13 Co 241/2021- 1231

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Havlové a soudců Mgr. Jiřího Novotného a JUDr. Hany Zemanové ve věci žalobkyně: ; [země] - [anonymizováno 7 slov] sídlem [adresa] proti; žalovaným: ; 1. [jméno] [příjmení], narozený dne [datum] bytem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], narozená dne [datum] bytem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví o odvolání 2. žalované proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 17 C 378/2006-1183 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části, tj. ve výroku V, potvrzuje.

II. Ve výroku IV, v části, v níž bylo rozhodnuto, že žalobkyně je vlastníkem poloviny finančních prostředků (tj. ve výši 3 302,90 Kč) na účtu č. [bankovní účet] vedeného u [právnická osoba], se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

IV. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 600 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně, a to výrokem I, zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem finančních prostředků na účtech č. [bankovní účet] a [bankovní účet] vedených u [právnická osoba], dále, že je vlastníkem osobních automobilů Ford Probe, [registrační značka] a Opel Corsa, [registrační značka]. Výroky II, III a IV vyhověl žalobě a určil, že žalobkyně je spoluvlastníkem ve výši nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je rekreační chata č. [anonymizováno], zapsaných v katastru nemovitostí u [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro katastrální území a [územní celek] u [obec] (výrok II), výlučným vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo], jehož součástí je dům [adresa], dále pozemků parc. č. st. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], jehož každého součástí je garáž příslušného e.č., nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí u [stát. instituce], Katastrální pracoviště Cheb, na [list vlastnictví] pro katastrální území a [územní celek], a dále pozemku parc. [číslo] zapsaného u téhož katastrálního úřadu a katastrálního pracoviště, na [list vlastnictví] pro katastrální území a [územní celek] (výrok III) a konečně i vlastníkem finančních prostředků na účtu vedeného u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet] (výrok IV). Dále soud prvního stupně zamítl vzájemný návrh, kterým se 2. žalovaná domáhala určení, že je vlastníkem finančních prostředků na účtech vedených u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet] a [bankovní účet] (výrok V). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok VI) a že o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem bude rozhodnuto samostatným usnesením (výrokem VII).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se původní žalobou z 20. 12. 2006 domáhala určení, že je buď spoluvlastníkem či výlučným vlastníkem řady nemovitých věcí, dále pak i movitých věcí a finančních prostředků na označených konkrétních účtech proti žalovaným [jméno] [příjmení] (původně 1. žalovaný, který v průběhu řízení zemřel a jeho právním nástupcem se stal na základě pravomocného rozhodnutí soudu syn [jméno] [příjmení], současný 1. žalovaný) a [jméno] [příjmení] (2. žalovaná), a to z důvodu, že [jméno] [příjmení] v době trvání manželství s 2. žalovanou, v rozporu s usnesením Krajského státního zástupce v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jímž bylo rozhodnuto o zajištění veškerého majetku [jméno] [příjmení], s tímto majetkem nakládal a převedl jej na 2. žalovanou (dohoda o vypořádání BSM ze dne 5. 6. 1997 a dohoda o narovnání ze dne 28. 7. 2000) a [jméno] [příjmení] byl následně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] a byl mu uložen trest propadnutí majetku. Tento rozsudek nabyl právní moci 18. 5. 2004. Soud prvního stupně konstatoval, že tímto dnem ve smyslu ust. § 52 trestního zákoníku zaniklo SJM (dříve bezpodílové spoluvlastnictví manželů) [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a pokud [jméno] [příjmení] v rozporu s usnesením Krajského státního zástupce v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jímž došlo k zajištění celého majetku [jméno] [příjmení], které nabylo právní moci 4. 8. 1996, po tomto datu s majetkem nakládal, s 2. žalovanou uzavřel formou notářského zápisu uvedené dohody, na základě nichž byl majetek převeden do vlastnictví 2. žalované, jde o neúčinné právní úkony dotýkající se zajištěného majetku ve smyslu § 348 odst. 3 trestního řádu ve znění účinném ke dni vydání usnesení o zajištění majetku. Soud uzavřel, že k zániku SJM [jméno] [příjmení] a 2. žalované fakticky došlo až dne 18. 5. 2004, tj. dnem právní mocí rozsudku vydaného v trestním řízení, jímž byl uložen trest propadnutí majetku [jméno] [příjmení] a k dřívějšímu platnému vypořádání SJM dojít nemohlo. Proto soud za situace, kdy při vypořádání SJM se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné, vyšel ze zjištění, že ve vztahu k tomu majetku, ohledně něhož soud dovodil, že spadal do společného jmění manželů, se propadnutí majetku týkalo pouze podílu náležejícího původnímu 1. žalovanému a proto s odkazem na ust. § 52 odst. 3 trestního zákoníku se vlastníkem propadlého spoluvlastnického podílu stal stát - žalobkyně A v případě toho majetku, který původní 1. žalovaný [jméno] [příjmení] nabyl do svého výlučného vlastnictví, a nikoli do SJM, se propadnutí majetku týkalo celého takového majetku, jehož výlučným vlastníkem se stal stát- žalobkyně.

