13 CO 346/2021 - 62

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Mrázkové a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Čestmíra Slaného v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o zaplacení částky 234 988 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 6. 2021, č. j. 40 C 180/2020-41 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 98 220,10 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 26 218,10 Kč od [datum] do zaplacení a úrok ve výši 20% ročně z částky 136 571,72 od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 298 987 Kč, a ve výroku o nákladech řízení potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 118 316 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně od [datum] do zaplacení„ nejpozději“ do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 116 672 Kč, 9% úroku z prodlení z částky 44 670 Kč od [datum] do zaplacení a 76,22% úroku z částky 136 571,72 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 298 987 Kč (výrok II), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení uvedených částek s tím, že odpovídají nesplacené části úvěru, jeho příslušenství a smluvní pokutě podle smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne [datum].

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se zavázala smlouvou uzavřenou dne [datum] poskytnout žalovanému úvěr ve výši 146 000 Kč, který mu uvedeného dne rovněž vyplatila. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 18 měsíčních splátkách po 13 842 Kč, splatných vždy do 21. dne v měsíci. Celkem tak měl žalobkyni zaplatit částku 249 156 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN), odpovídající tzv. efektivní úrokové sazbě, činila 109,37%. Výše úroku, odpovídající tzv. nominální úrokové sazbě, činila 76,22% ročně. Žalovaný zaplatil žalobkyni dvě splátky, tj. celkem 27 684 Kč, pak už neuhradil ničeho, pročež došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni [datum] podle oznámení žalobkyně z téhož dne. Nejvyšší sazby úroků z úvěrů poskytovaných v prosinci roku 2017 bankami domácnostem činily 24,19% ročně, a to konkrétně v případě úvěrů z kreditních karet.

4. Uvedená zjištění soud prvního stupně právně posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Sjednané úroky převyšovaly nejvyšší bankovní úrokové sazby v době uzavření smlouvy více než trojnásobně. Podle soudu prvního stupně tudíž již přesáhly hranici, za kterou je ustálenou judikaturou hodnocena výše úroků jako nemravná; k tomu soud prvního stupně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, a ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014. Ujednání o výši úroků podle názoru soudu prvního stupně nelze oddělit od smlouvy, neboť se jedná o její podstatnou náležitost. Nemravně vysoký úrok tudíž činí nemravnou, a proto podle § 580 odst. 1 o. z. absolutně neplatnou, smlouvu o úvěru jako celek. Ohledně tohoto závěru se soud prvního stupně plně ztotožnil s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 22 Co 197/2019 (ke skutkové a právní srovnatelnosti odvolacím soudem posuzované věci nicméně neuvedl ničeho – poznámka odvolacího soudu).

5. Žalobkyni tudíž podle soudu prvního stupně vznikl v souladu s ust. § 2993 o. z. jen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu poskytnutého úvěru a žalovaným zaplacených dvou splátek, započítávaných jen na jistinu úvěru, tj. na zaplacení částky 118 316 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum] do zaplacení. V rozsahu tuto částku převyšujícím je podle soudu prvního stupně zažalovaný nárok s ohledem na neplatnost smlouvy nedůvodný.

6. Proto soud prvního stupně vyhověl žalobě jen v rozsahu uvedeném ve výroku I jeho rozsudku, ve zbytku žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je přibližně stejný.

7. Žalobkyně podala proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně včasné a přípustné odvolání, k vymezení jehož rozsahu byla vedena přepočtením zažalovaného nároku na snížený úrok ve výši 20%, a nikoliv nadále 76,22% ročně, jak byl sjednán ve smlouvě. Proto napadla dotčený výrok jen co do částky 6 564,38 Kč, odpovídající přirostlému úroku (ve výši 20%) k jistině ke dni zesplatnění úvěru, s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, co do úroku ve výši 20% ročně z částky 136 571,72 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 298 987 Kč, co do částky 18 255,72 Kč, odpovídající rozdílu mezi požadovanou původní dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru ve výši 136 571,72 Kč a částkou odpovídající přiznanému bezdůvodnému obohacení ve výši 118 316 Kč, rovněž s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, dále co do částek smluvních pokut (998 Kč) a smlouvou stanovených nákladů vzniklých z důvodu prodlení žalovaného (400 Kč), obojí rovněž s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení, a konečně v rozsahu smluvní pokuty ve výši 72 002 Kč. Dále žalobkyně odvoláním napadla rozsudek soudu prvního stupně výslovně i v nákladovém výroku. V odvolání zpochybnila správnost soudem prvního stupně provedeného právního posouzení věci.

