13 C 52/2022- 164

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Radmilou Vladykovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 42 803 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 42 803,39 Kč spolu: -) se zákonným úrokem z prodlení z částky 55 401 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 38,09 Kč, z částky 51 531 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 118,09 Kč, z částky 47 511 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 402,85 Kč, z částky 43 511 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 289,17 Kč, z částky 39 511 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 244,47 Kč, z částky 35 511 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 268,55 Kč, z částky 31 511 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 736,57 Kč a z částky 31 011 Kč ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, -) a s úrokem ve výši 86,1% ročně z částky 44 397,79 Kč od [datum] do [datum] ve výši 5 164,26 Kč, úrokem ve výši 86,1 % ročně z částky 41 913,36 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 772,11 Kč, úrokem ve výši 86,1 % ročně z částky 37 913,36 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 334,69 Kč, úrokem ve výši 86,1 % ročně z částky 33 913,36 Kč od [datum] do [datum] ve výši 2 552,55 Kč, úrokem ve výši 86,1 % ročně z částky 29 913,36 Kč od [datum] do [datum] ve výši 4 434,30 Kč, úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 29 913,36 Kč od [datum] do [datum] ve výši 247,53 Kč, úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 29 413,36 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 222 912 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala vůči žalované zaplacení 42 803 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění svého návrhu zejména uvedla, že žalobkyně jako věřitel uzavřela s žalovanou jako dlužníkem dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 52 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr spolu se smluvními úroky ve výši efektivní úrokové sazby 129,68 % ročně splácet v 48 měsíčních splátkách po 3 870 Kč splatných vždy k 12. dni kalendářního měsíce počínaje měsícem březen 2019, to vše dle splátkového kalendáře. Žalobkyně prověřovala schopnost žalované splácet úvěr, a to na základě dokladů o příjmech a prohlášení dlužníka. Žalobkyně dále ověřila úvěrovou historii žalované v databázích SOLUS a NRKI, prováděla kontrolu, zda žalovaná neprochází insolvencí, prověřovala, zda doklad žalované není evidován jako neplatný. Na základě těchto informací bylo zjištěno, že žalovaná má dostatek volných zdrojů ke splácení úvěru. Žalovaná na svůj dluh zaplatila za období od [datum] do [datum] celkem 23 splátek, tedy částku 89 010 Kč. V průběhu splácení se s plněním své povinnosti dostala do prodlení, protože řádně a včas neplatila splátky úvěru. Žalobkyně proto kromě vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami dále uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, která činí 53 803,36 Kč. Tuto částku měla žalovaná povinnost uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění. Po zesplatnění úvěru žalovaná uhradila částku ve výši 24 390 Kč Smluvní strany si ujednaly, že žalovaná je povinna v případě prodlení s uhrazením nové jistiny zaplatit žalobkyni úroky z prodlení v zákonné výši z nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny v případě prodlení s její úhradou, úroky za poskytnutí úvěru z původně nesplacené jistiny úvěru. Žalovaná částka 42 803 Kč se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 29 413,36 Kč po odečtení splátek žalované po zesplatnění (přičemž tato nová jistina úvěru činila ke dni zesplatnění 53 803,36 Kč, a skládala se z původní jistiny poskytnutého úvěru ve výši 44 397,79 Kč a úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění ve výši 9 405,57 Kč), 998 Kč představující smluvní pokutu za prodlení se zaplacením dvou splátek v délce 30 dní, 600 Kč představující náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované s uhrazením splátky v délce 15 dní (3 × 200 Kč) a 11 792,39 Kč představující kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné nové jistiny od dne [datum] do dne vyhotovení žaloby ([datum]), při zohlednění jednotlivých splátek žalované po zesplatnění. Žalobkyně dále požaduje zaplacení úroku a úroku z prodlení ve výši, patrné z výroku I. rozsudku.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, když žalovaná je příslušníkem Bulharské republiky. Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), které platí ve vztazích mezi členskými státy EU s výjimkou Dánska, reguluje jednak stanovení mezinárodní pravomoci soudů členských států EU, a zadruhé uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. Dle článku 1 uvedeného nařízení je dána věcná příslušnost na věci občanské a obchodní (bez ohledu na druh soudu). Pro určení personální působnosti nařízení je rozhodující domicil žalovaného, který musí být pro účely nařízení lokalizován na území některého z členských států ES. Podle článku 4 bod 1. nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. S ohledem na uvedené, kdy žalovaná je občanem Bulharské republiky a má trvalý pobyt v obvodu Okresního soudu v Mělníku, dospěl soud k závěru, že je dána jak jeho pravomoc ve věci rozhodovat, tak i místní příslušnost.

