13 C 92/2024 - 65

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Mariannou Marcinkovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 167 700 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 40 246 Kč spolu s úrokem v zákonné výši 14,75 % ročně z částky 40 246 Kč od 10. 2. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 127 454 Kč a úroku z prodlení z částky 127 454 Kč za dobu od 10. 2. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 25 667,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 8. 4. 2025 domáhala vydání rozhodnutí ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 167 700 Kč s příslušenstvím (úrokem z prodlení za dobu od 10. 2. 2024 do zaplacení), a to v rámci požadavku na odškodnění nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení.

2. Žalobkyně uvedla, že dne 25. 1. 2015 podala ke správce daně, tj. Finanční úřad [Anonymizováno], přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období prosinec 2014. Po provedené daňové kontrole jí byla doměřena daň a odvolání žalobce zamítlo Odvolací finanční ředitelství svým rozhodnutím ze dne 15. 6. 2018, č.j. [Anonymizováno], žalobu Krajský soud [Anonymizováno] 24. 7. 2020, č.j. [spisová značka] a kasační stížnost Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č.j. [spisová značka], které jí bylo doručeno 6. 4. 2023. Celková délka řízení tak činila od 25. 1. 2015 do 6. 4. 2023 8 let a 2 měsíce, což považuje žalobkyně za dobu nepřiměřeně dlouhou. Dne 9. 8. 2023 požádala žalovaného o přiznání zadostiučiní, přičemž omluva byla doručena dne 15. 2. 2024. V soudním řízení neprobíhalo dokazování, vždy šlo jen o řešení právních otázek, žalobkyně sama nepřispěla k průtahům.

3. Žalobkyně tvrdí zvýšený význam předmětu řízení, protože se daňové řízení vedlo i o daňové penále, které je trestní sankcí, přičemž dle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost věcem trestním. Dále má za to, že je odškodnění dané stanoviskem Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 206/2010 valorizovat, protože kumulovaná inflace činí bezmála 50%, proto vychází žalobkyně ze základní částky 18 000 Kč za rok řízení. Dále požaduje zvýšení o 30%, jelikož „globální řízení bylo zatíženo mimořádným průtahem“, když daňové orgány nečinily odpovídající úkony směřující k vydání rozhodnutí.

4. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že předně zrekapitulovala skutkový stav a doplnila popis skutkového stavu, přičemž žalobkyně proti takto popsanému skutkovému stavu nic nenamítala. Žalovaná upozornila na to, že správce daně se opakovaně neúspěšně pokoušel kontaktovat zástupce žalobkyně telefonicky, zanechal mu zprávy na záznamníku a vzkazy v kanceláři, vždy neúspěšně, a to za účelem rychlejšího, méně formálního způsobu domluvy na termínech jednání. Dle žalované se počátek řízení odvíjí až od okamžiku oznámení o zahájení daňové kontroly, která zahrnovala všechna zdaňovací období červen 2014, prosinec 2014 a leden 2015, celková doba řízení tak činila 7 let a 8 měsíců. Délku řízení před správcem daně považuje za přiměřenou, celkovou délku řízení před orgány finanční správy považuje za dobu přiměřenou a délku řízení před soudními orgány lze považovat za nepřiměřenou, v řízení byly shledány průtahy na straně soudu, a přestože nepovažuje celkovou dobu řízení, když bylo rozhodováno čtyřmi orgány veřejné správy, za nepřiměřenou, má za to, že nesprávný úřední postupu nastal. Žalovaná dále připomněla, že judikatura zakazuje použití lhůt stanovených ve správním řádu na daňová řízení vedená podle daňového řádu. Žalovaná má za to, že zástupce žalobkyně svým počínáním průběh prvostupňového řízení negativně ovlivnil, když opakovaně nereagoval na pokusy správce daně o kontakt za účelem domluvy na dalším postupu. Dle žalované lze hodnotit složitost posuzovaného řízení za standardní, avšak bylo potřeba zmapovat rozhodný skutkový stav, a to rovněž prostřednictvím realizace místních šetření a výslechu svědků, nebylo však nutné provádět dokazování extrémního rozsahu. Stejně ta nebylo řízení nadstandardní co do složitosti po stránce právní. Dle žalované daňové řízení nespadá do pomyslné množiny privilegovaných řízení s presumovaným vysokým významem jejich předmětu pro účastníky, význam řízení, coby majetkový spor, tak považuje za marginální s ohledem na to, že v kontextu celkového objemu podnikání žalobkyně pro ni finanční částka, jež byla předmětem posuzovaného řízení, nepředstavovala nijak zásadní položku, tím méně hodnotu. Absentovala jakákoliv snaha o urychlení a co nejrychlejší skončení věci a sama žalobkyně přispěla negativně k délce řízení. Žalovaná žalobkyni za vniklou újmu poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, což považuje jako dostatečně kompenzující.