8. K věci samé žalobkyně namítla, že jakkoliv je požadovaný nárok nadále vymezen v rozsahu odpovídajícím úroku ve výši 20% ročně, i úrok ve výši 76,22% ročně byl podle ní sjednán v zákonných limitech, a proto nebylo důvodu jej hodnotit jako nemravný. K tomu zdůraznila, že patří mezi nebankovní poskytovatele úvěrů, u nichž je zcela běžné a spravedlivé, aby byl úrok s ohledem na vyšší rizikovost jeho poskytnutí o něco vyšší než u banky. V dané věci sjednaný úrok nepřesáhl judikatorně dovozenou mezní sazbu trojnásobku až čtyřnásobku bankovního úroku, neboť činí právě 3,15 násobek soudem prvního stupně správně zjištěné nejvyšší dobové sazby bankovních úroků z úvěrů. Žalobkyně výši úroku žalovanému nijak nezastírala, žalovaný smlouvu uzavřel jistě svobodně a po pečlivém zvážení všech důsledků z ní plynoucích. Závěr soudu prvního stupně o nemravně, a tudíž neplatně sjednané výši úroků je proto podle žalobkyně v příkrém rozporu se základními občanskoprávními zásadami pacta sunt servanda a in favorem negotii, které rozhodně nejsou podřízeny principu ochrany spotřebitele. Žalovaný se podle své vůle rozhodl uzavřít s žalobkyní smlouvu za podmínek v ní uvedených, s nimiž byl zřetelně srozuměn. Nic mu nebránilo smlouvu neuzavřít a o poskytnutí peněžních prostředků požádat jinou osobu. Ujednání o výši úroků nemůže být nepřiměřeným ani z pohledu § 1813 o. z., neboť jde právě o cenu plnění, údaj o níž byl žalovanému poskytnut jasným a srozumitelným způsobem.

9. Bez ohledu na shora uvedené je žalobkyně toho názoru, že i pokud by bylo možné a současně důvodné dospět k závěru o nepřiměřenosti výše úrokové sazby (což není), jednalo by se jen o nezákonné množstevní určení ve smyslu § 577 o. z., pročež by bylo na místě moderovat výši sjednaného úroku na výši v místě a čase obvyklou při poskytování půjček v nebankovním sektoru, se zohledněním výše a doby úvěru a i s přihlédnutím k jeho nezajištění. Nezákonné určení množstevního rozsahu totiž samo o sobě neplatnost právního jednání nezpůsobuje; k tomu žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, Za takové situace bylo na žalovaném, aby se dovolal tzv. neúměrného zkrácení ve smyslu § 1793 o. z., což neučinil (zde žalovaná očividně nepřizpůsobila text odvolání obraně žalovaného, který se právě neúměrně vysokého úroku od počátku výslovně dovolával – poznámka odvolacího soudu). Z dikce posledně citovaného zákonného ustanovení je podle žalobkyně evidentní, že právní řád explicitně počítá s existencí právního jednání stiženého vadou nepoměru plnění jedné smluvní strany k plnění druhé smluvní strany, které je však přesto platné.

10. Ani případný závěr o neplatnosti ujednání o úrocích nicméně podle žalobkyně nedával soudu prvního stupně možnost nepřiznat žalobkyni žádné úroky, nota bene dovodit jen proto na nemravnost celé smlouvy. Platí-li podle § 1802 o. z., že při neujednání výše úroků platí dlužník úroky obvyklé, musí to podle žalobkyně platit i při závěru o neplatném sjednání jejich výše. Úvaha soudu prvního stupně o neoddělitelnosti ujednání o úrocích je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, v němž byl přijat a odůvodněn právě opačný závěr. I proto nemůže mít otázka výše úroků vliv na platnost celé smlouvy.