3. Soud prvního stupně pak v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že poté, kdy ve věci bylo rozhodnuto již rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 17 C 378/2006-605, jako částečným rozsudkem, o části uplatněného nároku žalobkyní, a to ve vztahu k označeným nemovitým věcem, které byly 2. žalovanou převedeny na třetí osoby (tj. nemovité věci v k. ú. [obec], a to pozemek parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je dům [adresa], a pozemky [číslo] a [číslo] původně náležejících do SJM [jméno] [příjmení] a 2. žalované, převedené 2. žalovanou v rozporu se zákonem a v rozporu s usnesením Krajského státního zástupce v Plzni o zajištění majetku [jméno] [příjmení] na manžele [příjmení], a dále nemovité věci – pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa] a pozemky parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], které původně náležely do výlučného vlastnictví původního 1. žalovaného [jméno] [příjmení] a převedené 2. žalovanou opět v rozporu s citovaným usnesením Krajského státního zástupce o zajištění majetku [jméno] [příjmení], následně do vlastnictví třetí osoby [jméno] [příjmení]) a kdy v průběhu řízení došlo také k částečným zpětvzetím žaloby ze strany žalobkyně, zůstal předmětem řízení nárok žalobkyně na určení vlastnictví k nemovitým věcem specifikovaným ve výroku II a III rozsudku soudu prvního stupně, dále k movitým věcem, a to osobním automobilům Ford Probe a Opel Corsa a nárok na určení že žalobkyně je vlastníkem finančních prostředků na třech označených účtech u [právnická osoba] a to na základě žaloby žalobkyně (účty specifikované ve výroku I a IV rozsudku). A dále předmětem řízení, a to na základě vzájemného návrhu 2. žalované, byl nárok 2. žalované na určení, že 2. žalovaná je vlastníkem finančních prostředků v rozsahu na dvou účtech, vedených u [anonymizováno] (účty označené ve výroku V rozsudku).

4. Soud prvního stupně pak shledal naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., a to jak ve vztahu k určovací žalobě žalobkyně, tak ve vztahu ke vzájemnému návrhu 2. žalované, a žalobě na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitým věcem vyhověl (výrok II a III rozsudku) s odůvodněním již výše uvedeným. Pokud výrokem I soud prvního stupně žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem finančních prostředků na účtech vedených u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet] a č. [bankovní účet], v odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval, že tak učinil, že jednak jeden z těchto účtů ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně již byl zrušen a druhý z účtů vůbec peněžním ústavem nebyl nalezen. Pokud týmž výrokem zamítl žalobu i v části určení, že žalobkyně je vlastníkem osobního automobilu Ford Probe, bylo to z důvodu, že ke dni rozhodování soudu prvního stupně již tento automobil neexistoval a co se týče zamítnutí žaloby v části týkající se osobního automobilu Opel Corsa, učinil tak soud prvního stupně z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele, když bylo zjištěno, že v současné době provozovatelem tohoto automobilu je třetí osoba, a současný držitel vozidla [jméno] [jméno] nemohl vědět ani při zachování nejvyšší míry opatrnosti, že předcházející převody vozidla, činěné původním 1. žalovaným [jméno] [příjmení] a 2. žalovanou v rozporu s usnesením Krajského státního zástupce o zajištění majetku, jsou neplatné.