5. Z provedených listinných důkazů a nesporných tvrzení účastníků soud učinil následující skutková zjištění: Dne 23. 1. 2015 podala žalobkyně daňové přiznání k DPH za prosinec 2014 a platebním výměrem č.j. [datum] byl vyměřen nadměrný odpočet za prosinec 2014 ve výši 833 087 Kč (nesporná tvrzení stran). Dne 22. 7. 2015 byla zahájena daňová kontrola žalobkyně za období duben, červen, prosinec 2014 a leden 2015 (protokol o zahájení daňové kontroly). Za období prosinec 2014 bylo daňové přiznání žalobkyně ke správci podáno, dne 3. 8. 2015 bylo provedeno místní šetření k objasnění potřebných skutečností (protokol o místním šetření). Výzvou ze dne 31. 8. 2015 byla žalobkyně vyzvána k prokázání skutečností a odpověděla na ni podání ze dne 14. 9. 2015. Dne 4. 12. 2015 byla zástupci žalobkyně zaslána sms zpráva za účelem stanovení termínu projednání výsledku daňové kontroly, dne 7. 12. 2015 byl za stejným účelem učiněn pokus o telefonický kontakt, přičemž zástupce sdělil, že se nedostaví (úřední záznamy ze dne 4. 12. 2015 a 7. 12. 2015). Dne 11. 12. 2015 bylo vydáno sdělení o výsledku kontrolního zjištění a bylo vydáno rozhodnutí o stanovení lhůty k vyjádření a případnému návrhu doplnění (sdělení výsledku kontrolního zjištění ze dne 11. 12. 2015, rozhodnutí o stanovení lhůty ze dne 11. 12. 2015). Žalobkyně se prostřednictvím zástupce vyjádřila dne 20. 12. 2015 (vyjádření). Byl předvolán svědek k podání výpovědi a dne 21. 1. 2016 byl výslech svědka proveden (protokol o výslechu svědka). Dne 27. 1. 2016 byl telefonicky sjednán termín místního šetření, které bylo provedeno dne 15. 3. 2016 (úřední záznam, protokol o místním šetření). Další místní šetření proběhlo 15. 4. 2016 (protokol o místním šetření). Žalobkyně byla dne 25. 4. 2016 vyzvána k prokázání skutečností, na kterou žalobkyně reagovala dne 9. 5. 2016 (výzva ze dne 25. 4. 2016 a odpověď ze dne 9. 5. 2016). Správce daně se opakovaně pokoušel sjednat se zástupcem žalobkyně telefonicky termín místního šetření, avšak neúspěšně a poté byl písemně oznámen termín místního šetření oznámení ze dne 29. 6. 2016 (úřední záznamy, oznámení ze dne 29. 6. 2016). Byl opětovně volán svědek Strolený, dne 19. 7. 2016 byl volán svědek [Anonymizováno] a svědek [Anonymizováno] a výslechy byly provedeny dne 9. 8. 2016 a dne 12. 8. 2016 (předvolání, protokoly). Dne 22. 8. 2016 proběhlo místní šetření (protokol o místním šetření). Následně proběhly opět neúspěšné pokusy o telefonické spojení se zástupcem žalobkyně (úřední záznamy, oznámení). Termín konání ústního jednání byl zaslán písemně, jednání proběhlo 13. 10. 2016 (protokol o projednání zprávy o daňové kontrole). Byla vydána zpráva o výsledku daňové kontroly (zpráva o daňové kontrole). Na základě výsledku daňové kontroly vydal správce daně dodatečný platební výměr dne 24. 10. 2016 za červen 2014 byl nadměrný odpočet snížen z částky 778 157 Kč na částku 641 447 Kč, za prosinec 2014 byl nadměrný odpočet snížen z částky 833 087 Kč na částku 778 298 Kč, za leden 2015 byl nadměrný odpočet snížen z částky 177 852 Kč na 157 188 Kč. Dne 23. 11. 2016 bylo podáno proti platebním výměrům odvolání, stanovisko k odvolání bylo sepsáno dne 2. 3. 2017 (stanovisko k odvolání). Za období prosinec 2014 bylo správcem daně dne 13. 3. 2017 vydáno autoremedurní rozhodnutí, kterým správce daně upravil snížení částky nadměrného odpočtu, rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni dne 14. 3. 2017. Žalobkyně podala rovněž odvolání proti tomuto upravenému rozhodnutí dne 11. 4. 2017 a stanovisko k odvolání bylo sepsáno dne 15. 6. 2017 a spis byl postoupen Odvolacímu finančnímu ředitelství dne 16. 6. 2017 (stanovisko k odvolání). Stanovisko k odvolání bylo doplněno dne 22. 5. 2018 (stanovisko k odvolání). Dne 15. 6. 2018 bylo vydáno Odvolacím finančním ředitelstvím rozhodnutí, kterým bylo odvolání zamítnuto a potvrzen dodatečný platební výměr za období červen a leden 2015 a autoremedurní rozhodnutí za zdaňovací období prosinec 2014, rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno 15. 6. 2018. Z odůvodnění bylo zjištěno, že žalobkyně neoprávněně použila režim přenesení daňové povinnosti při dodání movitých věcí, jež neodpovídaly číselnému kódu klasifikace produkce, kde by se mělo jednat vždy o služby týkající se nemovité věci. Při místním šetření bylo zjištěno, že předmětné movité věci, které byly dodány v rámci smlouvy o dílo, nejsou spojené se stavbou, přičemž žalobkyně uplatnila na veškerá dílčí plnění režim přenesení daňové povinnosti, tedy i na movité věci pevně nespojené se stavbou. Z důvodu, že žalobkyně neprokázala, že dodání předmětných movitých věcí, souvisí s poskytnutím stavebních nebo montážních prací, které odpovídají číselnému kódu klasifikace produkce CZ-CPA 41-až 43, vznikla žalobkyni povinnost při dodání movitých věcí přiznat daň. Rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno 15. 6. 2018 a nabylo právní moci dne 26. 6. 2018 (rozhodnutí OFŘ ze dne 15. 6 .2018, č.j. [Anonymizováno], doručenka datové zprávy). Tato skutková zjištění byla vyjma nesporného tvrzení stran zjištěna také ze spisu správce daně týkající se předmětného řízení.

