13 C 90/2024 - 22

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1], Ph.D. se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 10 842 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 925 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 8 917 Kč na úvěrové jistině, jakož i co do obou nároků na úroky, jak z úvěru, tak z prodlení, a to v celém rozsahu, jak co do kapitalizovaných částek, tak nárokovaných jako plynoucí do zaplacení, zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně zahájila řízení o nároky ze smlouvy o zápůjčce č. [tel. číslo], kterou se žalovanou uzavřela 11. 6. 2017 její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen Provident), a od které pohledávky nabyla postoupením. Tvrdila, že žalovaná v hotovosti převzala 10 000 Kč v den uzavření smlouvy a zavázala se uhradit dalších 8 917 Kč, které se skládají z kapitalizovaných úroků ve výši 1 789 Kč za sjednanou dobu řádného půjčení při sazbě 29 % ročně, z odměny za zpracování a doručení ve výši 2 720 Kč a z částky za administrativní činnost – komfortní splácení v hotovosti ve výši 4 408 Kč. Celková úhrada 18 917 Kč měla probíhat v 60ti 7denních splátkách po 316 Kč a k doplacení úvěru tak mělo dojít 5. 8. 2018.

2. Konkrétně nárokovala dlužnou jistinu ve výši 6 191,88 Kč, z dlužného poplatku dalších 4 650,12 Kč s tím, že žalovaná uhradila celkem částku 8 075 Kč. Za období ode dne 6. 8. 2018 nárokovala dále kapitalizovaný úrok z úvěru 29 % ročně z jistiny 6 191,88 Kč do postoupení 20. 1. 2020 ve výši 2 758,11 Kč a od následujícího dne až do zaplacení jako plynoucí. Úrok z prodlení uplatnila kapitalizovaný sazbou 9 % ročně z dlužné jistiny od 13. 8. 2018, kdy uplynula 7denní lhůta pro úhradu poslední splátky, rovněž do 20. 1. 2020 ve výši 844,53 Kč a ode dne následujícího jako nadále plynoucí také do zaplacení.

3. K výzvě soudu konkretizovala, že dlužný poplatek 4 650,12 Kč se skládá z dlužného úroku 610,66 Kč, dlužného poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 1 741,11 Kč a z poplatku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 2 298,35 Kč s odkazem na rozpočtení připsaných plateb na jednotlivé položky. Doplnila, že zpracování doručení a flexibilní splácení zahrnuje administrativní činnosti jako zavedení zákazníka do systému, zpracování podkladů, dokumentace a osobní doručení a vyplácení částky zákazníkovi. V administrativní činnosti a komfortním splácení je zahrnuto zpracování splátek zákazníka, prevenční činnost kumulace neuhrazených splátek, upozorňování na prodlení, případné vyhotovení kopií dokumentace v případě ztráty či poškození či mimořádné přijetí zpracování a zpracování splátky na pobočce a výběry splátek v hotovosti včetně sjednávání časů návštěvy za tím účelem.

4. Na výzvu soudu v té části, kdy žádal doplnit konkrétní příjmy a výdaje, které byly posuzovány před poskytnutím úvěru, a k předestření úvahy ohledně schopnosti žalované úvěr splácet, citovala žalobkyně zákon, dále obecně uvedla, že žalovaná byla dotazována na své poměry, a že tyto byly zaneseny 11. 6. 2017 do zákaznické karty a ověřeny byly z pracovní smlouvy, poštovní poukázky a výměry důchodu nebo z rozhodnutí o přiznání dávky na bydlení. Žalovaná uvedla, že pracuje jako uklízečka s měsíčním příjmem 4 296 Kč, ostatní její příjmy činí 4 000 Kč, nevyživuje žádnou osobu a nemá jinou půjčku, proto úvěr byla podle poskytovatele schopna splácet.

5. Argumentovala rovněž tím, že žalovaná, pokud by uvedla nepravdivé údaje či něco zamlčela, by se dopouštěla trestného činu úvěrového podvodu a úvěrující instituce není povinna prověřovat, zda se nedopouští o takový podvod. Nelze také vyžadovat, zejména u nižších a kratších půjček, aby věřitel prováděl rozsáhlé až detektivní pátrání k prověřování pravdivosti sdělených údajů. Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě, a navíc neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobovala podle žalobkyně v době uzavření absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Také postačuje podle rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97, že listiny, ze kterých poskytovatel vycházel, měl k dispozici při sepsání smlouvy, když poskytnutí potvrdil dlužník podpisem na zákaznické kartě. Žalovaná pak úplnost a správnost veškerých údajů svým podpisem potvrdila.

6. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, na základě předložených listinných důkazů, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila již v žalobě a žalovaná k výzvě soudu nevyjádřila svůj nesouhlas. Nereagovala nejen na výzvu, ale ani k věci samé, v řízení zůstala zcela pasivní. Jelikož nebylo třeba vyzývat k doplnění tvrzení či návrhů důkazů, nebyl důvod, proč rozhodnutí za zjištěného stavu, neučinit bez jednání, které by na jeho výsledku nic nezměnilo.

7. Ze zákaznické karty podepsané [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] soud zjistil, že žalovaná žádala primárně o zápůjčku 7 000 Kč, 10 000 Kč bylo až poté dopsáno (nad touto sumou) s tím, že ji potřebuje na neočekávané výdaje. Uvedla, že bydlí na ubytovně, nevyznačila, že by měla spolubydlícího, a je rozvedená. Vyplnila pracovní zařazení jako uklízečka s výše uvedeným příjmem 4 296 Kč, kdy dokládala podle formuláře pracovní smlouvu a poštovní poukázky. Uvedla, že má dva zdroje příjmů, v „ostatních příjmech“ částku 4 000 Kč, a tedy celkem 8 296 Kč, odhadované měsíční výdaje (aniž by bylo jasné, zda má jít o všechny včetně bydlení, či nikoliv), vyplnila na 5 000 Kč a dokládán byl doplatek na bydlení. K výdajům nebyly předloženy doklady žádné, a to ani k výdajům na bydlení, které pak nebyly nijak zachyceny a ničím podloženy.

8. Ze smlouvy o zápůjčce č. [tel. číslo], podepsané na druhé straně prvního listu 11. 6. 2017 (další dva listy, kterými dokument má pokračovat, podepsané nejsou), soud zjistil, že žalovaná si sjednala s [Anonymizováno] zápůjčku 10 000 Kč, za kterou se zavázala uhradit poplatek ve výši 8 917 Kč, RPSN činila 241,97 %. Poplatek byl vypočten jako úrok 1 789 Kč, dalších 2 720 Kč za zpracování, doručení a flexibilní splácení a jako 4 408 Kč za administrativní činnost a komfortní splácení. Ke splátkám mělo docházet po 316 Kč po dobu 60 týdnů, kdy každá splátka měla být uhrazena po 7 dnech, první od data uzavření smlouvy. Poslední tak činila 273 Kč a úroková sazba byla sjednána pevná a ve výši 29 % ročně, podpisem smlouvy žalovaná potvrdila, že částku v hotovosti převzala.

9. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovaná podle evidence uhradila v období od 16. 6. 2017 do 21. 1. 2020 tvrzených 8 075 Kč, kdy podle tabulky měla provést celkem jen 10 plateb v různých výších. Hradila nepravidelně, v červnu 2017 jednou, v červenci 2017 dvakrát, pak až jednou v září a v říjnu 2017, následně dvakrát v lednu 2018, jednou v březnu 2018, jednou v červnu 2018, poté až v červenci 2019 jednou a naposledy jednou v lednu 2020. Podle této tabulky bylo dlužných 6 191,88 Kč na jistině, které tvrdí žalobkyně k datu poslední splátky 30. 7. 2019, poté je k 21. 1. 2020 stav vynulován.

10. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi [Anonymizováno] a žalobkyní soud zjistil, že jsou převáděny pohledávky ze smluv o půjčce či zápůjčce dle přílohy č. 1, jejíž části jsou vymazány a text není dostupný. Z viditelného textu vyplývá, že závazek zaplatit úplatu za postoupení dle bodu 10 na str. 2 je závazkem fixním, a v případě opožděné platby se smlouva rozvazuje. Připojené podpisy jsou z data 20. 1. 2020. Předložena byla stránka 128 ze 169, kde v seznamu je uvedena žalovaná a její číslo smlouvy, z dokumentu však nevyplývá, zda patří k předložené smlouvě či nikoliv. Sám [Anonymizováno] však sepsal s datem 20. 11. 2020 oznámení adresované žalované, že pohledávka ve výši 18 342 Kč ze smlouvy č. [tel. číslo] byla postoupena žalobkyni, které má být uhrazena. Zejm. z tohoto dokumentu tak lze dovodit, že k tvrzenému uzavření smlouvy o postoupení předmětné pohledávky došlo.

