13 Co 240/2022-188

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] o neplatnost výpovědi z pracovního poměru o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 21. 6. 2022, č. j. 19 C 135/2022-143 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru učiněná žalovanou ze dne 10. 2. 2022 je neplatná (výrok I) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, přičemž žalovaná se náhrady nákladů řízení vzdala (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla u žalované na základě pracovní smlouvy se dnem nástupu do práce od 1. 4. 2014 v pracovním poměru na pozici vedoucí personálního a mzdového oddělení. Dne 10. 2. 2022 jí byla dána žalovanou výpověď z pracovního poměru podle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci spočívající jednak ve zfalšování ve dvanácti případech cestovních příkazů žalobkyní ve dnech 16. 4. 2019, 2. 5. 2019, 18. 10. 2019, 15. 1. až 16. 1. 2020, 12. 2. 2020, 19. 2. až 21. 2. 2020, 21. 12. 2020, 8. 1. 2021, 9. 2. až 11. 2. 2021, 14. 4. 2021, 23. 8. 2021 a dne 30. 8. 2021 vztahujících se k pracovním cestám konaným v uvedených dnech žalobkyní, kdy vlivem falšování cestovních příkazů žalobkyně čerpala cestovní náhrady včetně stravného v neoprávněné výši (bod A, odrážka 1 – 12 výpovědi z pracovního poměru), a jednak jako další porušení pracovní kázně je ve výpovědi pod bodem B uvedeno závažné porušení povinností žalobkyně, jak je zjistil a zdokumentoval Oblastní inspektorát práce pro [příjmení] [anonymizována dvě slova] [územní celek] v rámci své kontroly v provozně [obec] dne 11. 2. 2021, kdy žalobkyně se nedostatečně jako vedoucí pracovník věnovala řízení spolupráce s agenturami práce a připustila, že dne 11. 2. 2021 pracovali v [obec] osoby přidělené od označené agentury práce [právnická osoba] bez náležitých dokladů.

3. Žalobkyně uplatněnou výpověď z pracovního poměru považovala za neplatnou s tím, že je daná výpověď neurčitá, a dále i pokud by se žalobkyně vytýkaného jednání dopustila, pak důvody uváděné žalovanou nejsou důvodem pro ukončení pracovního poměru, neboť se nejedná o závažné porušení pracovních povinností.