6. Spisem Krajského soudu [Anonymizováno], sp.zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu č.j. [Anonymizováno], byla podána dne 10. 8. 2018. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření k žalobě podáním ze dne 14. 8. 2018, které bylo doručeno 16. 8. 2018. Vyjádření k žalobě podáno dne 28. 8. 2018. Následovala výzva žalobkyně ze dne 29. 8. 2018, doručeno 10. 9. 2018 a reakce žalobkyně ze dne 20. 9. 2018. Rozsudek Krajského soudu [Anonymizováno] byl vyhlášen dne 24. 7. 2020, č.j. [spisová značka], žaloba byla zamítnuta. Předmětem bylo, že žalobkyně, jakožto zhotovitel, uzavřela dne 26. 2. 2014 se společností [právnická osoba], jakožto objednatelem, smlouvu o dílo č. [Anonymizováno], jejímž předmětem bylo zhotovení díla dle nabídky zhotovitele ze dne 4. 2. 2014 spočívající v modernizaci [Anonymizováno]. Za dílo byla sjednána celková cena 4 403 000 Kč bez DPH, součástí dodávky bylo dodání určitých movitých věcí funkčně souvisejících s modernizovanou [Anonymizováno] (automobil ve verzi chladírenského vozidla, digitální váha s tiskem etiket, vakuová balička, nerezové regály, prosklené lednice, ruční vysokozdvižný vozík, chladnička, mraznička, formy na sýr, pojízdné pracovní stoly a nerezový regál. Dne 22. 7. 2015 byla zahájena daňová kontrola a správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně neodvedla daň z výstupu z uskutečněných plnění (dodání movitých věcí), která neoprávněně přiznala v rámci režimu přenesení daňové povinnosti dle § 92a zákona č. 235/2004 Sb., daň z přidané hodnoty. Soud akcentoval kritérium spojené předmětného zařízení se stavbou, které významně napovídá, jakým směrem tenduje výklad stran povahy strojů a zařízení, kterážto, jsou-li poskytnuta jako plnění v souvislosti se stavebními nebo montážními pracemi a s těmito pracemi souvisí, mohou podléhat režimu přenesení daňové povinnosti. Soud uvedla, že si za takové stroje a zařízení dokáže představit např. průmyslové stroje na filtraci, odředění, pasteraci, odvětrávání či homogenizaci mléka. Naopak automobil, vysokozdvižný vozík, váhy s tiskem etiket, chladničku, mrazničku, formy na sýry, tedy v podstatě mobiliář mlékárny, za takové průmyslové stroje a zařízení považovat nelze. Uvedl, že v některých případech bude obtížné odlišit, co ještě odpovídá požadavkům § 92e odst. 2 zákona o DPH a co již nikoliv, ale v této věci se o hraniční případ nejednalo. Dle závěru soudu tak žalovaná i správce daně nejednali v rozporu s účelem a smyslem principu přenesené daňové povinnosti a dospěli ke správným závěrům, které byly náležitě odůvodněny. Rozhodnutí nabylo právní moci 27. 8. 2020.

