum] měl být uhrazen úrok 238,51 Kč a náklady co do 561,49 Kč, jistina nijak neklesala. K tomu došlo až z platby dalších 400 Kč [datum], kterou měl být uhrazen úrok 114,73 Kč, náklady 253,46 Kč a na jistinu zbylo 31,81 Kč. Z platby 2 000 Kč dne [datum] byl uhrazen úrok 274,09 Kč, náklady co do 666,96 Kč, a jistina v rozsahu 1 058,95 Kč, která klesla na 10 909,24 Kč Poslední splátka ve výši 439 Kč byla zaevidována [datum], ze které byl umořen úrok 60,67 Kč, náklady co do 162,99 Kč a jistina co do zbývajících 215,34 Kč, která tak klesla na 10 693,90 Kč Celkem bylo uhrazeno 7 039 Kč, resp. toto někdo zapsal, a provedl takové přiřazení plateb, kdy z dokumentu nelze zjistit, kdo je jeho původcem, ani z jakých původních dokladů vycházel.

19. Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 a násl. o. z., kdy v případě přenechání zastupitelné věci, včetně peněz, při sjednaném vrácení po jejich užívání, vznikne právě tento druh smlouvy. Úroky lze ujednat podle § 2392 odst. 1 o. z., nejsou ale nezbytnou součástí, a strany mohou ujednat další práva a povinnosti v rámci smluvní volnosti, pokud tomu nebrání zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“), který se vztahuje na smlouvy uzavřené se spotřebitelem.

20. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

23. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

24. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

25. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

26. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

27. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl„ rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

28. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat.

29. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto při poskytnuté jistině 14 000 Kč uložil žalovanému vrátit částku 6 961 Kč, když dosud dle žalobkyně uhradil žalovaný 7 039 Kč, a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Zbývá tak z této smlouvy k vypořádání právě částka 6 962 Kč, která dosud vrácena nebyla. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

30. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění., která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

31. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

32. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

33. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

34. Ve zde souzeném případě platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

35. V tomto případě splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

36. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)

37. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok.

38. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při poskytnutí zápůjčky 14 000 Kč za rok a čtvrt splatné, není možné akceptovat úhradu částky dalších 12 283 Kč, která téměř dosahuje zapůjčené jistiny. Jde tu o tak zjevný nepoměr, o čemž svědčí i RPSN ve výši 236,25 % ročně, že onen„ poplatek“ za poskytnutí zápůjčky, jak je částka přímo ve smlouvě i označena, skládající se z úroků a odměn [anonymizováno], již nelze považovat za mravný.

39. Předchůdkyně žalobkyně sice sjednala smlouvu, ve které by byla ještě tolerovatelná úroková sazba 29 % p. a., byť je vysoká a násobně převyšuje sazby, za které v rozhodné době půjčovaly banky dle statistik (arad) zveřejňovaných ČSÚ (průměr 8,6 % p. a.), nicméně této sazby a částky 2 504 Kč, kterou by soud případně ještě akceptoval, dosáhla jen proto, že část toho, co jí ve skutečnosti žalovaný zaplatí za poskytnutí prostředků na sjednanou dobu, představují další platby v naprosto neúměrné výši, a které v součtu dosahují spolu s úrokem v podstatě téměř výše jistiny, která je dlužníkovi poskytnuta. Tyto platby umožňují účelovým rozdělením do více odměn a kolonek jaksi uměle snížit a učinit snesitelnou výši odměny, které se poskytovateli úvěru dostává, a která by jinak, jako celek, neobstála.

40. Jestliže by byl úrok jako odměna za půjčení peněz sjednán ve výši cca 90 %, je zřejmé, že by smlouva byla jako lichvářská a nemravná rovnou označena kdykoliv za neplatnou. Poté, co takto začala soudní praxe k odměně za půjčení peněz přistupovat, a z nepřiměřených sazeb úroků dovozovat neplatnost smluv, objevily se nové formuláře a smlouvy, kde je vedle nemalého úroku, na samé hranici jeho tolerovatelnosti, vymezeno účelově jakési další plnění formou různých vágních poplatků či odměn, které ale vesměs nekryjí žádnou konkrétní službu, které se spotřebiteli dostává, a v podstatě jen maskují, že se jedná o opět jen o finanční profit z půjčení samotného.