11. Skutkově soud dospěl dále k závěru, že žalovaná žádala o poskytnutí půjčky za situace, kdy měla zcela minimální příjem, pouhých 4 296 Kč, jak sama uvedla, a nebyla schopna bez sociální dávky ani zaplatit bydlení. Zbývající její příjem, jak připouští i sama žalobkyně, byl doplatkem na bydlení, a nesloužil (nemohl sloužit) k úhradě běžných potřeb žalované. Kolik za bydlení konkrétně vydávala, se [Anonymizováno] ani nesnažil zjistit, natož aby toto bylo něčím doloženo, a dávku na bydlení započítával do příjmů k volnému použití. Příjem žalované, i kdyby měla pokryté celé bydlení dávkou, pak byl pod částkou, kterou ona sama odhadla jako své výdaje. Náklady sdělila ve výši 5 000 Kč, které jí ani nezbývaly z příjmu. Kromě toto, jen samotná platba ze smlouvy měla měsíčně (4 týdenní splátky) činit 1 264 Kč, tedy i kdyby mohla použít celý svůj příjem, po zaplacení splátek v měsíci by jí zůstávalo toliko 3 032 Kč, což není ani životní minimum. Provident tak poskytl úvěr za stavu, kdy bylo zřejmé, že jej žalovaná není schopna řádně splácet. Nebyly o tom jen pochyby, ale bylo to v podstatě vyloučené.

12. Smlouva o zápůjčce, o kterou se v daném případě jedná, vzniká přenecháním zastupitelných věcí, a je upravena v § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a současně podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

13. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do 28. 5. 2022 bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do 28. 5. 2022 anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

16. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní. S poukazem na datum uzavření smlouvy tedy nelze v případě nesplnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost ustát platnost smlouvy.

17. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

18. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

19. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

20. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

21. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat.

22. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že předchůdkyně žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně řádně nesplnila, nezabývala se výdaji žalované a do jejích příjmů zahrnula sociální dávky, účelově určené, které na splácení ani jiné výdaje nemají a nemohou sloužit. Úvěr poskytla za situace, kdy vyplynuly zcela jasné a jednoznačné pochybnosti o schopnosti splácet, spíše bylo zřejmé, že žalovaná nemá z čeho řádně úvěr splácet.

23. Tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat. Zůstává jen povinnost žalované podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jejím možnostem. Soud proto při poskytnuté jistině 10 000 Kč uložil žalované vrátit částku 1 925 Kč, když dosud dle žalobkyně splatila celkem žalovaná 8 075 Kč, a žalovaná sama nejen neprokázala v řízení, ale ani netvrdila, že by uhradila více. Zbývá tak z této smlouvy k vypořádání právě částka 1 925 Kč, která dosud vrácena nebyla. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalované žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovanou žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

24. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění., která samozřejmě nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

25. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalované. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú. lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

26. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

27. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

28. Ve zde souzeném případě platby žalované zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalované, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by žalovaná na výzvu soudu reagovala a navrhla nějaké splátkové řešení, objasnila své možnosti, a doložila je, by soud mohl i přes uplynulou dobu případně výjimečně zvážit splátky, ve kterých dluh vyrovná, pokud ho není objektivně schopna uhradit najednou. Žalovaná však zůstala pasivní, nereagovala nijak na výzvu soudu k vyjádření, a tedy nebylo možné další splátky poskytnout, neboť k tomu scházely podklady. Plnění proto uložil v základní zákonné lhůtě pro peněžitá plnění podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)

29. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalované prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna stanovit, kdy a kolik má dlužník zaplatit. Nevznikl tak dosud ani nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z., než bude případně porušena povinnost uhradit dle tohoto rozhodnutí, které je ohledně nové splatnosti první. Jak totiž Nejvyšší soud závěrem citovaného rozhodnutí shrnul, je ustanovení § 87 z. s. ú. speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti - buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí ani od výzvy věřitele k plnění.

30. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při poskytnutí zápůjčky 10 000 Kč za cca rok a dva měsíce splatné, není možné akceptovat úhradu částky dalších 8 917 Kč. Jde tu o tak zjevný nepoměr, že onen „poplatek“, jak je částka přímo označena i žalobkyní, skládající se z úroků a odměn Providentu, již nelze považovat za mravný, o čemž vypovídá i výše RPSN..

31. Úroková sazba sama ve výši 29 % p. a. je vysoká, ovšem této sazby dosáhl [Anonymizováno] jen proto, že část toho, co ve skutečnosti žalovaná má zaplatit za poskytnutí prostředků na sjednanou dobu, představují další platby, které v součtu s úrokem dosahují spolu s ním více jak 89 % z jistiny, která je dlužníkovi poskytnuta. Tyto platby umožňují účelovým rozdělením do více odměn a kolonek jaksi vizuálně snížit výši odměny, které se ve skutečností celkově poskytovateli úvěru dostává, a kterou rozmělňují.