7. Ze spisu Nejvyššího správního soudu, sp.zn. [spisová značka], bylo zjištěno, že kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu [Anonymizováno], sp.zn. [spisová značka] podala žalobkyně dne 9. 9. 2020. Téhož dne byl dán pokyn k vyžádání soudního spisu, informování stran o řízení a výzva k vyjádření ke kasační stížnosti. Vyjádření bylo žalovanou doručeno 21. 9. 2020. Kasační stížnost byla rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č.j. [spisová značka], zamítnuta. Právní moc k 6. 4. 2023. Nejvyšší správní soud se zabýval argumentací Krajského soudu napadeného rozsudku, přičemž shledal že tento přesvědčivě vypořádal stěžejní žalobní argumentaci založenou pouze na tom, že rozhodná právní úprava nepožaduje pevné spojení hlavního a vedlejšího plnění, a že k přenesení daňové povinnosti na odběratele tak stačí, aby vedlejší plnění souviselo s tím, jak bude stavba využívána.

8. Z účetní závěrky žalobkyně pro rok 2016 bylo zjištěno, že čistý obrat činil 107 512 000 Kč, po zdanění 10 280 000 Kč. Z účetní závěrky žalobkyně pro rok 2017 bylo zjištěno, že čistý obrat činil 141 714 000 Kč, po zdanění 4 274 000 Kč. Z účetní závěrky žalobkyně za rok 2018 pak bylo zjištěno 86 799 000 Kč, po zdanění 6 156 000 Kč.

9. Podáním ze dne 8. 2. 2024 žalobkyně požádala Ministerstvo financí o odškodnění nemajetkové újmy peněžitým zadostiučiněním v částce 91 000 Kč. Ministerstvo financí sdělením ze dne 18. 8. 2023 potvrdilo předchozí doručení žádosti žalobkyně o odškodnění dne 9. 8. 2023 a uvedla, že eviduje více prakticky identických žádosti, kde se liší pouze namítaná nepřiměřené délka řízení a tyto bude projednávat pod č.j. [č. účtu]. Dopisem ze dne 8. 2. 2024 pak sdělila, že konstatuje dílčí průtahy v kombinaci s délkou celého řízení byly způsobilé zapříčinit skutkovou podstatu nesprávného úředního postup, tj. nepřiměřenou délku řízení, a za to se žalovaná žalobkyni omluvila, peněžité zadostiučinění přiznáno nebylo.

