13 C 96/2024 - 111

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ing. Tomáše Klusáka a přísedících Mgr. Ing. Václava Štanglici a Hany Šilhavé ve věci žalobkyně:[Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované:[Jméno žalované], IČO: [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 295 353 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 101 011,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 101 011,80 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 186 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 186 200 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se v části, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 8 141,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 141,20 Kč od 1. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 22 385,48 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 295 353 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou za období od [datum] do [datum]. Svůj žalobní návrh odůvodnila tím, že od [datum] do [datum] byla zaměstnána u žalované, která jí však od [datum] do [datum] (tedy v období, kdy mezi stranami probíhaly spory ohledně neplatnosti odvolání z pozice [Anonymizováno] a také neplatnosti rozvázání pracovního poměru) nepřidělovala práci, a žalobkyně tak nemohla svou dovolenou čerpat. Skončením pracovního poměru dne [datum] proto žalobkyni měl vzniknout nárok na proplacení dovolené, kterou v uvedeném období nevyčerpala. Své závěry žalobkyně opírala zejména o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. C-57/22 (dále jen „rozsudek SDEU“), dle něhož má zaměstnanec, který byl protiprávně propuštěn, nárok na placenou dovolenou též za období ode dne propuštění do zaměstnání do dne, kdy do něj byl znovu přijat, ačkoliv mu zaměstnavatel v tomto období nepřiděloval práci.

2. Žalovaná namítala, že nárok na proplacení dovolené žalobkyni nevznikl, a navrhla zamítnutí žaloby. Dle jejího názoru rozsudek SDEU nelze v nyní posuzovaném případě použít, jelikož se týkal skutkově odlišné věci. Zatímco rozsudek SDEU řešil případ, kdy byl neplatně propuštěný zaměstnanec do práce opětovně přijat, v případě žalobkyně tomu tak nebylo. Navíc žalobkyně byla odvolána a propuštěna z pracovního poměru po právu, a není tedy možné ji považovat za protiprávně propuštěného zaměstnance ve světle zmiňovaného rozsudku. Kromě uvedeného žalovaná namítla, že žalobkyně vyvíjela v žalovaném období práci pro jiného zaměstnavatele a k tomu od [datum] pobírala též dávky starobního důchodu, a nevidí tedy důvod, proč by za toto období měla obdržet ještě náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou. Jestliže má dovolená sloužit k odpočinku zaměstnance, pak je žalovaná toho názoru, že žalobkyně mohla odpočívat od práce pro žalovanou po celou dobu žalovaného období, a i z tohoto důvodu by jí neměla být náhrada platu za nevyčerpanou dovolenou přiznána. V neposlední řadě žalovaná namítala, že žalovaná v důsledku zařazení do nesprávné platové třídy pobírala vyšší plat, než který jí měl po právu náležet, a proto by případná náhrada platu rozhodně neměla být tak vysoká, jak tvrdí žalobkyně.

3. V podrobnostech argumentace účastníků odkazuje soud na jejich písemná podání a přednesy, které jsou součástí spisu a jsou oběma stranám sporu známy.

4. Podáním doručeným soudu dne 25. 11. 2024 vzala žalobkyně svou žalobu částečně zpět, a to v částce 101 011,80 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 12. 2023 do zaplacení. Žalovaná vyslovila s částečným zpětvzetím souhlas na jednání dne [datum]. Soud proto v uvedeném rozsahu řízení částečně zastavil dle § 96 odst. 2 o. s. ř. (výrok I.) a předmětem řízení zůstal toliko peněžitý nárok ve výši 194 341,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 1. 12. 2023 do zaplacení.

5. Podle § 120 odst. 3 o. s. ř. soud vzal za svá skutková zjištění v podobě shodných skutkových tvrzení účastníků, že žalobkyně v období od [datum] do [datum] vykonávala pro žalovanou práci ve funkci [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. Dne [datum] zřizovatel žalované žalobkyni z funkce [Anonymizováno] neplatně odvolal, o čemž rozhodl Městský soud v Brně rozhodnutím pod č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně pod č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci [datum]. Od [datum] žalovaná žalobkyni nepřidělovala práci, a to až do skončení pracovního poměru, tj. do [datum]. Dne [datum] žalovaná doručila žalobkyni neplatnou výpověď pro nadbytečnost ze dne [datum], o čemž byl schválen smír, a to usnesením Městského soudu v Brně č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 22. 9. 2020. Dne [datum] zřizovatel žalované opětovně odvolal žalobkyni z funkce [Anonymizováno] žalované. Od [datum] – [datum] žalobkyně se nacházela v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Dne 3. 9. 2019 žalobkyně sdělila žalované, že trvá na přidělování práce ve funkci [Anonymizováno]. Dne [datum] zřizovatel žalované s účinností ke dni [datum] opětovně odvolal žalobkyni z funkce [Anonymizováno] žalované, tentokráte z důvodu sloučení [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] u žalované. Dne 18. 5. 2021 nabídla žalovaná žalobkyni práci na pracovní pozici [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Dne [datum] žalobkyně obdržela výpověď pro nadbytečnost. Od [datum] až do [datum] se žalobkyně nacházela v dlouhodobé pracovní neschopnosti. Dne [datum] nastal konec pracovního poměru žalobkyně u žalované.

6. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

7. Žalobkyně je absolventkou magisterského studijního oboru „[Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]“ na [právnická osoba], což vyplynulo z vysokoškolského diplomu ze dne [datum], jakož i z osvědčení o státní zkoušce vydaného téhož dne.

8. Z osvědčení o absolvování programu celoživotního vzdělávání orientovaného na výkon povolání ze dne [datum] bylo dále prokázáno, že žalobkyně získala [Anonymizováno] způsobilost v oblasti [Anonymizováno] pro práci ve [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno].

9. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 12. 7. 2021 bylo prokázáno, že od [datum] do [datum] byla žalobkyně evidována jako zaměstnankyně [právnická osoba]. To vyplynulo též z evidenčních listů důchodového pojištění ze dne [datum] a [datum].

10. Z platových výměrů ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum] soud zjistil, že žalobkyně byla zařazena do [Anonymizováno] platové třídy a že se přinejmenším s účinností od [datum] její plat skládal z příslušného platového tarifu, osobního příplatku ve výši 5 500 Kč, zvláštního příplatku za [Anonymizováno] ve výši 1 800 Kč a příplatku za [Anonymizováno] ve výši od 8 000 Kč do 11 200 Kč.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 21. 11. 2023 a připojené doručenky je zřejmé, že žalovanou vyzvala žalobkyně k úhradě žalované částky. Požadovaná částka byla ze strany žalobkyně ve výzvě zdůvodněna, a to jak po stránce skutkové, tak po stránce právní.

12. Soud provedl rovněž důkaz (a) výplatními lístky žalobkyně za měsíce duben, květen a červen roku 2018, (b) evidenčními listy důchodového pojištění ze dne [datum] a [datum], (c) sdělením [Instituce] ze dne [datum], č. j. [číslo], (d) Metodickým výkladem k odměňování [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno] [Anonymizováno] a jejich zařazování do platových tříd podle katalog prací a (e) dopisem od [Instituce] ze dne 13. 5. 2021. Z těchto důkazů však soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro posouzení věci.

13. Jde-li o žalovanou předkládané důkazy ohledně údajně špatného zařazení žalobkyně do vyšší platové třídy [tj. důkazy uvedené výše pod body c) až e)], k tomu soud dodává, že neměly pro nyní posuzovanou věc žádnou relevanci, jelikož z hlediska výpočtu průměrného výdělku, a tedy i celkové výše náhrady platu, není podstatné, zda byl plat žalobkyně určen správně, nýbrž pouze to, jaká výše platu skutečně byla, resp. jaká by s ohledem na prokázané skutečnosti byla v případě, že by žalovaná žalobkyni přidělovala práci až do platného skončení pracovního poměru.

14. Soud také nepřisvědčil tvrzení žalované, že by žalobkyni neměla náležet náhrada platu mj. proto, že od [datum] pobírala dávky starobního důchodu. Kromě toho, že žalobkyně toto tvrzení ničím neprokázala, jej totiž soud pokládá za zcela nerelevantní, jelikož s účinností od 1. 1. 2010 odpadlo dřívější omezení souběžného pobírání starobního důchodu a odměny za vykonanou práci, a v dnešní době tedy není nijak neobvyklé, že starobní důchodci pobírají vedle dávek starobního důchodu též mzdu, plat či odměnu z dohody.