11. Při jejím posouzení soud prvního stupně vyšel podle žalobkyně z velmi zjednodušené úvahy, že právní jednání je buď platné, nebo absolutně neplatné. Taková úvaha však dle názoru žalobkyně za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. nemůže obstát. Soud prvního stupně přehlédl, že úsudek o absolutní neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy je až nejzazší možností, kdy nepostačí běžný rozpor s dobrými mravy, ale je nutné dojít k závěru, že právní jednání se ve smyslu § 588 o. z. příčí dobrým mravům„ zjevně“. Žalobkyně je přesvědčena, že ujednání o výši úroků v úvěrové smlouvě již obecně k takovému posouzení dojít neumožňuje, zná-li občanský zákoník zejm. institut neúměrného zkrácení, který řeší tuto otázku způsobem šetřícím základní soukromoprávní zásady.

12. Konečně žalobkyně namítla, že jí soud prvního stupně měl podle § 3002 o. z. přiznat obvyklé úroky i z jím přisouzeného bezdůvodného obohacení a že jí měl z tohoto titulu přiznat celou jistinu úvěru, neboť„ žalovaný zůstal po celou dobu řízení pasivní“, zohlednění jím zaplacených plateb se nedomáhal, proto k nim soud prvního stupně neměl přihlížet.

13. Výroku o nákladech řízení pak žalobkyně vytkla, že má právo na jejich plnou náhradu, neboť pro závěr o jejím procesním úspěchu je rozhodný úspěch v rozsahu jistiny, nikoliv soudem prvního stupně uvažovaných úroků, které jsou příslušenstvím nároku.

14. Ze všech vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek v dotčeném rozsahu zamítavého výroku tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhoví, případně aby jej ve prospěch žalobkyně korigoval z výše uvedeného důvodu alespoň v nákladovém výroku.

15. Žalovaný k odvolání v rámci své omluvy z odvolacího jednání jen stručně uvedl, že považuje napadený rozsudek za přesvědčivě odůvodněný, a navrhl, aby odvolací soud„ odvolání zamítl“.

16. Odvolací soud přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.

17. Soud prvního stupně zjistil správně a v postačujícím rozsahu skutkový stav věci, o němž ostatně mezi účastníky v rozsahu, v němž byl soudu prvního stupně podkladem napadeného rozsudku, nebylo sporu; ten byl o jeho právním posouzení. Na soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění proto lze pro stručnost plně odkázat.

18. Pokud jde o právní posouzení věci, odvolací soud úvodem konstatuje skutečnost známou mu z jeho činnosti, a to sice, že mezi žalobkyní a jejími klienty, dlužníky z úvěrových smluv, byla a je vedena řada jak nalézacích, tak exekučních soudních sporů, projednávaných na všech stupních soudní soustavy včetně Nejvyššího soudu. Celou řadu rozhodnutí vydal ke stížnostem podávaným oběma účastníky (v závislosti na jejich střídavém úspěchu před obecnými soudy) i Ústavní soud.

19. Ten v nálezu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1851/19, s četnými poukazy na svoji další judikaturu kritizoval nežádoucí rozdílnost rozhodovací praxe soudů o totožných věcech. zdůraznil, že rovnost v právech, vyplývající z článku 1 věty první Listiny základních práv a svobod, zakládá právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, a uzavřel, že jakkoliv odvolací soud jistě nedisponují obdobně účinným nástrojem sjednocování judikatury jako dovolací soud, je nutno uvedené požadavky vztáhnout i na ně a žádat, aby byly odklony od již existující judikatury (byť i„ jen“ odvolací) přesvědčivě odůvodněny a vysvětleny.

20. Uvedený nález byl sice vydán v exekuční věci (v níž žalobkyně vystupovala jako oprávněná), jeho důvody se ale nepochybně vztahují i na řízení nalézací.

21. Odvolací soud tudíž nemíní (a nemůže) přehlížet, že právní jednání žalobkyně a jejích dlužníků představovaná smlouvami o úvěru obdobných parametrů, jako je smlouva uzavřená účastníky v nyní projednávané věci, již byla opakovaně předmětem jeho posouzení, a to v rozsudcích ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 22 Co 197/2019, a ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 30 Co 61/2019.