10. Soudem byly provedeny také další důkazy, avšak s ohledem na to, že z nich nebylo zjištěno nic relevantního, je soud v rozsudku dále nevyjmenovává, protože za těchto okolností je jejich hodnocení nadbytečné.

11. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná následně konstatovala porušení práva žalobkyně.

12. Co se týče závěru o skutkovém stavu, lze odkázat na shora vylíčená zjištění, která soud učinil a rovněž na nesporná tvrzení účastníků. Ve vztahu k tomu, na čem žalobkyně zakládala své přesvědčení o důvodnosti žaloby a čím se žalovaná v řízení bránila, je na místě stručněji shrnout to nejpodstatnější, a sice, že soud má za prokázané následující skutečnosti: - řízení, s jehož délkou žalobkyně v tomto řízení pojí vznik nemajetkové újmy, bylo zahájeno podáním daňového přiznání k DPH za zdaňovací období prosinec 2014 dne 23. 1. 2015, - daňová kontrola byla zahájena dne 22. 7. 2015, a to jak za zdaňovací období prosinec 2014, tak i červen 2014 a leden 2015 - správní řízení probíhalo na dvou stupních, žalobkyně brojila také proti (pro žalobkyni) nepříznivě vyznívajícímu rozhodnutí druhostupňového správního orgánu správní žalobou, s níž rovněž nebyla úspěšná, v řízení o správní žalobě nebyl soudem učiněn žádný úkon směřující ke skončení věci v období od 21. 9. 2018 do 23. 7. 2020, - žalobkyně využila prostředku právní ochrany i v podobě kasační stížnosti, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu, jenž nabyl právní moci dne 6. 4. 2023, v řízení o kasační stížnosti nebyl soudem učiněn žádný úkon směřující ke skončení věci v období od 22. 9. 2020 do 23. 3. 2023, - žalobkyně dne 9. 8. 2023 žádala Ministerstvo o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, požadovala peněžité zadostiučinění, dopisem ze dne 8. 2. 2024 bylo konstatováno porušení práva žalobkyně.

13. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 5 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

14. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 13 odst. 2 zák. š. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

15. Podle ust. § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky), každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

17. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle ust. § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

18. Úspěch žaloby o náhradu majetkové či nemajetkové újmy proti státu závisí na současném splnění tří podmínek, a to (1.) podmínky existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, (2.) podmínky vzniku majetkové či nemajetkové újmy a (3.) podmínky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové či nemajetkové újmy na straně žalobce.

19. Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy za tvrzenou nepřiměřenou délku daňového řízní, včetně daňové kontroly a navazujícího soudního řízení. Daňové řízení je správní řízení svého druhu, na nějž nedopadá zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (ust. § 262 zák. č. 280/2009 Sb.), tedy ani ustanovení o lhůtách a zásadách. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 31. 8. 2021, č.j. [spisová značka] dovodil, že z hlediska aplikace ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. již nebude (s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20) odlišně posuzovat délku řízení spadajících do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a těch, která do její věcné působnosti nespadají – má být rozhodné pouze to, zda jde o správní řízení, jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda (u nich vyplývá právo na přiměřenou délku řízení z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

20. Pro souzenou věc je shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu zásadní v tom ohledu, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, který lze při aplikaci na posuzovanou věc vyjádřit tak, že řízení, které správce daně vedl, představovalo ze své podstaty právním řádem legitimizovaný zásah do vlastnictví žalobkyně, rozhodnutí správního orgánu se mělo projevit v majetkové sféře žalobkyně. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a tudíž žalobkyni svědčilo právo na přiměřenou délku řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Řízení (jako celek – jak správní řízení, tak navazující soudní řízení) spadalo pod ochranu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a je tedy na místě aplikovat Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). Uvedené má za následek, že se uplatní vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy, z níž vychází Evropský soud pro lidská práva (a sice že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje, neboť újma vzniká samotným porušením práva), nemajetková újma se tudíž presumuje a není třeba ji dokazovat.