5. Konečně pak co se týče nároku žalobkyně na určení vlastnického práva k finančním prostředkům na účtu vedeném u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet], a nároku uplatněného 2. žalovanou vzájemným návrhem, jímž se 2. žalovaná domáhala určení, že je vlastníkem poloviny finančních prostředků na účtech vedených u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet] a č. účtu [bankovní účet], soud prvního stupně konstatoval, že ohledně těchto účtů bylo prokázáno potvrzeními jednotlivých bank, že účty byly zřízeny za trvání manželství, a proto finanční prostředky na nich uložené tvořily součást původního bezpodílového spoluvlastnictví manželů [jméno] [příjmení] a 2. žalované, kdy i ve vztahu k těmto finančním prostředkům a skutečnosti, že k zániku společného jmění původního žalovaného [jméno] [příjmení] a 2. žalované fakticky došlo až dne 18. 5. 2004, tj. dnem právní moci trestního rozsudku, jímž byl vysloven ve vztahu k [jméno] [příjmení] trest propadnutí majetku a kdy se vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného jmění jsou stejné, pak platí, že co se týče finančních prostředků na těchto účtech, propadnutí majetku se týkalo poloviny těchto finančních prostředků, tedy podílu náležejícího [jméno] [příjmení] (§ 52 odst. 3 trestního zákona). Soud prvního stupně konstatoval, že 2. žalovaná by proto měla právo na polovinu finančních prostředků na účtu u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet], což představuje částku 3 302,90 Kč a na základě stejných skutečností by 2. žalované náležela i polovina finančních prostředků na účtech vedených u [anonymizováno] a označených 2. žalovanou vzájemným návrhem, tedy žalobkyni by náležely z těchto účtů (jak vyplývá z výpisů banky ohledně zůstatků a s ohledem na kurs koruny k euru k rozhodnému datu) částky 406 198,54 Kč a 4 356 382,20 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že 2. žalovaná by tak měla mít nárok na finanční prostředky na výše uvedených třech účtech v částce celkem 4 765 883,60 Kč. Avšak vzhledem k tomu, že 2. žalovaná v rozporu se zákonem a v rozporu s usnesením Krajského státního zástupce v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], převáděla nemovité věci na třetí osoby, o nichž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 17 C 378/2006-605 tak, že vlastnictví zůstalo zachováno těmto třetím osobám, stíhala by proto 2. žalovanou povinnost vydat státu jejich hodnotu ve výši 4 790 000 Kč (tj. v případě nemovitých věcí prodaných manželům [příjmení], šlo o spoluvlastnický podíl v rozsahu v hodnotě 1 790 000 Kč, a v případě nemovitých věcí prodaných [jméno] [příjmení] by byla 2. žalovaná povinna vydat celou jejich hodnotu, tj. 3 000 000 Kč), soud uzavřel, že za této situace, kdy žalovaná by k vypořádání žalobkyni měla vydat částku 4 790 000 Kč a naopak 2. žalované by se z účtů u peněžních ústavů mělo dostat celkem částky 4 765 883,60 Kč, tedy částky nižší, než kterou by byla 2. žalovaná povinna státu vydat, pak s ohledem na tyto vzájemné pohledávky se nemá 2. žalované dostat žádných finančních prostředků. Z toho důvodu soud rozhodl tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem finančních prostředků na účtu vedeného u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet], tj. finančních prostředků v částce 6 605,81 Kč (výrok IV rozsudku), a zároveň vzájemný návrh 2. žalované, kterým se domáhala určení, že 2. žalovaná je vlastníkem finančních prostředků na označených účtech vedených u [anonymizováno], tj. finančních prostředků v částce 4 356 382,20 Kč, zamítl (výrok V). O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy neshledal převážný úspěch odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení ani u jednoho z účastníků a konečně konstatoval, že o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem bude rozhodnuto samostatným usnesením, když ke dni vydání rozsudku nebyla přesná výše těchto nákladů ještě známa.

6. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně do výroků IV a V, týkajících se rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k finančním prostředkům na označených účtech, přičemž v případě výroku IV se odvolání týkalo pouze částky 3 302,90 Kč představující polovinu finančních prostředků na účtu vedeném u [právnická osoba], č. [bankovní účet], podala 2. žalovaná včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně sice správně zjistil, že předmětné finanční prostředky spadaly do SJM manželů [jméno] a [jméno] [příjmení] a že by 2. žalované vznikl nárok na určení vlastnického práva k polovině finančních prostředků na těchto účtech. Došel však k vadnému závěru, že žalobkyně má vůči 2. žalované vzájemné pohledávky ve výši 4 790 000 Kč. Tzv. vzájemná pohledávka měla vycházet z hodnoty nemovitých věcí, které měly být 2. žalovanou převedeny v rozporu s usnesením Krajského státního zástupce v Plzni ze dne [datum] nejprve na dceru 2. žalované [jméno] [příjmení], pak na další osoby, a o nichž mělo být rozhodnuto částečným rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 17 C 378/2006-605, a proto soud nevyhověl vzájemnému návrhu 2. žalované a všechny finanční prostředky na uvedených účtech ponechal ve vlastnictví žalobkyně. Takový závěr 2. žalovaná označila za vadný a založený na chybném hodnocení provedených důkazů. Jednak poukázala na to, že nemovité věci, ohledně nichž bylo rozhodnuto částečným rozsudkem a které byly prodány panu [jméno] [příjmení] (nemovité věci v k. ú. [obec] u [obec] v hodnotě 3 000 000 Kč) nebyly nikdy ve vlastnictví dcery 2. žalované [jméno] [příjmení], jak chybně uvádí soud v odůvodnění rozsudku, ale zejména rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 9. 2012, č. j. 17 C 378/2006-605, jímž původně došlo k zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva žalobkyně ohledně těchto nemovitých věcí, byl pravomocně změněn výrokem III a IV rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2014, č. j. 12 Co 25/2013-689 a bylo určeno, že ve vztahu k těmto nemovitým věcem je výlučným vlastníkem žalobkyně. S ohledem na tuto skutečnost je tedy zřejmé, že žalobkyni nemohla vzniknout žádná vzájemná pohledávka za neoprávněný převod ve výši 3 000 000 Kč, neboť jí bylo pravomocně vlastnictví těchto nemovitých věcí přiznáno. Ve vztahu k nemovitým věcem následně prodaným manželům [příjmení], tj. nemovitosti v k. ú. [obec], zopakovala 2. žalovaná, že tyto převedla v dobré víře na svoji dceru [jméno] [příjmení] v domnění, že 2. žalovaná je jejich výlučným vlastníkem, když vycházela z dohody o vypořádání zaniklého BSM sepsané notářským zápisem ze dne 5. 6. 1997 a ze zápisu v katastru nemovitostí, kde byla také jako výlučný vlastník zapsána. Navíc uvedené nemovité věci převedla na svoji dceru darovací smlouvou, tedy bezúplatně, nikterak se tedy neobohatila. Dále pak 2. žalovaná namítala, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, z jakého titulu soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni vznikly vzájemné pohledávky, neboť žalobkyně takové nároky nikdy v průběhu soudního řízení nevznesla, naopak 2. žalované je známo, že žalobkyně se s nárokem na náhradu škody v souvislosti s nemovitostmi [obec] obrátila v minulosti přímo na její dceru [jméno] [příjmení]. Rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto pohledu tak bylo pro 2. žalovanou nepředvídatelné a je i nesprávné z důvodu absence bližšího odůvodnění, a tudíž nepřezkoumatelné. Namítala dále, že z odůvodnění rozsudku nelze pro neupřesnění soudem ani seznat, z čeho soud dovodil, že případnou povinnost 2. žalované na vydání hodnoty poloviny nemovitých věcí by bylo možno započítat na nárok 2. žalované na vydání poloviny finančních prostředků na shora uvedených účtech, respektive na uplatněný vzájemný návrh na určení, že je vlastníkem poloviny těchto finančních prostředků uložených na těchto účtech. Žalobkyně žádný úkon vedoucí k započtení případných vzájemných pohledávek neučinila a předmětem řízení bylo určení vlastnictví a nikoliv vypořádání BSM. Dále 2. žalovaná namítala, že pokud soud měl za to, že je třeba zabývat se vzájemnými nároky účastníků, pak měl zohlednit i námitky 2. žalované uplatněné v řízení, a to, že ona podstatným způsobem zhodnotila rekreační chatu č. e. [anonymizováno] v k. ú. [obec] u [obec], o níž ve vztahu k bylo rozhodnuto, že vlastníkem je žalobkyně, přičemž soud prvního stupně tyto argumenty 2. žalované pominul a tímto nárokem 2. žalované se vůbec nezabýval. Dále pak 2. žalovaná v odvolání vyjádřila i námitky ve vztahu k procesnímu postupu soudu prvního stupně týkající se zpracování znaleckých posudků v oboru písmoznalectví, má proto za to, že výroky IV a V jsou nesprávné a navrhla jejich změnu tak, že odvolací soud určí, že 2. žalovaná je vlastníkem poloviny finančních prostředků uložených na účtu vedeného u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet], tzn. částky ve výši 3 302,90 Kč, a poloviny finančních prostředků uložených na označených účtech vedených u [právnická osoba], tzn. částky ve výši 406 198,54 Kč a 4 356 382,25 Kč, a zároveň změní i nákladový výrok tak, že 2. žalované přizná poměrnou část náhrady nákladů řízení.