41. Plyne to i z toho, že se žalobkyně zcela vyhnula odpovědi na dotaz soudu, co tyto platby konkrétně kryjí. Jestliže toto žalobkyně nechce nebo není schopna ani rámcově vysvětlit, má to nějaký důvod, a nelze z toho vyvodit nic jiného, než že je účelově rozložena odměna za půjčení do dalších a fiktivních služeb a odměn ještě vedle úroku, aby nebyl tak vysoký. Nelze přehlédnout, že v první odměně se hovoří o flexibilním splácení, v druhé o komfortním splácení, tj. stále o splácení, které by snad mělo být nějakou nadstandardní službou. Splácení přitom vyžaduje každý úvěr, a za komfortní splácení lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení (zahrnujíc v to flexibilitu). Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit dlužník kdykoliv, podle svých potřeb, z pohodlí domova, a tedy primárně v době internetbankingu a smartbankingu bezhotovostní převod. Ten ale [anonymizováno] vůbec neumožňuje, smlouva na to žádnou variantu ve formuláři, aby si ji mohl spotřebitel zvolit, nemá.

42. Stejně tak nemá žádnou jinou možnost volby než toliko zadat počet týdenních, ale jen a pouze týdenních plátek. Pokud by tím mělo být snad myšleno ono zvlášť zpoplatněné flexibilní splácení, pak to není nic flexibilního, ale naopak týdenní dril, v českých podmínkách měsíčních mezd bez jakéhokoliv smyslu a opodstatnění, který je předtiskem smlouvy zákazníkovi nanucen. Není zde možnost volby, je to povinnost, a flexibilního na tom nelze najít vůbec nic. Nemluvě o tom, že pro hotovostní platbu musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl značně připlácet.

43. Ani komfortní ani flexibilní toto soud neshledává. Rovněž komfort by měl zahrnovat flexibilitu, pokud by tam snad nějaká byla, ale ono„ flexibilní“ za jednu platbu a„ komfortní“ za platbu druhou, jen dokresluje i určitou absurditu těchto plateb, aniž by komfortní platba byla smlouvou vůbec umožněna. Vrší se pojmy, které se překrývají, navyšuje vizuálně počet toho, za co je placeno, ale jde o mlhavé umělé termíny bez konkrétního obsahu, zato se značnými částkami.

44. Za komfortní splácení, fiktivně komfortní, pak je společně s vedením zákaznického účtu požadováno 4 127 Kč. Vedení účtu a poplatek za tuto službu není neobvyklý, nicméně odvíjí se vždy od reálné doby, zde 15 měsíců, a jde o částky v desítkách korun měsíčně, maximálně kolem jedné stokoruny, či o něco více, a zákazník ale dostává pravidelný výpis za tento poplatek, má běžně přístup k účtu elektronickou formou, může si tisknout informace atd. Je mu shrnuto poskytována možnost pohodlně platit a mít kdykoliv informace a přehled, je-li mu takto účtováno. Zde nic takového není ani tvrzeno, a s bezhotovostní platbou formuláře ani nepočítají.

45. Dalších 5 652 Kč pak má obnášet částka za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč. Zpracování úvěru vyžaduje tisícové částky u úvěrů hypotečních, kde je množství podkladů i náročnost jejich zpracování zcela nesrovnatelná. Zpracování je pak onou administrativní činností, doručení není ani jasné čeho. Snad smlouvy zpět, či předání částky, což je ale nutnost k samotnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Každopádně onen monstrózní výčet a délka názvu poplatku či odměny má patrně odůvodnit onu výši částky. Předchůdkyně žalobkyně přitom nedělá nic nestandardního, než že předává prostředky, čímž uzavře reálný kontrakt, poté co měla řádně zhodnotit několik základních dokladů, aniž by to ale řádně učinila, a následně přijímá zpět platby.

46. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle trojnásobného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u [anonymizováno] téměř půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem zmíněných 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

47. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou. Akceptovat, že pouhým rozdělením do více kolonek a údajných dalších odměn jiného druhu, se tato hranice lichvářských smluv může neomezeně posunout a popřít vše, co bylo projudikováno, by bylo schválením, že postačuje rozhodnutí soudů vyšších stupňů včetně Ústavního soudu, triviálně učinit bezzubým, a pouhým rozdělením částky a honosnými dlouhými názvy pseudoslužeb je obejít.

48. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na„ úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne.

49. V rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 Nejvyšší soud kromě toho, že zasáhl právě pro závažnost situace výjimečně až v exekučním řízení, výslovně v odůvodnění mj. uvedl, byť ve vztahu k úroku z prodlení, že jeho výrazná výše, pokud vzhledem k okolnostem již neplní primární funkci, způsobuje neplatnost, neboť má zneužívající charakter. Jestliže„ poplatek“ za půjčení složený vedle úroku z dalších jakýchsi odměn za údajné služby obecných názvů s vysokými platbami, dosahuje téměř půjčené částky, a primárně nejde o žádnou konkrétní službu, které by se vůbec dostávalo spotřebiteli, natož je-li mu vnucena bez možnosti si ji nebrat, nemůže plnit žádnou funkci, ale jde jen o ono zneužití. Namísto úroku v sazbě, která by neprošla, jsou účtovány nevysvětlené a patrně nevysvětlitelné položky, aby jasně nemravná výše odměny za půjčení byla rozmělněna, což nemůže obstát, ani požívat právní ochrany. Z hlediska podstaty a mravnosti jde stále o totéž, jako u nepřiměřeného úroku z prodlení, či úroku řádného jako odměny, o kterých řada rozhodnutí Nejvyššího soudu hovoří.

50. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl,„ rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto rovněž zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

51. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro vnucené přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

52. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že nárokované částky za zpracování doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení, a za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení jsou paušální cenou za plnění a služby související s poskytnutím zápůjčky, které budou žalovanému poskytovány věřitelem minimálně po dobu, na kterou byla smlouva sjednána, pak především a na výslovný konkrétní dotaz soudu nebyla schopna poskytnout jejich jakékoliv vysvětlení a objasnění. Jestliže proto namítala, že jde o cenu plnění ve smyslu § 1813 o. z., muselo by vůbec o nějaké plnění skutečně jít, a to měla nejméně tvrdit a vysvětlit. Pokud se pak na (skutečná) plnění nikoliv fiktivní nevztahuje požadavek přiměřenosti dle stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 203/2013, neznamená to, že ujednání nemůže být nemravné, a tedy neplatné z tohoto důvodu.

53. Nejvyšší soud v bodu 24 Stanoviska výslovně uvádí, že soudní přezkum ujednání o ceně plnění, tedy dle § 56 odst. 2 obč. zák., je vyloučen pouze z hlediska požadavku přiměřenosti, jak jej vymezuje ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kdy soudní přezkum naplnění ostatních požadavků na platnost právního úkonu ustanovením § 56 odst. 2 obč. zák. není nijak omezen. A bod 25 uzavírá tím, že je-li přípustné se o něčem dohodnout, neznamená to automaticky, že taková dohoda musí být platná.

54. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

55. Soud se zde nedomáhal taxativního výčtu všech položek, co je v rámci té které sjednávané služby (těžko identifikovatelné a obecné, ovšem za značnou částku) poskytováno. Žalobkyně nebyla schopná vysvětlit vůbec nijak, za co jsou ony odměny, co je vůbec podstatou protiplnění za uvedené částky, a že takové existuje. Již jen jejich názvy vzbuzují důvodné pochybnosti o tom, že vůbec o nějakou službu jde, a že by se mělo cokoliv druhé straně za to nabízet, natož ještě mravnou odměnu. Ve všech ostatních souvislostech, kdy dlužník nemá ani možnost volby jiného způsobu platby, jakož i výši úroku a RPSN, zde již nejde o možnost přezkumu přiměřenosti plnění, ale o ústavní rozměr, dobré mravy a absolutní neplatnost nemravných jednání.

56. Kromě toho tím, že žalobkyně neposkytla rozklad splátek tak, jak byly původně ujednány, nelze ani zjistit, kdy a ohledně jaké částky mělo nastat prodlení, nejen kolik se aktuálně po prodlení s tou kterou splátkou mělo dlužit na tom kterém nároku. Tím pádem není ani možné stanovit ale sazby úroků z prodlení s konkrétními částkami, kdy právě k datu původního prodlení s konkrétním nárokem se stanoví i sazba úroku, a ta je nadále zachována bez ohledu na to, od kdy je pak úrok nárokován. Nelze přiznat jinou sazbu, než jaká byla v době prodlení, a pokud k tomu chybí dostatečná tvrzení, která neumožňují porovnat to, co je konkrétně žalováno s tím, kdy nastalo prodlení a s jakým nárokem konkrétně v jaké konkrétní výši, nelze ani posoudit a tedy ani přiznat úrok z prodlení, protože soudu není umožněno učinit závěr nejméně o sazbě úroku, na který vznikl skutečně nárok, pokud by už byl schopen dovodit nějak sumu na tom kterém nároku.

57. I kdyby tedy smlouva nebyla absolutně neplatná zcela, což by s ohledem na okolnosti, za kterých již byla uzavřena, co v ní bylo pevně nastaveno, tak být mělo, i pokud by nebyla snad shledána neplatnost podle § 87 z. s. ú., ale byly by neplatné jen platby odměny za půjčení, není možné zjistit s ohledem na absenci tvrzení, kdy a s čím nastalo konkrétně prodlení a co a v jakém rozsahu dle původního plánu splátek bylo zaplaceno. Tedy ani sazbu úroku z prodlení, a ani na tomto nároku, který by mohl případně k přiznání vedle jistiny zbývat, by nebylo možné vyhovět. S koncem prvního jednání pak nastala tzv. zákonná koncentrace řízení, která se vztahuje i na nepřítomného účastníka, a na absentujících tvrzeních či důkazech nelze ani později nic změnit. Výsledek by byl tedy shodný, co do přiznané částky, a bez příslušenství.

58. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěšnější žalovaný z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté, kterému však žádné náklady nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.