21. Při úvaze o přiměřenosti délky řízení se soud musel nejprve vypořádat s tím, jak dlouho řízení trvalo. Co do počátku řízení je na místě vycházet z data 22. 7. 2015 (zahájení daňové kontroly) k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp.zn. [spisová značka], které uvádí, že odpovědnost státu za nepřiměřenou délku řízení zahájeného podáním daňového tvrzení je spojena až s tím jeho úsekem, který počíná výzvou daňového subjektu k odstranění pochybností, anebo doručením oznámení o zahájení daňové kontroly. Konec řízení připadá na den právní moci posledního rozhodnutí, a to Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobkyně, tj. 6. 4. 2023. Celková doba řízení tak činila 7 let, 8 měsíců a 15 dnů.

22. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je z povahy věci potřeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Přes 7 let a 8 měsíců trvající stav nejistoty, bez ohledu na dopady stavu nejistoty na žalobkyni, je svou délkou zcela zřejmě významný, soud v rámci řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti vysledoval období, po která nebyly soudy činěny úkony směřující ke skončení věci, přitom tato období se negativně podepsala na celkové délce řízení. Ostatně i žalovaná přitakává závěru o nepřiměřené délce řízení.

23. Skutkový závěr soudu o naplnění předpokladu nepřiměřené délky řízení, za situace v řízení nevyvráceného vzniku nemajetkové újmy žalobkyně (žalovaná ani netvrdila, že by zde byly skutečnosti směřující k závěru o vyvrácení újmy žalobkyně), zakládá důvodnost žalobou uplatněného nároku, sama přiznala žalobkyni zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva žalobkyně. V dalším kroku tak soud musel přistoupit k úvaze, zda je dostačující kompenzací (již žalovanou poskytnuté) konstatování porušení práva žalobkyně.

24. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného; i případně snížený (nikoliv však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 29. 8. 2018, ve věci sp. zn. [spisová značka]). Ze skutečností, které v řízení vyšly najevo, nelze usuzovat na to, že pro žalobkyni by byl význam řízení nepatrný. Žalobkyně hájila své přesvědčení o tom, že má nárok na odpočet DPH, který uplatnila a využila dostupných prostředků, které měla podle právního řádu k dispozici. Na snížení významu nelze usuzovat ani na základě opačného přesvědčení orgánů daňové správy i soudu rozhodujícího o správní žalobě žalobkyně, byť správnost jejich názoru (výkladu) byla potvrzena v řízení o kasační stížnosti. Ostatně byla-li by situace tak předem jasná, tím spíše mohly orgány státu přijít s konečným řešením dříve, čímž by pominula nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení. Stát nemá být prostřednictvím odškodnění sankcionován za nesprávný úřední postup, nicméně účastníka řízení nelze poté, co využil svých práv, odbýt s tím, že řízení vedl podle názoru státu zbytečně. Soud ve věci nezjistil existenci takových okolností, podle nichž by žalobkyně postupovala při uplatnění svých domnělých práv způsobem, který by bylo možné označit za svévolný, resp. že by uplatnění práv žalobkyní bylo předem zjevně bezúspěšné.

25. Žaloba je proto z hlediska požadavku žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy poskytnutím peněžitého zadostiučinění důvodná (tedy základ nároku žalobkyně je dán a žaloba je důvodná i pokud jde o formu kompenzace), korekci soud provedl ve vztahu k výši peněžitého zadostiučinění.

26. Při stanovení jeho výše soud vycházel ze Stanoviska a vyhodnocoval v řízení zjištěné skutečnosti ve smyslu ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

27. Základní částka peněžitého zadostiučinění činí 15 000 Kč za každý rok řízení, čemuž odpovídá 1 250 Kč za každý měsíc řízení (rozpětí základní částky, jak se podává ze Stanoviska, činí 15 000 Kč – 20 000 Kč za jeden rok řízení). Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení, je-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), je na místě přiznanou částku za příslušný časový úsek přibližovat horní hranici výše uvedeného intervalu. Případně lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek za situace, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne (o takový případ v posuzované věci nejde).

28. Pokud jde o kritérium (ne)přiměřenosti délky řízení, je na místě připomenout úvahy vyjádřené ve Stanovisku o tom, že není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb., popř. čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech, mohla být pokládána za přiměřenou - je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu a při zvažování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného.

29. Délku posuzovaného řízení (7 let a bezmála 9 měsíců) soud hodnotil, jak je vyloženo shora, za nepřiměřenou, nejedná se však o nepřiměřenost extrémní, která by měla zakládat navyšování základní částky v rámci základního rozpětí.

30. K žalobkyní zdůrazňované potřebě zohlednit faktor inflace lze pro stručnost odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, ve věci sp. zn. 28 Cdo 2412/2023. Tam Nejvyšší soud odkázal na dosavadní judikatorní východiska, podle nichž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19).

31. Za první dva roky řízení proto částka odškodnění činí, při aplikaci závěrů Stanoviska, celkem 15 000 Kč (7 500 Kč + 7 500 Kč), za třetí až sedmý rok činí částka odškodnění vždy 15 000 Kč, za navazujících 8 měsíců činí částka odškodnění 10 000 Kč (8 x 1 250 Kč) a za posledních 15 dnů činí částka odškodnění 615 Kč (15 x 41 Kč). Základ odškodnění činí po součtu jednotlivých složek částku 100 615 Kč.

32. K jeho modifikaci, resp. v rámci zohlednění skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., soud uvažoval 20 % snížení za složitost věci, a to složitost procesní danou instančností jak správního řízení, tak soudního řízení (řízení probíhalo vždy ve dvou stupních) a také lehce složitějším průběhu řízení v tom, že bylo nutné provést místní šetření a vyslýchat svědky.

33. Rovněž shledal důvody pro snížení základní částky o 10 % pro okolnosti spočívající v jednání žalobkyně, když v řízení vyšlo najevo, že žalobkyně, respektive zástupce daňového subjektu, jednal obstrukčně, když nereagoval na výzvy správce daně, které byly neformálního charakteru a měli naopak urychlit průběh daňového řízení, nezvedal správci daně telefon a nereagoval ani jinak.

34. Co se týče postupu orgánů veřejné moci během řízení, neshledal soud v posuzované věci okolnosti nasvědčující tomu, že by orgány veřejné moci byly významně nečinné či naopak významně snaživé, resp. tyto okolnosti už soud vyhodnocoval v rámci úvah nad (ne)přiměřeností délky řízení a není na místě jejich další zohledňování (zohledňování stejných okolností).

35. Soud nesouhlasí s žalobkyní v tom, že význam řízení je pro žalobkyni zvýšený samotnou podstatou daňového řízení, neboť se toto vedlo i o daňovém penále. V rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, Nejvyšší soud uvedl: „Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst.26).“ Od situace, kdy výsledek posuzovaného řízení byl pro poškozeného negativní, je však nutné odlišovat situaci, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám. Např. v usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud dospěl k tomuto závěru: „Pokud žalobce uplatnil žalobou nárok, o němž již v době podání žaloby věděl, že se jedná o nárok promlčený, nelze od této skutečnosti odhlížet. Uplatnění bezdůvodné žaloby samo o sobě opodstatňuje výrazné snížení základní částky.“ Ve vztahu k trestnímu řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, uvedl: „Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.“ Právě tento závěr lze analogicky vztáhnout i na ostatní řízení, v nichž je prokázán nepoctivý úmysl účastníka řízení, jehož logickým důsledkem bylo zahájení daného řízení. Účastníku, jehož nejistota ohledně výsledku řízení se omezuje na to, zda jeho nepoctivý úmysl bude prokázán, je okolností, která vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení na jeho straně vyvrací, či význam takového řízení činí pro tohoto účastníka snížený.

36. V projednávané věci z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2023, č.j. [spisová značka], jímž byla kasační stížnost žalobkyně zamítnuta, vyplývá, že posuzované řízení (daňová kontrola) žalobkyně byla zahájena pro důvodné pochybnosti správce daně. V řízení bylo prokázáno, že u žalobkyně nebyly naplněny zákonné podmínky pro odpočet daně z přidané hodnoty. Platební výměr, kterým byl snížen odpočet DPH byl tak vydán správně a žalobkyně čelila nejistotě ohledně zdaňovacího období za prosinec 2014 ohledně částky 54 789 Kč, respektive 40 803 Kč (a pokud by šlo o ostatní období jichž se kontrola týkala pak se jedná o celkovou částku 198 177 Kč). Soud tedy vzal v potaz i žalovanou tvrzené skutečnosti ohledně toho, že z dokumentů zveřejňovaných žalobkyní v obchodním rejstříku (jež byly provedeny k důkazu) plyne, že v období, kdy řízení probíhalo žalobkyně dosáhla čistého účetního obratu ve výši 141 714 000 Kč, resp. 86 799 000 Kč, přičemž její ekonomická činnost vygenerovala po zdanění zisk ve výši 4 274 000 Kč, resp. 6 156 000 Kč a přisvědčil žalované, že v kontextu celkového objemu podnikání žalobkyně sporovaná částka, ohledně které byla v nejistotě, nepředstavovala pro žalobkyni nijak zásadní položku, z čehož soud dospěl k závěru, že takováto nejistota snižuje význam tohoto řízení pro žalobkyni na nepatrnou úroveň. Soud tak ponížil základní částku o dalších 30 %.

37. Výsledná modifikace základní částky proto představuje snížení o 60 %, čímž soud dospěl ke konečnému vyčíslení peněžitého zadostiučinění na částku 40 246 Kč, které pokládá za odpovídající okolnostem projednávané věci, a tedy za přiměřené. Co do požadavku na zaplacení částky 40 246 Kč tak byla žaloba důvodná, a soud jí proto v uvedeném rozsahu vyhověl.

38. Jelikož žalobkyně požadovala přisoudit peněžitou kompenzaci v částce 167 700 Kč a soud dospěl k závěru o tom, že žalobkyni náleží peněžitá kompenzace za nemajetkovou újmu v částce 40 246 Kč, bylo na místě žalobu zamítnout co do částky 127 454 Kč, a to včetně příslušenství (úroku z prodlení), jehož osud se odvíjí od osudu jistiny.

39. Na peněžité plnění v částce 40 246 Kč je nutno nahlížet jako na peněžitý dluh žalované, s jehož splněním žalovaná prodlévá marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy žalobkyně nárok řádně uplatnila (k tomu došlo dne 9. 8. 2023). Ode dne následujícího po uplynutí lhůty stíhá žalovanou povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení. Žalované lhůta marně uplynula dnem 9. 2. 2024, ode dne 10. 2. 2024 proto žalobkyni náleží úrok z prodlení, jehož výše se opírá o pravidlo vyjádřené v ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

40. Žalobkyně nárokovala peněžité zadostiučinění v rozsahu větším, než v jaké jí jej soud přisoudil, nicméně žalobkyně dosáhla požadované satisfakce uložením povinnosti odškodnit nemajetkovou újmu, přičemž takový výsledek řízení znamená plný úspěch žalobkyně (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.; k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněném pod R 40/2014). Na žalobkyni je proto na místě pohlížet jako na účastníka procesně úspěšného, jemuž svědčí právo náhrady nákladů řízení proti procesně neúspěšné žalované.

41. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., dle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. S ohledem na shora uvedené, kdy žalobní nárok, co do základu byl po právu a výše plnění závisela na úvaze soudu, přiznal soud žalobkyni náhradu nákladů řízení jako při plném úspěchu ve věci. Náklady řízení v částce 25 667,60 Kč sestávají ze soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění do 31. 12. 2024 (dále jen „a.t. do 2025“) z tarifní hodnoty vy výši 50 000 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a) a.t. do 2025) sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze 2 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. do 2025 včetně 2 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. do 2025 (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis žaloby), dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění od 1. 1. 2025 (dále jen „a.t. 2025“) z tarifní hodnoty vy výši 40 246 Kč (§ 9a odst. 1 písm. a) a.t. 2025) sestávající z částky 2 740 Kč za každý ze 4 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. 2025 včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. 2025 (podání ve věci samé ze dne 13. 3. 2025, účast na új dne 20. 3. 2025, podání ve věci samé ze dne 15. 4. 2025 a účast na új dne 17. 4. 2025),dále DPH z částky 19 560 Kč ve výši 21%, tj. 4 107,60 Kč.

42. Uložené povinnosti je žalovaná povinna splnit ve lhůtách určených dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení