13 C 74/2024 - 21

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] trvale bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 13 836,27 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 080,72 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se částečně co do dalších 7 755,55 Kč na jistině, jakož i co do kapitalizovaného i plynoucí příslušenství zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně zahájila 25. 8. 2023 řízení o nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo], kterou se žalovaným uzavřela její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen „Provident“) dne 20. 2. 2020, kdy i předala v hotovosti úvěrovou jistinu 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal kromě ní uhradit ještě poplatek 10 477 Kč jako příslušenství pohledávky, a to v 52 pravidelných týdenních splátkách počínaje 7. dnem po uzavření smlouvy. Celkovou částku 20 477 Kč, ve které byl zahrnut i smluvní úrok 88 % ročně, tak měl splatit k 18. 2. 2021.

2. Protože však žalovaný uhradil za celou dobu pouze 3 919,28 Kč, ze kterých žalobkyně započetla na poplatek 2 129,55 Kč a na jistinu 1 789,83 Kč, nárokovala v řízení jistinu 8 210,27 Kč a poplatek ve výši 8 347,45 Kč, jakož i oboje úroky, neboť s celou částkou se od 19. 2. 2021 dostal žalovaný do prodlení.

3. Konkrétně žalovala kapitalizovaný úrok 1 781,52 Kč z dlužné jistiny 8 210,27 Kč smluvní sazbou 88 % za 90 dnů, poté od 21. 5. 2021 až do zaplacení nárokovala sazbu 8,25 % ročně. Úrok z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně nárokovala z této jistiny ode dne 19. 2. 2021 rovněž až do zaplacení. Dále nárokovala náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 626 Kč, které vysvětlila jako 1x 48 Kč za odchozí obyčejný dopis z 15. 2. 2023, 2x 72 Kč za telefonický hovor a 1x 217 Kč za osobní návštěvu pověřeného pracovníka s tím, že konkrétní náklady jsou stanovené jejím ceníkem.

4. Podle čl. 6 smluvních podmínek uplatnila ještě nárok na smluvní pokutu 0,1 % z dlužné částky 8 210,27 Kč za období od 19. 2. 2021 do 20. 10. 2022 a to jen co do částky 5 000 Kč, kdy reflektuje zákonné omezení. Splatnost pokuty nastala podle žalobkyně ke dni podání žaloby, a od 22. 10. 2022 i z této pokuty nárokovala zákonný úrok z prodlení.

5. Uplatněné nároky žalobkyně nabyla smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou 19. 12. 2022 s účinností k 20. 12. 2022 podle čl. 2 odst. 2.1. s tím, že přikládá potvrzení o úhradě kupovaných pohledávek. Žalovaného informoval o změně věřitele právní předchůdce.

6. K výzvě soudu, aby žalobkyně doplnila tvrzení, jaké konkrétní příjmy a výdaje, a z jakých zdrojů byly zjištěny, a jakou konkrétní úvahu tedy poskytovatel úvěru učinil ohledně úvěruschopnosti žalovaného, aby mohla být soudem přezkoumána, sdělila žalobkyně, že podle zákaznické karty byl žalovaný zaměstnán a uvedl jako čistý měsíční příjem 17 455 Kč. I výdaje uvedl jen sám žalovaný, a to ve výši 7 000 Kč měsíčně, kdy mu tak mělo zbývat dost, aby měsíčně uhradil 4x 394 Kč měsíční splátky, a tedy celkem 1 576 Kč. Záznam v insolvenčním rejstříku nebyl zjištěn.

7. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil, nevyzvedával si zásilky na zákonné doručovací adrese, a zůstal tak v řízení zcela pasivní. Žalobkyně se pak z nařízeného jednání omluvila, tedy soud jednal v nepřítomnosti obou stran. Provedl ty důkazy, které navrhovala a předložila žalobkyně.