15. Soud vzal s ohledem na shora uvedené za prokázaný následující skutkový stav. Žalobkyně byla od [datum] do [datum] zaměstnaná u žalované, přičemž od [datum] do [datum] vykonávala funkci [Anonymizováno]. Žalobkyně pobírala plat ve výši stanovené platebním výměrem. Její plat se skládal z příslušného platového tarifu, osobního příplatku ve výši 5 500 Kč, zvláštního příplatku za [Anonymizováno] ve výši 1 800 Kč a příplatku za [Anonymizováno] ve výši od 8 000 Kč do 11 200 Kč. Jelikož od [datum] do konce pracovního poměru nepřidělovala žalovaná žalobkyni práci, začala žalobkyně vykonávat práci pro [právnická osoba], u níž byla zaměstnaná v období od [datum] do [datum]. Ve zbylé části žalovaného období však žalobkyně u jiného subjektu zaměstnána nebyla. Předžalobní výzvou ze dne 21. 11. 2023 žalobkyně vyzvala žalovanou k zaplacení náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou za období od [datum] do [datum]. Žalovaná jí požadovanou částku neuhradila, a to ani zčásti.

16. Právním posouzením shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou existoval v období od [datum] do [datum] pracovní poměr. Tento pracovní poměr vznikl v souladu s § 33 odst. 3 zákoníku práce ve spojení s § 131 odst. zákona č. zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (dále jen „školský zákon“) jmenováním žalobkyně do pozice [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. V souladu s § 38 odst. 1 zákoníku práce byla žalovaná povinna žalobkyni v době existence pracovního poměru přidělovat práci a platit jí za vykonanou práci plat. Žalovaná však žalobkyni od [datum] až do skončení pracovního poměru práci nepřidělovala. Zatímco v obdobích od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] představovalo nepřidělování práce překážku na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, v období od [datum] do [datum] se jednalo o nepřidělování práce v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru dle § 69 zákoníku práce. Pro lepší orientaci účastníků soud posledně uvedený závěr blíže rozvádí takto:

17. V obdobích od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum] nepřidělovala žalovaná žalobkyni práci, ačkoliv si musela být vědoma (nebo přinejmenším měla být vědoma) toho, že pracovní poměr mezi ní a žalobkyní trvá. Odvolání žalobkyně z vedoucí pozice z [datum] ani z [datum] totiž v souladu s § 73a odst. 2 zákoníku práce nemohlo mít na trvání pracovního poměru vliv, a pracovní poměr tak musel (nehledě na platnost výpovědi) trvat až do skončení výpovědní doby, tj. do [datum], resp. [datum]. Nepřidělování práce v tomto období tedy představovalo překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, a dobu, po kterou žalobkyně v důsledku této překážky nepracovala, je proto nutné považovat za výkon práce v souladu s § 348 odst. 1 zákoníku práce. V tomto období tudíž žalobkyni vznikal nárok na dovolenou stejně, jako kdyby fakticky vykonávala práci pro žalovanou.

18. V období od [datum] do [datum] nepřidělovala žalovaná žalobkyni práci, neboť se mylně domnívala, že s ní s účinností od [datum] (den, poté, co uplynula výpovědní doba dle výpovědi doručené žalobkyni dne [datum]), platně rozvázala pracovní poměr. V tomto období, kdy zároveň probíhal soudní spor ohledně neplatnosti rozvázání pracovního poměru, se v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu práva a povinnosti stran řídily zvláštní právní úpravou obsaženou v § 69 až 72 zákoníku práce (srov. například rozsudek ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5097/2016, nebo rozsudek ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003).

19. Jde-li o část žalovaného období od [datum] do [datum], zde je – s ohledem na shora uvedené – otázka existence nároku žalobkyně na dovolenou poměrně jasná. Jestliže se v těchto obdobích považovala doba nepřítomnosti žalobkyně na pracovišti v souladu s § 348 odst. 1 písm. a) za výkon práce, pak žalobkyni vznikal nárok na dovolenou, jako by jí práce přidělována byla. Jestliže žalobkyně tuto dovolenou nevyčerpala, pak jí v souladu s § 222 odst. 1, 2 zákoníku práce vznikl okamžikem skončení pracovního poměru nárok na náhradu platu za takto nevyčerpanou dovolenou ve výši průměrného výdělku.

20. Jako složitější se pak může jevit otázka vzniku nároku na dovolenou v období od [datum] do [datum], tedy v období, kdy nebylo postaveno najisto, zda pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou trvá či nikoliv. Právě ohledně této části žalovaného období musel soud zkoumat, zda lze na nyní posuzovanou věc aplikovat účastníky citovaný rozsudek SDEU. Soud přitom došel k závěru, že tento rozsudek aplikovatelný je, a to s ohledem na následující skutečnosti.

21. Je sice pravdou, že při ryze restriktivním jazykovém výkladu, který provádí žalovaná, by rozsudek SDEU nebylo možné použít, neboť žalobkyni nebyla ani po právní moci rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru opětovně přidělována práce. Tento výklad však nemůže obstát, a to ze dvou základních důvodů. V prvé řadě nelze opomínat Ústavním soudem opakovaně zdůrazňované závěry, dle nichž je neudržitelná taková aplikace práva, která vychází pouze z jazykového výkladu, protože jazykový výklad představuje toliko prvotní přiblížení se k aplikaci právní normy, a je tedy pouhým východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího obsahu a účelu pomocí dalších postupů, jako je logický, systematický, teologický výklad apod. (srov. například nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 258/03, Pl. ÚS 33/97 či III. ÚS 384/08). Ve druhé řadě je pak nutné zohledňovat též závěry Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), který se opakovaně vyjádřil tak, že nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok nelze vykládat restriktivně, a jakoukoliv výjimku z tohoto nároku lze připustit pouze v mezích výslovně uvedených ve směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby (srov. například rozsudek ve věci C-233/20 či rozsudek ve věci C-124/05). Zde se však žádná přiléhavá výjimka, kterou by bylo možné na nyní posuzovaný případ aplikovat, nenachází.

22. Při použití logické i teleologické výkladové metody je tak nutné dojít k závěru, že rozsudek SDEU na nyní posuzovaný případ dopadá. Podle názoru SDEU musí mít protiprávně propuštěný zaměstnanec nárok na placenou dovolenou za dobu, kdy mu zaměstnavatel nepřiděloval práci, a to i tehdy, pokud mu za celé toto období náleží náhrada mzdy. Jestliže SDEU tento závěr činí ve vztahu k zaměstnancům, u nichž byl protiprávní stav po pravomocném rozhodnutí o neplatnosti rozvázání pracovního poměru napraven (tj. zaměstnavatel jim po tomto rozhodnutí opět začal přidělovat práci), tím spíše musí tento závěr platit ve vztahu k zaměstnancům, kterým zaměstnavatel ani po pravomocném určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje práci, a trvání protiprávního stavu tak prodlužuje. To je právě případ žalobkyně, které žalovaná od [datum] do [datum] nepřidělovala práci, a to i přesto, že dne [datum] nabylo právní moci usnesení o schválení smíru, dle něhož byla výpověď, kterou žalobkyně o žalované obdržela, neplatná.

23. Z odůvodnění rozsudku SDEU, ale i z dalších jeho rozhodnutí (srov. například rozsudek ve spojených věcech C-271/22 až C-275/22 či ve věci C-684/16), je navíc zřejmé, že nárok na dovolenou protiprávně propuštěnému zaměstnanci vzniká proto, že podle Soudního dvora nelze sankcionovat zaměstnance za to, že nevykonává práci, pokud tomu tak je v důsledku protiprávního jednání zaměstnavatele. Úmyslem zákonodárce tedy bylo zajistit nárok na dovolenou i těm zaměstnancům, kteří by pracovat mohli a chtěli, ale kvůli svým zaměstnavatelům nemůžou.

24. V rozsudku ve spojených věcech C-762/18 a C-37/19, SDEU již opakovaně rozhodl tak, že nelze vznik nároku na placenou dovolenou za kalendářní rok činit závislý na skutečně odpracované době, pokud skutečnost, kvůli které zaměstnanec skutečně nepracoval, nelze předvídat a je nezávislá na vůli pracovníka. Ačkoliv tak SDEU rozhodl ve vztahu k zaměstnanci v dočasné pracovní neschopnosti, tento závěr lze analogicky aplikovat i na nyní posuzovaný případ.

25. Je třeba doplnit, že podle rozsudku SDEU v době trvání soudního sporu o platnost rozvázání pracovního poměru nenáleží zaměstnanci právo na placenou dovolenou, jestliže v tomto období vykonával práci pro jiného zaměstnavatele. Žalobkyně svým podáním ze dne 25. 11. 2024 vzala žalobu částečně zpět, a to právě v rozsahu, v němž se žalobní nárok týkal období, po které žalobkyně vykonávala práci pro jiného zaměstnavatele (od prosince 2019 do února 2020). Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by v průběhu sporu žalobkyně vykonávala práci pro jiného zaměstnavatele i v jiném období, nemusel se soud touto výjimkou dále zabývat.

26. Lze uzavřít, že s ohledem na aplikovatelnost rozsudku SDEU je žaloba důvodná v základu požadovaného nároku na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou ve výši průměrného výdělku, a to za období od [datum] do [datum].

27. Soud se však musel zabývat výši požadovaného nároku, kde dospěl k závěru, že i přes učiněné zpětvzetí je žaloba důvodná pouze v části.

28. Při zjišťování celkové výše náhrady platu musel soud nejprve zjistit, jaký byl průměrný (resp. pravděpodobný) výdělek žalobkyně v rozhodném období. Ztotožnil se přitom s metodou výpočtu, kterou zvolila žalobkyně ve svém podání ze dne 25. 11. 2024, jelikož zde uvedená metoda odpovídá platné právní úpravě i současné rozhodovací praxi soudů.

29. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1220/2023, soud nejprve určil, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobkyně, je čtvrtletí, které předcházelo dni následujícímu po skončení pracovního poměru, tedy třetí čtvrtletí roku 2021.

30. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v rozhodném období neodpracovala ani jediný den, v souladu s § 355 odst. 1 zákoníku práce zjišťoval soud výši jejího pravděpodobného (nikoliv průměrného) výdělku. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení soud zjišťoval pravděpodobný výdělek žalobkyně z hrubého platu, kterého by od počátku rozhodného období zřejmě dosáhla. Přitom přihlédl k obvyklé výši jednotlivých složek platu žalobkyně a v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014 také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období práce, kterou měla žalobkyně konat, odměňována, a jaké měla podle platných předpisů pobírat „pohyblivé“ složky platu (odměny).

31. Vzhledem k tomu, že byla žalobkyně s účinností ke dni [datum] platně odvolána z funkce [Anonymizováno], soud (shodně jako žalobkyně) nezohledňoval v rámci svého výpočtu příplatky za [Anonymizováno], které by jí ve třetím čtvrtletí roku 2021 již nenáležely. Soud naopak zohledňoval osobní příplatky ve výši 5 500 Kč měsíčně a zvláštní příplatky ve výši 1 800 Kč měsíčně, u nichž bylo prokázáno, že je žalobkyně minimálně s účinností od roku 2014 v této výši pobírala.

32. Platový tarif určil soud v souladu s § 5 odst. 4 nařízení vlády č. 341/2017 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2021, podle přílohy č. 4 k tomuto nařízení. Soud zjistil, že v případě žalobkyně, která by ve třetím čtvrtletí roku 2021 spadala do [hodnota]. stupně [hodnota]. platové třídy (v níž byla přinejmenším od roku 2014 žalovanou zařazena), činil platový tarif [částka].

33. S ohledem na shora uvedené došel soud k závěru, že pravděpodobný výdělek žalobkyně činil celkem [částka] měsíčně. Při přepočtu na výdělek hodinový soud na rozdíl od žalobkyně vydělil pravděpodobný měsíční výdělek žalobkyně v rozhodném období (tj. 147 720 Kč) počtem pracovních dnů vč. těch, na které připadl státní svátek (tj. 528 dní), a to proto, že se v souladu s § 348 odst. 12 písm. d) zákoníku práce za výkon práce považuje též doba, kdy zaměstnanec nepracuje z důvodu, že na jeho pracovní den připadl svátek. Soud tedy došel k závěru, že pravděpodobný hodinový výdělek žalobkyně v rozhodném období činil po zaokrouhlení na celé koruny nahoru podle § 142 odst. 2 zákoníku práce celkem [částka].

34. Po výpočtu pravděpodobného hodinového výdělku žalobkyně vypočetl soud počet hodin dovolené, na které měla žalobkyně v žalovaném období nárok. Vycházel přitom z § 213 odst. 4 zákoníku práce, dle něhož poměrná část dovolené činí za každou odpracovanou stanovenou týdenní pracovní dobu nebo kratší týdenní pracovní dobu v příslušném kalendářním roce jednu dvaapadesátinu stanovené týdenní pracovní doby nebo kratší týdenní pracovní doby vynásobenou výměrou dovolené, na kterou má zaměstnanec v příslušném kalendářním roce právo. Vycházel přitom také z § 212 odst. 3 zákoníku práce činila, podle kterého činila výměra dovolené žalobkyně celkem [hodnota] týdnů v kalendářním roce.

35. Konkrétní způsob výpočtu zvolil soud následující: Nejprve soud vypočetl poměrnou část dovolené za kalendářní rok ve dnech, a to jako [(počet dní pracovního poměru v kalendářním roce / počet dní v kalendářním roce) x počet dní dovelené, na měla žalobkyně nárok za jeden rok]. Dny následně převedl na hodiny, a to tak, že výsledek vynásobil osmi. Po zaokrouhlení výsledné hodnoty na celé jednotky nahoru soud zjistil, kolik hodin dovolené připadlo na jeden pracovní den, což následně vynásobil počtem pracovních dnů v žalovaném období v daném kalendářním roce, čímž získal celkový počet hodin, na které žalobkyni vznikl v žalovaném období v daném kalendářním roce nárok. Názorně výpočty soudu vypadaly takto: - rok 2019: (334/365)x40 = 36,6027397 dní = 292,821918 hodin, zaokrouhleno na 293 hodin, tj. 1,12260536 hodin za pracovní den, tj. 88,2758592 hodin za 72 pracovních dnů, zaokrouhleno na 89 hodin (24 920 Kč) - rok 2020: (306/366)x40 = 33,442623 dní = 267,540984 hodin, zaokrouhleno na 268 hodin (75 040 Kč) - rok 2021: (351/365)x40 = 38,4657534 dní = 307,726027 hodin, zaokrouhleno na 308 hodin (86 240 Kč)

36. Soud po provedeném výpočtu zjistil, že žalobkyni náleží náhrada platu o celkové výši 186 200 Kč, jejíž zaplacení uložil žalované ve výroku II. tohoto rozsudku. Společně s tím uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni též zákonný úrok z prodlení, a to od 1. 12. 2023 (tj. od data dle návrhu žalobkyně). Žalovaná se totiž uplynutím sedmidenní lhůty uvedené ve výzvě ze dne 21. 11. 2023, která byla žalované doručena téhož dne, dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, čímž jí vznikla zákonné úroky z prodlení žalobkyni uhradit. Jejich výši určil soud podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

37. Soud naopak zamítl žalobu v části, která přesahovala soudem přiznaný nárok, tedy v části, která je uvedena ve výroku III. tohoto rozsudku.

38. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na částečný úspěch žalobce ve věci ve výši 26 % (žalobce byl z 63 % úspěšný a z 37 % neúspěšný, a rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem tedy činí 26 %). Jako neúspěch žalobkyně soud považoval částku 101 011,80 Kč s příslušenstvím, do které vzala žalobu zpět (procesní zavinění zastavení řízení dle výroku I tohoto rozsudku na straně žalobkyně v důsledku omezení žalobní nároku dle § 146 odst. 2 o. s. ř.) a dále zamítnutá část žaloby dle výroku III. tohoto rozsudku. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 přihlížel soud při posuzování míry úspěchu ve věci nejen k žalované pohledávce, ale také k jejímu příslušenství. Na základě této skutečnosti proto požadované příslušenství kapitalizoval ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni 14. 1. 2025, a vycházel tak z celkové žalované částky o výši 345 239,34 Kč, kterou porovnával s částkou, kterou žalobci tímto rozsudkem přiznal, tj. 217 649,95 Kč (opět včetně kapitalizovaných úroků prodlení ke dni vyhlášení rozsudku).

39. Protože byla žalobkyně v řízení zastoupena advokátem, vycházel soud při výpočtu náhrady nákladů právního zastoupení z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Ohledně úkonů učiněných do. 31. 12. 2024 (tj. převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, účast na jednání dne [datum]) přitom soud vycházel ze znění advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 a ohledně úkonů učiněných po 1. 1. 2025 (účast na jednání dne [datum]) vycházel ze znění advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025. Účast na jednání dne [datum] považuje soud za dva úkony právní služby, a to proto, že toto jednání probíhalo od [hodnota] do [hodnota] hodin a dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu náleží advokátovi úkonová odměna za každé dvě započaté hodiny, po které je účasten na jednání před soudem.

40. Náhrada nákladů řízení, na kterou by žalobkyně měla nárok při plném úspěchu ve věci, činí 86 097,50 Kč a sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 14 768 Kč [položka 1 bod 1 písm. b) Sazebníku poplatků]; odměny advokáta za 6 úkonů právní služby ve výši 9 500 Kč za úkon, tj. celkem 57 000 Kč [§ 7 odst. 5 advokátního tarifu]; náhrady hotových výdajů za pět úkonů právní služby po 300 Kč a za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč, tj. celkem 1 950 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); DPH ve výši 12 380 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.)

41. S ohledem na částečný úspěch žalobkyně přiznal soud žalobkyni náhradu ve výši 26 % z uvedené částky, tj. ve výši 22 385,48 Kč.

42. Lhůtu k plnění stanovil soud ve vztahu ke všem přiznaným nárokům jako třídenní, a to v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení