13 C 95/2024 - 93

Rubrum

Okresní soud v Liberci rozhodl soudkyní JUDr. Ivanou Šoljakovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno] [Anonymizováno].[Anonymizováno]. zahraniční osoba registrovaná pod č. [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno]/63, [Anonymizováno][Anonymizováno]00 [Anonymizováno] 3 proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] s pobytem [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] 12 [Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno] o zaplacení částky 94 413,01 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení [částka] s příslušenstvím, a to jak kapitalizovaným, tak plynoucím do budoucna, se v celém rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně zahájila dne [datum] formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu řízení o nároky ze smlouvy o hotovostním úvěru „mPůjčka plus“ č. GNN065715842 uzavřené se žalovaným [datum] na úvěr ve výši 300 000 Kč, který se zavázal žalovaný splatit v 84měsíčních splátkách po 4 964,87 Kč splatných vždy k 14. dni v měsíci. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 9,9 % ročně a pro případ, že dojde k prodlení s více než dvěma splátkami či jednou déle jak 3 měsíce, bylo sjednáno právo žalobkyně od smlouvy odstoupit. Toto realizovala žalobkyně [datum], neboť nedošlo k úhradě splátky v srpnu až říjnu v roce 2022. Ode dne po splatnosti se dle smlouvy úročí dlužné platby smluvním úrokem a dále úrokem z prodlení v zákonné výši, které tak žalobkyně sečetla pro vyčíslení kapitalizovaného úroku dohromady.

2. Konkrétně nárokovala dlužnou jistinu 94 413,01 Kč, neuhrazený úrok obsažený v jednotlivých splátkách dle kalendáře ve výši 2 341,05 Kč za období od [datum] do [datum] (odstoupení), součet obou úroků z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti kapitalizovaný za období od [datum] do [datum] ve výši dalších 15 699,92 Kč. Posledně nárokovala ještě oba úroky jako plynoucí do zaplacení, a to úrok 9,9 % ročně z jistiny 94 413,01 Kč ode dne [datum], a stejně tak zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně.

3. K výzvě soudu sdělila žalobkyně, pokud jde o konkrétní příjmy a výdaje a úvahu ohledně úvěruschopnosti žalovaného, že klient uvedl příjem 18 000 Kč, kdy z jeho účtu při kontrole příchozích transakcí pracovník banky zkontroloval a zjistil příjem 17 872 Kč. Výdaje uvedl v žádosti klient v nulové výši, proto žalobkyně použila interní ekonomický model a statistická data s aktuálními údaji životních nákladů a normativních nákladů na bydlení, a tedy částku 3 410 Kč na všechny výdaje. Splátky mimo banku klient uvedl ve výši 3 500 Kč a vzhledem k jeho příjmu tak stanovila žalobkyně jako maximální zatížení klienta pro novou splátku částku 13 404 Kč. Jelikož nová splátka sjednávaného úvěru činila 4 964,87 Kč byl příjem klienta dostatečný. Prověřen byl insolvenční rejstřík, evidence exekucí i interní blacklist, a žalobkyně tak shrnula, že nezjistila žádné skutečnosti, které by důvodně zpochybnily schopnost dlužníka splácet sjednávaný úvěr.

4. Dále doplnila, že úvěr ve výši 300 000 Kč byl vyplacen žalovanému [datum] na účet č. [č. účtu] a splacen měl být nejpozději do [datum]. Naposledy však uhradil žalovaný v srpnu 2022, dříve neuhradil v prosinci 2019, dále od dubna 2020 do listopadu 2020 ani v jednom měsíci, dále neplatil v červenci až září 2021, a v září 2022. Banka úvěr zesplatnila 15. 10. 2022 a dopis se vrátil zpět žalobci [datum] jako nevyzvednutý. Lhůta pro úhradu celého dluhu v něm byla stanovena do 26. 10. 2022.

5. Setrvala na tom, že má nárok na kapitalizovaný úrok 2 341,05 Kč, kdy však jde o úrok debetní, sjednaný smlouvou pro záporný zůstatek na účtu, ve výši 9,9 % ročně a kapitalizovaná částka je za období od [datum] z částky jistiny 94 413,01 Kč do [datum]. Za období od [datum] do [datum] pak má nárok na úrokovou sazbu navýšenou o zákonný úrok z prodlení z částek přes povolený úvěrový limit, tj. na 24,90 % vzniklou připočtením úroku z prodlení 15 % ke smluvní sazbě, kdy se jedná z jistiny 94 413,01 Kč o žalovaných 15 699,92 Kč. Až od [datum] je nárokován z dobré vůle žalobkyně, nikoliv již od [datum], kdy došlo k odstoupení.

6. V případě žalovaného se jedná o státního příslušníka Rumunska jako členského státu EU, má však v ČR trvalý pobyt. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, může být žalován v ČR podle zdejších pravidel pro místní příslušnost, podle odst. 2 čl.

4. S tímto je v souladu i úprava příslušnosti pro otázky smluvních nároků dle čl. 7 nařízení.

7. Existencí příslušného soudu v ČR je pak dána i pravomoc takového soudu podle § 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb. o mezinárodní právu soukromém, který upravuje pravomoc a postup soudů, jakož i rozhodné právo v případě cizinců, kterými se rozumí dle § 26 odst. 1 osoba, která není státním občanem ČR. Podle odst. 2 mají cizinci v oblasti majetkových práv stejná práva a povinnosti jako občané ČR, a smluvní nároky se z hlediska rozhodného práva podle § 87 odst. 1 řídí právem státu s nímž smlouva nejúžeji souvisí, nebylo-li zvoleno stranami jinak. Rozhodným právem je tak české právo, které soud aplikoval.

8. Žalovaný se k věci samé nijak nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil, nepřebíral si zásilky. Soud tak provedl v potřebném rozsahu toliko důkazy, které předložil žalobkyně, kdy v prvé řadě se zabýval úvěruschopností žalovaného a jejím zkoumáním, aby zjistil, zda s ním mohla být či nikoliv uzavřena smlouva.

9. Z výpisu z účtu žalovaného vedeného ČS. a. s. za leden 2017 soud zjistil, že žalovanému byl připsán příjem 19 736 Kč, nicméně měsíční hospodaření končí v záporném zůstatku mínus [částka] a na účtu není patrná žádná platba za bydlení. Z výpisu za únor 2017 vyplývá, že připsaná mzda činila 15 617 Kč, zůstatek účtu na konci měsíce činí pouze 53,63 Kč a v tento měsíc bylo odepsáno nájemné formou trvalé platby ve výši 6 800 Kč. Za březen 2017 byla připsána mzda 18 263 Kč a konečný zůstatek činil 94 000 Kč, k tomu však došlo pro připsaných 100 000 Kč dne [datum] z jiného účtu žalovaného vedeného u ČS a. s. Pokud by k tomuto převodu nedošlo, byl by účet v záporném zůstatku cca 6 tis. Kč.

10. Z úvěrového účtu vedeného žalobkyní, respektive transakční historie účtu, vyplývá, že účet byl zřízen [datum], jde o mKonto č. [č. účtu], a první připsaná platba ve výši 300 000 Kč je zanesena [datum] se zprávou, že jde o poskytnutí úvěru. Po tomto datu jsou zaúčtovávány běžné transakce jako platby kartou, výběry či poplatky. Sama žalobkyně pak při jednání sdělila, že celkem uhradil žalovaný částku 333 373,83 Kč, resp. že tato mu byla v souladu s ujednáním inkasována samotnou žalobkyní z jeho účtu k provádění splátek.

11. Skutkově soud dospěl k závěru, že žalovaný před poskytnutím úvěru od žalobkyně nebyl schopen saturovat své běžné potřeby, přestože mu přicházel příjem v rozmezí od 15 do 19 tis. Kč. Výpisy z účtu, které předložil žalobkyni jako podklady pro vyřízení žádosti o úvěr, pravidelně ukazovaly, že na účtu končí buď přímo v mínusu anebo s pár desítkami korun. Z výpisů je také patrné, že ne vždy zaplatil žalovaný nájem, a že pokud ho uhradil, jedná se o částku 6 800 Kč, se kterou žalobkyně vůbec nepočítala. Mimo banku pak žalovaný sám sdělil, že splácí dalších 3 500 Kč měsíčně, tj. s největší pravděpodobností dost velký další závazek. Onen interní model, který by měl pokrýt všechny výdaje žalovaného, pracuje ve skutečnosti s částkou životního minima 3 410 Kč, a v tom rozhodně nejsou prostředky na bydlení. Závěr žalobkyně, že od průměrného příjmu žalovaného lze odečíst tuto částku a v celé zbývající výši 13 404 Kč může být žalovaný zatížen další splátkou, neodpovídá běžné realitě, ani zjištěným poměrům žalovaného.

12. Žalobkyně nijak nezhodnotila údaje, které měla, kdy z výpisů bylo zřejmé, že bez „načerpání“ jedné velké mimořádné platby, o kterou se žalobkyně nijak blíže nezajímala, by se za celé zkoumané období 3 měsíců před poskytnutím úvěru pohyboval žalovaný v záporném stavu běžného účtu, ze kterého byly jeho údaje ověřovány. Z příjmu nezvládal pokrýt běžné potřeby, bydlení, a navíc již měl závazky jinde, na které měl hradit, jak sám připustil, několik dalších tisíc korun. Při sečtení jen nájmu viditelného na účtu 6 800 Kč, splátek na úvěr u jiného subjektu 3 500 Kč, onoho životního minima, se kterým ale žalovaný zjevně podle výpisů nevycházel ve výši 3 401 Kč, a splátky na tento nově poskytovaný úvěr 4 964,87 Kč, se jedná o částku 18 665,87 Kč, přičemž příjem žalovaného byl nižší. Nebyly tak jen pochybnosti o tom, zda bude schopen úvěr splatit, ale byla v podstatě jistota, že jej nebude schopen řádně splácet a splatit. Vše nasvědčovalo tomu, že i na pokrytí běžných potřeb si patrně žalovaný vzal předchozí úvěr, a že až ho tento způsob fungování dostihne, dostane se do dluhové spirály nebo do exekucí.

13. Ještě před poskytnutím tohoto úvěru žalovaný „zachránil“ svou finanční situaci jednorázovou výplatou 100 tis Kč, jen díky tomu nebyl o několik tisíc v mínusu za třetí ze sledovaných měsíců. Jeho finanční situace se horšila. Přesto se žalobkyně o tyto prostředky, ani zoufalé výsledky běžného hospodaření na předkládaném účtu, nijak nezajímala. S pravděpodobností blížící se jistotě nešlo o prostředky (úspory) žalovaného, neboť v tom případě by si při zadlužení, kde musel splácet 3,5 tis Kč měsíčně, nebral další úvěr za téměř 5 tis Kč měsíčně splátky a ve výši několika stovek tisíc korun. Také by nehospodařil na běžných výdajích v záporu či s pár korunami, a nevynechával by platby nájemného. Nelze než dospět k závěru, že toto vše, co bylo zřejmé na první pohled po shlédnutí výpisů z účtů, žalobkyně vědomě ignorovala, od vykazovaného příjmu účelově odečetla jen minimální částku na obživu samotnou, a učinila iracionální závěr, že si žalovaný může dovolit dokonce úvěr s výší splátky 13,5 tis Kč, což je zcela absurdní. Nasvědčuje to tomu, že se žalobkyně navzdory zjevným indiciím o neschopnosti úvěr splácet, či vysoké míře takového rizika, účelově zachovala tak, aby úvěr poskytla.

14. Po právní stránce uplatnila žalobkyně nároky ze smlouvy o úvěru, dle které se podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Uzavřená smlouva dále podléhá v případě, kdy není uzavírána s podnikatelem, i regulaci zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

15. Podle jeho § 86 odst. 1 je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 z. s. ú. větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 neplatná. V současném znění účinném od [datum] je již uvedeno, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu, a spotřebitel je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Do [datum] bylo sice v textu tohoto ustanovení, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti z tohoto důvodu v obecné promlčecí době tří let běžící ode dne uzavření smlouvy, nicméně šlo o chybnou transpozici evropské úpravy. Podle té byla vždy neplatnost z tohoto důvodu absolutní a z ní tak musí být vycházeno bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena do [datum] anebo po tomto datu, kdy od následujícího dne byl i český zákon opraven a dán do souladu.

18. Zde soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. října 2021 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/20, ze kterého jednoznačně plyne, že i pokud smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona ve znění do 28. 5. 2022, je obecný soud povinen k eurokonformnímu výkladu § 87 odst. 1 z. s. ú., jakož i k přímému použití směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, podle které jde vždy o neplatnost absolutní.

19. Poskytovatel je pak povinen učinit tak s odbornou péčí, řádně a v potřebném rozsahu tak, aby skutečně nebyl důvod pochybovat o schopnosti úvěr splácet. V usnesení ve věci sp. zn. 33 Cdo 922/2022 Nejvyšší soud vyložil, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Za klíčovou označil i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, nikoliv pouze tvrzenými, informacemi o jeho příjmech a výdajích, byť je třeba posuzovat každý případ individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu.

20. Ústavní soud ČR dokonce v řízení sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovodil, že pokud soud nezkoumal, zda poskytovatel úvěru při jeho poskytnutí prověřil schopnost úvěr splatit, pak zasáhl do základního práva spotřebitele na soudní ochranu. Tato povinnost je tak i v rovině ústavněprávní vnímána jako zcela zásadní, a nikoliv pouze formální, při které by poskytovatel úvěru mohl účinně argumentovat tím, že stačí, aby mu spotřebitel sdělil informace, na které by měl být oprávněn bez dalšího spoléhat. Povinnost aktivního přezkumu je nosnou myšlenkou evropské úpravy, která má legitimní a zcela pochopitelné cíle, a to vyhnout se dluhovým spirálám, které zatěžují nakonec celou společnost. Bez ohledu na to, že každý má jednat poctivě, tedy uvádět pravdu v závazkových vztazích, a nemá se samozřejmě dopouštět trestné činnosti včetně úvěrových podvodů, je tak dána zcela konkrétní a na takovém nepoctivém či nezákonném jednání zájemce o úvěr nezávislá povinnost jeho poskytovateli.

21. Ústavní soud připomněl i dřívější závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen samotného dlužníka, ale celé společnosti, na kterou mají vliv důsledky předlužení a případné insolvence. Je tomu tak proto, že nejen dlužník, ale i jeho blízcí se pak dostávají do postavení, které vyžaduje, aby stát začal plnit svou sociální roli, a celá společnost pak saturuje stav, který neměl vůbec nastat. Proto je na poskytovateli úvěru, aby náležitě před poskytnutím prověřil a posoudil schopnost žadatele ho splácet. Úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí úvěruschopnost posoudil, a z jeho zjištění je skutečně zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li toto dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

22. Porušení této povinnosti poskytovatele tak nejen odporuje zákonu, ale současně narušuje veřejný pořádek, neboť ochrana spotřebitele má předcházet negativním a nežádoucím celospolečenským dopadům jako je předlužení, sociální úpadek a nemožnost dostat se z dluhové pasti. Je třeba si uvědomit, že člověk v tíživé situaci často hledá jakékoliv řešení, a potlačuje informace, které mu ve vyřešení aktuálního problému brání. Řada osob pak nedokáže odhadnout ekonomickou situaci, zejména svoji vlastní objektivně, kdy jim chybí potřebné znalosti a zkušenosti, ale i schopnost určité kvalifikované ekonomické úvahy. Není tak na místě, aby poskytovatel mohl „rozdávat“ úvěry bez patřičného vyhodnocení, následně vymáhat plnění, a aby poté celá společnost nesla vzniklé následky na straně dlužníka a jeho rodiny na sociálních dávkách.

23. Výše uvedené závěry tak mají jasné opodstatnění, a poskytovatel úvěru jako silnější a odborněji vybavená strana, podnikající v této sféře, musí nést potřebnou míru odpovědnosti, aby na následky jejího podnikání nedoplácela společnost jako celek. Ona na první pohled možná vysoká ochrana jednotlivce žádajícího o úvěr, je ve skutečnosti požadavkem a tlakem na podnikatele ve finančním odvětví, aby při svém podnikání neprofitoval v konečném efektu na úkor celé společnosti. Ostatně Ústavní soud ve výše citovaném nálezu připomněl i to, že porušení povinnosti ověřit úvěruschopnost, je mj. i správním deliktem poskytovatele, jak rozhodl Nejvyšší správní soud ČR ve věci sp. zn. 1 As 30/2015.

24. Mimo jakoukoliv pochybnost tak stojí závěr, že poskytovatel úvěru má aktivní povinnost nejen zjistit jak příjmy, tak výdaje žadatele o úvěr, ale tyto prověřit, a provést zcela konkrétní a přezkoumatelnou úvahu, která obstojí, že odborně a pečlivě učinil vše pro to, aby neposkytl úvěr žadateli, u něhož nebylo řádně prověřeno, že je schopen úvěr splácet. Žalobkyně svou povinnost řádně přezkoumat a posoudit úvěruschopnost jednoznačně nesplnila, a tedy smlouva, z níž žalobkyně nárokuje plnění, je podle § 87 odst. 1 z. s. ú. absolutně neplatná. Smluvní nároky proto nelze přiznat, zůstává jen povinnost žalovaného v takovém případě podle § 87 odst. 1 z. s. ú. vrátit poskytnuté plnění. To již i dle samotné žalobkyně bylo ale vráceno, neboť poskytnuta byla částka 300 000 Kč a sama žalobkyně v řízení tvrdila, že žalovaný uhradil v součtu 333 373,83 Kč, není proto co dalšího žalobkyni přiznat, a žalobu tak soud v celém rozsahu zamítl.

25. K argumentaci žalobkyně, že platbou po zesplatnění mohl být celý dluh uznán, je nutno v prvé řadě uvést, že pokud má jít o absolutně neplatnou smlouvu, jak je shora rozebráno, nemohl by být platbou uznán jiný než existující závazek. Uznáním nelze nový, který neexistuje, založit, toliko se uznáním přenáší důkazní břemeno ohledně (ne)existence dluhu a zakládá vyvratitelná právní domněnka. Nevzniká tedy žádný nový závazek, a aby již existující mohl být uznán, musí skutečně existovat. Pokud navíc žalobkyně argumentovala platbou a uznáním ve smyslu § 2054 odst. 2 o. z., pak by tu musely být okolnosti platby, ze kterých je zřejmé, že takovým plněním části dluhu je uznáván i jeho zbytek. Tedy z částečného plnění musí být možné dovodit určitou vůli dlužníka. Jelikož zde si žalobkyně, pokud na účtu žalovaného něco bylo, inkasovala sama jeho prostředky, nejde o konání samotného žalovaného, a nelze z něho dovozovat jeho vůli. Ani s touto argumentací tak nemůže být žalobkyně úspěšná.

26. Co se týká rozhodnutí z 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pak to vychází ze zcela jiné situace, podmínky v tomto vztahu, který je předmětem řízení, této situaci neodpovídají, a nelze je ani vykládat izolovaně. V prvé řadě se v tomto rozhodnutí vyjadřoval Nejvyšší soud k tomu, zda mají být bez dalšího vráceny smluvené platby z úvěrového vztahu, pokud byl naplněn, a došlo k řádnému splacení celého úvěru dle smlouvy, což se zde nestalo. Problematiku pak definitivně ani neuzavřel, zrušoval předcházející rozhodnutí a nařídil další přezkum, po kterém teprve bude možné činit konečné závěry, a jaké bude případně rozhodnutí v ústavně právní rovině, neboť jisté rozporuplné momenty ve vztahu k dřívější a zcela ustálené judikatuře, která se formovala léta, zde lze shledat, nelze předvídat.

27. Žalobkyně je zde žalobkyní, nikoliv žalovanou, nedomáhá se po ní nikdo vrácení dříve plně splaceného úvěru jako ve výše uvedeném rozhodnutí. Žalovaný úvěr nesplatil, v čemž se tyto dva případy zásadně odlišují již na počátku. Není ani pravdou, že by několik let žalovaný řádně hradil, jak žalobkyně tvrdila. Sama totiž uvedla v písemném doplnění žaloby, že platební povinnosti byly četně porušovány, a i když poslední platba byla učiněna – inkasována žalobkyní ještě v srpnu 2022, nebylo do té doby řádně hrazeno. Sama žalobkyně vypočetla, že žalovaný opakovaně nehradil již v roce 2019, 2020 i 2021, a až poté, co dále nebylo placeno v roce 2022, žalobkyně volila zesplatnění. Kromě toho v tomto případě nebyly v podstatě pochyby o schopnosti splácet, ale při údajích, které z účtu a tří měsíců před poskytnutím úvěru byly k dispozici, a výpočty nevycházely, bylo naopak téměř jisté, že bez cizích zdrojů žalovaný není schopen úvěr splácet. Jednoduše to nevycházelo, jak bylo podrobněji rozebráno shora, a bylo to jasně seznatelné z předložených výpisů z účtu.

28. Citované rozhodnutí, kterým nyní žalobkyně argumentuje, je pak rozhodnutím senátu, který sám jasně dříve nastavil (výše uvedené) podmínky, aby uzavřená smlouva byla platná, přímo od tohoto senátu jsou naprosto konkrétní rozhodnutí, která nebyla rozhodnutím ze září 2023 nijak přehodnocena či prohlášena za nesprávná (viz zejm. výše citované 33 Cdo 922/2022 či 33 Cdo 2178/2018), kdy jistě neměl tento senát v úmyslu popřít sám svoji vlastní argumentaci ohledně absolutní neplatnosti. Sám senát 33 Cdo situaci v rozhodnutí ze září 2023 vymezil jako dosud neřešenou, s jinými východisky, a byť argumentace může nabízet jisté pochybnosti, nasvědčuje tomu, že se od dosavadní judikatury úvěrů, které nejsou řádně spláceny, nijak neodklání, toliko se snaží nepřipustit hromadné vyžalovávání úvěrových plateb po splacení úvěrů zpět se zdůvodněním, se kterým lze polemizovat. Nicméně uvedená dřívější judikatura tohoto senátu prošla i judikaturou Ústavního soudu, a je na ni odkazováno, tj. v každém případě musí být zachována výkladová stanoviska Ústavního soudu, a to k čemu se hlásí právě s poukazem na nutnost zastavit zadlužování a dluhové spirály.

29. V budoucnu bude muset patrně Ústavní soud dříve či později zodpovědět otázku, zda je skutečně možné, aby dříve jasně vymezená a deklarovaná absolutní neplatnost v důsledku řádného nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost, mohla být eventuelně později posuzována jinak jen proto, že byl úvěr placen a zcela splacen, než když spláceno nebylo. A zda je možné, aby absolutní neplatnost mohla být posuzována k jinému okamžiku než k době, kdy k takovému opomenutí či porušení, které v ní má vyústit, vedlo. V každém případě se však přezkumu dříve či později dočká toto poslední rozhodnutí senátu 33 Cdo ze září 2023, které určitým způsobem narušuje jinak jasně vymezené závěry na úrovní Nejvyššího i Ústavního soudu, aby zamezilo vrácení již provedených plateb.

30. Za stavu, kdy toto rozhodnutí je ale vztaženo, a to i jeho odůvodněním k situaci zcela odlišné než zde řešené, za situace, kdy jde o rozhodnutí spíše kazuistické a snažící se ex post zamezit určitým důsledkům, které by dosavadní praxe a výklad mohly přinést, a za stavu, kdy dřívější četně odkazované závěry Nejvyššího soudu i soudu Ústavního říkají něco jiného, neměl soud důvod nijak popřít tuto dosavadní judikaturu pro úvěry, které nebyly splaceny, a zařadit souzený případ mimo ni, a posuzovat ji podle ojedinělého rozhodnutí, které řeší opačné procesní postavení a úvěr, který byl řádně zcela splacen.

Poučení