13 Co 120/2021-433

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Dušana Schinzel a soudců Mgr. Zory Telecké a JUDr. Jiřího Horáka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení 227 430 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov (dále jen„ soud prvního stupně“) ze dne 11. 12. 2020, č. j. 14 C 219/2019-193, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení úroku z prodlení ve výši 23 272,35 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč za dobu od 28. 8. 2019 do 19. 11. 2019, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 227 430 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč za dobu od 20. 11. 2019 do zaplacení, mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 227 430 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč za dobu od 20. 11. 2019 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 161 710,77 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 227 430 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 23 272,35 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení (výrok I.), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 42 599 Kč (výrok II.).

2. Takto soud první stupně rozhodl o žalobě podané žalobcem dne 2. 9. 2019, jíž se po žalovaném domáhal zaplacení částky 227 430 Kč s příslušenstvím. V žalobě žalobce tvrdil, že se ke dni 28. 1. 2016 stal spoluvlastníkem ideální pozemku p. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], rodinný dům, v [katastrální uzemí] (dále jen„ nemovitost“ nebo„ dům“), a že druhým spoluvlastníkem ideální nemovitosti je žalovaný. Uvedl, že od vzniku svého vlastnického práva je zcela vyloučen z užívání nemovitosti, nemá k ní žádný přístup, nemovitost užívá pouze žalovaný, která v ní má zřízené trvalé bydliště a sídlo své obchodní společnosti, odebírá v nemovitosti energie, a po nějaký čas ji přenechal k užívání třetím osobám. Žalobce opakovaně vyzýval žalovaného k uzavření dohody o úpravě spoluvlastnických vztahů, na což žalovaný nereagoval. Žalovaný užíval v období od 1. 2. 2016 do 31. 7. 2019 nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, proto došlo z jeho strany k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce ve výši obvyklého nájemného za užívání nemovitosti, které činí 10 830 Kč měsíčně. Za spoluvlastnický podíl žalovaného o velikosti ideální proto činí obvyklé nájemné 5 415 Kč měsíčně, a žalobce tak požaduje po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za uvedené období v celkové částce 227 430 Kč a dále úrok z prodlení ve výši 23 272,35 Kč a ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč od 28. 8. 2019 do zaplacení.

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, a to u období od 1. 2. 2016 do 2. 9. 2016 z důvodu promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, u období od 3. 9. 2016 do 1. 2. 2018 z důvodu existence konkludentního souhlasu žalobce, že nemá o užívání nemovitosti zájem, a u období od 1. 2. 2018 do 31. 7. 2019 z důvodu, že nelze klást k tíži žalovaného, že se o žalobci coby druhém spoluvlastníku nemovitosti vůbec nedozvěděl, a že žalovaný žije dlouhodobě v USA a nemovitost neužívá, takže mu žádné bezdůvodné obohacení ani nemohlo vzniknout. Soud prvního stupně žalobce vyzval podle § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), k tvrzení a prokázání toho, v jakém období a jakým způsobem žalovaný bránil žalobci v užívání jeho spoluvlastnického podílu na nemovitosti. Celkově zhodnotil soud prvního stupně jednání žalobce jako zneužití práva, které nepožívá právní ochrany podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť čtyři roky obcházel nemovitost, na které má spoluvlastnický podíl, až po dvou letech začal posílat žalovanému výzvy ke zpřístupnění nemovitosti, avšak na adresu, o které ví, že na ní si žalovaný písemnost nikdy nepřevezme, jelikož žije v USA, a poté, když má jedinečnou možnost se s žalovaným setkat a vše vyřešit, na jeho opětovné výzvy k setkání nereaguje a nechává žalovaného za pár dní odletět na půl roku do USA. Podle soudu prvního stupně předpokladem vzniku nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení bylo, že žalovaný by musel v nemovitosti bydlet, a pokud by v ní nebydlel, musel by žalobci v užívání jeho spoluvlastnického podílu bránit. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož přiznal úspěšnému žalovanému plnou náhradu nákladů řízení vůči žalobci.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání, v němž uvedl, že soud prvního stupně vyložil veškeré důkazy v neprospěch žalobce, aniž by k tomu měl jakýkoliv důvod a aniž by to jakkoliv odůvodnil. Nesprávně zhodnotil běh promlčecí lhůty, neboť usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalovaného proti usnesení o příklepu ze dne 28. 1. 2016, bylo žalobci doručeno až dne 18. 8. 2017, a teprve od toho dne má žalobce postaveno najisto, že usnesení o příklepu je pravomocné a může být způsobilým nabývacím titulem. Žalobce posléze doplnil, že aby žaloba byla důvodná, nemusel žalovaný nemovitost užívat tak, že v ní reálně bydlel, ale i tak, že v ní měl složeny své věci. Poukázal na to, že žalovaný má v nemovitosti nahlášen trvalý pobyt, sídlo obchodní společnosti a umístěno běžné vybavení domácnosti. Nemovitost měl také uzamčenu, žalobce se do ní bez dalšího nemohl násilím vloupat. V nemovitosti měla dříve trvalý pobyt také bývalá manželka žalovaného [jméno] [příjmení], předchozí vlastnice spoluvlastnického podílu. Žalobce neměl žádné informace o skutečném pobytu žalovaného, a tak mu korespondenci zasílal na adresu jeho trvalého pobytu nacházející se v nemovitosti. Zmínil také, že dle slov samotného žalovaného se do nemovitosti pravidelně vrací. Nebylo žádným problémem pro žalovaného dozvědět se o tom, kdo je druhým vlastníkem spoluvlastnického podílu po jeho bývalé manželce, obzvlášť pokud žalovaný podal odvolání proti usnesení o příklepu a chtěl vehementně získat druhý spoluvlastnický podíl. K zpřístupnění nemovitosti došlo až dne 30. 7. 2020 poté, co již žalovaný nebyl jejím vlastníkem. Soudu prvního stupně žalobce též vytkl, že nemohl z provedeného dokazování dovodit, že by žalovaný neměl nikdy v úmyslu bránit žalobci v užívání nemovitosti. Žalovaný užíval nemovitost mimo jiné tak, že v ní měl zřízen trvalý pobyt, měla v ní sídlo obchodní společnost, jejímž byl jednatelem a společníkem, v nemovitosti odebíral energie, měl tam složeny své věci a zřejmě dům i pronajímal, resp. přenechával k užíváním jiným osobám či osobě. Žalobce navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Podle něj nebylo prokázáno, že by měl v nemovitosti umístěny osobní věci, naopak prokázal, že nemovitost neobývá již několik desítek let, a nemá v ní žádné věci osobní ani jiné povahy. Nemovitost užívala v plném rozsahu bývalá manželka žalovaného [jméno] [příjmení], dřívější vlastnice spoluvlastnického podílu a právní předchůdce žalobce, a měla proto povinnost mu nemovitost zpřístupnit. Žalobce však [jméno] [příjmení] nikdy nekontaktoval za účelem zpřístupnění nemovitosti a získání kontaktních informací na žalovaného, což je nutno klást k tíži žalobce. Podle žalovaného údaj o trvalém pobytu nic nevypovídá o skutečném bydlišti osoby, jde toliko o evidenční adresu. Jednání žalobce považuje za čistě účelové, neboť se dovolává práv spoluvlastníka, pro jejichž uplatnění po celou dobu trvání spoluvlastnictví neučinil ničeho, žalovaného nekontaktoval, neboť ten se o nároku žalobce dozvěděl až z podané žaloby. Pokud žalovaný v červenci 2020 zpřístupnil nemovitost žalobci, učinil tak zcela nad rámec svých povinností. Zájem žalobce o nemovitost je toliko hraný, vedený záměrem získat pro sebe co největší majetkový prospěch. Posléze žalovaný uvedl, že neuzavřel žádné smlouvy s distributorem energií s výjimkou instalace plynoměru pro krátkou dobu odběru plynu v roce 2018, který však byl bez jakékoliv spotřeby plynu demontován. Plynoměr žalovaný nainstaloval pouze z toho důvodu, aby zjistil funkčnost kotle v nemovitosti; zjistil však, že kotel je nefunkční, a proto pokud by kdokoliv v nemovitosti chtěl bydlet, musel by nejdříve rekonstruovat celý topný systém včetně kotle. Do roku 2018 nemovitost užívala právní předchůdkyně žalobce, [jméno] [příjmení], bývalá manželka žalovaného, která se v blíže nezjištěný čas z nemovitosti odstěhovala, aniž by si z nemovitosti odvezla svoje věci. Proto věci nacházející se v nemovitosti při jejím protokolárním předání dne 30. 7. 2020 patřily [jméno] [příjmení], navíc byly opuštěné a bezcenné. Tyto věci nejsou vlastnictvím žalovaného, tento by si je již dávno odvezl, nadto za situace, kdy spoluvlastnický podíl převedl na [jméno] [příjmení] a k nemovitosti v době protokolárního předání dne 30. 7. 2020 neměl žádný právní titul. Pokud ještě jde o uzavírání smluv s dodavateli energií, žalovaný s výjimkou zmíněného plynoměru žádné smlouvy neuzavíral, ani o to neměl zájem, neboť nemovitost užívala do roku 2018 [jméno] [příjmení], která příslušné smlouvy uzavírala. Pokud jde o výši obvyklého nájemného, jak jej stanovil znalec [příjmení] [jméno] [příjmení], toto nemůže činit částku 10 830 Kč měsíčně, jelikož nemovitost je ve velmi špatném stavebně-technickém stavu, je neobyvatelná, a proto tedy i nepronajímatelná, a za této situace není možno obvyklé nájemné vůbec určit.

