13 C 94/2025 - 22

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] o zaplacení částky 19 672,37 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do všech zbývajících částek na jistině, a co do kapitalizovaného příslušenství i příslušenství plynoucího do budoucna zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala nároků ze smlouvy č. [hodnota], kterou se žalovaným 13. 4. 2023 uzavřela její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen „[Anonymizováno]“) na spotřebitelský úvěr. Ten žalovanému v den uzavření smlouvy poskytla v hotovosti ve výši 10 000 Kč, a od této společnosti žalobkyně pohledávku nabyla postoupením smlouvou ze dne 29. 7. 2024.

2. Konkrétně nárokovala nevrácenou jistinu ve výši 9 156,38 Kč a z poplatku, který byl sjednán smlouvou ve výši dalších 6 650 Kč, pak částku 5 515,99 Kč. Poplatek dle smlouvy zahrnoval úrok 2 437 Kč, za zpracování zápůjčky platbu 1 500 Kč a dalších 3 713 Kč za komfortní a flexibilní splácení. Povinností žalovaného bylo celkovou částku 16 650 Kč uhradit v 26 sedmidenních splátkách po 641 Kč, kdy poslední tak připadala na 12. 10. 2023. Žalovaný však celkem uhradil pouze částku 1 500 Kč, kdy po jejím rozložení zbyla výše uvedená dlužná jistina, a dále pak dlužný úrok 2 106,70 Kč z úroku rozloženého ve splátkách, 1 406,17 Kč z poplatku za zpracování a z poplatku za komfortní splácení dalších 2 003,12 Kč.

3. Za období od 13. 10. 2023 do 29. 7. 2024 při sazbě 15 % ročně ze žalované jistiny nárokovala žalobkyně ještě úrok z úvěru ve výši 1 371,17 Kč a ode dne[Anonymizováno]30. 7. 2024 pak jak plynoucí až do zaplacení. Na úroku z prodlení při stejné sazbě za období od 7. 5. 2023, tj. po uplynutí sedmidenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným, do 29. 7. 2024 nárokovala částku 1 716,82 Kč a rovněž od následujícího dne stejnou sazbou z jistiny až do zaplacení.

4. Pokud jde o úvěruschopnost, ta byla tvrzena v žalobě pouze zcela obecně, a k výzvě soudu žalobkyně doplnila toliko, to že lustrovala v insolvenčním rejstříku, a dále že byl zjištěn příjem z informací od žalovaného ve výši 22 605 Kč u společnosti [právnická osoba]. měsíčně. Jelikož žalovaný neměl jinou zápůjčku ani vyživovací povinnosti k další osobě, neměla právní předchůdkyně pochybnosti ohledně schopnosti žalovaného splatit úvěr. Žádné výdaje žalobkyně ani přes výzvu soudu neuvedla, a důkazy k nim neoznačila. I u příjmů odkazovala na zákaznickou kartu, kde měl povinnost údaje žalovaný sám řádně uvést, a podpisem tohoto dokumentu potvrdil, že to, co uvedl, je pravdivé. Kdyby tomu tak nebylo, mohl by se dopustit úvěrového podvodu, a navíc u nižších půjček a na kratší dobu nelze vyžadovat hluboké za rozsáhlé až detektivní pátrání. Každý je pak povinen jednat poctivě.

5. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil, a soud tak jednal v nepřítomnosti obou stran, neboť žalobkyně se rozhodla rovněž neúčastnit.

6. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že žalovaný s [Anonymizováno] podepsali smlouvu o úvěru na 10 000 Kč s poplatkem 6 650 Kč, ve kterém byl zahrnut ovšem úrok nikoli tvrzených 15 %, ale 88 % ročně a RPSN 181,65 % ročně při sjednaných 26 týdenních splátkách po 641 Kč a poslední ve výši 625 Kč. V poplatku 6 650 Kč tak byl započítán úrok 2 437 Kč, 1 500 Kč za zpracování úvěru a za splácení 3 713 Kč s tím, že za flexibilní splácení je to 1 939 Kč a za komfortní splácení 1 774 Kč. Ve smlouvě si mohl zvolit hotovostní výplatu úvěru žalovaný jen v případě, že si objedná právě i komfortní a flexibilní splácení. Hotovostní převzetí částky 10 000 Kč potvrdil žalovaný podpisem formulářového dokumentu.

7. Ze zákaznické karty – žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný požadoval 30 000 Kč na 4 roky s měsíční splatností, kdy uvedl, že žije v nájmu, nemá spolubydlícího, je svobodný a má jeden zdroj příjmů, jako operátor skladu u shora jmenované společnosti. Příjem byl vyplněn 22 605 Kč, výplatní den uveden 24. v měsíci a přestože mj. uvedl žalovaný, že má vedený bankovní účet, nebyly žádány žádné doklady ani k příjmům ani výdajům, resp. ověřovány. Všechny předtištěné kolonky, jak pro bankovní výpisy, tak výplatní pásky i jiné doklady jsou prázdné, bez zaškrtnutí, že by byly ověřovány, a plyne z toho, že ani příjmy ani výdaje ověřovány nijak nebyly. Žalovaný pouze uvedl odhadované měsíční výdaje 8 000 Kč, kdy toto je částka odpovídající spotřebě domácnosti, oblečení, dopravě atp., ale nikoli celkovým výdajům včetně nákladů na bydlení. Kolik skutečně platil žalovaný nájemného a kolik na spotřebách za služby, nebylo ani uvedeno, natož ověřováno.

8. Z tabulky umoření plyne záznam o platbách žalovaného v celkové výši 1 500 Kč a z oznámení o postoupení z 29. 7. 2024, že sám Provident sepsal žalovanému sdělení, že dluh ze smlouvy byl postoupen žalobkyni. Z tohoto dokumentu tak lze dovodit, že pohledávka za žalovaným z výše uvedené smlouvy byla skutečně postoupena původním věřitelem žalobkyni.

9. Smlouva o zápůjčce je upravena v § 2390 a násl. o. z., kdy v případě přenechání zastupitelné věci, včetně peněz, při sjednaném vrácení po jejich užívání, vznikne právě tento druh smlouvy. Úroky lze ujednat podle § 2392 odst. 1 o. z., nejsou ale nezbytnou součástí, a strany mohou ujednat další práva a povinnosti v rámci smluvní volnosti, pokud tomu nebrání zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), který se vztahuje na smlouvy uzavřené se spotřebitelem.

10. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od 29. 5. 2022 je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Poskytovatel je povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

14. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli. Negovat ji poukazem na to, že ani druhá strana nesplnila své povinnosti ostatně nepřipadá v úvahu ani v jiných situacích, kdy každý, pokud poruší sám uložené povinnosti, musí počítat s následkem, a to svým vlastním, bez ohledu na to, že i jiný se provinil.

15. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

16. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

17. Soud je tak přesvědčen o tom, že na toto téma snad padlo již vše, a to nejen na úrovni obou Nejvyšších soudů, ale Ústavního soudu, a mimo jakoukoliv pochybnost stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Námitky, že žalobkyně nemá povinnosti detektivní práce, že je na dlužníkovi, aby poskytl správné údaje, že by se jinak dopustil úvěrového podvodu, a vše, čím se snaží takovou povinnost žalobkyně vyvrátit, popřít, či přenést odpovědnost za její nesplnění na druhou smluvní stranu, nejsou přijatelné. A není s poukazem na citované závěry těch nejvyšších autorit ani o čem v tomto směru nadále diskutovat.

18. Aby tedy žalobkyně mohla ve sporu uspět, musela by v prvé řadě tvrdit, tak jak ji i soud nad rámec svých povinností ještě před jednáním i vyzval, nejen jaké příjmy, ale i jaké výdaje žalovaného byly posuzovány, prokázat je, a že byla zcela konkrétně prověřena jeho schopnost splácet. Žalobkyně sice doplnila, že byl uveden příjem žalovaného ze zaměstnání, ale jinak již nic konkrétního. Žádné výdaje nijak ani nezmínila, nedoložila ani příjmy ani výdaje. Sám žalovaný uvedl v žádosti, že žije v nájmu, ale výši výdajů na bydlení žádnou žalobkyně ani netvrdila, a neuvedla ani žádné jiné výdaje, o jejich ověření nemluvě. Nájemné i za malý byt však bývá zcela zásadní výdajovou položkou, ta však nebyla patrně ani zjištěna, rozhodně nebyla v řízení ani tvrzena, stejně tak jako platby za spotřeby spojené s bydlením, kde vznikají další zásadní náklady každého jednotlivce. I když se příjem sám o sobě může jevit jako dostatečný, a to za předpokladu, že ale skutečně v této výši existuje, což doloženo nebylo, bez dalšího jen na jeho základě dospět k relevantnímu závěru, že z něho lze splácet měsíčně nemalý úvěr (týdenní splátky, tj. 4x měsíčně a celkem více jak 2,5 tis. Kč) není objektivně možné.

19. Kolik z příjmu musí být zaplaceno na nájmu a službách spojených s bydlením, jaké jiné pravidelné platby žalovaný platil, a s jakými výdaji hospodařil, nebylo možné v řízení zjistit, neboť žalobkyně ani v potřebném rozsahu netvrdila, a nebylo tak ani co prokazovat. Bydlení jediné osoby je nejnákladnější varianta, která může bez problémů odčerpat značnou část tvrzeného příjmu. Jde o obecné úvahy, nicméně jaká skutečně byla situace žalovaného v době uzavření smlouvy, nebylo možné zjistit, když žalobkyně výzvě soudu nevyhověla, ani tvrzení nedoplnila, a k jednání se pak nedostavila. Je zde evidentní nedostatek údajů, a to základních, kdy skutečně nejde o žádné detektivní hloubkové pátrání, nejméně v tvrzeních žalobkyně, možná i faktický na straně Providentu samotného.

20. Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že žalobkyně ani netvrdila v potřebném rozsahu, že její předchůdkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost splnila, a tedy smlouvu, z níž žalobkyně nárokuje plnění, nelze než podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vyhodnotit jako absolutně neplatnou. Smluvní nároky proto nelze přiznat, smlouva obstojí jen jako potvrzení o předání částky. Žalovanému tak zůstává jen povinnost podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění, a to v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto při poskytnuté jistině 10 000 Kč uložil žalovanému vrátit částku 8 500 Kč, když dosud dle žalobkyně uhradil žalovaný 1 500 Kč, a žalovaný sám nejen neprokázal v řízení, ale ani netvrdil, že by uhradil více. Zbývá tak z této smlouvy k vypořádání právě částka 8 500 Kč, která dosud vrácena nebyla.

21. Podle § 1879 o. z. má právo na plnění od žalovaného žalobkyně, neboť původní věřitelka pohledávku ze smlouvy se žalovaným žalobkyni postoupila, což může sjednat, aniž by byl třeba souhlas dlužníka. Na žalobkyni pak ale samozřejmě přejde jen tolik, kolik by mohla vymoci samotná původní věřitelka, bez ohledu na to, co je ve smlouvě o postoupení ohledně výše či příslušenství postupované pohledávky uvedeno.

22. Dále se soud zabýval lhůtou k plnění, která nemůže být posuzována podle neplatné smlouvy, protože pokud smlouva není platná, nejsou strany ani vázány tím, co v ní bylo ujednáno ohledně splatnosti. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká doba je odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Z tohoto ustanovení plyne, že pokud se strany nedohodnou na tom, jak bude jistina z neplatné smlouvy vrácena, míněno (nově) do času, do kdy konkrétně či v jakých splátkách, pak by se měly obrátit na soud. Jestliže se tak dosud nestalo, a bylo žalováno rovnou na plnění, není jiná možnost než lhůtu stanovit ve sporu o zaplacení, ovšem podle stejných pravidel.

23. Zde nebylo ani tvrzeno, že by snad dříve bylo ohledně splatnosti žalováno, a z toho, co žalobkyně i v řízení tvrdí, je zřejmé, že se tak nestalo, žalobkyně měla dosud smlouvu za platnou, a podle v ní ujednaných splátek a termínů žalovala, i dovozovala existenci prodlení žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 uvedl, že již dle textu samotného zákona, a tedy čistě gramatickým výkladem ustanovení § 87 odst. 1 a 2 z. s. ú., lze zjistit, že toto ustanovení upravuje speciálně dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první, aniž by se tak uplatnila obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení.

24. Nejvyšší soud v rozhodnutí připomněl, že samotný zákon č. 257/2016 Sb. byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 je vedle ochrany samotného spotřebitele i postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který dostatečně neposoudil úvěruschopnost žadatele a upřednostnil svůj ekonomický zájem poskytnout úvěr, čímž zapříčinil i neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. A projevem ochrany spotřebitele je pak dále právě i zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy.

25. Poukazuje dále i na důvodovou zprávu k ustanovení § 87 z. s. ú., která zohledňuje, že z neplatnosti smlouvy vyplývá obecně povinnost stran vzájemně si, a to bez zbytečného odkladu, vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož by ovšem pro spotřebitele (který nemusel být ani schopen úvěr vracet podle pravidel v neplatné smlouvě, když toto nebylo řádně zjišťováno) mohly vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru (a povinnost vracet jistinu ještě dříve než tomu mělo dle neplatné smlouvy dojít). Proto se stanoví na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem (které nebyly řádně posouzeny a zjištěny poskytovatelem, proto je zjistí soud a podle nich rozhodne). Spotřebitel je tedy povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, ale v takových splátkách, v jakých je skutečně schopen splácet. Text zákona „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase.

26. Ve zde souzeném případě platby žalovaného zcela ustaly, a nebyl veden dříve spor o to, kolik a kdy má žalovaný hradit. Rozhodnuto o tom tedy dosud nebylo, a nebyly ani dříve zjišťovány možnosti žalovaného, podle kterých by případně byla splatnost nastavena. K dohodě stran evidentně v návaznosti na možnosti dlužníka nedošlo, dlužník nesplácí, tj. se žalobkyní jsou ve sporu ohledně toho, kdy by mělo být plněno, neboť ho žalobkyně o plnění žaluje. Za situace, kdy by se žalovaný dlužník dostavil k jednání a objasnil zde své možnosti, mohlo by být ještě rozhodnuto o splátkách, ve kterých dluh vyrovná, pokud není objektivně schopen jej uhradit najednou.

27. Na to mu totiž v důsledku neplatnosti smlouvy pro porušení povinností poskytovatele úvěru vzniklo právo. V naposledy citovaném rozhodnutí pak výslovně Nejvyšší soud shrnul, že dokonce může nastat i situace, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh dobu změnit. Jinak, než v návaznosti na takto stanovenou splatnost pak nemůže ani nastat na straně žalovaného prodlení, kdy pokud strany nedojdou k dohodě mimo smlouvu co do splatnosti, lze jedině soudně a tedy do budoucna posoudit schopnost dlužníka splácet, a podle toho tedy stanovit, kdy a kolik má zaplatit.

28. Ani ochrana dlužníka ovšem nemůže být bezbřehá, a poskytovaná bez jeho nezbytné součinnosti tak, aby mohla být litera zákona naplněna. Jestliže má soud dobu plnění stanovit podle jeho možností, nelze dojít k absurdnímu závěru, že pokud je dlužník netvrdí a neprokáže, není zjištěno, zda je vůbec schopen platit, a tedy plnění neuložit. Je na žalovaném dlužníkovi, aby umožnil jeho možnosti za stavu neplatné smlouvy v řízení zjistit, a tím dosáhnout na ochranu spočívající v další možnosti přiměřeného splácení, či dokonce výjimečného odkladu platby. Jedná se o ustanovení, ze kterých chce on případně dovozovat svůj nárok a čerpat ochranu. Jestliže se tak nedostaví k nařízenému jednání, ani jinak do doby rozhodnutí v řízení nevyjasní a nedoloží své možnosti, o čemž by ho soud případně i poučil a vyzval k doplnění tvrzení i důkazů, pak se mu takové ochrany na úkor věřitele nemůže dostat. Jeho liknavostí v soudním řízení ochrana končí, a soud pak nemá jinou možnost než uložit důvodné plnění spočívající ve vrácení toho, co bylo poskytnuto, v základní lhůtě dle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

29. Soud tak uložil žalovanému vrátit to, co přijal, a dosud nevrátil, v základní třídenní lhůtě od právní moci tohoto rozsudku, když k rozložení do splátek či odkladu nebylo pro pasivitu žalovaného možno zjistit a řešit rozhodné skutečnosti. Jde k tíži samotného žalovaného, že neumožnil zjištění jeho možností v současné době, aby jim plnění bylo případně přizpůsobeno. Ve zbývajícím rozsahu pak soud žalobu zamítl, neboť žalobkyně na další částky nemá nárok, a to nejen na smluvní nároky, ale ani na úrok z prodlení, neboť to dosud nenastalo.

30. Pro úplnost a nad rámec soud uzavírá, že i kdyby smlouva nebyla neplatná podle § 87 odst. 1 z. s. ú., shledal by její neplatnost jako smlouvy nemravné a lichvářské. Při poskytnutí zápůjčky 10 000 Kč za půl roku splatné, není možné akceptovat úhradu částky dalších 6 650 Kč, která přesahuje polovinu zapůjčené jistiny. Jde tu o tak zjevný nepoměr, o čemž svědčí i RPSN ve výši 181,65 % ročně, že onen „poplatek“ za poskytnutí zápůjčky, jak je částka přímo ve smlouvě i označena, skládající se z úroků a odměn Providentu, již nelze považovat za mravný, stejně jako samotný úrok 88 % ročně. S dalšími platbami jde o naprosto neúměrnou výši, která se jen účelovým rozdělením do více odměn a kolonek jaksi uměle opticky snižuje.

31. Žalovanému jsou přitom nanuceny bez reálného opodstatnění při měsíčním příjmu týdenní splátky v hotovosti, pokud chce hotovostní zápůjčku, a kvazislužby s tím spojené. Ono flexibilním a komfortní splácení je stále jen splácení, které by nemělo být nějakou nadstandardní službou. Splácení, stejně jako samo uzavření smlouvy, vyžaduje každý úvěr, a za komfortní splácení lze označit jakékoliv snadné a pohodlné splácení (zahrnujíc v to flexibilitu). Tím je ale v prvé řadě a nepochybně platba, kterou může uskutečnit dlužník kdykoliv, podle svých potřeb, z pohodlí domova, a tedy primárně v době internetbankingu a smartbankingu bezhotovostní převod. Ten ale Provident vůbec neumožnil. Stejně tak není žádným komfortem v českých podmínkách měsíčních mezd bez jakéhokoliv smyslu a opodstatnění, který je zákazníkovi nanucen. Nemluvě o tom, že pro hotovostní platbu musí být nachystány hotovostní prostředky, plátce musí být přítomen v době platby doma, tj. má další povinnosti a omezení, a za toto vše by si měl značně připlácet. Ani komfortní ani flexibilní toto soud neshledává.

32. Vedení úvěrového účtu a poplatek za tuto službu není neobvyklý, nicméně odvíjí se vždy od reálné doby, zde půl roku, a jde o částky v desítkách korun měsíčně, maximálně kolem jedné stokoruny, či o něco více, a zákazník ale dostává pravidelný výpis za tento poplatek, má běžně přístup k účtu elektronickou formou, může si tisknout informace atd. Je mu shrnuto poskytována možnost pohodlně platit a mít kdykoliv informace a přehled, je-li mu takto účtováno. I zpracování úvěru vyžaduje tisícové částky u úvěrů hypotečních, kde je množství podkladů i náročnost jejich zpracování zcela nesrovnatelná. Předchůdkyně žalobkyně přitom nedělá nic nestandardního, než že předává prostředky, čímž uzavře reálný kontrakt, poté co měla řádně zhodnotit několik základních dokladů, aniž by to ale podle všeho vůbec řádně učinila, a následně přijímá zpět platby.

33. Vše toto zvládají a bez těchto zvláštních odměn poskytovatelé úvěrů běžně, aniž by účtovali k úroku a základní službě za vedení účtu, cokoliv dalšího. Banky, které na svůj úkor a zdarma zásadně nic nedělají, toto zvládají z úroků, které jsou mnohonásobně nižší. A jde o bankovní domy, s aparátem, sídly, přepážkovou činností, který musí být schopné ufinancovat. Zisku nepochybně dosahují. V porovnání s nimi tu nelze shledat nic, co by mělo odůvodňovat vedle násobného úroku za půjčení, kde je již i promítnut rozdíl mezi bankovními a nebankovními institucemi, ještě morálnost takovýchto dalších plateb, kdy nemůže jít o nic jiného než již nepřiměřené vydělávání na dlužnících. Tyto odměny pak standardně dosahují u Providentu téměř půjčené sumy v součtu s úrokem, je to pravidlo. Nejde tu o náklady určitého případu, jde tu o naplnění požadavku, kolik má a chce poskytovatel systémově vždy vybrat za půjčení samotné.

34. Primárně má věřitel vždy nárok na odměnu za půjčení peněz, o tom není žádných pochyb, ostatně proto finanční služby i poskytuje, podniká-li v tomto oboru. Pokud je ona odměna, kterou za to dostává, ještě přiměřená, může být i v nebankovním sektoru podstatně vyšší než u bank, k čemuž rovněž dospěla i soudní praxe. Stále však platí, že jde o úroky do 3 - 4 násobku maximálně, zač půjčují běžně banky. Toto dovodil Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze kterého je nadále vycházeno. V takto vymezeném úroku, a po zohlednění specifických podmínek nebankovních poskytovatelů, hodnotil komplexně odměnu za půjčení jako celkovou přiměřenou odměnu, kterou lze tolerovat jako společensky únosnou. Akceptovat, že pouhým rozdělením do více kolonek a údajných dalších odměn jiného druhu, se tato hranice lichvářských smluv může neomezeně posunout, natož být ještě vedle neúnosného úroku, by bylo schválením, že lze rozhodnutí soudů vyšších stupňů včetně Ústavního soudu triviálně učinit bezzubým, a pouhým rozdělením částky a honosnými dlouhými názvy pseudoslužeb je obejít.

35. Podle citovaného rozhodnutí se musí poskytovatel, aby nebyl lichvářem, a jeho jednání neplatné, spokojit s přiměřenou výší úplaty za poskytnutou jistinu, a své prostředky má zhodnotit způsobem obvyklým, běžným, nikoliv nepřiměřeným a nemravným. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy, jak Nejvyšší soud uvedl. Nelze najít žádné rozumné odůvodnění, proč by toto mělo být vztaženo čistě a jen dle samotného názvu na „úroky“, a nikoliv na celkovou odměnu a všechna plnění různých názvů, do kterých ve smlouvě odměnu poskytovatel rozvrhne.

36. Odměny i poplatky různého typu nepochybně lze sjednat, zákon toto nezakazuje, nicméně ujednání musí obstát i z hlediska korektivu dobrých mravů, toho, co je skutečným účelem takového jednání a zda i ve svém celku toto vše může obstát. Mnohokrát zopakované závěry i Ústavního soudu zní tak, že spotřebitel musí jako slabší smluvní strana být chráněn, že je třeba v soudním řízení vyvážit formální rovnost stran tak, aby nebyla jen formální, a že ochrana před tak přemrštěnými a nepřiměřenými požadavky, zejména formulářovými vnucenými ustanoveními, znamená posoudit, zda nejde o lichvářská nepřiměřená ujednání stižená absolutní neplatností.

37. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého má účastník právo poměrnou část nákladů odpovídajících jeho úspěchu v řízení. Zde byl úspěšnější žalovaný z hlediska částky přiznané a částky zamítnuté, kterému však žádné náklady nevznikly, proto ani nebyly nikomu přiznány.

Poučení