22. Ve věci sp. zn. 22 Co 197/2019 byla posuzována smlouva o úvěru, podle níž žalobkyně poskytla žalovanému dlužníku úvěr ve výši 70 000 Kč. Dlužník se zavázal úvěr splatit v 30 měsíčních splátkách po 5 927 Kč, celkem tak měl žalobkyni zaplatit částku 177 810 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila 138,18%, úrok (nominální) byl sjednán ve výši 90% ročně. Soudy vyšly z toho, že nejvyšší sazby úroků z úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy (únor 2017) se pohybovaly v rozmezí 20 – 26% ročně, obvyklé sazby mezi 7 až 15% ročně.

23. Ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019 byla posuzována smlouva o úvěru, podle níž žalobkyně poskytla žalovanému dlužníku úvěr ve výši 65 000 Kč. Dlužník se zavázal úvěr splatit v 36 měsíčních splátkách po 4 459 Kč, celkem tak měl žalobkyni zaplatit částku 160 524 Kč. Roční procentní sazba nákladů činila 101,79%. Výše úroku (nominální úroková sazba) činila 72,3% ročně. Soudy vyšly z toho, že průměrná obvyklá sazba úroků z nezajištěných úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy (říjen 2017) činila 12, 69% ročně (v případě revolvingových úvěrů a kontokorentů), resp. 9,01% ročně (v případě úvěrů pro domácnosti na spotřebu).

24. V obou citovaných rozhodnutích odvolací soud akcentoval výrazný nepoměr sjednané a bankovní úrokové sazby, ať už obvyklé (obě rozhodnutí), nebo i nejvyšší (22 Co 197/2019).

25. V rozhodnutí sp. zn. 30 Co 61/2019 odvolací soud sice vyhodnotil smlouvu jako lichevní ve smyslu [číslo] o. z. (o kteréžto hodnocení zde nemůže jít již proto, že nebyl zjišťován subjektivní znak lichvy, jemuž obranná tvrzení žalovaného o okolnostech sjednání úvěru ani nenasvědčují), současně ale zdůraznil, že„ v projednávaném případě sjednaná úroková míra přesahuje obvyklé poměry natolik výrazně, že již dosahuje intenzity zjevného rozporu s dobrými mravy“.