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena dne 10. 2. 2022. Dále z provedených důkazů, a to z vyúčtování pracovních cest a dílčích výpisů čerpací stanice [příjmení] ohledně čerpání pohonných hmot, vzal za prokázané rozpory v místě a čase pracovní cesty s místem a časem tankování pohonných hmot popsaných žalovanou v dané výpovědi pod bodem A. Soud se pak zabýval posouzením objektivní a subjektivní lhůty pro dání výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zákoníku práce a dovodil, že v případě výpovědního důvodu pod písmenem B, kdy závěry kontroly inspektorátu práce byly žalované předloženy a měla je k dispozici od května 2021, pak nebyla splněna subjektivní lhůta dvou měsíců k užití tohoto výpovědního důvodu, pokud tento výpovědní důvod byl ve vztahu k žalobkyni užit až v únoru 2022, tedy z tohoto přinejmenším formálního hlediska není způsobilým výpovědním důvodem podle § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť byl uplatněn po uplynutí dvouměsíční subjektivní lhůty (§ 58 odst. 1 zákoníku práce). Ve vztahu k výpovědnímu důvodu pod bodem A soud prvního stupně uvedl, že závěry o falšování uvedených cestovních příkazů byly žalovanou učiněny na přelomu roku 2021 a 2022, respektive při vyhodnocení kontroly na začátku roku 2022. Subjektivní lhůta byla zachována, nicméně nebyla zachována lhůta objektivní jednoho roku, kdy zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď do dvou měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dozvěděl (subjektivní lhůta), ale nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl (objektivní lhůta). Soud konstatoval, že z tohoto důvodu nelze část výpovědního důvodu pod písmenem A pro nesplnění objektivní lhůty dle § 58 odst. 1 zákoníku práce užít, když může dojít pouze k dokreslujícímu popisu chování žalobkyně, jakožto zaměstnance, nikoli však k užití samostatného výpovědního důvodu. Soud uzavřel, že jako výpovědní důvod tak může být použita pouze taková pracovní cesta – takový cestovní příkaz, který není starší jednoho roku od data výpovědi. Za relevantní pochybení tak dle soudu prvního stupně lze v cestovních příkazech brát pouze ta z období od 10. 2. 2021 do 10. 2. 2022, když se jedná o část pracovní cesty ze dne 11. 2. 2021, 14. 4. 2021, 23. 8. 2021, 30. 8. 2021, přičemž soud zvažoval, zda uvedené skutečnosti jsou natolik závažným porušením, aby se jednalo o důvody pro výpověď, jak byla učiněna ze strany žalované dle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci žalobkyně. Soud přihlédl při posuzování intenzity porušení povinnosti ke všem rozhodným hlediskům - k osobě žalobkyně jako zaměstnankyně, k zastávané funkci u žalované, k situaci, v níž došlo k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci, k míře zavinění žalobkyně, jakož i k důsledkům porušení povinností pro zaměstnavatele - a dovodil, že se jedná o závažné porušení pracovní kázně, tudíž za důvod dostatečný pro ukončení pracovního poměru výpovědí dle § 52 písm. g) zákoníku práce. Soud neshledal, že by se jednalo o provinění nižší intenzity, zejména s ohledem na pracovní zařazení žalobkyně, její specifickou pozici, kdy byla vedoucím personálního oddělení, jakožto vedoucí personalista znala velice důsledně a důkladně pracovněprávní úpravu jak z titulu pracovních cest, náhrad, účtování těchto cest, včetně dodržování náplně práce, co se týče doby, místa a času. Žalovaná prokázala, že nepravdivé údaje v cestovních příkazech žalobkyně uváděla již od roku 2019. Žalobkyně, ač u žalované zaměstnána za nadstandardních platových podmínek a se zcela výjimečnou pozicí naprosté důvěry a volnosti organizace práce od nadřízených, se uvedených pochybení, ne-li podvodů, dopustila dlouhodobě a opakovaně. Soud uzavřel, že právě i s odkazem na pracovní zařazení žalobkyně, které bylo nadstandardní jak pozičně, tak platově, a s ohledem na skutečnost, že žalobkyně má a měla mít velmi důkladné znalosti ohledně pracovní agendy, ekonomické agendy ve vztahu ke mzdám, vyúčtování a dalším věcem souvisejícími s pracovními cestami, je nutno zjištěná provinění žalobkyně charakterizovat jako závažná porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a způsobujících ztrátu důvěry zaměstnavatele v osobu žalobkyně jako zaměstnance, a tudíž způsobilý výpovědní důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Proto žalobu žalobkyně na neplatnost výpovědi jako nedůvodnou zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalované úspěšné v řízení soud přiznal náhradu nákladů, avšak žalovaná se této náhrady vzdala.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítala odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e), f), g) o. s. ř. Žalobkyně vytýkala soudu prvního stupně, který za výpovědní důvody považoval výpovědní důvod pod písmenem A, pod body 9, 10, 11 a 12, že se nikterak nezabýval tím, zda byly naplněny zákonné důvody pro závažné porušení pracovních povinností, tedy, zda žalobkyně porušila takovou svou povinnost, která ve svém důsledku způsobila nebo mohla způsobit škodu na majetku zaměstnavatele, porušení jeho dobrého jména či pověsti, porušení mlčenlivosti a důvěrnosti informací či v jejím důsledku došlo anebo mohlo dojít k poškození života či zdraví zaměstnanců zaměstnavatele či třetích osob či jiných právních statků požívajících zvýšené ochrany, např. životního prostředí. Namítala, že soud prvního stupně přihlédl toliko k tvrzením uváděným žalovanou a přehlížel tvrzení žalobkyně a že k její osobě postupoval nepřiměřeně přísně, když vůbec nezohlednil okolnosti konkrétního případu a neprovedl ani dokazování v dostatečném rozsahu. Žalobkyně zásadně nesouhlasí se závěrem soudu, že se dopustila závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. Trvá na tom, že v jejím případě nebyly splněny podmínky pro výpovědní důvod dle § 52 písm. g) zákoníku práce. Uvedla, že cestovní příkazy spadají kompetenčně pod finanční oddělení, kdy za předpokladu, že by ze strany žalobkyně došlo k nepřesnostem v cestovních příkazech, měla by na dané být žalobkyně upozorněna ředitelem finančního oddělení. Žalobkyně k danému uvedla, že cestovní příkazy se odevzdávaly vždy k 5. dni v měsíci, kdy tyto procházely ještě kontrolou finančního oddělení. Pakliže má pak žalovaná za to, že ze strany žalobkyně došlo k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů, došlo k takovému porušení i ze strany finančního ředitele, který však nebyl žádným způsobem kázeňsky postihnut. Dále žalobkyně v odvolání namítala, že z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] a svědka [příjmení] [jméno] bylo možno vysledovat, že pokud ohledně výkonů žalobkyně měla být prováděna hloubková kontrola, jejímž výsledkem pak bylo rozvázání pracovního poměru s žalobkyní na základě výpovědi podané žalovanou, pak to svědčí o tom, že výpovědní důvody, které zazněly v podané výpovědi, jsou pouze zástupnými důvody pro rozvázání pracovního poměru s žalobkyní, neboť má žalobkyně za to, že jí byla výpověď z pracovního poměru udělena čistě z osobních důvodů. Dále v odvolání zdůraznila, že za celou dobu trvání jejího pracovního poměru u žalované jí nebylo ničeho vytýkáno, nikdy neobdržela na svou práci žádnou výtku, každý týden probíhaly formou videokonference porady s jednatelem panem [příjmení], a pakliže by tento byl s pracovním výkonem žalobkyně natolik nespokojený, že by dané vyústilo v totální ztrátu důvěry, jak je uváděno v udělené výpovědi z pracovního poměru, jistě by se to projevilo v komunikaci mezi žalobkyní a jednatelem. K závěru soudu, že nelze uzavřít, že by popisovaná provinění žalobkyně nebyla závažná, žalobkyně uvedla, že má naopak za to, že o zvlášť hrubé či závažné porušení jde zejména tehdy, pokud zaměstnanec porušil takovou svou povinnost, která ve svém důsledku způsobila nebo mohla způsobit škodu na majetku zaměstnavatele, porušení jeho dobrého jména či pověsti, porušení mlčenlivosti a důvěrnosti informací či v důsledku takového jednání mohlo dojít k poškození života či zdraví zaměstnanců zaměstnavatele či třetích osob i jiných právních statků požívajících zvýšené ochrany. Dle žalobkyně k žádné z těchto podmínek nedošlo, takové skutečnosti ze strany žalované nebyly ani tvrzeny. Dále žalobkyně zdůraznila, že vzhledem k její pozici, kdy zastávala pozici vedoucího personálního úseku všech závodů [anonymizována dvě slova] v [anonymizováno], na [země] a v [země], kdy tato pozice sama o sobě vyžadovala vysoké pracovní nasazení a odhodlanost, nebyla na její osobu po celou dobu trvání pracovního poměru zaznamenána jediná stížnost. Dále pak žalobkyně poukázala na to, že pracovní poměr je možné vypovědět pro porušení povinnosti zaměstnance jen tehdy, pokud dané jednání dosáhlo určitého stupně intenzity. Není významné, jak určité jednání hodnotí zaměstnavatel, ale je potřeba přihlédnout k osobě zaměstnance, k pracovnímu místu, které zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, dále pak k důsledkům daného porušení a k tomu, zda zaměstnanec svým jednáním způsobil zaměstnavateli škodu apod. Žalobkyně zdůraznila, že z její strany nebyla naplněna podmínka úmyslu, vědomé nedbalosti ani nevědomé nedbalosti, v důsledku kterých by se dopustila porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. Žalované nebyla způsobena téměř žádná škoda a zároveň přínos žalobkyně pro společnost značně převažoval toto drobné opomenutí žalobkyně. Žalobkyně vždy při výkonu zaměstnání postupovala svědomitě, pečlivě, v nejlepším zájmu žalované a chování žalované vůči její osobě považuje za čistě účelové. Vytýkala soudu prvního stupně, že nezohlednil tvrzení žalobkyně, že jí výpověď z pracovního poměru byla dána čistě účelově, dále vytýkala soudu, že neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, a to minimálně výslech žalobkyně, kdy navíc žalobkyně neměla možnost na výpovědi svědků [příjmení] [jméno] a [příjmení], kteří nebyli k předmětnému jednání řádně předvoláni, ani řádně reagovat. Dosud provedené dokazování považovala za nedostatečné. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odmítla odvolací argumentaci žalobkyně. Pokud žalobkyně vytýkala soudu jeho údajný předpojatý postup vůči žalobkyni, v důsledku kterého soud neprovedl dokazování v nezbytném rozsahu, pak dle žalované jde o pokračující zjevně nepravdivá až urážlivá tvrzení uplatněné již v žalobě. Žalovaná zdůraznila, že podané odvolání zcela pomíjí skutečnost, že žalobkyně nepředložila a ani nenavrhla během jednání u soudu prvního stupně žádný důkaz na podporu svých tvrzení. Není tedy zřejmé, čeho se vůbec dovolává. Pokud byl v řízení před soudem prvního stupně navržen účastnický výslech žalobkyně, který soud nepřipustil, pak žalovaná zdůraznila, že ze strany žalobkyně nebylo uváděno, jakou dokazovanou skutečnost by měl výslech žalobkyně prokázat. Nebylo tedy ani možno uvážit, zda tvrzenou skutečnost lze či nelze prokázat jinak, a jakou dokazovanou skutečnost by měl výslech žalobkyně prokázat, není uvedeno ani v podaném odvolání. K další námitce žalobkyně, že se nemohla vyjádřit k provedeným výslechům svědků [příjmení] [jméno] a Ing. [příjmení], žalovaná zdůraznila, že tito svědci byli slyšeni v souvislosti s původním popíráním skutečností žalobkyně o doručení jí výpovědi z pracovního poměru, přičemž jednání, při němž byli svědci slyšeni, byla přítomna zástupkyně žalobkyně, která práva klást dotazy také využila. Oba výslechy měly prokázat řádné doručení výpovědi a žalobkyně v podaném odvolání údajné chyby v doručení výpovědi již ani nenamítá. Dále se žalovaná vymezila proti odvolací námitce žalobkyně, že soud se nezabýval otázkou, zda žalobkyně svým jednáním způsobila nebo mohla způsobit škodu na majetku zaměstnavatele. Žalovaná odkázala na provedené důkazní řízení mzdovými listy žalobkyně o výši její hodinové mzdy, přičemž u bodu 10 výpovědi – cesty z 14. 4. 2021 – je také výslovně uvedena částka škody 7 652 Kč, o kterou byla žalovaná poškozena plus ještě sociální a zdravotní pojištění z této části mzdy, plus stravné. Dále žalovaná uvedla, že argumentace žalobkyně dokládá skutečnost, že si žalobkyně přinejmenším navenek nechce přiznat, že dlouhodobé falšování cestovních příkazů je pro jakéhokoliv zaměstnance nezákonné a že ani žalobkyně, byť byla ve vysokém manažerské pozici, tak nestála nad zákonem. Žalovaná zároveň odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR – rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3757/2020 ze dne 4. 1. 2022 - z níž vyplývá, že absence zjištění přesné výše škody není významná už jen proto, že je zřejmé, že se jednalo o jednání poškozující zaměstnavatele po delší dobu a týkající se značného množství případů. Argumentaci žalobkyně, že cestovní příkazy spadají kompetenčně pod finanční oddělení, označuje žalovaná za až komický argument, neboť žalobkyně nemůže nevědět, že cestovní příkazy schvaloval bývalý vedoucí závodu v [obec] a ve [obec] [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který byl k 20. 10. 2021 pro dlouhodobě špatné hospodářské výsledky a nezvládání svěřené funkce odvolán. Rovněž žalobkyně nemůže nevědět, že zúčtování její mzdy za vykázanou pracovní dobu provádělo oddělení řízené právě žalobkyní na základě schválené docházky, že sama žalobkyně byla vedoucí mzdové účtárny. [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pak zahájil hloubkovou kontrolu bezprostředně na pokyn jednatele poté, co byl bývalý ředitel [anonymizována dvě slova] odvolán, a právě v rámci této hloubkové kontroly vyšlo najevo podvodné jednání žalobkyně. Odpovědnost za úmyslné falšování cestovních příkazů, za úmyslné podvodné jednání, nese žalobkyně sama jako vedoucí zaměstnanec, bez ohledu na datum, kdy interní audit podvod objeví a zdokumentuje. Na dokreslení jednání žalobkyně žalovaná ve vyjádření uvedla, že ačkoliv sama žalobkyně oznamovala všem zaměstnancům žalované dne 21. 10. 2021 ukončení pracovního poměru s [anonymizována dvě slova], neváhala předložit k proplacení za říjen dva cestovní příkazy s datem 23. 10. 2021 a 25. 10. 2021 s podpisem [anonymizována dvě slova], ačkoliv v té době byl již z funkce odvolán a žádnou pravomoc ke schvalování pracovních cest neměl. V listopadu 2021 vykázala žalobkyně 10 pracovních cest, z toho 7 cestovních příkazů předložila se schválením již odvolaného [anonymizována dvě slova] a 3 cestovní příkazy bez schválení kohokoliv. Žalovaná si je vědoma toho, že cestovní příkazy za říjen a listopad 2021 nebyly v rámci soudního jednání předloženy, uvedené však žalovaná zmiňuje k dokreslení jednání žalobkyně, která v rámci odvolání zpochybnila i výpověď [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Dále pak se žalovaná ve vyjádření vymezila k závěrům soudu prvního stupně o možnosti aplikace výpovědního důvodu pod písmenem B pro uplynutí subjektivní lhůty a k části jednání uvedených pod písmenem A pro uplynutí objektivní lhůty. Dle názoru žalované neuplynula jednoroční objektivní lhůta ani u zfalšovaných cestovních příkazů v době od 16. 4. 2019 do 8. 1. 2021, neboť ust. § 58 zákoníku práce je třeba vykládat v souvislostech s dalšími ustanoveními právního řádu a v té souvislosti odkázala i na judikaturu Nejvyššího soudu – rozsudek sp. zn. 21 Cdo 910/2001 – v případě, že se jedná o pokračující delikt, je potom nutno nahlížet na běh jak subjektivní lhůty, tak objektivní lhůty, ve vztahu k poslednímu provinění (rovněž rozsudek 21 Cdo 4837/2010). Dle žalované je totiž nutno na podvodné vyplňování cestovních příkazů a dlouhodobé podvodné vykazování pracovních cest nahlížet jako na pokračující činnost, delikt, jako na skutek trvající od 16. 4. 2019 do 30. 8. 2021, ke kterému dni byla hloubková kontrola v 1. etapě ukončena, tudíž dle žalované jednoroční objektivní lhůta u skutků uváděných ve výpovědi pod bodem A ke dni doručení výpovědi dne 10. 2. 2022 neuplynula. Ve vztahu k uplynutí subjektivní lhůty, ve vztahu k výpovědnímu důvodu vymezenému pod písmenem B žalovaná dovozovala, že ani v tomto případě subjektivní dvouměsíční doba neuplynula, neboť nelze vycházet z toho, že o kontrole inspektorátu se dozvěděl jiný zaměstnanec společnosti, ale rozhodná je vědomost nadřízeného žalobkyně (odkaz na rozsudek 21 Cdo 391/2020). Byť tedy žalovaná s posouzením subjektivní a objektivní lhůty soudem prvního stupně nesouhlasila, za situace, kdy došlo k zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru žalobkyně, považovala rozsudek za věcně správný a navrhovala jeho potvrzení.

7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející (ust. § 212 a § 212a o. s. ř.), přihlédl k odvolání žalobkyně, k vyjádření žalované k podanému odvolání a dospěl k závěru, že odvolání nelze považovat za důvodné.

8. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu a dovodil z něho také odpovídající právní závěry, pokud dovodil existenci výpovědního důvodu ve smyslu ust. § 52 písm. g) zákoníku práce a z toho důvodu žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítl, pak s uvedeným závěrem se odvolací soud ztotožňuje.

9. Podle § 52 písm. g) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z důvodu, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

10. Zcela správně soud prvního stupně při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní, tedy jaké dosahuje porušení intenzity a zda je důvodem pro výpověď z pracovního poměru podle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce, kdy zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů a přihlížel tak i k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastával, i k dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance a k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, dále k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu apod. Zcela správně také soud prvního stupně odkázal na skutečnost, že výsledné posouzení intenzity porušení pracovní kázně není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, neboť k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci.

11. Podle ust. § 301 písm. d) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

12. Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele. Jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance, neboť ve vztazích zaměstnavatele a zaměstnance je nezbytný vztah důvěry, spolehlivost zaměstnance a jeho poctivost. Zákon proto vedle povinnosti vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance (§ 301 písm. c/ zákoníku práce) ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, a to ať už majetkovou nebo morální (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). V té souvislosti pak nelze pominout, že Nejvyšší soud zaujal již stanovisko, že útok na majetek zaměstnavatele, ať už přímý (např. krádeží, poškozováním, zneužitím apod.) nebo nepřímý (např. pokusem odčerpat část majetku zaměstnavatele bez odpovídajícího protiplnění), představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy dokonce ust. § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2596/2011 ze dne 17. 10. 2012 uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2013).

13. V posuzované věci není nejmenších pochyb o tom, že žalobkyně porušila povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci tím, že dlouhodobě a opakovaně uváděla, a to vždy výhradně v neprospěch zaměstnavatele, nepravdivé údaje o vykonaných pracovních cestách v cestovních příkazech, a to v období od 16. 4. 2019 do 30. 8. 2021, jak podrobně soudem prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí popsáno. Soud prvního stupně s ohledem na běh a uplynutí objektivní lhůty ve smyslu ust. § 58 odst. 1 zákoníku práce za relevantní považoval čtyři pochybení žalobkyně v cestovních příkazech (11. 2. 2021, 14. 4. 2021, 23. 8. 2021, 30. 8. 2021) s tím, že zbývajících 8 popsaných pochybení v cestovních příkazech mohou jen dokreslovat neloajální chování žalobkyně coby zaměstnance vůči svému zaměstnavateli, Pokud tedy soud prvního stupně uvedená pochybení žalobkyně, popsaná ve výpovědi z pracovního poměru pod písmenem A, body 9, 10, 11 a 12 výpovědi, označil za natolik závažné porušení povinností plynoucích žalobkyni z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práce tak, že svou intenzitou naplňují důvody pro výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. g) zákoníku práce, odvolací soud se s jeho hodnocením zcela ztotožňuje. S ohledem na exponovanou pracovní pozici, kterou žalobkyně u žalované zastávala, a tudíž i její vybavení předpoklady pro výkon manažerské funkce, včetně s tím související určité administrativy, je s ohledem na dlouhodobost a především četnost pochybení žalobkyně (v řízení prokázáno, že všech 12 označených cestovních příkazů, vyplněných žalobkyní, obsahuje nepravdivé údaje o délce pracovní cesty, a to vždy výlučně v neprospěch zaměstnavatele) vyloučeno, že by mohlo jít jen o„ přehlédnutí“ či„ nedopatření“, jak se snažila žalobkyně své podvodné jednání vůči zaměstnavateli bagatelizovat.

14. Jak již shora uvedeno, za situace, kdy uvádění nepravdivých údajů žalobkyní v cestovních příkazech ve vztahu k vykonaným pracovním cestám vyznívalo vždy výlučně v neprospěch zaměstnavatele a znamenalo tak proplacení hodnot žalobkyni, které však pro zaměstnavatele neodvedla, přičemž takového jednání se žalobkyně dopouštěla dlouhodobě a opakovaně již od roku 2019, pak se odvolací soud ztotožňuje se soudem prvního stupně při hodnocení závažnosti tohoto pochybení žalobkyně, že se jedná o závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonávané práci a odůvodňující, a to - jak z obsahu spisu vyplývá - při nedostatku jakékoli sebereflexe ze strany žalobkyně, tak postup žalované vůči žalobkyni pro ztrátu důvěry ve vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Správně vycházel soud prvního stupně především z pracovní pozice žalobkyně u žalované, které odpovídalo i nadstandardní ocenění a poskytnutí dalších pracovních výhod a nelze než uvést, že jednání žalobkyně v podobě falšování cestovních příkazů a v tom důsledku proplacení hodnot, které neodvedla, svědčí o nedostatku loajality a respektu ze strany žalobkyně vůči svému zaměstnavateli. Žalobkyně byla v pozici vedoucího pracovníka, čemuž odpovídalo i její nadstandardní zařazení jak poziční, tak platové, a nepochybně tak její pozice vyžadovala i vyšší standard v jednání vůči svému zaměstnavateli, než u běžného řadového pracovníka. Dlouhodobé, systematické podvodné jednání v podobě falšování cestovních příkazů žalobkyní tak nelze hodnotit jinak, než jako závažná provinění, a tedy natolik závažná porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobkyní vykonané práci, které odůvodňovaly postup zaměstnavatele podle § 52 písm. g) zákoníku práce a k dání výpovědi z pracovního poměru pro skutky popsané soudem prvního stupně a vymezené ve výpovědi pod písmenem A, body 9, 10, 11 a 12.

15. Jako nadbytečnou se proto odvolací soud již podrobně nezabýval argumentací žalované, uplatněné ve vyjádření k odvolání žalobkyně, ve vztahu k nedůvodnosti aplikace ust. § 58 odst. 1 zák. práce a dovození uplynutí objektivní lhůty ve vztahu k 8 předchozím popsaným skutkům ve výpovědi pod písmenem A, body 1 až 8. V této souvislosti je pouze možno přisvědčit žalované potud, že se naznačuje, že šlo o pokračující skutek, de facto trvající od 16. 4. 2019 do 30. 8. 2021, a tudíž by se pak neuplatnil názor o uplynutí jednoroční objektivní lhůty u skutků popsaných pod body 1 až 8, jak dovodil soud prvního stupně. Nicméně uvedené úvahy vzhledem k výsledku řízení a zamítnutí žaloby žalobkyně na určení neplatnosti dané výpovědi z pracovního poměru jsou zcela nadbytečné.

16. Odvolací soud proto z výše popsaných důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako rozhodnutí věcně správné a zákonu odpovídající podle § 219 o. s. ř. potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení vycházejícího z ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., tj. plného úspěchu žalované ve věci, jakož i skutečnosti, že žalovaná se náhrady nákladů řízení vůči žalobkyni vzdala.

17. Výrok o nákladech odvolacího řízení pak vychází z ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy i v tomto případě, v odvolacím řízení, úspěšná žalovaná by měla právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni, avšak žalovaná i v rámci odvolacího řízení se vůči žalobkyni výslovně nároku na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala, proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.