32. Každý úvěr vyžaduje, aby o klientovi vznikla určitá dokumentace, stejně tak vyžaduje i splácení. Pokud již jsou zvlášť zohledňovány počáteční úkony a zpracování úvěru a evidence, a stanoven za ně poplatek, bývá k tomu ovšem nižší a rozumný úrok, do kterého nemohou být vzhledem k jeho výši rozpuštěny. Splácení běžně nijak zpoplatňováno není. Není nějakou nadstandardní službou, a nelze se bez něho obejít, vyžaduje je každý úvěr. Za flexibilní a komfortní splácení lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení. Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit dlužník kdykoliv, podle svých potřeb, z pohodlí domova, a tedy primárně v době internetbankingu a smartbankingu bezhotovostní převod.

33. Těžko takovou variantou mohou být hotovostní splátky, natož pak ještě týdenní, i přes měsíční příjem klienta. Ono zvlášť zpoplatněné flexibilní a komfortní splácení, je naopak týdenní dril, v českých podmínkách měsíčních mezd bez jakéhokoliv smyslu a opodstatnění. Pro hotovostní platbu musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl ještě značně připlácet. Ani komfortní ani flexibilní toto soud neshledává. Za několik tisíc navíc toto maximálně umožňuje, a to nikoliv dlužníkovi, ale věřiteli, aby pravidelně vykonával určitý osobní tlak na platbu. Jakákoliv platba by byla jednou měsíčně levnější než toto. U řady účtů jsou dokonce odchozí platby již běžně bez poplatku.

34. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu v řádech desetikorun měsíčně, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou násobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle několikanásobného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u Providentu zásadní procento z půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo, kdy celková odměna se pohybuje kolem 60 - 90 %. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

35. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou.

36. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne. Zde je pak naplněno obojí, i samotný úrok překročil stanovené hranice, ve spojení s dalšími „službami“ ani nemluvě.

37. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 75/2020 pak Nejvyšší soud hovoří (bod 9) i o tom, že zjevně nepřiměřené byly platby přiznané rozhodcem ve svém úhrnu, tj. nikoliv nutně každá zvlášť, ale jak soud uvedl, „rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním věci ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s dobrými mravy“, a proto zasáhl ještě i ve fázi samotné exekuce. Onu nepřiměřenost považuje Nejvyšší soud za zcela zásadní, pokud prolomil vydaný exekuční titul, a přikládá mu tak mimořádnou váhu. Nejde přitom o výši částek, ale o onen poměr částek půjčených a nárokovaných k zaplacení, a to právě i souhrnně, při celkovém pohledu.

38. I v tomto tak soud nalézá oporu pro závěr, že musí být posouzen případ jako celek, a i na vyžadované platby je třeba nahlížet jak v souvislosti s jejich (údajnou) funkcí, důvodností a opodstatněností, ale i z hlediska celku a úhrnu, který by měl být přiznán. Stejně tak v tomto rozhodnutí odmítl Nejvyšší soud možnost vnucovat smluvní ujednání s nepřiměřenými pokutami, kdy totéž musí platit i pro přemrštěné či fiktivní služby a odměny za ně z hlediska mravnosti. Nejvyšší soud rovněž připomněl, že nemůže dojít k nepřiměřenému postižení, a to ani pasivního spotřebitele, který má nárok na soudní ochranu, zde dokonce i přes existenci exekučního titulu, neboť je na tom onen vyšší společenský zájem.

39. Nelze vycházet bez dalšího z toho, že jde o cenu plnění ve smyslu § 1813 o. z. V takovém případě by muselo vůbec o nějaké plnění pro dlužníka skutečně jít, platit by měl za něco pro něho samotného, co dostává. Několikatisícový poplatek jaksi předem pro „prevenci kumulace dluhu“ či za případnou kopii dokumentace, kdyby došlo k její ztrátě, kdy k těmto případům nemusí vůbec dojít, takovou službou nejsou. Pokud se pak na (skutečná) plnění nikoliv fiktivní nevztahuje požadavek přiměřenosti dle stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 203/2013, neznamená to, že ujednání nemůže být nemravné, a tedy neplatné z tohoto důvodu.

40. Nejvyšší soud v bodu 24 Stanoviska výslovně uvádí, že soudní přezkum ujednání o ceně plnění, tedy dle § 56 odst. 2 obč. zák., je vyloučen pouze z hlediska požadavku přiměřenosti, jak jej vymezuje ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kdy soudní přezkum naplnění ostatních požadavků na platnost právního úkonu ustanovením § 56 odst. 2 obč. zák. není nijak omezen. A bod 25 uzavírá tím, že je-li přípustné se o něčem dohodnout, neznamená to automaticky, že taková dohoda musí být platná.

41. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

42. Soud proto přiznal jen rozdíl, který dosud nebyl z poskytnutých prostředků po odečtení provedených plateb vrácen, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.

43. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěch již jen z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté, na straně žalované, které žádné náklady nevznikly. Proto ani nebyly náklady nikomu přiznány.

Poučení