4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaná uzavřela se žalobkyní dne [datum] úvěrovou smlouvu [číslo] na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 52 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet společně s úroky v nominální výši 86,1 % ročně (ve smlouvě je uvedena tzv. efektivní úroková sazba ve výši 129,68 % p. a.) v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 870 Kč RPSN činila 130,21 % Smluvní strany si sjednaly pro případ prodlení žalované se splácením úvěru smluvní pokuty (ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz předsmluvní formulář na č. l. 50 spisu, návrh/smlouvu o úvěru ze dne [datum] uložené v elektronickém systému CEPR, splátkový kalendář uložený v elektronickém systému CEPR, prohlášení klientů na č.l. 48-52 spisu/. Žalobkyně žalované jistinu úvěru poskytla dne [datum] bezhotovostním převodem /viz doklad o vyplacení úvěru uložený v elektronickém systému CEPR, oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] uložený v elektronickém systému CEPR/. Žalovaná však jednotlivé splátky nehradila řádně a včas, a to ani přes opakované výzvy žalobkyně. Žalobkyně proto zesplatnila jistinu úvěru ke dni [datum]. Žalovaná uhradila na splátkách úvěru toliko celkem 113 400 Kč /viz karta klienta uložená v elektronickém systému CEPR, výzvy k úhradě uložené v elektronickém systému CEPR a oznámení ze dne [datum] uložené v elektronickém systému CEPR /. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě pohledávky předžalobní výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzvu a poštovní podací arch uložený v elektronickém systému CEPR/. Žalobkyně ohledně schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr zjistila z formuláře nazvaného hodnocení klienta, že žalovaná je svobodná, její nejvyšší dosažené vzdělání je středoškolské s maturitou, žije u rodičů, její měsíční příjem činí rodičovský příspěvek ve výši 12 915 Kč, přičemž tato skutečnost byla doložena dalšími předloženými listinami. Ohledně výdajů bylo uvedeno, že žije ve společné domácnosti s jedním dítětem, ke kterému má vyživovací povinnost ve výši 2 000 Kč, dále byly měsíční výdaje žalované uvedeny ve výši 3 410 Kč (životní minimum) a ve výši 1 400 Kč na bydlení (nájemné, inkaso), celkem tedy ve výši 6 810 Kč, přičemž žalobkyně k této částce dále přičetla hodnotu 1 000 Kč jako rezervu. Z výpisu z bankovního účtu žalované soud ale zjišťuje, že za období [datum] – [datum] bylo odepsáno z účtu 32 253,51 Kč /viz hodnocení klienta na č. l. 44-45, osobní karta č.l. 46-47, výpis transakcí z bankovního účtu na č. l. 55-56 spisu, oznámení Úřadu práce ČR na č. l. 53 V databázi SOLUS nebyly evidovány žádné dluhy žalované po splatnosti /viz výpis záznamů z registru SOLUS na č.l. 54 spisu/. Žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by dluh žalobkyni uhradila. Tato skutečnost nevyšla najevo ani z provedených důkazů. Totožnost žalované byla ověřena dle dokladu /viz doklad na č.l. 42-43 spisu/.

5. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).

6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

9. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

10. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalované. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ nedostála. Soud konstatuje, že žalobkyně nedostatečným způsobem posoudila výdaje žalované, spokojila se toliko s uvedením paušálními částkami v celkové výši 6 810 Kč měsíčně. Žalobkyně vyšla při posuzování schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr z dokladů o příjmech, z jejího osobního prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech, z běžných veřejných rejstříků a jediného bankovního výpisu žalované, ze kterého jsou však patrné několikanásobně vyšší výdaje žalované. Takový postup žalobkyně nesplňuje znaky odborné péče, neboť ta předpokládá, že žalobkyně tvrzení žalované řádně ověří, což se v daném případě nestalo (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 cdo 2178/2018). V řízení sice žalobkyně prokázala, že ověřovala tvrzení žalované ohledně jejich příjmů, když soudu předložila oznámení o změně výše dávky státní sociální podpory, dokládající změnu výše rodičovského příspěvku, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Z hlediska výdajových poměrů žalované neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně se při zjišťování informací spokojila pouze s tvrzeními žalované o nikterak nedoložených výdajích uvedených ve výši 6 810 Kč. Ty odpovídaly paušální částce životního minima 3 410 Kč, výdajům na bydlení ve výši 1 400 Kč a vyživovací povinnosti k jednomu dítěti ve výši 2 000 Kč. Již jen z hlediska nákladů na bydlení nutno konstatovat, že tyto jsou uváděny v nereálné výši 1 400 Kč, neodpovídající současným běžným výdajům na bydlení. Životní minimum představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb, které však neodráží skutečné individuální potřeby a nároky toho kterého jedince. Žalobkyně nezkoumala další výdaje žalované, resp. vycházela z výpisu z účtu, který však nesvědčil o schopnosti splácet úvěr žalovanou. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně byla úvěruschopnost žalované s odbornou péčí zkoumána.

18. Žalobkyně tak neprokázala, že řádně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet ani v rámci ústního jednání dne [datum] po poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.

19. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalované nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klientaa předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalované ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalované, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.

20. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).

21. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

22. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na smluvní pokuty, ani na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků, smluvních pokut a smluvních úroků včetně příslušenství zamítl.

23. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši 52 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalované. Jelikož však žalovaná doposud uhradila žalobkyni již celkem 113 400 Kč, byla tím poskytnutá jistina již zcela uhrazena, a proto bylo nutno žalobu zamítnout i v části požadované jistiny včetně zákonného úroku z prodlení.

24. S ohledem na výše uvedené soud žalobu zamítl v celém rozsahu.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšné žalované žádné náklady dle obsahu spisu nevznikly.