26. V rozhodnutí sp. zn. 22 Co 197/2019 se odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně formulovanými shodně jako v nyní souzené věci, a to v situaci, kdy žalobkyně vymezila rozsah odvolání rovněž redukcí žalobního požadavku na úrok ve výši 20% ročně. Uvedl k nim následující: 27. „ Pro zodpovězení otázky, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroků z úvěru, byť jen v nyní požadované výši, je rozhodné posouzení platnosti účastníky sjednané úvěrové smlouvy jako celku, především pak porovnání výše sjednaného úroku z úvěru s obvyklou výší úroku… Zdejší soud rozhodoval o částečně obdobné věci (v níž žalobkyní byla též nynější žalobkyně), a to rozsudkem ze dne 16. dubna 2019, č. j. 30 Co 61/2019-90 Soud tam rozhodoval na základě skutkových zjištění, kdy předmětem dokazování bylo i naplnění subjektivního prvku lichvy u tam konkrétně žalované strany na základě její aktivní obrany, a uzavřel, že tento prvek je naplněn, a to spolu s prvkem objektivním v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran důsledkem nemravně vysokého úroku z úvěru. Odvolací soud nemá důvod se od závěrů přijatých v citovaném rozsudku ohledně naplnění objektivního prvku odchýlit (a to i s ohledem na požadavek jednotného rozhodování dle ustanovení § 13 o. z.), proto je níže i stručně shrnuje. Za vhodné pak odvolací soud považuje i poukázat na to, že ani sama žalobkyně proti výše uvedenému rozsudku nebrojila prostřednictvím dovolání. Již před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Současný občanský zákoník pak stanoví, že absolutně neplatné je právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588 o. z.). Zároveň obsahuje speciální úpravu neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru (§ 1796 o. z.). Aby bylo možné označit smlouvu za lichevní ve smyslu uvedeného ustanovení, musí být dán jednak objektivní prvek lichvy v podobě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, jednak prvek subjektivní spočívající ve zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti strany úvěrové smlouvy. V projednávaném případě byl bezesporu naplněn prvý znak. Mezi plněním obou stran je zjevně hrubý nepoměr. Účastníci si v úvěrové smlouvě na částku 70 000 Kč, kterou měla žalovaná splatit v 30 měsíčních splátkách, sjednali efektivní úrokovou míru 138,18 % ročně. Žalovaná měla celkově zaplatit částku 177 810 Kč, tj. více než 2,5 násobek čerpané částky. Soud prvního stupně přistoupil správně k porovnání sjednaného úroku s úroky obvyklými v dané době a pro dané parametry úvěru…, (které se) …v posuzovaném období pohybovaly v rozmezí 20 % až 26 % ročně. I pokud bude odvolací soud vycházet z těchto nejvyšších sazeb, je zde zřejmý dramatický nepoměr mezi jejich výší a výší sjednanou mezi žalobkyní a žalovanou. Sjednaná efektivní úroková sazba je více než pětkrát vyšší než nejvyšší úroková sazba zjištěná soudem prvního stupně v rozhodném období pro úvěr se shodnými parametry. Nominální úroková sazba (tj. 90 % ročně) je pak vyšší třiapůlkrát. V případě zjištěné obvyklé úrokové sazby (tj. mezi 7 % až 15 % ročně) je nepoměr ještě dramatičtější – efektivní úroková sazba je téměř dvacetkrát vyšší, než je dolní hranice obvyklé úrokové sazby a více než devětkrát vyšší než je horní hranice; nominální úroková sazba je pak vyšší téměř třináctkrát, resp. šestkrát, než byla obvyklá výše úrokové sazby. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalované tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností mohla být vyšší úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za dramatický i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, respektive existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv). Lze tedy uzavřít, že mezi plněním obou stran je hrubý nepoměr… bez ohledu na to, zda se porovnává nominální úroková sazba nebo úroková sazba efektivní. V důsledku pasivity žalované však nebylo prokázáno naplnění subjektivního znaku, v tom se zde projednávaná věc liší od věci zmíněné pod bodem 15 odůvodnění tohoto rozsudku (šlo o věc sp. zn. 30 Co 61/2019 – poznámka odvolacího soudu). Z toho důvodu zde odvolací soud toto ustanovení neaplikoval. To však nic nemění na právním závěru, že ujednání o výši úroku z úvěru je pro svou zjevnou nemravnost absolutně neplatným podle ustanovení § 588 o. z., jak již správně uzavřel soud prvního stupně. Otázkou však je, zda zde přichází do úvahy moderace podle ustanovení § 577 o. z. Podmínkou této možnosti je právní závěr o pouze částečné neplatnosti smlouvy. Podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle ustanovení § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas. Na základě citované právní úpravy odvolací soud dospívá k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou, výši úroku z úvěru, zde možná není. Odvolací soud je totiž přesvědčen, že žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, tedy smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Zmíněnou podstatu svého podnikání žalobkyně ani nijak nezastírá. Ve svém odvolání kategoricky setrvává na legitimitě, a tedy i mravnosti úroku z úvěru původně žalobou požadovaného, zdůrazňuje, že úrok z úvěru byl sjednán svobodně a plně v souladu se zásadami občanského práva, a dále pak zdůrazňuje, že ve sféře nebankovních poskytovatelů úvěru je zcela běžný a dodává, že i spravedlivý vyšší úrok z úvěrů než ve sféře bankovních úvěrů, čímž se zohledňuje rizikovost poskytování úvěrů. Jinými slovy žalobkyně programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní její podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobkyni vysoký zisk, vyvažují ztráty žalobkyně z nesplácených rizikových úvěrů. Lze tak jen zopakovat, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala, smlouvy s takovou sazbou by neuzavírala. Za takové situace zde není prostor pro moderaci podle ustanovení § 577 o. z. Vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci bude vztahovat vždy pouze na část právního jednání. Důsledkem této vady však může být nejen částečná neplatnost právního jednání, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas (§ 576) (shodně viz Handlar, J. § 577 In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654) . 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 2065). Úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky sporu je z uvedených důvodů neplatná podle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s ustanovením § 576 a 577 o. z., arg. a contrario, absolutně a jako celek. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru, a soud prvního stupně tedy rozhodl věcně správně, pokud v této části žalobu zamítl. Odkaz žalobkyně na ustanovení § 1813 o. z. …. není přiléhavý. Tímto ustanovením (a následujícími) je provedena směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Citované ustanovení sice obsahuje výjimku z aplikace pro ujednání o ceně, tato výjimka ovšem vylučuje aplikaci právě jen ustanovení § 1813 o. z., nikoliv jiných ustanovení občanského zákoníku, která řeší hrubý nepoměr vzájemného plnění (shodně Hulmák, M. § 1813. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 421 an.). Uvedené závěry nelze považovat za absolutizaci ochrany spotřebitele, jak se domnívá žalobkyně, a nepředstavují ani popření žalobkyní zmiňovaných zásad autonomie vůle, pacta sunt servanda či vigilantibus iura scripta sunt. Výrazná nevyváženost smlouvy jako programová součást podnikatelského modelu žalobkyně založeného na neakceptovatelné solidaritě dlužníků zde překračuje přípustnou hranici smluvní autonomie a meze základní slušnosti.“ 28. Citované důvody plně dopadají i na souzenou věc a vypořádávají se i s nyní prezentovanými odvolacími námitkami žalobkyně. Odvolací soud tyto důvody sdílí, pro stručnost na ně odkazuje a nevidí důvodu se od nich odchýlit tím spíše, že ani je (stejně jako tomu bylo ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019) žalobkyně nezpochybnila dovoláním, přípustným (stejně jako ve věci sp. zn. 30 Co 61/2019) za okolností uvedených v § 237 o. s. ř.

29. Na skutkové srovnatelnosti nyní posuzované věci s věcí sp. zn. 22 Co 197/2019 podle odvolacího soudu ničeho nemění, že zatímco ve věci sp. zn. 22 Co 197/2019 činil úrok 90% p.a. a dlužník se zavázal vrátit 2,54 násobek půjčené částky, v nyní projednávané věci činil úrok„ jen“ 76,22% p.a. a žalovaný se zavázal vrátit„ jen“ 1,7 násobek půjčené částky. Nepoměr výše sjednaných úroků s úroky bankovními (nejvyššími, nota bene obvyklými) je i tak zcela zjevný. K odvolací námitce žalobkyně o„ jen“ 3,15 násobku sjednaného úroku oproti nejvyššímu úroku bankovnímu odvolací soud odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1865/21, v němž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně mj. s konstatováním, že„ stanovení hranice toho, kdy je úroková míra považována ještě za mravnou, je plně věcí obecných soudů a Ústavní soud by mohl zasáhnout až v případě, že by jejich závěr byl nepřiměřený do té míry, že by jej bylo možné označit za tzv. extrémní… Taková situace v posuzovaném případě však nenastala, a to ani tehdy, kdyby byl sjednán úrok "jen" v trojnásobné výši, jak stěžovatelka argumentuje. K tomu dlužno dodat, že ze stěžovatelkou uváděné judikatury nelze vyvodit, že by za nemravný mohl být považován výlučně úrok, jehož výše přesahuje více jak čtyřnásobně maximální výši, za kterou poskytují obdobné úvěry svým klientům banky.“ 30. Požadavek žalobkyně na změnu zamítavého výroku napadeného rozsudku alespoň v rozsahu obvyklého úroku z přisouzeného bezdůvodného obohacení je nedůvodný, neboť ani jí citované ustanovení § 3002 o. z., ani žádná jiná právní norma neskýtá takovému rozhodnutí oporu.

31. Námitkou, že žalovaný byl v řízení pasivní a že se nedomáhal zohlednění jím zaplacených dvou úvěrových splátek, žalobkyně opomněla podání žalovaného ze dne 27. 10. 2020, z nějž je patrná argumentace žalovaného právě v tomto směru. Konečně úvahou, že pro určení míry úspěchu ve věci je rozhodný výsledek sporu toliko ohledně jistiny zažalovaného nároku, a nikoliv i ohledně jeho příslušenství, žalobkyně přehlédla, že ustálené judikatorní řešení této otázky stojí na právě opačném východisku (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08).

32. Proto odvolací soud potvrdil napadený rozsudek jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to jak v odvoláním dotčené části zamítavého výroku o věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení.

33. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, neboť v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.

Poučení