7. K odvolání 2. žalované podala žalobkyně písemné vyjádření. Vymezila se proti argumentaci 2. žalované, která zásadní pochybení ze strany soudu spatřovala v neopodstatněné rozvaze soudu o případném započítávání vzájemných finančních pohledávek mezi žalobkyní a 2. žalovanou, kde soud uzavřel, že jsou vzájemné pohledávky obou stran ve stejné výši, a proto nevyhověl vzájemnému návrhu žalované týkající se finanční pohledávky 2. žalované vůči žalobci. Pokud totiž žalovaná odkazovala na to, že sporné nemovité věci v k. ú. [obec] převáděla v dobré víře, že je jejich vlastníkem, pak z rozsudků vydaných ve věci převodu (zcizení) uvedených nemovitostí, kdy byl proces rozhodování završen nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III ÚS 415/15, je zřejmé, že převod uvedených nemovitostí byl ze strany 2. žalované realizován jednoznačně v rozporu se zákonem a z tohoto hlediska byl neplatný. Ústavní soud a v návaznosti i soudy nižších stupňů v předmětné věci však upřednostnily princip ochrany dobré víry nabyvatele při jeho střetu s právem vlastnickým. Dle žalobkyně je proto vyloučeno, aby žalovaná v podaném odvolání odůvodňovala převod předmětných nemovitostí svojí dobrou vírou v to, že je jejich vlastníkem, když bylo opakovaně toto tvrzení vyvráceno rozhodnutími soudů v předmětné věci. Rovněž pak žalobkyně ve vyjádření uvedla, že zastává názor, že neobstojí ani další námitka 2. žalované, že se žalobkyně stala vlivem dalšího soudního rozhodovacího procesu vlastníkem nemovitostí, a to stavby [adresa] a pozemků p. [číslo] v k. ú. [obec]. Dle žalobkyně soud prvního stupně správně v napadeném rozsudku uzavřel, že 2. žalovaná tyto předmětné nemovité věci, o nichž bylo rozhodováno dřívějším částečným rozsudkem, převedla v rozporu se zákonem a tímto postupem se nezákonně obohatila, přičemž je nezbytné vycházet z částek uvedených v kupních smlouvách o převodu těchto nemovitostí. Pokud tedy soud prvního stupně v napadeném rozsudku s těmito nezákonně získanými prostředky kalkuloval určité vzájemné započítávání, činil tak zcela v souladu s právem a zjištěnými důkazy a v této části považuje žalobkyně rozsudek za zcela souladný s právem a kdy zároveň závěry v něm jsou řádně odůvodněny a lze takový rozsudek hodnotit za jednoznačně spravedlivý. Námitku 2. žalované, že žalobkyně v průběhu řízení neuplatnila vznik nijakých vzájemných pohledávek, považuje žalobkyně za irelevantní, když navíc má za to, že v této části rozsudku rozhodoval soud v podstatě i nadbytečně a i když 2. žalovaná vznesla určité návrhy na vypořádání, nikdy o nich nebylo soudem procesně jednáno či rozhodováno. A co se týče nároků na finanční prostředky na účtech u [anonymizováno], tyto původně žalobkyně uplatnila v rámci žaloby pod body 4 a 5, ale v této části vzala žalobkyně následně návrh v průběhu řízení před soudem prvního stupně dne 18. 10. 2007 zpět a soud také usnesením ze dne 29. 10. 2007, č. j. 17 C 378/2006-111, tomuto návrhu žalobkyně vyhověl a v tomto rozsahu řízení zastavil. Dle žalobkyně tak bylo nadbytečné, aby soud o tomto předmětu řízení následně napadeným rozsudkem rozhodoval. Navrhla potvrzení napadených výroků.

8. V reakci na toto vyjádření uplatnila 2. žalovaná písemnou repliku, v níž zdůraznila, že řízení nebylo nikdy zastaveno ohledně finančních prostředků na účtech u [anonymizována dvě slova] uvedených pod č. 6 žaloby podané žalobkyní, dále, že na základě vzájemných návrhů 2. žalované a rovněž i původního 1. žalovaného [jméno] [příjmení], doručených soudu prvního stupně 23. 2. 2009, se pak předmětem řízení opětovně staly i nároky na finanční prostředky u [anonymizováno], které byly součástí společného jmění manželů [příjmení] a které byly v původní žalobě žalobkyní označeny pod body čísly 4 a 5. Rozhodnutí soudu prvního stupně o všech těchto nárocích nebylo v žádném případě proto nadbytečné, přičemž uvedenou námitkou žalobkyně se 2. žalovaná zabývala již v závěrečném návrhu podaným před rozhodnutím soudu prvního stupně, na který v plném rozsahu odkázala.

9. Odvolací soud podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené, tj. v části výroku IV a dále ve výroku V, včetně předcházejícího řízení, přihlédl k obsahu odvolání 2. žalované, vyjádření žalobkyně k podanému odvolání a po projednání věci dospěl k závěru, že odvolání 2. žalované je důvodné pouze ve vztahu k napadené části výroku IV, avšak z jiného, než 2. žalovanou namítaného důvodu, a odvolání 2. žalované do výroku V pak důvodným neshledal.

10. Předmětem přezkumu odvolacím soudem na základě odvolání 2. žalované bylo tedy rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě žalobkyně na určení, že žalobkyně je vlastníkem finančních prostředků na účtu vedeném u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet] (tj. výrok IV, a to v rozsahu finančních prostředků na tomto účtu, jímž bylo určeno že žalobkyně je vlastníkem finančních prostředků na tomto účtu) a dále předmětem přezkumu odvolacím soudem bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o vzájemném návrhu, jímž se 2. žalovaná domáhala určení, že je ona (2. žalovaná) vlastníkem finančních prostředků na účtech vedených u [právnická osoba], č. účtu [bankovní účet] a č. účtu [bankovní účet] (výrok V, jímž byl vzájemný návrh zamítnut).