8. Ze zákaznické karty, která je současně žádostí o úvěr, bylo zjištěno, že žalovaný, který na sebe uvedl adresu v [Anonymizováno], požádal o spotřebitelský úvěr 10 000 Kč splatný v 52 týdenních splátkách, tj. za rok. Za zdroj příjmů označil plný úvazek v zaměstnání, kdy podle ověřovaných dokumentů předložil pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky a vyplnil čistý příjem měsíčně 17 455 Kč, tedy co do příjmů nešlo jen o jeho tvrzení. Odhadované měsíční výdaje byly vyplněny na 7 000 Kč, kdy ale není zřejmé, zda se jedná jen o běžnou spotřebu či i bydlení, a jaké výdaje spojené s bydlením konkrétně žalovaný má, ani nebyly podle karty nijak ověřovány. Byť bylo zaškrtnuto, že na jméno žadatele je veden bankovní účet, tak ten poskytovatel zjevně nežádal, a ani jinak doložit výši výdajů. Žádost žalovaný podepsal 20. 2. 2020.

9. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] bylo zjištěno, že Provident podepsal se žalovaným 20. 2. 2020 smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 10 000 Kč, který podle textu smlouvy mohl v hotovosti žalovaný čerpat jen, pokud si připlatil další služby jako komfortní a flexibilní splácení, a zavázal se v souvislosti s tím k dalším zásadním položkám. Vedle splacení jistiny se zavázal smlouvou žalovaný uhradit ještě poplatek 8 917 Kč, nikoliv 10 477 Kč, jak tvrdila žalobkyně, nicméně i tak ve výši více jak 89 % z úvěrové jistiny. Kromě úroku se sazbou tvrzených 88 % ročně, vyčíslených na 5 101 Kč, za zpracování úvěru 1 500 Kč, a za rozšířenou službu komfortního a flexibilního splácení 2 316 Kč. Přímo uvnitř smlouvy na 1. straně žalovaný zaškrtl rozšířenou službu komfortního a flexibilního splácení, aby se nepoužil bezhotovostní režim poskytnutí úvěru. Na straně č. [hodnota] je zvoleno týdenní splátkové období s volitelným pojištěním 1 560 Kč, o kterém žalobkyně nic netvrdila, ani se ho nedomáhala, a uhrazeno mělo být při úrokové sazbě 88 % 52 splátek po 394 Kč, poslední ve výši 383 Kč, RPSN činí 197,92 %. Následně za prohlášením jsou podepsány na konci strany č. 2 obě strany. Žalobkyní předložená strana č. 3 a č. 4 podepsána žalovaným (ani žalobkyní) není.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi Providentem a žalobkyní, soud zjistil, že byla podepsána 19. 12. 2022 a 3. 1. 2023, účinnost postoupení byla vázána na úhradu ceny. V její příloze č. 1, resp. její straně č. 8, je zachycena pohledávka za žalovaným. Z potvrzení o zaplacení ceny za postoupení z 20. 2. 2023 vyplývá, že došlo k úhradě. Z oznámení Providentu sepsaného již 20. 12. 2022 soud zjistil, že žalovanému adresoval Provident, byť na jinou adresu než dle smlouvy, oznámení o postoupení pohledávky ze smlouvy o zápůjčce č. [tel. číslo] na žalobkyni dle smlouvy o postoupení z 19. 12. 2022.

11. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání vyplývá, že jde toliko o interní záznamy, které si žalobkyně sepsala o tom, co mělo být činěno, resp. neznámo kdo vytvořil jejich seznam. Nejedná se o doklady k úkonům samotným, kterými by bylo doloženo, že byly skutečně učiněny (podací lístek pošty atp.).

12. Skutkově tak soud dospěl k závěru, že byla podepsána úvěrová smlouva poté, co se Provident zeptal na příjmy a zcela na formálně na výdaje žalovaného, kterými se nijak blíže nezabýval, spokojil se s odhadem neznámo zda všech výdajů nebo jen běžné spotřeby a pouhou informací samotného žalovaného. Výpisy z bankovního účtu, na rozdíl od výplatních pásek nežádal, přestože v ověřených dokumentech se 2 výpisy jako doklady k ověřování výdajů přímo předpokládají. Což je i logické, protože na běžné výdaje je to jediný optimální doklad, dává i přehled o tom, jak celkově žadatel hospodaří, zda není v záporných stavech na účtu, a spolu s doklady k nájmu by umožnily prověření výdajové stránky žadatele. Toto se však nestalo, a to přesto, že žalovaný žádal o 10 000 Kč, a podle toho, co vyplnil, by takovou částkou měl disponovat po své další výplatě, resp. měla mu každý měsíc zbývat. Přesto žalovaný požádal o takovou částku, a byl ochoten za ni platit úrok 88 % ročně. I vzhledem k tomu se na jeho výdaje měl poskytovatel nepochybně o to více zaměřit. Již jen tyto skutečnosti vedou nutně k závěru, že buď žalovaný vůbec nebyl schopen relevantně vyhodnotit náklady takového úvěru, nemá představu o hodnotě peněz a obvyklých sazbách, anebo musel být v zásadní tísni, která ho k podpisu smlouvy o takovém obsahu přiměla, a patrně splácet schopen nebyl.

13. Pouze na základě toho, co bylo k poměrům žalovaného předloženo, nelze učinit odpovídající a doklady skutečně podloženou úvahu o tom, kolik reálně měsíčně žalovanému pravidelně zbývá, a zda je schopen bez pochybností úvěr splácet. To, že není v insolvenci, je zcela základní kritérium, spíše první podmínka úvěru vůbec. Byť zde byl patrně i doložen pravidelný příjem ze zaměstnání, samo o sobě ani 17 tis Kč měsíčně bez dalšího neznamená, že tu nejsou takové výdaje anebo takový způsob hospodaření a vydávání prostředků, že toto bude na splátku ve sjednávané výši, resp. měsíční platbu odpovídající 4 splátkám, stačit, a lze tedy učinit relevantní závěr, kdy zásadní pochybnosti vzbuzuje skutečnost, že si za závratný úrok žalovaný půjčoval částku, ke které se měl každý měsíc dostat z pravidelného příjmu.

14. Právně byla uzavřena mezi žalovaným a [Anonymizováno] smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., která dále podléhá zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen z. s. ú.), když úvěrovou smlouvu žalovaný podepsal jako běžná fyzická osoba, a nikoliv podnikatel (toto z ničeho nevyplývá). Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

17. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

18. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

19. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

20. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

21. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách.

22. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

23. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost zjistit jak příjmy, tak ale i výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Jelikož se předchůdkyně žalobkyně soustředila čistě jen na příjmy žalovaného, a zatímco jim věnovala dostatečnou pozornost, na výdaje a nesrovnalosti v nich jednak nereflektovala, a jednak je neměla naprosto nijak doložené.

24. Doklady nebyly vyžádány i přes výše uvedené k výdajům žádné, předchůdkyně žalobkyně na toto rezignovala zcela. Přitom nebyl žádný důvod, aby se stejnou pečlivostí jako příjmy ze zaměstnání, neprověřila bankovní výpisy, kde by si udělala mnohem přesnější představu, jak si žalovaný stojí, a tedy by její posouzení mohlo být poté objektivní. Zejména s ohledem na pochybnosti, když má žalovanému každý měsíc údajně zbývat 10 000 Kč, proč si tuto sumu za tak vysoký úrok potřebuje půjčit, a nakolik se dostal případně do stavu, kdy nezvládá své potřeby financovat.

25. Z uvedeného plyne, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost žalovaného nesplnila, když se výdajům nevěnovala při posuzování vůbec, neřešila zjevné pochybnosti v souvislosti s nimi, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalovaného podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem.

26. Soud proto při poskytnuté jistině 10 000 Kč uložil žalovanému vrátit částku 6 080,72 Kč, když dosud dle žalobkyně uhradil žalovaný [částka], a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Zbývá tak z této smlouvy k vypořádání právě tato částka, která dosud vrácena nebyla. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

27. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění, která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

28. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

29. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

30. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

31. Ve zde souzeném případě platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

32. V tomto případě splatnost dříve řešena nebyla nijak, tj. nemohl ani vzniknout vedle jistiny dříve nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.

33. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu.

34. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

35. Soud tedy uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na žádné další částky nemá nárok.

36. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Úrok 88 % ročně nemůže absolutně obstát, celková výše „poplatku“ přesahující 89 % úvěrové jistiny taktéž ne. Jde tu o tak zjevný nepoměr, o čemž svědčí i RPSN, že onen „poplatek“ za poskytnutí úvěru, jak je částka přímo i označována poskytovatelkou a žalobkyní, skládající se z úroků a dalších odměn, nemůže být považována za mravnou a je zřejmé, že by smlouva byla jako lichvářská a nemravná označena kdykoliv za neplatnou, i kdyby byla prověřena úvěruschopnost. Případná vyšší úroková sazba by v sobě, aby ji bylo možné odůvodnit, měla zahrnovat určitý vyšší komfort služeb, nejméně však posouzení úvěru, nikoliv vedle úroku 88 % p. a. ještě zvlášť vyčíslovat další údajná plnění, vnutit další služby, aby byla částka poskytnuta hotově a nikoliv na účet, a celkově nárokovat částku zcela nepřiměřenou, kdy 88 % ročně je sazba nepřijatelná v jakémkoliv případě.

37. Stejnou agendu zvládají a bez těchto zvláštních odměn a přemrštěných úroků poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají jen z úroků, které jsou násobně nižší, maximálně vedle něho zpoplatňují drobně vedení účtu. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle značného úroku, který již samotný nelze odůvodnit ani rozdílem mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost dalších plateb vedle něho, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících, nejen lichvářskou sazbou úroku, ale navíc ještě účtováním dalších plnění k ní navíc.

38. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou.

39. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“.

40. I odměny a poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

41. Nejen úrok, ale celkový poplatek nárokovaný žalobkyní tak soud shledal v rozporu se shora uvedeným a dobrými mravy. Pokud jde o nárokované náklady vymáhání, pak to, že žalobkyně zašle dopis, kde jakousi výši, kterou bude v případě nezaplacení nárokovat, oznámí žalovanému, jak uvedla v žalobě k těmto nárokům, není právním jednáním, ze kterého by mu vznikala taková povinnost, a ani ho takto nezaváže jakýmsi svým ceníkem. Nejde o smluvní ujednání, a „vnutit“ takovou povinnost jednostranně žalobkyně nemůže. Předmětem činnosti žalobkyně pak je nakupování a vymáhání pohledávek, kde náklady s tím spojené, jsou náklady, které ke své činnosti každý podnikatel v určité výši vynakládá. I kdyby se toto hledisko mělo popřít, pak by žalobkyně musela nejen tvrdit, ale i prokázat, že náklady skutečně vynaložila, a v jaké výši. Rozhodně je nedoloží svým vlastním seznamem, který si sepsala do interního systému, resp. neznámo kdo tam tato data vložil, ale musí být prokázáno, že úkony byly učiněny a náklady vynaloženy. K tomu podklady neposkytla, a jednání, kde by mohla být poučena, se neúčastnila. Primárně však za situace takto (neplatně) uzavřené smlouvy měla směřovat k dohodě o tom, kdy a jak bude vrácena dlužná jistina, a pokud dohoda nebyla možná, pak do soudního řízení, kde by byla splatnost určena. Nárok na vymáhání částky, resp. náklady na to vynaložené v předsoudní fázi lze jen těžko přenést na žalovaného.

42. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěšnější žalovaný již jen z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté, kterému však žádné náklady nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.

Poučení