6. Krajský soud v Brně (dále jen„ odvolací soud“ – § 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění soudu a jejich právního posouzení, nařídil k projednání odvolání jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), při němž doplnil dokazování (§ 213 odst. 4 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že z převážné části jsou dány důvody pro změnu zamítavého výroku I. rozsudku soudu prvního stupně a vyhovění žalobě, a pouze u části úroku z prodlení jsou dány důvody pro potvrzení výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.

7. K žádosti žalovaného o odročení jednání dne 7. 4. 2022:

8. Odvolací soud ve věci konal tři jednání, a to dne 29. 7. 2021, 16. 9. 2021 a 7. 4. 2022. V době konání prvních dvou jednání byl žalovaný zastoupen advokátem JUDr. [jméno] [příjmení]. V době konání posledního jednání dne 7. 4. 2022 již tímto advokátem zastoupen nebyl a požádal o odročení tohoto jednání. Žalovaný požádal o odročení přípisem ze dne 1. 4. 2022 (č. l. 351), a to z důvodu, že si objednal prostřednictvím třetí osoby znalecký posudek, ale nemá zprávu o tom, zda originál znaleckého posudku byl podán na podatelnu soudu. Má jen verzi.pdf z ledna 2022, kterou poskytl soudu. Jako další důvod pro odročení jednání žalovaný uvedl, že jej nemůže aktuálně zastupovat žádný právní zástupce, když s advokátkou, se kterou do prosince 2021 omezeně komunikoval, byla ukončena spolupráce, a v polovině března 2022 byl zmocněn jiný advokát, který se musí seznámit se spisem a důkazy. Žalovaný se nemůže osobně dostavit na jednání z důvodu dlouhodobého pobytu mimo republiku, letenku nemohl změnit z důvodu, že letecká společnost požaduje platnou vakcinaci, a k jednání se bude moci osobně dostavit až po datu 6. 6. 2022.

9. Žalovaný byl v řízení původně zastoupen obecnou zmocněnkyní [jméno] [příjmení] podle plné moci ze dne 20. 12. 2019 (č. l. 53). Tato plná moc zanikla udělením nové plné moci ze dne 15. 9. 2020 žalovaným advokátu JUDr. [jméno] [příjmení] (č. l. 160). Tato plná moc zanikla výpovědí plné moci advokátem, který ukončení právního zastoupení žalovaného oznámil odvolacímu soudu dne 15. 2. 2022 (č. l. 331), k čemuž přiložil výpověď plné moci doručenou žalovanému dne 27. 1. 2022 (č. l. 332, 333). Poté, co odvolací soud sdělil žalovanému, že jeho žádosti o odročení jednání dne 7. 4. 2022 nevyhovuje (č. l. 352), žalovaný dne 6. 4. 2022 (č. l. 384) doručil soudu podání, podle něhož„ zmocňuje“ [jméno] [příjmení]„ pro zastupování ve věci znaleckého posudku předmětné nemovitosti a posouzení posudků žaloby“. Téhož dne 6. 4. 2022 doručila [jméno] [příjmení] odvolacímu soudu tři podání (č. l. 354, 357 a 378), v nichž se označuje jako„ svědek a obecný zmocněnec žalovaného“. S ohledem na krátkost času zbývajícího do jednání dne 7. 4. 2022 odvolací soud e-mailem (č. l. 388) vyzval žalovaného a [jméno] [příjmení], aby soudu předložili plnou moc, kterou žalovaný udělil [jméno] [příjmení] k zastupování v řízení, neboť žalovaným dne 6. 4. 2022 udělené„ zmocnění“ (č. l. 384) není plnou mocí k zastupování v řízení. Tento e-mail odvolací soud zaslal žalovanému a [jméno] [příjmení] na e-mailové adresy známé ze spisu (žalovanému na adresu dle č. l. 58 a [jméno] [příjmení] na adresu dle č. l. 358). Ani jeden z nich plnou moc k zastupování do započetí jednání odvolacího soudu nepředložil a k jednání se nedostavil.

10. Odvolací soud jednání dne 7. 4. 2022 konal a ve věci rozhodl i bez přítomnosti žalovaného, jehož žádost o odročení jednání neshledal důvodnou. Vzal přitom v úvahu, že žalovaný měl ode dne 27. 1. 2022, kdy mu jeho dřívější advokát doručil výpověď smlouvy o poskytování právních služeb, do dne jednání 7. 4. 2022 dostatek času pro udělení plné moci jinému zástupci, a to ať již advokátu nebo obecnému zmocněnci. Žalovaný tvrdí, že se již dlouhá léta zdržuje v USA a nemůže se jednání osobně zúčastnit, tím spíše ale měl otázku svého zastoupení řešit dříve a pečlivěji, než až dne 1. 4. 2022, kdy požádal o odročení jednání a teprve uvedl, že údajně zmocnil jiného advokáta k zastupování, ten se však musí se spisem seznámit. Pokud pak jde o udělení plné moci žalovaným [jméno] [příjmení], do započetí jednání odvolacího soudu žalovaný ani [jméno] [příjmení] soudu plnou moc nepředložili, když„ zmocnění“ na č. l. 384 není řádnou plnou mocí. Je přitom s podivem, že [jméno] [příjmení] se k jednání odvolacího soudu dne 7. 4. 2022 nedostavila, ačkoliv žalovaný o termínu jednání od svého advokáta musel vědět, a žalovaný tedy mohl (měl) [jméno] [příjmení] o jednání informovat, kde mohla celou situaci soudu blíže vysvětlit. Nesprávný je pak názor žalovaného, že [jméno] [příjmení] jej nyní zastupuje proto, že jej zastupovala v době před zastupováním advokátem, k čemuž odvolací soud uvádí, že předchozí plná moc [jméno] [příjmení] zanikla udělením nové plné moci žalovaným advokátu, a proto se zastoupení [jméno] [příjmení] skončením zastupování advokátem„ neobnovilo“. Osobní přítomnosti nezastoupeného žalovaného pak nebylo u jednání třeba, neboť odvolací soud jej nehodlal vyslechnout jako účastníka řízení, a žalovaný všechny právně významné (ale i ty nevýznamné) skutečnosti v průběhu řízení již dostatečně tvrdil.

11. Ke skutkové stránce věci:

12. Odvolací soud předesílá, že důvodem nesprávnosti napadeného rozsudku je východisko soudu prvního stupně, že předpokladem důvodnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za„ nadužívání“ spoluvlastnického podílu na nemovitosti žalovaným je, že žalovaný by v nemovitosti buď musel bydlet (obývat celou nemovitost), a pokud by v ní nebydlel, musel by žalobci bránit v užívání jeho spoluvlastnického podílu, avšak ani jeden z těchto předpokladů podle soudu prvního stupně žalobce přes poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neprokázal. Odvolací soud je však toho názoru, jak vyplyne z následujících částí odůvodnění tohoto rozsudku, že i bez splnění soudem prvního stupně akcentovaných předpokladů může být nárok žalobce důvodný, neboť pro vznik nároku spoluvlastníka věci (zde žalobce), kterou nad rámec svého spoluvlastnického podílu užíval druhý její spoluvlastník (zde žalovaný), není podstatné, zda druhý spoluvlastník věc skutečně užíval a nakolik intenzivně; postačí totiž i jen to, že druhý spoluvlastník měl věc uzamčenu a přístupnou pouze pro sebe. Ani bránění v užívání věci jedním ze spoluvlastníků druhému spoluvlastníku není nezbytným předpokladem důvodnosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení, maximálně by mohlo důvodnost nároku podporovat, samo o sobě však podmínkou vzniku nároku není. O tomto právním názoru odvolacího soudu byli účastníci poučeni při prvním jednání odvolacího soudu a na základě něj byl žalobce vyzván a poučen podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k tomu, aby navrhl důkazy k prokázání tvrzení, že žalovaný nemovitost užíval způsobem popisovaným v žalobě a v odvolání.

13. Zčásti na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně, v rozhodující míře však na základě doplnění dokazování odvolacím soudem, zjistil odvolací soud následující skutkový stav věci:

14. K vlastnickým vztahům k nemovitosti: a) v žalovaném období od února 2016 do července 2019 byli spoluvlastníky nemovitosti žalobce a žalovaný, každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti jedné poloviny, b) žalobce nabyl vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu příklepem v dražbě dne 28. 1. 2016, a to na základě usnesení o příklepu vydaného soudním exekutorem JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 28. 1. 2016, č. j. [číslo jednací], jež nabylo právní moci dne 2. 3. 2016, ve spojení s tím, že žalobce zaplatil nejvyšší podání (částku 246 667 Kč). Proti zmíněnému usnesení o příklepu podal žalovaný odvolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2017, č. j. [číslo jednací], tak, že odvolání bylo odmítnuto; usnesení bylo doručeno žalobci coby vydražiteli dne 18. 8. 2017. Usnesení o příklepu (a tím i vlastnické právo žalobce) bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne 19. 9. 2017. c) vlastnicí spoluvlastnického podílu před jeho nabytím žalobcem byla [jméno] [příjmení], povinná ve zmíněné exekuční věci vedené pod sp. zn. [spisová značka], v rámci které byl žalobci v dražbě udělen příklep; [jméno] [příjmení] je bývalou manželkou žalovaného, Výše uvedené skutečnosti byly zjištěny z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 30. 8. 2019 (č. l. 28), usnesení soudního exekutora o příklepu ze dne 28. 1. 2016, č. j. [číslo jednací] (č. l. 123), a ze sdělení soudního exekutora ze dne 30. 9. 2021 (č. l. 306). Že je [jméno] [příjmení] bývalou manželkou žalovaného bylo mezi účastníky nesporné. d) jako nabývací titul k nemovitosti je pro žalovaného ve zmíněném výpisu z katastru nemovitostí uvedeno souhlasné prohlášení o vzniku práva ze zákona ze dne 24. 8. 2010. Jelikož předchozí vlastnicí spoluvlastnického podílu byla bývalá manželka žalovaného [jméno] [příjmení], lze se důvodně domnívat, že šlo o souhlasné prohlášení bývalých manželů o vzniku rovnodílného spoluvlastnictví ze zákona uplynutím doby tří let od právní moci rozvodu manželství. e) mezi účastníky bylo nesporné, že ke dni vyhlášení tohoto rozsudku již žalovaný vlastníkem spoluvlastnického podílu není. Pro rozhodnutí není podstatné, kdy žalovaný svůj spoluvlastnický podíl převedl, neboť právně významné je pouze to, že byl jeho vlastníkem po celé žalované období. [příjmení] mezi účastníky bylo, že žalovaný svůj spoluvlastnický podíl převedl na [jméno] [příjmení].

15. K užívání nemovitosti: a) žalovaný tvrdil, že nemovitost užívala až do roku 2018 jeho bývalá manželka [jméno] [příjmení], a že v nemovitosti se nacházející věci jsou jejím vlastnictvím. Žalobce užívání nemovitosti bývalou manželkou žalovaného nerozporoval, ostatně tvrdil, že žalovaný umožnil užívání nemovitosti jiným osobám nebo osobě. Lze proto vycházet z toho, že bývalá manželka žalovaného skutečně až do konce roku 2018 nemovitost užívala, aniž by bylo nutno toto tvrzení žalovaného prokazovat, neboť jde k jeho tíži (viz dále). b) žalovaný dále tvrdil a v účastnickém výslechu uváděl, přičemž toto tvrzení lze považovat za nesporné, že nemovitost průběžně (jednou za rok v létě) udržoval a zveleboval (např. vyměnil křidlice, poškozená skla, udržoval zeleň, prováděl úklid, vyměnil plynoměr za účelem zprovoznění plynového kotle apod.). Je také nesporné, že žalovaný měl po celé žalované období od domu klíče a měl do něj výlučně přístup, a že žalobce neměl do domu přístup ani klíče. Bylo prokázáno, že poprvé žalobce převzal od domu klíče (od žalovaného) dne 30. 7. 2020, kdy byl sepsán protokol o zpřístupnění nemovitosti a soupisu věcí (č. l. 138), a to za účasti žalobce, žalovaného a„ budoucího spoluvlastníka a svědka předání“ [jméno] [příjmení]. Součástí protokolu byly fotografie věcí nacházejících se v domě ke dni zpřístupnění (č. l. 240-246). Dům byl v protokolu popsán takto: neobývaný, popraskané zdi, staré krytiny podlah, uvnitř bezcenné vybavení a opuštěné movité věci. Z protokolu též vyplývá, že žalovaný předal žalobci klíč od vchodových dveří, a že zpřístupnění byl přítomen pan [příjmení] ze stavební firmy. c) žalovaný v návrhu na předražek ze dne 28. 1. 2016 (č. l. 296) adresovaném soudnímu exekutorovi JUDr. [jméno] [příjmení] (mimo jiné) uvedl, že mu bylo odejmuto právo dražit jako dražebník s předkupním právem, a že se jedná o dům, kde má trvalé bydliště a věci osobní povahy, d) žalovaný dne 16. 8. 2017 uzavřel s [právnická osoba] [právnická osoba] smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny ze sítě nízkého napětí pro zákazníky kategorie D – domácnosti s výší záloh 4 000 Kč měsíčně (č. l. 290). Na základě této smlouvy odebíral žalovaný v nemovitosti elektřinu v období od 14. 8. 2017 do 18. 12. 2019, přičemž za období od 14. 8. 2017 do 19. 3. 2018 byla odebrána elektřina v ceně 36 926,86 Kč a za období od 20. 3. 2018 do 16. 3. 2019 byla odebrána elektřina v ceně 16 028,79 Kč. Žalovaný tvrdil, že dodávky energií do domu si zajišťovala jeho bývalá manželka, která nemovitost do roku 2018 obývala, z čehož odvolací soud vychází, jelikož odběr elektřiny bývalou manželkou žalovaného jde opět k jeho tíži (viz dále). e) žalovaný je ode dne 25. 1. 1994 společníkem a jednatelem [právnická osoba], spol. s r.o., jejíž sídlo je od téhož dne na adrese místa předmětné nemovitosti (s výjimkou období od 28. 7. 2004 do 12. 5. 2010, jež však není předmětem tohoto řízení), což bylo zjištěno z úplného výpisu z obchodního rejstříku (č. l. 266-267). K otázce faktického výkonu podnikatelské činnosti zmíněné obchodní společnosti předložil žalovaný sdělení finančního úřadu ze dne 14. 9. 2020 (č. l. 276), z něhož bylo zjištěno, že za posledních 5 let daňový subjekt vykazuje nulovou daňovou povinnost a nulové hodnoty ve výkazu zisku a ztráty, v tabulce vybrané ukazatele hospodaření průměrný přepočtený počet zaměstnanců je uváděna hodnota nula, na osobním daňovém účtu právnických osob nejsou evidovány žádné pohyby. f) podle stavu ke dni 4. 9. 2019 má žalovaný ode dne 6. 4. 1988 na adrese nemovitosti evidován trvalý pobyt (výpis č. l. 30).

16. Z výše popsaných skutkových zjištění, jež se vztahují k otázce užívání nemovitosti, odvolací soud dovodil, že až do roku 2018 užívala nemovitost bývalá manželka žalovaného [jméno] [příjmení], když po část žalovaného období odebírala v nemovitosti elektřinu na své jméno a po část žalovaného období elektřinu odebíral na své jméno přímo žalovaný. Vzhledem k tomu, že [jméno] [příjmení] je osobou žalovanému dříve blízkou, žalobce ji nezná a nebyl s ní nikdy v kontaktu, přičemž žalovaný měl od nemovitosti vždy klíče a jezdil ji průběžně udržovat a opravovat, musela [jméno] [příjmení] nemovitost užívat s (nejméně konkludentním) souhlasem žalovaného, resp. žalovaný neučinil nic, aby bývalé manželce, jež pozbyla svůj spoluvlastnický podíl v dražbě ke dni 28. 1. 2016, v užívání nemovitosti zabránil, jelikož jí k užívání nemovitosti nesvědčilo vlastnické právo. Řečeno jinak, byl to žalovaný (a po určitou dobu i jeho bývalá manželka), kdo měl až do 30. 7. 2020 od nemovitosti výlučně klíče, žalobce do té doby klíče neměl, a proto užívala-li do roku 2018 nemovitost bývalá manželka žalovaného, muselo to být žalovanému známo. Užívání nemovitosti bývalou manželkou žalovaného a později samotným žalovaným prokazuje také nemalá spotřeba elektřiny v nemovitosti v době od 14. 8. 2017 do 18. 12. 2019, přičemž v tomto období byla elektřina v nemovitosti odebírána na základě smlouvy s dodavatelem elektřiny, kterou uzavřel žalovaný dne 16. 8. 2017. Jelikož smlouvu žalovaný uzavřel dne 16. 8. 2017 a uváděl, že do roku 2018 nemovitost užívala jeho bývalá manželka, je i z tohoto důvodu evidentní, že k užívání nemovitosti docházelo se souhlasem žalovaného. Bylo též prokázáno, že žalovaný (nebo jeho manželka) měl v nemovitosti uskladněny věci a vybavení domácnosti, a nehraje roli, zda patřilo žalovanému nebo jeho bývalé manželce, a zda šlo o věci bezcenné. Některé z věcí jistě patřily žalovanému (nebo možná všechny), neboť v návrhu na předražek uvedl, že má v domě věci osobní povahy. Jinak řečeno, nemovitost měl po celé žalované období ve výlučné dispozici žalovaný nebo jeho bývalá manželka, žalovaný měl nemovitost uzamčenu, žalobce od ní neměl klíče a neměl do ní přístup. V širším slova smyslu je při závěru o užívání nemovitosti žalovaným namístě přihlédnout i k tomu, že měl na adrese nemovitosti evidován trvalý pobyt, a byť sama o sobě evidence trvalého pobytu užíváním nemovitosti není, v projednávané věci tato skutečnost zapadá do řetězce ostatních důkazů, tedy do výlučné dispozice žalovaného s nemovitostí. Obdobně je tomu i u sídla obchodní společnosti na adrese nemovitosti, jejímž společníkem a jednatelem je žalovaný, když sice obchodní společnost nevyvíjí v posledních letech žádnou činnost, tak opět jde v širším slova smyslu o skutečnost, jež zapadá do řetězce ostatních důkazů a k níž je třeba v širším slova smyslu přihlédnout při závěru o užívání nemovitosti žalovaným.

17. K výši obvyklého nájemného:

18. Jelikož výše nároku na vydání bezdůvodného obohacení (majetkového prospěchu žalovaného) odpovídá peněžitým částkám obvykle vynakládaným v daném místě a čase za užívání srovnatelné věci formou nájmu, zabýval se odvolací soud tím, jaká byla v žalovaném období výše tohoto obvyklého nájemného. Žalobce v žalobě tvrdil, že výše obvyklého nájemného činila částku 10 830 Kč měsíčně, což hodlal prokázat znaleckým posudkem Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 31. 7. 2019, [číslo] (č. l. 15-21). Jelikož však tento znalecký posudek stanovil výši obvyklého nájemného pouze ke dni zpracování znaleckého posudku, ačkoliv žalovaným obdobím je doba od února 2016 do července 2019, vyzval odvolací soud žalobce k prokázání výše obvyklého nájemného za celé žalované období. Na základě této výzvy žalobce předložil znalecký posudek téhož znalce ze dne 11. 11. 2021, [číslo] (č. l. 312-321), obsahující doložku znalce podle § 127a o. s. ř., z něhož odvolací soud zjistil, že byl zpracován za účelem stanovení obvyklého nájemného za užívání předmětné nemovitosti v období let 2016 až 2019 (str. 5 znaleckého posudku), byť v závěru znaleckého posudku (str. 7) znalec uvedl, že výši obvyklého nájemného (11 000 Kč měsíčně) stanovil ke dni 20. 7. 2019. Nejen za účelem odstranění tohoto rozporu, ale i za účelem celkového obhájení závěrů znaleckého posudku odvolací soud znalce při jednání vyslechl a takto zjistil, že obvyklé nájemné ve výši 11 000 Kč měsíčně se vztahuje pro celé žalované období let 2016 až 2019. Závěr znalce o výši obvyklého nájemného za užívání nemovitosti ve výši 11 000 Kč měsíčně odvolací soud považuje, na základě písemného znaleckého posudku ve spojení s výslechem znalce, za přesvědčivý a logicky zdůvodněný. Znalec použil pro stanovení obvyklého nájemného nepřesnější metodu, tedy metodu srovnání s nájemným za užívání obdobných nemovitostí, přičemž v úvahu vzaté případy pronájmu odborně zhodnotil příslušným koeficientem, zohledňujícím zejména stav srovnávané nemovitosti a další faktory, přičemž u většiny srovnávaných nemovitostí dospěl ke snížení uvažované ceny nájemného. Taktéž zjištěný průměr nájemného 11 920 Kč měsíčně ze srovnávaných nemovitostí znalec kriticky zaokrouhlil směrem dolů na částku 11 000 Kč měsíčně. Znalec též vysvětlil, že obvyklé nájemné 11 000 Kč měsíčně se po celé období let 2016 až 2019 neměnilo, neboť v té době nájemné stagnovalo. Znalec vypracoval znalecký posudek na základě fyzické obhlídky nemovitosti, byl tedy seznámen s jejím stavebně-technickým stavem, který vzal v úvahu. Vysvětlil též, že po menších úpravách je nemovitost pronajímatelná, vycházeje též z toho, že nejméně po část žalovaného období byla nemovitost užívána, což bylo skutečně prokázáno, jak to výše popsal odvolací soud (nemovitost užívala do roku 2018 bývalá manželka žalovaného a po zbylé období musela být také užívána, o čemž svědčí nemalá spotřeba elektřiny). Znalec řádně zohlednil stavebně-technický stav nemovitosti, který žalovaný považoval za velmi špatný, a vysvětlil, že nevylučuje stanovení obvyklého nájemného. Lze uzavřít, že závěry znalce, který je odborníkem v oboru, jsou přesvědčivé, náležitě odůvodněné a nejsou v rozporu s ostatními důkazy, znalec přihlédl ke stavebně-technickému stavu nemovitosti a jeho závěry odpovídají pravidlům logického myšlení. Odvolací soud vzal také v úvahu, že znalecký posudek obsahuje doložku podle § 127a o. s. ř., tedy že znalec si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, a proto tento posudek hodnotil stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Žalovaný přitom, ačkoliv to avizoval a odvolací soud kvůli tomu odročil jednání, žádný oponentní znalecký posudek o výši obvyklého nájemného nepředložil. Za výši obvyklého nájemného za užívání nemovitosti tedy odvolací soud považuje částku 11 000 Kč měsíčně po celé žalované období.

19. Žalovaný k uvedenému znaleckému posudku Ing. [jméno] [příjmení] namítal, že nezohledňuje špatný stavebně-technický stav nemovitosti a tvrdil, že jelikož je nemovitost nepronajmutelná, nepředložil znalecký posudek o výši obvyklého nájemného, jak to původně avizoval. Žalovaný sice předložil znalecký posudek znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ze dne 18. 1. 2022 (č. l. 339-343), z něhož však odvolací soud zjistil, že stanovuje cenu předmětné nemovitosti podle jejího stavu ke dni 31. 12. 2018. Takový znalecký posudek je však pro posouzení výše obvyklého nájemného bezpředmětný, navíc za situace, kdy má odvolací soud k dispozici přesvědčivý znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení], jenž stanovuje výši obvyklého nájemného za užívání nemovitosti. Znalost ceny nemovitosti za situace, kdy znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] použil nejpřesnější metodu srovnání s obdobnými nemovitostmi, a nikoliv metodu náhradní (výnosovou, tzn. procentem z ceny nemovitosti), je proto pro posouzení výše obvyklého nájemného bez právního významu. Pokud tvrzená zástupkyně žalovaného [jméno] [příjmení] založila do spisu e-mailovou komunikaci se znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] (č. l. 358), znalec v ní sice uvedl, že nemovitost je nepronajímatelná, a proto nemůže stanovit obvyklé nájemné, odvolací soud však ze znaleckého posudku znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] zjistil, že obvyklé nájemné předmětné nemovitosti stanovit lze. Porovnání důkazní síly e-mailu Ing. [jméno] [příjmení] a znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] s doložkou podle § 127a o. s. ř. přitom očividně vyznívá ve prospěch důkazu uvedeného na druhém místě.

20. K odvolacím soudem neprovedeným nebo nehodnoceným důkazům: a) odvolací soud neprovedl k důkazu e-mail [jméno] [příjmení] adresovaný žalobci dne 25. 1. 2021 (č. l. 225), jímž žalovaný hodlal prokázat tvrzení, že od července 2020, kdy žalobci zpřístupnil nemovitost, se žalobce nepodílí na správě nemovitosti, ačkoliv je na ní zapotřebí provést řadu údržbových prací. Tento důkaz je bezpředmětný pro posouzení důvodnosti nároku žalobce, který požaduje vydání bezdůvodného obohacení za dobu do července 2019, a proto je vývoj vztahů spoluvlastníků v pozdějším období, resp. podílení se žalobce na údržbě nemovitosti, pro posouzení jeho nároku bez významu. b) žalobce navrhl výslech svědka [příjmení] [jméno] [příjmení] (č. l. 231) za účelem prokázání užívání nemovitosti žalovaným a prokázání stavebně-technického stavu nemovitosti. Ani tento důkaz odvolací soud neprovedl, neboť pro posouzení nároku žalobce byla důležitá prohlídka stavebně-technického stavu nemovitosti znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení]. Navržený svědek byl pouze přítomen zpřístupnění nemovitosti žalovaným žalobci dne 30. 7. 2020, byl již vyslechnut soudem prvního stupně (odst. 5 odůvodnění jeho rozsudku) a od něj získané informace nemají na závěry odvolacího soudu žádný vliv. c) odvolací soud k důkazu neprovedl ani žalobcem označené listiny o ceně virtuálních sídel obchodních společností (č. l. 236-239), čímž žalobce hodlal prokázat tvrzení, že i jen formální uvedení sídla obchodní společnosti v obchodním rejstříku je běžně placenou službou. [jméno] za virtuální sídla jsou pro posouzení důvodnosti žaloby bez významu, když zápis sídla obchodní společnosti žalovaného na adrese předmětné nemovitosti odvolací soud zhodnotil pouze v širším slova smyslu, coby skutečnost zapadající do celkového závěru o tom, že nemovitost užíval výlučně žalovaný, resp. jeho bývalá manželka se souhlasem žalovaného či s jeho vědomím. d) žalobce též navrhl provést k důkazu kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti, kterou uzavřel žalovaný jako prodávající s [jméno] [příjmení] jako kupující, a hodlal jí prokázat výši sjednané kupní ceny. Žalobce dodal, že kupní smlouva nebyla vložena do katastru nemovitostí, jelikož po jejím uzavření uplatnil vůči žalovanému předkupní právo. Podle odvolacího soudu však zjištění výše kupní ceny nemovitosti, navíc dle kupní smlouvy, jež ani nebyla vložena do katastru nemovitostí, je pro rozhodnutí bezvýznamné za situace, kdy byla zjištěna výše obvyklého nájemného za užívání nemovitosti. e) pokud jde o další důkazy, jež provedl soud prvního stupně, ale odvolací soud se o nich nezmiňuje, tyto nebyly pro posouzení věci právně významné. Zejména jde o e-mailovou korespondenci mezi účastníky po zahájení řízení a okolnosti týkající se (ne) doručení výzev žalobce k zpřístupnění nemovitosti adresovaných žalovanému. Soud prvního stupně věnoval těmto skutečnostem velkou pozornost, když zvažoval, který z účastníků nese vinu na tom, že ke zpřístupnění nemovitosti došlo až dne 30. 7. 2020, a z jakého důvodu žalobce žalovaného nekontaktoval dříve, než podal žalobu. Soud prvního stupně též posuzoval, zda žalobce postupoval dostatečně aktivně a zda projevil zájem o užívání nemovitosti a její zpřístupnění. Odvolací soud však důkazy vztahující se ke zmíněným skutečnostem nepovažuje pro posouzení věci za právně významné, neboť jak vyplyne z další části odůvodnění rozsudku, pro posouzení důvodnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nejsou podstatné subjektivní okolnosti na straně ochuzeného (žalobce), ani okolnosti, zda obohacený (žalovaný) nastalý stav zapříčinil či nikoliv, jelikož vztah z bezdůvodného obohacení je pojímán jako objektivní. Už vůbec nejsou právně významné okolnosti, jež nastaly dlouho po skončení období, za které žalobce bezdůvodné obohacení požaduje, a nastaly dokonce až po doručení žaloby žalovanému.

21. K právní stránce věci:

22. Odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav věci zejména podle následujících ustanovení právních předpisů: § 2991 odst. 1 o. z.: Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. § 2991 odst. 2 o. z.: Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. § 2999 odst. 1 věta první o. z.: Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

23. Dále vzal odvolací soud v úvahu následující dlouhodobě ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jež je vyjádřena například v těchto jeho rozhodnutích:

24. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016, plyne, že dojde-li k omezení či vyloučení některého ze spoluvlastníků z užívání společné věci, vzniká tomuto spoluvlastníkovi nárok za omezení jeho spoluvlastnického práva vůči tomu spoluvlastníkovi, který společnou věc užívá nad rámec svého vlastního spoluvlastnického podílu. V případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva právem aprobovaným způsobem (dohodou, rozhodnutím většiny či rozhodnutím soudu), vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok za omezení v užívání v rozsahu svého spoluvlastnického podílu dle § 137 odst. 1 obč. zák. (pozn. odvolacího soudu: nyní jde o ustanovení § 1122 odst. 1 o. z.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek označuje tento nárok za omezení v užívání v rozsahu spoluvlastnického podílu jako„ náhradu újmy“ vyloučeného spoluvlastníka ve výši, co by takový spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal). Ze zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4445/2016 pak dále plyne, že naopak v případě, že došlo k omezení spoluvlastnického práva svévolným jednáním některého ze spoluvlastníků, vzniká spoluvlastníku vyloučenému z užívání nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 o. z. Vztah z bezdůvodného obohacení je pojímán jako objektivní, směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Povinnost vydat nabytý majetkový prospěch stíhá toho, kdo jej získal způsobem předvídaným v § 2991 o. z., přičemž samotný vznik bezdůvodného obohacení není ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného. Z hlediska povinnosti spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost dobrovolně či do jaké míry mu bylo v jejím užívání bráněno. Právně významnou není ani okolnost, že žalovaná strana nastalý stav svým jednáním nezapříčinila. Oproti tomu se naopak v některých případech může jevit významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku.

25. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, vyplývá, že za neoprávněného uživatele věci, nabývajícího majetkový prospěch, se pokládá i subjekt, jenž bez účinného právního důvodu dosáhl postavení výlučného detentora například tím, že měl nemovitost uzamčenu a přístupnou jen pro sebe, respektive pro svou potřebu, bez zřetele k okolnosti, nakolik intenzivně ji skutečně využíval. Tento výklad se prosazuje také při řešení sporů mezi spoluvlastníky, neboť i zde je dovozováno, že ten ze spoluvlastníků, který má společné věci pod uzamčením a neumožňuje k nim ostatním přístup, se dopouští nadužívání předmětných statků. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, pak bezdůvodné obohacení vzniká i osobě, která si bez platného právního důvodu uzurpuje postavení detentora nemovitosti tím, že ji učiní přístupnou jen pro sebe, bez ohledu na to, zda jí předmět užívání nese jakýkoli zisk.

26. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015, plyne, že umožní-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka užívání společné věci třetí osobě (aniž by zde bylo platné rozhodnutí spoluvlastníků přijaté podle principu majorizace či rozhodnutí soudu ve smyslu § 139 odst. 2 obč. zák.), vzniká opomenutému spoluvlastníkovi proti spoluvlastníkovi, který svůj podíl na věci nadužíval tím, že ji přenechal do dispozice třetí osoby, právo na vydání bezdůvodného obohacení, ledaže nadužívající spoluvlastník prokáže existenci smlouvy, která jej opravňuje k bezúplatnému užívání společné věci.

27. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, vyplývá, že při majetkovém prospěchu získaném plněním bez právního důvodu (např. užíváním věci bez uzavřené nájemní smlouvy či jiného právního důvodu) musí výše peněžité náhrady vycházet z finančního ocenění prospěchu, který vznikl obohacené osobě, jež realizovala uživatelská oprávnění k cizí věci, aniž by za to platila úhradu a aniž by se tedy její majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, jíž by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; výše náhrady se proto poměřuje právě s hladinou obvyklého nájemného.

28. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021, plyne, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce.

29. Promítnutí výše citovaných zákonných ustanovení a judikatury ve skutkových poměrech projednávané věci vede odvolací soud k následujícím závěrům:

30. V řízení bylo nepochybně zjištěno, že žalovaný (resp. jeho bývalá manželka) užíval předmětnou nemovitost, která byla v žalovaném období v rovnodílném spoluvlastnictví žalobce a žalovaného. Nemovitost žalovaný užíval tím, že ji měl výlučně k dispozici a přístupnou jen pro sebe, měl ji uzamčenu, do nemovitosti vstupoval nejméně za účelem její údržby a oprav. Žalobce přístup do nemovitosti neměl. Užívání nemovitosti prokazuje také to, že v ní byla průběžně a v nemalém množství spotřebovávána elektřina. Není právně významné, nakolik intenzivně žalovaný nemovitost využíval a zda žalobci v užívání nemovitosti bránil, neboť vztah z bezdůvodného obohacení je pojímán jako objektivní, bez zřetele k subjektivním okolnostem na straně obohaceného a ochuzeného. Je také bez právního významu, zda se žalobce aktivně užívání nemovitosti domáhal a jaké kroky činil, aby mu žalovaný nemovitost zpřístupnil. Nadto žalobce nemohl vědět, že žalovaný dlouhodobě pobývá v zámoří, a nebylo povinností žalobce zjišťovat, kde žalovaný vlastně bydlí nebo kde je k zastižení a přebírá poštu. Není také právně významné, zda žalobce nemovitost neužíval dobrovolně či snad záměrně, jak mu to podsouvá žalovaný. Je též právně bez významu, zda daný stav, tedy užívání nemovitosti žalovaným a její neužívání žalobcem, zapříčinil žalobce nebo žalovaný, a stejně tak není podstatné, zda žalovanému neslo užívání nemovitosti nějaký zisk či prospěch. Právně významné je jen to, že žalovaný měl nemovitost přístupnou a k dispozici pouze pro sebe, a takto ji užíval. Žalovaný přitom nemovitost užíval celou, tedy nad rámec svého polovičního spoluvlastnického podílu, aniž by byl k takovému užívání oprávněn právem aprobovaným způsobem, tzn. dohodou spoluvlastníků, rozhodnutím většiny spoluvlastníků anebo rozhodnutím soudu. Žalovaný tedy užíval celou nemovitost na úkor žalobce coby druhého spoluvlastníka, a je proto povinen vydat žalobci to, oč se užíváním nemovitosti obohatil (majetkový prospěch získaný bez právního důvodu), a to podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení.

31. Žalovaný namítal, že není povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení za dobu, po kterou nemovitost užívala jeho bývalá manželka, kterou považuje za právní předchůdkyni žalobce s povinností zpřístupnit nemovitost žalobci. Tato námitka není důvodná. Žalobce není právním nástupcem bývalé manželky žalovaného, neboť vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu sice nabyl v exekuci vedené vůči bývalé manželce žalovaného, a to příklepem v dražbě ve smyslu § 336l odst. 2 věty prvé o. s. ř., čímž se žalobce stal vlastníkem ke dni vydání usnesení o příklepu (28. 1. 2016) originárním způsobem, tj. bez ohledu na vlastnický vztah bývalé manželky žalovaného ke spoluvlastnickému podílu, jež příklepu předcházel. Žalobce proto nebyl povinen zajistit si přístup do nemovitosti u bývalé manželky žalovaného, a ani ta nebyla povinna nemovitost žalobci předat, neboť mezi žalobcem a bývalou manželkou žalovaného není vztah právního nástupnictví v rozsahu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu. Žalobce se tedy stal vlastníkem spoluvlastnického podílu originárním (neodvozeným) způsobem, což vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005.

32. Právě řečené znamená, že pokud nemovitost užívala do roku 2018 bývalá manželka žalovaného, jde toto její užívání k tíži žalovaného, který jako spoluvlastník nemovitosti a bývalý manžel o jejím užívání nemovitosti věděl a užívání jí umožnil (ostatně na to opakovaně poukazuje). S užíváním nemovitosti bývalou manželkou tedy žalovaný nejméně konkludentně souhlasil, resp. rozhodně jí v užívání nemovitosti nijak nebránil. Žalovanému tedy vznikla povinnost vydat bezdůvodné obohacení i za dobu užívání nemovitosti jeho bývalou manželku. Rozhodně k užívání nemovitosti bývalou manželkou žalovaného nemohlo dojít za souhlasu a s vědomím žalobce, neboť tento až do dne 30. 7. 2020 neměl do nemovitosti přístup, a s žalovaným nebo jeho bývalou manželkou nebyl v žádném kontaktu.

33. Lze proto uzavřít, že mezi žalobcem jako ochuzeným a žalovaným jako obohaceným vznikl závazek z bezdůvodného obohacení (§ 1721, § 1723, § 2991 o. z.), a to užíváním předmětné nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu v době od 1. 2. 2016 do 31. 7. 2019.

34. Obohacený žalovaný přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání nemovitosti vrátit, a je proto povinen vydat žalobci bezdůvodné obohacení formou peněžité náhrady ve výši obvyklé ceny (§ 2999 o. z.). Výše peněžité náhrady vychází z finančního ocenění prospěchu, který žalovanému užíváním nemovitosti vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání srovnatelné nemovitosti formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy.

35. Výši obvyklého nájemného odvolací soud zjistil ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 11. 11. 2021, [číslo] jde o částku 11 000 Kč měsíčně. Závěry znalce jsou přesvědčivé, výši obvyklého nájemného stanovil na základě svých odborných znalostí, přihlédl ke srovnávacímu materiálu (nájemnému za užívání srovnatelných nemovitostí, jež korigoval) a zohlednil stavebně-technický stav nemovitosti. Odborné a věcné závěry znalce pak odvolací soud přezkoumávat nemůže. Navíc žalovaný žádný znalecký posudek o výši obvyklého nájemného nepředložil, ačkoliv to v odvolacím řízení avizoval a z tohoto důvodu bylo odvolací jednání odročováno.

36. Žalobce považoval za výši obvyklého nájemného částku 10 830 Kč měsíčně, ze zmíněného znaleckého posudku však bylo prokázáno, že tato částka je o 170 Kč měsíčně vyšší (11 000 Kč). Proto pokud žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému v částce 5 415 Kč měsíčně, jedná se o částku nižší, než by mohl požadovat, jelikož by mohl požadovat polovinu z částky 11 000 Kč měsíčně, tj. částku 5 500 Kč měsíčně. O polovinu výše uvedených částek jde z toho důvodu, že v žalovaném období byl žalovaný vlastníkem spoluvlastnického podílu k nemovitosti o velikosti jedné poloviny. Nárok žalobce co do jistiny je proto důvodný v plném rozsahu celkem požadované částky 227 430 Kč, jež vychází z částky 5 415 Kč měsíčně za období od 1. 2. 2016 do 31. 7. 2019 (42 měsíců x 5 415 Kč).

37. Žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu, a proto má žalobce podle § 1970 o. z. nárok i na úrok z prodlení, jehož výše nebyla mezi účastníky ujednána, a tedy se za ujednanou výši považuje úrok z prodlení stanovený nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Nárok žalobce na vydání bezdůvodné obohacení je splatný bez zbytečného odkladu na výzvu k plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobce při jednání odvolacího soudu dne 7. 4. 2022 po poskytnutém poučení o splatnosti jeho nároku uvedl, že nemá žádné důkazy k prokázání tvrzení, že žalovanému doručil výzvy k plnění uvedené v žalobě, proto odvolací soud považuje nárok žalobce za splatný dnem doručení žaloby (coby výzvy k plnění) žalovanému, k čemuž došlo dne 19. 11. 2019. Žalovaný je proto v prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby, tj. ode dne 20. 11. 2019. Výše úroku z prodlení podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činí 10 % ročně, přičemž žalobce požadoval úrok z prodlení v nižší sazbě 8,5 % ročně; požadoval tedy méně, než mohl, což není na překážku vyhovění takovému požadavku. Z uvedeného vyplývá, že nárok žalobce na úrok z prodlení za dobu předcházející zmíněnému dni 20. 11. 2019 (tj. za dobu od 1. 3. 2018 do 27. 8. 2019 v kapitalizované výši 23 272,34 Kč a za dobu od 28. 8. 2018 do 19. 11. 2019) není důvodný, neboť v té době ještě žalovaný v prodlení nebyl.

38. Žalovaný vznesl též námitku promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, tato námitka však není důvodná.

39. Právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se podle § 629 odst. 1 o. z. promlčuje ve třech letech Počátek běhu této promlčecí lhůty musí v sobě zahrnovat vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a vědomost o osobě povinné k vydání bezdůvodného obohacení, jak to vyplývá z § 621 o. z. Mohlo by se zdát, že za dobu přesahující 3 roky před podáním žaloby (před 2. 9. 2016) je právo žalobce promlčeno, k čemuž ostatně dospěl soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu však k promlčení práva žalobce nedošlo v žádném rozsahu, neboť promlčecí lhůta počala běžet ode dne, kdy žalobce měl vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a že žalovaný je osobou povinnou k jeho vydání. Ačkoliv žalobce nabyl vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu ke dni vydání usnesení o příklepu (28. 1. 2016), z pohledu promlčení jeho práva není rozhodující, kdy se stal vlastníkem spoluvlastnického podílu, ale kdy nabyl vědomost o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a že žalovaný je osobou povinnou k jeho vydání. Pro počátek běhu promlčecí lhůty je přitom rozhodná skutečná vědomost žalobce o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání, nikoliv vědomost předpokládaná. Skutečnou vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o žalovaném jako osobě povinné k jeho vydání přitom žalobce nemohl nabýt již dne 28. 1. 2016, kdy bylo vydáno usnesení o příklepu, neboť žalovaný podal proti tomuto usnesení odvolání. O tomto odvolání žalovaného bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne 20. 6. 2017, č. j. 26 Co 133/2016-228, jímž bylo odvolání odmítnuto; usnesení bylo žalobci doručeno dne 18. 8. 2017. Až od toho dne si žalobce mohl být jistý, že vlastnické právo skutečně nabyl, ostatně do katastru nemovitostí bylo jeho vlastnictví zapsáno právě až na základě zmíněného usnesení Krajského soudu v Brně, konkrétně dne 19. 9. 2017. Řečeno jinak, žalobce nabyl skutečnou a podloženou vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o žalovaném coby osobě povinné k jeho vydání až dnem 18. 8. 2017, kdy mu bylo doručeno usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí odvolání žalovaného. Do té doby si nemohl být svým vlastnickým právem jistý, a pokud by svůj nárok uplatnil u soudu před tímto datem, nebyl by schopen prokázat své vlastnické právo, které ještě nebylo v katastru nemovitostí zapsáno.

40. Z výše uvedených důvodů odvolací soud, podle § 220 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., změnil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobě týkající se jistiny ve výši 227 430 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč od 20. 11. 2019 do zaplacení jako důvodné vyhověl (výrok II. tohoto rozsudku odvolacího soudu).

41. Ve zbylém rozsahu žaloby týkající se úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč za dobu od 1. 3. 2018 do 27. 8. 2019 v kapitalizované výši 23 272,34 Kč a za dobu od 28. 8. 2018 do 19. 11. 2019 ve výši 8,5 % ročně z částky 227 430 Kč není požadavek žalobce důvodný, a odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. příslušnou část zamítavého výroku I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správnou potvrdil (výrok I. tohoto rozsudku odvolacího soudu).

42. Jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem, a to podle § 142 odst. 3 a § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalobce byl s žalobou neúspěšný v poměrně nepatrné části (jen ohledně části úroku z prodlení), proto má vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení, a to v celkové částce 161 710,77 Kč. Tato částka sestává z následujících položek: zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 11 372 Kč; zaplacený soudní poplatek za odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve výši 11 372 Kč; žalobcem zaplacené náklady na znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] ze dne 11. 11. 2021 ve výši 8 000 Kč; mimosmluvní odměna advokáta žalobce za 9 úkonů právní služby po 9 220 Kč/úkon (jde o tyto úkony: výzva k plnění předcházející žalobě, žaloba, vyjádření k odporu žalovaného, účast u jednání soudu prvního stupně dne 28. 7. 2020, 8. 12. 2020, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, účast u jednání odvolacího soudu ve dnech 29. 7. 2021, 16. 9. 2021 a 7. 4. 2022), a to podle § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 1 písm. a), d), g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“); 9 náhrad hotových výdajů po 300 Kč za uvedené úkony právní služby podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu; náhrada cestovních výdajů advokáta podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu v celkové výši 16 957 Kč (za cesty advokáta z jeho sídla ke zmíněným jednáním u soudu prvního stupně a u odvolacího soudu, vycházeje z těchto údajů: použité vozidlo [registrační značka], ujetá vzdálenost 414 km (do sídla soudu prvního stupně a zpět), resp. 418 km (do sídla odvolacího soudu a zpět), průměrná spotřeba 7,5 l [číslo] km; sazba základní náhrady 4,20 Kč/km (v roce 2020), 4,40 Kč/km (v roce 2021), 4,70 Kč/km (v roce 2022) a cena pohonných hmot (benzin natural 95) 32 Kč (v roce 2020), 27,80 Kč (v roce 2021), 37,10 Kč (v roce 2022), základní náhrada podle § 1 písm. b) a cena pohonných hmot podle § 4 písm. a) vyhlášky č. 358/2019 Sb. (v roce 2020), § 4 písm. a) vyhlášky č. 589/2020 Sb. (v roce 2021) a § 4 písm. a) vyhlášky č. 511/2021 Sb. (v roce 2022)); náhrada za čas advokáta promeškaný na zmíněných cestách v rozsahu 56 půlhodin po 100 Kč (za 2 cesty k soudu prvního stupně a zpět 10 půlhodin/cesta a za 3 cesty k odvolacímu soudu a zpět 12 půlhodin/cesta) podle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 advokátního tarifu; náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z výše uvedených částek (vyjma soudních poplatků, jež dani z přidané hodnoty nepodléhají, a vyjma nákladů na znalecký posudek, které vynaložil přímo žalobce, a proto dani z přidané hodnoty, jejímž plátcem je advokát, také nepodléhají) v částce 22729,77 Kč dle § 137 odst. 1, písm. a), odst. 3 o. s. ř.

43. Žalobce ve vyúčtování nákladů řízení ze dne 11. 4. 2022 požadoval odměnu a náhradu hotových výdajů i za další úkony právní služby, což mu však odvolací soud nepřiznal, neboť podání ze dne 4. 5. 2020 (č. l. 95), ze dne 25. 8. 2020 (č. l. 122) a ze dne 23. 7. 2021 (č. l. 217) žalobce učinil o své vůli, bez výzvy soudu prvního stupně, a v podání ze dne 6. 8. 2021 (č. l. 231) označil důkazy, které měl uvést již v žalobě a nikoliv až na výzvu odvolacího soudu. Pokud žalobce ve vyúčtování požadoval i náklady na znalecký posudek Ing. [jméno] [příjmení] [číslo] ze dne 31. 7. 2019 (č. l. 15) ve výši 2 000 Kč, tyto mu odvolací soud nepřiznal pro neúčelnost, neboť uvedený znalecký posudek výši nároku žalobce neprokázal, ostatně proto žalobce na výzvu odvolacího soudu nechal vypracovat nový znalecký posudek téhož znalce.