11. Předmětem odvolacího řízení bylo tedy posouzení důvodnosti uplatněného nároku na určení vlastnictví finančních prostředků na označených účtech. Jedná se tak o uplatnění určovací žaloby, kterou ve smyslu ust. § 80 o. s. ř. lze podat jen, je-li na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

12. Jak žalobkyně v podané žalobě, tak 2. žalovaná v uplatněném vzájemném návrhu, na určení vlastnictví k finančním prostředkům na specifikovaných účtech, tvrdily, že mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení, který v případě určovací žaloby žalobkyně měl ve vztahu k určení jejího vlastnictví k movitým věcem, tedy i vlastnictví finančních prostředků na specifikovaném účtu, spočívat v tom, že původní 1. žalovaný [jméno] [příjmení] v době, kdy jeho majetek byl zajištěn rozhodnutím Krajského státního zástupce, převedl tedy neplatnou dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů finanční prostředky na účtech do vlastnictví 2. žalované a jen tímto způsobem, tedy podáním určovací žaloby na určení vlastnictví žalobkyně k uvedeným finančním prostředkům poté, kdy došlo pravomocně k odsouzení a propadnutí majetku [jméno] [příjmení], lze zabezpečit celý rozsah majetku, jehož vlastníkem se stal stát (žalobkyně). Pokud jde o vzájemný návrh 2. žalované na určení, že ona je vlastníkem poloviny finančních prostředků na označených účtech u [anonymizováno], pak z obsahu spisu vyplývá, že 2. žalovaná tento vzájemný návrh v řízení před soudem prvního stupně uplatnila poté, kdy žalobkyně svojí žalobu na určení vlastnického práva k finančním prostředkům na těchto dvou účtech u [anonymizováno] (článek IV, bod 4 a 5 žaloby) vzala zpět a řízení o těchto nárocích bylo zastaveno usnesením soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 2007, č. j. 17 C 378/2006-111, které nabylo právní moci 21. 11. 2007. Z obsahu spisu se podává, že zpětvzetí žaloby žalobkyní v této části bylo učiněno za situace, kdy na základě pokynu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových převedla [právnická osoba] finanční prostředky uložené na účtech č. [bankovní účet] a č. [bankovní účet] na příjmový účet Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Ze sdělení banky pak vyplývá, že oba specifikované účty byly následně uzavřeny (zpráva [právnická osoba] ze dne 13. 3. 2008, č. l. 217 spisu). Uplatněným vzájemným návrhem (podáním ze dne 21. 2. 2009, č. l. 216 a násl. spisu) se 2. žalovaná domáhala určení, že je vlastníkem poloviny finančních prostředků na těchto účtech, a to s tvrzením, že finanční prostředky na těchto účtech byly součástí BSM, a propadnutí majetku se tak mohlo týkat pouze poloviny finančních prostředků náležejících jejímu bývalému manželovi, původnímu 1. žalovanému [jméno] [příjmení], a pokud na základě žádosti žalobkyně byly všechny finanční prostředky na těchto účtech převedeny na stát, má proto 2. žalovaná naléhavý právní zájem na určení jejího vlastnictví v rozsahu k finančním prostředkům na těchto účtech.

13. Soud prvního stupně se při rozhodování o těchto nárocích účastníků na určení jejich vlastnictví k finančním prostředkům na označených účtech sice správně zabýval posouzením, zda je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 o.s.ř. na požadovaném určení, neboť se jedná o určovací žalobu. Avšak pokud ve vztahu k těmto nárokům (tj. určení vlastnictví k finančním prostředkům na účtu peněžního ústavu) jeho existenci shledal, když dle soudu prvního stupně výsledek tohoto řízení, tj. určení vlastnického práva, může mít vliv na právní postavení účastníků (bod 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k nároku žalobkyně), a shledal jej i u 2. žalované, když se věcně zabýval i posouzením nároku 2. žalované uplatněným vzájemným návrhem, pak tento závěr soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, tj. určení, že žalobkyně, respektive 2. žalovaná, je vlastníkem finančních prostředků na specifikovaných účtech u peněžního ústavu, považuje odvolací soud za nesprávný a učiněný v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 236/2017, sp. zn. 28 Cdo 2521/2008). Z ustálené judikatury NS vyplývá, že žaloba o určení podle ust. § 80 o. s. ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právního postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je potom dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ust. § 80 o. s. ř. pak nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Účelem určovací žaloby je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva a naopak není namístě tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly a kde je žalobci k dispozici žaloba o splnění povinnosti. V takovém případě prevence již pozbývá smyslu a přiléhavou se tak stává reparace v podobě odstranění následků porušení práva, pročež žalobce právní zájem na určení právního vztahu nebo práva již mít nemůže. Tedy určovací žaloba, coby žaloba preventivního charakteru, má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak a potom také v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky (žaloba na plnění) vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. BECK, 2021). Existence naléhavého právního zájmu na určení je potom nezbytným předpokladem pro úspěch určovací žaloby. Jestliže žalobce netvrdí, případně neprokáže, naléhavý právní zájem, je to důvodem pro zamítnutí žaloby. Při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby (NS 30 Cdo 1121/2011).

14. V daném případě tedy nemůže být dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k finančním prostředkům na označených účtech u peněžního ústavu, neboť takové rozhodnutí vydání finančních prostředků do dispozice žalobkyně, resp. do dispozice 2. žalované v případě uplatněného vzájemného návrhu, které má být účelem a smyslem uplatněného nároku, neznamená a neřeší. Navíc v případě vzájemného návrhu 2. žalované ve vztahu k účtům u [anonymizováno], již ani žádné finanční prostředky na těchto účtech nejsou, neboť dle sdělení banky (č.l. 217 spisu) oba účty byly uzavřeny, poté kdy finanční prostředky z nich byly převedeny k žádosti žalobkyně na účet žalobkyně, respektive na účet Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.„ Prevence“ prostřednictvím žaloby na určení tedy pozbývá jakéhokoli smyslu a přiléhavou by se stala pouze reparace v podobě odstranění následků porušení práva, a to prostřednictvím uplatnění žaloby na plnění, tedy žaloby na uložení povinnosti k vydání finančních prostředků (zaplacení finanční částky). Zároveň v případě hodnocení existence či neexistence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k peněžním prostředkům na účtu u peněžního ústavu nelze ani přehlédnout to, že prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem se nestávají majetkem majitele účtu, nejsou tedy v majetku majitele účtu, nýbrž v majetku banky, zatímco majitel účtu je nadán pouze pohledávkou, jejímž obsahem je mimo jiné právo na výplatu složených finančních prostředků bankou. Tento právní názor je vyjádřen např. v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1064/2004, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3832/2014, rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 972/2019, případně 22 Cdo 3575/2020 ze dne 28. 1. 2021. Pokud tedy nelze určit, že účastník je vlastníkem finančních prostředků na účtu peněžního ústavu a to proto, že vlastníkem těchto finančních prostředků je peněžní ústav, pak s ohledem na nezpůsobilost předmětu k určení vlastnictví nelze ani dovodit naléhavý právní zájem na takto požadovaném určení.

15. Odvolací soud tedy na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal na požadovaném určení vlastnického práva k peněžním prostředkům na označených účtech peněžních ústavů naléhavý právní zájem jako podmínku pro věcné projednání určovací žaloby ve smyslu § 80 o.s.ř. Odvolací soud pak při odvolacím jednání ve smyslu ust. § 6 o. s. ř. v rámci předvídatelnosti rozhodnutí soudu seznámil účastníky přítomné při jednání, resp. jejich zástupce, s odlišným právním názorem, tedy že nesdílí názor soudu prvního stupně o prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva k finančním prostředkům na účtech, a to i s ohledem na účastníky uplatněný žalobní petit a dal jim možnost na změnu právního názoru reagovat. Zástupkyně 2. žalované pak v reakci na poučení odvolacím soudem navrhla změnu žaloby (uplatněného vzájemného návrhu) tak, aby buď bylo určeno, že 2. žalovaná je vlastníkem finančních prostředků na označených účtech u ČSOB v rozsahu , které se nacházely na těchto účtech v době, než je žalobkyně (dle žalované nezákonně v celém rozsahu) převedla, anebo alternativně, aby žalobkyni byla uložena povinnost polovinu finančních prostředků, tak jak jejich zůstatky na účtech u ČSOB byly zjištěny soudem prvního stupně a uvedeny v bodě 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zaplatit 2. žalované. Zástupce žalobkyně po poučení odvolacím soudem o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnictví žalobkyně k finančním prostředkům na účtu u [právnická osoba] žádný procesní návrh nevznesl a ponechal další postup na úvaze odvolacího soudu.

16. Odvolací soud pak při odvolacím jednání dne 12. 4. 2022 rozhodl tak, že 2. žalovanou uplatněnou změnu vzájemného návrhu, kdy na místo určení vlastnictví požadovala uložení povinnosti žalobkyni zaplatit 2. žalované polovinu finančních prostředků nacházejících se na účtech u [anonymizováno] před jejich převedením žalobkyni, tj. v částkách 406 198,54 Kč a 4 356 382,20 Kč, zamítl, a to s odkazem na ust. § 216 odst. 2 o. s. ř., neboť ze strany 2. žalované jde o nový nárok, jehož uplatnění v odvolacím řízení je vyloučeno. Uplatnění nároku žalobou na plnění, tedy zaplacení finanční částky, proti níž může k plnění vyzvaný účastník také uplatňovat procesní obranu např. v podobě námitky započtení či promlčení, tak představuje nepochybně nový nárok oproti původně uplatněnému nároku na určení vlastnického práva, proto změna žaloby připuštěna odvolacím soudem nebyla. Pokud pak zástupkyně 2. žalované v reakci na poučení odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení navrhovala změnu žaloby potud, aby bylo určeno, že 2. žalovaná je vlastníkem poloviny finančních prostředků na označených účtech u [anonymizováno] k době, než byly nezákonně převedeny žalobkyní na účet státu, pak odvolací soud toto podání, jímž 2. žalovaná setrvala na požadavku určení vlastnického práva k finančním prostředkům na uvedených účtech u [anonymizováno], hodnotil jen jako upřesnění původní žaloby (vzájemného návrhu) a nikoli jako změnu žaloby ve smyslu ust. § 95 o.s.ř., a tedy i po upřesnění žalobního petitu (vzájemného návrhu) šlo stále o určovací žalobu, na níž s ohledem na shora uvedené není dán naléhavý právní zájem. V této souvislosti považuje odvolací soud za nutné zmínit, v čem spočívá poučovací povinnost soudu ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. Tedy, že soud je povinen poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesně právní předpisy a jak je třeba jimi zamýšlené procesní úkony provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky, případně jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů a jaké právní následky jsou spojeny s provedenými procesními úkony a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Do poučovací povinnosti však nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě konkrétně dělat, tedy jak by měl znít např. žalobní petit, aby mohl být účastník s uplatněným nárokem v řízení úspěšný.

17. Odvolací soud tedy s ohledem na výše sdělené, kdy z důvodů shora podrobně popsaných dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ať již ve vztahu k žalobě žalobkyně, která byla předmětem odvolacího řízení, či ve vztahu k vzájemnému návrhu 2. žalované, tj. že žalobkyně, respektive 2. žalovaná, je vlastníkem finančních prostředků na jimi označených účtech u peněžního ústavu, kdy jak žalobkyni, tak 2. žalované se ze strany odvolacího soudu dostalo poučení o tomto právním názoru o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a byl jim dán také prostor reagovat, avšak žádným tvrzením existence naléhavého právního zájmu doložena nebyla a navrhovaná změna žaloby (vzájemného návrhu) 2. žalovanou z žaloby na určení na žalobu na plnění nebyla dle § 216 odst. 2 o.s.ř. připuštěna, proto pokud jde o výrok IV rozsudku soudu prvního stupně v části odvoláním dotčené 2. žalovanou, tj. v rozsahu určení vlastnictví žalobkyně k finančních prostředků, tj. ve výši 3 302,90 Kč, rozsudek soudu 1. stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil a v tomto rozsahu žalobu zamítl právě z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. A pokud k odvolání 2. žalované byl napaden výrok V rozsudku, jímž byl zamítnut vzájemný návrh 2. žalované na určení, že 2. žalovaná je vlastníkem poloviny finančních prostředků na označených účtech u [anonymizováno], pak odvolací soud mohl tento výrok podle § 219 o. s. ř. potvrdit, avšak z odlišného právního důvodu, než tak učinil soud prvního stupně, a to že k zamítnutí vzájemného návrhu žalované došlo z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení, aniž by se odvolací soud zabýval a hodnotil námitky 2. žalované, že žalobkyně ve vztahu k 2. žalované nemá žádnou pohledávku k započtení, s níž uvažoval soud prvního stupně a která byla důvodem pro postup soudu prvního stupně a zamítnutí jejího vzájemného návrhu, neboť tyto námitky s ohledem na zamítnutí vzájemného návrhu, který je určovací žalobou, pro neexistenci naléhavého právního zájmu, jsou irelevantní. K tomu lze uvést pouze tolik, že byl sice mylný názor soudu prvního stupně, že žalobkyni by se mělo dostat hodnoty 3 000 000 Kč za nemovitosti nezákonně převedené [jméno] [příjmení], o nichž bylo rozhodováno výše citovaným částečným rozsudkem soudu prvního stupně, a to proto, že ve vztahu k těmto nemovitým věcem [jméno] [příjmení] byl částečný prvostupňový rozsudek změněn odvolacím soudem k odvolání žalobkyně a pravomocně bylo určeno vlastnické právo žalobkyně k těmto nemovitostem (viz. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2014, č.j. 12 Co 25/2013-689). Následná ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odvolacího soudu byla podána pouze manželi [příjmení] ve vztahu k nemovitostem na ně převedeným, a tudíž zrušení části tohoto rozsudku odvolacího soudu ústavním soudem se dotýkalo pouze nemovitostí převedených do vlastnictví manželů [příjmení], a proto také poté následující zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí odvolání žalobkyní s ohledem na vyslovený právní názor ústavního soudu, se mohlo vztahovat jen k nemovitostem manželů [příjmení]. Nicméně, jak shora uvedeno, na závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu, a tudíž nevyhovění vzájemnému návrhu 2. žalované, to nic nemění.

18. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně rozhodoval odvolací soud znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně a dovodil ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., že s ohledem na původně uplatněné nároky žalobkyní podanou žalobou a vzájemným návrhem 2. žalovanou nejde o převážný úspěch na straně ani jednoho z účastníků odůvodňující přiznání náhrady nákladů řízení, proto s odkazem na ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně právo. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, zde s ohledem na předmět odvolacího řízení je možno kvantifikovat neúspěch žalobkyně pouze v nepatrné části, proto podle § 142 odst. 3 o. s. ř. jsou to žalovaní, kteří jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení sestávající dle § 151 odst. 3 o.s.ř. z paušální náhrady za 2 úkony právní služby učiněné žalobkyní po 300 Kč (sepis vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání), celkem 600 Kč, způsobem uvedeným ve výroku IV rozsudku odvolacího soudu.

Poučení